Píseň o Činu (1885)

František Serafínský Procházka

Diplomatická verze Ediční verze
PÍSEŇ O ČINU.
ZPÍVÁ
FRANTIŠEK S. PROCHÁZKA.
(POETICKÝCH BESED ČÍSLO XXI.)
V PRAZE. KNIHKUPECTVÍ: DR. ED. GRÉGR & ED. VALEČKA. 1885.
[1] Poznámka. Práce tato poctěna byla cenou při konkursu vypsaném literárním odborem Moravské Besedy v Praze.
Tiskem dra Ed. Grégra v Praze.
[2]
I.
[3] 1.
Na zelené hoře lesa na pokraji, vidíte-li chýžku, jak se v lipách tají jako teplé hnízdo, jež si drozdi staví v kosmy starých jedlic sběhlých do doubravy. Žudřík nevysoký, na petlici dvéře, rozmarinku v oknech a růžové keře. Jak na velký svátek bez poskvrny stěny cestou modrou vezpod ladně oblíčeny. [5] Slavila dnes svátek náhlý, nečekanýnečekaný, ptáků sletlo se k ní hejno s každé strany. Švitořili v snětí, stříšku oblétali, kteří zdaleka jsou, po zvěsti se ptali. Vrána vyřídilka vše jim vyprávěla, jak se v noci snesla v chatu hvězda skvělá. Měla malé tílko jako andělíček, dvé jak jitro jasných do růžova líček. Zrovna s nebe v chatu do peřinky hebce ulehla si sama bílé na kolébce. Střízlík vyzvědáček doplňoval zprávu, jak prý máti v divu zvedla ráno hlavu. 6 Jak se usmívala, zářila a rdělarděla, a jak chystali se kmotři do kostela. Jeden fábor, pentle byl ten klouček malý, Čin prý pohrobečku na křtu jméno dali. Divné věru dítě, přilétlo jak střela, zákmit zlaté hvězdy zářil jemu s čela. Divily se tety vlásků zlatých toku, když řeč končívaly jak zvyk: „bez ouroku“. V oknech růže kvetly, voněly a plály, s děckem zlaté mušky ve vzduchu si hrály, kolíbal je diblík sny mu nose v dlani – vždyť prý zrodilo se boží smilování. 7 2.
Luna mžikla v listí, noc šla krajem sama, jeden brilant vléčka, urozená dáma. Hledí do chaloupky, ťuká na okénko: „Měj se na pozoru před můrami, ženko! Máš-li svaté Krále psány na veřeji, chvojku bezoviny proti skřítků reji? Nesdělávej plény s hlavy prostovlasé! A kde pohostěná sudic sporné chase?“ Kývla spokojeně, rozpustila vlasy, a již chata ve snu sladce oddýchla si. Všecko dřímá kolem i ti pěvci v snětí... Hle, nad mešnou stříškou juž tré stínů letí. 8 Ťuky, ťuky, ťuky, jizba náhle v šeři, stínů tré se táhne zvolna ode dvéří. Rozhlédly se kolem sudičky, tři sestry, zasedly si za stůl krytý v ubrus pestrý. Za stůl přichystaný sedly vedlé sebe. Co jich věštbou bude, peklo čili nebe? Peklo čili nebe! – – I ti v rohu svatí zdáli se v svých rámech za zdar přimlouvati. – Již se prvá zvedla, k loži přistoupila.přistoupila, říza její dlouhá jak sníh padlý byla. „Dobré pohostění – krásu beř z mých rukou, o níž slavíkové za večera tlukou. 9 Sílu beř z mé dlaně, jejíž cíl je dobrem, srdcem pannou budiž, duchem budiž obrem!“ Na líc hochu dechla, ret mu ňádrem skryla a pak sestře druhé místo postoupila. „Jaké pohostění? – – Rez byl na mém noži, za to do vínku se hochu svízel vloží; zmiziž hvězda s čela i těch vlasů zlato, kouzlo snah tvých zlobou budiž pozaváto!“ Černou řízou robě na kolébce skryla, hvězdu zlatou zhasla divá její síla, a když odstupujíc věštbu dokonala, sestře třetí za ní slza v oku stála. 10 „Lásku, jenom lásku přijmi z ruky mojí! Miluj! To tvé kouzlo, jež tě s cílem spojí, zlosť jím sevřeš v pouta, nesetkáš se s bolem, ač jda útrap cestoucestou, budeš apoštolem. Věk juž čekala jsem na tvé narození, ve hvězdách jsem četla, v kterých klamu není, miluj, synu, – Slávu!“ Žehnala ho plaše a jizbou to znělo jak hlas mesiáše. Znikly sestry rázem. Den se blížil v hory, ťukl na okének zarosené zory. Pták se ozval kdesi, za ním věnec druže, z duhy drahokamy nesly plané růže. 11 A těch svatých řada, kteří malovaní slyšeli ty sudby, pohnula se maní. Prška zlaté zoře po jizbici hrála, a ta řada svatých z rámců svých se smála. 3.
Vyběhl den bílý z přívětivé chaty, – v trávě nožky rousal hošík košilatý, slunce hledí za ním dvěma okénkama a on volá na ně: mama, mama, mama! Kojila to děcko krůpěj jitřní rosy, jahodina v náruč jahůdky mu nosí, vánek kolébal je tiše místo matky a drozd zazpíval mu popěveček sladký. – 12 Již den prvý minul, druhý přišel valem, synka neznala by matička juž málem: junák pad’ jí v náruč místo pacholátka, a jak zvonila mu rozprávka ta sladká. „Mamičko má zlatá, dej mi požehnání, musím jitrem příštím odspěchati strání, odspěchati ruče touhy na peruti, cos mně ruku svírá, cos mne volá, nutí. Snil jsem. Krásná paní jako anděl bílá ret svůj na mé čelo ve snu přichýlila, zašeptala cosi, rukou pokynulapokynula, a zem divná, matko, vůkol mne se snula. 13 Zřel jsem kraj svůj známý plný černých stínů, každý kvítek volá: hynu, hynu, hynu! A ty stíny černé ve mraky se slily, zlobou zajiskřily, zlobu vychrlily. Na dunivém voze s otěžemi blesku netvor z cizí země k nám si razil stezku, nad město se vznesl, město stověžaté, – však jeje, maminečkomaminečko, sama dobře znáte. Ke králi se vplížil kluzký jako zmije, mezi lid se vplížil a všem srdce pije. Slavku králevičnu rázem unes’ králi, na západ ji unes’ – všichni zaplakali. 14 Světlo unes’, žití, noc a tmu dal za ně, mřete mrtví, zvolal, tmu vypustiv z dlaně, se Slavkou hvězdičkou u věčnou noc kvapí, do krve ji zraniv stiskem hrubé tlapy. Já to viděl, máti, cítil jsem, jak z čela za ní hvězda moje na ráz uletěla. Půjdu já si pro ni, jak mi děla paní. Zítra se slunéčkem musím, musím za ní.“ Marny mateřiny výmluvy a řeči, vždy se vyvřel junák schytralé jich léči, a když v nachu vzplálo nebe k jitru siné, máti loučila se s hochem: „Jdi, můj Čine!“ 15 4.
Šel a šel sám horou, v jedlí drozdi pěli, jak by ňádru jeho dobře rozuměli, a v té písni jejich, kterou doma slýchal, ani jedenkráte sobě nezavzdychal. Známé konvalinky kývaly naň zvonky, nohy svlačec chytal steré do úponky, mech tak libě voněl a se svítil hladce, že mu bylo zrovna jako ve pohádce. Z doupnatého dubu vínek vil naň tleskal, čtveračiví šotci zubili se se skal, dup’-li na ně v žertu pohroziv jim dlaní, šmahem pozaběhli v bázni pod kořání. 16 Došel na mýtinu lesem lemovanou. Jako bílé pentle břízy po ní planou, které na potulku jen tak vyběhly si. Za nimi sem nemoh’ javor, strážce lysý. Rozkročil se pouze hodně do široka nepouštěje chvilku svěřenek svých z oka. Když již nemoh’ dále pohnout starou patou, zatřásal jen ob čas hlavou parukatou. Mýtě zabíhala mezi skály náhle, odkud zněly k Činu skřeky jakés táhlé, jakby odpůrci dva, ve stěsnaném skalí v souboji se bili, v souboji se rvali. 17 Orlata dvě uzřel Čin tu v tuhém sporu, křídloma se tloukla, zášť jim plála v zoru. Jedno peří bílé rudě pokropené, druhému se s boků černá peruť klene. A to péří bílé i to černé v směsi létalo jim s hrdel až v ty tiché lesy. Zalétalo v lesy, dopadalo k zemi, a zas vírem vzhůru letí haluzemi. „Dobřes’ přišel, Čine!“ obě zavolala – „rozsoudíš nás tady. – Mně se křivda stala...“ „Mně se křivda stala...“ navzájem se přela, než svou vádu celou Činu pověděla. 18 „Já jsem kořisť uzřel“ – zahovořil jeden, „a mým letem soudruh na stopu jí sveden...“ „Já však jsem ji lapil,“ druhý v řeč mu skočí, – „mé jsou tedy právem jelenovy oči. Oba oči chceme nic víc na kořisti, proto peruť naše ve sporu tu svistí; sudiž tedy, Čine, který máme právo, jinak nebude ti v drápech našich zdrávo.“ „Aj, jste-li vy orli, oba rodní bratři! Stejný podíl míti každému z vás patří. Aj, jste-li vy bratři, bratři urození, každý po rovnotě buďte poděleni. 19 Hle, tam zpoza lesa krahulíci vzletli, zpěvných ptáčat malých šlehající metly, – každý dvé má očí, jimiž písně plaší, snad vám postačí juž pro libůstku vaši!“ „Rodní bratři, rodní – – hoj, my zapomněli. Dík ti, Čine, za soud vítězný a smělý. S Rychlostí jsi spojil kroky, na své pouti. Váhání se jimi v bořenisko shroutí. Vezmi pérce jedno, nezapomeň na ně, kdyby zle ti bylo, vzpomeň odhodlaně. – –“ Poklonil se junák, pěkně poděkoval a bělostné pérko za ňádra si schoval. 20 Šel a šel zas horou, kam ho vedla touha. Cesta pořád lesem jedna, dlouhodlouhá, bory lemovaná, vydlážděná mechem a provátá vřesu, doušky, hlohu dechem. Soumrak se již zvolna kradl stromů sítí. Jakáž pak to zoře tamo s cesty svítí? Zdali do husti té slunce na sen chodí, čili měsíc váže plachty na své lodi? Či že chýžku jakou zažehla tam zloba? – – Dva mravenčí kopce, ve plamenech oba. Spěch a nářek, křiky, pobíhání, zmatek, každý mraveneček v ranci vlek’ svůj statek. 21 Pachtil se a snažil a se ztrácel v plamech, bílé rance klada opatrně na mech. Čine, pomoz, pomoz! Jaké rozmýšlení? – Uhasen byl plamen rázem bez prodlení. Sotva hotov s prací, ještě dým šel z mechu, – mraveneček malý stanul před ním v spěchu, s popálenou šíjí, chromý od požáru, tenulinkým hláskem blahořečil zdaru. „Díky, dobrý Čine, vezmi za námahu nožky mojí zbytek, jež ti bude k blahu; kdyby tíha na tě padla někde v pouti, nezapomeň na nás sobě vzpomenouti. 22 S Pílí Milosrdí tady spojilo tě, která k cílu vede překážkami v zlotě. –“ Pousmál se junák, pěkně poděkoval, a maličkou nožku za ňádra si schoval. Usnuli již drozdi, vánek leh’ si v bučí, jehlicemi měsíc, tenké střely lučí, kam zapadla každá do tmavého těsna, hned si pooddechlo blaze všecko ze sna. Čin si used’ také měkce do jahodí, zadíval se v nebenebe, jak tam hvězdy chodí jedna vedlé druhé jako malé tečky zapleteny ladně třpytné u věnečky. 23 Luna pohlédla naň a již lučí střelu namířen zrovna ku bílému čelu. S jehly na jehličku sen se táh’ a spřádal, kolébavku divnou Činu v ucho vkládal: Vyrostla travička na kraji hájíčka, voní; za rosy jeleni chodí tam k prameni do ní. Lesní ženky, když noc kvapí, bosulenky se jí skrápí. Pletou ji do vlasu v laškovném zápasu, do studánky kloní spánky. Krásny, mlady v lesní chlady uletí zpět. 24 Paprsek do zoru, umění hovoru na němý ret kapradí zelené a vlny z pramene vracejí zpět. 5.
Hora proti hoře s čapkou k jedné straně, postříbřenou stužku rozplétala z dlaně, postříbřenou stužku rozpustila s borůboků: potůček to syče dále nemoh’ v skoku. Pěnil se a kroužil na balvan se tlače jak chycené v kleci se svobody ptáče. „Pomohu ti, brachu“ – Čin juž skalou třese, střemhlav v důl ji metá po sperleném vřese. 25 Skočil potok s hrálí na lučinu v ryku, leh’ si hádkem bílým na ní do trávníku, volal na junáka: „Vůdcem tobě budu, dovedu tě k Slavce bez námah a trudů. Za sedmerou horou cesta roklí, lesem, nebes po prostoře, průrvou, srázy, tesem, není vyšlapána, plna trní, hloží, jakou jíti musí smilování boží.“ Čin si pochvaloval našed společníka, který v cestu pěnou lahodivou stříká, pěnou stříká v cestu, skály razí hbitě, které usedly si na ní vzdorovitě. 26 Neztratí ho nikde, nebojí se zrady a juž činí šuhaj podlé jeho rady. Svázal v kytku kapraď, sen jak radil maní, baňku vody nabral ve voňavém stlaní. Shodí-li se, shodí, nevyjde na škodu, všecko dobré bývá zvláště pro příhodu, a ta kytka švarná, voňavá a svíží za pasem mu věru valně nepřitíží. Šli jak staří známí Čin a potok spolu, tento nitku řeči vedl za hlaholu, po oblázcích šustil rozpustile, hravě, hned zas duhu tvořil Činu ke zábavě. 27 Vběhna pod kořání líbal květů něhu, které klonily se k němu z obou břehů, Činu ve vlas natřás’ perel, bílé pěny a zas vážnou bublal tich a ponížený. Sotva nadáli senadáli se, k městu přichvátali. Obklopeno bylo šedivými valy, a ty pusty stály, pusty beze stráží. Což se nikdo do bran kročit neodváží? Neodváží věru, kde jen kletba vládne, velkým smutkem jiskra těchy nepropadne. K městu slepců přišli bez jasu a světla, kde tmy zloba klatá z řeménků bič pletla. 28 Bič, jenž děti drobné v prvém květu jara šleh’ a v pouta sevřel i ta týla stará. Neviděli slunka, které v nivy skočí, hvězd, jež noc si vplétá tmavých do vrkočí. Neviděli sebe, neviděli světasvěta. Proč? – O, kdož to soudí, jaká rána kletá na krále i králku, na lid padla ruče a zory jim spjala temna do obruče. Král dá žezla půli i korunu s hlavy, kdo by zaklít doved’ žalostivé zdraví, zaklít, zahnat, zléčit, slunko rozžít zase, a těch milých hvězdic těsno stříbrovlasé. 29 „Zkusím sílu svoji –“ Čin se králi hlásí jako posel boží, jako posel spásy. Na metličku svázal proutky, jež měl z luhu, švih sem, švih tam přes líc krále, lid i sluhu. Králi zcuchal vousy, králce jemné brvy, rádcům tvář se skoro zardívala krví, ale mžikem všichni, jak tam v řadě stáli, po pomlásce zase světlo uhlídali. Bylo díků, křiku, jásotu a plesu, král se s trůnu klonil pro kytičku z lesu, pro kytičku prostou pokropenou rudě, které neznal dříve na domácí půdě. 30 Odměnit chtěl Čina trůnu dobrou půlí. Než ten dost měl plně na jich dobré vůli. Poklonil se králi, králce líbal ruku a již mizel z hradu ze vřavy a hluku. 6.
Potůček naň čekal v chladu u rákosí pije s listů jeho po kapičkách rosy. Zašuměl a dále spěchal po kamení a Čin za ním pílil, pílil bez prodlení. A zas jako dříve hojnosť skázek uměl, hned si skočil v perlách, šepotal a šuměl, v ráz se točil v tůni tich a němý zcela. Tak jim cesta svorně letem ucházela. 31 Ani nevědělinevěděli, jak u města stáli. Černé mraky nad ním jako příkrov plály. Ticho hlubší hrobu ulicemi válo a nic neplakalo, nic se neusmálo. Lid jak stíny duchů bral se ulicemi ponurý a mrtvý, a byl ten lid – němý. Písním nerozuměl, které zněly z luhů, jenom cizím skřekem druh se hlásil druhu. „AjtaAjta, pane králi, k hradu pokyň lidu, jsem-li dosti mocenmocen, abych zlomil bídu –“ v blanku mládec vepsav králi podal směle. A hned bílý prapor zavlál věži v čelečele. 32 Moře přese břehy vlnou vystoupilo – a to město celé do hradu se lilo. Čin vzal pohár zlatý, a z baňky té prosté již v něm voda šumí, přes okraje roste. Potom po pořadu nejprv panu králi, lidu, co stál němý, rety kapkou tály. Netály rty kapkou divotvorné vody, ale bouří hučel kolem ohlas shody. Král se zvedl s trůnu, koruna i žezlo, vše se Činu k nohám s díkuvzdáním svezlo. Objímal druh druha, všudy shonu plno. – – O té síly divné, tajuplná vlno! 33 Poklonil se králi lékař divotvorný, zbytek vody podal na ten osud vzdorný, a než první záchvat zradostnění minul, juž zas nohu kvapnou po potůčku šinul. 7.
Za nadšením volán Čin si chutě stupal, nemdlel nohy útes, sráz ni slunce úpal. Kraj se jaksi měnil, skály v cestu trčí a to křivé klestí do země se krčí. Potůček se pěnil bublavýma rtoma: „Hned již budem, Čine, hned již budem doma. Sedni na má plece, jde k nám úzká brána do skalního vazu pracně prolámána. 34 Hostů dosti uzříš tudy pohromadě, kolik věků mnohým dřímá v šedé bradě. Touže cestou právě jako ty šli – zašli, aby zapomnění a hrob u mne našli. Zlý čaroděj Doby zaklel jejich žití, zor je spánkem upjat jako tuhou nití. On jim nedá více strhnout snění s očí, proto za mým kynem nikdy nevyskočí. – –“ Domluvil a hupky se již řítil v pěně s Činem potok dobrý po skalisté stěně. – Jako třpytnou mušku v dálce planout zřeli, potom v bod se měnit mihotný a skvělý. 35 A ten bod se blížil, z temna rostl, tryskal, tisíc blesků metal, lámal je a blyskal. V rudých světel jase po modravé vlně jakby plavili se dále tajuplně. A juž byli v bráně. Démant čistou hlatí spínal oblouk její. Sloupové dva zlatí pustili je k předu. Hoj, zda zory klamou? Čin zří v kole postav mnohou líci známou. Kolem zlaté stěny na slonová křesla řada hrozných postav do snění tu klesla. Meč i palcát s mlatem pevně tiskly pěsti, někde korun zálesk také krále věstí. 36 V dlouhých řízách tmavých, – v ocelové zbroji, ze štítů jich zlatých blesků dav se rojí; – ale hrubých štítů prohnutých jak v seči, které k noze tisknou, znáti počet větší. Na posledním místě, ha, to známý zvláště, jako balvan strmí z kosmatého pláště. Jedna rýha krunýř, na něm kalich zlatý a ten meč, o, celý, celý zubovatý. Šišák holý zcela, prostý bez ozdoby, mlat sevřely prstů ocelové skoby; nade všecky trčí chmurný do vysoka, jakby chtěl si hledat ještě ve snu soka. 37 K tomu Čin si skočí, zavolá mu v duši, ať se palcát napne, tepe, hnězá, buší, skály rozemele, pouta srazí rázem, která druhy jeho stiskla za ním na zem. „Moje zlaté dítě, nech, co spí, již spáti. Co byl věk pochoval, to se sotva vrátí....vrátí... pouze pro meč k sobě ved’ jsem tvoje kroky“ – zahovořil tiše potok měkkobodrý. Pro„Pro meč divotvorný, pro štít, pro koníka, který stejně se mnou pěnu z nozder stříká, září jako slunce, ohněm zorů sálá, pod kopytem jeho roztřepí se skála. 38 Mnou je vychovaný, dlouho na tě čeká, jsa už netrpěliv k cestě do daleka. Za mne k panně Slavce hravě donese tě cvičná jízda jeho v poklusu i letě.“ 8.
Dvé-li sluncí letí? – Jedno nebem pluje a to druhé sobě nivou poskakuje. Máš, slunéčko boží, máš ty také brata, který splynul s nebe jako láva zlatá? – – Čin si vyjel ze skal tryskem na bělouši. Hříva po zem sáhá, podkov cinkot zkouší. Dupl do křemelí, jež se bíle skvělo, – rudých jisker tisíc z něho vyletělo. 39 Dupl do ocele skály věkovité, – na tisíce prášků měla čelo sbité. Zařehotal koník, – zatřásly se duby, v jeden plamen chytly, jenž mu soptil z huby. Skočil koník s Činem, – hřívou honil mraky, vichořiskem letěl skoro nad oblaky. Oblaka se chvěla, zachmuřila čela a jak hejno supů pryč se rozletěla. K dubu přicválali. Obzor mezil tělem, koník nehodlal mu vyhnout hrdým čelem. Dvacet Činů mohlo kolem ruce spjati, nebyli by mohli tělo obestati. 40 Do koruny hromy na noc chodívaly, o větve se mraky trhaly a rvaly. Za ním Slavky město sotva vidět bylo, dubsko haluzemi obzor tarasilo. „Čine, mladý reku,“ – koník zahovořil, – „vládneš-li tak mečem, abys obra sbořil? Krása nepostačí, s kterou síly není, zkus tu páží rozmach, Čine, bez prodlení.“ Rozkročil se junák, svaly nabíhaly, rozkročil se k ráně, páže ocel vzaly. – – Nebe-li kus letí, hvězdy s ním i mraky, slunce zastřelo si udivené zraky. 41 Padne na zem nebe, stroj se, země, k smrti....smrti... odsečený dubec ve prachu se drtí, ve prachu se drtí, praská, úpí, stená, a ta křivá haluz padá na kolena. „Dobře tak, můj Čine, jdi, patř do vrcholu, uzříš hnízdo malé, v něm tři vejce spolu. Vezmi s sebou všecka, v cestě se nám shodí, až tě jízda moje zpátky doprovodí.“ 9.
Rázem stáli v městě. Bylo jak ta druhá, velký bol se sepjal do okovů ztuha. Ptáčků přeletáčků nikde neviděli, ve vzdechu se jenom ztrácel okres celý. 42 Král jak mléko bílý slz juž neměl ani, milou dcerku volal, volal bez přestání. Jiskerečka víry kmitla králi zorem, Čin když objevil se se sílou a vzdorem. Jiskerečka víry jako muška malá v beznadějné temno jasu nasypala. „Oj, zlá bída, synu, do šedin mi lehla, šij mi svírá, tlačí, útrobu mně sžehla. Proroctví prý bylo ve knihách kdes psáno, že se stvůra zrodí, kam spat chodí ráno. Odtud že se vztýčí, půjde světem zticha s maskou pocestného nevinného mnicha. 43 Oj, to pohostinství! My ho uhostili, z prachových peřin lože připravili. Našel prý v mém hradě, co šel hledat světem, v potvoru se změnil se zubatým hřbetem. Perutě mu vzrostly, ptáčka mého lapil a s ním v brloh jakýs do západu kvapil. – – Veselo nám dříve, anděl štěstí s námi, trýzně, boly všecky kdesi za horami. Ptáček dopěl písně, Slavka, dcerka drahá. Co nám zbylo po ní?... Prázdný kalich blaha. Prázdný kalich, prázdný s rozdrceným krajem a teď opuštěni pádem k hrobu zrajem. 44 Co jsi města viděl i tu bídu jejich, kráčel jsi k nám pouze dračích po šlépějích. – Pro Slavku se mnozí na netvora dali. Však co vyřídili? Žaly jen a žaly...!“ „Do roka a do dne s ní mne čekej, králi, nepřijdu-li, – jiní darmo umírali. Nech si perly, zlato, výkup krví splatím, aneb s drahokamem na srdci se vrátím. Vrátím se a kleknu před tvým trůnem, králi, dá-li mně tu perlu vůle tvoje? Dá-li! – – Vídal jsem ji ve snu, modré oči její, když jsem v horách patřil plesa na krůpěji. 45 Vídal jsem ji ve snu, nach na bílé tváři, když se východ zarděl červánkovou září. Vídal jsem ji ve snu, vlasu vrkoč zlatý, když se slunce bralo vedlé naší chaty. Vídal jsem ji ve snu, cítil hrudi vlny, když mé čelo chladil vánek tajuplný. Jméno její kdysi v sluch mi šeptla víla, nitku žití mého s jejím v jednu svila. Hoj, jsem silen, králi, cítím na své skráni mateřino sladké svaté požehnání. – Do roka a do dne s ní mne čekej, králi.“ – – A již podkověnky zajiskřily v dáli. 46 10.
Jeli, jeli krokem, – lesy pod nohami plnily se mlhou, plnily se tmami. Jeli, jeli skokem, – mraky pod nohami, o podkůvek hrany nítily se v plamy. Jeli, jeli tryskem, – hvězdy pod nohami svítily jim v cestě jako drahokamy. Jeli, jeli bleskem v tichu po nebesku, zdola písně zněly záští, lásky, stesků: Píseň mlh.
Nač světlo nám, prokletý plam? Noc, naše královna, světlu se vyrovná mocí! 47 V náručí dnes hoví nám les. Můra a netopýr mohou jen rušit mír v noci. Nemáme pout kam se pohnout! Skálami, balvany zmítáme na strany v noci. Člověka hruď nám domem buď! Úsilně útrobu sklátíme do hrobu k noci. Který as král se nás nebál? Vládneme na zemi do dne, kdy oněmí, mocí. 48 Píseň mraků.
Hoj kolem do kola stočte se, stočte! Rozžete plameny, ve skály, v kameny skočte! Hoj kolem do kola zahřměte v plese. Ať se strom, osení v kouři a v plameni třese! Hoj kolem do kola strhněte hráz! Lednými kladivy padněte na nivy v ráz. Píseň hvězd.
Sviťme, sestry! Spása nad hlavou nám jásá. Ať mlhy uletí, mraky jim v zápětí s hněvy a vzdory. Zjasněme zory! 49 Sviťme, sestry! Námi krok je jist a známý. Cestu kdo vyvolí námi jít v zápoly, přemůže vzdory. Zjasněme zory! Sviťme, sestry! Chýlí krok se námi k cíli. Věneček ze věků skýtá tu člověku panenská Sláva. Den z růží vstává! 50 II.
[51] 1.
„Zastav, kuří nožko, zastav krůček vírný, ať se vchod nám zjeví Slavky do mučírny! Zastav, kuří nožko...!“ Čin jak z luku střela před skalinou stanul, jež se otáčela. Troje žhavé kruhy v klokotu a jeku rostly varem vůkol na širokou řeku. Od zlata byl jeden, druhý do červena a v tom třetím kruhu smůla roztavena. [53] Na hon od skaliska nikde zmínky žití, jenom pláně holá oblátky se svítí. V rozchlípených hranách, kde se skalí puklo, rozhodivnýchroztodivných příšer hned se hejno shluklo. Do zelena oči, do žluta zas jiné, a tam shora pitvor celý řad se šine. S úšklebkem se zubí, potřásají bradou a zas do stínů se do rozsedlin kradou. Nuž jak v balvan vrazit bez vrat, bez veřejí, který neustává v otáčivém reji? „Oj, koníku zlatý, velemoudré rady, pověz, pověz nyní, kady v balvan, kady? 54 Oheň upálí mne, hrdlo požár zdusí, nebo o zlou skálu čelo rozbiju si. Oj, koníku zlatý, velemoudré rady, pověz, pověz nynínyní, kady v balvan, kady – –?“ „Tři teničké žíně vytrhni mně z hřívy, postavíme mosty přes ten oheň divý; poslední to rada, již ti koník dává, vlastní práce, Čine, dál tě očekává. Nesmí shlédnout netvor, kdo tě přived’ směle, – jsme my staří známí, staří nepřátelé. Nadšení se bojí, které do skal bije, moh’ by zamezit nám úspěch – lestná zmije. 55 JdiJdi, a které slovo nejsladší má něhu pro tvé srdce velké, staví skálu v běhu. Máš-li pomocníky na dvé velkých prací, kouzlo nepodajné do prachu se skácí. Máš je, máš, vím, Čine, ve své vroucí duši, o nichž netvor sotva sní co, sotva tuší... Vítěze pak domů k jásotu a plesu ve příhodné chvilce opět pozanesu. –“ Na led stuhly kruhy pod bělostnou žíní, jež se zatřpytila jako cesta z jíní; padla krůpěj rosy, ztratila se v písek – koník zmizel rázem šedých do skalisek. 56 „Slavko, Slavko drahá!“ – – skála mžikem stála, brána za junákem padla, dopadala, jenom skřítkům v divu zbyly do kořene chundelaté huby ještě otevřené. – 2.
Ráj-li skočil na zem s vůní, s květů pychem, s drahokamů rosou, se slavíčím smíchem? S drahokamů rosou ve slunečním svitu, se stem žhavých oček listí ve úkrytu? Tak se před junákem skála otevřela, jakby zcela jinou zemi noha třela. Viděl na jezírku vlny květů zlatých, všude shodu barev zářně duhovatých. 57 Viděl tečku bílou, jak ji houpá vlna, – je to labuť bílá, krásná něhyplná. Pluje zadumaná, sotva vlny čeří, jako ze stříbra má bělosvitné péří. V oku perly – slzy – pěje – Čin juž letí... Ha, ký přelud pad’ mu zpříma do objetí? Skály, skály, skály, nic leč tvrdé skály viděl místo ráje, jak by věk tu stály. Tmavých stínů řada táhla po okolí, nikde známky žití, všude kámen holý. – Teď se blysklo kdesi, Čin zřel kmity růsti, s nimi černou peruť vstávat ze skal husti. 58 Nebyly to blesky, ale hrozné oči, jak když kola z ohně vírem poroztočí. Zob znát rozchlípený, kluzké tvary údů a ta kůže plna naběhlin a trudů. Na čele roh trojí, hřbet jak děsná pila, peruť netopýří půl obzoru kryla. „Hoj, ty červe bludný,“ – dásně zahučely – „ký div přál ti asi, že jsi přišel celý! Pro Slavku jdeš tedy? Viz, tu skal je dosti, samých nevolaných, bohatýrských hostí. Chceš-li počet zvýšit – nuž – znáš závoj Slávy, ze stříbrných nitek vil se jí kol hlavy. 59 Když jsme spolu spěli cestou u měsíceměsíce, smekl se jí náhle s kvetoucího líce. Pro ten půjdeš tedy! Než se večer vrátí, musím nitky skvostné pokladem svým zváti.“ Mávl perutěmi – zasténaly skály, jakby kdesi hromy v nich se rozehrály. A k těm zvukům ještě jako smích to znělo, – a Čin maní svěsil zadumané čelo. – 3.
„Oj, koníčku zlatý, kdes’ mi utek’, škoda, kdož pak teď mi rady skvělou číši podá? Zdaž mně síla stačí, perutě když schází, abych vzletěl k luně mořem beze hrází. 60 A kde hledat mám ji? Nikde zmínky po ní, závoj míti musím, než se večer skloní.“–skloní.“ – Ptal se trávy, květů, ptal se ptáků v hoře, žádný neznal cesty nebes po prostoře. A to slunko zlaté níž a níže klesá, řada dlouhých stínů vystupuje z lesa; do délky je táhne večer dlaní tmavou rosnou šlépěj tiskna jehličím a travou. Půlkruh, kroužek bílý, neurčitý, matný – měsíc vykukuje z borů skvostné šatny. Čin juž za ním pádí, vždyť tak nízko visí.visí, za kštici jej chytne, sotva pomyslí si. 61 Však co krok to skokem výše měsíc stoupal, až se v nedostupnu na beráncích koupal. Urval mládec skálu, na ni stavěl druhou, – prapodivný řebřík s příčlí sponou tuhou. Rovnal do vysoka – marno namáhání, výše letěl měsíc promodralou plání. V pozdrav slunci kýval, jež se za stráň krylo a těch mráčků rouna nachem zatopilo. „Peruť, peruť jenom, orlí peruť míti, zřím ten závoj věru, jak se leskne, svítí... Ba on padá níže, letí ke mně, ke mně!“ a zor napjal po něm, jak se blížil země. 62 Zprvu zlatá vločka, vlna od obláčku, potom roven skoro malinkému ptáčku. Ptáček roste mžikem, perutí mach znáti, jak je ve vysoku zážeh slunka zlatí. „Hoj, orlíci moji, dík vám nastokráte, málem zapomněl jsem, že vy peruť máte, která s bleskem letí, do nebe že sahá. Pomoc vaše nyní tisíckrát mi drahá. Měsíc závoj Slavčin u sebe prý tají, ten mám donést běsu, nežli napadají stíny noci na zem. Jinak pro věk celý státi budu v sluji mrtev – zkamenělý.“ 63 „Víme o něm, Čine, zář a květ jest jeden, Minulosti prstem divotvorně předen. Máme na měsíci sídlo, mláď své děti; v okamžiku tobě do náruče sletí.“ Činu nade hlavou peruť hvizdla čtvera, bodem zanikala do modrého šera. Sotva postál chvilku, sotva že se nadál, juž mu závoj drahý do náruče padal. Právě hvězdy zlaté oči otvíraly, když se chvatem vracel do kletého skalí. „Štěstí tvoje, brachu, že jsi pílil, štěstí, rychlé běhy věru práce tato věstí. 64 Zor-li však ti taký pod obrvím vládne, dílo dnešní noci hříčkou bude snadné. Každá píseň Slavky v perlu proměněna, co jich vyzpívala retů jejích měna. Ty mně všecky shledáš do jedinké, Čine, než se jitřní zoře nad obzorem svine. Jinak – viz ten kámen povědomých tvarů! noc je krátká, Čine, přeji mnoho zdaru.“ Mávl perutěmi, zasténaly skály, jak by kdesi hromy v nich se rozehrály, a pitvorný mužík z dovádivých ďasů za lucernu mušku podal Činu z vlasů. 65 4.
„Leť, světloško malá, leť si podlé přání, začaruj na dlouho zásvit zoře ranní, začaruj na dlouho, – do svobody kmitni, s milým pozdravením k mojí Slavce vlítnivlítni. Pověz mněmně, ty roso studená a svěží, kde perličky moje pohrobeny leží. A vy jehly drobné a ty písku bílý, povězte mně, kam se perly moje skryly. –“ Rosa neví o nich, jehly byly němy... „Mravenečků tisíc bych měl po vší zemi, mravenečků tisíctisíc, spěch a jejich práci, jitřenka juž svitá a noc v propasť kácí. –“ 66 „Co chceš, Čine, co chceš?“ – suslí tisíc hlásků, jakby zladilo se mžikem na otázku každé zrnko písku i ty drobné jehly, které na vysoko do mechu si lehly. „Ajta, staří známí, buďte požehnáni, naděj vzkřísili jste v mé horoucí skráni, – Slavky píseň každá v perličce se tají, ty mám posbírati po rozlehlém kraji. Sebrat křížem krážemkrážem, než se jitro vrátí, jinak v skalách skalou budu z jitra státi.“ „Víme o každé z nich, Čine dobrotivý, které Slavce s retů padly v tyto nivy. 67 Perel smíchu, žalů, útrap, naříkání snesem do jediné ještě do svitání.“ A již rozběhli se drobní podkopníci, o samotě zůstal Čin o Slavce snící. Slyšel labutěnku s písní čaruplnou, jak ji tůně houpá zelenavou vlnou. Juž k ní letí, letí, – z labutěnky panna v objetí se tulí všecka poboskaná. „Vstávej, vstávej, Čine, perly pohromadě, nežli východ svitne, navlečeš je v snadě..“snadě...“ tenulinké hlásky ze sna mládce budí, s nímž se nerad loučil v rozkochané hrudi. 68 Dvojí kupky perel jako jitřní rosy,rosy viděl v travě pláti. Mravenečci nosí jedni bílé zcela jako padlé jíní, rudé do ohniva nakupují jiní. „Viz těch bílých třpyty“ – děl mu dělník hbitý – „písně z domoviny jsou v nich poukryty, v bílý krystal slity písně beze žalů, zpěvy útrap září v granátovém palu. Prvé Slavka pěla doma u tatíčka, dokud štěstí zora jasnila jí líčka, druhé poutí touto v nářku vyplakala, dříve nežli v lůně pohřbila ji skála. 69 Všecky jsme je našli různem potrousené, nechať zásvit jejich štěstí tobě sklene. –“ Duha v perlách hrála pestrou barev měnou, když je na ret tiskl s duší pobouřenou. „Počkej, Čine, počkej, modrou nesu ještě“ – opozdilec jeden volal z rosy deště, tílko popálené, nahrbená záda, sotva bez námahy velkou perlou vládá. „Počkej, Čine, počkej, víš, jak labuť pěla, již tvá mysl ondy přeludem být mněla? Naděje to perla, velká mihotavá, za sponu ji všechněch Slavka tobě dává. 70 Věz, že ráno netvor na chvíli se vzdálí, dada práci tobě zámek sroubit v skalí. Prvý zlapíš balvan, jenž ti padne v oči, koníček tvůj drahý k pomoci ti skočí. Závoj, všecky perly netvor v kámen skryje, nezapomeň s sebou domů vzíti si je. Ostatek se samo do rukou ti vloží, vždyť máš v čele psáno smilování boží.“– –boží.“ – – Vyskoč, slunko zlaté, rozhaž, co máš zlata, s pořízenou šťastně Čin juž k sluji chvátá. Vyskoč, slunko zlaté, spěchej ku poledni a všem stínům kolem larvu s líce zvedni. – 71 „Aj, máš dobré nohy, věru lepší hledy, nuž, tvé síly zkusím ještě naposledy. Na den vládni tudy svalem, silou, pěstí, než se vrátím, zámek ať tvé dílo věstí. Pěkně uroubený, klenutý a ladný, jinak – víš, že východ není odtud snadný. –snadný.“ – Zatmělo se v skalách přes kamennou střechu bleskem zmizel netvor v klopotu a spěchu. Jenom pidimužů roztodivné hlavy na junáka sevšad pohled blikotavý upíraly v smíchu. Po stěnách se vezli, kam moh’ nejlíp každý, tam se porozlezli. 72 5.
Čekal mládec ještě, čekal hodnou chvíli, ač mu varem vřely nedočkavé žíly; – lapil skálu první, jež mu padla v oči, – juž se hýbá, hýbá, kolísá a točí. Zasténala země, zatřásla se celá, jakby do hrudi jí blesku střela sjela, sesula se rázem v rozmetu a ssuti, pod balvany skřítci modří, rudí, – žlutí. Závoj s perličkami sebral mládec v písku sotva rozhlédnuv se v šerém rozvalisku. Ráj-li skočil na zem s vůní, s květů pychem s drahokamů rosou, se slavíčím smíchem? 73 Tak se před junákem skála otevřela, jakby zcela jinou zemi noha třela. Poznal labuť bílou v zelenavé řase, jak jí peruť v slunci stříbrem zamihla se. Na prostředku ploula v leknínovém moři, že ji stihnout nemoh’ k velikému hoři. Spletl očko dlouhé co moh’ ze závoje. – – „Juž jsi, labutěnko, juž jsi přece moje!“ Labuť bílou peruť křížem rozepjala, Slavka bílou páží Čina objímala, zatleskly si vlny na oblásky lysé, a to rety obou spolu sloučily se. 74 Rázem znikla tůně, bělouš skočil se dna, z nozder síla sálá, z kopyt jiskra jedna. Hvězdy-li dvě letí sobě do objetí, čili jejich krásné zlatovlasé děti! – Na Činově čele, jak mu Sudky děly, ztracené se třpyty hvězdou zase rděly. Výš a výše plání nad hvězdami pluli, kde si ve objetí sladce spočinuli – – 6.
„Čine, zlatý Čine“ – Slavka zahovoří – „cítím vanot křídel v klidném modra moři, ohlas živých hromů z pout kdy ještě skučí, pohleď nazpět, pohleď po neznámé tuči!“ 75 „Oj, perličko bílá, drak za námi kmitá, jakby z tisíc blesků bič si v dálce splítá. Leť, koníku milý, myšlénkou se švihni, nebo utoneme v zobu jeho výhni.“ „Máš-li vejce troje s dubu velikána?“ koník v jízdě smělé zastavuje pána. „Zob až shlédneš růsti, tmavých křídel kyvy, pustíš vždycky jedno do modravé nivy. Až na zemi stínem meče zkusíš sílu, já jen balvan svalím zbojci na mohylu. –“ Hukot kvapem roste, už i zob a oči, troje rohy dračí ve mraku se točí. 76 Švih a vejce jedno hvizdlo do hlubiny, odkud mžikem velké valily se stíny. Tmavá křídla dlouhá, v zorech blesk se třpytí: orel, jeden z bratří, do běsa se řítí. V šíj mu drápy vtíná, křídloma běh staví, zobem tvrdým tepe do obrovské hlavy. – Slavka úž a úže tulící se k Činu na koníku kvapí dále ve hlubinu. Po obláčku bílém, boj jim nade hlavou, bleskem uprchlíci k domovině plavou. Tichoučko a ticho, němi bez hovoru, druhu druh se ztrácel ve planoucím zoru... 77 „Čine, zlatý Čine,“ – Slavka zahovoří – „cítím vanot křídel v bílých mráčků moři, ohlas živých hromů, z pout kdy ještě hučí, pohleď nazpět, pohleď po neznámé tuči!“ „Oj, zas netvor vítěz,vítěz za námi se řítí, orlí peruť zmdlenou poblíž zřím se tmíti...“ Za ráz vejce druhé letí v sledy koně. – Aj, ký mrak to bílý staví běsa v honě? Bílá peruť svistí, do stříbrna vzplává, – s prvým orlem soudruh na zbojce se dává. Křídly stíní dráhudráhu, kudy bělouš kvapí, závažím se věsí na zbojcovy tlapy. 78 S bleskem na závodě dlouhá bílá hříva koníkova v letu rozevlána splývá. Již jim nedaleko kyne milá země, lesy do zelena narýsnuté temně. Ale v patách zloboh zuří, letí, kvapí, rozevírá dáseň, zakřivené tlapy, pruží drápy, spíná, níž a níže chýlí – – Ha – – Čin s milkou drahou země doskočili. 7.
Jedním rázem letí do skal vejce třetí, co v něm skrývalo se, na div pověděti. Lev – a zlatá hříva, ohon se skalisek mrská dvojím chvostem v krupobití písek. 79 Blesk se mihne orlům v zoru plápolavém: teprv teď je síla silna v spolku pravém, přikrčené lvíče kdy se na skok strojí, lvíče zpomocníče orlů svorné dvoji. Ještě rety na ret přitiskly se maní a to bylo Činu druhé požehnání. Hupky Slavka na mech, dřív než zápas tříští, laňkou bílou spěchá skryt se v maliništi. Mraků dvou-li výheň blesky bije v horu, či se jícen sopky zjevil na obzoru? Zjevil na obzoru, metá balvan srázem, sosnu třtinou láme, duby kotí na zem. 80 Zvoní švihy, zvoní, v jiskrách srší ocel, lev se běsu upjal na šij v mocný pocel, k zoru míří zbojci orlic dvoje zoby; vzpírá se a kroutí, sivé skály drobí. Šleh’-li křídlem v pravo.pravo, sosny shýbly šije, šleh’-li křídlem v levo, do skal brázdy ryje, kam se chytil drápem, stromy vzhůru letí, pro kotouče dýmu nebe neviděti. Koník uskakuje před smrtící ranou, švihy bleskem buší, dopadají, planou... Oj, což ustal náhle sklopiv křídel tepy? Orli zrak mu pili, netvor slepý, slepý! 81 Napjal mládec rámě, jako tehdy dubu rozťal orlu lebku na ráz v jednom rubu. – Skála proti skále, hora proti hoře, trup se mrtev kotil širé po prostoře. Do tesů se řítil, balvan zakryl tělo, aby se mu pod ním lépe – trouchnivělo. Davy mravenečků snesly pokrov z jehlí pěkně do vysoka skalin ve úlehli. – – 8.
Jeli, jeli borem, jeli zvolna v mechu, nic jich nenutilo více do pospěchu; Slavka zlatou hlavu sněhem konvalinek ovinula Činu za vítězný vínek. 82 Mezi zeleň listů, úběl drobných květů vtiskla živou růži usměvavých retů. Nad hlavou jim pělo hejno malých ptáčků, každý píseň lásky nesa ve zobáčku. Kam jen koník skočilskočil, rostou fialenky, pod klobouky hřibů slyšet hovor tenký, vše se chvěje lesem, pozdravuje, kývá, zelená se, voní, švitoří a zpívá. Svlačec pestré věnce, kudy jedou, spřádá, rosa velké perly v kalíšky mu vkládá, které teplým vánkem ševelícím v stromech vytřeseny zvoní o lístky a o mech. 83 Cos jakoby čítalčítal, ťuká moudrý datel, vždy když setkaly se rety našich přátel. Zprvu čítá, čítá... ah, – v ráz přestal tlouci –, věčnosť trvá pocel jeden, dlouhý, vroucí. KukulenkoKukulenko, kde jsi, věštko touhy svaté, rozkukej se jenom třeba tisíckráte. Kuku, kuku, kuku – viď, to není dosti! Kukej si tu, kukej třeba do věčnosti. – – Sotva se jim zdálo, u potůčku stanou, který Čina proved’ divotvornou branou. „Vítej, Čine, vítej, –“ vlna zašepotá – „silou velké lásky minula tě zlota. 84 Miluj dál! To kouzlo, které hojí všecko, které od kolébky k slávě vede děcko. Miluj strom, když vadne, les, v nějž sucho padne, zem, když spáti počne, hruď, jež mdlobou chřadne. Miluj v sobě jiné. Zášť se v peklo sřítí, strom se zazelená, les se počne chvíti, mízou pozavoní – v zem se žití vrátí, a ta hruď, jež mřela, ta se bude smáti. – – Jděte, děti, jděte, král už s touhou čeká, stokrát za den z hradu zírá do daleka. Lva ni orlat, Čine, třeba nebude ti, svobody jim popřej, ať si zase letí. 85 Koníka však podrž. Nadšení pil ze mne ve studené vlně ze hlubiny temné, a, bys paměť choval na pomocné druhy, skloň svůj holý štítec do vlnek mých duhy!“ Ponořil šťítštít do vln jako do zrcadla. A hle, jaká malba v lesklou plochu padla, vykouzlena rázem s věncem na okraji, v kterém květy lípy jak démanty hrají. Na oceli modré rozpjat orel bílý, jak stříbrnou peruť na dvě strany chýlí. V peří se mu leskne krůpěj ze hlubiny proměněná sluncem žhavé na rubíny. 86 Po bok černou peruť soudruha je znáti, který v zlaté ploše temně počal pláti; nad oběma lvíče s bílou vlnou vlasů, rozkročeno blýská v granatovém jasu. „Rytířem jsi, Čine, to tvé barvy budou, za zetě by nebral král snad podruž chudou“... Domluvil a pádem se skal ve přemetu s políbením díků upřímných dvou retů. 9.
Jedou dále, jedou ke známému městu, všude nové žití směje se jim v cestu, kytky louka váže, všude vůně vzplává a do srdcí jejich tiše napadává. – 87 Na rozlehlých valech zeleno, – vše jásá, do bran ověnčených vjíždí smavá spása. Nemoc zažehnána, slepci zase vidí, poznali se bratři, vidí lidé – lidi. Kolik vozů zlata nabízel král vřele, pážat na posluhu k pouti osaměléosamělé. Čin jen vrance vybral pro nevěstu svoji se zlacenou uzdou v mihotavé stroji. Ještě lék měl jeden a to všechněch větší, který může zahnat každé nebezpečí: „Vezmi, králi, závoj se Slavčina čelačela, aby od slepoty mládež léku měla. 88 Minulosť jej předla, každá nitka září, zavěste ho sobě zrovna na oltáři. Minulosť jej předla, není hotov, není, další práce vaše dát se do předení. Probírejte denně nitek jeho mříže, v každé uvidíte rudou značku kříže... ale za ní, za ní, – o čem sotva sníte... Ah, jen probírejte, však to uvidíte.“ A juž kvapným klusem ze bran vyskočili. Hle, jak svědčí Slavce vraník roztomilý! Podkůvky mu zvoní, v závod s Činem pádí, který Slavce šeptá, jak se mají rádi. – – 89 Okamžik to bylo, druhá tvrz je vítávítá, jako hnízdo štěstí do haluzí svitá. Král měl sílu darů pro ně nachystánu, deset vozů zlata na zeleném lánu. Čin však páteř perel s hrdla Slavce bera rozdělil je rychlerychle, jaké barvy která. Modrou sobě, králi ty, co rudě planou, bílé porozhodil jako na chytanou. A ty perly v písně změnily se rázem, než dopadly ještě mezi davy na zem. Lid je poznal, zapěl, třásly ulicemi....ulicemi... Lid má písně svoje, více neoněmí. 90 „Schovej, králi, rudé, schovej na památku, ať jsou upomínkou útrap, žalů, zmatků. Krev to je, co skrápla s hrudi Slavce naší, kterou prolévali kdysi „mesiáši.“„mesiáši“. – –“ A zas kvapí ze bran, láska je jim zlatem, které se všad září v lesku duhovatém, v lukách z malých terčů žluté pampelišky i z okének v horách každé bílé chýžky. 10.
„Hejsa, věže milé, štíhlé do špičata, z daleka vás vítá touha moje vzňatá, do nachu se stopte pozlacenou bání, letí se mnou, letí boží smilování. 91 RozezvučteRozezvučte, zvonyzvony, své kovové rety, salvou hřměte ve kraj truchlý dřív a kletý; loukolouko, zaplaj, zavoň, zelenej se, stráni, letí se mnou, letí, boží smilování.

Vlaštovičko švihlá, poselkyně sladká, leťleť, kde palác dřímá a kde pláče chatka, zvěstuj tatíčkovi, aby zjasnil skráni, že už letí se mnou boží smilování.“ Vlaštovička letíletí, zvony hřmí a hučí, nové snítky v lipách do zelena pučí, ze sta hrdel zní to jásavýma rtoma: Věnce sem a kytky, již jsou, již jsou doma: – 92 Vyletěly včely z úlu v jara tuše, – stařičký král s lidem Činu v ústret kluše –: na bělostný kalich pro med usedly si, – na Slavčině retu tatíček už visí. Řada bílých družic jak o božím těle cestou květy sype modré, zrůžovělé; všude řeči, shonu až až do úpadu, a tatíček starý sivou hladí bradu. Vždyť tak rázem omlád’ skoro o století, když uviděl zdrávy svoje milé děti, když uslyšel zprávu, drak že mrtev v hoře. Jistým byl teď zcela na širokém dvoře. 93 Činu zlatovlasci s dcerkou svojí smavou požehnal, jak slíbil ještě před výpravou. Odevzdal mu žezlo, vlády váhu celou, aby si ji řídil páží svojí smělou. A než svatba byla, Čin se vydal v chatku na veselku pozvat opuštěnou matku, vrásky vyhladit jí, jež se svily v čele dlouhou nejistotou v tiši osamělé. Co tu slz a smíchu, – o, kdož vypsat stačí, na veselku honem zaběhnem si radši. Tam se zlatem háže, prohnuty jsou stoly, hudbu slyšet skočnou na hon po okolí. 94 Stromy tančí spolu, s bukem bříza švihlá, lípa s dubiskem se do sousedské zdvihla, i ta skála sivá nehybnou hruď duje, od podpatků sobě dneska poskakuje. – Slavka podlé mravu zardělá až k čelu musí svatebčanům dáti po pocelu. – – Nač ten rozpak, dítě, holubičko bílá!... Čin se usmál trochu, když mne políbila. Taká svatba byla, jaké nevídáno, při hodech nás stihlo padesáté ráno; padesáté ráno ještě nestačilo. – Tak a nejináče musilo být, bylo. 95 František S. Procházka
narodil se 15. ledna r. 1861 v Náměšti na Olomúcku. Gymnasijní studia odbyl na gymnasiu v Olomouci, kdež – poměry nucen – vstoupil také do bohosloví. Po dvou letech P. zase vystoupil a studuje nyní filosofii na universitě pražské. Literárně objevil se na veřejnosti roku 1882 v brněnském „Obzoru“ s několika drobnými básněmi, pak ve „Zlaté Praze“. Samostatně vydal ve prospěch brněnského národního divadla: „Pod základní kámen Pantheonu moravského.“moravského“. Příspěvky jeho čteme též v „Zoře“ na rok 1885, vydané Moravskou Besedou. „Poetické besedy“ přinášejí zde první Procházkovu báseň větší. Redakce je přesvědčena, že do kruhu českých poetů uvádí sílu opravdovou, vyššího cíle sobě vědomou.
E: jf; 2002 [96]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Neruda, Jan; Poetické besedy; Grégr, Eduard; Valečka, Eduard
(Redaktor: Jan Neruda. Poetických besed číslo XXI. Knihkupectví: Dr. Ed. Grégr & Ed. Valečka. 1885. Tiskem dra Ed. Grégra v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 96