Co nezvadlo (1893)

Karel Vojtěch Prokop

Diplomatická verze Ediční verze
CO NEZVADLO.
BÁSNĚ KARLA V. PROKOPA.

POLIČKA. NAKLADATELSTVÍ F. POPELKY KNIHTISKÁRNA. 1893.
[1] Slovutnému Pánu, panu ADOLFU HEYDUKOVI.
Písně Vaše, slovutný Pěvče, byly mi vždy drahými. V nich zažil jsem chvíle nejčistšího blaha; mimo mne jiných nesčetně. A Vy, pane slovutný, sklonil Jste se k mým písním, Svým slovem laskavým Jste jim dodal odvahy k letu do světa. Vám je tedy posvěcuji. K.V.P.
[3] I.
V strunách různé zvuky sbírám – kterou píseň? – srdce ptá se; ach tu o mladosti kráse!
[5]
POHÁDKA.
Pohádka chodí v mou světničku, zlehka si přisedá k stolu, růže má kouzelné na líčku, ve zraku zářivou hvězdičku – denně tak sedáme spolu. Sedáme spolu tak veselí – dávno již známe se.se, věru – my jsme se ponejprv viděli v dětských dob růžovém šeru. Pohádka byla mi sestřičkou v matčině přeblahém klínu, s růžemi na tváři, s hvězdičkou v obrví čarovném stínu. Tajnými stezkami kráčela mou zlatou mladostí se mnou, slzu, jež časem líc máčela, stírala ručkou tak jemnou. [7] Na cestě životem – blíž a blíž – spolu jdem nehostným světem, krásou si zdobíme chudou chýž, nevlídnou pustinu květem. Nadějí stěny mé světničky, samotu sněním – a sněním, život si změnit chcem celičký na jaro skřivančím pěním. 8
* * *
Mám pro tě písní na tisíce. Mám pro tě písní na tisíce.
 mám pro tě lásky ještě více. Píseň má dozní jak zpěv ptačí, ale ta láska na věk stačí. 9
Musím ti to říci, že jsi mi tak milou,milou Musím ti to říci, že jsi mi tak milou,milou
 jako básníkovi v snění krásy zjev, jako první květ, jenž puzen jara silou zdobí napřed zemi, potom ňadra děv. Tak mně milou jsi,jsi jak vřelá píseň ptačí, která tichem háje v šeru zvučně zní, jako sladký sen, jenž večer k chatám kráčí, štěstím srdce daří, než se rozední. Tak mně milou jsi,jsi jak luzný zásvit zlatý, jímžto hledí hvězdy ve kvetoucí sad, jako lesní pramen, který na pochvaty spěje v luh, by zrosil na sta květných vnad. Leč to vše, co píseň může tobě říci – stínem jest, jenž mizí v nočních temnotách – lépe vše to zvíš, kdy polibkem v tvé líci zaplane ten krásný, červánkový nach! 10
TAK VZPOMÍNÁM...
Tak vzpomínám ... Kam vidět ve okénku, vše krásně kvetlo prvním májem venku, zřím cestu, po které jsme chodívali ... Než máj se vrátí, doba zlatých snění, v tvém srdci dávno utkví zapomnění,zapomnění jak první mech tam na úpatí skály! 11
KONVALINKY.
Dej mi ty konvalinky bílé, ať osvěží mě jejich dech, ty drobné zvonky zvoní mile, jich zvuk mne v tichu vnímat nech, dej mi ty konvalinky bílé! Mé srdce touží po tom kvítí – buď jenom ticha, ztlum svůj zpěv, v té vůni nech mne chvilku sníti a zapomenout na ples, hněv, jímž obdařilo mě mé žití. Jen zticha, zticha – šumot háje, kde rostly, z dálky doslýchám, a zdá se mi, že v době máje tam v mechu měkkém ležím sám, a les mi kolébavku hraje. Ó nech tu píseň zníti dále, jí balzám kane v moji hruď, a zvonit nech ty zvonky malé, jen ztlum svůj zpěv, jen ticha buď a nech tu píseň zníti dále! 12
MATCE.
Co mi v dobách bolesti nové dává síly, co mne těší v samotě v podvečerní chvíli, co mi hlavu pozvedá, když mi žalem klesá, a čím povždy neklamně duše moje vzplesá: Matičko má! – tvá to líc, kterou vidím v mlze, osloněnou, ve záři, skrze horké slze. Matičko má, tvůj to hlas, který slyším z dáli, slovo, jímž mi pro život rty tvé požehnaly. 13
O MÉM PŘÍTELI. (Památce Josefa Jelínka.)
Z nás, již s tebou kdysi na lavicích školních sedali jsme – druzi studentských těch let – nevídal tě nikdo po pěšinách polních ze vzdálené vísky denně k městu spět. Nikdo nevzpomněl, když usedl jsi ráno zavčas na svém místě, jak ten sněžný kraj dlouhý jest a pustý – neb zda v lukách stláno zrosenými květy, jimiž plýtvá máj. Byl jsi tady vždycky. Úsměv na rtu, v oku – snil jsem o tom často, co ten úsměv děl, nevypovím podnes, ale řadou roků mnohdy ve vzpomínkách v duši moji zřel. S úsměvem tím povždy ruku jsi mi podal, Usednul’s a v knihy klidně upjal hled, ale mě ten úsměv divně v duši bodal, a já musil o něm tajně přemýšlet. Byl jsem velkým snílkem – pravdu jste mi děli, druzi, praktičtí již v šestnáctý svůj rok, neznámou vám cestou myšlénky mé spěly, v jiné světy čelil jejich plachý krok. 14 Jen ty jediný, má tichá duše drahá, byl jsi důvěrníkem prvých písní mých, na kterých se chvěla rosa mládí vlahá a jež moudrý čítá za mladistvý hřích. Vsunul jsem je často tajně ve tvou ruku, plné obrazův a vzletných metafor, když tam na kathedře v dlouhém číslic pluku nejhorlivěj řádil nudný professor. Byl to čas, kdy čarná píseň Vrchlického s dumou Sládkovou nám prochvívaly hruď, kdy se dotkla touha srdce mladického řkouc: Jak poupě vonné k životu se vzbuď! Ty’s však, druhu můj, se nestal písničkářem, k jiným výším toužil vždy tvůj přísný duch, hledal’s úkol jiný lidstva před oltářem, ve tvé klidné skráni bouřil jiný ruch. Já jen časem tušil, hádal jsem a cítil tvého ducha hloubku,sílu, velikost, sám kdy v taj své mysli maně jsi mně svítil, přístupu kam neměl žádný druhý host. – * Cesty naše žitím rozvedly nás záhy; o prázdninách došel od tebe mnemně list, že ti nezbývá, než učitelské dráhy chopit se a národ učit psát a číst. 15 Tak jsme rozešli se: mnohé potom listy pojily nás v dálce družným svazkem tím, který jako ručej démantově čistý plyne z duše v duši vroucí nadšením. Viděl jsem tě v duchu ve světničce prosté hluboko zrak sklánět nad kupami knih, tušil jsem, jak duch tvůj mohutní a roste – nežil jsi však lidem, knihám jen a v nich. A tvé listy jenom nahlédnout mi daly v dílnu tajemnou, v níž duch tvůj pracoval, kde se jeho zpruhy úsilovně pjaly, kde jak moře dmul se myšlének tvých val. V těsném žaláři, kam sevřelo tě žití, chtěl jsi pojmout vše, co myslitel kdy snil, nespoutanou vůlí žalář prolomiti, vlastní svět si stvořit bouří vlastních sil. Čím ti mohla být má píseň prostě vřelá, čím byl tobě život, čím byl lásky dech! Skráň tvá ledová se nikdy nerozchvěla v dumách o štěstí a nadějích a snech. Jednou přece... V šerém, starodávném chrámě, v kterém před stalety husitský zněl zpěv, v duši tvou se vloudil potají a klamně jakýs čarovábný, tklivý dívčí zjev. 16 Nevěděl jsi, jak ta divná věc se stala, nitro tvé však náhle bylo láskou jen, z dopisů tvých na mě Růžena se smála, záhadám tvým chmurným svitl slunný den. Ona netušila: Dvé jen druhů znalo snů tvých pásma zlatá: já a denník tvůj... ale co jich přízi náhle rozervalo, padlo bez ozvěny ve tvých prsou sluj. – Dál tvé snahy spěly ve úžasné práci, orel, duch tvůj, o mříž prudce křídlem bil, sám ni netušil, jak nezvratně jej kácí nerovný ten boj – ta bouře vlastních sil. * A ta zpráva, kterou druh tvůj v slzách četl, jak ji krátce, chladně podal časopis, nepravila, jaký duch to k hvězdám vzlétl, čím to zledovělé srdce bilo kdys. 17
LES VÍTAL MĚ V LISTNATOU BRÁNU...
Les vítal mě v listnatou bránu: Kdes meškal dlouho tak? Již zeleň vlá po šírém lánu, a mně se vrátil pták. Plá v slunci zlatý vlas břízy, a v šerý chvoje stín tvá známá pěšinka mizí a kyne ve snů klín. Zdroj pění se, hovoří, zpívá po skalních balvanech, vřes kvete, sasanka snivá, a v hedváb změněn mech. Tůň skalní v hlubinách tají zas kouzlo bájných dum – pojď, větve mé přístřešek dají zas vlídný všem tvým snům! 18
KRAJINKA. (u Chrudimi.)
Krajinka jako šťastná hodinka před mým oknem otevřeným: Se strání lesů sbor se přiklání k nivám ladně rozestřeným. V stromů klín ukryt dvorec, a dál mlýn bodře šedou střechou kyne, nad ním v les k obzoru, jak do nebes, bílá cestička se vine. Oblohou bílé mráčky zlehka jdou, úsměv slunka jeseň věstí. Sladký taj vládne krajem – jako báj, jako snění v klidném štěstí. 19
Ó HNĚDÉ LISTY DUBŮ...
Ó hnědé listy dubů a zlaté lip a buků! tak padáte a klesáte k těm dole v smutném zvuku. To každý políbením se loučí s ostatními.ostatními, jak padáte a klesáte, dar lesů, v oběť zimy. 20
V ZIMNÍ PODVEČER.
Kto o zachodzie serce rozzala w przedsennych dum tesknote? Marya Konopicka.
Když v krbu šlehne plamen za večera, a venku za oknem zřít stromy holé, a za nimi jak do mrazného šera se strou ta bílá, zasněžená pole – Tam v snění hledět až, kde zrakům splývá sníh s oblohou, kdy západu zář zbledla,zbledla a první velká hvězda zářně kývá, jež čistá v modru nad zemí se zvedla – A nechat myšlénky své volně plouti, že nestíháš, jak vznikají, kam spějí, a nechat je, kde touží, spočinouti... Proč jen se v očích náhle slzy chvějí? 21
LAMPA.
Tak po léta již, družko věrná, tě rozsvěcuji každý den. Dnes v okno tma se dívá černá, a valí se noc bezeměrná – ó zaplaš stín z mých čtvera stěn! Tak. Již tvůj vlídný svit se line,line jak v duši záře vzpomínek. Ó bývaly kdys časy jiné! – ty, družko, znáš je – i ty stinné, jež kalily můj mladý věk! – Jak často v pozdní chvíli bděla jsi se mnou, mladým studentem, až hlava v dlaň se podepřela a mladé sny se dotkly čela svým vřelým, opojivým rtem. Kdys ruka k tužce sáhla maně, a stihnout chtíc ten srdce spěch, mou první báseň odhodlaně již svěřovala bílé bláně... Kam zaniknul žár veršů těch! Kde něha snů, v něž láska vila svůj blouznivý a tklivý zpěv, kde obraz ten, jímž duše žila? – již dávno všednosť zatemnila ten nadpozemsky světlý zjev. 22 A život neptá se, zač změnil tvé sny a kdy se drsně tknul tvé duše, kolikrát v ní zplenil vše, co tvůj zápal nejvýš cenil a k čemu jsi tak vroucně lnul. – Má světlonoško! Tys jen zřela mých nejtrpčích dob přísný žal, víš, co dí časná vráska čela, a v svitu tvém se slza chvěla, již nikdo z lidí nepoznal. Nuž, věrná družko, září klidnou jak dosavade svěť mi, svěť, a ty, má písni, rukou vlídnou všech lidských bojů vřavu bídnou vždy mého ducha v jasno veď! 23
PÍSEŇ MLADOSTI.
Hledám tu píseň mladosti v propastech svého snění, noc kdy se hluboká rozhostí, hledám ji v záři denní. Hledám tu píseň tajemnou z blažených zašlých časů v hvězdách, jež roní nade mnou v svět lidský nebes krásu. Hledám ji, když mi ze sadu jaro zas kývne květem, hledám, kdy záře západu zem líbá růžným retem. Hledám ji dlouho v bolesti – často již snil jsem v plesu, z prsou že z rovu neštěstí mi zkvetla kvítkem vřesu. Darmo vždy... S touhou pozírám v oko tvé v bázni, kradí, kéž bych ji nalezl tam – ach tam – tu mrtvou píseň mládí! 24
NEBYL TO ŽIVOT...
Nebyl to život, jen píseň to byla, či krásná pohádka, světlá i chmurná, ta moje mladosť – ač do čela vryla stopu svou mnohá vichřice burná. Co létlo srdcem a vířilo hlavou, zaniklo na vždycky – neměvši cíle, vše bylo písní jen – smavou neb tmavou – prchly ty roky jak jediná chvíle. Tu přišel život. Měl zrak tvůj, má ženo, jak píseň mladosti smavý a tmavý. Co léty dlouhými nenalezeno, bylo v tvém zraku, tam byl život pravý. 25
ÚDĚL.
V kout jizby, kam zář lampy zasloněné již neproniká, hledím v tiché dumě – má žena, děťátko dnes narozené tam v loži spí; já naslouchám dech tlumě. A myslím, až k nám Sudičky dnes přijdou, co dítku svému bych as od nich žádal – svit čistý hvězd, jak z nočních mraků vyjdou, bych svému synku v záři štěstí skládal. V moc divných snů snad že jsem potom klesl – já viděl, jak se přítmím volně k loži kýs temný, zasmušilý přízrak nesl, zrak jeho mrazil, z vlasů čnělo hloží. Páž jako větev sukovitou vztáhnul a dutým hlasem šeptal slova hrozná, jak v nohách lože stál a jak se nahnul: „Strasť otce tvého též tvůj život pozná!“ Pak upřel na mne ze tmy zrak svůj ledný: „Chceš, aby děcko znovu v bolech žilo tvůj život – oceán běd nepřehledný?“ Ne! – z hloubi moje srdce odvětilo. 26 Tu v hlavách lůžka zjevil se stín jiný; hled jeho hřál, ač pochmurnou měl líci – „Jsem Práce“ – pravil, „smířím strasť i viny.“ A vztáhnul k děcku ruku žehnající. Stín třetí, světlý, nad nimi pjal křídla; znám jeho tvář, znám andělské ty zraky! – to zraky Krásy – z čistého jich zřídla se line světlo v propasti a mraky. Déšť květů zjev ten sypal děcku z klína, jak usmál se a zahovořil sladce: „Mnou lehkou ti buď strasť, buď cizí vina, a v růže se ti změň pot těžké práce!“ 27
II.
[29]
NOCLEH.
Chtěl jsem říci... slovo útěchy... ale žádného slova jsem nenašel. J. S. Turgeněv.
Nu dávno jsme již neměli zde hosta; jen někdy mleči posedí tak s námi, a jinak žijem jako v poušti sami, domácnosť naše skrovna jest a prosta. Leč jak jsem pravil, v městečku – tam stěží v hostinci byste našel nocleh kalý; nuž nezazlete, že jsme vás k nám zvali, zde zažijete aspoň večer svěží. – Tak děl pan mlynář. Na lávku jsme sedli, a za námi též přišla hospodyně. Dech lehké páry chvěl se po krajině, a měsíc vycházel tmou černých jedlí. Na cestách tedy... Ovšem – na prázdniny se naše Anna také těšívala, zvlášť tenkráte, když ještě studovala, – jak přijela, byl mlýn vždy celý jiný. To jsme pak oba jenom pro ni žili a s mladým jejím srdcem zmladli sami, z ní těšili jsme se, když nad knihami jak včelka hlavu klonívala v píli, buď v jizbě u okna neb chodíc v sadě, neb po lese a dole při potoku. Lesk vlahý chvěl se hostiteli v oku, a zmlknul na chvíli, vous šedý hladě. Tu s námi večer také sedávala a kreslila si plány pro budocnosťbudoucnosť, [31] ó jaké touhy, jaká snivá vroucnosť a v život důvěra jí z duše vála! Tak horovala o prospěšné práci, o povinnostech svého povolání, a nebyla by uvěřila ani, jak plány takové svět rve a kácí... Tam všiml jste si houslí – na ně hrála, tu jizbu sama obývajíc malou, když ukončila v Praze školy s chválou a v městečku se učitelkou stala. Jak byla šťastna, že být může doma, – vždyť cesta odsud do školy je blízká, jen přejde se ta borovina nízká – jak těšila se, hovornýma rtoma nám vykládala, jak si všecko zřídí v své milé škole, jež jí štěstím byla. A věru pěkně si to zařídila a získala si lásky mnohých lidí. Vy odpustíte mi, že ji tak chválím, však byla vskutku učitelkou řádnou, – ač dobře vím, že není věcí snadnou, být pravým pěstounem těm duším malým... Co platno. Odešla. – Když provázely ji děti odsud v litostivém pláči, my věděli, že věk náš nepostačí nám, bychom na tu bolesť zapomněli.- A smutně hleděli jsme do krajiny, jak úplněk stál nad vrcholky jedlí, v tůň potoka svůj obraz nořil zbledlý a stromům na sadě tkal tmavé stíny. 32
PRVNÍ ODPOČINEK.
Šli ze bran rajských smutni, zavrženi, jim anděl kynul mečem, mračnou lící, a smrť a hanba všechno jejich jmění; muž vzdorný šel, a žena žalostící. A s bázní tajně zpátky hlédnout chtěli a naposled v ráj uzavřený vinou, leč oslnivou září vchod plál celý – zrak odvrátili, spěli v dálku sinou. A spěli pustinami, nocí temnem. Když poutí dlouhou zemdlely jich síly, jich ruce setkaly se v stisku jemném... Ráj ztratili, leč lásku neztratili. 33
NAD KOLÉBKOU.
Zticha nad kolébkou matka zpívá dítku: Spi, mé potěšení, spi, můj smavý kvítku, z venku tichý večer hledí v okýnko; jemnou clonou šera směje se tvé líčko, zorničku však jasnou zamyká již víčko, milý sen je tlačí, tíží lehýnko. Usínáš mi jako poupě na zahrádce, když je lehký větřík ukonejšil sladce a noc vypráví mu sen svůj hvězdnatý; ona pošle hravé sny též k tvému čílku, do kolébky tvojí v temnou noční chvilku neviděn je snese anděl křídlatý. Měsíček, hle, zlatým usměvavým svitem hrá si na zahrádce v štěpu rozložitém, listím jeho svítí na tvou peřinku, po ní dál se šine, pomaloučku, kradí, našel tvoji ručku, líbá ji a hladí, objímá ji kroužky zlatých prstýnků. Nech si klamně zlato své, ty lichotivý, vábný zásvit zlata svůdný jest a lživý, bez něho ta ručka bude krásnější – po letech, až jako neviny květ bílý utkví v ruce muže, k němuž čílko schýlí dcerka má a touhy mládí skonejší. 34
POKOJ LIDEM DOBRÉ VŮLE!
Vánice sněhová burácí v poli, večer tak mrazivý, tmavý a pustý, vše již sníh pokrývá – hory a doly – obloha jeden mrak černý a hustý. V chvíli té vyšla si ze skalných slují nevlídná stařena, příšerná Zima, divoké větry jí v loktuši dují, již ruka na ňadrech ledových třímá. Mířila k vesnici, světla kde plála; nezkrotná zloba ji pohání k lidem. Než došla k chaloupkám, sama se ptala: Kde bych dnes zničila štěstí i s klidem? Kde dýchnout zoufalstvím do jizby chladné, pod vetchou pokrývkou mroucím již dětem, v srdci, v němž naděje poslední vadne, zmařiti vše, co se zvát může květem? Kde v krbu zbořeném zapěti píseň, že se krev zastaví při jejím zvuku? Kde v okno setřásti ledovou tříseň? Na čelo zoufalé kde vložit ruku? – 35 Domek tu při cestě dřevěný, malý, snad že je nejmenší z celé té vísky, sněhové peřiny střechu mu halí, okna tak skrovna, a stěny tak nízky. Ale v té světnici hlahol zní jasný, třpytnými hvězdami okna se svítí; kdo v domku přebývá, jistě je šťastný – sem Zima nemůže, dál musí jíti. Plíží se potají k mnohému prahu, ve mnohé chaloupce lidé ji tuší; nesmí však vejíti, dnes všude v blahu chýlí se andělé nad lidskou duší. K dvorci teď přichází; nad vískou chudou pěkný dům zvedá se, vysoký, nový. – Hoj! Tam snad bohatí v oběť mi budou, mnoho běd skrývají bohatých krovy! Vniknu jim do duší výčitkou děsnou, rukou svou ledovou v ňadra jim sáhnu, zavanu mrazem v jich veselosť plesnou, v světle jim prázdnou noc přes oči stáhnu. – – Kdo buší na dvéře? – Hospodář starý zvedl se od stolu, do síně vyšel, poslouchal chvíli ty bouřlivé sváry severních větrův a mnoho v nich slyšel. 36 A takto přemýšlel ve staré hlavě: Zlá je ta Zima – vždyť znám jich již mnoho – ten, kdo má v hojnosti, přečká ji hravě – šťasten, kdo udílí chudobným z toho. Já dával vždycky rád, a syn můj také, za to nám požehnal Pán Bůh zas více – dnes štědrý večer jest v chaloupce všaké, námi jsou šťastny též chudobných líce. – Vrátil se do jizby k vnoučkům a dětem: – To jen tak zima se dobývá v dvéře; viď, hošku, ať se jen potlouká světem! – A děcko nejmladší na klín zas béře. 37
ZAPOMENUTÉ.
Když pohasla světla na stromečku, jenž oblažil nám synka v štědrý den, a stavěli jsme stromek do koutečku, dím, teskným dojmem divně překvapen: „Hle, na tu svíčičku jsme zapomněli, zde na tu zelenou, ač vidna dost...“ – V mém nitru jemně struny pozazněly, to píseň hlásila se, milý host. Teď, když vše spí, mně píseň praví tklivá: „Chceš o svíčičce vědět pohádku? Viz, jak se smutna na větvičce dívá, že nesvítila v radost děťátku. Jak těšila se, když ji ruka měkká tvé ženy připínala na větev, touhou se chvěje, blouzní, trne, čeká, ve větvích slyší cos jak sladký zpěv. Kol zlaté plody, dárky, hvězdy, třásně – ó jaké štěstí, býti toho čásť! V tom ve všem zapláť usměvavě, krásně, v to všecko pršku chvějných svitů střást! 38 A přišel večer. Tajemno a snivo je v přítmí šerém, strom kde stojí sám, – však vedle v jizbě, tam je družno, živo, a jedno dětské srdce čeká tam! – Svit první zaplál v jehličí... a roste, a roste stále – nyní snad – ach, již již také vzplane v záři snivé, prosté svíčička naše – ó ta slastná tíž! A chví se touhou, trne, čeká – marně! – Jí v temno mění se ta bájná zář, jak v těžkém snu zří družky pláti švarně, zří jako v mlze dítka šťastnou tvář. A přec – ten plamen, kterým hoří jiné, též v sobě cítí... v touze ždála střást v ten dětský jásot, v blaho ve rodinné svůj chvějný jas – být jiným blaha část! – Toť pohádka má..má...“ – Sám jsem smuten zůstal s tou svíčičkou, již nikdo nevzpomněl, čím déle jsem k ní hleděl, žal můj vzrůstal, neb v ní jsem osud mnohých srdcí zřel. 39
SMUTNÉ ZRAKY.
Viděl jsem vás kdysi, smutné zraky, ve štěstí a prvních snech se smáti... Jaro právě vítalo své ptáky, žitko vlnilo se na souvrati – šla jsi s hochem polní stezkou bílou; šli jste – skřivánků dvé srdce vaše – on ti pravil, že’s mu nad vše milou. Líčko své jsi nachýlila plaše, potom zvedla’s k němu oči vlahé – pohled ten se nikdy nenavrátí! – tenkrát viděl jsem tvé zraky drahé ve štěstí a blahém snu se smáti!... Zřím je zase. Jak jsou nyní smutny, zakaleny slzou mnohou, mnohou! Léta vpila slz těch ručej rmutný – zdaž ty oči ještě plakat mohou? 40
SIROTA.
K topolům na vršek cesta se točí, za zídkou pod kříži klidně se dřímá, navždy tam, matičko, dřímou tvé oči, a já bych ráda tam dřímala s nima. Na jasném nebi se hvězdičky lesknou, hledí, jak celý svět tichounce dřímá, oči tvé slzou se nezkalí tesknou, ráda bych matičko, dřímala s nima. 41
STAŘEC.
Kývají na zdi staré hodiny – tyk tak, tyk tak, a stařec v jizbě klopí zrak, dnes poprve tu sám – sám z celé rodiny. „Má vnučko zlatá, zhasl mi tvůj hled, a nepohladím ti již hebkých vlásků, tys měla všecku moji zbylou lásku, tys byla poslední můj květ. Tvá láska mladá – nedosněný sen – a dobrý hoch tvůj – Bůh jej potěš v bolu! – nespatřím více vaše hlavy spolu – tvé srdce schladlo, zašel již tvůj den.“ Kývají na zdi staré hodiny: tyk tak, tyk tak – a stařec v jizbě klopí – klopí zrak, sám poprve tu z celé rodiny. 42
NA SILNICI.
Viděl jsem člověka, po čtyrech lezl, mimo něj čtyřspřežím hrabě se vezl. Kavalír s kočáru tupě zřel sklíčkem, hraběnka s úsměvným růžovým líčkem. Minul vůz bleskem, a mrzák ten stanul, od kol prach silnice na něho vanul. Protřel si oči a za vozem hleděl – pohled ten mluvou bych nevypověděl. Pohled ten hrozný – jen to říci mohu – ztrnulou otázkou pronikal k Bohu. 43
Z FARNÍ KRONIKY.
Psal nový farář ve pamětní knihu: „Dnes konečně jsem došel svého cíle, dnes velikou jsem náhle střásl tíhu, jsem u výsledku svojí velké píle – dnes nalezl jsem, spatřil vlastní duši.“ – Víc psáno není – strhané jen čáry – jak písmo, jehož smyslu nikdo nevytuší, se pojí ve záhadné, divné tvary; leč pod tím stručná zpráva písmem jiným dá vysvětlení: předchůdce že záhy, byv dosazen, kles’ v oběť chmurám stinným, v něž zabředl, jda za cílem své snahy, tož za cílem, by lidskou duši zbádal. „Buď jemu pokoj!“ – nástupce mu žádal. * Tak vyprávět jsem slyšel: Byl z té vísky, kam dosazen byl nyní za faráře. Vše zde jak dříve – škola, kostel nízký a fara, kterou v žití svého jaře již znal, když jako hošík ministroval. A tamto domek ze všech nejznámější a nejdražší, kde sny své dětské snoval, kde šťasten byl jak ptáče v hnízda skrejši. Tam – tichý hřbitov, kde spí tatík šedý, tak přísný ve své víře pevné vždycky, kde spí navždy skryty matčiny jsou hledy... Co všecko zašlo! – Ó ten osud lidský! – * 44 „Jak nový farář náš je zasmušilý a bled“ – si vyprávěli osadníci – „jak divně blýskne oko mnohou chvílí, jak divný je ten úsměv v jeho líci! Tak divná slova, také divné řeči k nám z kazatelny mluví temným hlasem, ba míním – možná“ – slyšet slova něčí – „že v hlavě se mu cosi mate časem. Tak chodívá vždy těmi alejemi, dá ruku k čelu, šeptá cosi, stane, na dlouhou chvíli zrak svůj upře k zemi, a když jej náhle zvedně, ohněm plane.“ – * Zve jarní den, jak hledí v okna fary, jak větví kývá květem obsypanou, jak pojí ptačí zvuky v hlahol jarý, zve faráře. Zved hlavu zadumanou, šel za tím hledem jara, za tím květem, šel za tím hlaholem v svou alej zmladlou, šel s těžkým v hlavě myšlének svých světem a v srdci s mnohou upomínkou zvadlou. Leč – každý krok jak mizela by tíha se skrání, prsou, vše tak jasno, vlídno, vše mluví k duši, vše se v svitu mihá, srdce v prsou náhle tak jest klidno. Ty zvadlé květy upomínek znovu se šatí leskem, svěžestí a vůní, a co již dávno kleslo v temno rovů, v své dávné kráse opět v mysli trůní. Zří farář mnohé svého žití chvíle, Zří dětství, lásku, ztráty, utrpení. – Pak spatřil se zas všeho na mohyle, a srdce klid se v divou bouři mění. – 45 Na stín svůj farář zahleděl se k zemi, a blahý úsměv přeletěl mu tváří. Šel zvolna zpátky k faře alejemi, zřel stále na stín, obetkaný září. I mnil, že vidí svoji duši vlastní... Šel, usmíval se, kráčel stále za ní, jak v blahých myšlénkách jdou lidé šťastní, až došel fary v tichém usmívání. I sedl v jizbě, v pamětní psal knihu: „Dnes konečně jsem došel svého cíle, dnes velikou jsem náhle střásl tíhu, jsem u výsledku svojí velké píle – dnes nalezl jsem, spatřil vlastní duši...“ Víc nenapsal, jenom zapletené čáry, jak písmo, jehož smyslu nikdo nevytuší, dál pojil ve záhadné, divné tvary. * V dnech slunečných jej osadníci zřeli v té aleji vždy za svým stínem kráčet nebo chodit před ním pozpátku den celý a divně při tom tvářit se a stáčet, neb v polích běhat k večeru, kdy stále stín roste v dálku přes vrchy a lány, zkad navracel se znaven neskonale až v pozdní noci od východní strany. Tak přišel v mračný večer ve vsi k domku, kde z nízkých oken svit mu v cestu padal, a pronikaje mladým listím stromků, síť jeho krokům uplétal a skládal, 46 že farář stanul, hleděl v jas ten smavý a hleděl dlouho v tváře, jež tam spatřil, zřel dlouho na ty štěstím spjaté hlavy, jichž retův úsměv se s tou září bratřil. Znal ženu, jež tam písní uspávala nejmladší dítě, nejdražší květ štěstí, tím štěstím jejím všecka jizba plála, strom před okny pěl o něm tiché zvěsti... Kněz odvrátil se. Zrak svůj upřel k zemi, zřel stín svůj tmavý, stopený v zář jemnou, dál ho to pudí silami zas všemi, a za svou duší – stínem – jde v noc temnou. 47
DOMOVINĚ.
Nade všecky písně v duši mojí zvoní píseň vroucí lásky k milé domovině, bájným květem bují, září, plane, voní... Domovino drahá! Sny, jež v matky klíně dětská duše snila pod andělů křídly, všecky zrodilas mi; celé světy bájí, pohádek a písní křišťalnými zřídly v duši moji tryskly, navždy v ní se tají. Tys mi dala chatku nízkou, malou, chudou, a s ní tolik štěstí, že mi v život stačí, že k ní moji snové věčně spěti budou,budou jako v rodné hnízdo drobná čeleď ptačí. V ní se stulí zticha někde v koutek známý, krb kde v záři plane tajemnými svity, kde jsme v zimní večer sedávali sami; nebo na zahrádce ve květ porozvitý stařičkého štěpu v tichém blahu sednou, odkud budou shlížet v malá okna chaty, snad tam ty dvě drahé, šedé hlavy shlednou, jak je zbarvil září slunce pablesk zlatý. 48
ČESKÝM VÍSKÁM.
Miluji vás, klidné české vísky, pro to vše, co z dávných věků chová chatek vašich omšený krov nízký: pro ta ryzí srdce, ryzí slova, pro stisk vřelý zpracované ruky, pro ten jasný pohled dětských očí, dívčích rtův a lící růžné puky, pro květ polní v dívčím ve vrkoči, pro tu píseň, pověsť, starou zkazku, jež se tulí v koutech jizby šeré, pro staletý žal a mnohou vrásku, pro vzdechy a slzy tisíceré! Co nad vámi přelétlo zlých časů, kolikráte zuřil voják divý, zdupal naděj nedozralých klasů, spálil chýže. – zaZa ním v pusté nivy přízrak děsný, mor a hlad, se vlekl. Kolikráte podmanitel dravý, lide bědný, na prsa ti klekl, hříšnou rukou zranil tvojí hlavy! Lze-li pomnít potupy a hany, by žár nevzplál v potomkově líci, jehož praděd oral panské lány šlehem biče štván a zoufající! V tajné skrýši chatek svých a lesů svatou knihu víry opatroval, vyhnán do ciziny líbal v plesu z vlasti prach, jejž na svých prsou choval. 49 A přec po všech bouřích úsměv máte, klidné vísky, na starobném čele, kol vás klasů požehnání zlaté, ve vás duše upřímné a vřelé. Ale ve tvář lidu posud vryty tklivým rysem utrpení stopy, čelo, kde tkvěl vínek z trní svitý, a ten zrak se dosud k zemi klopí! 50
PRAPOR. (Zrnko prostonárodního humoru.)
Pan mistr krejčí, kdykoli se dalo, své zákazníky šidil obratně: vždy z cizí látky, by se nepoznalo, též na se pamatoval vydatně. Tak jednou též, stříhaje sukno rudé, kus řádný schoval ve svou truhlici – „To panský lokaj na vestu mít bude“ – děl s nevinným úsměvem na líci. Když u večer spat lehal spokojeně, jak člověk, kterého nic netíží, své „nepokradeš“ odříkal jak denně a zapomněl všech lidských obtíží. Té noci však sen věru strašný týral a mučil ho, jak usnul, do rána, rej zjevů předivných mu duši svíral, že chvěla se jich vírem uštvána. Zřel mistr davy lidu nesčíslné se hrnout z města proudem potopy, ten v davu směje se, ten křičí, klne – tu za rámě kdos mistra uchopí. 51 A v ohlušivé vřavě proud ho nese na vrchol kopce, jenž zván „lotrovský“ – tam prudkým větrem povívá a dme se na dlouhé tyči prapor obrovský. A mistr žasne, trne, v srdci jeho krev tuhne v led tím strašným pohledem... V to zazněl hlas: Teď„Teď mistra podvodného za jeho skutky na smrť povedem. Ten pestrý prapor vinu jeho hlásá, je sešit z toho, oč nás okrádal.“ – A lid se bouří, hrozí, laje, jásá, a kat již mistra v ruce popadal. „Buď jemu milosť“ – kdos promluvil zase, a v davu ztichlém nikdo nedýše, - „když po té hladké žerdi vyšplhá se až ku praporu svému do výše!“ – Ta hrozná cesta od země až k nebi! Již kolem mistra plují oblaky, a pod ním hloubka propasti se šklebí – leč prapor stále mizí ve mraky. Již ruka slábne, tuhne, chví se mdlobou, tma kolem – mistr klesá v hlubiny... Však na štěstí, procitnuv ranní dobou, zřel, že pad v lůžka měkké peřiny. *** 52 V týž den dal rozkaz svému učeníku: „Až budu chtít zas – pozoruj to bystře! – kus látky vzíti svému zákazníku, jen řekni směle: „Prapor, pane mistře!“ – Kus krásný jednou v truhle zmizel zase. „Aj, prapor, prapor!“ – učeník se šklebil. „Co prapor“ – mistr děl a usmívá se – „vždyť tenhle kus v praporu ještě nebyl.“ 53
V POLABÍ.
Bylo v podvečer, kdy jeseň už se blíží; žírným labským krajem šel jsem, bludný host. Ze chmur nad obzorem ve kraj ztmělý shlíží Kunětický hrad jak mrtvá minulost. Kunětický hrad – on největší zřel doby, ve kalicha záři patou v skálu vrost, a když na zem Českou padly věky mdloby, klesnul též jak Čechů mrtvá minulost. Doba Jiřího a doba Pernštýnů...*) Třicet běsných let pak – děsný k hrobu most, ke hrobu, v němž národ za svých vůdců vinu usnul na sta let, s ním mrtvá minulost – – Západ sinou září zbarvil hradu stěny, nejvýš kaple bílá plane jako skvost, východ za hradem je mraky zahalený – temná budoucnost – a mrtvá minulost! ——— *) Nejslavnější držitelé hradu toho. 54
Z TATER.
V TEMNU.
Boky zahalené v plášti lesů tmavém, čela k hvězdám tyčí velikáni hor; dědinku noc halí lehkotkaným hávem, v chýžích světla hoří v lesku usměvavém, nad dědinkou v stráni dřímá černý bor. A již nad ty hory vzletem duše pne se, aby s jejich výší pila hvězdný jas – slyš! tu dívčí píseň dědinkou se nese... hvězdy výšin hasnou, v duši chví se, třese jen ta píseň a ten ladný dívčí hlas.
U ŠTRBSKÉHO PLESA.
Tam září Tatra! Bílý vlas jí stříbrem od temene splývá, máť slovenská svůj na obraz se v lesku jitra v pleso dívá. 55 I povznes jsem v žasu zrak, to hrdé zřel jsem skalné čelo, a srdce moje, volný pták, v tu volnosť velkou vznést se chtělo. Však darmo, darmo! Tam ach, níž kraj zamlžený pod horami, tam v porobě slovenská chýž – tam zrak můj utkvěl se slzami. 56
SELSKÁ BALLADA. (z r. 1775).
Pan direktor pln usměvavé něhy se kloní v kočáře k své mladé paní; jí na tvář krásnou jak by padly sněhy, a hlava v měkké podušky se sklání. „Nuž, pohleď, drahá, v tomto dálném kraji jsem po knížeti nejmocnějším pánem, zde vládnu všemu; plné klasy vlají a klaní se nám nepřehledným lánem, lid chvěje se a na pokyn můj čeká, k nám ze své bídy patří oslněný, jak červ se plazí, mžiku brv mých leká: vždyť vše, co má, ty bídné čtyři stěny, ba jeho život, majetek i práce nám náleží, on z naší má to ruky.“ Pan direktor se při tom usmál sladce a svoji paní v růžové rtů puky vtisk’ polibek, dal ruku jí kol šíje. „A že jsem vyrval drahou perlu z kalu, lesk její proto chmurami se kryje, tvé očko proto halí rouška žalu? Ó zapomeň již na ty nízké kruhy a na to dětské, nedůstojné snění!“ Jí slzou leskly se brv zlaté pruhy, a ňadra vlnila se v prudkém chvění. 57 Dál jeli. V polích kosy ženců plály a slunným vzduchem půvabného rána se písně dívek jasně rozléhaly; jim paní naslouchala zadumána a sniva – vždyť je dosud všechny znala... Pan direktor v tom zastaviti káže, po hůlce sáhla jeho ruka malá, a v prudkém šlehu zamihla se paže. Ten žhavý šleh pad’ ve tvář mladíkovu, jenž u kočáru s neodkrytou hlavou byl stanul jako mrtvá socha z kovu, v líc paní upřev výheň zraků žhavou. Ryk z jeho prsou rozlehl se divý... „Jeď!“ zvolal direktor, a zase v letu se větrem chvěly koní dlouhé hřívy. A paní klesla rovna podťatému květu. *** Vísku zima pokryla těžkým sněžným pokrovem, každá chýže mohyla, celá víska hřbitovem. Kdosi klepá za šera v dvéře jedné mohyly. Jaký to sem z večera zašel poutník zbloudilý? 58 A kdo dvéře otvíral, s bídnou, vetchou stařenou do jizby se ubíral, slabou, chorou, zmořenou. „Vy, dobrá matko, rcete, zda nocleh u mne chcete?“ „Jsem stará, chudá, chorá, mám syna-direktora, on do zimy a noci mě vyhnal bez pomoci. Dej nocleh, dobrý hochu, a přej se ohřát trochu.“ „Dám, stará matko, rád. Jsem samoten, ač mlád, již rodiče jsem pochoval, a milou direktor mi vzal. Vy, stará hlavo, rcete, zda za syna mě chcete?“ Tak vzal ji v chýž svou chudičkou, a byla jemu matičkou. *** Když budil zemi slunka jarní svit a v lůně jejím nový život klíčil, vstal proti pánům utýraný lid, šíj vypjal sehnutou a čelo vztyčil. 59 Žár těžké křivdy, který tajně plál, lid ve svých prsou více neudolal, zbraň starých předků zrezavělou vzal a hlasem bouře „Volnosť! Volnosť!“ volal. Jak všemocný se zachvěl direktor a rázem pozbyl odvahy a síly, když vstali poddaní jak bouře s hor a zámek nad hlavou mu zapálili. Tmou starých stromů plála ohně zář, když parkem prchal se svou mladou paní; tu kdos mu v cestu stoupil, pohled’ v tvář, a pevná ruka ujíti mu brání. Zbraň připravenou stiskl direktor, a výstřelem se kácí mladík smělý, leč vzápětí jiných četný sbor již hlučně direktoru státi velí. A klesl ubit. Z davu zazněl sten... máť stará kleká, k synovi se shýbá, a mladíka, jenž dřímá mrtvých sen, choť direktora v siná ústa líbá. 60
KDE DOMOV MŮJ? (památce Tylově.)
Tu píseň čarovnou kdys ruka mistra hrála. A housle mluvily a pěly jedním zvukem, jak borů domácích by šumná hudba vála a vody valily se lučinami s hukem. Ó jak těch tónů proud lét’ mocně kolem skrání, ten roztoužený zpěv jak celou duši jal, jí prochvěl do hlubin a v citu rozevlání vzňal blaho závratné a neskončený žal. Jak v bájnou vidinu v ráj pozemský jsem patřil, květ jara odíval jej prostou nádherou, v něm útlých duší cit se s jasnou myslí bratřil, zdar mužných, vzdorných sil zněl zemí veškerou... Tu lásku nesmírnou jsem náhle pojal v hrudi, již cítil v duši ten, kdo takou píseň pěl; já pochopil, proč zpěv ten mrtvá srdce budí a věrou zjasňuje mrak zoufajících čel. Vše, vše jsem pochopil: Co poutá k zemi rodné náš prostý ryzí lid, kde pramen jeho síly, ač krví úrodnil to české pole plodné, proč v chaloupkách mu přec ty snivé písně zbyly; proč, kroky vyhnanců když bloudívaly světem, tu lásku nezměrnou v svém srdce nesli v dál, proč mnohý dějin list nám v bolu chvěje retem, i proč teď v oku mém cit v horkou slzu ztál. 61 Ty lásko k domovu. – buď skutkem nebo písní, buď stonem útisku neb holdem úspěchu, buď potem krvavým, jenž v práci čelo třísní, buď zkazkou, u krbu jež plyne v oddechu, buď slovem mateře, když dítě svoje učí, buď rudým praporem a k boji mocně duj –: ó kéž kdys volnosti přivineš do náručí a zvýšíš, oslavíš zem rodnou, domov můj! 62 OBSAH:
I. Pohádka7 Mám pro tě písní9 Musím ti to říci10 Tak vzpomínám11 Konvalinky12 Matce13 O mém příteli14 Les vítal mě v listnatou bránu18 Krajinka19 Ó hnědé listy dubů20 V zimní podvečer21 Lampa22 Píseň mladosti24 Nebyl to život25 Úděl26
II.
Nocleh31 První odpočinek33 Nad kolébkou34 Pokoj lidem dobré vůle!35 Zapomenuté38 Smutné zraky40 Sirota41 Stařec42 Na silnici43 Z farní kroniky44 Domovině48 Českým vískám49 Prapor51 V Polabí54 Z Tater. V temnu. U Štrbského plesa55 Selská ballada57 Kde domov můj?61
E: dp + sf; 2002 [63]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Popelka, František
(Nakladatelství F. Popelky knihtiskárna.)

Místo: Polička

Vydání: [1.]

Počet stran: 64

Věnování: Heyduk, Adolf
(Slovutnému Pánu, panu Adolfu Heydukovi.
Písně Vaše, slovutný Pěvče, byly mi vždy drahými. V nich zažil jsem chvíle nejčistšího blaha; mimo mne jiných nesčetně. A vy, pane slovutný, sklonil Jste se k mým písním, Svým slovem laskavým Jste jim dodal odvahy k letu do světa. Vám je tedy posvěcuji. K. V. P.)