Různé zvuky (1887)

Verše, 1883-1886, František Serafínský Procházka

Diplomatická verze Ediční verze
SALONNÍ BIBLIOTÉKA REDAKTOR FERDINAND SCHULZ ČÍSLO XLVIII
RŬZNÉ ZVUKY
V PRAZE NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KNIHTISKÁRNA 1887
[2] RŬZNÉ ZVUKY
VERŠE
FRANT. S. PROCHÁZKY
V PRAZE NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KNIHTISKÁRNA 1887
[3] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA.
Tiskem J. Otty v Praze.
[4] PANU VÍTĚZSLAVU HOUDKOVI POSVĚCUJE JEHO PŘÍTEL.
[5] (1883–1886.)
[6]
VĚŘÍM. Fantasie za proslov.
Jen jedna píseň může pravá býti. * „Ač tropického jihu žhavé kvítí tě omámí, že spit jsi jako vínem, v němž kypí krůpěj krve Bakchantek, ať Saharou jda pookřeješ stínem, jejž vrhl v písek palem svůdný vděk, ať sfinga bájná, jež tu trčí v písku, tě k dumám pohne kouzlem hlubokým, ať v ustrnutí zíráš k obelisku, v nějž Hâfiz vepsal nesmrtelný rým, ať Olymp celý s bohů krásou nahou, že sotva dýcháš, zajme duši tvou, a Léthe toužíš opiti se vlahou: to vše je hlasem, který ozvěnou jen zachvěje tvým nitrem malou chvíli, a touha větší, jako holub bílý, se snese k tobě a pohne ti rtoma: mně stýská se, oh, nejsem, nejsem doma! Však umění je, které nezná mezí; leč tvořit ze sebe a sobě zas, v tom vrchol pravý tvůrčí síly vězí, tak řecký básník kráčel na Parnas, [7] a za ním sochař nesl svoje vlohy a v pýše té své vlastní stvořil bohy. – Té síly není víc?... Hle, skloň se k zemi, k té zemi své, již stíní perutěmi Slovanstva bílý orel široce, a z každé hroudy, z každé brázdy vzplane pro tvoje snění vděčné ovoce. Ztad Vineta zas v nové kráse vstane, jak dotekla se Kollárových strun, ztad kosti vstanou tvojich bohatýrů a v boji novém za volnosť a víru na opuštěný vsednou znova trůn.–– Či neslyšíš, co každý kámen zpívá, čím slavík v letní noci klokotá, co v hradů ssuti do dneška se skrývá, kamž sáhla kdysi burná cizota? Či neslyšíš těch tužeb, snův a přání, jež zaznívají z lidu tvého úst; duch lidu jísti chce a k jeho ždání máš odpovědi půst a zase půst? – – “ Kdo jsi, ó smělče, co to mluvíš ke mně? „Jsem dobrý genij“ – zní z úst jeho temně – „jen jedna píseň může pravá býti, jde ze srdce a za srdce zas chytí...!“ [8]
I.
KVĚTEN.
...co mrtvé spát, co živé růst nech! J. Vrchlický.
[9] (1884–1885.)
[10]
A – Ω
Je rosou na květu a perlou v moři, je mízou v haluzi, když listy puká, je vůní, kterou opíjí tě luka, a slunce paprskem je v zlaté zoři. Plá na nebi a v listech růže hoří, je píseň slavičí to libozvuká, jí vznětem pozvedá se boží ruka, když člověka a srdce jeho tvoří. Je žitím v životě, je všemohoucí, dá všecko: pravdu jako démant skvoucí, dá nebe, propasti a všecko hojí. By nechtěl, přec ji člověk má a cítí, i asketa, jenž odříká se žití, a jméno její v srdci psáno stojí. [11]
Z růžové obálky. (Znělkový věnec.)
M. W.
I.
Mně zbyl jen list za plný pohár štěstí. Z něj zírá na mne něha Tvojí tváře a srdce Tvého jas a teplá záře, jen črty drobné zašlé nebe věstí. Proč zadumán vždy musím v duchu plésti ten věnec pomněnek, jež v ranní páře kdys sbírali jsme, nežli od oltáře dal osud ruku Tvou kýms jiným vésti? – Trud do srdce jak mha mi padá maní, a čelo pálí v třesoucí se dlani, a v osud věřím, jenž nám shýbá týlo. Tvůj ret byl mým... Zda srdce Tvoje zlaté mám dosavad, se tážu kolikráte. Kdys pil jsem z něho, co mi po něm zbylo? II.
Kdys pil jsem z něho, co mi po něm zbylo ? Zda víc než paprsek, jenž topol zlatí, a když pak slunce zajde, s ním se ztratí! Víš, tenkráte to v letní večer bylo, 12 Kdy čelo Tvé na hrudi mojí snilo, a zvědavě Tvůj ret se počal ptáti: „Tož máš mne rád?“ – Já musil jsem se smáti, a tisíc polibků strasť zapudilo. Noc s nebe padala, my ve hvězd roji dvě hledali, Ty mou a já zas Tvoji, a jiných dvé z Tvých očí vyskočilo. A každá z nich tak právě byla hezká jak ony na nebi. – Ó žel, že dneska pár řádek tají vše, co tehda žilo! III.
Pár řádek tají vše, co tehda žilo, když psala jsi, jak večer onen vlahý Ti v duši vryl se hlubokými tahy a ve vlas růži navěsil a v týlo. Mech voněl jinak, jinak jitro lilo Ti v srdce zlatých paprsků svit blahý, a stokrát v houští slavík byl Ti drahý, zkad písní známých roj se vyperlilo. Tys psala mi, že denně lístky čítáš těch bílých květů, z kterých věnce splítáš jdouc prosit Mateř boží za své štěstí. 13 I vzpomínám... a stejným kouzlem plá to, ať buřanem nám v propasť bylo sváto, co počalo juž do růží nám kvésti. IV.
Co počalo juž do růží nám kvésti, byl cíl, byl úkoj snův a naší touhy, a krok můj k němu hnal se sáhodlouhý. Zda poslušnosť nám směla v cestu vnésti. ten balvan veliký a květné ratolesti snů našich navát chladné sněhu prouhy? Juž tehdy bál jsem se, kdy úděs pouhý snad hříčkou nebe strpčil naše štěstí. Tys děla mi kdys hlédnouc k nebi plaše: „Má hvězda sletěla a padla v lesy naše, zda Bůh to nedržel jijí dobře v pěsti?“ „Ó držel – dím – to posýlá ji ruče mně s nebe asi teplé do náruče“...náruče...“ a dosud zřím ký svit se kolem nésti. V.
A dosud zřím ký svit se kolem nésti jak poslední Tvé ,s bohem‘, když jsi maní pohlédla v kostele tam do ústraní, kde stál jsem za sloupem a svíral pěsti. 14 „Co ideal a kam to může vésti,“ děl Prospěch, jenž se modle zlata klaní, a dál se tatík Tvůj už neptal ani a chtěl mne ještě na veselku svézti. Jen slzu viděl jsem, jak s Tvého víčka k svěcené vodě sjela z kropeníčka, a neptal jsem se, co ji v brvách slilo. – Jsi šťastna? – Nevím. Štěstí je být ženou. Zřím dosavad Tě s duší pobouřenou jak anděla, jejž dávno nebe skrylo. VI.
Jak anděla, jejž dávno nebe skrylo, smím zachovat Tvůj obraz, ať mne vede, když moře života a nebe mraky šedé můj koráb v troskách na břeh vyhodilo? Já neptám se a trámů, co mi zbylo, zas na loď sbíjím, duch můj lana přede, a nad kompas své čelo kloním bledé a hledám kormidlo, by znova do vln rylo. Je nutnosť také lékař, který zvolna, však přece zaceluje ňádra bolná, ač nebéře, co vřelo v nich a žilo. 15 Rmut rovná v hladinu a perel jasy vzpod nítí, i kdy nebe slunce zhasí a cestu k světlu mraky zavěsilo. VII.
„– A cestu k světlu mraky zavěsilo mně slovo osudu“ – toť přece stačí, bych zpívat směl, jak jiným z ňádra tlačí dlaň trpké resignace – směšné dílo. Ne, ne, jsi slabý, osude, mně ohnout týlo. Já stojím, s písní pokoř se mi radší tak prostou, jakou zrodí hnízdo ptačí, i když je mračno ledem zatopilo. Toť sterých výmluva, já na korábu změti si klubko svolám skotačivých dětí, a do lan špaček hnízdo musí vplésti. Sem ptáče, písni, zlatohlávku smavý, a hnízdo teplé uvij si z mé hlavy... Já s touhou spínám po něm v želu pěsti. VIII.
Já s touhou spínám po něm v želu pěsti, hned vrací se mé písně ptáče, letí hned zas zpět, že oň se musím chvěti, a přece nosí na křídlech mé štěstí! 16
Tam zaleť si, kde jasmín počal kvésti, kde rudou višní ohnuty jsou sněti, kde nad vodou dvé vážek honí třetí, rmut rozežeň a v tůň se nedej svésti. Ó písni má, tys nejprv tryskla z lásky, nač zapírat, kdy Její zlaté vlásky jsem probíral a tiskl úž a úže. – Bol nechám pro sebe, chci duh a světla a světu zpívat, byť mi byla kvetla jen jednou láska jako plná růže. IX.
„Jen jednou láska jako plná růže vzplá pro člověka,“ tak’s mi právě psala. „Chceš milovat? Já muže pochovala“ – a písmo Tvé jsem přitisk’ na ret úže. Ach, zapomínáš, nač se člověk vzmůže, když odříká se. V duši mé už vstala Tvá postať idolem a kol ní vzplála zář nedostižna, v niž se halí bůže. Nač rušit ji? Když dcerka Tvoje zlatá se omýlí a zvolá táta, táta, to stačí mně a víc nám nepomůže. 17 Nač básník vzdychá, běduje a šílí, je slabostí. Květ lásky plný, bílý v červenci žití rozkvétati může. – X.
V červenci žití rozkvétati může rudý květ tužby Tvé, jíž nesplnění do spánku buší v úpalu a vření. Ten utrh’ jsem. Měl trny své i růže. To tenkráte, kdy v doušky vonné lůže jsem na klín strh’ Tě v prvém políbení a líbal čelo Tvé i oči v blahém snění, že budeš mou, a vinul k sobě úže. Tys řekla tichounce: „Jsem tvou, můj milý...“ a štěstí své jsme z plné číše pili. – – Juž tehdy byl jsem silen trny snésti. Tu číši dosud moje dlaně hostí, s ní nestárnu, jak zvykem; brzo dosti pak přijde prosinec, jenž šediny své věstí. XI.
Pak přijde prosinec, jenž šediny své věstí, a zatáhne jas nebe mraků třísní. Blah, komu nevyzněla struna písní, jež pomáhal mu květen mládí snésti. 18 Kdo úkoj nalezne, rád zmdlívá v štěstí, leč hřmí a doufá, koho zloba tísní, a myšlének jak meteorů vysní, jež ozáří přec kdysi jeho zcestí. – Tys dala vše mi, o čem písní příval by do věčnosti bouřil, hřměl a zpíval, hloub pekla, paprsky, jež v nebe svítí, klid za vedra a tiché zlaté hvězdy. Jak žehnám Ti, že’s pravila mi vezdy: „Jen jednou láska muškou svitne v žití.“ XII.
„Jen jednou láska muškou svitne v žití,“ čtu v listu Tvém; v ni dosud srdce věří a s ní se kochá, když se na noc šeří, a na nebi se bílá světla nítí. Mám vzpomínky a více nechci míti. Ty s nimi také sedáš po večeři a posloucháš, jak slavík touží v keři, a píseň známou v srdci slyšíš zníti. Vlož do duše ji děcku vlásků plavých jak perlu bílou blesků mihotavých, by nedalo ji ze srdce si vzíti. A šeptej mu, že silnější než osud má láska být. To cítíme my posud: vše štěstí je, když dlaň ji sobě chytí. 19 XIII.
Vše štěstí je, když dlaň ji sobě chytí, tu vidinu, a s ní jde cestou svojí. Kdy trpí jeden, kdy se chví a bojí, tu druh mu podá z číše síly píti. To řek’ jsem Ti snad jednou jenom v žití, a hlavu svou jsi kladla na hruď moji, kdy kukačka se neozvala v chvoji, a ruka Tvá v mé počala se chvíti. Tu pravdu dnes jak dávný ozvuk cítím, jak povánek, jenž rozběhl se kvítím tenkráte právě, kdy se jalo kvésti. Tam sebral vůni, jas a barvy steré, nechť z hrudi mé je svět si zase bere... mně zbyl jen list za plný pohár štěstí. XIV.
Mně zbyl jen list za plný pohár štěstí droboučkých písmen, jež jsi kdysi psala. Vše vložila jsi tam, i Lidka malá v něm černou skvrnou svoji účasť věstí. A z něho čtu, co člověk může snésti, hryz utrpení, který v duši pálá, i paprsky a světla z něho svála mi doba na cestu a střehla zcestí. 20 Co lidem po bolu, chtí úsměv slunce, byť svítil mrtvým květům na korunce, a ten chci dát a házet plnou pěstí. Zář sbírám pro jiné, v níž bolů není, juž nechci trny cítit ve svém snění; mně – zbyl jen list za plný pohár štěstí. XV.
Mně zbyl jen list za plný pohár štěstí. Kdys pil jsem z něho, co mi po něm zbylo? Pár řádek tají vše, co tehdy žilo, co počalo juž do růží nám kvésti. A dosud zřím ký svit se kolem nésti jak anděla, jejž dávno nebe skrylo a cestu k světlu mraky zavěsilo. Já s touhou spínám po něm v želu pěsti. Jen jednou láska jako plná růže v červenci žití rozkvétati může, pak přijde prosinec, jenž šediny své věstí. Jen jednou láska muškou svitne v žití, vše štěstí je, když dlaň ji sobě chytí... Mně zbyl jen list za plný pohár štěstí.
21
Zda moh’ jsem tušit...
Zda moh’ jsem tušit, že ty značky sladké vyryté v kůru bílou na skalí čas prstem tuhým ve chvilce tak krátké do mechu třísně všecky zabalí. Jdu po roce, kam Tys chodila se mnou, kde lesní stezkou jasu paprsek jsi chytala svou bílou dlaní jemnou, když v kadeř Tvou se z hustých jehel smek’. Kde drozdů píseň jenom pro nás zněla v neznámé před tím srdci lahodě, kde vlas Ti hladě s běloučkého čela jsem sklonil se k Tvých retů jahodě. To jméno Tvé? – Dnes pryskyřice lepká zalila vůní drobných perliček, a pod nožem, kde křížek ryji zhebka, vytryská znova tisíc slziček.
Ó kdybys věděla...
Ó kdybys věděla, co žití znamená, pak pevněji bys tiskla mne v svá bílá ramena; jak často kroky k cíli v půl cestě osud zmýlí, kde mohyla ční setmělá. Ó kdybys věděla! 22 Tys květinou a neznáš leda zátiší, kde bouří ani přívalů Tvé ucho neslyší, jen ptačí píseň z lesa Ti perličkami klesá na smavá líce zardělá... Ó kdybys věděla! Jak divíš se, a zrak Tvůj málem nevěří, když nitku jíní zachytíš mi v hračce z kadeří. Je myšlénka, co tísní, a třeba zněla v písni, zpod sněhu záhy zabělá. Ó kdybys věděla! V myšlének víru, zdali víš, a po práci, jež s Bohem ráda hovoří a v lidstvu burácí, že člověk rád tu složí své čelo z námah hloží na bílá ňádra anděla? Ó kdybys věděla! Ó kdybys věděla, co žití znamená, pak pevněji bys tiskla mne v svá bílá ramena, a píseň, již bych z retů Ti pil a zpíval světu, by byla písní anděla. – Ó kdybys věděla... 23
Pro zvadlý květ...
Pro zvadlý květ, jenž byl Ti přemilý, když voněl, plál a kvet’, dnes oči v slzách se Ti zalily a bolem chvěl se ret, a jako pozdrav poslední zajiskřil v zoři polední na suchých listech slz Tvých sled. Tak béřeme jen svaté památky a ukládáme v skrýš, jak brala jsi ty zvadlé ostatky a ke rtům tiskla blíž, by ještě vposled jedenkrát Tvým políbením mohly vzplát, než navždycky je uložíš. Těch slzí nech – kdo pro květ zakvílí! – a počkej chvíli jen: květ v srdci Tvém své lístky rozptýlí, by posvětil Tvůj sen; snad zvadne též, kdy jme se kvést – tu poznáš pak, že šťasten jest, kdo pro ten slzu má a sten. 24
Píseň.
Ó nepovídej! Nech své oko pláti jak hvězdu v noci tmavých řas. Já bojím se, že snad můj sen se zvrátí, jejž nadějí jak vínkem ovila’s. Ó nech své oko pláti! Ó nepovídej! Nech své srdce bíti, mně postačí Tvůj ruměnec, jenž maní vždycky myšlénku mou chytí jak ptáčka v pozlacenou klec. Ó nech své srdce bíti! Ó nepovídej! Nech mne dále sníti. V tom snu se budí slavíci a rudých růží záhonek se nítí v předtuše sladké, zářící... Ó nech mne dále sníti! –
Ve druhém jaře. (Kytička) Žofii M.
I.
Proč opět zníš, kdo na tě sáh’, mých písní struno dumná, jak v růže kalich padla by to krůpěj rosy šumná. 25 Svět celý, zem i nebesa, v ní duhou zářnou svítí, a přede mnou jak rozsypal by ohnivého kvítí. A naslouchám, kol táhne zvuk, a růže v něm si vzdychla: to slavík zapěl po tobě, mých písní struno ztichlá. II.
Mých písní struno ztichlá, tak dlouho v ňádrech mlčící, ó zpívej dnes, ó zpívej perličky písní jiskřící. Ó zpívej, zvuč tou bájí, již cítil jsem kdys v ňádrech mřít a již jsem jako ptáčka zas vnovo krásných do snů chyt’. A zapomeň v těch zvucích, jež bolu více nevysní, že jedenkráte pouze byl čas, kdy’s tkvěla bez písní. 26 III.
Byl čas, kdy’s tkvěla bez písní jak mrtvý kámen v zemi, má duše, kdy tvých písní spád v led mrazem tuhnul němý. A pad’-li slunce paprsek, by v duši mojí tálo, to jenom slzí několik v mých očích truchlých stálo. Nač zpívat, děl jsem, o slzách, a píseň na rtu ztichla, těch svět má dost a duše má tichoučko jen si vzdychla. IV.
Tichoučko jen si vzdychla mých písní struna vyznělá, jak vyhozený kámen kdy v tůni kruhů nadělá. A z hloubi duše mojí se vzpjala síla veliká, jež lásku musí chtíti, však na věky se odříká. – 27 A dnes to odříkání hle, kouzel sto mi nalíčí, zas cítím jaro v hrudi, zas píseň slyším slavičí. V.
Zas píseň slyším slavičí, a každý zvuk mi známý tak zvoní, hyne, vytryská, jak modlíval se s námi. Jsem udiven a nevěřím, a do spánků to stoupá, kde v myšlénkách květ na květu, až opíjí, se houpá. Vzad hledím darmo za sebe, co vzala, mají léta, dnes razí sněti starý kmen, hle, vůkol růží zkvétá. VI.
Hle, vůkol růží zkvétá, svit rosy plá z jich hlubiny, a každá snítka září jak perlami a rubíny. 28 Má skřivan píseň novou, má novou vůni list i květ, já krásy všecky zašlé v plamenné touze vítám zpět. Teď vím, proč zásvit krátký mé štěstí bylo a pak stín: by moh’ je snésti zpátky k mé duši bílý cherubín. VII.
K mé duši bílý cherubín to sletěl asi z ráje, že z jeho očí, úst a rtů zas novou stará báje. Dřív světlo, nyní bílý jas, dřív polní kvítko prosté, a nyní růže nádherná v mé duši plá a roste. Ba ještě víc, kdy ve vlas můj se Její kadeř vplétá, tu mním, že k ňádrům mým sám Bůh na tichých křídlech slétá. 29 VIII.
Na tichých křídlech slétá zas naděj ke mně, plachý pták, ó tiše, tiše, tiše, ať nezmizí mně do oblak. Sám bojím se i dýchat a zírám na zjev zanícen, tak věčně snít mne nechte, ó tiše, tiše, tiše jen! Sám bojím se i dýchat, jen ňádra má se smějí chvět... Již zřím jej schýlen k sobě, již cítím pláti žhoucí ret... IX.
Již cítím pláti žhoucí ret – to zúplna mi stačí, bych v písni mohl povědět, že láska kolem kráčí. Zda staví se, to Bůh ví sám, však srdce mé se neptá, jen věří, doufá, modlí se a o své spáse šeptá. 30 Však Bůh se jistě smiluje a ne-li on, tož láska. Již cítím křídlo její vát na čele svém, kde vráska. X.
Na čele svém, kde vráska je svita soudů prstem zlým, své lásce prapor skvoucí zas nových vznětů povztyčím. Slavíky svolám k lyře a ověnčím ji růžemi, že pod mohylou pouze mi dozvučí a oněmí. Ba ne, i tam je žití a lásky okres neznámý, to věčně bude zníti, a struna tryskne perlami. XI.
Má struna tryskne perlami. – Ty nevíš, komu zpívá, vždyť celé nebe prostoty z Tvých očí na mne kývá. 31 Ty nevíš, dítě rozmilé, co Bůh Ti popřál kouzla, že s každým teplým pohledem mně v duši píseň vklouzla. A zardíš se jak planý mák, až vlétne k Tobě zkázka, proč celý svět tím zvukem zní: „vždyť sáhla do strun láska.“ XII.
Vždyť sáhla do strun láska. Proč divíš se, že písní spád vždy stejně jenom jásá: ó mám Tě rád, ó mám Tě rád? Vždyť co jsem dlouho hledal jak bouří štvaný, tažný pták, to v jedné chvilce náhle mně prozradil Tvůj vábný zrak. – Již neptám se, má písni, leč jásám tebou stokrát blah, kdo vzbudil tě v mé duši, proč opět zníš, kdo na tě sáh’? 32 XIII.
Proč opět zníš, kdo na tě sáh’, mých písní struno ztichlá, byl čas, kdy’s tkvěla bez písní, tichoučko jen si vzdychla! Zas píseň slyším slavičí, hle, vůkol růží zkvétá, k mé duši bílý cherubín na tichých křídlech slétá. Již cítím pláti žhoucí ret na čele svém, kde vráska. A struna tryskne perlami: vždyť sáhla na ni láska! 33
II.
OBRÁZKY Z ALBA.
[35] (1882–1886.)
[36]
Náš kanárek. K. H.
Chaloupko nízká, chaloupko bílá, vždy se mi v srdce o tobě vmílá podivná věru představa. Byla’s mně klíckou zlacených prutů, cukrovým lékem touhy a rmutu, naděje jiskra míhavá. – – Neděle je tu, neděle je tu, sváteční píseň na zpěvném retu vyletí z tebe kanárek. Na toho čekám ode dne ke dni, málo má pro mne ceny den všední, sám nevím proč, bych přímo řek’. Tichounko, ticho, kanárek letí, alejí vidím v zeleném snětí míhat se žlutý jeho šat. S úsměvem líčko zardělé polo, ba ano, dnes má na kruchtě solo, proto ten spěch a ruch a chvat. [37] Babičky z dřímot procitly náhle, jakmile první akordy táhlé vskočily sobě do trilků. Ba i pan kaplan, který mši četl, s ,kredem‘ si jednou ,gloria‘ spletl a v ,ite‘ uváz’ na chvilku. Připadli mně pak vždycky tak maní andílci oni, kteří se klaní na zlatých římsách u varhan, živými zcela s nástroji svými. Píšťalu onen k retu si přímí, druzí se hýbou se všech stran. V taktovku jeden stočené listy, z fagotu druhý loudí ton čistý, s troubami dva týl kloní vzad. Maličký šotek s baculatým líčkem perličky zvuků vykouzlí smýčkem, jiný má bubny do intrád. – – A tak to znělo, kvetlo, se smálo také v mé duši, na struny hrálo o ,velké‘ každou neděli. Dopělo kdysi... peříčko hladké zcuchal ti čas a hrdélko sladké s tipcem ti v klícku zavřeli. – 38
Jakoubek.
Vždy mne zbudí v létě z jitra, když jde kolem na ranní. Věčně stejný dnes i zítra štítec zrak mu zaslání, šedá, dlouhá kamizola, šedé oči v brvách zpola, na rtech věčné usmání. Po desátém jistě kroku cos mu vjede do hlavy, od dávných prý má to roků, čehož lék mu nespraví: zastaví se, šňupne, chvíli točí hlavou, mníš, že šílí, – přezděli mu „kruťavý“. Písmák starý, mnoho zažil, bibli zná prý z paměti, na panáčka kdys se snažil, půl tomu již století. Reformu chtěl s vážnou tváří zaraziti v semináři, kterou přisáh’ – děvčeti. Vyhnali ho; jaká hana! barák zbyl mu dochový. Přec na velebného pána zahrával si pod krovy, 39 kazatelnu v prázdném sudu, kýval, řečnil proti bludu – zbláznil se, nu kdož to ví! Děvče v studu, v bázni trochu – což by řekla tomu ves – vybralo si z jiných hochů... nu, tak právě jako dnes. Tehdy, aniž by se rmoutil, hlavu div si neukroutil, den prý z bečky nevylez’. – Přišly časy, časy přešly, barák díra se všech stran, i sud rozpad’ se již sešlý – Jakoubek těch nedbal ran. Dost má dnes, když pro potěchu dal mu farář trojku měchů našlapávat u varhan.
Milostpán.
S rancem přišel, dnes je pánem, vládne polem, loukou, lánem, dříve sirky prodával. Potom z krčmy, kde měl krámek, najal sobě panský zámek, a pan hrabě mu ho dal. 40 Křišťál struhy pad’ mu v oči: to je málo, když jen točí mlýnem s chutí rozmarnou! Chytil si ho v kotly, žleby, postavil naň komín k nebi na rosolky s továrnou. Zvonec puklý koupil kdesi, už ho na hambalky věsí – umíráček – pravil kdos. Zvoní, zvoní v noci, ve dne, slyšíš, bído, jdi, ať shledne modlit se tě, jdi a pros! Jdi a líbej pěkně ruku, neděs se těch kol a zvuků, zažeň ruměj ze tváře. Všimne si tě, hezkých lící, až pojede po vesnici ve houpavém kočáře. Velký pán – má tučné líce, tobolky a statisíce, řetězy a prsteny. Ty jen v drsné, tvrdé pěsti mozol máš – své celé štěstí, do krve až shnětený. Kéž bys viděl, že to z blízka v rubíně, jímž prsten blýská, tvojí krve perlička! 41 Sotva pak bys hrbil šíji, kolem které věnce svíjí práce tvoje prostičká. S rancem přišel, šel by zase se sklamáním ve lstné řase, šel by do své Kanaán. Ty se vztyče děl bys krátce: já jsem síla, moc, jsem Práce, já jsem větší milostpán.
Z podzimních večerů.
I.
Na lizačce.
Dva kotly v sadě pod zažloutlou hruší, z níž líně padá povadlý již list na vlhkou zem, co vládu zimy tuší, jež sáhla napřed do zpěvavých hnizd – kol záhon švestek ještě plných pelu, jež zlatí ohně matná záplava, když od ohniska zardělá až k čelu se kmitne děvčat kyprá postava – neb chvilku přestat – čtenáři můj milý – toť hřích – a trnky by se připálily. Nás pozvaly. Jet’ zvyk to obligatní, by vystřídali pomahači statní spěch zahřátých, ač mohu zradit směle, 42 že dělnic svižných zrůžovělou tvář víc nežli žáru poletavá zář v nach zbarví cudný ústraníčko stmělé, kde tichý šepot, drahé ručky stisk, jak přivolal by rázem do strnisk druž skřivánčí, dvé srdcí k sobě stulí. – Noc tichá dnes a větve sotva hnuly se chladným vánkem; na otepi slámy tu seděl také starý Aron s námi, nezbytná při té věci osoba. Jeť ponocnému milou chvilka taká – a zvláště náš, jak se nám podobá, rád vidí kroužek, který svého sluchu mu přeje rád, když mžikna na oblaka vykouzlí rázem hejna pohádek o strašidlech a o rejdění duchů, jež v starém zámku, aniž by se lek’lek’, sám stíhal kdysi s halapartnou v pěsti, jak vyhnal prý kdys v půlnoc bez neštěstí – ač křižuje se, řka své „na mou duši“, když někde asi o pochybách tuší – z ponurých zdí a jejich tmavých stínů dav kletých správčích v rouše kapucínů. Již dvakrát vyklepal a popel dlaní v prach rozetřel (tak vždy je bedlivý) a přihnul si. Dnes sladší povídání chce míti snad, a uhel zářivý v lulku si vloživ od pravého koutku dým pustil svitý pěkně do kornoutku: „Tak před dávnými lety, milé děti, jsem také trnky vařil, věřte, také. – – 43 Pak – bílý kabát – podnes v žíly vletí mi tisíc rarachův... ó trnky, jaké! Co stály mne? – Pryč děvče – eh, tož tak. Na panské službě kotly jako studna, a mísit musil hezky zostra u dna, sic důtek šleh, až zakalil se zrak, znal přiložiti správčí ryšavý – však také já – – eh, na mou duši... My vařili, já totiž, Hanka se mnou, k níž nevímnevím, co mi vjelo do hlavy a z hlavy v srdce. Ještě dnes mi buší, když vzpomenu si na tu ručku jemnou, již tisk’ jsem jíjí, a v oku zářivém svůj obraz hledal s němým údivem, když kradí z jitra ještě za rosy jsem předběh’ ji a skosil louky záhon. – Za teplý pohled, oj; kdož nekosí! – když celý den pak vzal mne správčí na hon. Tož vařili jsme. Já dík vzdával štěstí, že mohlo nás tak uzounečko svésti u kotlu jednoho, blah, spokojen. Což znal jsem hada, který ráj můj stíhá s ryšavou bradou vlčí den co den? Já stínem byl, kde Hančin šat se míhá, tam zrak můj bedliv také zalétá. To věděl on – a ona?... kdož zná zradu, jak vplíží se, kde cinkne prokletá daň úplatku a blyskne jiskra pýchy... Byl kotel pasť má jak na kunu v sadu, a já tam vlez’. – – 44 Kol zářil měsíc tichý jak láska má, a list se nehnul v křoví. Jak svodný byl ten obrys barchetový, ó, ó – to oko laňčí, veselé... já v ševel kotlu mísil svoje vzdechy jak před světicí v našem kostele. – V tom krok se ozval, jevit zdál se spěchy, a správčí – eh, čert – v pěkném modrém fráčku se přišel podívat k nám na lizačku a zkrátka děl: ,Nuž dobře, Anničko, teď půjdeš spat, a ty pak, Jurko, též; k půlnoci míchej ještě maličko, až ona zas tě přijde vystřídat. Již půlnoc nedaleko!‘ – – Totě lež – ten jeho zrak, ten sladký úsměv její, kdy štíp’ ji drze v plném obličeji – ten anděl – na mou duši – moh’ by lhát! Toť pletky, pletky... Bouř mi hnala hrudí, já necítil, jak v srdci mě to studí a v hlavě vře, jen hloub jsem v kaši vjel, až velký kotel temně zaduněl. ,Jen zvolna, Jurko!‘ správčí křikl z dáli, kde také Annuščiny bílé šaty vlály – – a já se nesměl hnout, jak v zemi vklán jsem trčel u kotliska přikován. Tam u zdi, však až dosud tamo stojí, v měsíční záři v kámen vytesán se bělel velký, starý, svatý Jan. Tam zmizeli. Já v stálém nepokoji jsem měřil mezeru – – hle, bílý šat – zřím stín, jenž zdá se mi ho objímat... Hoj, čert vzal trnky, všecko, na mou duši, a již má kopisť v záda správci buší. – – 45 Co pak? Nu, bílý kabát – doma zmiji a nohy kus jsem nechal v Italii, a tak z těch duchů, kteří v zámku straší, znám onu lišku jako sebe, braši; máť dosud prouhy na modravém fráčku tak do červena – paměť na lizačku. – – Nu, Barčo, míchej – eh, duchové kletí...“ vyklepal, roztřel – huhút „dvanáct, děti!“ II.
Dědečkovy zálety.
Do kamen přiložili, z venku zima se dívá v drobné rose do oken, nás dědkův kožich na zápecni jímá, že čtvero očí vidíš blýskat jen se z chundelaté, dlouhé jeho třásně, kde usneme vždy stuleni tak krásně. Na bílý stůl, kam právě před chvílí nás tučné šperky k sobě zvábily, juž klade matka kyprý zámět peří. Jsou dračky dnes a přijde na ně tet... a co tu povídaček, nikdo neuvěří. Juž sedí v kole. Každá povědět má to i ono, co nás nezajímá, jen v pohádkách tak slaďounce se dřímá, a tiše potahujem babičku za rudou u fěrtocha tkaničku a cos jí šeptáme. 46 „Nu, nedočkaví, nu, nu, to půjde pěkně po pořádku, kdo nejbělší je mezi námi hlavy, ten nejkrasší nám poví žití řádku, již podržela paměť pásmem let. – Ať hlásí se! – Že já? – I toto, chyba –“ a v úsměv čtveračivý skládá ret a k dědečkově hlavě stříbrné se shýbá, jenž na posvěty dlouhé, smolné štípy u teplých kamen bezstarostně chlípí. „I toť jsou věci,“ – v smíchu na to řek’ – „když před půl věkem tebe Ježíšek a mne pak chvilku před tím, zda se znáš, naložil do kolébky svatý Mikuláš. I toť je rozdíl! – – Však mám povídačku, jíž vyplnit si troufám dnešní dračku, a tobě na vzdor z květnatého mládí vše vypovím, jak měli jsme se rádi, a jak tě dobyl pro mne tenkrát nalet můj i hraběcí nezdařený zálet. Juž rdíš se, viď? – Eh, dávno zřím pryč dobu, kdy příkaz mlčení mi rety vřel, kdy vrchnosť poroučeti mohla robu a jako v terč naň metat mraky střel svých libůstek a říci ,mlč‘ a zlato mu vhodit za česť, za víru – co svato, to pošlapat a říci ,mlč‘. – Eh, darmo je vzpomínati na staré si jarmo, jež hnětlo nás. – – 47 Tenkráte právě z Vídně mladý pán přijel slavit prázdniny na vrchní zámek na oko tak vlídně hledící s vršku na ruch dědiny, a nejen to, jak pověsť krajem zněla, měl obhlédnout si také nevěstu, jež návštěvou tu u vrchnosti dlela. – Jak dneska vzpomínám si na cestu, kdy potkal jsem ji kdysi v podvečeru. Nu, zralá broskev, zralá, na mou věru; zpod tunelu, jejž tvořil klobouk její, dvé vpadlých očí touhy nezvábí, ni trocha moučky v svadlém obličeji, ni šumot žlutavého hedvábí, jež vzadu držíc svité v náběr smělý šla vztyčena. – Nu, z dálky – hastroš v zelí. Však měla zlato, a to víte snad, že panstvo naše jak sníh slunce v dubnu se bálo s chvěním dunivého bubnu. A slasti nahradí si od jinad mladý pán, jen když bude zlato. – Než přísna byla. Dobrá vlastnosť jistě, a podnes ještě vzpomínám si na to, jak na náhumní v oku s teplou září se dotek’ Alfred oblých jedněch tváří – nu, nerdi se – tu bičík její svistě sjel na hřbet chrtu, který zavyl táhle, a mladý pán tak poochladl náhle, když nad to ještě tvrdou jakous pecku mu vmetla ve tvář, tuším po německu. Ten zážeh zlosti chyt’ jsem ve svůj plán, kdy krátce před tím prosbu moji vřelou, bych ženit směl se, zamít’ mladý pán, 48 ač vydrovku jsem pomačkal si celou a chvíli přešlapoval sotva vzdorně a prosil o Josefku přepokorně. Proč? – To ten háček. – Bylo právě ve žni, na polích veselo, my v práci panské jsme stohy odváželi velikánské sepjaté pevně dlouhatými stěžni, a víc než jindy Alfred přihlížel, kde blýskaly se děvčat našich srpy, kde na ňádrech jim plály kytky chrpy a se zpěvem se řinul zážeh s čel. Ba dokonce, když sedly ku svačině, se natáh’ u Josefky na snop líně a nezdráhal se, chraň Bůh, častěj v let k té její kytce sobě přivonět. Já moh’ se zbláznit, když pak z večera s ní umlouval cos za mandele stínem; tu juž v mé nitro šlehla nevěra svým jedovatým a žíravým blínem. Již břitkou kosou s velikánskou chutí chtěl zavadit jsem jemu do kolen, kde holeně se leskly jemnou žlutí. Však nesklamal mne slaďoučký můj sen, viď, Zefinko, tys šeptla mi pak v kradí, jak v zálet večer mladý pán tě vnadí, kde v zámku stará studna milý chlad v košatých lipách skýtá práci denní,denní a kde tak často velkým kolem rád jsem točil za tě v němém zanícení. – To věřím, tmy tam víc než dosti bylo... a plán můj smělý vymyšlen byl v ráz, 49 že smíchem váznu, jak se vydařilo, ač nikdo neví o mém kousku z vás – Tak, děvče mé, – jsem řekl odhodlaně a sevřel teplé obě její dlaně – zůstaneš doma – dál to má je věc, však tebe záhy, švarnou hospodyňku, dovedu sobě v nedočkavou síňku. Než třeba mně tvé sukně květovaté a kordulky, kde pestré květy zlaté se zdouvají tvých ňader bouřným dutím – jen neptej se, zač v nesnázi tě nutím, a šáteček půjč, růžičko má hezká, jenž s hlavy vlál ti sytou bělí dneska. – – A svolila. Juž pádem letím domů a za Josefku strojím k žertu tomu svou postať věrně, jak jen znám se v stroji, jejž zradit děvče stydlivě se bojí. A hlavní masť jsem sebral z podpecouchu a smíchem rudý ukryl v šumném rouchu. Pan hrabě čekal juž, já stydliv, upejpavý jsem laňkou přiběh’ v temno beze slov a nedal strhnout šáteček si s hlavy, když jal mne v náruč ve zdařený lov. A na mou věru, švarný jsem být musil, vždyť mladý pán div že mne neudusil. I polibky jsem splácel – odpusť, stará – jen šeptem sladce lásku hovořil a hladil panka v líc, i v čelo, v týl a poslouchal, jak vášeň jeho hárá. – – Tak vznícen byl, že sotva pozoroval, jak častěji jsem pro cos v kapsu sáh’, 50 kde pečlivě jsem jemných sazí schoval, a že ho v ďasa černý líčí prach. Toť tajná ona podařené práce, již vyhrál jsem, též byla spekulace. On každý den, jak už velicí páni zvlášť bývávají hrozní puntičkáři, hrat chodil večer šachy s hladkou tváří k své nevěstě, by v dvorném povídání jí nahradil, co promeškal snad ve dne. Tu byl jsem jist, že na vějičku sedne. – Hle, jak by rád tu zůstal ještě chvíli, tak láká jej ten prostý šátek bílý... však bez partie lehnout slečna milá, tu by s ním třeba měsíc nemluvila, neb, kdož ví, zdali v stokrát horší kleště by nesevřela srdce jeho ještě – snad výhosť – – nu, a to by byla rána pro tůně různých dluhů milostpána. Přec odtrh’ se. Juž hodně bylo v noci, a polibkem, jímž zazvonil mi v ret tak na rozchodnou, splašen s větví slet’ roj vrabců, ačtě dosti byli krotci, – a spěchal v ladný, pohodlný sál, by hodiny dle zvyku nezmeškal. A já – nu, zvědav potichoučku vzadu se za ním k oknu v podívanou kradu, jak skončí se, co nastrojil jsem chytře. Již zmizel v brány polotemném nitře, já svléknuv šat svůj dívčí na špičkách jsem sotva vypjal se, juž slyším také křik hraběnčin, jak na hrdlo by sáh’ 51 jí někdo náhle v zákeřnickém kousku; jen tenkrát že to znělo po francouzsku. Buch dveří slyším, hlasy všelijaké, a jižjiž letím – ne dom, chraniž Bůh – leč puntík dopsat v řádku vítězivou, již složil chytře žárlivý můj duch. Jdu do zámku a s duší věru chtivou ten jímám shon, co stropil panek náš hůř jistě než sám černý satanáš. I potkám ho, an ve své křídlo kvapí, a stěží věru moh’ jsem tajit smích. Pokorně stanu přec. ‚Aj, duše chlapí...‘ mu vyletělo z retů sevřených, ‚co chceš?‘ – Já, milostpane, toho ptáčka, co čekal u studny dnes na panáčka, jsem chyt’ a jdu teď k milosthraběnce naň žalovat. Oh, místo k panence vás, pane hrabě, svedla k chlapu touha. To milán byl a maškaráda pouhá, co líbal jste... ,Ej, mlč již, mlč mi, synku, a chceš-li ještě onu kletou žínku, nuž za mlčení si ji tedy měj; že mlčet budeš, však mi přísahej – sic ještě jsem tvůj...‘ Blysk’ jsem trochu okem a ze síně již letím domů skokem. Pak za tři neděle – – nač dalších řečí, snad babičku bych uved’ v nebezpečí růžových červánků... Tak na pomoc k nám přijďte zítra opět, děvčátka, 52 snad narodí se nová pohádka kdes v šedé hlavě. – Pro dnes dobrou noc, a každá o svém nejmilejším hochu si dejte snů zdát přelíbezných trochu.“
Růžový mlýn. Malá idylla. K. a L.
I.
V našich lukách jako v kytce květů o samotě zcela pod strání slyšíte ho, jak se hlásí světu v koles klepu, v struhy žvatlání, k čemuž z dálky výše na potoku přizvukuje v odměřeném skoku panská pila hlasem sípavým. Jaký souzvuk? – Babka klevetivá – mlýn jak básník, jehož zvučný rým neskuhrá, leč zvoní jen a zpívá. Nevím sám to, kolik let už v spěchu přeletělo přes jich šedou střechu vymrskanou dešti do běla, která v stínu, kde ji stromy tísní, zelenou jak palouk mechu třísní pozvolna se byla oděla. Kolem mlýna vždy, kdy červnu ruka v nivy sáhne, v les i stráň a luka 53 s květů vděkem, s kterým ráda sdruží píseň, zvuk a žití blahý šum, jako v bajce zaplá zářný tlum zarudlých a bílých plných růží. Ale s jarem žádným zpět se nenavrací svorná shoda mezi sousedy, ač se často Vašek v jakés práci staví u mlýna, ba v posledy pod okno též odváží se zhusta tam, kde myrta Maruščina vzrůstá. – Už je konec, milí tatíci, vzdejte se, neb láska zářící ruku s rukou a hruď spojí s hrudí, růží nových naseje a vzbudí jako před lety. – Váš spor a vzdech právě vyčetl jsem z růží těch. II.
Přede dvéře vyšel u mlýnice podle zvyku večer pantáta. Hle, jak září plná jeho líce od šukání v mlýně zahřátá; neboť s běhounem prý na závodě všudybyl si táta nezadá, u košů hned, hned zas běží k vodě, měchy zvedá mlečkám na záda, 54 a když stárek v nočním zmožen bdění zakochá se do sladkého snění, s tabatěrkou je tu v prstech zlých a dřív nejde, až si stárek kých’. Hle, tu stojí šedým očkem míře k západu, zkad deště čekává; teplý vánek v lukách s květy hýře s třapcem čepičky si zahrává, kterou Růženka kdys otci k svátku skvostně urobila na památku, a jež dneska z mouky úběle pořídku jen listy zelenavé jeví ti a květy umělé, v nichž vsazeno po perličce žhavé. Pantáta nad kalendářů křiky, prý tak mnohdy lživé přes míru, na zblo znal vše možné pranostiky, soudy, běhy v božím všemmíru. Tak i dnes, ač nebe ve vysoku modro jest jak v Růženčině oku, šňupec vzav a sšinuv čapku v týl vážně děl: „Už nestrvá tak dýl, na zejtří nám prší. Slyšíš, Jene! Připrav mlýny zítra s půlnoci. Že jsou hody, není pomoci, na zanášce měchy naplněné chtějí do košů –“ a v lehkém kroku dal se k splavu vzhůru po potoku. Vraští Jeník brvy skaboněn, zítra hody, dlouho ždaný den, na nějž čeká dobu již tak dlouhou 55 s bázní sice, avšak s velkou touhou. Či je chvilka někdy více vhodna, kdy druh může hlédnout srdce do dna družce své, již schvátiv o půli na hruď hruď ji v tanci přitulí, kdy své oko v oko její noře vidět může, jak jí na lících rozleje se nach a blahá zoře, na rety jak motýl vlétne smích? Kdy si kleknuv na šáteček bílý před ni zří jích ňader milý spád a, kdy ona níže hlavu schýlí, šeptnout můž’ jí v úško: mám tě rád! Dumá Jeník, mlčky hledí k splavu za pantátou a pak k nebi zas, kdež ni mráčku nezřít ve modravu leda skřivana. „Vzal pranostiky ďas – – Růženka, nu chtěl bych krk dát v sázku, uposlechne také beze hlásku, místo v tanci s nebeklíčem v ruce sotva sníti bude o mé muce, již jí sdělit kolikrát jsem chtěl, ale vždy jak plachý ptáček z křoví příval slov mně z retů odletěl, a to málo, co jí oko poví...“ Ustal mlýn. Jen zvony slyšet z vísky, které v dálce slaví svatvečer a jež k mlýnu přes pahorek nízký 56 blízounko tak přivál noční šer. Hoří hvězdy, potok bublá zticha, a dvé srdcí po sobě tu vzdychá. III.
Přiletěl k nám tažný ptáček ke krbu se hřát – modré oči, moje oči, mám vás vyplakat? Ach matičko moje drahá, v které hvězdici poukrýváš obličej svůj drahý, zářící? Ať v ni stopím svoje oko, v bílý její svit, snad mi můžeš po andílku, máti, poradit. Nebolí mne u srdéčka, a přec zabolí, ať v ty jeho černé oči hlédnu kdykoli. Nezabolí, zajásá to zpěvným skřivánkem, který k tobě, máti, létá zlatým červánkem. 57 Ptám se květů, ptám se ptáčků, jen ne tatíčka, co že mně to žhavý oheň vhání na líčka. S líček vhání do srdéčka proutkem kouzelným, a kde kročím, všude růže a zas růže zřím. Pověz, máti, tažný ptáček v jakou pohádku začaroval moje srdce hned tak ve krátku? Říkával jsi, říkával, tatíčku můj milý, že jen zlatá poctivosť je ten holub bílý, jenž si hnízdo uplete široširém ve světě, kamž přec hlavu schýlí. Do kolébky chudičké tu jen jsi mně vložil, práci, pot jak přídavkem, bys mé věno zmnožil, proto dnes až od nebes skřivánek mé lásky kles’, sotva v prsou ožil. 58 Víš-li, zlatá Růžičko, co mou duši tísní, neb by jinak vzletěla do nebe až v písni: dumky znát, můj andílku, které se ti na čílku sletí ve brv třísni. Ze tvých retů růžových, na nichž višně zrají, zaslechnouť tu pohádku, o níž slavík bájí: uvěřil bych přece jen, že i přes svůj bol a sten dojdu cestou k ráji. IV.
Nebe jako rybí oko svítí – haha, pantáto, směje se vám slunce, směje kvítí, zlatem zaváto. Kde jsou vaše pranostiky a jich rozum převeliký, pantáto? Nikde mráčku, všude modro chrpy, haha, hahaha, na stejnou snad s kalendářem trpí vaše úvaha! 59 Nade mlýnem v nebe čisté stoupá smích a jas, jen vizte, pantáto! Jeník knír si bujný urovnává, pentle Růžička, i vám s hrdla na široko svlává pestrá stuzička. Hlehle, zlatá tabatěrka – – Avšak pozor, vaše dcerka... pantáto! „Jene!“ – děl pantáta vážně dosti – „nuže, vesel se dnes po libosti, avšak kdyby, možno je to jistě, přišla voda, ať jsi na svém místě.“ – Více pantáta než svojí dcerkou zdá se pyšnit zlatou tabatěrkou, z nížto pěkně soused za sousedem musí posloužit si vzácným medem, takže bez ustání kol a kol zní jí klapot jako mlýnských kol, zvlášť kdy všichni z půldne po kostele chytili se sklenic svojich vřele. Není divu, mínil pantáta, zvyk’-li člověk mokru, nikdy suchu, rád si přihne hrdla baňatá, by moh’ mlít. – – Leč Jeník záhy z ruchu ztratil se. SumŠum nevábil jej zcela, 60 zato tím víc Růžička, jež rděla zvlášť se dneska pro něj blahým vděkem. Když ji shlíd’, jak v kole družek svých v stín si sedla na trávníku měkkém starých lip, mněl v očkách zářivých, v granátovém těsném živůtku, který zářil zlatým vyšíváním, viděti to sběhlou jahůdku z lesních jahodišť, kde zralé visí jak by volajíce s usmíváním: nu tak pojď a rychle utrhni si. Od úběle čílka vlasů vlna jako zlatá tříseň do boků splývala jí, a na ňádra plná, jak by odskočila zvědavě, tulila se neposluchů mříže. A v tom modrém očí hluboku... oj, dál nedívej se – jaká tíže – utoneš tam rázem po hlavě. Kolem ňader krajek zrádná řasa čeří se až k loktům v šumný sníh, z něhož ručka maličká se kasá jako leknín z vlnek spěněných. Níž a níže k pestré sukně lemu Jeník zraky svoje nachýlí. Ha, to sletli se as z louky k němu rudí dva jak z ohně motýli: drobné nožky prosty svojí tísně, střevíčků, jichž nárys nevelký maní bájí báji Popelky, vykukují hravě, sotva přísně. A tu postať setkanou jak z jasu od hrdla a loktův, od čela, 61 od bokův i zlatistého vlasu obetkává zdoba umělá pentlic, náběrův a sterých stužek, jako sotva druhou z jejích družek. Třeba Jeník zřel ji častokrát, líčko ruměncem jak náhle zkvétá jako mák, když v poli počne plát do ohniva v prostřed žáru léta, přece dnes ten zjev tak spanilý, že se oči jeho zalily slzou touhy, lásky v bolu tichém, moh’ si uleviti jenom – vzdychem. Viděl dál, jak v klínu urovnává dárků různých z pouti koupených ručka její bělostná a hravá ukazujíc každý družkám v smích: pantátovi modrý šátek velký, s tabatěrkou nerozdílný druh, výměnici děcko hrozné délky, plné příkras, papírových stuh a jejímu hochu Toníku koně s uzdou, rovněž z perníku. Hle, co skryla náhle bez ukázky – cosi maličkého, klopíc zrak – za ňádry a v ohni jako mák od bradičky až po zlaté vlásky? Či že maní oko její s Janem setkalo se v mžiku nečekaném? – – Konec snění, Jene, s hmoždíři, slyš, jak na znamení mladé chase hudby hlas již sobě zahýří, 62 jenž snad v jiný ráj tě vkouzlí zase. – Duní buben, basař basu stiská, zavlá kolem kmit a třepot stuh, za družkou kdy skokem pádí druh, od země si dupna zpívá, výská. Také Růženka se zvedla z trávy jako motýl lehučký a hravý v hospodě si chtějíc proskočit, pantáta kde dlouho v boží bázni baňaté již džbánky svoje prázdní, aby přec jen mohl dneska mlít. Podél kamen tetek dlouhá řada pár ku páru důmyslně skládá, věna udílí a počítá, kde, což voda na jich žvavé mlýny, nejdéle týž párek prokmitá. Odpusťte, že zabloudí až v křtiny, kmotry určí, ba tam uslyšeti, kolik ponesou as ke křtu dětí... Jako paprsk májového slunce, přelítne-li květů po korunce, oči všech tu k sobě zvábila postať Růženčina spanilá, za níž Jeník míří pozdálečí chycen zorů jejích svůdnou léčí. Nezdolá již, co jej v hrdle dusí – – půjde teď a povědět jí musí... Hola, kdo to předešel ho sem do tanečku dvorně lapiv Růži?... – Pilař. – – Jeníkovi dech se úží, kdy sok přeměřil jej úkosem 63 na rtech cos a cosi ve zraku, jež dá cítit slůvko: žebráku! – – Kdež pak zahlíd’ Jeník zadumaný, že již dlouho mladý pilařík Růžičku si nadchází a mžik přitočit se měl již vyčíhaný. – Zanech, Jene, zanech svého snění, pro tebe to lesní kvítko není, hle, jak přituleno hlavu k hlavě v kole vznáší se a nedočkavě smíchem zvoní k jeho otázkám... Jeníkovi v duši vře a víří, v líce žeh a v hlavu stoupá plam, v prsou bodá to, jak bouře hýří... když tu od kachlovic z retů sněmu zaletěl jak osten výrok k němu: Hlehle, teta, párek jak se sluší, pantáta můž’ býti věru hrd’, v masopostě, já řku, na mou duši, uvidíte... Jeník v srdci smrť jako štvaný pádí z dusné síně. Neví kam, zas váhá, míří zpět, a zas náves točí krokem líně. – – „Musím dneska, musím povědět Růži přece, co mé nitro chvátí. Staň se vše – – a jinému-li zráti nechala své lásky bílý květ, tajný cíl můj, tajnou moji báj, nu... tak půjdu – s Bohem v světa kraj.“ 64 Stanul před hudci a křikl v kolo: „Tu mé stříbro, solo chci a solo!“ Stichl rej a každý zvědav zří, s kým že Jeník v kole zavíří. – Růženka! Ah – vizte, košem nedá Jeníkovi k ňádru klopíc tváři, když svým retem úško její hledá, vítězivě mrsknuv po pilaři. Mžiku třeba, aby ručky stisk v žíly nadějí, svým kouzlem, trysk’, aby srdce rozrušené bití dopřálo sen sladký dále sníti, aby krátký pošept: mám tě rád, který s chvěním odpovědi žádá, nazpět hudbou sladkou v ucho pad’ Růženčina rtíku: mám tě ráda! Divili se, kteří viděli, kterak bouří Jeník nesmělý, pilaříku přáli hoši pecku, který rád se pyšnil po německu nájemcem jsa pily panským rozumem svým nad vše velikánským. Ba i pantáta se ozval vstana s tabatěrkou v ruce: „Hlehle Jana!“ – – Proroctví však tet v ten rozum zněla: já řku, slyšme, bude, bude mela. Stanul Jeník jako vyměněn přijat s chválou v těsném kruhu přejících mu z toho srdce druhů. „Dobře, Jene, dobře, drž se jen, 65 našich paží, přeješ-li si trochu, ochotni jsme, jenom mžikni, hochu!“ „Ticho, ticho – s půlnoci, když chcete, – Jeník šeptem vykládá svůj zvěd, – hezkou švandu ještě naleznete, – zaběhnem si k mlýnu na zálet!“ „Souhlasíme“ a již v jejich řeči znova k tanci klarinety ječí, jako dřív zas tatáž zavládla, u kamen dál svoji vedou mleči hlavu k hlavě jako kyvadla. V.
Miluješ mne, Růžičko, zářná moje perličko! Jeden paprsk v žití září mně a svítí, ať mne kamkoli svedou klamy cest: z očí tvojich kmitné světlo ke mně svitne jako zlatých hvězd. Miluješ mne! Láska tvá, jež mi srdce zahřívá, ve svět široširý s jiskrou pevné víry – bych měl jíti snad – přec mne sprovodí, jako plavci kyne hvězdy světlo siné v bouři na lodi. 66 I by sudba osudu děla mi, že nebudu očí tvých ni retů v lásky blahém vznětu více líbati, přec se kdysi, ach, k lil’jím ňader tvojich po trudech a bojích stulím ve hvězdách. Hle, co slyším kolkolem hovořiti tajným rtem zem i nebe v plesu? – – Naděj, naděj nesu v hloubi duše své, která nalezne úkoj pravdy sladký snad že za čas krátký v lásce vítězné. VI.
Skříply klíče, pantáta jde domů. Dlouho však již nachystal se k tomu, a vždy ještě džbánek k retům zvrací. Nebýt přední ve vsi honorací kromě správce, sládka, šafáře, rychtáře, dvou radních, faráře – učitel v hřích oněm časům zlým s muzikanty v hody hrával prim, držel takt a řádnou ve hře notu – pantáta by jistě na tu zlotu džbánků plot již dosti dlouhý sice dal si od kmotra psát repetice. 67 Ale tak se musil držet mravu. Když se loučil, vážně kloně hlavu, splet’ si jaksi úslužnosti niť, nastra šňupec v lesklé tabatěrce posléz také lepé svojí dcerce, kterouž chybku v úsměch ihned chyt’ u kamen sněm plný ještě cele s poznámkou: nu, pantáta juž mele! – – Ticho vůkol mlýna, ticho v lese, jenom z dálky hudby skočný tok sotva slyšán tišinou se nese k mlýnu vzhůru tichý přes potok, jehož na hladině měsíc třepotavě prokmitá se ve vln poskoku jako sníčky v Růženčině hlavě... Avšak za kolnou v tmy hluboku, na jíž bílé osvětlené stěny vypjal se trs vína rozložený, ruchu dost a divné přípravy Jeníkových druhů k příští chvilce zasahuje měsíc blysknavý. Shlíd’ bys, jak jim v každé hraje žilce, zda se švandy vzácné dočká as, zdali není marnou jejich touha, ani lať a houžví smyčka dlouhá, ni vích slámy – – „Ticho!“ Janův hlas rázem strhal pochyb jejich nitě. S cesty prašné, která vzhůru k pile vinula se jako hádě bílé, blížil se kdos, přeskakuje hbitě 68 keře šípků, kterých od té strany plot se vinul hustě nastrkaný. „On to. Vizme, klobouk na pokos, jak mu lítá vlaštovičí šos.“ „Tiše, hoši, u okna až v slasti stane, dřív než moh’ by se ho tknouti – hr – ať přijme dáreček náš s pouti!“ Sotva dořek’, hoj – a pilař v pasti. Roubík rázem, než se vzpamatoval, každý hlásek v ňádrech jeho schoval, a teď hojže, ruce pěkně k lati rozepni jen, bys moh’ objímati, přivážem je, aj, nač tolik zlosti, ať té slasti zkusíš do sytosti. Zříš přec, s předu žádná závada, proto lať jsme dali na záda – –. Kolmo k lati tyčku s velkým víchem vztyčili mu potom nad hlavou, co mu Jeník s netajeným smíchem na hruď pevnil kytku řeřavou z velkolisté hluché kopřivy. „Dosti, hoši, juž to strašák celý, pila nechť se z rána podiví, možná dost, že uhlídá ho v zelí. – Nebolí to, rci, že ani trochu! Nuže k pile! – Můžeš potom všecky příhody ty vypsat po německy, ale pro vždy pamatuj si, hochu, že ta růže zde je má!“ A k pile pustila se chasa rozpustile. 69 Na okénko ťuká Jeník tiše, kdež mu stříbrem paprsk luny píše o lásce tu zářnou pohádku, a ta chvilka v ráj mu všecko mění, kdy smí vtisknout svému poupátku na rty prvé sladké políbení. – S dárkem Jeník vytasil se s pouti, se srdéčkem sladkým, velikým, na němž doved’ trošku vystihnouti lásku jeho vytištěný rým. Růženka však také z ňader skrytu překvapuje Jana dárkem svým: prstének, jenž ve měsíčním svitu očkem zaplál temně narudlým. Nepoznané blaho, jež teď teprv cítí, ze zraků jich plane, vře a svítí, potůček jim bublá, voní keř, Růženka kdy rety na rtu zticha v duši Jeníkovu na věk dýchá velkou lásku svoji: miluj, věř! I ta krůpěj, která padá s kola, v známé písni do duše jich volá, i ten strom, co hrdě strmí v šeř: miluj, miluj, věř, má duše, věř! – – Sami sobě světem sotva slyší, že kdos cizí sáh’ v tu jejich tiši, vybuzený ruchem pantáta, v jehož ruce vřetenem se točí všední tabatěrka kulatá, až tu zdiven ve slasť jejich skočí hlasem káravým: „Aj, Růžo, Jene!“ že jak holubičky vyplašené 70 rozlítli se od sebe. „Až ráno smělství vaše budiž pokáráno! Jene, na zanášku, skokem, líný, nasyp koše a pusť čerstvo mlýny!“ – VII.
„Víte vše, – děl Jeník záhy z rána mlynáři – nač slovy plýtvat dýl? Vím, že chud jsem, že mi věnem dána jenom česť a v práci dálný cíl. Hledáte-li zlato, s bohem, štěstí, s nadějí však půjdu odtud přec, kterou chyt’ jsem s míru ratolestí jako ptáčka ve snů svojich klec. Vaše dcera srdce své mi dala, lásku vyrvat marné snahy jsou, třeba v smrti ručka její malá odměnou mi dosti velikou. A že víru ve mne zachová, šeptla ústa její nachová. To mně stačí. Chcete-li však sílu, pevnou pěsť a ocelový sval, lásku – vše, co míří k štěstí cílu, nuže rcete!“ Mlynář vážně vzal vonné sousto z tabatěrky hloubi řka: „Nuž, vážím si tě, Jene milý, neb tvá duše ctnosť i rozum snoubí s neúmorným snažením a pílí... 71 ale přiznejme, jak před lety mlýn i luka, zahradu i pole zavalil nám příval prokletý, strhal splavy, a jen koly holé trčet z lednice nám zůstaly. Kdybych před tím nebyl dostal s ženou grošů pár, pak v posměch nemalý táh’ jsem žebrat s mošnou rozedřenou. – Avšak nechať, – s vtipu přídechem dodal mlynář – přineseš-li sem srdce veliké, jak vzala včera od tebe je z lásky moje dcera, ale všecko, slyšíš, ze zlata, potom... nu, to spíše jistě mnohem šípků našich oploť ostnatá v růžích zardí se. – Nuž, zatím s bohem!“ VIII.
Letí léta. Po páté již čáp hnízdo zaplétal si na komíně v pantátově klapotavém mlýně, po páté již starý pod okap ve přítulném koutku mezi trámy švitorné se sletše jiřičky lepily svůj domek prostičký, ale stokrát aspoň pilař známý z Růženčiných nehovorných rtíků odnesl si domů po košíku. Mlynář rád by svolení dal jistě, ale protivným mu násilí, 72 i pan hrabě v milostivém listě k domluvě se sladké nachýlí. Možna že by pilaříka ženu, kvítek věru kyprý, líbezný, shledal potom spíše poníženu k žertům záletnické princezny... Letí léta, o Janu ni chýru, a přec denně Růže vzpomíná věříc v jeho i ve svoji víru, která nad ní křídla rozpíná jako svatý Cherub z rajských světů, přitiskne-li dárek Janův k retu. Zvolna sice, za to s vášní prudší s jedné strany mezi sousedy vzniká zášť jak netvor v posledy, pilaře jež nabádá a mučí. Kolikráte jako hádě z úst splynulo mu vzteku kalným vírem: ,Zšílím, dokud zřím to kvítko růst s její otce nerozhodným smírem. K čemu otcem? – Nemá vůle vlády? Co mi zbývá? – Pomsta, jejíž had v prsou, v hlavě, v srdci, všady, všady za odvetu syčí dosavad.‘ – Začasto pak pilaříka zřeli, kterak bloudí lesem osamělý, ba kdys chasa z mlýna zahlídla, kterak hráze zkoumá, splav i stavidla, jakby v lebce jeho záští kukla v činu stvůru zlou se byla pukla, jakby v ňádrech vášní vznícených 73 divný záměr jakýs byl se zlíh’. Ale slova, jež se z úst mu smekla: ,Kéž dá peklo bouř, ať vody tém soudů mých je smrtným popravcem‘ – sluchu jich se nikdy nedotekla. – Parný den byl prostřed června asi: mlčí mlýn a neštěbotá pila, neboť struhu prázdnou v hustořasý povlak plíseň zelenavá skryla, výhní plane půda prohřátá. Jako vždycky šetře svojich zvyků na výzkumy vyšel pantáta osvědčenou luštit pranostiku. Na čepičce třapec řídkých řas povážlivě se mu pozatřás’, když ji sešoup’ do týla si s čela. Jenom tabatěrka stejnou mlela. „Já řku, hoši, dnes se něco spustí! Připravte se, dolů srazte stav, v který mlýnská naše stoka ústí, vzhůru stavy, ať je volný splav. Kola pevně v sedlech podepřete, na noc pak se dobře pomodlete.“ Také pilařpilař, zloby záškleb v líciv líci, tušil bouř a v oblaka se tmící s tajnou radostí se zadíval; o čem snil a zoufal bez pomoci, čeho lític bič jej v peklo hnal, splnit mínil snad že této noci. 74 A juž z dálky jako spjatá lvice duněl hrom a ozev budil s hor, přes něž zhusta blesků rudá kštice prokmitá se tmavý nad obzor. Prvá krůpěj, za ní druhá, třetí, a již dravý komoň vichru letí s bleskem v hřívě, s hromem pod kopyty, šlehá ohonem, jenž z ledu slitý, stromy láme, zemi v hruď se vbodá. Krajem zní to: voda, voda, voda! Hle, tu pilař, v líci pomsty žár vylet’ v živlů jek a řev a svár, v ruce jedné hřeby sevírá, v druhé blýská velká sekyra, a již přímo v noční tmu se žene, kde hřmí splavy mlýnské otevřené. – Dolů s nimi! – Prvý trámec rázem v kolmých lihách zdvihlý srazil na zem a hřeb dlouhý v něj a ve trám stranou vbíjí šílen mocnou paží ranou. – ,Voda stoupá, těš se, mlynáři, až se vše mi srazit podaří, nu pak – – hola, počkej, milý hochu, struhu k mlýnu napojíme trochu...‘ a již mocné rámě napřažené zvedá stav. – ,Ký ďas! Ha, zrádce – – Jene! Upusť!... Ne?...‘ a ostří zářící vetkl v Jeníkovu pravici. Výkřik, dva a již se pilař mih’ 75 pádem dolů do vln spěněných, Boží soud! – když vztekle ocel schvátil, z rovnováhy běs ho do vln sklátil. – Právě z mlýna přicházela blíž chasa s pantátou, jenž zrakem zkumným ohlédnout spěl vody vzdutou výš, a jak vlnám chvátivým a šumným odolává stavidlo i splav. „Hlehle, Jene, mrtev jsi, či zdráv! Krev... co to?“ a naklonil se k němu, jak tam klesl u stavidla lemu. Pouze slůvko ,pilař‘ z retů mdlých vysvětlilo vše i ránu v páži, nález hřebů ve stav vražených. „Tys byl tedy krovů mojich stráží –stráží –“ mlynář děl – že„že právě cesta sem zavedla tě dlouhým návratem! Nu, teď řku, že dneska jistojistě na pravém jsi zastavil tu místě. – Neseš srdce? – Nu, nač klopit zrak, málo již mne kouzlo zlata mate. Čekal jsem tě, hlehle, dobře tak, v ňádrech tvých zřím ono srdce zlaté. Myslím si, že, zdali dosud chceš, pevně dost svou Růži obejmeš.“ Hrom již usnul v dálných oblastech, z východu pak červánková zoře rozlila v kraj purpurové moře, z něhož slunce maják v nebe šleh’. 76 Skřivan z rosy mihotavé tísně s bujnou slokou nové vzletěl písně... A co víc? – Když klesla Růženka v náruč Janu za úsměvu štěstí, každá šípků drobná osténka jako v růžích jala by se kvésti. Pantáta, jenž tabatěrkou točí, sotva věří pohledu svých očí, sotva věří, že tak náhle může v trnech zkvésti lásky rudá růže. IX.
Už je konec, hola tatíci, ve mlýně i v pile! Darmo hatit starou tradicí blažené si chvíle. Co jsem děl tak nakrátce, ve vaší jsem zahrádce vyčet’ z růže bílé. Kdož as lásce velké, vítězné, ať to ďas či kdosi, v zlobě svojí přítrž nalezne? Sám ji v hrudi nosí jako perlu měňavou, co mu zaplá nad hlavou ve krůpěji rosy. – 77 Slyším již, jak vůkol do strání od mlýna i pily letí svatby šumné jásání, Vašíčku můj milý! Bez zacházky přímo jen jdi a sni svůj sladký sen, jako kvítek bílý. Věz, že rád bych zvěděti si přál, až vás láska sdruží, proč as kdosi mlýn náš jmenoval po kytičce růží. Rci, zda nebyl žvavý mlýn přece jen tak pěkně jmín po prabábě Růži? 78
III.
SVĚTÉLKA.
[79] (1884–1886.)
[80]
Ve starém krunýři.
Kdes v šerém koutě tiché galerie stál starý krunýř Bůh ví kolik let, rez narudlá jej hustou třísní kryje, a do nitra si křižák síť svou vpřed’ v to místo právě, kde kdys nedočkavě bušilo srdce u válečné vřavě, kde udatenství rudý hořel květ. Přitmělou síní smavé jitro táhlo, v něm vůně po růžích a ptačí zpěv, a paprsk slunce pronik’ šerem náhlo, že ocel vzplála jako čerstvá krev. V paprsku muška jako perla světlá ve zrádné nitro do krunýře sletla, a v nitek spleti její zmizel zjev. A život celý, jeho boj a vření, výkřiky vášně, bídy krutý hlod stál před mou duší v onom okamžení a bouří byl a jekem velkých vod, [81] kde píseň ptačí, poesie ryzí, v chaosu zvuků zaniká a mizí jak v mračen temnu hvězdy malý bod. Kyj Kajnů, Nerona se lvy zlými, Rím potomní a hranic hustý čoud, moderní bodák s hroty blysknavými: vše rojí galerie šerý kout. Tůň činí z žití, kde zřím v kruté muce jen ze člověka sepjaté dvě ruce, pár bublin u úst, kdy chce vydechnout. Za třpytnou muškou sny, jež v mládí sníme, mizely v hrobě v lepké pavuči, stisk rukou, víra, na dně kdesi dříme v ocele chladné drsné náruči, a ze rtů lásky – oh, zda více třeba! – to slyším zníti: „chleba, napřed chleba!“ jak prospěch v koutku kdesi poručí. A postať jakás, socha, modla zlatá vstávala z temna zlatem zářící, já zřel, jak sevšad lidí dav k ní chvátá s plamennou touhou, vášní, na líci. Kdo jsi? dím. – „Doba, staré zlaté tele...“ a v děsu zřel jsem místo Israele vše lidstvo kolem v tísni tančící. – – Ó přelude, ó pravdo, básníkovi zda popřáno jen hlédnout ve tvůj taj, kdy myšlénka jak motýl purpurový mu k čelu snese zakrývanou báj! – – – 82 A hle, – tu míč se kmitl síní malý, snad děti kdesi v zahradě si hrály, a v krunýř vlítl maní přes okraj. A za ním v spěchu laškujíce spolu s hošíkem děvče vběhlo do síně. Dvé drobných ruček kotí krunýř dolů a pavuč trhá v jeho dutině... Pryč vidiny – já jsem viděl v chvění to veliké a pravé rozluštění a v sobě spasitelné jedině: Já viděl Lásku. Plála z očí dětí a byla svatá, snad že Bůh to sám, ručky si tiskly – ptáci, kteří letí s maličkým míčem znova ke svým hrám. – O dobro, právo, zákone, ó blaho, co jedině můž lidstvu býti draho, juž vím, kam jít a kde tě hledat mám.
Naše jaro.
Rozběhlo se ode mlýna přímo z borku po hrázi, zlaté vlasy teplý vánek v nelad jemu rozhází. Skřivánky má na tkanici, juž je pouští nad vesnici a popěvkem provází. 83 Kde jen dupne v milém spěchu, fialek trs vyrůstá, tisíc nitek, stvolů, listů, vykouzlených do husta. – Chceš-li, viz, jak zážeh v líci Krása s Láskou vítězící klesají si na ústa. Pádí hájem, pádí polem – zdali kde se zastaví, jak ten rudý admirálek, co mu víří u hlavy? Pojď, ó skoč mi do náruče, ať tvé srdce na mém tluče, z úst si pijme na zdraví! Stojí – čekám –. Co to kutí v trsu našich mladých lip? Pod maličkou jeho dlaní mízy plný prut se shýb’. Zlomen. – Děcko řeže, měří... nikdo snad mi neuvěří: juž má v hrsti luk a šíp. 84
Co lesy zpívají.
I.
Sněženky.
Jsme kvítečka života bílá jak sníh, co ležet ho zůstalo na haluzích. Jak nebesa vzplála v slunečním lesku, my k životu našly z ledu si stezku, a smích, jímž nebesa hrála, meze i skála v nás nalezla náhle na rtech svých. Chci kvést! děla louka i vychladlý mech, chci žíti! to země byl bouřlivý vzdech, my, kveteš už, řekly, v nás tvoje žití hle, lístečkem drobným září a svítí, a břeh, zkad poslední stekly slzy, je změklý a skřivana čeká s písní v rtech. I ty, který v kadeřích ležet máš sníh, pojď, rosteme pro tebe, abys nás zdvih’, ať života píseň nová a svěží jak v pupenech míza k srdci ti běží, a smích, jejž tlačila tíseň, všednosti plíseň, z těch lístků ti zaplá na lících. 85 II.
Fialky.
Víc vůně. Přijde sem za krátko kytičku navázat děvčátko a mezi lístky naše až v čílko touhou zardělé tak horoucně, tak plaše pak polibků svých nastele... Vždyť jsme tu v lásky kostele, ať pln jí les i tůně! Víc vůně! Víc vůně. Vzpomínkou na lásku budeme na místě obrázku v modlicí knize dlíti, a rmut i žhavá beznaděj z nás musí těchu píti. Modravým očkem hřej a hřej, kalíškem duši opíjej, ať nepozná, že stůně! Víc vůně! Sněží, hle, sněží houšť a houšť, kol hlavy zima jde, v srdci pousť, – kde lístky modré, svěží? Kytička žlutá, uvadlá nadějí troskou leží. 86 Co třeba, aby omladla naděje, – prasklá zrcadla, – a zvedla ruce v lůně? Víc vůně! III.
Sosny. Juliovi.
Jak blaží, nám-li státi dáno s vypjatým čelem do oblak, nám ve vlas rosu shodí ráno, a z náruče nám vzletí pták. Večerní slunce když se tratí, sen u nás hledá zvěř i pták, a ve vrcholku křídla zlatí mu nejdýl zoře žhavý zrak. A blesk-li žehne v naši kštici, jen k úsměchu svůj sevřem’ ret, však podrost časem vítězící svou hlavu vztyčí k nebi zpět. Jak blaží, komu státi dáno s vypjatým čelem do oblak, co na něm blesků prstem psáno, to božství jeho věčný znak. 87 IV.
Studánky.
Odpola v mechu zelené třísni jsme oči pralesa, v hladině naší, hle, vše se tísní, květ, strom i nebesa. Jahůdky malé skloněné s kraje v nás obrys zahoří; zří sama, jak se rdí, rudne, zraje a s družkou hovoří. Samotář kos v nás nalezne druha, když pít se nakloní, a z hrdélka jeho pestrá jak duha zas píseň zazvoní. V přeletu mráčky zachytnem’ taky zeleném ve rámci, zříš-li je táhnout, mní tvoje zraky, že jsou to beránci. A když se hvězdy ohnivé nítí na nebes planině, démantem každá blysknavým svítí na naší hladině. Máš třeba oněch paprsků, světla, když’s kalich žití chyt’, s ním spěchej k nám, by duše ti kvetla jak v nás ten jas a třpyt. 88 V.
Orli a pavouci.
Hrsť paprsků, jež slunce hodí dolů, byť jiskřily jak opály, nám nestačí, vždyť sotva dost jich stvolu, jenž chyt’ se nuzně na skály. My výš, jen výš ve světla bílá zřídla šineme křídla. – V kukli, v stínu mezi jedle napjali jsme síť; na mušku pak v nitek sedle vzkřiknem’: chyť se, chyť! Bez jasu, jenž oči mate v záři steré, duhovaté – hle, jak známe žíť! – Nám rozkoší a životem je záře, již můžem’ ještě zachytit, kdy země tone ve mlze a páře a jme se valem na noc tmít. My slunce, kdy se chýlí v růžích k hrobuk hrobu, lapneme v zobu. – Napni sítě, chceš-li žíti, křížem krážem jako my. Co ti po tom, den-li svítí nebo vládne žezlo tmy! V stínu, v teple bez námahy, bez bloudění, beze dráhy žíti budeš jako my. – 89 Ó duchu, který ve snu, v dlouhém bdění chceš pramen světla strhnout v svět, k perutím našim připni svoje chtění a slunci vletíš přímo v střed. Pak přibiješ je, až zas půjde nebem, své vůle hřebem. – Napni jenom hezky nitky, ať jsi básník čili nic, mušky dost pro rozum plytký, aby ,žasnu‘ mohl říc’. Hezky v koutku pro pochoutku za tu práci sedni k soudku... much přilítne ještě víc. –
Juž dávno zvyk’ jsem... Příteli Josefu L. a sobě.
Juž dávno zvyk’ jsem bez závisti, jak padá, vidět svadlé listí mých snův a zlatých nadějí, jež podzim vždycky jako maní s haluzí trhá mraznou dlaní a pohřbí sněhu závějí. Juž dávno zvyk’ jsem štěstí v záři u jiných hledat s klidnou tváří a třeba ódu na ně psát. Než, vidím-li, jak za svým pluhem jde oráč klidně v znoji tuhém, tu k práci svojí sednu rád. 90 A semeno, jež hustě padá z mozolné ruky v dlouhá lada, i mých je tužeb semenem, a klidně čekám, zda se zvedne klas aspoň z černé hroudy jedné ušetřen ledu čeřenem. Kolikrát sníh jej stiskne v zimě, kolikrát parna mdlící břímě vzrůst jeho zcela popálí: sít budu znova, znova věřit, že z východu se počne šeřit přec jiskřivými opály. Ať ve práci té mezi zpěvy sníh ve vlasech se maní zjeví života pěvci v podletě, tu chvilku k hrobu ješteještě může dál doufat v plné, rudé růže, jichž neutrhl na světě. Dál doufat může, myslit, hledat, se těšiti a ruce zvedat, smích na rtech, o štěstí jen pět: však naděj v kvítí, jež chtěl míti, z mohyly jeho přece svítí; z ní, z jeho srdce vzroste květ. 91
Z hovoru. Příteli Růžičkovi.
Parce, pater, virgis...
„Pro koho – děl jsi – sbíráš perly ducha na různých veršů smělé spletení, nač zrazuješ, čím srdce vře a buchá, kdož marnou námahu tvou ocení? Mým nitrem též cos jako příval táhlo, zvuk harfy slyšel jsem a ptačí zpěv; však strýce mám, ten ,stůj‘ mi řekl náhlo a hle, já prohlíd’, stichla bouřná krev. Očima strýce viděl jsem, co stačí dnes davu plně jeho ku štěstí, ne zvuky harfy, ani písně ptačí, leč hedváb, který plá a šelestí, arabský kůň, jenž vyhrá první cenu, a stříbrem blýskající ekypáž, již vzorný manžel pro milenou ženu o stovky dvě než soused koupil dráž. A kniha? – Studentík jen s bědnou tváří s ní pod kabátem spěchá k antikváři...“ Já:
Když slavík zpívá, chce snad posluchače vší mocí svábit ve květnatou tiš, chce kvítek malý pod listy se tlače, bys k němu naklonil své čelo blíž, 92 chce potok, v němžto vlna vlnu honí a na strmící skály stříbrem zvoní, bys v žízni snad svůj k němu sklonil ret? Ten slavík zpívá, kvítek volá: v před! a potok sám kdes v nitře tmavé sluje svým stříbrem zvonivým se opojuje: básníku stačí, nalezne-li kdesi za celé žití svoje mezi lesy na ploché skále, jíž se musí chytat, svých prostých veršů jedinký jen citát. – – 93 OBSAH. Strana Věřím7
I. Květen: A – Ω11 Z růžové obálky. (Znělkový věnec.) I–XV.12–21 Zda moh’ jsem tušit22 Ó kdybys věděla22 Pro svadlý květ24 Píseň25 Ve druhém jaře. (Kytička.) I–XIII.25–33
II. Obrázky z alba: Náš kanárek37 Jakoubek39 Milostpán40 Z podzimních večerů: I. Na lizačce42 II. Dědečkovy zálety46 Růžový mlýn. (Malá idylla.) I–IX.53–77
[95] Strana III. Světélka: Ve starém krunýři81 Naše jaro83 Co lesy zpívají: I. Sněženky85 II. Fialky86 III. Sosny87 IV. Studánky88 V. Orli a pavouci89 Juž dávno zvyk’ jsem90 Z hovoru92
E: ph + jf; 2002 [96]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Salonní bibliotéka; Schulz, Ferdinand; Otto, Jan
(Salonní bibliotéka - Redaktor Ferdinand Schulz - Číslo XLVIII - Nakladatelství J. Otto knihtiskárna - Tiskem J. Otty v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 96

Věnování: Houdek, Vítězslav
(Panu Vítězslavu Houdkovi posvěcuje jeho přítel.)