Jozef Ejiptský (1820)

Báseň ve dvanácti zpěvích, František Rajman

Diplomatická verze Ediční verze
Jozeff Ejiptský.
Báseň ve dvanácti zpěvích.
Složená od Františka Rajmanna, děkana Častalovického.
V Praze, 1820. Vytištěná a k dostání u Jozeffy ovdovělé Fetterlové z Wilden- brunnu, arcybiskupské impressorky, na Starém mě- stě v semináryum, Nro. 190.
[I] Syn rostoucý Józeff, syn rostoucý a krásného vzevzření. Dcery běhaly po zdi, – a vadily se. (Genezys kap. 49.)
[II] Předmluva.
Tuto báseň jsem měl zhotovenou přízvučně, a syce v rýmu, a již byla k tisku do Prahy odeslána, když jsem do rukou dostal: Počátky českého básnictví. Sotva jsem tyto přečetl, hned jsem požádal svůj rukopis nazpět, a počal jsem nepřízvučně, aneb metrycky celou tuto báseň předělávat. Vím syce, že hned při vydání Máří Magdaleny mně od mnohých za zlé pokládáno bylo, že jsem přízvuku nešetřil; ale přiznati se musým, že mně přízvučná pravidla nikdý chutnat nechtěla, a že jsem se nikdý přesvědčit nemohl, proč by v Češtině na první slabice přízvuk, neb což jedno jest, dloužka ležeti musyla, když patrně třeba druhá slabika téhož samého slova od přirození svého dlouhá jest, n. p. horoucý; nebo jako v každé řeči dvojhláska přirozeně dlouhá jest, tak má y v Češtině býti. Též se mně y to vždycky protivilo, aby každé třislabičné slovo mělo býti daktylem, ku p. milenko, milostná, rostoucý; [III] zdaliž uchu českému lépe nezní: milenka, milostná, rostoucý? Anebo miluji pročby raději nemělo se užívat jako anapoestus miluji? Ani jsem se nemohl o tom přesvědčit, pročby mělo samo sebou krátké předslovce, na p. do, na, ze, etc., od přirození dlouhou slabiku v krátkou proměnit; u p. dle přízvuku číst se má, do kouta, na poušti, zdaž přirozeněji nezní, do kouta, na poušti? Ani nemohu pochopit, pročby pravidlu přízvučnému y také cyzý slova podrobit se musyla, n. p. lucerna, cysterna, když předc každý Čech vyslovuje, lucerna, cysterna? Mám také za to, že kdyby přízvuk se byl nevymyslil, nebyloby potřeba k jambům samých jednoslabičných slov užívat, nebo Češi mají dosti jambů y pyrrhychýů ve dvouslabičných slovech, n. p. nebe, sebe, tebe, milá etc.
Nemíním však zde učené a o literaturu českou velice zasloužilé mnohé muže snad poučovat, – toliko jsem chtěl ponavrhnout, že k metryckému básnictví, jaké měli Řekové a ŘímanéŘímané, spíše se přiblížíme, když přízvuku šetřit nebudeme.
IV Staří Čeští básnícy neznali přízvuku, a měřili syllaby toliko vedlé přirozené své vejslovnosti, a básnili předc výborně!
Každý s zalíbením ještě posud čte Rosu, ač o přízvuku ničeho nevěděl.
Vím syce, že z nedostatku jiných nepřízvučných pravidel y tato báseň dosti prosodyckých chyb míti bude, nechť se však jiní z mých chyb ponapravují. Mně nezbývá času, abych sy větší prácy s přítomnou básní vzal. Zastávatel přízvuku, aneb ten, který každé třislabičné slovo za daktyl bráti bude, nedovede mé verše sskandovat, a snad mne tupiti bude; – nepostranný však a učený Čech, doufám, že mi mé chyby velikomyslně promine.
Ještě se mi potřebné zdá, připomenouti, že slova jednoslabičná, jako na příklad: já, on, ty, ten, a, y, že, tak, zas, a t. d. užívám buď za dlouhé, buď za krátké, mimo těch, krerékteré prodlouženěji znějí, jako ku příkladu: vždyť, však, předc, a tak dále.
Také jsem vedlé rady jistého, velmi učeného a v českém básnictví výborného Čecha, v zpěvích těchto rým opustil, a mám za V to, že jako prvnější okusové, tak y přítomná má práce mezy milovníky České literatury dosti laskavých příznivců a bohdá y hojných odbíratelů nálezne.
V Častalovicých dne 12. ledna 1820.
Vydavatel.
VI
I. Zpěv.
Obsah.
Jozeff miláček otcův. – Otec mu daruje sukni rozličných barev. – Závist bratří. – Sny Jozeffovy. – Bouření se a nenávist bratří.
Syn rostoucý Jozeff, rostoucý od pohledu krásný! Jestiť dvanácte bratří, – spanilejšího nad něho není. Jaktě milovaly jej y dívčice krásné jak růže, V Mojžíšových knihách jen čti, jsou české y k čtení. Běhaly dcery po zdi, by jeho prý spatřily líce, – Spatřily, a se do něj zamilovaly vroucý milostí. Horlily proň velice, pachole ač outlé byl teprv, Svadily, závidícý ho sobě, a se hádaly o něj. Jestli ho poslal otec někdy, podíval by se k stádustádu, Dobřeli vše se děje při stádě, by zprávu dal otcy, Zdaleka pastýřky uvídíce ho, zpívaly hlasně: Budiž přivítáno nám, pachole ty rozmilé, krásné! Vítali pastýři také jej vždy k stádu radostně, O pacholátku milém, tak ho nazvali, zpívali písně. Pěj, Syonytko, toho! pěj! Tys prý chránit ho měla V nejhorších příhodách, v cyzyně také bděla jsy nad ním; Ty! jenžs na vidění se s vrcholí snášejíc tiše Patřila, jak těžké pro Izáka nesl Abráham hoře, [1] Když ho obětovat měl v zápal; – a když on již seče, Tys prý zadržela v rukou mu meče ostrého! Tys byla, jenž Jákuba až z Mezopotámie vedla, Splákla jsy Ezava žluč, a smířila jsy bratra s bratrem! S tváří usmívajícý Jozeffa jsy patřila růsti, Chránila, do hluboké když vhozen byl cysterny. O, Syonytko, toho zpívej nám, všecko vypověz! Proč ho nenáviděli až k smrti, zlotřilí bratří; Proč ho zabiti chtěli? prodali proč ctného v otroctví Těm Madyánům cyzým; na jeho proč nedbali prosbu! Otcy zazpívej žel! – v cyzyně jaké nehody trpěl; Proč dán do vězení; v vězení s nevinným co se zběhlo; Jaktě vyšel z vězení, a první jak po králi v Ejiptě Byl pak povýšen! – Bratří, nebylo když chleba ni zrna, Jaktě se mu klaněli, povolil by nakoupili krmí, Vše když hladem hynulo, křičelo také všecko již o chléb. Sotva se rozvíjí kvítek, hned vadne upráhlý, Jestli ochladne brzy; vlažícý však spadne rosyčka, Pozdvihne se znovu, krásnými se perlami třpytě, Vůně vydá, že tím víc krásnější zdá se ti býti. – Anebo když nejvíc jest ticho, aj! bouřka se strhne; Hrom rachotí, hadový po nebi blesk strašně se kříží: Jak ale přeběhne, hned slunce se jasné okáže; Jak s Jozeffem milým štěstí y smítá neštěstí. *** Jsa pacholátko malé, již byl také otce miláčkem, Neb prvorozený byl překrásné Ráchel synáček. Zamiloval ji Jákub, neb prý byla krásná od tváře; V vůkolí Háranském nebylo tak dívčice krásné, Zrůstlé, přívětivé též, ušlechtilé, slíčné, milostné. Z daleka zhlídna ji hnát stáda, hned blíže přistoupiv, Odvalil od studně kámen, napojil ji ovčičky, Přítelem otce že jest, s líbáním Rácheli jeví. 2 K Lábanovi doveden, neb Ráchel běžela spěšně, Syn Rebečin že přišel, s veselím mu zvěstuje okem. Lában ho vítá mile; ručení pak hnedle po prvním Rácheliny požádá ruky; dá za ní se manem, Let sedm sloužit volí věrně za Rácheli krásnou. Smlouva uzavřena hned; pokládá se Ráchel za šťastnou. Let sedm přešlo celých, vždy Jákub co sloužil počestně, Tím se těšíval jen vždy, slouží že za Ráchel ženušku; Když sedm let přešlo, za ženušku Ráchelu žádá; Místo pak Ráchele zří u sebe Líu ležeti z rána. Poznaje lest, vstává, – krhavých byla prý Lía očí, – Zlostně sobě počíná a nevěrnost otcy vytejká: „Takli nesloužil jsem ti věrně, žes černě mne sklamal? „Ráchel jsem za ženu chtěl, Líu podstrčil mně jsy tak lstivě!“ „„Odpusť,““ Lában mu dí, „„neb se mladší dcera nevdávánevdává, „„Leč prvé dceř starší se dostane čestně za muže. „„Jen sy Líu ponechej, – také Ráchel se dostane tobě; „„Jestli že ji miluješ, hleď Ráchelu víc sy zasloužit; „Služ mi ještě jiných sedm let, a pak Ráchelu vezmeš!““ Jákub za Ráchel milou čtrnáct let sloužit zas volí, Láska mu krátila čas, ač Lában dosti ho soužil. Z přemilé ženky této, ač pozdě a po roce mnohém, Bylť narozen mu Jozeff, ten otcův y matčin miláček. Jaktě miláček neměl být, jsa zrozen z Ráchel milenky, Perně vysloužené tak, dobyté tak draze ženušky? Hned jako dítě malé vyzrazoval vnády výborné, Jsa spanilé tváře, nenašel na něm bys chybičky. Přál mu též více otec, žeť vždycky byl děcko poslušné, Mírné, tichoučké také, proto se každému zalíbil; Jestli mluví, podivíš se jeho vtipnosti dětinské. Každý poslouchá ho rád, miluje toto děcko a chválí. Sám otec myslíval, kým as bude někdy ten chlapec? 3 Můj duch mně povídá o něm cosy vždycky velkého. – A proto jej miloval víc než syny prchlé ostatní; Květovanou sukni daroval mu, a barvami tkanou. Však to počátek byl prý bratrské té záště a zlosti, Již u sebe chovali bratří, než se vymstili krutě. KaždýKaždý, kdo Jozeffa znal, zajatý byl k němu milostí; Jen jeho vždy vrčeli bratří proti chlapcy milému; Jestli pak jej viděli v zamilované sukni kdy otcy, „Hle!“ pravili, „hle, patřtepatřte, jak jde tam otcův miláček! „Vždyť jako páv nadutý sy houká, – hle, pyšně jak kráčí „Miláček Ráchelinin! po sobě jak s soulibem hledí! „Hle, jak rozmazaně na klíně otcově sedí! „Však co sy zamiloval pachole toto zženštilé otecotec, ,Nás sy nevšímá již víc, ovoce jest jen od něho sladké. „Můžemeli, co počal jemu přát, mu po vůli co činit? „Zdaž netupí, co činíme jen, vše, aby nás vinit musyl? „Námli se přeje plesat? ni do nás co znaje mrzkého, „Předc ale nás plísní, a na nás co zlosyny laje. „Jen toho pne k prsoum, – ten jeho jen jestiť miláček, „Nechť jak chce skotačí a se bůjně po trávníku válí. „Hleďte pak, co jest na něm? co z něho kdy jen býti může? „Zdažli vyvesti myslí muže tak z rozmazaného? „Vždyť jest Rachelinin ten mazlíček dívce podoben! „Zženštilý a hladký jak dívčice jest holobrádek. „Však také – slyšte jenom, – vždy naše matky co šepcý – „RáchelRáchel, kdož ví, co dělá, by otcy se líbil synáček; „Starcy by líbil se snad, jako děvče ho v koupeli meje, – „Anebo by mu voněl, olejem a nardem ho maže. „Děvčetem býtiby měl, takovým opovrhněme chlapcem! „Pryč s holobrádkem hrdým, z nás žádný ať ho sy nevšímne!“ Tak celí rozlobení pravili, a v srdcy se žrali; S ním by nehoršili se, radč k svým pospíšili stádům. 4 Když pak šestnáctiletý byl Jozeff, a zmocnil se v oudech, V ctnosti též prozpíval, v zahradní prácy sy pílil, K stádu ho poslal otec, nebo byl prý ovcý milovník – K tomu ho též určil, pastýřem někdy by býval. – „Jdi,“ pravil k němu otec, „uč znát se pastvu y ovce, „Matky bys skopce y znal berany, y rozeznal beránky; „Právě bude nyní stříž, ať znáš také dobrotu vlny. „Řádně by vše se dělo, pozoruj!“ On vejskne radostí; Na sebe pastýřský vléče vaček, pro mléko baňku, Hůl, již sám vyřezal, a pro krmě proutěný košík. Bratry nalezna, jeví, proč jej otec k stádu odeslal, Pastvu y ovce by znal, naučil také znáti se vlnu. Bratří ho odkazují s ousměchem, by pozbyli dále, Dřív že stříž bude tam v tom oudolí, skála kde příkrá, Pase tam Neffthali, Dán, synové jsou, znáš oba, Bály. Zelffy pak, Aser a Gád, ti prý byli tuze bezbožní, Schválně neb před chlapcem tropili nejvíce mrzkostí, Hřešíce nejhorším hříchem, jej horšili ctného. Jozeff Boha se boje, v tu hanebnost patřiti nechtěl; Domluvit jim nemoha, nebby s nimi měl půtky ničemné. K otcy se navracuje, na bratry sy stěžuje tuze, Žaluje otcy, jaké bratry viděl zlé věcy páchat. Jákub slyše tu neřest, syny hned bezbožné svolává, Tuze neb horlivý jsa, jim zlé činy přísně vytejká, Napomíná, Jehovy by se báli a chránili zlého, Přísně že Hospodina zkusejí brzy trestajícýho. Domluviv takto synům, propouští hned je zas k stádům. Však nepolepšil syny, před otcem jen se přetváří, Býti, neb pozorují velice jej rozhněvaného. Horlil on vždycky přílišpříliš, Jehova když zneuctěn býval. – Však proti Jozeffovi v srdcých mstitedlně se bouří; Pomstiti přisáhají se nad ním někdy nerudně. „Co klepavého,“ praví, „při sobě my chlapce trpíme? 5 „Otcy donášel by blept? – kluk rovná se babce klevetné. „Bratří! přijdeli kdy mezy nás, pásl s námi by stáda, „Předce nalezne se kdos, an záda mu notně vypráší.“ Žžavou od té doby sy závist vryli do srdce; Zlost potutedlná radí, v tajnosti by zášti tu kryli. Ještě pak víc popudil Jozeff k závisti své bratry, Sny když vypravoval, neužívaje lstivé obálky. Neb když zas do domu se otcova sešli společně, Prvotiny stád, dle zvyku, by otcy přinesli, Jozeff vypravoval sen svůj jim sprostě a přímě, Řka jim: „Sen vyposlechněte můj, jenž v hlavě mi vězý. „Zdálo se v nocy mi dnes, že jsme na poli vázali snopy. „Byltě to parný den, z každého až z nás se pot valil; „Chvílkami východní jen tichoučký větříček vane, „Mnohá pak krůpěje z nás na snopy ukápne přeprahlé. „Když ale z nás každý uvázal snopek poslední, „Prácy dokonav, sy poskoče, zastrčil roubík, „Hle! co se medle stalo; – posaváde já tomu se divím, – „Snop nebo můj povstal, a se prostřed postavil vašich. „Snopové pak vaši, stojícý tu vůkolí mého, „Hejbat sebou počali, klaněli pak snopu se mému. „Já z vidění sného procytnu, – a sen s očí zmizel!“ Tak jako národní divoké shromáždění zpurné Svobodu a rovnost v Galii když chtělo uvesti, Bývala moudřejší nemilá rada těmto ukrutným; Na pravicy z levice přestoupilli kdo, byla zrada. Dřív okem jen zpurným naň jiskřili, stal se pak hlukot, Jak z hluboka když hřmí, mumlání velmi pak hřmotné; Pak kdos rozkacený vzkřikne: „Hlavou na lucernu!“ Hned celý zbor zahučí: „Na lucernu napíchněte zrádce!“ Dříve neb v summu kdesy když strany odporné se sejdou, Nastane mumlání, hlasyté pak rozpaky vzniknou; 6 Hřmot vždy sylnější, až kdos nepozvolím vzkřikne, Obé se rozhorlí strany víc, a na sebe zůří, Bouřlivě tak sy vedou, až sobě poprskají oči. Tak také Jozeffovi bratří když snáře vyslechli, Bouřili v srdcy se zle, až zlostí se zarděly tváře; Jiskřili naň očima, a z prvu jen mumlali zlostí, Nastane pak hučení, žluč všecky kosti prolízá; Judas pak vzkřikne na hlas: „Co smejšlíš, ty holobrádku! „Ty snad panovat mníš, vysokomyslný miláčku? „Anebo my budeme poddáni snad, mazlíku, tobě? „Snadli uvest ty nás obmejšlíš v trpké otroctví?“ Teď sypali se na něj všickni a se řechtali smíchem. „Pojďme a klaňme se mu!“ zůřivě tak skákali řvoucý, „Snopové, hejbejte pak sebou, a králi se klaňte!“ Snadby se provinili byli hůř, – však Jákub je okřikl; Sladkými ukrotiv je slovy, jich ochladil plíce. Dříve již rozhněvaní bratří tím tíže to nesli, Když jim vypravuje vidění, jež na nebi viděl; Buďto že zapomenul, závist jak je zžírala bledá, Anebo že sprostnost mu jeho nic tajiti nedá, Vypravovat počíná nový sen, jejž zas viděl v nocy: „Slyšte pak můj nový sen, pochopit mně ho nikterak nelze, „Krásné bylo vidění, však mně posud jestiť podivné! – „Hvězdyli stkvít se mohou y měsýc, slunéčko když svítí? „Den nebyl, noc nebyla; jen se obloha stkvěla tak jasně; – „S podivením uvidím vycházeti krásné slunéčko, „Hnedle za ním měsýček y hvězdy jak v nocy se třpytí. „Znamení na to hledím, kterak to tré stkvít spolu může; „Předc ale hvězd jedenáct jsem viděl se třpytit při sluncy, „Stříbrný mně y měsýc klaněti se! – Co má toto býti?“ 7 V bratřích žluč se puká, již vlasy jim zhůru se ježí; Však otec opatrný tenkrát sám zlý oheň hasý. „Co“ – dí k Jozeffovi, „opovážlivé chce sobě zdání? „Matkali, já y bratří klaněti zde máme se tobě? „Kdo ti ty myšlínky nádherné tak do hlavy vsadil? „Zotročit chcešli bratry, – mne starce? co jen to pomejšlíš? „Kroť pak tu náruživost, již tvoří bludná obraznost; „Věř, mámí tě jakás a mate hlavu chlouba dětinská! „Což jsy již zapomenul, popudil jak k zlosti jsy bratry, „Kdyžs jim vypravoval mrzutý sen prvně o snopích? „Moudrým buď již jednou, nechtěj sebe mámiti zdáním „Tuze omylným, – a bratry své tak nepohoršuj!“ Jozeffovi domluviv, učinil tak Jákub zadosti Zle synům rozkaceným, – kyselost jim z plícý oplákl. Sám pak tu věc u sebe rozjímaje vážně a tiše, Obdivoval a pravil: „Co z toho jen někdy vypadne?“ Ukojení pak bratří před otcem býti se zdají; Mstít ale snáře toho v svém srdcy kdy ustanovují. 8 II. Zpěv.
Obsah.
Popsání země Chananejské; – Života pastýřského. – Jozeff jest poslán od otce k bratřím, – od nich chycen, – ze sukně svléčen, – do cysterny vhozen; – v nepřítomnosti Rubenově vytažen – a kupcům Madyánským prodán.
Zem Chananejská, v které Jákub pohostinu bydlil, V níž hned Abráham děd, zakoupiv Mambre, obýval, Zem byla na obilí, ovoce také zrostná a plodná, Ovec a stád velikých k chování příhodná velmi; Tak ourodná, že ten nejstarší kronykář píše, Mlékem, medem že tekoucý byla. – On to věděl lépe, Mnohý než za našich časů, jenž směje se tomu, Skály že tam nahé jsou, a že pálí Chamsyn horoucý; – On mohl spíš to vědět, neb dříve k vyšetření země A plodnosti její vyzvědače chytré odeslal. Hle, jaký plodnosti div! – nechť zdá se to zníti nevěrně, – Z hroznu jednoho že dva dost sylní býti nemohli; Vzýt na sochor musyli, a tak prý jej nesli přetěžce, Sotva že k svým stanům dolezouce, umdleni klesli. Zem Chananejská, příliš na všeliké zrostliny plodná, Zvlášť byla pro rohaté y ovčí stáda příjemná. Z daleka pastýři přicházeli, zhlídli by trávu, [9] Stráně zakupovali y oudolí bravu příhodné; Chámovi nechali měst, hleděli sy práce jen polní. Jedni pásali skot, druzý vzdělávali role. Planiny rozličným obilím oseté tudy spatříš, Tam zeleným stromovím vysazené stráně rozlehlé; Zříš celý les fíkový, jenž k sobě tě mocně přivábí; Chladícý tam cytron bude tobě zaháněti žízeň, Stín ratolestný budou ti cedry stláti libezné! Vinný a mandlový keř zde tě bude zváti k pomlsku; Kam oči obrátíš, vzhlídneš rozmanité kvítí; Z nich jako královna z Jerycha zastkví se ti růže. V oudolí, když vstoupíš, teprv panuje májová rozkoš, Všecko se tu zelená, pod bedra půjde ti tráva. Po obojím boku tom povstávají stráně podlouhlé; Pase tu krotký se brav, y jelen mezy laňma plachýma. Jedné na stráni uzříš po zemi se plazýcý křoví; Na druhé lesy celé strmícý, v nichž krovy předlouhé; Větvemi štíhlými jich větérek chvěje povolný; Ptactvo tu prolétá a zpěvy své pěje libezně. Jinde zas beze stromů, zelené však stráně, vrcholé; Mateřidoušky tu dost, voňavé také routy pro ovce. Po stráních se valí a kroutí ze skály pramínek, Zbíhá se dál v potůček, a crčí po oudolí jemně. Na vysokých volších, javoru, nad vodami, vlahém, Vždy slavíček tu tluče, jest v letě y v zymě tu bytem. Mnít budeš, máj že tu vždy v stálém neb letě přebýváš. Když tuhý mráz jest u nás, tam všecko již ouplně kvete. Míhat se zde uvidíš tučná rozmanitá stáda, Kde která potravu svou zhlídne, neb co ráda pochutná. Routové kde stráně, vlnaté tudy ovce se pasou; Jehňata zvlášť uvidíš, berany zvlášť matky y skopce; V křoví a trnčinách sy skáčí mladá kůzlátka, 10 Bůjně se tam trkají kozly a drzce sy kutí. V oudolí rozloženém, v hojnosti trávy kde bývá, V pláních písečných klátí se hejna velbloudů, Máslo neb sejr k domovu, neb mlíčko pro dítky nesoucých. Při tolikém stádu pastýřů mnoho jest třeba. Mnoho y pastýřek, má každý tu dosti co dělat; Jedni před skoty jdou, nejlepší trávu by zhlídli, Důstatek vod kde též jest k napojení stáda celého; Stáda jiní střeží a bedlivě ovce obcházý, Ježto buď vlk hltavý, neb zvěř lítá ráda polapí; Někteří skot dojejí, neb jejich jest mléko lahůdka, Másla by v hojnosti bylo k prodeji y pro domácnost. Vyprané, pastýřky v čisté měchejře pak kladou, Sejr ovčí y kozý kupcům draze tu se prodává. Vody nedostatek kde bývá, kopají se čisterny. Aneb pro napršenou vodu jen hlubně, neb doly. Při pastvě žádný sy na dlouhou chvíly nestejská. Jest na ně pohled milý, vesele kterak všecko se baží. Pod zelenou břízou sy Huza kejdy nadýmá; Zdá se skot poskakovat, divá kůzlata rejdy sy vedou. Píšťala zní v houští, k ní Cháron zpívá milostně: „Kde jest černooká Dýna, tam věj, milý zpěve!“ Na roh bučí Hazael, ryšavá slyšela by ho Melcha. „Co dělá bělohlavá Malka?“ sy Abdyel vzdychá. Proutěný ten košíček již plete, aby obdařil Jelchu; Z slámy klobouček jiný, před sluncem stínilby Salku. Zaran na bříze ryje své Esterle jméno radostně. Baňku duje Marán, potěšil by Resu milenku. Však ani pastýřky na trávníku líně neleží; Každá sy v klíně nese na pastvu, co chce dělat Svému, Vše konají v zpěvu, a radostně chvíly sy krátí; 11 Ukol když udělá, pro milého sy pracovat pílí; Pentli ta pro něho tká, opasek jiná z příze již plete; Ester upletla ho již, již na něm jméno Melcha vyšívá. Pochlubit každá se chce, u večér když k nápoji ženou, – Svému co zhotovila, – pilnost svou každá okáže. Když za hory parné slunéčko se chystá zacházet.zacházet, Všecko se k nápoji stád pohne, k čisterně pohání. Každý se předhání, z pastýřů neb kámen kdo první S studně svalí, jen jeho na pramen má právo milenka První, – však jenom dnes ta celá jí studnice patří; K nápoji přijde první, – královnou nazvána bývá; Káže co chce, z routy věncem jest korunována. Mnohý tu žert přejde, viněni jsou mnozý z lenosti. Ta oči mračné sklopí, potutedlná jiná mu zas hrozý; Lehce se však smíří, ba hned při pohledu prvním, K sobě se dřív přivinou, než počne mžíti rosyčka. „Hrdlo co mi stačilo, slyšela bysbys, na roh jsem bučel, „Předce neozvalas se, nevrle ač bručel jsem na drát, „drát,“ Ona usmívavě dí: „„Já u tebe stála jsem v křoví, „„Vzdechy tvé jsem slyšela y volání, – a jsem se smála.““ „Na březové kůře jsem ryl dnes jméno tvé, Malka!“ „„Já viděla tebe rýt y řezat, – ó jak jsy se potil!““ „Věj, zpěve, k mé Dýně! tak zpíval jsemjsem, skála až zněla. „Cožs mě neslyšela?“ „„Slyšela, za tebou neb jsem stála.““ Napojená u večer k stájím svá stáda dohání; V žertu a zpívání uteče jim den co sen krátký. Nejlepší veselost bývá, když přijde čas stříže, A žoků tíž vlnatých, složených, když řádně již leží. Pentličky strakaté na vlasech pastýřky přikrášlí. Jenž ovoce, mlíka k hodování hojně přináší. Poskakují okolo pastýři, – každý se chlubí Fáborem, co od milé dostal, a na ní se usmívá. 12 Dřív než se usadějí, než počnou krmí požívat, Do řady se staví pastýři k zpěvu y děvy. „O, Jehovo dobrý!“ dřív začnou děvy pobožné, „O, Jehovo dobrý! jenž sluncem všecko zahříváš, „Jenž zemi vyprahlou zalíváš, deštěm na ní dštíš! „Popřej, dobrotivý, když žížní, ještě popřej! „Za to ti skákat budou vesele vždy ovce y krávy, „Všemu že uděluješ do sytosti potravy štědře!“ „„O, Jehovo štědrý!““ pastýři zpívati počnou, „„Vzhledni na pastýře veselé, jenž díky ti přejí; „„Ty! jenž stáda živíš, a vlnou jehňátka odíváš, „„Stínové cedry také necháváš k okrase růsti, „„Pod ně bychom v parnu se skryli, a v dešti nemokli; „„Ej! vzdáváme tobě z vděčnosti v zápal beránka, „„Nad něho bělejší nenalezne se v stádě celičkém!““ Nastane hned veselé hodování, – dčbány se prázdní; V zpěvu při šalmajích každý s Svou skáče sy skočnou. Když se vyskákali dost, počnou na zástavy hráti; Až dennice vyjde, pak k svému se stádu navrátí. Místěli na jednom vypáslé a jsou holé pastvy, Stáda hned dál přeženou na nedotknuté oudolí, stráně. Rozmanité uslyšíš bečení jehňátek y blekot, Krav bučení, mumlot býků, kůzlátek y brekot. Všecko se míhá tudy, jak větrem volš když se chvěje; Lidská hulákání y při tom rohy, píšťaly znějí. Tak prý Jozeffovi veselý život vedli y bratří; Ač pro Dýnu jednou vražedlně do Sychemis přišli; Což na pokojné, tiché pastýře nejméně sluší. Každý též, kdo toto čte a slyší, své uši uráží. Když jednoho času prodlévali v Sychemis dlouho, Otcy ni zprávu dali, an se bál, by nezhřešili znovu, 13 Zvěděti také chtěje, všecko zdaž dobře se děje, Jak se syny, s chasou, tak s stádem, – šťastněli všecko; Jozeffa k nim vysýlá. (Nenadál jsy se, rozmilý chlapče, Co tebe potká tudy! – ni ty, zarmoucený otče!) „Vyjdi sy“ chlapcy dí, „k bratřím, jenž v Sychemis pasou, „Dobřeli jim se daří, vyzvíš, y chase y stádu. „Že nedali o sobě mně vědět, mně v srdcy jest ouzko; „Snad nepřihodilo se zlého, neb jsouli pak zdrávi?“ Jozeff radosti plný vesele se na cestu vydává, A již napřed se těší, uvidí že krotké ovčičky. Vůkolí Sychemské probíhá veskrz a veskrz, Nikde ovec nevidí, ni kamby se přehnali bratří. Všecko přeběhá všudy, bloudí ubohý pak po poušti, Až ho jakýsy člověk bloudit zří, u sebe soudí: Jistě že ten pacholík nějakou na poušti měl ztrátu. Hned se k němu blíží, co hledalby od něho zvědá. „V oudolí tomto měli,“ dí Jozeff, „pásti mi bratří; „Zdaž se vše dobře děje, chce zvědět starostlivý otec; „K nim odeslal nyní mne, přinesl bych zprávu mu o všem; „Spatřit pak jich nemohu, ač všecko na veskrz jsem zběhal!“ „„Darmo hledáš je tuto,““ člověk dí, „„více tu nejsou. „„Žeňme, slyšel jsem mluvit je, do Dothain, píce tam dosti. „„Cestou touto jen jdi, tam je jistě za strání nalezneš.““ Ledva vyleze na stráň, uslyší hned, stáda jak bečí; Tráva se mu zelená, skot míhá se, – píšťaly znějí. Dál několik poodejde kroků, také bratry rozezná. Y oni jej zhlídnou, a Jůdas ho pozná ponejprv. „Hle, snů rozprávce!“ vykřikne, „hle, patřte na snáře!“ Všickni hlavy zdvihnou, a tváře své zlostí zapejří. „Jest on to,“ Ruben praví, „strakaté známť ho podlé sukně; „Hle, jak sy vykračuje, – co snář bude opět vyvádět?“ „„Rovně,““ dí Symeon, „„klaněti viděl se naše snopy; „„Jen klanění v hlavě mu vězý, to z ní mu vyžeňme.““ 14 „Hvězdy mu zacloňme, klanění nám více by necpal; „Dlouholi,“ dí Leví, „žvanění chceme chlubné poslouchat?“ „„Pojďme a klaňme se mu,““ s ousměchem Izachar praví. „„Pojďme a prosme pak ho, bratry zachoval by v milosti.““ „Hm!“ Zabulon se diví, „s klukem jaký pokřik děláte! „Houkněte sylně na něj, pouhým zaženete ho hlukem, „Proč ho trpíme tudy? hanebnéli dosti to není? „Máloli ještě ten kluk u otce nám natropil zlosti?“ Nejhůř však synové zlobili se Zelffy a Bály, Jsouce neb zlí, žaloby se nové obávali od něj. „Bratří!“ zlosynové pravili, „ten náš bude zrádce; „Co dělá z nás každý, dozví se po každé hned otec. „Proč zlobíme se s ním? mezy námi pak proč ho trpíme? „Proč pak se s ním sužujem? s klukem proč máme se zlobit? „Smímeli jen to trpět, by k nám se přiblížil klevetník? „Zbavme pak ho se jednou, abychom se ho nesměli báti! „Pojďme a zabime jej! a na vždycky se snáře zbavíme.“ „„Pojďme a zabime jej!““ hned všickni zlostí až řvali. „„Pojďme a zabime jej! tím více nezlobme se klukem.““ Však radu moudřejší chtě Ruben, je zastaviv, dáti, Chlapce, zabit by nebyl, chtě od smrti lstivě zachránit. Tak u sebe myslil, – až krev v nich v nocy ochladne, Vysvobodím chlapce, a jej tiše otcy navrátím, Zastavuje bratry, „Nechtějte,“ řka, „ó milí bratří! „Krev prolíti bratra, prvé nežli se rozpomenete „Na bratrovražedlníka Kaina, poběhlce země, „Strachovat jak se musyl všeho, každého obávat, „By nezabil ho také, na nebe pak pohledět nesměl. „O, rozmyslete se, a rukou svých od krve chraňte! „Nám hromovým by hlasem Jehova ten hřích nevytejkal, „By jako Kain po zemi my jsme se nemusyli toulat; „Hůř by také mohl nás rozhněvaný Hospodin šlehat! „Však radu slyšte teď mou: Hle! tamto jest čisterna, 15 „Žádný ni nás uvidí, co děláme, neb vůkol jest houští; „Spustlá již jest a stará, ni kapky vody tam nalezneš, „Háďata tam se plazý, hmyzy ještěrčí se plodí; „Tam ho, bratří, spusťme, neprolejem aspoň krev jeho. „Od sebe sám zahyne, – my však nezabíjeme bratra. „Pošetilec uvidí pak, jeho co mu prospěli snové; „Snít bude mít času dost, probudí ho ni lvovské řvání!“ Líbila všem se rada, a ledva je Jozeff docházý, Zpurně se naň oboří, že chlapec div strachy nepojde; Jej provazy víží, – „Co sobě, ach!“ dí, „počínáte?“ „„Poď jen snáři, jen poď! klanět tobě se chceme v čisterně.““ Jak zločince vlékou až k trudné té pusté čisterně. – Skutek ohavný kryjí křoviny v té pustině husté. – Zlosti plní trhají divoce s něj sukni barevnou; Na jeho pláč nejdou, slzavé ni líce, ni prosbu. „Pro Boha! ach, bratří!“ rukama sepiatýma on prosý, „Co počínáte sobě! – pamatujte se! – ach, se ustrňte! –“ Ustrnutí pak není u nich, ni žádné pohnutky; Nimi jen mstitedlnost zůřivá a lomcuje vzteklost. „Pro Boha!“ Jozeff volá; – ach„ach otce sy připamatujte; „Ach, šedivého pak jej nechtějte tak zarmucovati! „Před časem svedete do hrobu ubohého stařečka. „Ach ustrňte se pak, outrpnost s ním jenom mějte!“ Otce by neslyšeli jmenovat, radč uši své zacpou. Předc nevinného hocha spouští do pusté čisterny. Jakby hrdinský skutek byli svedli, teď v houšti sy skáčí; Ještě do čisterny volají naň zlostnícy krutí; „Sni tudy bezpečně, nebo jest ticho v té duté díře, „Snopy sy naše viď klaněti se, y viď také hvězdy; „Tvoř sy tu království, však sám jenom v něm sobě kraluj!“ Když se nabažili dost, nasmáli a naskotačili, Mrzkosti všeliké, (omrzý y to,) když byli syti; 16 Ruben odcházý první. „Podívat,“ řka, „k stádu se musým.“ Hnou se za ním y druzý, kráčí však váhavě v zadu. Unavení jakoby byli pracý, u cesty sy sednou; Aj! Madyánské vidí kupce, tudy vezti své zboží. Ti do Ejipta vezou z Galand myrrhu na velbloudech, Vonné kadidlo také, koření Ejiptčanům vzáctné. Zhlídna je Jůdas první, (zdaž tak se litostně ustrnul, Neb žádostli peněz tak velice mu pohnula střeva?) Vstana, praví: „Bratří! Jozeff-li, co prospěje, hladem „V čisterně zahyne? Lépe aby v krvi byl plynul, „Než násylně hladem, – neb předc smrtí my budem vinni. „O, zabit radč mohl být, dlouhým než by umřel tudy hladem. „Chtěl nás Ruben klamat, Nebudem, řka, mít z toho hříchu, „V studnicy když zemře! – což neníli to zabit bratra? „Hle, tudy jedou kupcy z Madyán! – lepší jest ho prodat, „Nežli této hladové, prodloužilé smrti ho vydat. „Směle pak můžeme říct, že krev se neprolila bratra; „Bát nebudem se musyt poběhlství, žádné ni kletby. „Pak teprv dobře se mít, veselý také chcem život vesti, „Za stržené peníze, veseli jsouc, vespolek píti.“ Všickni hned přivolují, hotovi vždy ke všemu zlému; Pakli se dá při tom pít, nemohou to odepřít sobě. Kupce hned zastavují, obyčej všeteční jak mají; Odkud a kam jedete? vezete jaké kam drahé zboží? Tak je hned obšloupí bratří Jozeffovi vůkol. Počne hned Jůdas řečit: „Pokoj vám buď, příchozý vzáctní „Těžko ať vám nebude, se pozdržet chvíli maličkou. „K prodeji chlapce tu mám zrůstlého, přívětivého, „Všem zachová se lidem, jen bývá nám neposlušný. „Krásný od pohledu jest, – přivine se snaze cyzyncům. „Mám za to, že v cyzyně, (také snář jest,) ho dobře prodáte.“ 17 „Kde“ pravějí kupcy, „kde je chlapec, zvyklí my nejsme, „Vůbec jak přísloví dí, zajíce kupovat jenom v pytli.“ Hned z čisterny ho ven vytáhnou, – on pláče radostí; Mní ubožátko, brzy že spatří otce zas svého. Jozeffa jak zhlídnou kupcy, hned jim se zalíbí. Koupit musýme toho, myslí, nechť víc sebe platí. „Mnoholi chcete za něj?“ Teprv zví chlapec, s ním co se děje, Otrokem býti že má! a celý užaslý se třese. “Mnoholi„Mnoholi chcete za něj?“ „„Za něho dvadcet dejte na stříbře, „„V službu sy vezměte ho, lacyný dost, hleďte jen splácet.““ Kupcy bez smlouvání za něho hned stříbrné sázý, Uplakané pachole posadí spěšně na velblouda; Hnedle jedou dále. – Jozeff ruce spínaje, praví; „Zatvrzelí bratří! s Bohem, s Bohem tu zůstaňte! „Však co ty, otče starý!“ – – zajíká se a pláče srdečně, – „Těš tě Bůh sám! – neplač!“ – sám dá se do pláče. – Zatvrzelí pak bratří ni řeknou: Jdi, bratře, s Bohem! – Zlostně rohem bučejí, až chudák pryč za hory zajde! 18 III. Zpěv.
Obsah.
Ruben o tom nic nevěda, že bratří Jozeffa prodali, chce ho vysvobodit a navrátit otcy; – nenalezá ho v čisterně. – Jeho zlost. – Jde, hledá bratry. – Nalézá je, ani pijí a se veselí. – Jeho zůřivost. – Jůdas ho krotí, že Jozeff živ jest, a že jest prodán; – dává radu, aby sukni Jozeffovu krví skropili, a jakoby ho zvěř byla roztrhala, otcy odeslali. – Rada y od Rubena přijatá.
Za hory již slunce, však dnes pošmourně zapadlo, Dřív se přiblížil večír, neb zastřeli slunce požhary, Jen od paprslků jeho červánky se rděly brunatné, Vítr že fičet bude, co kalendář předpovídali. Však zponenáhla y ty se tratí, mrak zůstane šerý; Větříček profukuje chladný, a stříbrný měsýc Vystrkovat počíná rohy své, však hned zas je skrývá; Blejskneli hvězda která, hned bývá zastřena mrakem. Mrákota půlnoční se táhne a houšť se rozšíří, Po horyzontu celém svá černá křídla roztáhne. Všecek utichne hned hluk, bečeti také přestane stádo Shrbené k zemi ve dne, se pasoucý, lehne sy rádo. Šveholit ustane též ptactvo, se houře na větvích, Vítr ač ním klátí, připne se, ni bouřky se bojí. Jindy aspoň slavíček při tichém večeru sy zazpíval; [19] Dnes pak slyšet se nedá, s ním sylně neb volše se chvěje. Na zeleném listu žabička jen srká rosyčku; V požaté neb pšenicy cvrček své Cvrlili cvrká: Z skal také těch děravých, kde se hnízdí sovy, kalousy, Jích kulichání a škvěk trudnou noc více ohyzdí. Vítr jak nadmutý měch, když vydme se, z něho se spustí; Meluzyna skučí a drtí suchý chrastchrast, až se louští. Z daleka hrom huhlá neustále, jak všech sedm hromů Spiklo proti se sobě, ani žádný nechce ustoupit. – Po nebi blesk hadový kříží se, jak chtělby vše spálit; Ohnivý ze sebe prak po nebi házý na vše strany. Všecka zaleze do svých doupat zvěř nejzůřivější. Sám se člověk zhrozý y na lůžku strachy se třese. „Tak prý lev nejradč, když bouře se vztěká, na loupež „Z pelechu leze a řve; zvěř víc se ho leká než hroma; „Tak ty,“ – Ruben praví, „jdi, – bouřlivé té nocy uži. „Otce ó jak potěšíš, pachole když jemu navrátíš. „Nechť sy do vůle vyjí, ty pšíšery noční a skučí, „Třebas y hrom třískal a búřil, nechť větrové fičí; „Ta bude noc pro tebe, v níž dá se mnoho vyvesti. „Oč, nebude překážet tobě v té hrůze nižádný. „Ať sy bratří bouří, uvidí až chlapce u otce; „O, jenom když potěším, – vím jistě to, – otce starého.“ Vzchopě se, hned řebřík z provazu sy spletený vezme, Shejbne se, – pak řebřík spustí, – pak křikne do hlubně: „Jozeffe, těš se bratře! pozdvihni se, – více se nermuť! „Chyť se toho provazu, neb chcy tebe vysvoboditi; „Směle jen lez, se neboj, z konopí jest spletený sylně, „Pevně jsem ho připnul, pomáhat budu, lez jenom spěšně!“ Však slyšet odpovědi není, žádného ni šustu; Ba ni co mukne, jen čít vanutí jest chladné z čisterny. 20 „Proč mi neodpovídá chlapec?“ dí Ruben se divě; „Tvrděli tak usnul v té strašlivé, proklaté díře? „Bouře ohluchlali jej, neb neníli více na živě? „Venli sy sám pomohl? – to není mi víře podobné! „Neb hluboká čisterna příliš jest, kluzká a příkrá; – „Znal by také komínem lezti, – vždyť není tak uzká!“ Sehne se k čisterně a křičí zas hrdlo co stačí: „Ozvi pak, Jozeffe se! uchyť provaz, – hleď ven vylezti! „Bouře neb se zdvihá, – příval bude líti se hustě; „Studně se pak zatopí, – utoneš, – procytni pak k žítí!“ Předc neozývá se on, ni dechne, – to Rubena mrzý. – „Co se to stalo?“ praví a hlavou nevrlý celý kroutí. „Snad neozývá se hoch, mysle, bratří že ho vábí „Ven z čisterny této, by zabit jej tu mohli v nocy? „To mu vyvrátit musým.“ A zvolá zas hrdlo co stačí: „Jozeffe, ty se neboj! pospěš z čisterny vylezti! „Lez a poslechni brzy! – Já Ruben jsem, – sám tudy stojím. „Chcy tebe vysvobodit, – provazu jen spěšně se uchyť! „Sám jediný jsem přišel v té strašlivé bouřlivé nocy, „Tvé slzy bych setřel, – a starému tě otcy navrátil! „Což neozýváš se mně? – neslyšíšli pak Rubena hlasu? „Ozvi pak, Jozeffe, se! a nemař času, bouře se blíží!“ Ucho zas nastrkuje, ani oddechu není tu číti. – „Co to znamenat má? S chlapcem snad děje se nedobře? „Sluch-li uleklý ztratil, – veliký neb strach-li ho sevřel? „Snad leží ve mdlobách? ouzkostí neb umřel dokonce? „Dozvědět to se musým, byť třeba to můj život stálo! „O sebe dbát nebudu, do čisterny směle polezu!“ Ohledá kůl y provaz, do země kůl sylněji vráží. Teď podstoupilby rád třeba smrt pro otce y chlapce. Dolů se hned spouští, snaží se až dostati ke dnu, Kouty vše omaká, rukama také po zemi tapá; 21 Však ale kde nic tu nic, znamení ani není po chlapcy. Rubena mráz pojme: „Co jest to, že chlápce tu není?“ Více zablejskne se teď, – blesk v tmavé díře zasvítí; Ruben ohlédne se víc; uvidět předce Jozeffa není. „Holla! co býti to má?“ – a hlavou celý strnutý kroutí. „Co se to stát musylo?“ – stuhne a ním zyma drtí. Ním tak drtí, házý, až se na celém těle třese. Z čisterny spěchá, docela až vzhůru se vznese. Teď oddechne sobě, – pak dlouho zmámený stojí. „Zlořečení bratří!“ – zas mlčí, – jest sám v boji s sebou; Zlé cosy přemejšlí, – hůř než hrom v něm toto bouří. „Zlořečení bratří!“ – zas mlčí; – však zlostí až hoří. „Ha! oč jej zabili! a v krvi své brodili ruce „Zlořečení bratří!“ – dupne, – „ach, zabili jistě! „Zlořečení bratří! ó zlotřilé Kainovo plémě! „Proč neotevřelas se, země, než spáchali vraždu! „Proč nepohltilas je? proč bratrovražedlníky trpíš? „Tlamu pak tvou rozevři, a pohlť je do rmuté propasti! „Více ať nevraždí nevinné, zločincové, děti!!“ Ve tmě tapá, divoce vzteklostí jen řve a se třese; Hrom, ani pozoruje, nad ním že tříská a bouří. Teď teprv, když nad ním zablejskne sese, až celý stuhne. Teď teprv, když nad ním rachotě hrom třaskavý houkne, Teď sebe zpamatuje, – zůřivě pak na nebe vzhledne: „Tluč, hrome! bí! třískej! – bratrovražedlníky potři? „Ohnivé střely své spusť! – nechovej víc na zemi lotry! „Vždyť Jehova Kaina hromovým prý stíhal též hlasem – „Oddechu mu nedaje, horoucým strašil ho bleskem: „Tak ať vrahové ti zůřivého se vždy hroma straší, „Ať je pláší, – Jehovo slyš! – hlas hroma hrozně zůřého!“ „Ha! jaké poskytuje, – již vidím, – mi ukazy nebe! „Ukaz uposlechnu ten rád, – chcy, Jozeffe, mstít tebe nejhůř! 22 „Ano! ó mstít tebe chcy! – zůřivým já sám budu hromem!“ Hned obušek popadá. – „Tímto budu třískat já kýjemkýjem, „Kde je naleznu koli; nevinný, tebe, Abeli, pomstím; „Bíti budu napořád, – svět bratrovražedlníků zbavím!“ Bouře se tratiti zdá, – hrom dále již huhle za zády, Hustý na Rubena déšť spouští se, an buble promoklý; Hůře pak v jeho žílách zdýmá se ta bouře a vztěká. Každé křoví okolo sebe mlátí zlostně obuškem. „Mlátit vražedlníky, tak třískat a dávit ukrutně, „Kdekoli je polapím, budu je drtit, jak toto křoví!“ Však daleko nedošel, neb fičí, déšť také pleští, V Jůdova stanu vidí, jak všecko se míhá a skáče; Zvuk hudební slyší, a píšťaly, jak dudy brunčí, Vejskání veselé, skákání, v kole jak třeští. Zlostí se otřese, dí: „Plesají snad z bratrovy smrti? „Co za hulákání! – ni krev bratra zlostníky škrtí? „Ha! však jinou hudbou zazním vám, – od huby dčbány „Lítat budou roztříštěny, hůř, než hrom aby třískal!“ Jak rozsápaná zvěř, když ztratí svá lvíčata lvice, ŘveŘve, až se otřese les, – trhá všecko, do tlapů co chvátí: Ruben do stánu vkročí, řve strašně a třískne obuškem, Každý užasne se až, nižádný nemukne, ni cekne. Řve, očima jiskří, okolo sebe tříská a zůří. Přestane vejskání, padají všem píšťaly, kejdy, Leze do kouta teď vše, utekou y mrzké nevěstky, Bez kejdů šumaři prchnou, – škvěk přestane drzký. Ruben teď řve skočnou, stojejí až jim vlasy zhůru; Píšťaly tříská y dčban, padají až se stolu baňky; Promluvit nic nemůže vzteklostí, jen chroptaje řičí, Slintá, kaní pěnami, od řvání vzlíká a soptí. 23 Zařve co lev zůřivě: „Vrahové! kde Jozefa máte?“ Kouká po nich divoce, vraha mní hned poznati z očí. „Kde pachole leží? kde zkrváceli jste ho vražedlně? „Kde druhý Abel zabit? kde jste krev jeho prolili vlažně? „Zlořečení vrahové! – vesele kterak můžete píti? „O, lotrovské plémě! – Kde jest? kde zkrvácený leží? „Což ni bratrovražda vám, zlostní , srdce nezžírá? „O, ukrutnícy vy! – Pročs se, hrome, v vůkolí zpouzel? „Proč jsy je nerozdrtil? okolo pročs blesky své házel?“házel? „Vraždu-li mně nechals mstít?“ A obuškem do stěny praští, Až stanoviště klesá a drtí se jak roštové chrastí. „Ano! budu tebe mstít! – a čí, krev ruka prolila první, „Jej najednou nezabím, – než dlouhá mu muka přichystám, „Chcy ho ukrutně mučit, – vyhladím se země mu y děti! „Kainova by nemusyl plemě svět víc se obávat!!“ Ochroptiv se celý zlostí, neb žalostí jen vzlíká, Promluvit nelze mu nic, jen řve a uřvaný soptí. Osměluje se první Jůdas však promluvit k bratřím: „Oč, že chudák myslí, že my jsme zabili chlapce? „To mu vymluvit musým.“ A k němu hned blíže přistoupí. „Rubene! se upokoj,“ dí, „slož z sebe zlost tuto krutou; – „Mníš, že zabit jest bratr? – Živť jest!“ – „„Živ?““ Ruben vzkříkne! „„Kde jest? Jozeff kde jest?““ obušek hned od sebe mrští; „„Kde jest? hned povídej! – v čisterně neb více ho není; „„Do dna jsem ji prolezl, nebylo ni stínu od chlapce!““ „Jen se utiš!“ Jůdas dí, „v vzteklé neb náruživosti „Promluvit nelze s tebou, zůřivost leč jestli umlkne!“ „„Což to za protahy jsou? Kde jest Jozeff? ať otcy ho vrátím?““ „Otcy ho navrátit chceš? Toť žádáš, věř, věc nemožnou“nemožnou. „Ráději buď spokojen, v čisterně že nezhynul hladem, „Ztrápený neb-li hořem nepošel že v svém věku mladém?mladém?“ 24 „„Kde tedy jest? ať zvím, zůřivé byť lvice byl v drápách, „„Z nich ho vydru, – jen mluv! syce mé znovu plíce podpálíš!““ „Utři sy pot!“ Jůdas dí, „splákni sy žluč prvé s plícý, „Všecko pak ti vypovím, tiše chcešli a mírně poslouchat.“ Ruben se hned usadí, řka: „Mluv! již jest spláknuta žluč má!“má! „ChcyChcy pak poslouchat tiše, jazyk můj jest bez toho zprahlý.“ Jůdas teď vypravuje: „Když šli jsme od pusté čisterny, „Sedli zamyšlení jsme u cesty, kde jest křoví husté. „Žádný slova nemluvil, – nás tížil spáchaný skutek. „Aby hladem nepošel Jozeff, strach zmocnil se nás všech. „Zdaž méně krev prolejem, jsem pravil, když zhyne v čisterně? „Zemříti jestli hladem lehčí smrt, než v krvi plynout? „Stejnýli hřích to není? zdaž jej nezabíjeme předcepředce, „Jestli hladem zahyne? – Zamlčel z nás každý se smutně. „Jdou okolo kupcy, – bratrskou jsme hnuti láskou, – „Jozeffa jsme prodali, aby nezhynul, – Ismaelitským!“ Ruben užasna praví: „Tak mohli jste býti ukrutní! „Ještě za mzdu krvavou jste mohli tak zhejrale píti? „Což nepřipadlo komu, jaký zármutek otcy ztropíte? „Jak potěšíte jeho? Co stařečkovi vylžete, zlostní? „Kde jest peníz krvavý? Sám půjdu a vrhnu jim k nohám; „Chlapce jim mocně vydru, v dobrémli ho mně nepropustí!“ „Rubene!“ řeč Symeon přejme, „to všecko nadarmo, „Co činiti smejšlíš; – pachole neb chválili švarné; „Chválili, – neb jsem slyšel, – jeho zrůst, spanilé také líce; „Stříbrné bys y přidal, pachole předc, vím, nepropustí. „Všickni bychom také my se za nima pustili zbrojně, „O mnoho více jest jich, – nás zbijí v vojně nestejné!“ 25 „Kdoby se s nimi honil,“ dí Gád, „kdož ví, kam odešli, „K východu, k západu-li, nás do které brali se země; „S nimi pak nechcy se rvát, – chasy při sobě více neb mají. „Někdo by z nás byl zabit, víc otcyby splchaly vlasy!“ „Ovšem,“ Jůdas praví, „rváním nic nepořídíme. „Tuze jsme, vím, chybili; napravímeli tím chybu naší? „Cožkoli nechť se stalo, radč mlčme a hádky zanechme. „Dobře že Jozeffovu jsme nechali sukni zde zpátky; „Zabime kůzle mladé, krví zkropme, pomažme ji blátem, „Hodně ji zcuchejme, zbrocenou potrhejme, pořežme, „Otcy odešleme pak, jak v poušti-by jsme ji nalezli; „Cár nějaký zavěsým tudy, na důkaz, ve houšti. „Když otec potrhanou, zbrocenou krví sukni zahlídne, „Zvěř že ho roztrhala, sám od sebe lehce uhodne. „Pak vlku pozlořečí, plísnit bude šelmu též žravou. „Nás nebude vinit moct, – zlost naše mu zůstane skrytá. „Arcy popláče sy dost! ach! teď krutý náš skutek cýtím! „Co jsme dopustili se! Jak těžká žalost ho obklíčí! „Však co je platný žel náš? Nevidím v tom více již změny, „Prostředek není jiný, ač u sebe dosti přemejšlím. „Tuze obroušený prý potratí také ocel svou ostrost, „Změkne y též železo a zkřehne a zezrezovatí. „Myslím takhle, bratří! že jinou brz vezme to změnu. „Trochu popláče otec, – po čase ni vzpomene na to. „Má také, ním se těšit může, doma Benjamínka; „Z Ráchel milenky jest též, tomuto také přeje synáčku. „Přát budeme mu toho, – nechť zamiluje sy to děcko. – „Jest veselé pachole, nebude snad snář z něho nikdý! „Pak nebudem, myslím, u starého v zlém podezření; „Předstoupit budeme před něj smět, až se vypláče!“ Líbila všem se rada, ukojit y Ruben se nechá; Víc že není pomocy, tomu sám také k spolku přistoupí. Hned zbrocenou, ztrhanou zaváží sukni do uzle, Vyslati věrné dva s ní k otcy, hned uzavírají. 26 IV. Zpěv.
Obsah.
Jákuba obklíčí tesknost, že se Jozeff nevracý domů. – Strašlivý Jákubův sen. – Jeho ouzkost a vzdychání. – Jde ho vyhlížet, a zhlídne dva ovčáky odesvého stáda, jenž přináší Jozeffovu sukni. – Jákubův nářek. – Žádný ho potěšit nemůže. – Žádá sy umříti.
Soumrak třetí smouší, z domova co Jozeff již vyšel, Slunce zapadlo třikrát, nenavracuje předce se zpátky. To Jákuba netěší, pachole jenž den celý čekal. Co jen se chlapcy stalo? zdaž potkalo ňáké neštěstí? Bouřlivá kormoutí noc víc teskného teď otce; Srdce mu cos stahuje, jej klíčí svíravá tesknost. Zamhouřit ni oko své může té nocy celičké, Vzdychajícýmu teprv se k ránu oči uzavrou. Usne; nedlouho pak spí, – pak z lůžka jak zděšený skočí. Zdálo se mu viděti, jak Jozeff sy vzdychá přetěžce, Jaktě lomí rukama; předc žádný se nechce ustrnout! K nebi oči zdvíhá, o pomoc celý uřvaný volá; Však pomocy nevidí, ubohého neb všecko opouští! Jak naříká, běduje, přispěl by kdo, jak se ohlíží. Čím víc uřvaný lká, tím víc naň potvory sočí. K otcy se obracuje, o pomoc jej žádá až s pláčem: „Otče, vytrhni ty mne! spomozyž!“ volá, „ach pomoz, otče; [27] „Přispěš, otče, sobě!“ a k němu své vztahuje ruce. „Ach, přijdiž jen brzy, prv nežli mne krutě utrápí!“ Jákob sáhá po něm, – procytne, a zděšený strne. Strašlivý sen zmizý, však hrůza nemizý se s očí! „O, jaký sen!“ sobě dí, „ó jaké to strašlivé zdání! „Hrůza mne omrazuje, – ó sne, pryč zajdi, potvorný! „O! by jen polovice, co viděl jsem, státi se mělo! „Prv ouzkostí umru, – ta žalost mne do hrobu schvátí! „Proč ale nejde Jozeff? proč se nenavracuje chlapec? „Co jen to má znamenat?“ – zamlčí se a těžce oddechne; „Co to pořád ve mně vře? Poď, Jozeffe! poď brzy! kde jsy? „Proč ten strašlivý sen bouří mne a srdce mé děsý? „Bože! ach, kterak pněl! Proč jen ho vidím pořád v slzých? „Jak mi podával rukou! Trudným proč snem se jen trápím? „Však nemohu sy pomoct, – posavad také hlas jeho slyším: „Ach, přijď otče brzy! – hlas ten posud mou duši svírá. – „V poušti-li kdes bloudí, – ouzkostí neb plyneli v slzých, – „Zmořený od žízně, jak Ismael snad smrtí hyne! „O, by Hospodinův anjel, jako Ismaelovi „Vody okázal pramen, jej šťastně z pouště provázel! „Mně ubohému ho zas dovedl bez ourazu šťastně! „Bože, co ve mně ten sen tvoří pořád obrazy strašné! „Ach! snad nejhorší zvěř – chraň!! – mé srdce jest těsné! „Již myšlínka tato mne leká a srdce proráží! „Snad potýká s chlapcem se již šelma! ba snad ho již sžírá!“ Strápený, poděšený tím snem, zas na lůžko se vrhne; Však nemůže se stišit, – nová z lůžka ho zvedne výčítka. „Otče nesmyslný ty!“ sobě dí, „cos jen sy pomyslil, „Nezkušené pachole v poušť vyslati, – kdo ti to radil? „Jítili s ním nemohl z tvých některý sylných pacholků? „Outlé a mdlé pachole oddolat zdaž šelmě jest v stavu? „Má-li to jest příčina, – budeli kde dítě nešťastné? „Proč sužuješ mne, blude? proč žereš srdce mé stále? 28 „Proč mne pořád mámíš a omylným snem duši děsýš? „Proč ale ty nejdeš? kde, Jozeffe! dlouho tak vězýš? „Ach! ó lhalli jsy, sne! – ach! jestli co zlého se stalo! – „O, by mé, než uslyším, živobytí svůj konec vzalo!“ Dél’ nemůže vydržet, zajíká se, dech se y tají; Ven ze stánu musý, chce vzlíkati chladné povětří. V myšlínkách s shrbeným hřbetem sy až na pole vyjde. Však pokoje ani tuť, – také v podnebí těžce sy vzdychá. Na pahrbek přijde, počíná kde k Sychemu stezka. Loubí sy tu vysadil Jozeff, zelenou y besýdku. K Sychemu pilně hledí, vidět však ani člověka není. „O, jaký smutný to den, nebylo jakby ve světě lidí! „Dech se mně zatahuje, ač lehce se dýchá po bouřce; „Mně ale ouzko tak jest, jak ležel by kámen na plícých! „Jak to slunéčko tak dnes prolézá smutně a chudě, „Bouřkou protrhaná mračna jak trudně ho smouší! „Jindy ten list zelený, jak truchlivě zvadnul najednou! „Kvíteček, jejž vysadil Jozeff, – proč vadne a klesá? „Kam jen se ohlídnu, vše zdá se mi kvílit a truchlit! „Srdce nepukne mně div! – O, Bože! ty sám ho posylň!“ Zdvihne rukou k nebesům, kolena ohýbne a kleká. „Bože Abrahamův a Izákův!“ pokorně sy vzdychá, „Ty! jenžs ve zdraví mne až z Mezopotámie vedl „K otcy, s maličkými, s ženami také provedl šťastně! „Jenž jsy na vzdálené mne vždy cestě ochránil neštěstí, „Zvěř divokou jsy krotil, před zlostí y Ezava chránil! „Otče! uslyš ubohého hlasu, – ach, rač těšit starce! „Jestliže kdes bloudí chlapec – jestli že mře kdes na poušti, „O, ty Všemohoucý ho chraň! dej anjela synu, „Ať uvidím brzy jej, – ať k srdcy ho svému přitisknu!“ Povstane a k Sychem po celém vůkolí hledí, Z dlouha přicházet na se ode Dothain muže dva zhlídne. Bedlivě na ně hledí, pak vzkřikne: „Toť Cháran a Huza, 29 „Mých ovčácy ovec!“ – Větší pak ho hrůza pojímápojímá: „Proč tak váhavě jdou? proč bez hocha smutně se loudí? „Proč do země hledějí? a ve mně proč krev se tak zdýmá?“ Dočkat se jich nemoha, proti nim sám klesaje běží; Z daleka na ně volá, popadá ač ledva že ducha: „Dobřeli vše se děje? Kde Jozeff? proč s váma on nejde? „Dobré to dítě kde jest? Proč vy sem přicházýte sami? „Kde pak chlapec zůstal? ach, mluvte! mne déle netrapte! „Jen povídejte brzy, na věrné jak sluhy patří!“ Až k zemi se sklonějí, po chvíly přetvářeně praví: „Hospodin tě zachovej! přejeme my vše tobě dobré! „Jozeff, se tážeš, kde jest? jak můžeme my o něm vědět? „My nezahlídli okem nám vždycky pastušku milého!“ „„Cožli u stáda nebyl? Ani vy nepovíte mně pravdy?““ „O něm co vímevíme, jest to, bratří že sy vzpoměli na něj, „Že se mu dobře děje u tebe, té naděje jsoucý; „Vyslali na zvědy nás, zdaž předce se zdráv vynacházý. „Neb když pro dobytek nebylo víc v Sychemis trávy, „K nápoji scházelo též vody, neb vyschly čisterny, „Přehnali stáda a šli hledati nové studně do Dothain. „Hle, co nalezli, vizižvizyž!“ Hned rozbalují cosy z uzle. „Viz, zdaž Jozeffa jest,“ – zajíknou se zas, „hle, tato sukně!“ Doň jakby hrom udeřil, Jákub se potácý a klesá! Charan hnedle skočí, nepadl by, ho v náruči zdrží, Huza podpírá také, nemůžeť na nohou ani státi, Jak osyka se třese, – strach jim, že jim zhyne v rukou; Předc se pak vzpamatuje, krvavou zas sukni zahlídne, Ji do rukou popadá a bolestně líbaje zhlíží. „Ach, oděv Jozeffa jest! – ach, sukně jest chlápce milého! „Ach jest, Jozeffa jest!“ vzdychá k nebi a ruce spíná. „Hle, jak zkrvacená jest, jak zedraná sukně jest krutě! „O, jak posmejkaná jest, ztrhaná, ach, od zvěře drzké! 30 „Ach, zvěř nejhorší trhala tebe, rozmilé dítě! „Ach, tebe šelma drala! – a já ještě jsem! ni hynu hořem!“ Stát na nohou nemůže, ovčácy pak na drn ho sázý. Sukni opět popadá, slzami, ji líbaje, smáčí. „Hle, jak zkrvácená jest! Nevinná krev tvá jest to, dítě! „Ach, byl jsy, byls nevinný! Na tobě kdo poznal kdy vinu? „O, synu rozkošný! ubohý jak umřel jsy ukrutně! „Od zvěře drán divoké, v krvi jak jsy se koupal bolestně! „Pročs, Jehovo! radč mne nezabil? pročs chlapce nechránil? „Dítěti tak ctnému pročs připravil hořká tak muka? „Ach, zvěř nejhorší trhala tebe, rozmilý synu! „Ach, kterak těžce jsy umřel, – a nebe nechránilo tebe! „Bože! kterak jsy mohl jen hledět na to! pročs to dopustil? „O, Jehovo! odpusť, co prořekla tu otcova žalost! „K reptání nebyla, – víš dobře to, usta má kvapná.“ Teď umlkna vzdechne, – a znovu slzy hořké prolívá. „O, viděl, v snu jsem viděl, mé dítě, zle díti se s tebou! „O, kterak jsy naříkal! rukama lomě, jaktě jsy kvílil! „Přispěti já tobě chtěl, – ó žel! žeť sen mne nemejlil! – „O, viděl jsem, jak rukou žalostně jsy vztahoval ke mně! „Chcy ruky ti podati, – nebylo však víc ducha ve mně. „O, synu roztomilý! tak již tebe více neuzřím! „Tvé spanilé a libě smějícý se líce nespatřím! „Proč jen na světě jsem? Nejhořčí snášel bych hoře! „O, Jehovo! k otcům brzy slož mne!“ tak vzdychal srdečně. Roucho své roztrhuje, do země celý sklopený sedí. Cháran y Huza nad ním, však zticha jen vzdychaje slzý: Jej obadva vyrazyt a těšit všemožně se snaží: „Otče! netrap se,“ praví Cháran, „co platné tvé lkání? „Sám sebe usužuješ, – nám horší nastane žalost. „Vždyť pak učíval jsy nás, že zná Bůh též osladit hořkost. „Pichlavé zdažli trní nevydává ze sebe růže? 31 „Pozdvihni se zase! povstaň! trp zármutek mužně! „Hospodin tě potěší! nesužuj se a rmoutit se přestaň! „Vstaň, neb zemdlený jsy, my k stánu tě doprovodíme, „Bys pak slabostí neklesl, podpírat chceme tě snažně.“ Od země pozdvihnou starce, on vzdychaje kráčí; Sukni nese krvavou, ji líbaje, ní slzy stírá. „Hle, kterak zkrvácena jest!“ prohodí jen, – zase ji líbá; „Hle, kterak zedrána jest!“ a po každém oddechu klesá. Před stánem ho ženy zhlídnou tak kráčeti těžce; S podivením hledějí, strnou ouzkostí y zblednou: ,Co„Co se starému stalo? Pohleďte jen, těžce jak kráčí! „Zle musylo se mu dít! Neklesl by, kdo ho to tuží? „Kdo ho to podpírá? Nohama vždyť ledva že plete! „Kdož ho pod paždí drží? co jsou to za muži neznámí?neznámí?“ Zelffa pak vzkřikne: „To jsou ovčácy, Cháran a Huza. „Jistě že zle se děje se syny; mne hrůza již mrazý.“ „„Však co to““ Bála praví, „„v rukou má? – Zdá se že pláče! „„Nyní to roztahuje, rukama teď lomí, zas to stáčí! „„Ach, musylo veliké zlé potkat ho, těžce neb vzdychá! „„Poďme mu vstřič, ó ženy! ať zvíme, co zlého se stalo!““ Vyjdou poděšené ze stánu a teskně se táží: „Co se ti přihodilo, stařečku? co těžce tě trápí? „Proč rukama žalostně lomíš? proč těžce tak vzdycháš? „Proč jsy tak uplakaný? ach, rcy! potěšit sebe nechej!“ Promluvit on nemůže, těžkost nová srdce mu sklíčí; Že uviděl své ženy, tím větší sevře ho žalost. Hned ženy jej dovedou do stánu a mdlého tam sázýsázý. Nic nemluví, neb tíž jako kámen na srdcy mu leží. Těžce pak vzdechne a dí: „Ach, Jozeffa více již není! „Dobrý syn – ach, zahynul!“ zajíká se a pláče y na hlas. 32 „Plačte ho, ó mé ženy! ach, Jozeffa želte bolestně! „Sežrala nejhorší zvěř jej! – ach, plačte ho, ženy! „O, jak zkrvácena jest, zůřivě jak zedrána sukně! „Ach, zlá šelma drala ubohé – ach, plačte to dítě!“ Zmámené ony hledí, rukama sepiatýma ji zhlíží; Promluvit též nemohou, slzami y svými ji smáčí. Jákob pak jen vzdychá: „Ach, Jozeffa více již není! „Ach, Bože! pro mne není ve světě víc žádné radosti!“ Místo ale tišení ženy s ním do pláče se dají; Smrt krutá Jozeffova y jejich teď srdce pronikla: Ač když Ráchel žilažila, s ní horlily vždycky závistně; Jákub že Rácheli přál, nenáviděly tu milenku. Jak nelitostná ale smrt Rácheli zavřela oči; Procýtl sestřenský cyt, slzami y Lía se bročí; Více teď zamiluje po sestře osyřelé děti. V Jozeffu Ráchelinu (podoben jí byl,) ctí teď památku. Jozeff též žen otcových sy hleděl vždy, k nim byl též vlídný, Uctivý, přívětivý, všech poslušen, všem se zalíbil. Protož milovaly jej tyto víc, než své syny vlastní; Srdce máteřské jejích zlé prý kormoutily činy. Smrt uslyšavše krutou, želely Jozeffa upřímně, Plakaly též s Jákubem, těšení samy potřebovaly. Jákub pak obláčí se v žíni, jen pláče a vzdychá. Nejlépe obsluhují ženy jej, ač s ním tiše pláčí. Jindy kterou jídal rád, připravují mu krmičku; Však ani tu okusyt nechce, jen pláče nad sukní. „Aspoň co ptáče pojez,“ nutějí, „bys okřál maličko!“ On pak hořekuje víc: „Vstoupím k synu do hrobu pláče!“ Teď domů Benjamín, pachole rozkošné, přiběhne; Co stalo se, nevěda, poskakuje děcko to švarné 33 V zpěvu, a skákání šátek rozvazuje spěšně; Pln veselosti posud, dnes vybral že dvé holoubátek, Otcy podává je a dětinskou skáče radostí, Býti ho neznamená v zármutku postaveného. „Otče, pohleď! strakatá ti nesu, hle, dvě holoubátka! „Matka je bránila dost, sameček proti mně také vrkal. „V háji jsem na stráni je vybral, tam v tom buku dutém. „Chtíc’ poprvé vyletět, však zhlídše mne v hnízdo zas sedli. „Otče, hle! Což neslyšíš, nevidíš zvířátka ta krásná? „Bývala, dobře to vím, krmička ta vždy tobě chutná. „Nechcy stehýnko ani z toho mít, – jen ty sy pochutnej! „Pro tebe na vysoký strom lezl jsem, by chutnala tobě!“ Jákub pak nic nevidí a žalostí jen skloněný sedí; Benjamín teprva podívá se na otce užaslý: „Co se ti, otče, stalo? co tě souží?“ k němu se blíží, – „Jsy nějaký smutný! Máš, zdá se, uplakané oči! „Hle, ta holoubátka – omakej, jak tučná! – přináším! „O, by ti chutnala jen, vesele bys zas hleděl na mne!“ Však on, jak pozbyl by sluch y zrak, nevšímne sy chlapce; Vzdychaje víc se shrbí, pachole nezdá se ni znáti. Hořce do pláče se dá teprv teď malý Benjamínek: „Což pak já víc nejsem synáček tvé Rácheli milé? „Jindy jsy rád odemne přijal, když ptáčka jsem přinesl, „Tisknul milého jsy vždy, přivinul též k srdcy synáčka. „Teď nevidíš, neslyšíš, mne znát ani dítě své nechceš! „Ach, co jsem ti provinil?“ počíná pak plakat srdečně. Jakby ze sna procytnul, Jákub teď oči otevře; Že pachole tu vzlíká, uvidí a na něj se ohlídne, Béře na lůno ho své, hluboce pak vzdychaje praví: „Dítě osyřelé ty! bratra zvěř sežrala dravá! „Matky, bratra, hle, nemáš! – A já těžkým sehnu se hořem! „Zlotě zde tě zanechám, do hrobu lehnu, vím, že brzy! „Matky, bratra, hle, nemáš! nejhorší sežral vlk bratra! „Jozeffa více není!“ Rukama hned sáhá po sukni. 34 „Viz, jak zkrvácená jest, jak zedraná Jozeffa sukně! „Jozeffa více není! Ach, plač dobrého bratříčka!“ Lekne se Benjamín a z lůna se otcy vytrhne: „Jozeffa, ach, sukně!“ s pláčem ji otcy navrátí. Jákub pak ji popadá, kanúcy ní slzy sy stírá; Hořce zas pláče, neb jde také nářek mu dítěte k srdcy. „Ráchel!“ zas lkát počíná, – „ó šťastná jsy ty, milá ženo! „Lehla že do hrobu dřív! ó přeji ti hrob, milá máti! „Přeji, než uslyšela syna svého milého neštěstí! „Přeji, žes usnula dřív, zůřivá než šelma ho drala! „Poznovubys musyla okusyt smrtedlnou tu ránu! „Poznovu sstupovalabys v trudnou tam hrobu bránu!“ Cháran y Huza, ženy, ukojit jej všickni se snaží; Vypravují, těšejí, co vědí, neb jim co připadne. Matky holoubátka přinesou, okusyl byby, ho nutí! Y také Benjamín, by pojedlpojedl, chuti dodává. Děcko švitorné toto, ledacos povídá nebo šplechtá. Jákub utrápený však okusyt předc nechce ničehož. Po nějaké chvíly zdvihne se, – po všech se ohlíží; Chárana, Huzu také posavad tudy státi zahlídne: „K stádu odejděte hned,“ káže, „vy poslové smutní! „Šelma neškodila by žádnému, ji plašte a bíte! „Mým pak synům rcete, – do ruky zase sukni tu vezme, – „Rcete synům: že brzy vstoupím k synu do hrobu pláče!“ 35 V. Zpěv.
Obsah.
Rozmlouvání ovčáků na cestě mezy sebou. – Synové Jákubovi uslyšavše od ovčáků, jakou bolest otec trpí, jdou do sebe; – ustanovují sami otce těšiti; – berouberou, co nejlepšího jest, ze stáda a nejchutnější ovoce a víno. – Přicházejí k otcy, – těšejí nadarmo.
Již daleký kus cesty ušli ovčácy jak němí, Žádný slova nemluví, mate jim hlavu ledcos divného, Hrůza pojímá také, když jim to na mysl připadne; Cosy je tak svírá, jako kámen na srdcy by ležel! Těžkost snad Jákuba y jejich tak srdce pronikla, Snad y pro Jozeffa žel je oněměl, že smutně tak kráčí. Sklopení jdou do země, z nich žádný nemukne ni cekne, Ba ani ohlídne se kam, tiše jen z nich některý vzdechne. Když tak oněmělí veliký kus cesty již ušli, Cháran první promluví, dýl nelze tu němotu snesti. „Těsné je srdce mé tak, že lapat mohu ledva povětří; „Jak pomatenbych byl, jen z paměti cestu tu tlapám. „Náš ubohý stařeček! jak trpké se dočkal žalosti! „Truchlivý pohled to byl, shrbenou jak skloňoval šíji! „Srdce nepuklo mi div, na jeho když jsem hleděl těžkost. „S ním jsem potichmo slzel, – bolestně jak vzdychaje seděl [36] „O, ubohý stařeček! těžkosti přehořké jak došel! „O, by byl dříve pošel, novinu než zaslechl žalostnou!“ Hnedle se zas zamlčí, – kráčí tiše dále obadva. Připadá pláč Jákubův y Jozeffova smrt oběma. Huza po chvíly zas dí: „Do hrobu to jistě ho svede! „Těžce jak oddechával, zsynalé jak líce mu zbledly! „Tak mně ho líto bylo, že srdce krvácelo ve mně! „O, že tak, vzdychal jsem sy, musý dobrý muž snášet žel trpký! „Ta ho žalost potrhá, – v něm prudce se házely plíce! „Naň jsem nemohl zhlednout, by se mně neoslzely oči. „Mním, že mít nebude dlouhého po ráně té žítí; „Mříti již teď se mi zdá, – ta žalost jej do hrobu schvátí!“ Pojdou dále opět, pak na drn se sázý upělí; Bála co jim k jídlu poskytla, však bez chuti jedí, Ač ode včerejška nic nejedli, tak předc byli syti. Od hoře jsou zprahlí, víc potřeba píti než jísti. „Teď mně cosy připadá!“ dí Cháran, více pak šepce „Nechce mne to pominout, nemohu ni z hlavy to pozbyt, „Cos hrozného vrtí v mé hlavě se, – nechce to z hlavy! – „Zlost-by to velká byla, – ó ten zlý nápad mne rmoutí! „Býtiby mohli tak zlí? ó nelze to tak lehce věřit! „Předc nemohu sy pomoct, – však jen tobě svěřit to musým. „Sukně zkrvácená ta nezdá se mi zcuchána tuze, – „To ode šelmy není! – žádný mně to, věř, nevyvrátí. „O, jinák zcuchaná-by musyla y pokousaná býti; „Však ni vlčího zubu, ni drápy od šelmy neuzříš. „Dal jsem sy dobrý pozor a na veskrz jsem ji prohlížel. „O, hrozného cosy připadá mně a ve mně se zpouzý. „V hlavě mně tak to vrtí, a to vyřknout předc sy netroufám; „Dost v mém srdcy to vře, a niják mohu pozbyt to z hlavy!“ 37 „Dobře ó Chárane máš!“ dí Huza, „tak já také hloubám, „Mně napadá ledacos, a celou tím cestu se dloubám; „Dosti sy vymlouvám, tím spíše na mysl to přijde; „Mám to teď na jazyku, – zamlčím zas, zhroze se tiše. – „Však – ven s tím! Neviděls krvavé ty prouhyprouhy, jak rovně „Táhlé po sukni byly, jak schválně by táhl je malíř? „O, to od zvěře není! – to lidská barvila ruka. „Když vzpomínám sy na ty prouhy, posud srdce mne bolí. – „Když pak odevzdali nám sukni, vždyť krev byla teplá! „Čerstvá, mazlavá tak, teprv jakby tekla nedávno! „Ležeti zdaž neviděls zabitého tam v stánu kozelce? „O, to podezřelé jest, a pořád to mou hlavu mate!“ „Že stejného, vidím, jsme smyslu,“ zas Cháran prořekne, „Proč se jen máme tajit, vždyť dávno ty zlostníky známe. „Já soudím, – jen ven! – sami že ho zabili bratří. „Z ust to nerado mi šlo, – zůstaň to tak mezy náma; – „Často neb jsem slyšel hovořit o chlapcy nezbedně; „Jestli mezy ně přišel, – jak s ním nakládali zpurně! „Otcy v zmilované-li jej sukni někdy zahlídli; „Jískřili naň očima zůřivě, neb jej také láli. „Jistě že jsem nechybil, když řekl jsem, že zabili chlapce! „Vraždu provedli sami a starého jen otce tak mámí!“ „Dobře,“ praví Huza, „zdaž zmořili jednu jen slzuslzu, „Když odevzdávali nám sukni; „„Jen spěšně se vraťte!““ „Nás nutili, – zůřivost hleděla jim patrně z očí. „Dobře jsem pozoroval, oslzý zdaž některý z nich se. „Jistě že zabili jej a ruce své smáčeli v krvi!“ „„Jistě že zabili jej!““ – řkou oba teď – „„zabili krutě!““ „Však ale„ale“ Cháran zas dí, „my s naším mlčme důmyslem, „By neprobleptli jsme co, před nimi prst do huby strčme. „Znám nebo mstitedlnost již jejich, ji často jsem zkusyl; 38 „Pro malé provinění dostal jsem ran třeba na sta. „Otcy, co smejšlíme, – to nejméně vyzradit smíme; „Víme nebneb, v tmavý že hrob ho co nejdřív doprovodíme. „Těm pak vražedlníkům vypovím žravý zármutek otcův. „Jich nebudu litovat, trhali byť z hlavy sy vlasy! „O, aby zármutek ten vrahům těm prorazyl uši! „Otcova těžká žalost by jejich také srdce pronikla!“ Však synové se zatím trápí žeroucý starostí, Dlouho že ovčácy nejdou, to velmi je mrzý, Ještě pak když nejdou, když dočkati jich jinák nelze, Chtí sy na ně počekat, pod dub na stráni sy sednou. Dlouho pak nesedějí, zhlídnou je, jak váhavě kráčí, Sklopení jdou do země, nohama jak nemohliby vládnout. „Mně se to“ dí Jůdas, „nic nelíbí, – málo dobrého „Nám povědí, – hádám, že otec toho tuze se ulekl.“ „„Já to samé myslím,““ dí Ruben, – napřed„„napřed jsem to vědělvěděl. „„Že nemile na posly hleděl, – toť mohu sy myslit!““ Sotva že je dojdou, obstoupí posly hned všickni, Všickni na ně se hrnou, co slyšet bude, každý poslouchá. A jak nedočkaví jsou teď! Jeden víc než druhý křičí, Že neslyší se sami, takový povyk vespolek svedou: „Co říkal vámtě otec? Zdaž poznal Jozeffa sukni? „Jaktě sobě počínal? – jak smutněl? jaktě pak kvílil? „Zvěř že ho roztrhala, ubohý toť myslil sy rovně? „V důmění zdaž koho měl? nás jestli kterého neb plísnil! „Tuzeli sy počínal? naříkal kterak? tuzeli plakal? „Jestli o nás co mluvil? nám zdažli co vzkázati dával?“ Jůdas okřikne je však: „Najednou nekřičte jen všicknivšickni, „Promluvit nelze pro vás! Což jste tak nedočkaví blázni? „Dohromady svedete takovou spleť – hanba poslouchat! „Jaké otázky to jsou! Ráděj ty, Chárane, počni!“ 39 „Jak počít mám, to nevím,“ dí Cháran, „neb odkud kde začít; „Srdce mé tíží mne tak, počíná že tlačit mne napřed. „Jaktě živ jsem neviděl naříkat tak a kvílit bolestně „Ctného stařečka, a tak sebe svíjet a vzdychat žalostně! „Vzhled jaký smutný to byl, ponejprv když sukni zahlídl, „Zbledl, – potácel se, – klesl, – přiskočili rychle jsme k němu, „S ním jsme měli co dělat, docela by na zem nepadnul; „V náruč, bez vlády padl nám, – měli jsme ho co držet. „Po veliké chvíly otevře pak oči a vzdechne; „Šat popadá krvavý, zhrozý se a z novu se lekne. „Ach, jest sukně syna! vykřikna, ji poznovu zhlíží, „Ach, jest sukně syna! a v rukou nám znovu omdlévá. „Jej usadíme na drn; na sukni on strápený hledí, „Líbá, prohlížeje zas, slzami hořkými ji smáčí. „Dosti těšíme ho my, těšení však nechce přijmouti; „Sukně milého syna! – jen pláče a vzdychá přesmutně!“ „Zdažli se tázal, jakou zahynul smrtí?“ Ruben se táže. „„Zlořečení synové!““ – „Co! řeklli to?“ – Jůdas v řeč skočí. „„Ach, já se zapomenul!“zapomenul!““ dí Cháran, – Jůdas mu hrozý: „Ty chlape, já již tě znám, – rozumím, – však dej pozor sobě! „Chlap má za ušima!“ dí bratřím. – „Jestli co bleptneš, „Přisáhám na duši svou, nezdárnou kůži že svlíkneš!“ Cháran se hned zamlčí, velice se pohrůžky té leká; Dálby mluvil, nutějí, – jazykem však sotva on blekce; Pak počíná s pláčem: „O, kdo to vypovědit může, „Co ubohý trpí? – Do hrobu, ach, strast ta ho svede! „Nemluvil více na nás, pro pláč na koho ni se ohlídl; „Stíral jen sukní slzy, – zas složil, – a zas rozestřel. „Stál do země shrbený, rukama lomil, těžce jen vzdychal. 40 „K stínu byl víc podoben, těšení ni od koho přijal. „Manželky ho želícý y Jozeffa, jísti ho nutí; „Benjamínek malý, hladě jej, chuti sám mu dodával: „On pak nezdál se ho znát, ani chtěl dost málo jen pojíst. „Oči na sukni jen přel, ji líbal a vzdychal přetěžce. „Nás pak zahlídne a dí: „„Jste ještě tu, poslové smutní? „„K stádům navraťte se hned,““ do rukou zas sukni tu béře. „„Mým pak vyřiďte synům,““ – opět slzy sukní sy stírá, – „„Rcete: že k Jozeffovi brzy vstoupím do hrobu pláče!!““ Jak osyka se třesou synové, zblednou a k zemi se shrbnou. Jaktěby pozbyli řeč, stojejí teď stuhlí a němí. Dlouho tak když stojejí, vykradou ovčácy se rychle, Pryč utekou; neb mluvit víc netřeba, srdce kde pláče. Dlouho když tak stuhlí a němí jako sloupové stáli, Jakby je přimrazyl kdo, když každý jen do země hledí, A jako zkamenělí, když žádný se nehne, ni hejbne; Vzpamatuje se první Ruben a Jůdovi kyne: „Jůdo, hle! vzbuď pak bratry, ať ze sna zločincy procytnou! „Otce ať jdou potěšit! těžkost ať otcovu uzří! „Hle, co jste způsobili a jakou jste mu ztropili těžkost! „Čím nahradíte syna? co mu vylžete? – Čím ukojíte? „Jestli hořem zahyne, – do hrobu pak smrt-li ho schvátí; „O, pak y otcovu smrt chcy mstít a vás smrtit krutě!“ „Rubene, víc nebodiž“ dí Jůdas, „již sevřené srdce, „Otcova dost ho žalost pronikla a tuze již bodla. „Víme, že jsme zhřešili a spáchali skutek ukrutný. „Ach, že pak nezpomenul z nás žádný na otcova smutek! „Platné co vejčítky jsou tvé? Radu ráděj poskytni, „Jakby jsme otce těšit mohli, svou zrádu též skrýti. „Plačícýho, slejchám, kdo lituje, s ním spolu pláče, „Více že jej potěší, před ním než by skákal sy směšně; „Zdáli se s ním děliti těžkost, s ním v prachu se koří: 41 „Z očí mu syce slzy vyprejští, – s srdce pak splákne. „Já tedy vám radu dám: Všickni se teď v žíně oblecme „A popelem hlavy své, zkormouceni jsouce, posypme. „K otcy tak přistupme, a s plačícým hořce též plačme. „Když pozná, že jeho těžkost nám srdce pronikla, „Skroušeně když uvidí nás Jozeffa plakati spolu, „Mním, že se pak utiší, – slz setře a přestane lkáti.“ „Slušné to,“ Ruben praví, „všickni bychom vstoupili k otcy, „Skroušeně s ním želeli, neb aspoň se stavěli smutní. „Však by posylnil sebe, – neb nechce nic jísti ni píti, – „Nejlepšího co jest, přinesem ze stáda mu s sebou. „Mám tam běloučkého, mně milého ve stádě beránka, „Pro toto mládě y hned poběhnu, – ať sy pochůtná. „Vína též z Karmelu y z Libánu mám plné baňky; „Ještě pozůstal mi kus, jejž bodli jsme ondy, srnečka.“ „Já ovoce naložím“ Symeon dí, „záda plničká, „Mandragory také, jež Ráchel mlsávala ráda.“ „„Mním, dva beránky bychom,““ dí Leví, „„dva y kozelce „„Vzali s sebou, by beránka jedl jednoho a zažil, „„A druhého Bohu za sebe mohl obětovati. „„Možné, také k těšení že přijdou někteří známí, „„By také je uctil, jedl s nimi a vyrazyl sebe; „„Jedno též kůzle jedl, posedě sy s námi, se sýlil, „„Druhé pak obětovat budeme, bychom spálili hřích svůj.““ Hned se usnesli na tom, a se všech deset v smutek obláčí; Posypají hlav svých popelem y sukně pošmouří. Když do stánu vešli, leknou sese, až zpátky ucoufnou! Víc podobného smrti, ba mrtvého jej patřiti myslí. On celý strápený jsa, umrlec co ztuhlý tam sedí; Zdá neslyšet, nevidět, se, čeho, – shrbený celý k zemi. 42 Žádný netroufá naň sy promluvit jedno slovíčko. Vrátiti chtěli se radč, však je nová příhoda zdrží. Z těchto beránků jeden, vyklouzna, k stařečkovi skočí; Líže mu dlaň, blekaje, naň skáče, na klíně mu leží. Jakby procytnul ze sna, pozdvihne se, zhlídne tu syny; Své oči upře na ně, z nich každý pak zbledne, se třesa. – „Váš mně jest příchod milý,“ stařeček teď k nim mluvit počne, „Jestliže Jozeffovy nesete mně kosti ku pohřbu; „Vděk učiníte mně tím, chcy je složit v Ráchelým hrobě. „Dost až popláči sy sám, tam chcy sobě odpočinouti!“ Toho oni nenadáli se, ni komu z nich to připadlo, Žeby na kosti se ptal; nemohou odpovědi dáti. „Kosti?“ pak dí zmateně Jůdas, „těch pilně hledáme; „Šelma zatáhla je pryč, musyla neb rozdrtit na prach.“ Jákub jak to uslyšel, sehnul se a zas oči sklopil; Zedraný šat popadá, slzami, jej líbaje, smáčí. Jůdas pak počne opět: „Ach, jak tebe, otče, želíme! „O, že dopustilo pád na tebe nebe tuze ukrutný! „Ach, kterak cýtíme tvou těžkost, – lkáme upělí! „O, jak, hle! pád krutý ten též naše y srdce pronikl! „Co ale platné již jest, třeba bychom se uřvali v slzech? „Otče, se pozdvihni! – ze sebe slož zármutek tento. „Často neb nám jsy říkal, že znáš dobře světa nestálost, „V světě milého co jest, že po tom jest nejprvé veta! „Hle, Jehovy se stala vůle! – tys vždy se jí vzdával, „Vždycky jsy nás vzbuzoval, Boží plnit vůli ochotně. „Otče milý, sebe šetř! – šetř aspoň pro chlapce malého! „Časně osyřit nenech milé dítě své, Benjamínka! „Otče, se pozdvihni! patř naši žalost také hořkou! „Tváři vyjasni zase! proměniž náš zármutek v radost!“ On ale vzdychaje jen, shrbený sedí, – ni se ohlídne, Ni hlavy pozdvihne; slzeje jen do země hledí. 43 Přejme teď Ruben zas řeč: „Těšiti nás ty jsy umíval, „Ještě se pamatuji, ač byl jsem klouče maličké, – „Děd náš kdyžtě umřel, Izák, my plakali hořce; „Plakal jsy ty y také, osušils však hned oka svého. „K nám jsy, „„Neplačte!““ pravil, – „„Jehova, hle! vzal sy ho k sobě; „„Vůle se Boží stala, – poruší se v hrobě jen tělo!““tělo!““ “ „Když jsme,“ dí Symeon, „tvou Ráchel provodili k hrobkám, „Hořce jsme jí plakali a žalostí jsme u hrobu klesli: „Tys nás sám pozdvihl, řka: „„Když milé naše tratíme, „„Toť bolí; příliš lkát však nelze, Bůh sám když je volí. „„Hle!““ dál, „„dítky,““ jsy řekl, – „„já ztratil na Rácheli mnoho! „„O, budiž pochválen Jehova ze zármutku toho!““toho!““ “ „O, budiž pochválen!“ dí Jákub, „y za to ho chválím. „Pochválen, že ukrutný osud ten Ráchel nepotkal! „Máti, jsy přešťastná, v pokoji žes usnula dřívé; „Tento ukrutný-by pád dorazyl teprv cytné tvé srdce!“ Zase se k zemi shrbí. „Pochválen!“ Jůdas zas praví, „Pochválen budiž Pán, jenž všecko nejlépe činí! „Otče! ó vzhledni na nás, – neseme, hle! bílé beránky, „Nejlepší ovoce, jež Ráchel jídala ráda, „Víno y z Karmelu, z Libanu též, – bys sebe sýlil. „Otče! pojez, by žítí dlouhého popřálo ti nebe! „Hle, dva beránky tuto! jednoho bys vzdal Bohu v zápal; „Sám pak druhého zažil. – O, chutnala by ti krmička! „Též dva kozelce nesem, – jednoho bys s námi požíval; „K oběti pak druhý jest, chcem v zápal ho posvětit sami, „Přál by tobě Jehova dlouhého zde zdraví a věku. „Dnes budem na zdraví tvé jíst hojně a píti radostně. 44 „Nefftali! spěšně dones matkám tyto chutné krmičky, „Dobře by připravily, – že bude otec s námi dnes jísti.“ Jákub se pozdvihne, řka: „Vy jen pojezte sy sami „A se vyrážejte, nemohu já s vámi dnes jísti; „Též obětujte sami, co Pánu jste v zápal přinesli. „Přijme od vás Jehova, zlost žádnáli nehněte srdce. „K oběti až posavad mé srdce jest tuze neschopné, „S myslí neb zkormoutlou přede Pánem stati neslušno.“ Poslechnout musejí. Jdou nejprvé obět tu vzdáti. Na hranicy položí beránka, – hle! však oheň nechce Žháti, ač dosti do něj nadmouchlou foukají hubou; Nadmou tuze se tak, budeš mnít, že strhne se vítr: Předc hranice nechce nijak hořeti. – Spadneli z nebe Žžavý oheň, hledějí; – však víc nebe ještě se mračí, Nechtělo jakby hledět na obětě sprahlé od zlosti. Čím víc podpalují, hranice tím rychleji hasne. Hrůza je obklíčuje, neb y jasné se zakryje slunce. Ruben pak broukne na ně: „Odstupte! nechce Bůh obět! „Mníte, že provinění tak hrozné se lehce dá skrotit? „Patřil jsy, ó Jehovo! velice kterak já jsem se snažil „Jozeffa vysvobodit, že y v bouřce jsem v studni ho hledal; „Vděk odemne přijmi obět, již před tebe kladu. „Otce, prosým, zachovej, v zármutku ho těš a posylňuj!“ Sám hranicy rozžal; rukama sepiatýma se koře: Hle, co k podivení! hranice hned plamenem hoří. Klade beránka na ni: „Buď vděčný zápal za otce!“ Pak popadá kůzle, na oheň také rychle ho házý. „Obět za hřích budiž náš, – ať v nás zlost víc se nemnoží!“ Skončené po oběti, jdou k otcy a snažně ho prosý, S nimi by pohodoval a vyrážel se jak muž povážně. Jákub pak zdvihne se, řka: „Vy jděte, hodujte vy sami; „Můj posud truchlivý duch v samotě mně truchliti velí. „Až uslyšíte potom, smrt mého že zavřela oka; „Pak pochovejte tudy do hrobu mne Rácheliného!“ 45 VI. Zpěv.
Obsah.
Jozeff do Ejipta vezen. – Jeho nářek na cestě. – Dobře od kupců chován. – Ejipt po rozvodnění. – Skály a jeskyně bůžkův ohlasu. – Nýl řeka. – Krokodyl. – Města, Likopolis, Heliopolis, Memfis. – Příchod do Memfis. – Apis vůl, bůh Ejiptčanů zahynul. – Nářek Ejiptčanů. – Zapovězený obchod. – Zatím kupcy s Jozeffem prohlížejí město a chrámy. – Nový Apis dosazen. – Radost Ejiptčanů. – Kupcy se chystají k trhu.
Již do Ejipta vezen Jozeff, jen sy vzdychá a truchlí. Na velbloudu sedě, ujede dál míli již mnohou. Nic nemluví, jen sedí, k nebesům ruce chvílkami spíná; Otrokem býti že má, to ví – a více se smutní. Pak prohodí jen tiše: „O, můj starý, rozmilý otče! „Ach, kterak ty naříkáš!“ – k Chánan svých očí obrátí, „O, kterak vzdychat budeš! hledati mne, po mně se ptáti! „O, nemilosrdní bratří! co vylžete otcy, „Když se bude po mně ptát, když vzdychaje bude mne hledat? „O, ubohý! jak bude lkát! těžce jak kvíleti pro mne! „Zdám se vidět, shrbeného želet, rukama lomit trpce! „Zármutek jistě ho ten umoří, do hrobu brzy schvátí! „O, nemilosrdní bratří! co řeknete otcyotcy, „Když mne bude, s pláčem po poušti kráčeje, hledat?“ [46] „Otče milovaný mně! ach, já tebe více neuzřím! „O, žel! moct nebudu slzavé tvé setříti líce! „K otcovskému se víc přivinout mně srdcy nedáno! „Ni sy budu kdy smít, postejskat otcy dobrému! „Zrak když zamkne ti smrt, když sprostí trpké žalosti: „Plakat ni tě budu smít, provodit ni tvé do hrobu kostikosti! „O, bych v náručí tvé padnout mohl, hořce když kvílíš! „O, bych v chvíly této směl zřít tebe, – tvou slzu setřít!“ „Marná ó naděje, kam vábíš mne? kam mne zavodíš? „Ztraceno pro mne jest vše! mně to štěstí nikdý nepřijde! „O, tebe víc neuzřím, tvé laskavé líce nezhlídnu, „Otče milovaný! – Ach, jsem otrok! – více tě nezřím! „Kdo ví, kam zavezou mne, neb v které octnu se zemi? „Zavřený kde vězet mám, mezy zděmi vlhkostuchlými? „Neb snad slunce kde vře, jak červ budu v písku se plazyt! „O, Jehovo, mou cestu řidiž! veď k cýli milostně! „Otce jsy mého vodil v cyzyně také vždycky bezpečně; „Jestliže pláče pro mne, ten jestli žel tuze ho svírá: „Těš, Jehovo, jej sám – a posylňuj stařečka!“ Ještěby dlouho tak byl naříkal a upělý vzdychal; Však jeden z otroků těch udeřiv v bok jej, velel mlčet: „Kdo, rozmazanče! bude vřečtivé tvé škvěky poslouchat? „Což jsy tak zpanštilý chlap? neb matiččin mazlíček měkký? „Pak vřešť, až prodají tě, – dost se ti dostane škvěku! „Až pak ti zmodrá zadek od žíly neb od karabáče!“ Lekne se Jozeff toho a třesa se, hnedle umlkne; Jen pak potichmo slzý a svůj tiše zármutek snáší. Páni pak Jozeffovi těšejí se jej draze prodat. S ním z cela spokojeni jsouce, chovají ho pohostně. Velmi se jim líbí, neb jest zrůstlý a krásný od tváře; Více, že pracovitý a dělá že všecko ochotně. Všem také jest zdvořilý, udělalby dle myšlínek všecko. 47 Otrocy když skotačí, zlolajícně neb svůj osud klejí: On tiše někde sedí, reptání z ust nevypustí; K prácy jiní honěni když jsou láním nebo bitím: On sobě uloženou vykonal již dávno se smíchem. Pak pomáhal lenochům zlostným těm jich konat prácy; Y velbloudy jejich napájel, krmíval ochotně. Vše toto pozorují kupcy, za to více mu přáli, Otrokům odbojným za příklad ho představovali. Jozeff y k vyražení jim mnohou píseň zazpíval, Často y je rozesmál, zlou setřel y tíseň se srdce; Jim také vypravoval o svém rodu, otcy předobrém, Jak bude teď naříkat a jak doma kvíliti těžce: K outrpnosti skoro lakomé že kupce y pohnul. Mnohý propustit ho chtěl; než splnilli to? Špatněbys hádal! Outrpnost však nemají peněz žádostiví kupcy. Větší kde přemáhá zysk, tam není žádné lítosti! Předc však Jozeffovi dělají vše, trávil by dobře, Nad jiné otroky jej chovají nad obyčej vážně; Sami co požívají, to Jozeff s nimi požívá: Když jiní otrokové zaženou krutý ledva hlad skrovně. Nastoupí zem Ejiptskou, hned když voda opadne, Rozlitá když řeka Nýl přislibuje ourodu hojnou, Když vyprahlá země napojí se k zrůstu novému, Když každá bylina vznik béře a bůjně vyrůstá. Místami již docela opadla a země se tvrdí; Dále se dá putovat, jsou sylnice k jízdě též sušší. Ještě jen kdes v nízku chatrče zříš plouti ve vodě; Postavené na kolích, jak by, zdá se ti, dmuly se z moře. Voda kde více není, zelená se ti louka y trávníktrávník, Pomrvená tučným kalem dá ti zem ourodu hojnou. V čtrnácti nevyroste u nás dnech tráva tak zrůstně, Jako v Ejiptě za den zrůstává, – žnout se hned může. 48 V tom přiletí množství ibisů, čápů Ejiptských, Šatanů, též bočanů, jestřábů, – ti všecko do drápů Svých lapají, z močidel zobají neb svým nosem dlouhým, Každý hltá, políká všecko, co přijde mu losem. Neb teď na horkou vyřítí se zem všaké hlemejždí; Slunce vyvábí ho ven, neb rádo se po zemi hemží. Kuňkavé žáby také v močidlách své hody slaví A radovánky drží, hlav svých vystrkují k sluncy – (Tak výsost slunce prý měří – od ních Ejiptští (MěřitMěřit se naučili dýlku – věř, – chcešli to věřit!) Žížaly, ještěrky, štíři, plémeno také hadí, Ze země se vyryjí, neb rádi při sluncy se plazý. Nastane teď od žab kuňkání a křehotání, Do močidel drzké žbluňkání, křepké řechtání. Tam tebe přivítají syčením svým háďata, štíři, Hlav svých vyzdvihují, žíhadlem na tebe míří. Však u prostřed plných kuňkání těch radovánek Houf přiletí čápů, nad kaluží křídly zaklepše; Žába utichne y had, hltavě neb zobáky je chvátí. Nastane hned jiný škvěk a klapání a štěbetání Od hltavé zvěře té, kvákání a krahulání. Ibis zobákem neb svým pod páždí žáby polechtá, Háďata rád políká, štíry do sebe také souká. Však při tom od hlejždí zem Ejiptskou pleje a čistí; Proto Ejiptčané jej co Boha ctí svého posvátně. (Ibis také vynašel prý klistýr. Když neb se přecpe, (VoduVodu do zadku sy prý z Nýlu svým stříká zobákem.) Však – kdo to jim povídal? – až z horké Ethyopie Hejna se sem přiženou lvů, týgrů a vše zvěře dravé; Jakby napřed věděli, že když v hojnosti jest trávy, Teď že Ejiptčané jim k drání své krávy vypustí. Strašlivě v nocy tmavé řvouce, z svých doupat vylezou, Vše trhají, ač jim všeliká hrozý jáma y oupad. Nedbají na provazy, ni pletky, ni špičaté kůly; 49 Sápou, rvou, žerou y Ejiptským voly posvátné. Jakby z celého světa byla zvěř dravá teď se navedla, Tak po rozvodnění každém do Ejipta se sběhla. Však potěšíš sebe víc, na rolích když pracovat zhlídneš, Vše chatrče zanechá a role své pilně vzdělává. Ti příkopy kopají, by voda nasáklá vytekla Do jezer, do močidel, pro potravu ibisům stálou; Tam zas jiní vorají zemi a vláčejí uschlou; Rejči zas tam ti ryjí, drtějí neb hrudu přeprahlou; Ti do země semeno vesele již házý pšeničné; – Bys žito samé jen syl, to neroste a v pšenicy se zvrhne; – Jinde zahradnícy zeliny a květiny sázý; – Zemčata žádný nezná, – cybuly sy jen libuje každý. – Ohražují příkopy samorostlým trnovým plotem, Neškodil by dobytek, každý potem dost se trmácý. Pracuje všecko pilně, na polích lid, ptactvo se míhá; Skončili jestli jednu prácy, již stíhá je druhá. O, jakby rád se Jozeff přivinul k nim, pracoval v poli! Jak potěšen bývá, když vidí jen tento lid rolní! Z mládi neb byl naučen, štěpovat sady, sázet y kvítí, Neb obilí do pole házet, neb vázati revy, Jak potěšen, když vidí pilnost lidu pracovitého! Pracoval s nimi-by rád, – „Však otrok jsem!“ – vzpomena vzdechne. „Proč ale“ sám se diví, „nevidím ovečky zde žádné? „Zdaž nebyloby živo zde lépe stádo y pastýř?“ Však ale s podívením uslyší, že tento lid ovcy Méně přeje, ač má pro ní důstatek pastvy y trávy. Pochopit to nemoha, jen lituje ovcy tichoučkou; Mní, povodeň častá působí snad zlou tu nepřízeň. Tím mezy chumláním ujeli zas některé míle, Neb lakomí kupcy byliby radč blíže u města. K místu pak teď přijdou, jsou příkré kde skály granytné, 50 Jeskyně mnohé také, v nichž ohlas opáčný se valí. Zastavuje všecky průvodce a přísně prohlásý, Bůžka by každý vyňal svého, jej ctil a ho vzýval; Neb prý v těch škulinách skalních obydlé své mají Bůžkové, jenž ohlas sebe zvou, lidi mámiti znají; K tomu umí podvodnícy ti, zavodit pocestné. Nám aby neškodili, budeme jim zápaly pálit. Zvlášť ohláskové jsou žertovní, ti klucy malí Z toho sy smích dělají, když mohou šálit pocestné. Já tedy rozkazuji: „Své každý drž bůžky v rukou, „K skálám těmto je stav; osudu ať ujdeme zlému! „Křičme co hrdlo stačí, uslyšel by ohlas volání, „Nám by osud pověděl, zdaž náš bude příchod sem šťastný. „Čím častěj ohlas to volání naše opáčí: „Tím šťastněj podaří se tu nám, vše dobře se prodá!“ Z uzlíku hned každý vytahuje bůžka. Smíchem se neudržíš, bys viděl tyto mužky potvorné. Postavy tu uvidí Jozeff trpaslíků mrzkých, Neb podoby drzých nemilých nevěstek nevzorné, Neb suchopárné také, podlouhé postavy mužků. Obracý je k skalám a křičí: „Kroť ohlasa, bůžku!“ Tento tam s kozlovými rohy bůžka vystrkuje k skalám; Koňská jiný kopita, opičí má tento tam tvářnost. Jak nemotorní jejich jsou bůžcy, tak jsou také kejkly. K nim slova neznámá brebencý, – mní je udobřit. Jen žádného Jozeff bůžka nedrží proti skálám; „O, jaké provozují bláznovství!“ u sebe myslí. Však nenadále se naň oboří hned lůza otrocká: Proč žádného nemá, nedrží také bůžka, ni vzývá? Mocně mu nastrkují do rukou jen z hlíny božíčka. On pak hledě do nebe, „Jehova“ dí, „dávno jest Bůh můj. „Já podoby neznám ty, ni z hlíny, ni z mědě, ni zlaté; „Než Tvorce mocného, jenž svět y všecko, co na něm, 51 „Nás lidi, ptáka y hmiz, zůřivého lva y také stvořil; „Vzývám jen tohoto, povede on nás brzy k cýli!“ Otrocy chtí se na něj obořit, však kupcy ho brání; Neb zamilovali jej a vážili vždy sy ho velmi. „Nechte ho!“ z nich jeden dí, „Jehovu známť já také dobře. „Ještě se pamatuji, že někdy též náš bůh on býval. „Nechť sy jenom jeho ctí: my naše budem bohy ctíti; „Ohlasa my kroťme a volejme, hrdlo co stačí.“ Všickni teď dohromady křičejí a chřtány rozevrou, Bůžkami tak kejklí, že budeš mnít, skáčí že skočnou; Tak veliký jest povyk, že nevíš, co hláholá ohlas, Zní takový vřeskot, že neznáš, co skála opáčí. Pak je okřikne jeden: „Což mníte, že ohlas je hluchý? „Hluk vedete takový: že může bůh potratit sluchy! „Ať jeden táže se ho na osud náš, zápal ať pálí. „My pak poslouchat budem, co on nám zpátky ohlásý!“ Béře hned přednější pánev a všem mlčet velí, Zápal na ní pálí, k skálám volá, bůžka se táže: „Mocný jsy, ohlase, bůh! jenž znáš lidu příhody vesti, „Pověz, zdaž budem mít štěstí tudy, nebli neštěstí?“ Z hluboka ohlas hučí – posledně pak hláholá: „Štěstí!“ „Hlásej, nejdražší které tam bude k prodeji zboží?“ Ohlas hláholaje, posléz zní: „„Pachole Boží!““ „Kdo nejvíc stříbrem naplní svůj trhový pytel?“ Ohlas po čtyrykrát opáčí: „„Jehovy ctitel!““ Kupcy radosti plní, hned odtud dále se berou. Tím pak Jozeffovi víc přejí a dobře ho hledí. Teď poprvé zhlídnou řeku Nýl, plodnou a velebnou. Z vrchole ji vidějí, do moře nádherně jak padá; Jasné slunéčko se v ní zhlíží, v nějakem co zrcadle. Krásný na to pohled s utěchou je zastavuje všecky. 52 Na tisýc pluje tu ryb, jenž mít zlaté hřbety se zdají, Rychle jak střela neb šíp se proháníce, skoky provodí; Telata, mořské koně tu vyvodí žbluňky sy drzké, Honí po loupeži se, do hlubiny soky své táhnou. Plouti také uvidíš velikých lodí dost a korábů, Jenž do Ejipta vezou, co vzdálené země kde plodí. A veselé radovánky dějí se od plavců v korábích, Hudby jejich daleko do kraje rozlíhavě znějí. Všecko pak když raduje se, skočí z korábu dva chlapcy, Koupati se chtícý, plavcy ač dosti jim brání. Sotva pak v koupání počali radovánky své vesti: Tuť krokodýl se vyskytne brzy a po chlapcy se žene. On do lodě spěchá, – krokodýl však tlamu rozevře, Do hlubiny chlapce táhne a jak štíhle ho pozří, An z korábu na to všickni jak omámení hledí. Hudba utíchne y zpěv, – a všickni užásnutí zblednou. Kadidlo dost pálí, krokodýl by chlapce zas vrátil: On na obět nedbá, nemíní, co zchvátil, navrátit. Naši pak pocestní z místa toho hnou se hned dále, Chlapce-li předc pustí, nadarmo se zpátky ohlíží. Dál poněkud zajdou, spatří Likopolis město. Chrám tudy vlk žravý má, y jemu jest město posvátné. Každodenně se mu zde ve stříbrné vaně podává Vše do sytosti zvěře, beranů, také kůzlat y ovec. Město to objeli jen, nebylo zde jisté kupectví, Často neb lidští vlcy se v tom přechovávali městě. Druhý den uvidějí Heliopolis město to slavné, Posvěcené sluncy. Tam prý také jsou nocy jasné; Neb když Osyrys bůh sy ulehne a přestane svítit: Lamp tisýce tu musý se třpytit na jeho chrámě. Město jen to projedou, ani se na chrámy ohlídnou. Kde se neblýská zlato, žádných tudy šmejdů pro kupce. 53 Kdybys ani nevěděl, že k hlavnímu městu se blížíš, Houfy tobě karavan do Memfis cestu okáží, Jenž k tomuto městu ze všech světa dílů přicházý; Zbožím stížený tak, velbloud pod tíží až klesá. Jozeff vidí náramné, jak věž, přihánět sem slony. Kůň jako svým ocasem: slon velký tak svým nosem klátí. Ukované v řetězých týgry sem vezou y levharty; Po slonu, velbloudu opice také šklebivé lezou; S člověka některé jsou vejšky, však chlípné a mrzké. Zas menší jiné jsou, též šeredné, žertovné a vtipné. Však když otroky též zhlídne, jej srdce zabolí: Sylné jonáky y mdlé starce y dívčice krásné, Bílé, také černé, y dívčice jak uhel černé. Mnohá na hlas pláče, tiše ta slzy hořké prolívá. Jak dobytek je ženou až k bráně města velkého. A karabáčem šlehaj’, znamená se až od krve cesta! Neuvidíš s hovadem kterým tak nakládat ukrutně! Radč opicy mrzkou pohladí pán, s ní sy zahrává: A s ubohým člověkem, otrok že jest, tvrdě nakládá. O kterak Jozeff teprv Jehovu velebí, se mu klaně, Že jemu mírnější dal pány a laskavé na se. Vejš poněkud vyjdou, a svět nový patřit se zdají; Memfis že slavný to jest, cýl cesty, vůdce okáže. Odkryje v slávě celé teď se jim královské to sýdlo. Tuť pro obyvatele y kupce příjemné jest bydlo. Na břehu té řeky Nýl v rovině vyvýšené leží. Mnoho okáže se ti strmícých až do nebe věží, Chrámů a paláců množství nesčíslné zhlídneš; Myslíš, pohromadě všecko že přebývá tu božství. Nejvíc královský palác ti padne do očí; V něm celé město že jest nádherné, sy snadno pomyslíš. Zahrady v něm uvidíš, v níchž všecko se míhá a chvěje, Všecko se tam zelená a všecko tam krásně již kvete. Krásná vyhlídka jest z ních, a z jednoho křídla paláce 54 Město vidíš, řeku Nýl, za řekou y rozkošné tvrze. Vůkol paláce uzříš měděnné se ti třpytiti věže, Slunce jak rozbleskne, že budou se ti ze zlata zdáti. V této vyhlídce brzy až k městské se bráně přiblíží; Na ní se (Queff ji koval) ze zlata stkví ryzýho báně. Však kdos jim brání dálejší průchod do města: Neb s velikým nářkem se vede teď průvod přesmutný. Hned s velbloudů musý každý slézt v chvíly tu smutnou; Neb – ach, nastojte! – vše ibisa k hrobu provázý. Chrám měl, žab do syta: ubohý předc scepeněl bůžek; Neb přenáramný mu had žaludek prý přecpaný sevřel. Vycpaný teď kořením, voňavou také zmytý vodičkou! K hrobkám kněz ho nese a řveřve, jako bylby ubitý; Řvát mu také pomáhá houf žen rozprostovlasatých; Tuze tak jej želejí, pěnami až od huby kaní. Ještě povyk horší sy vedou Annbisovi kněží, Jenž mrtvé balšamují, – za nimi obecní lid běží. Hrobky pro ibisy jsou zděny z granýtu tvrdého. Každý ten zbožný čáp klenutý má pro sebe hrobek. Ibisův jak přešel průvod, do brány hned vejdou. Nikdo tu prý nemusyl své zboží stráži vykázat: Každý byl rad viděný, kdo své přinesl zboží do Memfis. Některý víc koupil, než snad peněz z města ven vynesl. Hned se jim otvírá ulice široká, také dlouhá; Jsou neb uzoučké jiné, že ledva se slon tudy plouhá. Tak vysoké domy jsou, že hlavou točila-by ti závrať, Z půdy bys dolů hleděl, v ulicy co luza provádí: Ten tudy provolává, že osud každému uhodne, Duchy že v mocy své má, posavád že nechybil nikdý; Zas jiný – hvězdář jest prý, – neb ze dlaně hádati umí, Dobré jen předpovídá, a za malý žádá penížek; Tam opice směšné před lůzou šprýmy provádí, 55 Na lid se ošklebuje, – peníze lid předc za to házý, Ti metají kozelce aneb po provaze skáčí; Za peníze se mrská zas jiný, v kotouč neb se stáčí. Tu ulicy přejdou, přijdou na místo okrouhlé. Chrám tu nákladný stojí, – spěchá doň mnohý Ejiptčan; Vůkol něho stojejí řadami granýtové sloupy; Skryl by se před parnem zbožný y koupil tu obět. Na vchodu do chrámu jest pavlač mříží se zlatou; Jsou z alabastru na ní sochy vejšky a šířky obrovské; Dvě z ních mramorovou tabuly nádherně pronáší, S vrchu se blankytná nebesa a lazurová snáší, Písmenmi na tabuli zlatými jest nápis ten čísti: Každý své skloň koleno, bydlí zde bůh velký, vůl Apis! Kupcy pak jsou tak tupí, že sy Apisu hrubě nevšimnou, Na to jenom myslí, by do hospody vrazyli spěšně. Hrozný se strhne povyk a všecko jak zmámeno chodí, Každý lomí rukama, běhá hořem z místa na místo. „O, by se uzdravil zas!“ pro něho se až do krve šlehá; Neb – ach, nastojte! bůh Apis se rozstonal těžce! Žrát ani pít nemůže, ni pohledět na zlaté jesle; Dost léčí ho kněží, drahými ho vodami myjí, Dost mu kadidla sypou, lijí také klystýr do zadku: Však ale darmo jest vše; předc Apis natáhne své kelky. Ach, žel! – Přírodo, plač! Ejipta bůh zcepeněl velký! Smutná tato novina zahučí hned po celém městě. Obleče v smutek se vše a trhá krutě se sebe vlasy, Lkaje, v prsa se tepá a ouprkem k chrámu pospíchá. Pro tlačení veliké musejí však zavříti dvéře. Kdo jen jest zbožný trochu, chce Apisa uzřit mrtvého; Neb prý laskominy po sobě také vůl mrtvý nechá. Však když odstrčený ode dvéří jest vola mrtvého: 56 Zůstane stát smutný, osudu se pak zlého obává. Nastane truchlivý škvěk, řvání skučivé a žalostné. Tenkrát že svět pomine, myslíš, tak hořké jest lkání. Hned musejí přestat – neb každý v slzech jen se brodí – Vše veselosti a hry, y domy rozkošné se zavrou. Rozprostovlasaté také sem ženy v škvěku přiběhnou, Ukryly svou by žalost, tvářičky sy plénami zastrou; Škvěky žalostné vedou, trhají také s hlavy sy vlasy, Zavilé prsy tepou – nastojte! jejich škoda krásy! Veškeren lid naříká pro Apisa, pláče žalostně. Kněz ale nejvyšší vystoupí – všem mlčet káže: „Želte, Ejiptčané!“ dí, „ach, želte Apisa smutně! „Pryč ode šelodešel brzy nám, ač dlouho žít ještě tu mohl. „Jaktě byl tlusťoučký! krásné rohy měltě jak jelen! „Zadkem jak vyhazoval! jak stavěl své ploskaté nohy! „Jaktě to krásný byl vzhled, vyvalil když velké své oči! „Jaktě mrskal ocasem, bezbožný-li kdo se přiblížil! „Ach! ach! – ten již jest tam! vůl balšamuje se již velký, „Jak to bohu patří, by dálo se všecko posvátně. „Vycpaný až kořením bude Apis, pak k pohřbu se mějte; „Vzdejte poslední mu čest! – oblecte se v truchlivý smutek. „Kněží již vysláni jsou, by nového zas Apisa zhlídli: „Zas se budem veselit; neb vidím, že ho šťastně naleznou. „Však ale do té doby ať panuje na zemi smutek! „Zapovídám veselosti y hry, také obchod kupecký, „Kejkly a hudební radovánky, a hluky veřejné, „Dlouho tak, až přivedou nám Apisa, vola nového!“ Kupcy nerádi slyší, beze zysku že trávit čas mají, Škaredě se mračí, na nešťastnou příhodu lají. Rozkazu však se poddat musejí. Hned otroky zavrou; Jen Jozeffem milým nakládají mírně po vždycky. K toulce zahálku tuto užijí a město prohlíží; Jozeff jen s nimi chodí, obslouží všecky ochotně. 57 Králova k palácu přijdou, však přán není přístup; Neb za nečisté drží Ejipští všecky cyzynce. Vůkol jen prohlídnou stavení to stkvostné, nákladné; Zahrady pozdálečí zhlídnou, v nich vše kvete libě. K jednomu teď přijdou chrámu, jenž kozlu byl staven. Zdaleka okazoval to celý zlatý chrámový nápis. Jsouc’ puzeni jakýmsy hlukem, do chrámu též vejdou. S podivením vidějí, divoce jak všecko se točí. Když zatím v Apisově chrámě vše pláče žalostí: Tu s divokým pokřikem okolo vše kozla sy skáče. Nestydaté tu ženy kolem něj drzce sy kutí; Tvář se studem zardí, tak vedou sy vztěklice mrzce. Rozlobený kozel mní, že v závod se s ním trkat chtějí: Zlostně tak trkne do nich, až kosti se v ních hrkat zdají. Dále zas pokračují, chrám padne jim do očí jiný. Každý odtud s smíchem vycházý. „Snad veselohry“ Kupcy praví, „se tudy provodí?“ Doň také vstoupí. Smích zdržet svůj nemohou, opice jaké šprýmy vyvodí, Drzké kozelce mece, po jedné neb skáče sy noze; Všecko že smát se musý, bys umíral, k smíchu tě nutí. Obětí dostane dost, neb každý jí házý oříšky, Cukrované mandle, na mlskách ni božkovi scházý. Na koho ušklejbne se, ten mnímní, že ho potká neštěstí; Ten den se všeho hrozý, radč kdes sy do kouta zaleze. Když veselohru vidět chce kdo, k opicy sy vyběhne. Někdy podrápán jest dost, – proč – dobře tak! – bůžkem pohrával! Kupce pak pozdržela ta hra, až slunce zapadlo. Spěšně do hospody jdou – a k jinému divadlu přicházý. Neb, ach, nastojte! před vraty tu Isysy kvějí A rukama lomějí pro hoře rozcuchané ženy. O, jaký zármutek zas! Měsýček nebo své rohy tratí! 58 Čtvrt se poslední mizý! ubohý, ach! kdy se zas vrátí! O, to jest tragedye! Uslyšíš tudy škvěky žalostné. Snadno pojít můžeš, bys srdce měl tuze cytedlné. V hospodu svou vejdou; ale Jozeff jak zmámený stojí. „O, co jsem za nepravost,“ dí k sobě, „co spatřil za mrzkost! „O, Jehovo mocný! což tak tebe člověk zapoměl? „Což nepřipomenulo, žes Ty Bůh! to hvězdnaté nebe? „Vola tu y opicy, vlka, kozla též ctí jako Boha: „A Tebe, Stvořitele, ni od jména znáti se zdají! „O, jaká zaslepenost! A tudy mám já prodán býti? „Zpuštění to veliké den odedne zhlížet a plakat? „Chraň, Jehovo, mne Sám! Jen chcy tebe vždy, Bože, vzývat! „Byť celý svět třeštil: Jehova bude mým Bohem vždycky!“ Dlouho to však netrvá, hluk najednou vznikne radostný. Každý, v rukou co drží, zahodí pryč, vejskne radostí; Ouprkem k Apisovu divoce vše chrámu pospíchá. Neb prý Apis nový přiveden do chrámu jest šťastně. Každý skokem běží, co noha jen stačiti může; Neb rohatého Boha uvidět chce každý co nejdřív. Má rohy pozlacené, z voňavých věnec na hlavě kvítků. Tak jest okrášlený vůl, od zástupu obskakovaný. Nastane vejskání, trouby také bubny tu znějí; Skáče sy vše vesele, držejí radovánky se hlučné. Od hluku vůl splašený zle sebou trhá, strašně se zpouzý: Sotva kněží udržet ho mohou, ač sylně ho drží; Předc divoce sy kutí, potrkat své ctitele hrozý. Hnedle kynou mlčení kněží a vypuštěno množství; Neb prý ten nový bůh,bůh nepřivykl posud na svoje božství. Zavře se hned také chrám, kněz s pavlače chrámové káže Všem vesele živu být, – ať počne se prodej y koupě, 59 Hry veselosti také. A hned jest vyvěsen nápis: Vše se raduj! nalezen nový jest vůl, velký bůh Apis! Kupcy hned rozkáží svým otrokům, zmýti se čistě; Zejtra že začne se trh, hleděli-by přichystáni býti. Otrokyně voňavou vodičkou též by se zmyly, Kvítím krášlily hlav, prodaly by se na trhu draze. Dvojnásobný pokrm jím káží dnes dáti; Neb Ejiptští suché nechtí prý otroky koupit. 60 VII. Zpěv.
Obsah.
Trh na otroky. – Jozeff od Putyfara, knížete vojska koupen; – od něho do zahrad vykázán. – Pracuje k zalíbení pána svého. – Putyfar jej před svou manželkou chválí. – První podpal k jejímu zamilování se. – Putyfar jí přináší od Jozeffa pletený košíček s kvítím. – Obé od ní chváleno. – Jest žádostiva Jozeffa vidět. – V zahradě však nemůže. – Pak vidí s půdy domu a víc se zamiluje. – Jozeff učiněn správcem zahradním. – Sám na stůl ovoce přinášet smí. – Manželka Putyfarova má příležitost, lépe sy ho prohlídnout. – Jozeff učiněn správcem celého domu a miláčkem pánovým. – Manželka Putyfarova snaží se, jej k sobě přivábit. – Zjevuje mu svou lásku. – Mocně jej vábí. – Jozeff se vytrhne, a zanechav pláště v rukou jejich, uteče. – Její pokřik a msta. – Jozeff do žaláře uvržen.
Sotva rozednilo se, hned kupcy z lůžka se berou, A zdaleka svežené zboží hned na trh vyváží. Otroky na provazech, jak dobytek, do trhu ženou. Každý popsání své má, na krku pak tabulku s cenou. Na znamení, že otrokem jest, provaz bez viny nese. „Hůř nebude!“ mní ten; jiný, „Hůř bude!“ sám sebe straší. Jozeffovi pak na krk zavěsý šňuru teničkou; Pilně ho pamatují, nesl vždy hlavu hezky-by vzhůru. [61] Kde se tržiště drží, ulice jest prostranná, dlouhá. Táhne se od řeky Nýl, až tam k té bráně polední. V houfech tam je ženou. By nestala roztrž se žádná, Tržní poručník velí, jakby každý měl státi pořádně. Prostředkem se nechá ulice, projíti by mohli Kupcy domácý také, do domů též skoupené svádět. Zběhne se ze všech stran divného lid kroje a stavu. Mihání uvidíš, jako když včel roj se vyvede. Otroků houf tu stojí, tam dívčice bílé a černé. Mnohá jest uplakaná; z rukou byla snad vzata milých. Každá prohlížena jest, neb přivábí mnohé všetečnost; Mnohý přiběhne jen sem, by provodil své rozpustilosti. Počne hluk, smlouvání, plácání, vyvolávání. Ti chyby vystavují a schválně jen otroky haní. Kupcy zas vychvalují, jak pilen jest, jaktě poslušen: „Až jen se dobře nají, bude moct vám lámati skály!“ Jest tu takého hluku, neslyšíš že sám slova svého; Škvěku pak od ženských, že budeš mnít škvěk slyšet sový. Kdo kupovat upřímně míní, mlčení sy vyžádá; Otroka prohlíží sám, bedlivě na vše se táže: „Odkud a z vlasti které jsy ty? jak jsy asy starý? „Zdaž jsy dobře zdravý? nesoužíli tě jaký neduh? „Prácy jakou dělat znáš? zdaž ruční anebo z hlavy? K čemus učíval kdy se? k otroctví proč jsy tu přišel? „Zdaž kopat, rejt nebo znáš, neb hádat, neb duchy zaklínat?“ Když toho zodpovídá, tu kupcy ho chváliti počnou: „Dost malé doň neuzříš chybičky!„chybičky!“ tak šáliti znají. „Jaktě byl vždy trpný, jak mírný po všecky ty časy!“ Ač pro samú mírnost uvidíš zkrvácené prouhy! Nejdráž kleštěncy prodají se a dobře se mají. Ti prý líp hodují, než někteří páni domácý. Všecko se jim svěří, neb z nich jsou správcy domovní A krásných paniček – rozumí se to – hlídači čestní. 62 Nejvíc otrokyně jsou v místě tom k politování; Nesnese kráva ni vůl, na trhu co snést tyto musý. Ta ubožátka teprv – ó splakalbys, měl bys to spatřit! – Vše vytrpět musý, co zhejralá lůza provodí. Odpolou jsou tu nahé, nějaká jen plachta je kryje; Všecko poslouchat musý, co tlachavý nestuda žvachtá. Mnohá sy zacpe uši, rukama jiná oči zakrývá; Předce nesmí ceknout, když ní který nemrava točí. Však které zhejralé jsou, ty mrzce sy dosti vyvodí; Samy nabízejí se, by kdo koupil je, zhejrale nutí; Tam tato dokazuje, stud ztratila, smilně, oplzle; Zas jiná přislibuje, dělat vše, kdo co káže, ochotně. Každá okáže, co zná: ta zpívá, ta skáče, ta kejklí; Tam ta pro hanbu a stud celá zardělá pláče žalostí. Jozeff pak vše to vidí, „O, jaký mne osud potká!“ Neb posavad žádný z kupců na něho se nezeptal. Teď nějaký veliký do trhu pán vážně přicháýpřicházý, Sloužícý mnozý za ním a podál také otrocy kráčí; Každý mu ustupuje, před ním se klaní a koří. On děkuje také všem, dělají ač zřídka to páni. Vážně sy vykračuje a otroků střídy prohlíží. Nezdá se koupit koho, jen lituje těch lidí bídu. Naproti Jozeffovi když přijde, tu zůstane státi; Od paty jej do hlavy, jak jej-by měl znáti, prohlíží. Líbí se mu pachole. „Jak zrostlé“ praví, „a jak krásné, „Švíhlé a outlé jak jest, a jeho oko jasně jak svítí! „Vymalovat-by malíř nemohl ty růže na tvářích; „Nikdý tak slíčného neviděl jsem chlapce až posud! „Jaktě ty kadeřavé, ryšavé vlasy pěkně mu sluší. „Býti pořádný se zdá, čistší než otrocy druzý. „Proč není“ k sobě praví, „provazem, jak otrocy, svázán? „Dobré to jest znamení; nemusý snad tuze ho tepat!“ Čím dél’ jej zhlíží, tím víc se mu otrok zalíbí; Koupit že ho musý, přisáhne při Apisu velkém! 63 Blíže přistoupiv k němu, hned kupců se, začby byl, táže. „Dášli na stříbře tisýc, vezmi!“ – Pán sázet je velí. Spěšně hrabou peníze kupcy, neb se toho bojí, Aby nerozmyslil se Pán, že koupil ho draze. Pán ale Jozeffovi za sebou hned jíti přikáže; Otrokům svým pak, mezy sebe chlapce přijmouti poroučí. Hned do domu vejdou, jest velký a stráže tam mnoho. Zůstane pán teprv stát, soukromě se Jozeffa táže: Odkud by byl, jaké jest mu jméno, v které zrozený zemi? Proč do otroctví přišel? na podobné táže se věcy. „Jozeff jest jméno mé, pachole Hebrejské jsem rodem. „V otroctví jsem přišel, od svých bratří zrádně byv prodán. „Ještě stařičký otec můj v zemi jest živ Chananejské, „Kus sy zakoupil kraje, sýdlí tam již dlouho pokojně; „Pastýř ovec jest on, veliká má stáda a tučná. „O, semnou veliká a hanebná stala se zrada! „Otcova bez vědomí mne prodali zůřiví bratří! „Nedbali na slzy mé, otcovu ni zpoměli těžkost! „O, na tobě znamenám, že dostal jsem pána dobrého! „O, kterak jsem potěšen, u tebe že služba mně dána!“ „Zač tebe mám přijmout?“ dí pán, „kým býti sy troufáš?“ „„Zahrady zde zhlížím,““ dí Jozeff, „„y znám hledět kvítí, „„Též ovoce štěpovat, s rejčem zacházeti dobře. „„Cožkoli rozkážeš, vykonám vždy všecko ochotně.““ Pán povolá správce, jenž svěřené zahrady míval; Chlapce odevzdá mu, s ním mírně-by, káže, nakládal. Skloňuje hned se Jozeff, za správcem do zahrady kráčí. Správec na místo vede, kde otrocy pospolu bydlí. Jak jen do zahrady všel, že přišel do ráje sy myslí. Kam se ohlídne koli, tu samé jen rozkoše vidí. Kvítí rozmanitost rajskou se mu zdá plodit krásu; 64 Kvíteček neb každý nard, ambru mu dýchá líbezně, Skropené každodenně, by kvítek ni jasmín nevadnul. Nejlepší ovoce do huby skoro se stromů visý; Pnoucý se po loubí víno také růže nalezneš. Teď jej správec vede, kde nářadí bývá zahradní, Kde se otrok musý skrýt, paní když do zahrady přijde. Tu uvidí motyky, lopaty y kolečka a rejče, Kropícý konve také, k vázání stromečků y lejčí. Rývy mu vázat velí, každou y větvičku nerovnou. Dobře tak váže Jozeff, že zahradní správce se diví. Od ruky vše mu tak jde, učený jak tomu-by býval, Zahrady ač takové ani nikdý nepřišly mu k očím. Když se seznámil pak víc, touží znát pána též svého, Kdoby byl pánem jeho, u koho neb otrokem slouží. „Pán náš jest Putyfar„Putyfar“ dí kdos, „a jest knížetem velkým, „První po králi sedí a v radě nejblíže u krále; „Vůdce jest nad vojskem Faraona, krále mocného. „Král velice váží sy ho, vše činit ku poctě mu velí. „On také zasluhuje vší cti, jest velmi milostný, „K otrokům svým y také jest vlídný, a práce odlehčí.“ Za šťastného Jozeff se pokládá a vzdá Bohu díky, Že do domu dobrého nohu jeho zřídil milostně. Po nějaké chvíly Putyfar k manželce přicházý, Vypravovat počíná, jak dobrou dnes uďal koupi: „Roztomilé pachole dnes koupil jsem, ač skoro draze; „Není mi líto peněz, pachole mně velmi se líbí. „Jest spanilý, slíčný, má růžové líce panenské. „Že pak se k nám dostal, předemnou skoro skákal radostí. „V zahradě býti volil, neb prý zná sázeti kvítí. „První co sám vyvede, odemne máš míti, milenko!“ „Za to tě mám radči, žes dívčice žádné nekoupil, „Dost“ manželka praví, „bolí ctnou srdce paničku, „Vždycky tobě věrnou – přivedeš když každý trh ňákou 65 „Dívčicy. Ještěli jích málo? O, nevoď mi je více! „Předce pak chceš, srdce mé na tebe by se smálo jen stále! „O, jacý vy, mužové, mlsaví jste chtíči podivní! „Na paní dost není, vám děvka y srdce hned sklíčí!“ Ještěby kázala dél’: Putyfar však Jozeffa chválí. Nemní, jiskra že ta,ta věrné paní srdce podpálí. Pozdě do zahrady jde Putyfar, a Jozeffa zhlídne, Otrocy spí již jiní, on sám jenom pracuje ještě! Zdaleka pozoruje, že z něho od práce pot teče; Dél’ nemůže vydržet, se sebe šat zpocený svláčí. Pán z toho jsa potěšen, „Budeli,Budeli,“ dí, „vždycky tak pilný, „Předc ho musým potěšit, pilnost jeho obdařit slušně.“ Správec pak pána jak zří, hned blížeji k němu přistoupí. „O, Pane! tenkrát jsy udělal“ dí, „koupi výbornou! „Jestliže každodenně otrok ten tak bude pilný, „Pro jiné otroky nám, věř, nezbude práce nižádné!“ A teď mu vypravuje, od rukou jak mu všecko odcházýodcházý: „Ni sobě odpočine a při tom předc pracuje řádně.“ Pán ramena pleská mu a k správcy obrátě se, praví: „Zejtra mu hned udělíš zelené celé roucho zahradní, „Sláměný dáš klobouk, by kryl hlavu, slunce když pálí, „Šňůru tuto zahodíš, s klobouku ať fábor mu chvěje.“ Jozeff velmi se koří, děkuje Bohu vroucně potichmo: „O, kyž milostnému vždy pánu se zachovat mohu!“ Každodenně Putyfar do zahrady teď sy vycházý, Vždy potěšen bývá, k Jozeffovi když se přiblíží. Čím se obírá koli, co plete, čím nebli zacházý, Pánovi zdá se, v rukou jakby to již Jozeffa kvetlo. Z zahrady když přijde, chválí vždy před paní chlapce. Tím žeby srdce ženy, nepomyslí, více rozpálil. „Jej pak vidět já musým!“ u sebe dí ctnostná paníčka. Arcyť že před mužem myšlínky své zjevit se chrání. 66 Často do zahrady jde, krásného by otroka zhlídla. Neníli pán doma, dává sy tam jídla přinášet. Však se jí nechce dařit, neb kleštěnec před paní běží; „Jde“ vyvolává, „paní! – ať každý hned otrok zaleze!“ Otrocy kam mohou, prchnou a do skrejše zalezou. Tím ale toužebnost neuhasne v srdcy paničky, Otroka spatřit toho, neb kleštěnec vždycky jest v cestě. „O, jak nešťastná!“ dí, „ubohá jak jest trýzněna žena! „Všudy neb hlídána jest, ač líce jí pléna zakrývá. „Kleštěncy slídní v patách za námi se vlékou; „Kde se vyskytne otrok, šeredy tyto hnedle ho flekou!“ Pryč mrzutě ze zahrady jde, víc jiti tam nechce; Neb necytedlné tyto kdy hlídače pozbyt nemůže. Jednou sám Putyfar zrána sy do zahrady vyšel. Jozeff pak sotva ho zří, hned naproti pánovi kráčí; Proutěný hned košíček s kvítím do rukou mu podává, Kytku též jahodovou, řka: „Pane, to přijmi milostně!“ Pán takových neviděl kdy jahod, – jim velmi se diví; Květiny tak krásné ani nikdý nepřišly mu k očím. Stříbrným obdaří jej, „To musým“ dí, „své ženě vzýti.“ Hned popadá košíček a prohlíží pletbu tu pěknou; Spěchá radostně domů; košíček zdaleka jí okáže: „Otrok zmilovaný mně, posýla tobě tentohle dárek!“ Ona zapejří se, košíček však přijme radostně: „Nikdý jsem neviděla košíček pletený tak hezoučce, „Kvítka spořádaná tak! Jak vane z nich vůně líbezná! „O, jaké to jahody! jak velké! jak chutnají dobře! „Z naší-li zahrady jsou? Okus je pak předce, mužíčku!“ On potěšen, slibuje, jí často ty mlsky přinášet. Hned mile jak odešel, košíček paní tiskne k srdéčku: „O, ty krásný hochu! ó bych tebe mohla tak tisknout!“ Zas popadá košíček, líbá a k srdcy ho tlačí. Ženky nefounějte! s každou (prý) vládne ta chyba! 67 Jednou když zrána, neb právě vstávala z lůžka, Přijde povolaná, by paní svou strojila, služka; Vypravovat počíná: že chtíc užít chládku ranního, Vyšla na půdu domu. „Však líce jsem zakryla plénou, „Slunce vycházelo neb a jeho mne paprslky obleskly, „Že naň pohlednout, podívat ni jsem mohla se vzhůru. „Dolů jsem radč hleděla, vonělo mně ambrové kvítí. „A když vůni do se políkám dychtivě a vzlíkám; „Hle! mládence vidím v zeleném šatu v zahradě státi, „Zrána zalíval již hned pilně květinky y růže. „O, paní! neviděla jsem nikdý tak chlapce milého! „Červenaly nad růži jeho se tváře hlaďoučké, „Snad Aurořina, mním, je více přibarvila záře; „Dívka malovaná mít nemůže tak jasná očička. „Z něj jsem nespustila svá – a plíce se házely ve mně. „Kudrnaté, ryšavé vlasy měl, ba dokonce snad zlaté; „Zefírek nimi sy hrál, ó jak mu po znaku se vily! „Něco zažhálo mne tak, nemohu ani řícy, co jest to!“ Paničku píchne něco, myslí: Totě otrok ten hezký! „Isyno!“ dí paní k ní, „tys nějak očarovaná! „Nikdý nebývala jsy tak mluvná a nikdý tak řečná! „Však viděla v zrcadle jsem, tvé kterak oči se bliští! „Vždyť rozpálena jsy! Tak láska-li v tobě se znímá? „Já ale přeji ti to – jen hezký-li jestiť tak hoch tvůj. „Rádabych jej viděla; pověz mi, až zas se okáže; „Pak dovedeš na půdu domu, bych zhlídla ho sama. „Nejsem, znáš mne, hrdá; ni za otroka nechcy se stydět!“ Dlouho to netrvalo, přiběhne tu Isyna skokem, Že k vidění zase jest, paní své oznámí radostně; Vezme ji pod páždí, a Filoklea ptáče co letí, Dychtiva jest ho vidět, po schodech hned skáče jak srnka. Dolů za mříží hledí a zůstane státi užaslá; Slíčnějšího vidí, než znala sy představovati. 68 „Dobře-li jsem neměla?“ dí Isyna, „hleď, jaké líce! „Prv Aurořina, jsem mníla, že je barvila záře. „A ty kudrnky jaké! zdaž nezdají býti se zlaté? „Krásný-li hoch to není?“ A hlavu mate více paničce. „„Hezký jest hoch!““ paní dí, na srdcy pak něco ji tlačí. Čím déle naň pak hledí, tím víc zamilovaná bývá. On ale zajde brzy do loubí, by vázal tam révy. V srdce Filokley však hluboce se ten vtiskl obrázek. „Hezký!“ Filoklea dí, když do pokoje zase přišla. „Roztomilý jak panenka jest hoch!“ pokoj spěšně probíhá. „Růžové tváře jeho! a vlasy! – ó rozmilý hochu! „Ty jsy milostí mne jal – ó kýž mohu spatřit tě blíže!“ Často na pavlač jde, ba běžíběží, až rouška se chvěje; Neb přelíbezný jakýs (prý) teď jí tam větříček věje. Často také myslí, kde a jakby se s ním mohla sjíti: A nenadála toho se, že má brzy zříti ho zblízka. Neb nenadále stala veliká se v zahradě změna. Správec se zle zachoval; pán nechtěl mu více co svěřit. Neb prý nejlepší ovoce zaprodával do města, KvětinyKvětiny, též zeliny, ba všecko, co bývalo vzácné. Dozvěděl pán se toho, a správce ze služby propustil. Nesměl mu víc na oči – ni více do zahrady páchnout. Jozeffa představuje Putyfar za správce do zahrad; Otrokům rozkazuje, ho poslouchat a ctíti jak patří. Jozeff pak tak moudře vše řídí a dobře spořádá. Že teď pořádek jiný vidí pán y pracovat pilněj’: Dostane povolení, ovoce sám k stolu přinášet. Zdá se, že sama paní musyla za milost tuto prosyt. Dřív pak, vejíti než smí, hned musý plénu spustit panička. Krom kleštěnců nesmí žádný vidět pánovu ženu. – Ona pak příležitost dosáhne, ho zblízka prohlídnout. Dobře že kryje pléna – jak po něm očima paní blýskne! 69 Pod syťovou rouškou teprv zná jej býti hezkého. Tak prý neviděla spanilou tvář nikdý na mužském; Jasné oko pak jeho, tak prý ji bodlo do srdce: Že ani svých nemůže očiček teď spustiti s něho. Jozeff pak se pokloně, odcházý. Pán začne ho chválit: „Zdaž lepší ovoce na stůl nepřicházý než jindy? „Jak veliké, krásné! a jak také chutná hned lépe! „Cožli tobě nechutná, Filoklea? Zdáš se mi smutná?smutná?“ „„O, ne!““ Filoklea dí, „„já kvítka ta krásná prohlížím. „„O, jak rozkošněj’ teď voní! jak krásně se barví!““ „Oč že jsem“ dí Putyfar, „nechybil, že jsem ho povýšil!“ Tím zamilované jí, nemní, že srdce roznití. Jde povolán k králi. Filoklea zůstane sama: „Vše se po vůli daří! – seznámit musým já se s tebou, „Ty hochu roztomilý! Potěšíš mne, vím to již napřed! „Prv sy již předpovídám, že zažiji rozkoše s tebou! „Jak jen to mám udělat, aby jsme spolu mohli se scházet? „O, jakbych ráda chtěla, pomáhat ti sázet květinky! „V stínu kdes předceby jsme promluvit spolu mohli slovíčko, „Cukrovali co hrdličky sebe – dá všecko se smluvit! „Isyna? – Mohlaby ta velice býti prospěšná; – „Vím nebneb, že jej miluje: za muže jí dáti ho slibím. „Těch jenom ohyzdných kleštěnců velmi se bojím! – „Teď ale mně připadá, ukojit čím chlapi se dajídají, „Po zlatě jsou hltaví, udělaj’ prý za zlato všecko; „Každý se z nich k mlčení přivede, jen když zlato uzří. „Dám do sytosti ho jim, přivedou pak sami ho ke mně. „Můj nic starý nezví, však ten plamen sám ve mně rozžal.“ „Ale, Filoklea! kam pádíš? chceš býti nevděčná? „Manžela tak ctného podvést a do hanby uvádět? „Zdus plamen ten žžavý! On pan: ten otrok – sy rozvaž!“ „Však jaký těžký to boj! Manželská tu má platit věrnost! 70 „Věrnost? prázdné slovo! Jak vy jste pak manželé věrní? „Každá-li otrokyně není vám milá, bílá neb černá? „Sama panička jenom má vděk vzýt vždycky jen jedním? „O, brzy jest nasycen, kdo krmen jest vždy chlebem všedním! „O, hochu roztomilý! sladkou rozkoš tu již cýtím, „Až budu objímat přemilou tvářičku tu hladkou!“ Však brzy se přihodí, nemusý že se Isyně svěřit, Tím méně kleštěncům; těm za zlato nelze co svěřit. Jozeffa zamiluje Putyfar a více mu přeje; Neb vše dobře vede a s otroky mírně zacházý. Pána to velmi těší, hned všecko mu v domě odevzdá, Správcem činí ho domu, nad všecky ho v domě povýší; Na znamení přednosti, poctí jej lesknatým peřím, Jež na klobouku nosý, hedvábným nad to y pláštěm; Byť odevšech byl ctěn, na ruku dá prsten mu zlatý. – Pán zří s potěšením, že všecko v domě pořádně, Dobře také se děje; neslyší také žaloby žádné. Ač přitom každodenně se tráví hojně a stkvostně; Předce nedostatku nevidí, a všeho jest dosti: Neb Jehova skrz Jozeffa prý Putyfarova domu Žehnal a rozmnožoval mu statku y všeho nábytku, Až Putyfar se diví, – tím více Jozeffovi přeje; Tak mu přivykne, že když nevidí nějakou ho jen chvíly, Dům celý prázdný se mu zdá býti, po něm se mu stejská. Bez něho být nemůže. U večer musý Jozeff ho svlíkat; Zrána když pán povolá, musý sám on ho v roucho obláčet. Velmi Filoklu těší, že Jozeff našel přízeň tak velkou. „Aspoň od kleštěnců nebude“ dí, „hlídán ni stíhán. „Mít budu příležitost, se s Jozeffem často tu scházet. „K němu já, on pak ke mně bez hlídačů smít bude přijít.“ Kdykoli jej potká, jakby nechtěla, odvine roušku: „Předc se okázat musým, že y já také krásná jsem žena!“ S ním do řeči se pak dá, na něj se usmívá líbezně; 71 Pohladí tváře jemu, by dále byl šťastný mu přeje. Pokloní pak se Jozeff a zarděný dále hned kráčí. Zas-li ji potkat musý, se pokloně, spěšně se vyhne. „Což-li jest tak studený,“ paní dí, „neb bázlivý tuze? „Blázýnek nezkušený! odemne snad zrady se bojí? „Neznáš ještě ty nás! žena nezradí, plíce co lechtá! „Nikoli! ta nepoví tajnosti nižádnému srdce! „Byť sebe lepší byl muž, nesmí žen zvědět milostnost. – „Jak se ale zarděl, když pohladila jsem mu líce! – „Blázýnek stydlivý jest; proto tak do země hleděl, „Jakoby bez krve byl, neb mužíček z vosku neb z dřeva!“ „Snad-li mu dost hezká nejsem?nejsem?“ a odkryje roušku, Zhlíží v zrcadle sebe. „Zdaž kdy viděl tak ženu krásnou? „V liliových lícech zdaž mně posud růže nekvetou? „Zdažli mladého posud nemohla jábych těšit muže? „Nesmělý, bázlivý jest, nevinný také. Proč, hle! se zarděl? „Předce co jsem počala jednou, chcy více podpálit. „Zrovna musým mu to říct, miluji že ho, – on že mé srdce „Tak hluboce poranil, – předemnou by se více tak nerděl; „Žádný že neuhasý v mém srdcy ten víc plamen žžavý! „On jediný udusyt že ho může a ochladit žžavost! – „Takli se mám ponižit? Mám já snad lásku teď žebrat? „Kde bohatých hochů dost – kojili mou rádi-by milost! „Takť jest! Nesmělý kde muž jest, žena poddat se musý; „Na hanbu, potupu nic dbát, ba všemu se oddat!“ Brzy se jí podaří, když Jozeff sy píše vydání, Přikrade do pokoje se jeho; ztichoučka neb kráčí. Sama ho dřív políbí, řkouc: „Mohlbys ty býti přešťastný! „Nesmělý tak nebudiž! Nevinný cos blázýnek ještě? „Tvá paní ponižuje velice sebe, krok činíc první: „Padlby jiný jí k nohoum. Ty zdáš se ni cýtit, co míní? „Zjevnějli řícy ti mám, k tobě že milostí zahořím? „Ni mi políbení dáš, když hrubě tak snižuji sebe? 72 „Což pak, jak láska ve mně chtivá žhá, ty to necýtíš? „Tak necytedlný stojíš, nebyla-by jak krev v tobě plyvá!“ On se užáslý třese, hluboce jen se před paní klaní. „Odpusť!“ se zajikne, „ach, odpusť!“ zarděný praví, „Víš, můj dobrý pán že mne povýšil z zlého otroctví; „Krom tebe všecko mi v moc dal y domu svěřil celého!“ „„Z toho sy nic nedělej,““ paní dí, – však něco se šustne; Hnedle uleklá paní potichmo se zpátky vyloudí. V svém pokoji nevrle sem a tam rozhorlená kráčí; Sama s sebou nevrlá, nedaří že po vůli se, vzdychá; Sama pak k sobě praví: „Vždyť zarděl se! vždyť se y třásl! „Blázýnek jen se bojí – ó vím, že milostí též hoří! „Bázeň ho jen zdržuje: a neví, že časy ty přijdou, „Sám kde mi padne k nohoum, mne kleče o milost požádá! „Třásl se a zajíkal? Takové znám dávno já ptáky! „Než co nežádá milost! předc s ním musým vzýt sy tu prácy!“ Při večeři povídá Putyfar, že Fárao časně K vojsku sy sám vyjede, dřív než vyjde parné slunéčko. Jozeffovi káže, by před dennicý sebe zbudil, Roucho vojenské by mu přichystal, na vůdce jak patří. Toť bude příležitost zas nová! myslí sy panička. Srdce se v ní házý a radostí jí žíly naběhnou. Hned nevrlost zamane a časně do lůžka sy pílí; Služkám přikazuje, by ráno ji nechaly spáti, Dokud je nepovolá. „Myslím, že tak časně neusnu!“ Jak dennice vyjde, Jozeff jde pána hned zbudit. V roucho vojenské strojí, a pán jede pryč jako šípka. Ještě pak když skládá do pořádku pánovy šaty; Náhle od měkkoučkých se rukou celý objatu cýtí. Líbajíc, tiskne k sobě ho Filoklea žžavá: „Spi semnou! „O, spi semnou! můj zhasni plamen! tebe víc se nespustím! 73 „O, spi semnou!“ k sobě pne a líbá – „syc padne tvá hlava!hlava!“ Jak osyka se třese a celý dí Jozeff užaslý: „O, paní, rozpomeň se! Nevděčným smímli já býti „A proti svému Bohu velice zdaž zhřešiti mohu?“ Však ona tím víc žhá a do náručí své ho přitiskne, Líbá a tískne ho tak, násylně až on se vytrhne. Pryč uteče zděšený, v paniných plášť nechaje rukou. O, nevinňátko, želím tě, neujdeš pomsty ukrutné! Skamenělá tu stojí, divnými se barvami kalí. Msta, potupa, hanba napadá, krev v ní se též pění. „Já! paní! potupená! – od otroka opovržená!“ Hanbou, rdí se studem – puká žluč – pěnami také kaní – Láska milostná ta tam! nastoupí pomsta ukrutná! „Hanbu tu máš vytrpět šeredně, ty otroku hloupý!“ Teď uvidí teprva, že v rukou plášť Jozeffův drží. „Ha!“ vzkřikne, „hadr ten má k pomstě mi sloužit za důkaz!“ Hned se do lůžka vrhne a křičí, hrdlo co stačí: „Ach, přispějte brzy k pomocy! ach! ach!!“ volá v pláči. Služky se hned přihrnou, na ten křik y kleštěncy běží. Však paní mdlá jen kyne na plášť, na lůžku an leží. Křísejí služky honem a paní jen vzlíká a heká; V pláči pak vypravuje, pro pláč ba povědit ni může: Jaktě ten nevděčný, ten otrok, ji snažil se znectit. „Násylí až mně činil Hebrejský kluk. Jaktě se vztěkal! „Když jsem křičet začala, ulekna se, pryč tiše chvátal; „Pláště tu zapomena, mně pohrozyv, pryč odtud teklutekl!“ Spínají služky ruce, – zardí se nad touto neřestí A hlavami vrtí, divícý se, jak mohl se tak spustit! Však proti Jozeffovi kleštěncy nahlas teď vrčí. Isyna jen jediná ramenama krčí, vzdychá potichmo; Dávno neb znamenala, jak v ctné paní láska ta doutná, Jaktě pokoutných míst schání a jak mu nabíhá. 74 Však paní uražená jen pláče a vzdychá žalostí; Tím víc lkát počíná, když slyší, že se pán domů vracý. Pán jak jen do pokoje vkročil, hned poznovu omdlí; Však brzy se vzkřísý a pánovi naproti běží: „Pomsti! ach, pomsti mou čest! svou hanbu pak pomsti!“ Promluvit víc nemůže pro pláč, jen vzlíká, zas omdlí. Hned ale jedna za ní věrnější služka řeč přejme: „Pane! povýšil jsy nám v domě hodného teď chlapa! „Hle! hle! miláček ten tvůj zachoval jak k tobě se vděčně! „Kluk Hebrejský paní velice tvou znectil a ztupil! „Násylí až jí činil! O, hanba! Máš na tom dosti! „Když slyšely jsme její odpor a žalostné volání, „Běžely jsme, co stačil nám duch; však pozdě jsme přišly: „Neb uslyšet musyl nás, dupotu také lekl se našeho; „Pláště tu zapomena, nezdárný kluk skryl se a utekl!“ Třískl-by jak do něho hrom, Putyfar stát zůstane zmámen! Promluvit nic nemůže, jen msta z něho prchlá zapáchá; Štětinějí mu vlasy, očima mstně blýská a jískří. Běhá sem tam divoce, kleštěnce pak státi tu uzří, Prchle vytáhne meč svůj, řka: „Hned mi zločince přiveďte! „V srdcy ať mu skoupám meč tento! ať srdce mu projmu! „O, toby málo bylo – zločinec ten více zaslouží! „Nesmí tak rychle pojít – ať dlouhou smrtí se moří! „Ať v žaláři tuhém hní – dlouho ať svou hasý chlípnost! „S hady a ješrěryještěry ať hnízý, ať s červy se plazý! „Choval jsem já y také – ó choval jsem ještěra v ňadrách! „Svlecte ho a veďte do žaláře zas otroka v hadrách!“ Jozeff od kleštěnců popaden, hned svlečen ze všeho, Pro věrnost, nevinnost do tuhého žaláře jest vlečen! 75 VIII. Zpěv.
Obsah.
Jozeff v žaláři. – Jeho nářek. – Žalář a vězni. – Jozeff od hlídačů chválen. – Také správcy nad vězny se zalíbí. – Správec mu odlehčuje a béře ho k domácýmu posloužení. – Dva ouřednícy Faraonovi do vězení dáni. – Jozeff je obsluhuje. – Jejích sny. – Jozeff je vykládá. – Sny se vyplňují.
Hned odveden Jozeff, v tuhém jest zavřen žaláři; Pochopové připnou na nohy, na ruce mu hned pouta. Sklípek ohýzdný jest ten podzemské díře podobný; Stuchlý a uzký jest tak, že nemá než tři kroky šíře. Smradlavý puch zde jakýs zle páchne, až těžce se dýchá; Po zdech vlhkost a mech se pne a tichost trudná smouší. Když pak se ohlídne – neb slunce sem nikdý nepřijde – Vzdechne sobě hluboce, počíná pak truchlivě lkáti: „Bože! co jsem zavinil? ach! kde jsem se octnul najednou? „Ledva vypučilo mé štěstí – vztek náhle ho podtnul! „Z tak dobrého domu vlecen, v žaláři tu vězým! „Oklamán dobrý byl pán: nevinný já zde slzy cedím! „O, bych nikdý nebyl nalezl tu přízeň u pána! „O, bych v zahradě ryl, kam v příchodu mém jsem byl zřízen! „O, kterak s vámi-bych rád se obíral, krásné květinky! „O, kterak rád-bych váš posud, růžičky, zalíval! [76] „Občerstven každého rána tou ambrovú vůní, „Rád-bych vás hlídal v haleně, neb režné jen houni. „Jak rád jsem se v tobě procházel, růžový háji! „V tobě jsem ráj sy tvořil! – Jak zmizelo náhle to štěstí! „Ptáčkové tam vesele svou ranní píseň sy pěli: „Vzpoměl na otce-li jsem, tesknou mou svlažili tíseň!“ „Teď tu v žaláři sedím, v tmavé a smradlavé díře! „O, co za chlípnice vztek vytrpím! ach, kdo bude věřit?“ Vzdechne, chce sepnout ruce: – řetěz o zemi mu řinkne; Že vězeň jak zlosyn jest, ten řinkot ho upamatuje. Hnedle utichne trudně – počíná však zas brzy lkáti: „O, jak nešťastný jsem já! ach, tuze“ sy vzdychá, „nešťastný! „Jak nevinně trýzněn! Proč z zahrady jsem musyl vyjít? „Tam jsem žil spokojeně! Do domu proč přijít jsem musyl? „O, bych chlípnicy té nepřišel byl před oči nikdý! „Prokletá chvíle byla, do domu když poprvé vkročím! „O, ženy nestydaté! ó proklaté plémě ještěrčí! „O, plémeno chlípné, podvodné, zlostné a mstivé! „Manžela ctného mělas: předcs žhala milostí neřestnou! „Nešťastného mne dost, vězení jsy v to ještě uvrhla! „Slýchal jsem vždycky syce, plémeno že lstivé jest ženské: „Zkouším! – ach, zkouším, že také jest mstivé, ukrutné! „V tomtoli, ach, vězení mám svůj celý věk mladý strávit? „Snad slunečního světla zbaven mám tudy býti!?“ „Můj ale pán dobrý, co tento o mně sy pomyslí? „Jaktě obelhat jej musyli, ti zlostnícy krutí! „Neslyšaného vsadit, jak mohl mne v stuchlý ten žalář? „Zdaž jsem tak od okovů, od pláče-li zdaž jsem tak zpuchlý? „Od okovů, pláče, – od obého tu zpuchnu a strouchním! „Ztrápený a zmořený! osud můj bude vždy v slzech plynout. „O, Jehovo! Zdažs mne zavrhl? Proč přísně tak tresceš? „Nejsem nešťastný-li dost, že otce na vždycky jsem zbaven? 77 „Otrokem býti že mám – v cyzyně že sloužiti musým? „Ještěli v tom vězení mám mřít a se k smrti usoužit?“ – „Což opovážlivý díš? s Jehovou ty chcešli se soudit? „Neb Jehova zdaž má z činů svých tobě skládati počet? „Odpusť, ó Jehovo! neb nevím ani, bleptá co jazyk! „Srdce mé dobře ty znáš; co jsem prořekl, – Bože, mně odpusť! „Pakli jsy ustanovil, bych v tomto žaláři se trápil: „Popřej, Dobrotivý! do hrobu bych časně se sklonil!“ Kdos u večer mu podá černého kus chleba a vody. „To, zločinče, budou hody tvé“ dí, „a tvé pomlsky!“ Spěšně odejde zas pryč, za sebou pak řinkne tak dvéřmi: Otřese až se žalář – ohlas rozlíhá se trudně. Jozeff ale nemůže okusyt ni kouštíček chleba; Vody pak potřeba víc, neb hořem vnitřnosti mu prahnou. Noc tu celou nemůže zamhouřiti ni oka svého. Pláče nahlas, naříká, neb vzlíká a vzdychá potichmo. Ráno pak jest vyveden, s jinými by svou konal prácyprácy. Než ale jsou svedeni z vězení svých věznové druzý, Na vězení vzhlédne, v němž věčně má býti zavřen. Neb k vysvobození,vysvobození ni malá mu naděje svítí. Smutně hledí na toto veliké stavení a nákladné. Jest škaredé, černé, pro zlostníky bydlo příhodné; Místo oken tu vidí hluboké a okrouhlé jen díry, Jakbys na lebku hleděl, škaredé v ních mříže železné. Ohražené jest valem, pevnými též kolkolem zděmi. Z kuchyně kouř nevidět, neb drží se zde mnoho na posty. Po zdech a po valech uvidíš stát v brnění stráže. Žádný nevyjde odtud, na obecné jen leč veden dílo! Svedení zlosynové jak nového jen vězně zahlídnou, Naň povděčně hledí, na něho potutelně se smějí. Tak prý zlostný satan povděčně vítá do pekla 78 Zlosyna, jenž Tvorcy se protivil a čest mu odpíral; Tak celé obšloupí jej peklo, šeredně se směje! Naň zuby vyšklebují, pohryznout jakby ho chtěli: Tak zločincy tyto na Jozeffa vděčně se smějí; Všickni ho obšloupí, za ruku pak vezme ho jeden: „Buď nám přivítán, „přivítán,“ dí, „bratře, do řádu našeho! „Co pak dokázal jsy již, vždyť máš posud na bradě mlíko! „Nestůj smoušile tak! Chlap hodný musý všemu zvykat! „Bejkovec neb karabáč – to stejné jest! S námi se snášej. „Dost vesele žijeme, klejeme také, kam čert jen káže! „Dost natropíme chlapům, těm pochopům, zlosti, y strážným! „Buď, jako my, veselý!“ Však Jozeff víc hlavu sklopí, Jen ramenem pokrčí, neb potichmo své oslzý oči. Každý kolečko své vzýt hned musý a připne se k němu, Dostane též lopatu, musý svých též hadrů vyslíknout; Neb příkop dnes čistí, kam neřád teče z města celého. Pro smrad sami musý poručnícy nos sobě zacpat. Vězní vyvodí pak smích, zlořečí, neb zpurně sy vedou, Žert sy tropí a neřád na se y na dohlídače lijí: Ač za to dost šviháni bejkovcem bývají často; Předc zlořečí a klejí, a mrzké své zlosti provodí. Jen jediný Jozeff vždy pracuje pilně a zticha, Jakby ho tu nebylo, ni cekne, a potichmo jen vzdechne. „Ňáký jsy bázlivý chlap!“ naň houkne z těch jeden věznů, „Do cechu se nehodíš našeho, budešli tak skučný. „Osměl! a postříkej toho pochopa, ať také smrdí!“ Však jakby on neslyšel, tím pilněj’ svou koná prácy. U večer šaffáři chválí sobě vězně nového. „Přeškoda!“ dí k správcy, „jestli ten zkazu kdy vezme! „Všecko ochotně dělá, ač zrádcy ho sváděli dosti, „Způrně by sy počínal; on však tiše svou konal prácy. „Nic sobě nestěžoval, jen zdálo se, že tiše plakal. „Však tito zlosynové posměch jenom z něho sy ďáli: 79 „Proč asy dobrý ten chlap do tuhého žaláře byl vsazen? „Nezdá se býti lotrem; myslím, žeť ze závisti zrazen!“ „Náš veliký Putyfar“ dí správec „ho vsadit sem kázal; „V čem pak se mu provinil, to nevím, než vzdychal srdečně, „Když mi byl odveden v moc, a kleštěnec přísně přikázal, „Zločinec ten by držán nejhůř byl, ho plísně nerudně!“ „Tak lituji ho,“ praví šaffář, „by jen pokažen nebyl! „Aspoň já znamenám, že v něm není srdce neřestné. „Jen kdyby se zlosyny nemusyl chodit a konat prácy: „Vždy ho budou svádět a hledět k své zlosti přitáhnout. „Ty ale, nebť jsy pán, ty mohlbys vstříč tomu vejít. „Díla je dosti v domě, zanechej jej k prácy domácý; „Mám za to, že se tobě zachová, neb je velmi ochotný.“ „„Jestli tak hodný, zkusým,““ dí správec, „„ráno ho přiveď, „„Bez toho nedbalý je ten kluk, jejž vzal jsem sy k službě!““ Ráno jest hned přiveden Jozeff a představen správcy. Správec táže se jej: „Co umíš dělat, řekni, za prácy?“ „„Cožkoli rozkážeš, jsem ke všemu snadný a ochotný; „„Troufám,““ Jozeff praví, „„podaří že vše se mi dobře.““ „Všecko tu uklídíš, nanosýš pak s potřebu vody, „Drev také naštípáš pro kuchyň, umeteš všudy čistě.“ Pán pak odejde brzy. Jozeff hned pracovat počne. – Vše uděláno je hned, se ohlíží, zdažli co k dílu. „Čím se obírat teď mám?“ Nemilá neb jest mu zahálka. Však zahrádku vidí, ta byla již spuštěna tuze. Vezme hned hrábě a rejč, záhonky ryje zarostlé, Čistě je pohrabuje, upiatou z nich pejřku pak pleje; Cestky též prošlapuje, přes plot když smeti vyházel; Dohromady zrostlé na záhonky květiny sázý, Po zemi se plazýcý růžičky vzhůru vyzdvihne, K stonkům je uvazuje, mechovou z ních strouhaje kůru. 80 Všecko to když udělal, nese vodu a kvítka zalívá. Květina občerství a se zdá perličkami třpytit. Pán se domů vrátí, hotovo zdaž všecko prohlíží, A se nemálo diví, když spatřuje, čisté jak všecko. „Chlap sy ten velmi pílil! Kde jest vězen?„vězen?“ táže se po něm. „„V zahradě, pane, jest tvé,““ mu praví kdos, „„váváže stromečky!““ Pán spěchá do zahrady, podivem však zůstane státi. Všecko se tam zelená, obživlý zas kvítek ho vítá. „Kdes vzal“ táže se pán, „kvítečka ta krásná, mi pověz?“ „„Zvadlá porůznu byla, nebyla však zříti pro trávu. „„Pleje tu trávu, je zřím, a na záhonek vysadil jsem je; „„Rostla by ti k těšení, čerstvou jsem zvlažil je vodou!““ Pán docela teď jinou zahrádku zhlídne, ho chválí, Plácaje mu ramena: „Poznávám, chlap že jsy pilný. „Mně budeš posluhovat; odlehčím prácy já tobě. „V domě co potřeba jest, uděláš; máš míti se dobře!“ Jozeff se poděkuje a se táže, co ještě by dělal? „Odpočiň sy!“ dí pán, a pokrm jemu dáti přikáže. Teď pak se přihodilo, že dva z ouředníků krále Dostali se v vězení. Proč? zač? To uslyšíš dále. Nad šenkýři jeden byl a měl sobě svěřeno víno. Často prolíval tak krk, že stál prý na mola spitý. Ouřad také byl jeho, koflík vždy králi podávat, Kdykoli byl prázdný, ho nalívat a králi donášet. Však vždy ožralý jsa, nemoha ani na nohou státi – Za zlé nemějte mu to! – neb sám král smáti se musyl. Když ale den každý, vždy více a víc se ožíral, Stát nemoha, kodrcal, až vínem krále políval: Farao směšně praví: „Vystřízlivět trochu ho nechám! „Syc jinák dobrý je chlap, v vězení pak nechť sy povzdychá.“ 81 Druhý byl nad pekaři; vládl kuchyní, špíží y moukou. Královu o tabuli se starat – to nesnese každý! Dorty musyl nosyt sám k tabuli y cukrové chleby. O, kdoby pochyboval, koláčů že dosti mlsával Lepších, – přejte mu to! – než Farao, neb jeho hosté. Však prý přísloví jest: dobrá brzy vůle že píchá, Máli člověk se blaze, že zhrdá, neb se pejcha ho chytí. Pád ale ten to není, nikoli! on pyšný nebývál, Nezhrdal nad žádným; králi pronevěřil se jinák. Neb prý – král to zvěděl! – nejlepší mlsky prodával. O, tos sy zle poradil, ubohý! ó napřed tě želím! Vše se to dozvěděl král. Hněvivý rozkazuje oba, Sklepníka y pekaře do tuhého vsadit žaláře. Hned jsou odvedeni, dodáni též do mocy správcy. Složeno však nebylo na tyto dva práce nižádné. Jim pokoj vykazuje správec dost velký a světlý, Z nějž vyhlídka byla do správcově květné zahrádky. Jozeffovi pak velí, těm věznům sloužit ochotně. „Neb že přeji ti, víš, chcy sprostit tě práce obecní. „Jsou to lidé bohatí, můžeš peníz ňáký pozejskat. Snad je také vyrazýš – hleď všemožně jim se zalíbit!“ Vězni tím se těší, nebudou že dlouho tu vězet, Až prý král vzpomene sy na nás, zas k sobě připustí. Jsou veselí proto dost a nezdaj’ sy z toho co dělat. Zvyklí jak jindy byli, posavad tak zhejrale pijou. Navštěvují známí, y neznámí y hosti se hrnou; Nepřijdouli jejich ženy, přijdou mrzké nevěstky. Všeho dost býti musý, y v žaláři je dost veselosti. Žádný nepříjdeli kdys, tu s Jozeffem šašky provodí. Vypravovat musý jim své příhody, neb také frašky. Tak sy ho oblíbí, že y noce tu tráviti musý. Některý dá se peníz, za to však musý dlouho je bavit. 82 Den jako den vesele tráví a dost se vyráží: Ač někdy nevrlí, že král nevolá je tak dlouho. Když jednou zrána k nim Jozeff zas k službě přicházý, Co poroučeli-by, neb snídali, chtě vědět od nich, Vodu k mytí přinesa, očekávaje rozkazů dálších: Nad obyčej je vidí být smutné a tesklivé velmi. Táže se na příčinu: „Proč jste dnes tuze tak smutní? Zámutek vám patrný z tváří dnes y z očí hledí! „Co vás zkormucuje? smutného neb vám co se stalo?“ „„Dobře pravíš! divného cosy nám zdálo se oboum. „„Sny-li vykládat umíš, neb znášli ty hádače ňáké, „„K nám je přiveď; nemůžem vyložit neb sy zdání to divné.““ „Hádače“ dí, „neznám, však svěřte se, páni, mi směle; „V usta mi dá Jehova, jejž vzývám, výklad, to věřte!“ „Slyš tedy!“ šenkýř praví – „Mně zdálo se v zahradě spáti. „Krásný vylézat vidím ze země keř vinný a růsti, „Obdivuji zrůst spěšný jeho – však více ustrnu, „Když uvidím ratolesti y tři z něj bůjně vyníkat. „Hnedle se list zelená, hned pnou se provázcy po stromku, „Révy hned kvísti vidím y hojně se zrnka nalívat. „Když se tomu tak divím, hle, spatřím zralá najednou! „V koflík je vytlačuji Faraona a králi podávám.“ „O, přešťastný jsy ty! Brzy máš ze žaláře vyjíti! „Sen se ti dřív vyjeví, než zastkví slunce potřikrat. „Tři ratolesti neb jsou tři dny jenom tvého žaláře; „Pak dosazen zas budeš – ó přeji! – do ouřadu svého! „Rozpomene na tebe se zas král, a budeš mu podávat, „Jaks obyčej míval, koflík – y sám z něho pívat!“ Šenkýř radostí skočí a Jozeffa k srdcy přitiskne; Měšec celý mu hodí, a v sklepě se již napřed kochá. 83 Však s sepiatýma Jozeff rukama, s slzavým také okem, Padna na svá kolena, jej žádá a prosý pokorně: „Pane! ó rozpomeň se, až bude ti kvísti zas štěstí – „Rozpomeň, ach, se na mne! nenechej ta pouta mne nésti! „Sprosti mne těch okovů! nakloň mně krále k milosti! „Rcy, nevinně že trpím, že vězým tuto ženské jen ze msty!“ Přisáhá však šenkýř při apisu, vínu též žžavém, Jozeffa vysvobodit: vězení hned jak bude zbaven! Správce pak nad pekaři uslyšíuslyší, jak druhovi dobře Sen vyložil, jemu dí: „Sen můj také dobře mi vylož! „Neb y podobně vězým v zármutku a smutně se trápím. „Jestli mne tak potěšíš, věz, dosti koláčů máš míti; „Všech také ti pokrmů posýlat budu, až do sytosti!“ „„Jen povídej sen svůj““ dí Jozeff, „„co Bůh mi poví, „„Tajiti nic nebudu, vypovím vše věrně a přímě!““ „Zdálo se mi y také, že jsem nesl tři koše mouky „Pro kuchyň královskou; přitom však jsem se nazlobil dosti. „Zatrolení ptácy, co mně natropili zlosti! „Právě neb na ten košík, v němž jídla pro krále nosývám, „Tak padali hltaví a doráželi naň jako šídla; „Ni jsem ubránit mohl, ni ty žravé hosti odehnat: „Ač jsem oháněl se dost, y klel a zlostí se pukal!“ „Líto mi“ Jozeff praví, „tebe jest – tys tuze nešťastný! „O, radč mně zapověz, nemusyl bych sen ti vykládat! „Tři koše, tři také dny života jsou ještě jen tvého! „Rozhněván král na tebe, tě sprostí ouřadu všeho! „Však horšího co jest – oběsyt na šibency tě nechá; „Ptácy tě dráti budou a masem tvým sýtiti sebe!“ „Ty kluku zatrolená!“ pekař dí a po něm se hned žene, „Potvoro panchartská!“ ale Jozeff mu spěšně vyklouzne. „Až jenom dostanu tě, pak šeredně ti záda vypráším! 84 „Hleďte, kluk zlotřený, jaký mně osud hádá ohavný! „Víc mi na oči nechoď!“ zůřivě jej kleje a láje; Ni se od šenkýře ukojit dá, ba více se bouří. Dost vymlouvá mu druh, nedbal by na výklad omylný; Předc ukojit se nedá, více na Jozeffa sočí: „Ne, ne! já nemohu na kluka toho víct pohlédnout! „Až jen se dostanu ven, připravím muka jistě mu horší! „Nechcy ho víc na očích uvidět!“ Hned předvolá správce. „Mně k službě zaopatř“ dí k správcy, „chlapce jiného!“ Však šenkýř: „Zanechej mi Jozeffa, ať mi on slouží! „Druh se zatím zdobří, nebude, mním, více ho soužit!“ Správec se vymlouvá, že nemá také k službě jiného. „Neb z těch zlostníků“ dí, „nehodí se žádný pro službu!“ Po třech dnech pak Ejipt slavné radovánky provodil, Narození Faraona držel památku přeslavnou. Každý se tu raduje a krále vší rozkoší baví. Král dvořenínům svým stkvostné připravuje hody. Když všickni veselí jsou, král se též rozhřeje vínem; Šenkýř mu připadá. „Chlap ožralý rovně sy stejská „Ve vězení trudném – snad z svého se vyspal opilství!? „S námi ať se veselí zase dnes; hned dojděte pro něj?něj! „Že na milost jest přijat, povězte, ať pilně nalívá! „Ten pak nevěrný pekař nezaslouží žádné milosti! „Ať na šibency visý – krkavcy ať zloděje žerou!“ Šenkýř hned přiveden, zas králi jak jindy nalívá: A na šibency pekař již visý, větrem se již klátí! 85 IX. Zpěv.
Obsah.
Jozeff sy ve vězení stěžuje, že ouředník nad šenkýři na něj zapomenul. – Správec nad vězny umřel. – Jiný dosazen, který s Jozeffem tvrdě nakládal. – Sny Faraonovy. – Žádný je vyložit nemůže. – Jozeff je vykládá. – Radí, coby král činiti měl. – Od Faraona Ejiptu představen. – Jest v královském voze po městě vozen a za vládaře vyvolán. – Filoklea omdlí a vyzná Jozeffovu nevinnost. – Putyfar se s Jozeffem smíří. – Král davá Jozeffovi manželku.
Jak když po zlodějích, do domu jenž v nocy se vdrali, Vše, co bylo stkvostného, to tam! dům zůstane prázdný, Zpustlé a sebrané vše – uvidíš ruce spínat domácý, Světnicy když prázdnou uzří, a jak zmámení stojí: Tak když do pokoje Jozeff všel, sloužil kde pánům, Pojme ho trud veliký, jak omámený zůstane státi; Všecko neb prázdné vida, a ticho panuje trudné. Každé slovo holé zdi, jako sud dutý, zpátky opáčí. Jozeff se zas cýtí osamotněnu býti v žaláři. Vzdechna sy těžce, praví: „Ve světě jak jest všecko nestálé! „O, jak omylný osud s člověkem hraje nevěrně! [86] „Hnedle ho pozdvihne, maluje rozkošné mu ráje: „Hned zas zkormucuje! A vypučí ledva mu štěstí: „Příhoda je podtne, zmizý se, neb přestane kvésti! „Takhle mne podvádíš a semnou tak mámivě hraješ! „Ach, kteří přáli tu mně – jsou pryč! Ach, smutná památka! „Zas tu osyřelý jsem! – Jak zřídka kdy stálé jest štěstí! „Nač ale sy stěžuji? Nemámli pak pána dobrého, „Jenž odlehčuje mně a hoví, když v čem může? „O, Jehovo! děkuji, že mně lidi dobré vždy zbudíš, „Přátely do vězení sesýláš, také bídu mně lehčíš! „Vždyť potěšil také mne šenkýř! ó slíbil mne sprostit „Těch okovů – ó dal by to Bůh, by vzpoměl sy na mne! „Slíbil to! slíbil to sám! Jak malá dost naděje těší! „O, buduli těžkých okovů těch sproštěn předc jednou?! „Chcy tiše snášet – vytrpím teď nehodu každou!“ Nadějí tou se těší, spolehá se na sklepníka tuze. „Vždyť mně to slíbil“ praví, „pomoct měmně může slovíčkem.“ Však již celí měsýcéměsýcové přejdou: a nejde pomocy. Jozeff jen předce čeká – však nic! – již přešlo y leto. Neb prý, šenkýřovi když dobře se vedlo a šťastně, Jozeffa zapomenul. „Tak štěstí bývá nezdárné! „Tak svět odplacuje!“ vzdychá sy a stěžuje mnohý. „Tak se dělo y semnou! Dokavad samé kvetlo mi štěstí, „Přátelů dosti jsem měl; všickni mne ctili a přáli, „Stavěli upřímní se býti, ulíbat mne mohli: „Však když přestalo kvíst štěstí, když bída mne trápí, „Vrtkavé když se na ně počalo usmívati štěstí; „Na mne zapoměli též, ani nechtí více mne znáti!“ „Tak jest!“ Jozeff praví, „na lidech kdo sy mnoho zakládá, „Tuze sebe mejlí, pomocy třeba Božské se zbaví! „Odpusť, ó Jehovo! že v lidech jsem já také doufal. „Bídník postavený v ouzkostech všeho se chytí, 87 „Však tebe nespustil jsem nikdý se, vždy tebe vzýval; „Dobře ty srdce mé znáš, že celou v tebe naději skládámskládám, „Ty víš nejlepší, nevinně že mne vsadili v žalář; „Ty y slzy mé vidíš a rukou k nebesům kterak spínám! „O, bych neznal tebe, snadbych musyl dávno již zoufat! „Tys ale naděje má! znáš přispěti, bývá když nejhůř! „Tys mne ochraňoval, bych nezhynul v pusté čisterně! „Mnes od mladosti vedl: povedeš také k cýli mne šťastně!“ Když tak žalostně želí – nevěda, že nová zase těžkost Jej očekává – hle! již nemohou ani dostati slova Ze správce! Nenadále on padna, tu bez sebe leží. Kdo jen jakou pomoc zná, hned běží, snáší vodičky – Všecko nadarmo již jest! v něm srdce se více neházý! Tváře se modře mění – krev stydne – ach, více nedýchá! Strnulý Jozeff tudy nad správcem zemřelým stojí. On jediný ho upřímně želí v té prokleté tvrzy; Neb necytedlný jiný popadá vše, jen co kde může; Jen umrlého želí, nemohou že svlécy ho z kůže. Teď s rukama sepiatýma Jozeff hledí na mrtvého: „Proč jsem neumřel já radč!“ litostivě naň slzy cedí. „Proč jenom nejhorší mne musý vždy potkati rána? „Čeho jsem se dočekal!? Proč mne prvé smrt sy nezhltla? „Takli mne, ó Jehovo! samým chceš stíhat neštěstím? „Dost nejsemli trestán? horší švihat chcešli mne metlou? „Však co prořekl jsem zas! S Jehovou chceš, červe, se hádat?! „Ach, Jehovo! odpusť, co prořeklo stížené srdce!“ Však také měl příčinu, naříkat a plakat žalostně; Neb nově dosazený s ním správec tvrdě nakládal. Jozeffa neznaje dřív, v tužší vězení hned uzavřel, Kus černého chleba a vodu mu dávati kázal. Ač zaň dost prosyli a ho chválili správcy šaffáři; Předc se nedal pohnout a více uzavřel uši. 88 Bylť prý správec nový z kleštěnců nejukrutnější, Jejž Putyfar dosadil, by z domu toho způrníka odbyl. – Zaslechl jsem y také, neb potichmo to šeptala múza: Že ho Filoklea mít za správce chtěla žaláře, Trýznil by Jozeffa víc, neb msta ženy nikdý nehasne. Dvě léta již minuly, šenkýř co zas králi naléval. Dobře se sám maje, nevzpoměl na Jozeffa více, Ba docela na vykládače snů, ač ho prosyl, zapoměl. Však brzy se přihodí, potěšen že bude zase Jozeff – Již ta hodinka prší, kde má opět býti povýšen. Farao měl vidění, nad nímž se zhrozyl a rmoutil; Nechtělo z mysli mu sjít, ač dosti se z něho vyrážel. Zdálo totižto se mu, že na břehu Nýl řeky stojí. Krásná vyhlídka tato opojí jeho srdce radostí. Ještě ho více těší, nenadále co z Nýlu vystoupí. Neb sedm krav pěkných, tučných také z Nýlu vycházý. Krásný na ně to byl vzhled, kterak pásly se husté po trávě; Skákaly napasené tak bůjně, až král ani očí Spustiti s nich nemůže, a diví tučnosti se jejich. Však, nastojte! opět co vidí, král lekna se, strne – Krav škaredých, hubených sedm zas, jak kostnice, zhlídne. Lezou zdlouha z řeky, hubeností ba sotva se vlekou. Předc se na vrch vedrou, hltaví však co vlcy slídí; Hned se po žrádle ženou. V zelené ač trávě se pasou: Předc mrchy jsou hubené, hltavě ač všecko sežerou, Ač y po nich trávník, kde pásly se, zůstane spálen. Více užasne nad tím, majecý že důstatek pastvy, Mžikem že pohltí ty tučné a masýté krávy! Farao tak se zhrozý a se nad tím lekne náramně – Kdyžtě procytnul ze sna – hle, ještě se snu toho leká! „Co to za sen?“ myslí, „proč pšíšery zřít jsem ty musyl? „A co se více divím, pohltit jak mohly ty mrchy „Krav sedm tak krásných, tučných jak mohly hned pozřít?“ 89 Snem tím přestrašený, celý umdlený, předce zas usne. Spí pak nedlouho tiše, počíná zas poznovu sníti. Zdálo se mu viděti – pamatuj však stéble na jednomjednom, Mně-li to věřit nechceš, nahlídni, okáže ti bíble; – Zdálo se mu viděti krásných sedm klasů vyrůstat, Tak zrnatých a plných neviděl král nikdý v Ejiptě; Až se k zemi skloňují; pro tíž neb stéblo unesti Je nemůže – a král se divě, je zhlíží radostně. Však ale, nastojte! co vidí za šeredné ohyzdy! Až zas užasne celý, také zdá se mu, lidé že blednou! Náhle neb z stébla toho rezavých sedm klásků vylézá, Omrazý až sebe král, tak chudých a jak vlásek, tak tenkých. Ještě se víc podiví, když vidí, že hned obežerou Ty šeredy oné zrné klasy, ba mžiknutím zhltnou, Že po jejich kráse ni zrní, památky nalezneš. Nad tím zhrozený král a odpolo mrtev, procytne; Kroutí smutně hlavou, nevrle pak po lůžku se válí. Co škaredé vidění má znamenat, zvěděti touží. Dost u sebe myslí, však čím sy více přemejšlí, Tím mrzutější jest, kormoutí tím sebe více. Neb pochopit nemůže tu krásu, ni obludu tesknou. Zas se usnouti nutí, neb posud noc smoušila trudně; Však nemůže usnout – sen mu hlavu svírá jako kleště! Jak se rozední trochu, hned povstane se svého lůžka; Po pokoji nevrle sy chodí, pak do okna vylehne, Čerstvé by do sebe vsál povětří – sna by zapoměl: Nic ale platno není, předc sen z hlavy nechce mu vyjít. Sejde do zahrady až, vzlíkal by tam ambrovú vůni; Však ani vůní libou sen strašlivý vyhnat se nedá. Zpátky zas do pokoje přijde, sem tam zkormoucený kráčí. Čím víc chce pozbyt, tím víc se mu sen v hlavě hatí. Rozkazuje nevrle, povolat hned hádače zběhlé, Mudrce, též učené, kdo hádat jen zná, honem běží. 90 Kněží se též zběhnou, neb prý tito hádají nejlíp. Již se napřed lekají, co zlého se královi zdálo. Když již pohromadě jsou, bez odkladu Farao vyjde. Truchlivě, však vážně kráčí, řady hádačů projde. Na trůn se posadí, všecky s bystrostí prohlíží. Každý umlkne nyní, k slyšení nastrkuje uši; Jak sloup každý stojí, poslouchá, až usta otevře. Král počíná hned vypravovat, prv těžce sy vzdechne, Strašlivé, jenž děsyly velice jejjej, sny této nocy; Jak sedm krav uviděl překrásných z Nýlu se rojit. „Velmi jsem obdivoval jích krásu y sýlu y tučnost; „Však tolik krav hubených vyřítí se náhle z té řeky – „Ach, nastojte! mrchy ty sežraly kravy ty pěkné!“ O zrnatých sedmi y klasech jim sen celý poví; Od hubených tolika, rezavých kterak zžíráni byli. „Moudře kdo sen vyloží, má bohatě obdařen býti! „Odměnu královskou vezme; má každý ho ctíti!“ Každý se pokloňuje a oněmělý zůstane státi; Prstem do mozku vrtí, skoumá, až pot z něho teče. Ten již výklad celý polapil, jen ty mrchy ho mrzý. Potvory, proč y tyto musyly také králi se sníti? A sedm těchto plných klasů – toť ovšem jest štěstí!? Hádá jiný – počít však sy neví s těmi rudovitými. – Každý sy láme hlavu, a do ní turba pěstí sy tluče. Všecko nadarmo jest však, chce každý jen dobře vykládat; Jen kdyby těch hubených nebylo mrch, rzy ni té žravé: Jižby byl sen vyložen – však zle toto jim hlavu mate. Všickni praví, že tento zlý sen je nepochopitelný. Však jeden z hádačů těch, (zdál býti se nad jiné vyšší,) Více sy důvěřoval, neb neměl jen oblíčej všední. Všecky planety prý znal, y uměl také hádati z dlaně; Míval za ňadry hady, z nich vše tajnosti vyzvídal. 91 Vše každému uhodl, a maličký jen stříbrný žádal. Vstoupě ten před krále, dí: „Zdráv budiž, králi, povždycky! „Hádačové by tobě samé dobré jen hádali rádi; „Jábych sám také rád hádal jen dobré samotné: „Však“ – zamlčí se honem a nastrčí ucho své k ňadrám – „O, kaž raději mně mlčení, neb málo dobrého- „Bych mohl ti povídat, – můj hádacý duch mi zle syčí. „O, nechtěj ani zvídati to, kaž přísně, bych mlčel; „Neb urazyt – ó Apise chraň! – tvou nechcy velebnost. „Snadno za hádání k vězení-bys mně cestu okázal, „Neb jinák rozhněvaný-bys mohl mne trestat šeredně. „Více ničeho nedím – nad zlovolem tímto jen pláči!“ Král ale přísně velí povídat, by ničeho netajil; Nechť jest to dobré neb zlé, že chce svůj zvěděti osud. „Když ráčíš tak velet“ dí hádač, „dosti mne bolí, „Že povídat to musým, co hádacý duch mně pošeptal. „Měls sedm let pokoje a nepřátel nepoznal jsy žádnýchžádných, „Též sedm jsy vychoval synů zdárných – krávy to tučné – „Teď ale králů sedm na tebe válečně se strojí. „Již meče své brousý – s hrůzou již se na tebe valí. „Přijdou náhle na tě – toť jest hubených sedm krav těch! „Tvé syny ti setrou, království pak tebe zbaví. „Těch sedm rudovitých, zrnaté jenž sežrali klasy: „Jest sedm králů cyzých, jenž sedmero tvé sobě přejmou!“ Dlouho se král zamlčí – a dvořané až celí stuhnou – Dlouho tak ještě mlčí, pak hlavou, se usmívaje, kroutí. K hádačovi promluví: „Poznávám ze vší tvé řeči, „Že jsy jen mámič lidu a že znáš své špatně řemeslo; „Slina co ti na jazyk kane, to nemoudře jen žvaníš! „Ne sedm let, již dvadcet, co neměl jsem vojny nižádné, „Ten celý čas jsem zažil pokoje přehojné požitky. „Ni sedm měl jsem synů – ty hádač jsy špatný, podvodník! „Ni sedm království – jest jedno jen v zemi Ejiptské. 92 „Proč se nyní tak rdíš? Počítáš teprv snad syny moje? „Trestu jsy zasloužil – ale potrestat jen chcy tebe mírně. „Však abys mámit lidi přestal alespoň na budoucnost; „Rozkazuji na zatím, do domu tebe kázně uzavřít!“ Nicméně předc veliká tesknost obklíčuje krále, Žádný že sen neuhodl, nad tím neustále se rmoutí; Ano co víc ho mrzý, že pověst roztroubila všecko Po celém městě, co ten podvodník žvachtavý hádal. Město je nářku plné, každý jak zmámený chodí Neb y na hlas vzdychá, rukama neb plačicý lomí. Krále ten nářek mrzý hůř, než sen nejstrašlivejší. Tvář y opadne jeho, a celý utrapený chodí, Nic ho těšit nechce – nemůže ani jísti, ni píti. Teď teprv rozpomene šenkýř se na hádače svého, Ťukne se do palice: „Žeť mně nepřipadlo to dřívé! „Hleďte, jak zapomenout mohl jsem na chlapce dobrého! „Jistě uhodne Jozeff sen tento a králi odlehčí!“ Hnedle ku králi spěchá, s veselou pak tváří přistoupí: „O, již netruchli, netrap sebe! Odpusť mi milostně, „Že nepřipadlo mně dřív, kdo sny zná dobře vykládat! „O, potěší tebe on, vyloží sen – vím to dojista! „O, jenom pošli pro něj! a nemeškej, pošli brzyčko!“ „Pro koho?“ táže se král, „oč žvaníš něco z opilství!“ „„O, ne! milostiv budiž, a něco mi promluvit povol! „„Do nemilosti tvé já a pekař padli jsme nedávno; „„Ba skoro dávno to jest, neb stalo se to před lety dvěma. „„Já provinil se tobě – byly prý to jen trety opilské: „„By jsy mne ponapravil, v vězení jsy mne vsaditi kázal. „„Měl jsem příležitost, žžavost dost schladit opilskou; „„Byltě tam čas smutný, oběma se stejskalo tuze. „„Dlouhý čas zapomenul jsy na nás, své bývalé sluhy; „„Každá neb tam hodina jest delší, než zde rok celý. 93 „„Takto sy stejskajíce, jsme měli sen v nocy podivný. „„Dosti jsme skoumali ho, vyložit však jej jsme nemohli. „„Mládenec bylť v vězení Hebrejský nám daný k službě. „„O, kterak ctnostný byl on, po vykoupení jaktě on toužil! „„Když zarmoucené nás zhlídl, neb z očí nám hleděl smutek, „„Táže se na příčinu, proč dnes-bychom byli tak smutní? „„Kážeme hádače nám povolat, sen nás žeby soužil. – „„„Hádače jáť neznám,“ dí on, „„„jen„jen sen mi povězte!“ „„Sen vypovíme jemu každý svůj, však jen ze žertu. „„Můj vyslechna praví: „Ty budeš zas sloužiti králi; „„Na kříži pak pekař oběšen bude – můj Bůh tak jeví.“ „„To oboje že po třech se stane dnech, zjevil oběma. „„Však se jak vyřkl stalo – ty sám víš, pane, nejlíp! „„O, račiž povolat z vězení jej, pane milostný! „„Jistě že sen vyloží, zbaví tebe truchlivé starosti!““ Hned král rozkazuje, okovů toho hádače sprostit, Na svobodu z vězení propustit a před sebe vesti. Sloužícý královští rozkaz když správcy oznámí, Lekne se, ztuhne bledý, jak stalo-by se hrozné neštěstí. Poslové však krále z vězení hned mládence vedou, Zprostí jej okovů, oholí bradu tuze obrostlou; Čistě mu zmýt se velí, a s sebou jež roucho přinesli, Oblécy mu káží – „neb chce mluvit král brzy s tebou!“ Před krále přiveden, hluboce se skloňuje Jozeff. Král zatím skrz oponu jen Jozeffa skrytě prohlíží. Odkryje se opona, král dí k sobě: „Mládenec hezký! „Nikdý slíčnějšího neviděl jsem!“ a oko vyjasní. Velmi se mu líbí; čím déle pak na něho hledí, Tím tvář víc zjasní, veselej’ na trůnu již sedí. Pak promluví důvěrně k němu: „Jen blíže sem přistup!“ Jozeff hned přistoupí a králi se skloňuje níže. „Sny že vykládat umíš, uslyšel jsem, a moudře že hádáš!“ Farao dí. „Vyložíšli y mně můj sen také moudře, 94 „Odměnit královsky tebe chcy; jen pravdivě vylož! „Zlé třebabys povídal, učinit chcy, žádat co jen chceš!“ „O, veliký králi! Jehova“ dí, „bezemne poví, „Co tobě prospěšné, ni mluvit jemu potřeba slovy. „Jestli se však líbí, sen svěřit mi, sylně já doufám, „Že také Bůh skrze mne, prospěšné co králi jest, poví!“ „Slyš tedy! Zdálo se mi, že viděl jsem krav sedm tučných. „Jak to radostný na ně pohled byl, když pásly se v trávě! „Hned ale zas jsem viděl hubených sedm z Nýlu vylízat; „Tak škaredých, hltavých neviděl jsem nikdý v Ejiptě. „Ač bylo v hojnosti paství a dost všude trávy; „Předc šeredy se dají do tučných krav a je zhltnou, „Žravé tak je požhří, že není památky po tučných. „Předce pak mrchy suché, ač po všem slídí, netloustnou. „Zůstanu zmámený stát, vidění velice mne to rmoutí. – „Usnu po chvíly pak předc, uvidím zas sen jiný strašný. „Ač ze začátku se zdál veselý, ba byl v skutku radostný. „Neb jsem viděl na stéble, klasů sedm růsti, na jednom, „Tak krásných a plných neviděl jsem jaktěživ ještě! „Však co mne kormoutí, že vyrostlo zas hned sedm jiných, „Rzý raněných, tenkých jak vlásek a velmi ohýzdných. „A co uleklo mne víc, nemohu posud pozbyt to z hlavy, „Že rezavé ty klasy oné plné zhltly najednou. – „Hádače jsem povolal: nemohl sen žádný uhodnout. „Ano y k smíchu bylo, co jeden z nich bláznivě žvatlal. „Na tobě však znamenám, že nejsy jen sprostý tak hádač, „Tvé oko jasné ručí mně, přímě že pravdu mi řekneš. „Zdá se mi, že slíbenou poneseš ty odměnu odtud!“ „Králi, ubezpečen buď,“ dí Jozeff, níže se skloně, „Co Jehova mně poví, vypovím tobě věrně a přímě! „Však to již napřed vidím, že samé věcy dobré jen povím. „Stejní neb jsou obadva tito sny a výklad jest stejný. 95 „Vše se brzy vyplní, spěšně již ta chvíle se blíží. „Krav sedm těch tučných, jest let sedm ourody plných, „Zrnaté též y klasy sedm hlásají let také hojných. „Však tuto sedmiletou hojnost a ourodu země, „Hnedle v patách stíhat bude let sedm nouze a hladu; „To hubené krávy, to klasy rzý raněné jeví.“ Dlouho nepřemejšlí, pochopí král výklad ten sprostý. Pšíšery hned mu z hlavy se mizí, y vše, co ho mátlo. Obdivuje výklad, u sebe pak zkrátka zavírá: „Ty! moudrého vidím neb tebe, máš býti mým rádcem!“ „Králi!“ praví Jozeff, „že máš rady moudré, to vidím, „Ze všech oblíčejů poznávám věrné je býti: „Předc ale bych pověděl, co potřeba ještě je, dovol; „Čas nebo kvapí – a Bůh můj mně řícy to velí. – „Let sedm ourodných hned začne se – tenť je rok prvníprvní; „Ourodu dá ze sebe sedmkrát země víc nežli jindy. „Hned ale jak přejde ourodných let sedm těchto, „Nastane hned krutý hlad, jenž vše bude dávit a mořit; „Skrz neb celých sedm let neporoste ni zrní ni tráva, „Všecko hynouti bude, a hladem zmořené se potácet. „Pročež, ó králi! mne slyš, a ustanov jednoho muže, „Jenž rozšafný-by byl, a pilně y moudře dohlížel. „Nazveš jej vládařem – obdař mocý, by mohl vládnout. „Ten aby po krajinách, městech, ouředníky zřídil, „Jenžby nad obilím, všelikou plodností též bděli: „Díl ať ourody vší pátý, ať skládá se věrně „Do stodol královských, skrze všech sedm let neustále. „Hned neb po ourodných hladových sedm nastane těch let. „Tím do stodol svezeným obilím ať vládne samotný „Král, neb jeho ten vládař. Tak budeš hlad zahnati mocy. „Vůkol když vše bude mřít, ty od hladu zachováš Ejipt. „Zdaleka národové přijdou hladoví a vyzáblí, „By chleba koupit směli, budou se ti sami poddávat!“ 96 Líbila Faraonovi se rada ta, y všem jeho rádcům; Obdivuje tím víc moudrost a mládence rozšafnost. Pak se obrátě k radám, dí: „Zdali nalezneme muže, „Anby mohl tu starost na sebe o celou zemi vzýti? „Já jen vidím,“ dí k Jozeffovi, „tebe býti hodného. „Ducha Božího plný jsy ty, moudrosti též velké. „Co Bůh okázal tobě, dozajista on skrz tebe splní. „Ty nad Ejiptem budeš, y celým mým vládni ty domem. „Cožkoli rozkážeš, chcy, ať tebe každý poslouchá. „Krom mého trůnu řídit budeš vše, po králi jsy první. „Rádcové, jste slyšeli, jak máte ho napotom ctíti!“ Všickni se pokloňují, a Jozeffa pozdraví vážně. Každý se jen snaží vyjevit, jemu jak přeje štěstí. Jozeff, že Putyfara nevidí v radě, velmi se diví. Žeť nemocen pak slyší, a musý posud hlídati lůžko. Král docela, co počal, dokonalby a Jozeffa zvýšil, Jakby po králi první ctěn býti měl, všem by okázal: Prsten s ruky sejme, na ruku Jozeffovi vloží; V královské též roucho oblécy ho, sloužícým káže; Svůj s krku vezme řetěz zlatý, ním Jozeffa poctí. Káže pak královský vůz hnedle pohotovu míti, Naň vládaře posadit nového, po městě provázet. „Před vozem výhlásný ať jede, ať provolává: „„Tento Ejiptské země jest vládař a po králi on první! „„Každý ať svá kolena skloní! – To Farao velí!““velí!““ “ Jak když – však víte, velikých jak bývá to v městech, Když jaké vytrubuje se divadlo, jak všecko se zběhne; Hned ulice plné jsou, alespoň sy z okna vylehne Pohlaví, jenž krásné sluje, uzříš okna plničká; Nebtě neslušné tu jest, v ulicy by panenky vyběhly; Kdo pak nemůže jinák, na krov sy, neb půdu vyleze: – Tak když královský jede vůz po městě ve slávě! 97 Před vozem výhlásný, před ním lidi trouba svolává. Na voze mládeneček krásný od pohledu sedí, V šarlatovém plášti, řetězem jsa ozdoben zlatým; Na prstě třpytí se prsten, jejž Farao nosyl. Všecko vyběhne hned ven, uši, oči y usta otvírá. Hned lidu shon veliký za vozem y před vozem běží, Všecko k vozu se tlačí, y chromec kopejtá o berlách; Kde jaké okno jen jest, doň každý sy lehne a hledí; K oknu-li víc nemůže, domovní na půdu vyběhne. Hlásný pak po ulicých, mlčení pokynuv, provolává: „„Tento Ejiptské země jest vládař a po králi on první! „„Každý ať svá kolena skloní! – To Farao velí!““ Tímto hlukem puzená Filoklea k oknu též skočí, Vůz královský vidí, y pozná, kdo na voze sedí. Zpátky kročí – zbledne – tetelí se – a omdlená klesne. Přiskočí k ní Putyfar, zadrží ji, na lůžko ji klade; Služky honem běží, a mdlou paní křísejí snažně, Mastmi maží a trou, y vodičky stříkají na ní. Když pak přicházý k sobě, zmatená prohodí a vykřikne: „Zabije! zabije mne! nevinný bylť!“ hned zas umlkne. „Skrejte mne! ach, zabije!“ divoce vyvalí oči hrůzou. „Mstít nevinný se bude!“ Putyfar však má toho dosti. Mstu ženy y chlípnost pozná, a v zlosti rozkáže: „Ať nevidím tuto víc – tu chlípnicy k otcy dovezte! „Mstila neb zlostně sebe – nechcy víc zlou ženu vidět!“ Ač Putyfar jest mdlý, předc hnedle se v roucho obláčí. „Chcy nevinného prosyt, odpustilby mou tuto prchlost. „Jak jsem nevěrné této mohl věřit?“ vzdychá žalostně, „Vše mu musým vyjevit y králi!“ a ke dvoru spěchá. Sotva že Jozeffa zří, podává mu své ruky a prosý: „Odpusť! byls nevinný! ach, odpusť!“ snažně ho žádá. Jozeff mu vstříč běží, ruky mu podávaje, volá: „Dost šťastný jsem nyní, nevinnost mou, pane, žes poznal!“ 98 Hned Putyfar povídá králi, jenž velmi se diví, Oklamán jak od ženy byl mstivé a lživé a chlípné, Jozeffa rozhněvaný do žaláře jak vsaditi kázal, Sama nevěrná nyní musyla svou vyzradit chlípnost. To Faraona těší, nevinně že Jozeff byl vsazen. „Skrz ženu nešťastným že jsy byl, se ženou budiž šťasen! „Nejurozenější z dcer našich jsem tobě vyhlídl. „Mládenec krásný jsy ty, nejhezčí máš ženu míti! „Jest Asemeth, dcera Heliopolitánského kněze. „Již jsem pro ní poslal, již veze tobě ctná se nevěsta!“ Hned tudy jest Asemeth, král sám ruce spojuje jejich; Srdce neb zhlídli jak se, již prý bylo spojeno prudce. Král vesele káže hody chystati hlučné svadební. Místo ať vody teče víno, radoval by se každý. Sklepní pak ouředlník z veliké tak pije radostí Na zdraví ženichovo, po hostech až leje vínem! 99 X. Zpěv.
Obsah.
Sedm let ourodných. – Jozeff projíždí kraje. – Ustanovuje ouředníky po krajích. – Staví stodoly a sejpky. – Moudré Jozeffovo řízení. – Připamatování na dobré časy pro Čechy. – Sedm let neourodných. – Hlad, Mor, Mořena hubějí všecky země. – Nedostatek veliký v Chánan. – Jákub posýlá syny své do Ejipta, aby nakoupili obilí.
Let sedm ourodných počalo se již, tenť jest rok první. Ouroda tak hojná jest, že steré klas vydá zrní. Pyšně Ejiptčané se táží: „Kam dáme tu plodnost? „Přistavovat stodoly snad musýme, neb stavěti nové!“ Víno, zelí, ovoce v hojnosti všeho tak roste; Až sy lidé stěžují, plodnost kam všecku tu složí: „Postačit kdo bude moct, sklídit vše? kam to jen dáme? „O, napotíme se dost, neodbydem žně letos snadně! „Ta drubeř, dobytek jak hojně se rozmáhá, rodí! „Snad také chlívů budem y stájí přistavovat musyt? „Hle, hle, co těch jen kuřat najednou z pece vylézá! „Po tisýcých lezou, jak mravency, když z hnízda se rojí! „Jindy co pošeredí se kuřátek, letos ani jedno; „Ještě škořépku nese na sobě, již žere tak chutně! „To bude rok šťastný! co dělat tím vším jenom zbožím?“ [100] Však nejenom rok ten, y celých sedm let bylo hojných; Neb skrze všech sedm let tak hojně se rozlila řeka, Že také obvlažila povýšené stráně a pahrbky. Jindy byly zprahlé od slunce, ba spálené vždycky. Drn celý vypálený nehodil se ni k pastvě dobytku; Teď ale napojila tak hojně celou řeka zemi, Bujně že zelenají trávou se y zvejšené stráně; Hoď sy do nich co chceš, vše roste tu bujně a čerstvě. Tak veliké nebylo pamětníka ourody v zemi. Hospodář nejstarší ruce spínal, když spatřil tu plodnost. Ledva že Nýl opadl, vyjede hned Jozeff do krajů. S potěšením zhlíží bujnost této ourody první. Farao však napřed – neb chtěl, aby Jozeff byl ctěný – Po krajinách prohlasyt nechal, jak býti má vážen. Jakby tudy sám král přítomen byl, tak ať jest uctěn, Sláva, která přísluší na krále, ta ať se mu vzdává. „Cokoli“ Farao dí, „nařídí vám Jozeff, to čiňte! „Vůle to králova jest, ať stane se po celé zemi! „Každý ho poslouchej, jakéhokoli stavu a rodu! „Kdoby se v čem protivil, neb neposlechl: přijde o hlavu!“ Jozeff projíždí kraje y města, y vesnice všecky. Sám se diví plodnosti této a ourodě hojné. K prospěchu co kde vidí, to všudy přikáže moudře, Jaktěby vždy při roli býval, tak dobře vše řídí. Po městech a po vsech ouředníky ustanovuje; Bedliví, napomíná, by byli při ourodě hojné, Aby dohlíželi líp, osadu každému vykáže. Ač bude hojný rok ten, předc vším velí hospodařiti, Do stodol královských díl pátý svážeti káže Ourody vší, zelenin, ovoce, co hodí se k požitku; Ať se nic neplejtvá, klas každý ať sváže se pilně. Však nalezá pro ourodu tu stodoly malé velmi: Hned nové rozkazuje stavět, y špejchary zvětšit. 101 Vše vykoná se brzy, rozkaz neb sy JozeffůJozeffův váží; Zvlášť zachovat se jemu hledějí ouřednícy snažně. Práce plné ruce jest – vše míhá se od stavitelů. Tu se již vyšlapuje, tam kvasý se hlína na cyhly; Tudy jsou již hotové, suší se již tamto na sluncy; Láme se neb kámen y skály granýtové tvrdé. Voda kde stavitelům jest vzdálená, studně kopají, Kde pak nedostatek jest dříví, to kácý se v horách, Snadně se sem doveze, těžká s ním práce nebývá; Neb se po Nýlu plaví na místo až, kde jest ho třeba. Každý tu pracuje rád, za malý jen dosti penížek; Práce tak od ruky jde, podívání že na ně radostné! Vládaři neb zachovat se chce z ouředníků každý. Jozeff pak, když projede kraje a zpátky se vracý, Všecko vidí hotové, podiví pilnosti se jejich. Neb stodoly již celé, y sejpky již spatřuje státi; Představené chválí, spěchá dát králi tu zprávu. Farao však od jiných, co děje se, již uslyšel, v krajích, Tím víc Jozeffovi jest milostiv, a více mu přeje; Jozeffa spasytelem svým nazve a země Ejiptské. Poznovu nařízuje, vládaři aby každý se klaněl, Každý by znal, jak ho ctí, jej obdaří statkem a domem, Káže, by šťastný ten den, když Jozeffa poznal, byl svátkem. *** Jak ale se stává, v hojnosti když všeho jest všudy, Že také se plejtvá a nestřídmě se vším se zacházý; Každý jen vyražení sy hledí, vesele neb sy vejská, Žádný sy nevzpomene na kola, jak přísloví, zadní! Vše vesele jen žije, každý rozpustile hejří; Dost se vyházý peněz, a hosté se častují stkvostně: Jindy kde byl mezulán, v hedvábí se každý obláčí, Šátka byť krumplovaná zlatem byla, ještě jest špatná! S těmi pak penězy kam? je utratit nikterak nelze! 102 Nechtělo byť se y jíst, předc mnohé se předloží kvasy: Tak se v Ejiptě také ourodná dálo ta léta; Žádný nevzpoměl na to, že bude po všem všudy veta! Byť byla dost dlouhá, se říkává, dost y radostná, Předc konec každičká někdy svůj vezme písnička! Ač rozhlášeno jest, hladových že let sedm přijde; Však proto žádný sy z nich šedivou nenechal bradu růsti. Ač patrně viděli, jak Jozeff pilně shromáždí, Jak stodoly královské plní se, a sejpky se množí: Předc pro sebe žádný neušetřil ni jednoho zrnka; O nic se nestarali, vesele jen pili a hráli, Marnili, hejřili tak, po sobě prý vínem až lili. Toť byli, kdosy praví, nesmyslní, zpozdilí lidé! Ač třebas sám na sobě marnosti té,té má živý příklad. Staré to přísloví jest: Nic na světě není nového! Jak lidé vždycky byli, posavad tak zhejralé poznáš. Kdybys jen let několik poněkud ohlídnul se zpátky, Též, uvidělbys, u nás že samé jen bývaly svátky. Když bylo vše dosyta, y peněz když bývalo dosti, Ač byly – jak víte – papírové – však co je z toho? Na stranu házely se, kdo co popadl, pětky, desýtky! Nestačila čiperná šenkýřka dosti nalívat. Hleďte, to pítky byly! veselé toť bývaly časy! Až se desýtkami též y fajfky zapalovaly! Vem sy hadry sám čert! jste říkávali, hrdě se smáli. Za starodávna také se hrávalo, však jen o halíř; Teď ale býti musý těch hadrů vždy plný talíř! Ty Žide! více nepal nám z bramborů (zemčat) kořalku! Zdaleka nám již smrdí – tu nechť lidé sprostí jen pijí! Nám slivovicy nalej! – ba posléz ni chtěli tu píti; Cukrovaný francouzský liquer jim dobře jen chutnal. Však co ti páni pijí, také nám toho brunče nalejte! Směšně nazývali tak nám známé z Angličan půnče. Kafé již nevařejí v zelených zrnkách, jako jindy; Že umějí ho pražit, zvíš z vůně – však z hrncu ho pijí. 103 Co prý koflíček ten, nechají ať ten sy jen páni! S tímli se kdo nasytí? my mít plné dčbány musýme! Ženky a dcerušky pak jejich za sedlky nepoznáš. Z daleka hedvábím šustí, jako ňáká slečinka. Šátek turecký nosý, na něm celé stromy, ba lesy! Vlasy v rulík nepletou, nechají do očí sy je růsti. Víc nenosý jehličky – hřeben! ten prý v zymě hřeje! Jindy je pentličky krášlívaly, neb jenom kvítek; Teď hřeben opanoval, každá chce býti kohoutem; Nastudit se nebojí – bolí ji jen často hlavička, Na zuby dost stejská, ve uších pšká – předc hřeben nosý. Za mezulán se stydí, nosyti víc děvka ho nechce; Červené střevíčky musý mít, a hezky lehoučké; Neb v takových – jednou je měla jenom v hospodě ondy – Hezky se prý skáče – to neškodí – nechť sy je po nich! Hergoš, filoše také, ba jakésy divné vapeury – (Jest prý pára to jen), jak neznámá to jsou jména Čechům! Každá nosyt teď musý, neb prý paní Móda to velí! „Pravdu mluví, kdo to psal!“ šklebivě ženě muž se usmívá, „Kdoby nabral se na vás, v domácým jen choďte vy leně!“ „„Ty se, mužíčku, nesměj! já mám také řícy ti mnoho. „„Zdaž nevystoupil jsy ty y také? Jsy sprostý sedláček? „„Začnuli zpívat ti já svůj lístek, oč hnedle umlkneš! „„Kdy pak jsy manžestrové, jelení neb spodky nosýval? „„Kdy boty voskované jsy nosyl z měkkoučké kůžičky? „„V haleně dřív jsy chodil, a kabát ti jen háček zapínal; „„Knoflíky blýskáš teď, jako ňáký písař neb žáček; „„V plášť zaobalíš se jak pán, s kapucýnským dlouhým okolkem; „„Pyšně sy vykračuješ, nemohu ani sama tě poznat! „„A na klobouku? – co ten má znamenat třapeček zlatý? „„Mlč a utichni raděj’– ty nejsy již pouhý sedláček! „„Mlč! – co mně zas připadá““ ó ženka má nápady dobré! 104 „„O, já ti mnoho vyčíst mohu, však raději skrátím: „„Uzdu a caňk mosazý kované nemášli jak páni? „„Dřív jsy provázek jen měl, z konopí jen sprosté prostranky, „„Teď řemeny samé máš, postříbřené y ty chomouty; „„Všecko by lesklo se ti, y přesky necháš sy postříbřit; „„Pak sy v kočárku sedíš, jezdíš velicý jako páni! „„Hm! toho já ti přeji, předc někdy mě, svou paní svezeš!“svezeš!““ „Hle! jak to nepřeje nám! ten ňákým je pánem!“ Řícy sedláka slyším, „jak na nás svým sy vylezl krámem!“ O, přeji, přálbych y též, trvaly by déle ty časy. Všeho kde jest hojnost, každému tu žíti jest dobře; Kde je lid mohovitý, tu pán země jest také šťastný: Lid peníze poskytne a dá rád vše, co požádá. Chtěl jsem jen připomenout, že nemá v hojnosti se mrhat; Neb se říká, po nečase že čas obyčejně přicházý, Tak zas po čase nečas přijde! proto má se ušetřit. Teď naříkáte sobě, platiti když čím není daně, Když není též co prodat – vypůjčit nemůžeš halíř na ně. *** Tak y v Ejiptě bylo! Mrhalo v čas dobrý se zlato! Přijde že čas hladový, na to, hleďte! nižádný nevzpomělnevzpoměl. Jozeff byl moudřejší, shromážděl on, když byla hojnost, Od hladu zem chránil, zachoval při živobytí mnohé. Však teď již přikvapila hladová ta, truchlivá léta. Svízel jak jest veliká, budeš mnít, že jest konec světa. Nýl nenalívá se víc, ani své řeka břehy přestoupí. Každý lomí rukama: „Ach, zle bude!“ každý sy vzdychá. Neb – jak víte to snad – neprší že nikdý v Ejiptě; Závlaží na celý rok zemi Nýl – tak bejvalo jindy: Teď ale nenapitá zem, žížnivá, ba celá zprahlá. Na ní hodíšli zrno, zprahne, neb vřelá je horkem. Všecko uvadne tu hned, semeno jak hodilbys na skálu. 105 Teď s rukama sepiatýma chodil po poli trudně každý. Trávníky vypálené, ba shořené drnky se zdají; Kůzle se nenapase, neb spáleny jsou y ty trnky. Kráva y vůl tak hladem tu bučí, usedá až ti srdce. Kam se děla tučnost? Ach, apise! pojde tvé božství! Štěpy pak a stromoví, na to jest až bída pohlednout – Spálené rudy, že spatře je, poznovu vzdechneš. Nic se tu nezelená, vidět jest jenom stromy bez listí, Housenek chůmáče uzříš, až srdce zabolí. Každý sy povzdechuje – ó budou přesmutné časy! Ten volá k apisovi – se sebe jiný zas trhá vlasy. Druhý hned rok hladový Ejipt již tu bídu pocejtil. Jísti neb co nebylo, a žravý hlad povstal již v lidu. Od hladu lid zmořený běží před královský palác, K králi vyhladlý volá o pomoc, se v prachu vinoucý: „Králi, milostivý buď! Ustrň se nad námi milostně! „Zhyneme všickni hladem – ustrň se, a dej chleba brzy!“ „„Jděte jen k Jozeffovi““ dí král, „„on z bídy vytrhne! „„VšeVše, co přikáže on vám, to čiňte, on před hladem zchrání!“zchrání!““ Ještě na tom jsou hůř, mezujícý s Ejiptem. Bída tady hrozná – zde dokonce ničeho neroste, Taktě vyprahlé je vše, nenalezne tu kuře zrnička. Neb celý rok neprší, nebesa ni déšť vydat chtějí; Všecko zahoří tudy, drn spálen jest. Ještě pak hůře, Jedovatá že napadala rez na místo rosyčky, Jest tu od ní popáleno vše stromoví, y ta půda. Bídu činí větší, že vyschly všecky čisterny, Y potoky, prameny, nejhlubčí y také studně. Každý tudy naříká, a jako otrávený chodí; Střeva neb hlad zžírá, vnitřnosti od žízně pak prahnou; Každý potáceje se, k nebesům svých spíná teď rukou; K ním volat neb nemůže, neb usta ni obvlaží slina. Mdlé děti, též y ženy volají: „Ach, dejte nám chleba!“ 106 Uslyšíš též naříkat muže, jak je hlad krutý svírá. Žrát dobytek nemaje, ni píti, žalostně jen bučí, A nenalezna potok, žízní až truchlivě kručí. Jde do země shrbený člověk y ovce y kráva; Žádá se jen nasytit, nechť mláto je, pléva, neb tráva. Kdes prý ostrůvek jest, položen však na kterém moři Dozvědět jsem se nemohl; ač o něm zprávy bych došel, Dost jsem se dotazoval, některou y pohádku přečetl. Však musý předc kdesy být, neb plavcy dobře ho znají; Zdaleka se vyhnou, nos zacpou a krutě klejí. Trudný jak kostnice jest, uvidíš tam nahé jen skály; Z daleka mrtvina čpí, puch smradlavý z něho se valí. Jeskyně jsou v skálách škaredé a trudné až hrůza. Hlad krutý, Mor, Mořena – potvorná ta lůza tam bydlí. Vyzvali pohromadě, podívat se na zemi pevnou; Neb se usnesli smrtit všecko, co na světě žije. Nejdřív Hlad vyjede, tak vyzáblý a černonažloutlý, Smíš jenom spatřiti ho, hned myslíš, že tebe zhltí. Vůz pak jeho drnčavý,drnčavý hltavé dvě vlčice táhnou, Vše zubami hryží, na lidi také své zuby šklebí; Chlamstají mrtvoly až, a jejich pán hryže y hnáty: Předc nasycen nemůž býti, zubami hladem klapá. Za Hladem hned jede Mor, černý a spuchlý jak žába, Na pravicy Mořena mu sedí, ta kostlivá baba. Vůz pak jejich ze samých kostí a hnátů je složen; Táhnou, jedovatí, ho, jak dracy, dvě potvory líté. Z daleka smradlavý puch kouří se a smrtně zapáchá, Míl na kolik nakazý povětří, kamkoli vtrhne. Mor nebo nadmouchlý ze sebe jed jízlivý dmýchá, Kdykoli svou zpuchlou nadme tvář, z měchu jak fouká; Až se nebe smouší, svým nadchne povětří tak puchem. Čpí tak smrtedlně ten jed, nemohou že dýchati p íceplíce. Na dvadcet v vůkolí mil, kudy on jede, ten jed zapáchá. 107 Lid hyne y dobytek, ba od puchu slunce až bledne. Od Moru kdo nepadl, Mořena hned kuši natáhne, Setne buď znak mu kosou – a tak všecko pohltne. *** Teď se až do Chánan vše smrtícý spřež tato spustí; Oudolí, stráň projede – stojejí vsy, města hned pusté. Pastvíšťata plné uvidíš tudy ležeti mrtvin. Však po této zemi zpřež musyla tato spěšně jen běžet. Zdá se, že bloudila snad, osudem byla zmatena ňákýmňákým; Snad nebo nesměla se v Sychemské oudolí vloudit Mořena, smrtedlný ani Mor zde jed nevypustil. Zdažli měl pro Jákoba takový vzhled? – ba to nevěřím! Však proto dost tu hladu, bylo dost také bídy a nouze; ŽízníŽízní, hladem také zde bečely dost ovce y krávy. Když ale v Jákobovu y domě se ozval hlad krutý, (Zastavit ten prý se směl a prolézt zem celou Chananejskou), Když ten vychrtlý nehost y do stánu se Jákoba pozval, Když také vyžral tam vše, nenechav jim k trávení čeho; Nouze a hlad také tam když se ozvaly v stádu y v lidu, Když hladové již děti počaly volat: Dejte nám chleba! Stejskali též y staří: Ach, hlad krutý svírá nám střeva! Sám když Jákub starý moří se, hladem sotva že chodí; Předce se krutější stane hlad, ač dosti se spoří: Své povolává syny, řka: „O, jaké nastaly časy! „Vstávají ouzkostí mně vlasy, kam jen se ohlídnu! „Aj, chleba více není! již maličtí křičejí hladem! „Dále pak vždy bude hůř, neb role posud ležejí ladem; „Ni se kde okazuje jaká naděje – ještě víc hrozý „Hlad krutý; neb nebesa vydat nehodlají déště. „„Dél’ budeli to trvat, zahynem my všickni tu hladem! Líto mi těch dětí jest, do hrobu že je brzy v nesemvnesem! „Vy jen chodíte sem tam, nouzy nedbáte pomocy! 108 „Ejhle! slyšel jsem, že jest obilí k dostání v Ejiptě. „Zstupte, nakupte potrav, všickni ať nezhyneme hladem. „Neb nevidíteli, jak lidé mrou zde v vůkolí našem? „Zstupte! nemeškejte, jen zanechte mně Benjamínka, „Nepřišel bych v stáří o toho také z Ráchely syna!“ Všech deset na dalekou se bratří hned cestu vydává. Spěchavě pokračují, by brzy jenom přestala bída. 109 XI. Zpěv.
Obsah.
Bratří Jozeffovi přišli do Ejipta kupovat obilí. – Jozeff je poznal, oni ho nepoznali. – On s nimi tvrdě zacházý a za vyzvědače drží. – Oni se mu koří a vymlouvají. – Symeon ve vězení držán, dokavad nepřivedou Benjamina. – Jákob Benjamina propustit nechce; – hladem však donucený, propouští. – Bratří, přivedše Benjamina, dobře držáni, – s obilím propuštěni, – a skrze ztracený koflík honěni jsou. – Koflík jest nalezen v pytli Benjaminovu. – Jejich leknutí a zármutek. – Klanějí se Jozeffovi. – Jůdas se za Benjamina v službu podrobuje. – Jozeff se od plářepláče zdržeti nemůže. – Jeví se jejich bratrem býti. – Leknutím padají na zem. – Jozeff je pozdvihuje a těší. – Přikazuje, aby otce přivedli. – S obdarováním je propouští.
Přijď, Syonytko, zase! jenžs upělá patřila na to, Bratří Jozeffovi za bratra když stříbrné shrábli, Jaktě sy počínali nezbedně, jak hejřili v stánu. – Všeho do času je však! – Teď řad na ně prý přišel platit! Zpívej nám y jejich teď žel, velikou také ouzkost; Jaktě se před Jozeffem třásli, jak lekli se bratra; Padli jak ohromení – musyli, hle! předc se mu klanět. Tak prý zlého co jest, nezůstane nikdý bez pomsty! Zpívej! za svedenou zlost, teď jaká svízel je potká! [110] Šťastně syce do Ejipta přišli a bezevší překážky, Y také dost spěšně, neb krutý prý hlad je doháněl. Před Jozeffa přijdou, a jemu když poklonu vzdali, Koupiti chléb by směli, prosyli, a nepoznali jeho. Neb on šarlatovým , jak Farao, jest oděn rouchem, Sloužícý královští jej ctí, jako krále samého. Tvář pak jeho, neb byl muž, v zmužilost se změnila vážnou, Ač posud na lícech spanilé růžičky mu kvetli; Předce nepoznali jej, on však hned poznal své bratry. Střeva se pohnula v něm, půtka vnitř nastala hrozná. Bylby bezmála padl okolo krku jim, je obejmul: Však aby poznali svou vinu zlou, přetvařit se musyl. Ať zkusejí, myslí, co jest otrocká služebnost; Jim alespoň pohrozým, uslyším, jak budou sobě vzdychat. Sny y také, pro které naň nevřeli, teď mu připadnou. „Hle, jak se vše vyplní!“ dí, „chcy k nim stavět se zpurným;zpurným;“ Ještě by víc se tajil, skrz tlumoče k nim tvrdě mluví; Že na jedenkrát tolik jich přišlo, je na oko plísní. „Odkud?“ praví, „kdo jste vy? proč vás tolik přijde najednou? „Vy jste podezřelí mně! kdo vás po této zemi vodí? „Jistě zvědači jste vy! sem přišli jste zem jen vyšetřit! „By jste slabá a zdmi neohražená města zhlídli!“ Oni se tak leknou, na celém až se těle třesou; Zděšení se zarazý, nemohou že ni promluvit slova. Po veliké chvíly teprv řkou: „O, pane milostný! „My z Chánan jsme země, kde hlad krutý zžírá vše plémě. „Jen krutý nás donutil ten hlad, do této země přijít. „Koupiti žádáme obilí, než zhyneme hladem. „Naši maličtí doma k nám dávno již: Dej chleba! křičí. „Ustrň se nad námi! hlad všem krutý svírá již střeva! „Pane, pohnout sebe dej! přej nám život, nám dovol koupit! „Chcem ze země spěchat, tenkráte jen nám prodat povol!“ 111 „Vím, že zvědači jste vy! Proč vás tolik příjde sem chlapů, „Než po zemi aby jste každičkou šlápu vyhlídli?“ „O, to nemysli o nás, a dovol nám promluvit, pane! „Nejsme lidé my zlí – to nám ni na mysl připadlo. „Hlad v Chánan by nebyl, nikdýbychom z země nevyšli, „Jen jsme na koupi přišli, bychom zchránili otce y děti, „Války neznáme u nás. Synové jsme jednoho otce. „My jsme jen pastýři, a pasem pokojně své ovce. „Nás je dvanácte bratří, dvanáct, a syc z jednoho otce. „Z nás jeden ještěli živ – ubohý ach! – kdo vědět může? „Menší zůstal doma, aby otce starého tam těšil. „Kam se poděl větší, neb jestli živ, ach, to nevíme!“ „Předc jen vidím, že zvědači jste vy! vždyť vám se řeč mate! „Kam se poděl bratr váš větší? kterak, vy to nevíte? „Tuze podezřelí jste! zdá mně se, že lhát také znáte. „Jak? o bratru, kamby se poděl, nemělibyste vědět? „Při zdraví Faraona já přisáhám! žádný nevyjde „Odtud! Nebo, cokoli mluvíte, nic se mně nelíbí! „Však uvidím, pravdu-li mluvíte, neb jsteli řádní: „Bratra přiveďte ke mně menšího; a ten bude důkaz, „Nejste že zvědači. Hleďte se hnedle očistit. „Ať jeden pro bratta jde, přivede ho ke mně co nejdřív; „Syc neuzříte jinák mou tvář, ni vyjdete z země!“ Zmámení tu stojí a hledí krutě na sebe bratří; Pánu co povědít nevědí, poradit ni sy dobře. Počne pak Jůdas a dí: „O, pane, milostiv pak budiž! „My bratra přivedeme. Odejít nám jen povol tenkrát! „Ach, krutý hlad jest u nás, než přijdeme, všecko snad zhyne! „Ach, snad otec zmořený již v prachu se pro mdlobu vine!“ 112 Jozeff sebe zarazý, lítostí neb hnut byl pro otce. Schválně se zas zatvrdí a opět jim způrně domlouvá: „Znám to, zvědači že jste, lidé zlí a závadní! „Špatné to vejmluvy jsou; budete mi všickni zde vězni! „Dlouho tak ve vězení budete tudy zavření sedět, „Hoch dokud zde nebude! Z něj pravdy se dozvědět musým!“ Ouředníka povolá, do žaláře je káže uzavřít. „Tam rozmyslit sebe, budete“ dí, „dosti kdy míti!“ Třetí je den pouští a před sebe káže přivésti. „Jak jste se uradili? nač snesli se?“ Jozeff se táže. Oni pak skloňují se, za propuštění snažně ho prosý: „Ach, obměkči sebe! na krutý hlad vezmi své zření! „Kdož ví, zdaž v Chánan již všecko nepomřelo hladem!? „Pojde snad náš y otec, y maličcý, než domů přijdem!“ „Vězte!“ zas Jozeff praví, „že y já se též Boha bojím, „Byťby nemyslili jste, o vaší že záhubu stojím: „Nechť tu jeden v zástavě zůstane, jsteli pokojní. „Hned se umluvte, který z vás do vězení bude veden. „Vy ale ostatní s obilím se k otcy navraťte. „Bratra sem přivedete; syc ten, který zde bude vězen, „Víc nebude puštěn, a musý mým otrokem zůstat, „S vámi nepřijdeli hoch – to pravím Faraona při zdraví!“ Teď stojejí shrbení, žádnému neb nechce se zůstat Ve vězení. Volení, nebo lós-by je nejlépe rozhodl; Však do lósu kousat nechce kdo, každý se bojí, Byť na něho nepadl. Na sebe jak zločincy zahlíží; Zdá se sedět na čele nějaká jim trpká výčitka. „Hodně trpíme teď trest!“ dí z nich jeden trpce Hebrejsky. Jozeff přetváří sebe, jakoby tuto řeč nerozuměl. „Hodně trpíme teď trest! neb jsme se prohřešili tuze, „Když jsme bratra prodali nevinného nezbědně cyzyncům; „Nechtěli slitovat se nad ním, když v pláči nás prosyl; 113 „Zacpali svých jsme uší, když k nám volal o smilování. „Hodně trpíme teď trest! ach, přišlo na nás teď zlé všecko! „Neb nelitostně jsme my a ukrutně nakládali s chlapcem. „Jestli otec pachole nebude chtít poslati s námi: „Jistě jeden tudy z nás v tuhém žaláři uvízne!“ „Zdali jsem vám nepravil,“ dí Ruben, „ó bratří, nehřešte „Tak proti pacholeti! když v zlosti jste chtěli ho zabit? „Tenkrát rozkacení jste mne ani nechtěli slyšet; „Zatvrzelí k vzbuzování mému jste zacpali uši. „Hle! vyhledává krev pomstu! hle! pomstu krev volá! „O, bych, Jozeffe, tě byl mohl z čisterny vytáhnout! „Zlé toto-by nebylo svalilo tak velké na nás! „Dost vás tenkrát jsem lál, a musým teď trpěti s vámi!“ Jozeff pak vše rozumí – bez mála-by dal se do pláče. A kanoucý utřel by slzy, poněkud poodejde. Hnedle se zas vrátí: „Jaké rozpaky vespolek máte? „Tento ať ostane zde!“ hned na Symeona okáže, Před očima pak jejich hned pouta mu dáti poroučí; Do vězení vésti, a samého uzavříti káže. Neb Symeon nejhůř prý dokazoval a sy skákal, Když do čisterny vhozen byl Jozeff a zaprodán kupcům. Ostatním káže, aby spěšně se vrátili k otcy, A s přísností velí, neprodleně chlapce přivésti: Syc že jinák Symeon nebude z žaláře propuštěn. Po straně přikazuje sloužícým svým, aby jejich Pšenicý naplnili pytle, peníze pak do pytlů Chytře by tak složili, by ničehož neznamenali, Až daleko ujdou, aby s nimi se nevracovali. Smutně teď pokračují, obilí ač důstatek vezou; Neb Symeon v vězení že zůstal, to velmi je rmoutí. Ach, ubohý co otec řekne, až se toho dozví! Jak bude kvílit a lkát, jak lekne se, až ho neuzří! 114 Zdažli také dovolí jít s námi tam Benjamína? Velmi neb jej miluje, na toho přivykl tuze již chlapce. „Trest, milí braši, je to!“ dí Ruben, „trest je to, věřte! „Trest je za Jozeffa ten! Toho já jsem se vždycky obával, „Že za to provinění časem svým my vytrpíme! „Kdykoli připomenul jsem tento sy proklatý kousek: „Vždycky mne cos strašilo a sevřelo srdce, jak kleště! „Ještě chlapec-li ten živ? soužíli se někde v otroctví? „Rovně sy tak vzdychá, a na nás volá pomstu žalostně!“ Smutně hovořili tak, upěli tu cestu celičkou: Příhodu tu, nevědí, přednesti jak otcy-by měli. Mil několik ušli, lekne je zas příhoda nová. Každý se z nich zarazý, nemůže ani promluvit slova! Neb když chce jeden dát hovadu na hospodě obrok; Stříbrné své uvidí v pytli, a coufne – „Co se to přihodilo?“ vzkřikne, „hle, stříbrné v pytli! „Totě na nás nástroj, by nás v zlém stíhati mohli! „Snad Symeona by dél’ podržet v žaláři tom směli? „Nebli ho víc sužovat, neb dokonce utrápiti chtějí? „Ach, to je pád hrozný, jejž, Bože, na nás jsy dopustil!“ Všickni lomí rukama, peníze do pytle zas složí. Upělí od nářku kráčí, a se k stánu přiblíží. Jákob pak je vida, proti nim, je vítaje, vyjde: „O, jak radostně vidím vás! přišli jste v chvíly příhodnou, „Všecko docházý neb nám: a byťbyste prodléli déle, „Dítky-by jste umrlé y ženy, y mne nalezli! „Však co to má znamenat, že vidím vás býti tak smutné? „Zdaž se co přihodilo vám zlého na cestě Ejiptské? „Proč tak truchliví jste? zdaž jste měli ňáké neštěstí? „Neb z očí poznávám vaších, že vás něco rmoutí i“rmoutí!“ 115 Hned oni vypravují, jak pán země s nimi nakládal: „Nás za zvědače držel, a s námi tak jednal nelidsky; „Vsadil y do vězení, a mluvil k nám tvrdě a hrdě: „Ač jsme ho dost prosyli, klaněli jsme se až k zemi před ním, „Hlad krutý představili, vymlouvali jsme se všemožně, „Že jsme pokojní lidé, k zvědům že se my nehodíme. „Jsme ovec pastýři, a tiše že paseme stáda! „Hlad že jen nás přinutil do Ejipta vyjíti na koupi; „Že je dvanácte bratří nas všech od jednoho otce; „Boj nehledáme že my – obyčej pastýřů to není! „Nás deset vyslal otec, abychom nakoupili potrav, „Nejmladšího nechal sy doma, neb z milenky je zrozen, „Bál se o něj proto, že starší již dávno se ztratil: „Předc se nedal uprosyt, a hůře pak s námi zacházel. „Pak zase nás povolal, a pravil: „„Zvím, jsteli pokojní! „„Ať jeden z vás v vězení tu zůstane, vy domů jděte! „„Nezhynul aby hladem kdo u vás, odejděte spěšně! „„Však vám přikazuji, menšího sem přiveďte! „„Nejste že zvědači, dokážete tímto, Ejipta! „„Pak Symeona toho, v vězení jenž jest uzavřen –““uzavřen –““ “ Trhne to tak Jákobem, že zůstane státi uleklý – „Což? Symeon v vězení?“ se táže, „a s vámi on nejde? „Ach, Symeon v vězení!“ a předce se po něm ohlíží. „„Nejmladší,“Nejmladší,““ oni řkou, „„nepřijdeli ten chlapec s vámi: „„Tváře nespatříte mé, ni vězen víc vyjde z žaláře; „„Víc ani nepovolím, nakoupiti vám tudy zrní! „„Hlad bude vždy větší, pokrmů bude víc pak třeba!““ To uslyšev Jákob, zamlčí se a velmi se rmoutí. „Zle jste mi učinili!“ dí k nim, „Mluvilimluvili jste nemoudře! „Zle jste mi učinili! mluvili, bych bez synů umřel! „Jozeffa více není! nejhorší sežrala ho zvěř! „Ve vězení Symeon! – ztratit mám také Benjamina! „Ach, těžkost takovou proč seslal na mne jsy, Bože!? „Benjamin nesmí jít s vámi – ba nikdý nepůjde!!“ 116 „Dlouholi potrava“ dí Ruben, „nám bude trvat? „Až najedí se děti y chasa – hle! mnoholi zbude? „Jít zas na koupi brzy musýme; neb kam toto stačí? „Ráději chlapcy přikaž, by chystal se s námi na cestu! „Neb Symeona necháš snad věčně se trápit v žaláři? „Věř, nebude puštěn, leč půjdeli s námi tam chlapec! „Pošli hoho, ať s námi jde! – nejmladší já ti dva syny „V zástavě zde zanechám – za něho ať jsou vinni tobě, „Chlapce-li nepřivedu zdravého zas a beze škody! „Zab třeba mé syny dva, nebo čiň jak chceš zadosti!“ Jákob slyšet nechce tuto řeč, a hlavou jenom kroutí: „Ne, ne! Benjamín nepůjde nikam ani kroku! „Již jeden z nich zahynul! snad mám také ztratit druhého? „Chcete snad živobytí mé, beztoho hořké, zas ztrpčit? „Chlapcy by přihodilo se tam něco zlého v Ejiptě, „Věřte, že přede časem šediny mé-by ležely v hrobě!“ Když zatím své obilí vysejpali z pytlů na půdě, Hle, nalezá každý peníze své skryté ve měšcy. Všickni se zas leknou, a diví se, kde vzaly se v pytlech. Hrubě jest to neštěstí, následku obavaj’ se zlého. Že patrný nástroj to na ně jest, hádali všickni. Pro Symeona je to, by držán byl věčně v žaláři. Jákoba však nejvíc nemilá tato příhoda rmoutí. „Ach,“ naříká slzeje, „Symeon mnoho vystojí zlého!“ Hlad ale předc v Chánan velikou vždy závadu činil; Potrava vyjedena jest, dřívé než Jákob se nadál. Neb prý vždycky se víc v nedostatku jídá a tráví, Jísti neb více se chce; tak hlad žravý prý lidi souží. Když zase v Jákobovu krutý hlad se v domě ozýval: Chleba nedostane z nich žádný nyní, kromě maličkých. Předce při vší sporotě, když Jákob smutně nahlížel, Trávit že nebude co; ač cesta ta velmi ho mrzý, Jest přinucen povolat syny zas, a těžce sy vzdechna, 117 Dí: „Jaký smutný zas čas! již potrava všecka docházýdocházý! „Jděte zas pro obilí, a potravy více nakupte! „Všecko neb stráveno jest! hladoví nám dnové zas hrozý!“ „Otče!“ mu Jůdas praví, „bez chlapce já kroku nepůjdu! „S námi nepůjdeli on, na oči víc pánovi nechcy! „Přísně přikázal neb nám: „„Vy tváře mé více nezříte, „„Jestli nepřijde bratr nejmenší váš také s vámi!““ „Chcešli, bychom předc šli a potravy dosti přinesli; „Ať chlapec s námi též jde: syc bez něho nejdeme kroku! „Darmobychom tam šli, sužovat nás víceby mohl; „Nás za zvědače teprv-by držel – víc trýzniti kázal, „Snadno-by do vězení nás vsadil – ó s ním není žertu! „Nejdu bez chlapce nikam – zkus, kdo chceš! – dalbych to čertu!“ – „O, já nešťastný otec! na žalost mou málo jak dbáte! „Proč jste mu vyzradili, menšího že máte tu bratra?“ „„Jak„Jak jinák, přestrašení“ dí Jůdas, „mohli jsme cinitčinit? „Na vše se vyptával; zdaž jsme čeho zapříti směli? „Nás za zvědače drže, chtěl všecko též vyzvědět přísně. „Bychme ho spokojili, vše vyřkli jsme, chtěl co jen zvědět. „Mámeli otce, se ptal, živ jestli, a zdaliž je zdravý? „Všech kolik nás je bratří? Zdaž mohli jsme býti mu lhaví? „Kdo se toho nadál, že chlapce přivesti rozkáže? „Ještě pak více hrozyl, Symeon že nevyjde z žaláře! „Otče, povážlivý buď! a na naší bídu pohledni! „S námi chlapec aby šel, to přikaž, nás chcešli ochránit! „S námi ať jde pachole! Ruka má tobě jej zas odevzdá! „Když ti ho nepřivedu, jaká chceš muka na mne přichystej! „Já ti ho navrátím, syc vinen budu vždy tobě hříchem! „Byť se co zlého stalo, na sebe sám vyřknu sy kletbu! „Kdybys neprodléval, již mohli jsme vrátit se s zrním. „Ach, snad maličcý hladem zas budou, než přijdem, mříti!!“ 118 „Jestli tak potřeba jest“ dí Jákob, a„a jíti-li musý „Benjamín s vámi – ó Bože! – nerad to vyřknu! – „Ať – jde! – Však abyste naklonili pána k milosti – „O, Jehovo! obměkči ho sám! čiň dobrotivého! – „Vše, lepšího co jest z zemského požitku, do nádob „Složte a neste s sebou, mým pak jménem dárek mu vzdejte! „Až k zemi se klaňte, proste, by vám byl milostiv! „Vezměte nejlepší do nádob k vůni kadidla, „Mandlí a štoraxu, terpentýnu, pro chuť také medu, „Gummy, též myrhy trpké, to všecko mu vzdejte pokorně. „Byť neprořekli jste co, dobrý pozor na sebe dejte! „Též peníze y dvoje – omylem neb mohlo se státi, „Vám že zanechány jsou – ty hleďte zas pánu odevzdat!„ „Jděte již! dím to nerád, ach, vezměte Benjamína! „Duch se žalostí tají! – Ach, jen mně přiveďte ho šťastně! „Bůh všemohoucý pak můj dobrého ať nakloní pána! „Dobře ať vám se daří – ať vás bez ouhony pustí! „Byť Symeon y také z vězení byl časně propuštěn, „Jděte, pospěšte sobě – vězného přiveďte též šťastně!“ „Ty pak po Rácheli můj jediný synu, Benjamíne! „Šťastně tě Bůh provodiž!“ a s pláčem k srdcy ho vine, K srdcy ho tlačí a rce: „O, zdažli tě více já spatřím?“ Hořce tak pláče a lká, slzami své líce až skropí. – „Jděte! osyřelý já tudy zůstanu bez dětí v stáří! „Jdi ty s Bohem, synu můj! ať šťastně ke mně se zas vrátíš!“ Když pak do města vešli, zdaleka hned Jozeff je zhlídne, S nimi že Benjamín přicházý, to velmi ho těší. Káže hned správcy domu, do domu je čestně uvesti. Neb prý s nimi něco mluviti má důležitého. Stkvostné též přikazuje, pro všecky ty chystati hody: Neb jsem sy ustanovil, aby dnes stolovali semnou. Dobře zatím je chovej – snad mnohá věc skrytá se zjeví! 119 Správec je hned do domu uvede – však oni se leknou: „Co znamenat toto má?“ do ucha sy šepcý jen tiše – „Jistě že pro peníze, které jsme doma v pytli nalezli, „Chce tuto nás zavřít!“ Peníze hned chtěli odevzdat. „Slyš!“ řkou, „pane jen slyš! stala nám se příhoda divná. „Státi jak mohlo se to, nemůžem sami býti tak moudří! „S koupeným když obilím veliký kus cesty jsme ušli – „Hle, tuto jsou peníze – jež v pytlech jsme nalezli naších! „Přijmi, prosýme, je zas, neb my vinni nejsme ničehož! „Koupit zas chcem obilí, neseme také stříbrné jiné!„jiné!“ Správec praví: „Peníze? Toho vy se nic neobávejte! „Já peníze vaše mám – tyto opět schovejte. „Bůh, jejž vzýváte, peníze vám v pytle snad složil. „Já je nepřijmu od vás – vy dlužni zde nejste haléře!“ Hnedle odejde, a k nim Symeona z žaláře přivodí. Sotva ho zhlídli, y hned všickni jemu naproti běží; Všickni ho líbají, potěšen on všecky též líbá. Shledali že se v zdraví, co divu, že radostí též skáčí. Vodu přinesti nechá správec, umyli by své nohy. „Čistě ať vstoupíte přede pánem, neb jsou tu dnes hody. „Máte dnes s ním stolovat – vrátí se časně v poledne!“ Oni tomu se diví a hnedle své chystají dary. Přijde v poledne Jozeff, řadami však oni již stojí. Až k zemi se klanějí, řkou: „Skládáme, ó pane! zde dárky „K tvým nohoum; bys je přijal y otec náš starý tě prosý. „Jsou to požitky, ale nejlepší, jež nese země!“ Jozeff milostně hledí, a hnedle na otce se táže: „Zdráv-li váš otec jest?“ a velí jít do večeřadla. „Živ-li a zdráv otec jest, o němž jste pravili ondy?“ „„Živ je a zdráv otec náš, služebník tvůj, posud pane! „„Přeje, by vždy jsy byl zdráv!zdráv!““ při slovech těch k zemi se skloní. – „„Žádá, milostný by byls k sluhům svým, nám synům jeho!jeho!““ 120 „Tenli je“ Jozeff praví, teď zhlížeje Benjamina – „Tenli je nejmladší bratr váš, jejž spatřit jsem žádal?žádal?“ „„Benjamin bratr náš jest on, jaks, pane, přikázal, „„Bychom přivedli s sebou – ó kterak bude tam otec kvílit, „„Zlého by nestalo se co jemu! Kterak kázal starostně, „„Bychme přivedli syna jediného po RáchaliRácheli šťastně!““ Jozeff pak zhlížeje ho, „Žehnej“ dí, „Bůh tě, ó synu! „Když milý otcy jsy tak, pachole zdáš hodné se býti!“ Však pospíšit musý pryč, neb slze z očí mu kanou; Byť sy poutřel slzy, uzavře se do pokojíku. Když pak se vyplakal dost, usadil své vzdychavé plíce, Když oči své utřel, nebylo by znáti, že plakal; K nim veselý vyjde, posadit jim k stolu se, káže. Předložit kvasy velí, každému sám díl jeho klade. Benjaminovi pak dá pětkrát více než jiným. Všem dost jísti velí y píti též až do sytosti. Oni pak – všeho neb dost – velice se tak rozveselili, Víno jim chutnalo tak, až prý se všickni opili. Když pak tak opojení, vesele sobě počali vésti; Jozeff jejich pytle na sejpku nésti poroučí, Pšenicý je naplnit, peníze pak do pytlů zas svázat. Však by nepoznali nic, sloužícým přísně přikáže. „Stříbrný můj koflík – pozor dejte – a chytře ukrejte, „Byť nalezen v pytli mladšího byl chlapce, schovejte.“ Sám mezy tím časem,časem přátelsky s nimi rozmlouvá: Pšenice y potrava k ránu že je chystána, poví. S nimi se rozloučiv, dobrého též jim přeje spání. Zrána je propouští y s osly y nákladem se vším. Ledva za město zašli, honiti je správcy přikáže, Mnoho s sebou aby vzal drabantů, a způrně je plísnil. Rychle je on dohoní, oboří se a státi jim velí: „Zlořečení lotři! hned vraťte se!“ – počne je láti – 121 „O, vy zlosynové! – nevděční, takli platíte? „Takli za dobrodiní odměňovat vy se umíte? „Jste plemeno nějaké zlodějské! – Kdo ukradl ten koflíkkoflík, „Z nějž dobrotivý pán hádává? – Kdo je ten zloděj? „O, tomu zle povede se! bude muka trpěti krutá! „Žádný se z místa nehni, bude leč nalezena ztráta!“ Ustrnutí stojejí a slyší, co stalo se. Uleklí A jako ohromení outrpně na sebe hledí. Ozve se pak Jůdas: „Proč smejšlíš zlé tyto o nás? „Hle, kterak mohli bychom takové se dopustit neřesti? „Zdažli jsme nalezené peníze nepřinesli ti zpátky? „Zdaž zloději tak činí? O, kdyby čas nebyl tak krátký, „Vrátili-bysme se hned, aby sám pán přehledal všecko. „Mám za to, že-by jsy sám za nařknutí odměnu dostal. „Bratří! složme ten sklad; u koho pak tu ztrátu nalezne: „Ať smrtí umře ten z nás – my otroky chceme pak býti!“ „„Staň se, jaks sám uložil!““ dí správec a pytle prohlíží. Však, nastojte! posléz nalezen jest koflík nešťastný U Benjamína – ó jaktě se všickni ulekli! – Duch se tají – zblednou – na těle se jak zymnice třesou; Roucho své roztrhují, a rukou svých spínají k nebi. Smutně do města zas jdou, a se před nohy Jozeffu vrhou; Promluvit nic nemohou, ni výmluvy žádné přednesti. On se na ně oboří: „Nevděční, daremní tulácy! „Dobřeli nectil jsem vás? platit takli za dobré umíte? „Ještě za dobrodiní, mně milou věc smíte ukradnout? „O, zlodějské jakés plémě jste a škůdnícy lidští! „Trestu neujdete, chcy přísně vás všecky potrestat. „Však u koho nalezen byl koflík velmi mně vzáctný, „Ten bude otrokem mým, ani více nevyjde z Ejipta!“ V kleče tu sepne ruce Jůdas, lkát počne žalostně: „Čím skutek vymluvit mám, to nevím, ani řícy to mohu! „Jen nebe rozhněvané a na nás zamračené vidím! 122 „Ach, Jehovo! přísně nepravosti teď navštivils naše! „Jakkoli nechť se stalo, my všickni jsme otrocy tvoji: „Jen mladšího bratra propusť, by zprávu dal otcy! „Všickni se podrobujem, za něho tobě sloužiti věrně!“ „Bůh odemne odvrať!“ dí Jozeff, „tak nespravedlivý „Nechcy já býti ke všem; jen zloděje přísně potrestám. „Můj u koho nalezen koflík byl, ten otrokem ať jest! „Do smrti sloužit mně má – ba zloděj-by měl usmrcen býti! „Vstaňte! odejděte vy; neb hlad-li je, máte co spěchat. „Tento pak nejmladší ať zůstane věčně v otroctví!“ Nechce se jim odejít, sepnou ruce všickni a štkají! Jůdas poklekne pak blíž, s rukama sepiatýma zas prosý: „Pane milostivý, slyš! ach, nás krutý potkaltě zlovol! „Ach, se nehorš, a slovíčko mi promluvit povol! „Když poprvé z Chánan na koupi jsme potravy vyšli, „Koupit bys nám povolil, jsme prosyli velmi pokorně; „Měl za zvědače jsy nás a na všecko se pilně vyptával: „Mámeli otce také, aneb bratra, vyzvědět jsy chtěl; „Vyznali jsme, že bratr nejmladší zůstal u otce. „Tys vidět, pane, ho chtěl, a nám jsy přísně přikázal, „Nejmladšího bratra by přivedli jsme k tobě co nejdřív, „Když jsme navrátili se k otcy, tvůj rozkaz jevíme – „Jak stareček ubohý zarmoutil se – zůstal až tuhý! „„Chlapec nepůjde nikam! pravil on, jít s vámi on nesmí!“nesmí!““ „A nebylo možná, přinutit k tomu více starečka. „„Chceteli, k nám zas pravil, o toho syna bych také přišel? „„O, ten jíti nesmí! – ó nepustím Benjamina! „„Mně milá Ráchel jen dva zrodila syny, dobře to víte; „„Jozeffa, jste pravili, zvěř sežrala – nezbyl my jiný, „„Tento než Benjamin! O toho také chcete mne přivest? „„O, prvé mé šediny do hrobu složíte, to věřte!““ 123 „Když ale víc nutil hlad – nebylo když zbytí jiného, „Bez Benjamina my na krok když jsme nechtěli jíti; „Byl tudy přinucený pachole předc poslati s námi. „S pláčem nás pak prosyl: Ach, chlapce přiveďte mi zpátky! „Dal jsem v rukojmě se zaň, a otcy se svatě zavázal, „Chlapce že mu přivedu, hrozným budu syc vinen hříchem! „Jestli otec uvidí, bez chlapce že zstupujem sami – „Nejprv bude shánět se po něm – ach, jestli ho nezří – „Duch jeho se zatají – veliký jej zármutek sevře! „Tuze na něm neb visý – ach, jistě on před časem zemře! „Pane, milostivě slyš! za něj se já otrokem dávám! – „Otcy milostiv jen buď! nedopusť ten zármutek na něj! „Čiň sy semnou co chceš, pachole propusť jen milostně! „Otcy neb předstoupit bez chlapce ni před oči nesmím!“ Dél’ se zdržet nemoha Jozeff, ven vyjíti Ejiptským Rozkazuje, oslzý, zajíká se, ba na hlas až vzlíká. A když všickni vyšli, promluví k nim v pláči Hebrejsky: „Já jsem Jozeff, bratr váš! – Na mne jenom dobře pohleďte! „Já jsem Jozeff, bratr váš vlastní! Mne se vy nelekejte!“ Jakby omráčil je hrom, na zemi roztaženi leží; Jak osyka se třesou, nemohou ani pohledět na něj. Mstít se bude, myslí, nad námi – a strachy až trnou. On pak milostně praví: „Vstaňte a mne se nebojte! „Znejte mne, bratra svého, vždyť s vámi mluvím jako bratr! „Vstaňte! povězte mi vše, zdaž můj otec živ je a zdráv-li? „Blíže přistupte ke mně! vím, divný že vám je ten osud, „Jenž mně usouzený byl. Toho jste se pak vy nenadáli, „Když Madyánským jste mněmě kupcům prodali zrádně. „Tím jste mi neškodili, neb stkvostně že jsem živ, vidíte; „Jsem též po králi prvním, pro vaše zde zachování. „Mne Jehova předeslal, byste nezhynuli hladem. 124 „Dvě teprva léta jsou, co počal hlad na zemi býti, „Ještě bude pět let trvat hlad a dáviti všecko. „Bych vás ochránil, napřed jsem poslán do země; „Rod zachován by byl váš, když hlad krutý vše hubit bude, „Nejsem já prodán ni radou, ni spiknutím vaším; „Vůle byla Jehovy, do této že jsem země přišel. „Sám učinil toto Bůh, za knížete bych byl povýšen; „Co Faraonův otec, zachoval bych veškeré plémě!“ „Zstupte tedy, pospěšte sobě a otcy povězte: „Žeť jsem živ, že vidět má mne zase, k srdcy přitisknout – „Rcete, jakoutě žádost mám, jej zas spatřit zdravého! „Jak se těším na něho – ó jaká bude pro oba radost! „Byť sem nemeškal přijít s ženami y dětmi, y s stádem, „S veškerým nábytkem – nebo pět bude let hladu ještě. „Málo která v Chánan bude od hladu zchráněna duše. „Zvěstujte také mu mou slávu, a starce potěšte, „Že ztraceného syna uzří ctí obdarovaného „Královskou a jako velikého y knížete země – „Bez strachu buďte již zde – nebo sami to všecko vidíte, „Pravdu že povídám! Sem přijít otce brzy přinuťte!“ Když toto pověděl jim, se na Benjamina ohlídne: „Přistup blíže ke mně, ty rozmilé matky mé dítě!“ Hned mu na šíji padá, objímá, k srdcy ho tiskne – Y také Benjamin objímá Jozeffa v pláči – Oba se k srdcy vinou, slzami oba líce sy smáčí. Duch prý Rachelinin nad nima radostí se kochal. Jozeff pak obzvláště k bratru každému hnedle přistoupí, Pojmenuje každého jménem, každého též líbá; Nad každým popláče: pláčí také oni radostí. Všickni se teď radují, že se shledali s Jozeffem šťastně; Tak vesele sy vedou, hovoří a radostí až skáčí. 125 Po celém městě pověst roztroubí spěšně se tato, Bratry že Jozeffovy do Ejipta donutila bída; Y kterak poznal je on, krutého jak strachu jim nahnal; Jak tu neřest odpustil mile – každého to těší. Hlučná pověst y také Faraonovým došla až k uším. Král se y též raduje, uslyšav, co se s Jozeffem stalo. Jozeffa povolává, štěstí mu to přeje srdečně; Poslat pro otce rychle královské vozy, poroučí; By do Ejipta přijít s všelikým nábytkem nemeškal; Dáti mu nejlepší pro pastvu přislibuje zemi. Hned to bratřím Jozeff oznámiti spěchá radostně; Král jak milostivý jest, sám otce přivezti sem káže. Hned vozy připravuje, na cestu y potřeby zřídí. Dřívé než je pustí, chce hojně je obdarovati. Šaty dvoje každému velí dát, jak se tam nosý; Benjaminovi dá pateré prokvětané roucho, Tři sta na stříbře také mu přidá, jej k srdcy přitiskne; Též paterý posýlá šat otcy a stříbrné tři sta. „Vy pak nic“ napomíná, „na cestě sy nevyčítejte! Jen se starejte o to, by jste brzy otce přivedli!“ 126 XII. Zpěv.
Obsah.
Bratří Jozeffovi vesele jdou z Ejipta. – Jejich rozmlouvání po cestě. – Radějí se, kterak svou vinu otcy přednesti mají. – V rouších od Jozeffa darovaných blížejí se k stanu. – Jákob to neznámé tažení poznati nemůže. Poznává syny a diví se. – Slyší, že Jozeff živ jest, a věřiti nechce. – Synové vypravují vší slávu jeho, a okazují mu dary, a kterak jim přikázal, aby jej s celým rodem do Ejipta přivedli. – Jákob raduje se, že Jozeffa zase uzří. – Hned se na cestu vydává. – Shledání se Jákobovo s Jozeffem. – Jozeff jej uvodíuvodí, Okáže mu svou manželku a syny. – Doprovodí do Gessen, a tam rod jeho usadí.
Tenkrát pokračují vesele a spěšně z Ejipta; Samé hody držejí, smíchem tuto cestu sy krátí. Y také královští, jenž s nimi vozkové jedou, Jsou veselé mysli, všelijaké radovánky sy vedou; Oslové ač pak jejich klesají dost často pod tíží, A jazyk vyplazují, uši schlípnou, těžce nesouce. Jsou teď radosti plní, neb potravy dosti sy vezou. [127] Jak Chananejské budou teď častovat, u sebe myslí, Než z Chánan půjdou, řkou: „Dobře a hostně se mějme! „A na pamatku chudým Chananejským hod udělejme!“ O, by raděj’ hladovým těm nechali potravu všecku! Však kde důstatek jest, na hody tam prý se jen myslí. Teď ale jim připadá, proč Jozeff tak všecko vyzvídal, Proč se na otce ptal, vidět proč chtěl Benjamina, Proč také usyloval, aby jej hned k němu přivedli – Proč tvrdě na tom stál. „Do žaláře až nás uzavřel! „Že nepřipadlo to nám, zdaž Jozeff, náš bratr to není; „Vždyť se neproměnil nic, v podobě posud jest on ten samý. Jen zmužilejší že jest, vážného že teď dělá muže. Však spanilý je posud a na lícech růže mu kvetou.“ „Jak pravil: Já jsem Jozeff!“ dí Jůdas, „já hnedle ho poznal; „Strach ale mne porazyl, že nemohl jsem promluvit slova!“ „„Chytře jsy promluvil teď!“teď!““ dí Ruben, „kdo„„kdo ho nepoznal, „„Když řekl: Já jsem Jozeff, bratr váš! – Jak trhlo to námi, „„Jak nás ohromilo jediné to slovíčko najednou! „„Laskavě kdyby na nás byl nemluvil, zpurně byl vyřkl: „„Strachy-bychom pošli, snad žádný-by více nepovstal.““ „V tom-by jsy pádu ty byl zůřivější, můj milý brachu!“ Jůdas praví, „zkusyli jsme to tenkrát, jak jsy se vztěkal, „Když jsy nenalezl jej v čisterně, v tmavé té nocy; „Vždyť jsy zůřil jako lev – nám ani jsy promluvit nedal.“ „Nejvíc já vystál, nejvíc mezy vámi jsem zkusyl!“ Dí Symeon, „ouzkost tuto vám nemohu ani řícy: „Tento ať zůstane zde! když řekl, mne poutami svázal, „Vsaditi do vězení kázal, v něm pevně uzavřel; – 128 „O, tenkrát jsem myslil, ouzkostí a strachy že pojdu! – „Když pak jste dlouho nešli, bezmála bylbych sobě zoufal. „Ach, víc vás neuzřím, ni ženu, ni mé milé dítky! „Tak neustále jsem lkál v vězení, až pláč se rozléhal!“ „„Jestli pak ve vězení“vězení““ Izachar dí, „„dosti měls jísti?““ „Na tom nechybělo mně, však nechť osel tento strach zkusý!“ „Málo, bratří! toto jest“ dí Leví, „to všecko je málo, „Co jsme zakusyli my; – s ním o mnoho hůře se ďálo! „O, kterak zatvrzele hodili jsme v čisternu ho pustou! „Jak jsme posmívali se, jak skákali, kdyžtě byl v hlubni! „Když jsme prodávali jej, na jeho zdaž pláč jsme co dali? „K nám když spínal rukou, na jeho zdaž dbali jsme prosbu? „Hle, co zasloužili jsme! – mohl, věru, se mstíti nad námi! „Však jenom postrašil nás, předc dobrý on musyl býti!“ „Kdoby nadál se toho, takovým že kdy bude pánem?“ Promluví teď Zabulon, „se Zelffáky já také křičel: „Poďme a zabime jej! cobychom teď v ouzkosti byli! „Jej kdybychom zabili: ó dávno hladem-bysme mřeli!“ „Proč pak nenáviděli“ dí Jůdas, „jsme Jozeffa takto? „Když sy to připomenu, že jsme také jej zabit chtěli; „Vstávají až mně vlasy vzhůru, tak se toho lekám, „Na těle pojde mne mráz, na nohou že ledva se snesu! „Proč jsme jen na vzdory mu, tak bývali k němu urputní? „Pro sny! ach, jen pro sny jsme se tak proti bratrovi spikli! „Zlostí jsme se pukali, klaněti že jemu se máme; „Zle jsme se rozkatili proti chlapcy a mstili se nad ním! „Hle ale, co Jehova chce míti, to státi se musý; „Nechť cokoli počíná sy člověk, to předc nepřevrátí! „Víte to dobře posud, že pravil, jak naše se snopy „Snopu jeho klaněly – klanění zdaž nás osud zbavil? „Zdaž hluboce neklaněli jsme se my dost a pokorně? „Zdaž s rukama sepiatýma jsme my neklečeli před ním? 129 „Hlas jeho hřmíti se zdál zůřivého co, nám, hroma, v uších; „Každý jen stál shrbený, Chánan víc zříti netroufal, „Hvězd ale nás jedenáct – vyplnit, hle, jak se vše musý! „My jsme se již klaněli – y slunce y měsýc to zkusý! „Přijde na otce teď řad, klaněti také on se mu bude; „Vše by se vyplnilo, ni matkám zbude jiného. „Hle, Jehova co chce, tomu člověk se nikdý nevyhne! „Všecko se státi musý, co komu kdy Hospodin soudil! „Teď teprv poznávám, Jehova jak dobře vše řídí; „Jozeff by pánem nebyl, kdebychom se již, hle, byli octli! „O, chvalmež Jehovu, vzdávejme radostné mu díky, „Že do Ejipta vedl tak šťastně Jozeffovy kroky!“ „Čím ale otcy vinu, ba náš hřích, čím vymluvíme? „Vím to napřed, jak ulekne se on, a jak celý strne. „Však co je platno to nám, dozví se to předc jednou otec, „S Jozeffem co se stalo. Snad prosba ho naše obměkčí. „Když uslyší, že Jozeff je živ, rád všecko odpustí. „Já myslím, jak přijdem domů, bysme před něho padli. „Lekne se, myslit bude, že přihodilo nám se neštěstí. „V tom strachu když bude stát, vyznáme mu zlou vinu naší. „On pro radost, že Jozeff je živ a knížetem země, „Tak velice nebude vinit nás, ni zlost tu nahlídne; „Jistě že odpustí nám proklatý tento zlý skutek! „Kdykoli jsem vzpoměl, s ubohým co ďáli jsme chlapcem, „Vždycky mne mráz obešel, také zlost jsem naší proklínal. „Dozvědět se to musý – my sami se přiznat musýme. „Dobře že žalostí tou bude též promíchaná radost!“ Benjamin pak praví: „Myslím, s tím kvapit nesmíme. „Dřívé že Jozeff je živ, ať zví, jej dříve potěšte! „Lepší by tu novinu se dozvěděl dříve radostnou, „V skutku že Jozeff je živ – s podivem na nás aby hleděl. „Oblečeme roucha, nimiž nás obdařil Jozeff. „Nám podiví se otec, nás jistě tak lehce nepozná. 130 „Pak vzkřiknem: O, raduj se otče, živ Jozeff je syn tvůj! „Zmámený zůstane stát, nebude chtít dlouho to věřit. „Předc pak se rozveselí – vy zradu mu vaší vyznejte. „Kárat tak vás nebude pro radost, že zas Jozeffa uzří!“ Líbila všem se rada, hned chlapce všickni poslechnou. Dobře radí! pravějí, pro radost otec všecko odpustí! Když k domu blíž přijdou, se zastaví, v roucho Ejiptské Hnedle se přestrojují – v tom sami se neznají kroji. Spořádají tažení, po sobě jak jeti-by měli; Na vozy s svých oslů obtížnou potravu složí, By jako páni jeli, neb chtějí také chlubně přijeti. Obtížené osly své vedou za nimi Ejiptští; Vozy posledně jedou, jež Farao poslal pro otce. Jest veselé tažení, neb píšťaly, bubny Ejiptští Vyňali z svých uzlů, a hudbili zvučně a hlučně. Jákob vidí zdaleka tažení to, a velmi se lekne. „Hle, jacý sem táhnou to lidé! toť jsou pluky zbrojné! „Odkud ti do Chánan v největší bídě přicházý? „Kroj mně neznámý je ten – jen majíli potravy s sebou – „Ctít neb nemáme je čím – byliby syce mně milí hosté – „Neb přicházejí snad, by nás podmanili sobě? „Že jsme hladem zmořeni, to vědí, a se bránit nelze. „Oslů tolik tu vidím, y mnoho též vozů nahlížím. „Co znamenat toto má; také zbraň zřím, ó to mě mrzý! „Jestli nepřátelské tažení toto – kdo bude bránit? „Vzdálení jsou synové; nám nezbude, nežli otroctví. „Předc ale k nim vyjdu, bych pozdravil ten lid příslušně. „K umytí noh vody chystejte, ač málo jí máme.“ Před stán vyjde Jákob, y hledí ženy z něj sy po očku. „Ej! totě Benjamin, na prvním an oslu tam sedí!“ Bála vykřikne, a hned pozdvihne se, spěšně ze stánu „VenVen běží, a za ní y ženy ostatní vyběhnou. 131 Předjeda Benjamin bratry, otcy v náručí leží. A otec poznaje jej, objímá ho v pláči radostném. Všickni hledí s podivem, a děti prý dokola skáčí. Druzý zatím synové napodobně se k otcy přiblíží; Naň hlasytě volají: „Buď zdráv! potěšen budiž, otče! „Náš bratr, Jozeff, je živ a pánem je země Ejiptské! „Tvůj, hle, syn Jozeff je živ! ó raduj zas s námi se otče!“ Z sna jakoby těžkého Jákob procytnul, teď hledí, A celý zmámený jsa, po všech zmateně se ohlíží. Všecko podivné mu jest, ve vozých, dívá se, kdo sedí. Zdá se mu sen viděti – „Vždyť nespím!“ sám k sobě praví. „Znám, že jste my synové – a předce vám věřiti nesmím!“ „„Věř„Věř pak mně“ Benjamin dí, „otče!“ a skáče radostí. „Můj bratr Jozeff je živ, velikým jest knížetem země! „Viz jen, jak obdaroval rouchem mne, a ještě co více – „Šaty mně dal pateré a peněz také – mnoholi, hádej! – „Hle!“ teď roztahuje měšec svůj, „stříbrné tři sta! „Pak posýlá toliktéž y tobě peněz – tři sta na stříbře! „Bys sobě prý pohověl a dobře na cestě se častil! „O, co ti více povím – pateré také roucho ti nesu, „Krásně tak prokvětané – ó otče, ty v něm zas omládneš!“ „Mnoho ti“ dí Jůdas, „povídat ó přemnoho máme! „Potravy dost vezeme, nebudem ani mocy ji strávit. „Však slyš a se raduj, co Jozeff ti vzkázat nechává, „Jozeff syn tvůj, jenž jest vládařem a po králi ten první. „Ach, ani, otče, nevím, odkud mám a kterak začít. „Ještě, pravil, bude pět hladových let, bídy a nouze. „Vše bude mříti hladem v Chánan, a vždy bude hůře! „Pro dobytek nebude trávy, ba dokonce ničeho. „Však aby v ten krutý čas z vás žádný nezhynul hladem, „Otce sem přivedete; vy všickni s dětmi sem přijďte, „S veškerým též stádem, v Chánan y všecko co máte, 132 „Ke mně přivezte – já dám nejlepší kraj v zemi pro vás; „Farao kázal to sám, bych vyslal pro otce hned vozy, „Spěšně ke mně by přišel, přivedl také rod celý s sebou. „VíteVíte, že vládnu zde vším, zaopatřím vás také se vším. „Přijde ať hnedle otec, ať jej brzy líbaje spatřím. „Otcy též zvěstujte – očitě jste ji spatřili sami – „Mou velikou slávu, královskou všecku počestnost; „Jej by potěšili jste, vzbudili též k příští rychlému. „Jejž oplakával syna, povězte, že knížetem spatří. „O, by pospíšil brzy s ženami y s dítkami všemi, „S veškerým stádem, také s nábytkem přijde ať spěšně! „Ještě celých pět let – upřímně to otcy povězte – „Že krutý hlad soužit a mořit bude veškeré plémě. „Mou žádost jeho zřít, vyřídit jemu nezapomeňte! – „To vše přikázal on nám, doložil: Brzy přiďte jen s otcem!“ Vyslechl když Jákob toto vše, uviděl také osly, A vozy neznámé obtížené a plné zrní, Též co mu poslal Jozeff, když bedlivě všecko prohlídl, A tolik sloužícých Ejiptčanů když tudy spatřil; – Duch prý obživ jeho, – pak rukou svých spínaje praví: „Jestli že Jozeff je živ, a zdrávli je můj milý syn ten? „O, hned již pospíším, uviděl bych líce zas jeho! „Pak rád chcy umříti – pak k Rácheli kosti mé složte!“ „Jak ale“ táže se, „jak do Ejipta Jozeff se dostal? „Zvěř lítá sežrala jej! pravili jste, – jak tedy obstál? „Vždyť krvavou sukni, posud mám tuto – jste mně přinesli! „Přišli jste mne těšiti, a sami jste ho plakali smutně!?smutně!?“ Udeřil jakoby hrom do nich, tak všickni se trhnou. „Ach, odpusť!“ padnou mu k nohoum, „zhřešili jsme náramně! „Spáchali velké jsme zlé! prodali jsme Jozeffa sami! „Sny jeho uraženi – ach, mstili jsme velmi se zlostně!“ 133 Jákob rukou sepne, zamlčí se, po chvíly pak praví: „O, kterak bezbožní velice jste mohli tak býti! „Neslyšel bych toto z ust vašich – ó kdožby to věřil! „Od bratrů kdo takovou bezbožnost jaktěživ slyšel? „Mohli jste tak mě klamat? takovou na mne svaliti těžkost? „Jak, bezbožnícy vy! na žalost mou mohli jste patřit? „Předce Bůh vás nalezl – vyplněn předc sen musyl býti. „Sám Jehova vás mstil – klanění jste předce neušli! „Nyní to pochopuji, proč s vámi tak tvrdě nakládal – „Padnouc’ by jste klanět musyli se mu, jednal tak hrdě. „Vstaňte již! odpouštím hřích tento přehrozný teď rád vám; „Jen když Jozeff je živ, když spatřím jej zase živého!“ Teď se ohlídna, rukou podává, a vítá Ejiptské. Zdá se mumu, svět že nový pro něho teď svítá v starosti. Hned synům přikazuje, na cestu se připravovati; Potravu y obilí Chananejským rozdat poroučí. Sám ale odcházý, by vzdal obět Bohu povděčnou. Viděním pak slyší, že zas rod jeho vyjde z Ejipta; Sám že Bůh jej povede do země této mocý podivnou. Tím potěšen sázý se na vůz, jejž král mu odeslal. Hned své děti y ženy synové na vozy také sázý. Stáda pak pastýři před nimi hulákavě ženou. Potravy též y sena po cestě dosti naleznou; Postaral neb se Jozeff, nebylo by kdes nedostatku. Tak šťastně přijedou do Ejipta a do kraje Gessen. Zdála se Jákobovi pro radost tato cesta kratičká. Jak se Jozeff dozví, že otec již do Gessen přicházý, Hnedle zapřáhnout dá, a naproti otcovi jede. Kdo vypraví tu radost, když se shledají oba ponejprv! Jozeff jak otce vidí, ze svého hned ven vozu skočí; Klusá y Jákob starý, když milého synáčka zahlídne. V náručí sy padají, na sebe ni promluvit mohou; 134 Jen objímajíce se, líbají a slzy smáčí. Neuslyšíš, než Ach, můj otče! a Můj synu! vzdychat. Dost již slz vylili, nemohou předc přestat se líbat. Hned se ženy sběhnou y děti, vše plesá radostí; Jozeffa že vidějí, radostí až pak slzy cedí. Jákob pak dí k synovi: „Ach, umru teď, umru radostně! „Tváře že tvé jsem viděl, do hrobu vesele sy teď lehnu!“ Jozeff přivítá teď všech, y matky y bratry své zlíbá, Též y ženy bratrů, y k jejich se shýbá maličkým. Všecky pak když zlíbá, usadí také stáda y lidi; Otce na vůz posadí, a králi ho představit jede. K Faraonovi přiveden. Přivítá král vážně stařečka. Jákob pak dobrořečí králi a dobré mu přeje. „Rcy, kolik“ – táže se král; poznává neb býti ho starým, Ač oko jasně se stkví, y se tvář posud červeně barví – „Rcy, kolik pak jest asy let života tvého, stařečku?“ „„Sto třetí““ Jákob dí, „„rok mého jest putování. „„Velmi maličký to věk! neb předkové déle my žili – „„Předc zakusyl jsem v nich dost zlého a truchlivé chvíle!““ Král mu přeje štěstí, a starečka milostně propouští. „Šťastný bude konec v zemi mé!“ řka, „Těš se v starosti!“ On také krále žehná: „Vše šťastně ať tobě se daří!“ Jozeff by víc potěšil a překvapil otce starého, V svůj ho zas vůz sazý, do domu také svého uvodí. Vyjde jim vstříc Asemeth, po boku syny svém dva vedoucý. Effraim a Manasses jmenují se ty Jozeffa dítky. „Otče, hle, my synové!“ dí Jozeff, „hle, moje to kvítky! „Hle, manželka milá tato zde mně porodila syny!“ Jákob, jenž prv nevěděl, ženatý žeby Jozeff byl, hledí, Jakby byl vytržený; nad nimi až pláče radostí. Dřív koho má líbati, to neví, zdaž matku, neb děti. 135 Obě objímá slze, Asemeth také v náruč mu letí. „Buď žena žehnána mně! zdám v tobě se Ráchelu vidět!“ Béře na lůno děti, a žehnaje, opět je líbá. „Buďte“ řka, „jak otec váš, dobří!“ slzami je polívá. Jozeff pak když potěšil tak otce, do Gessen provázý. Jákob že uzřel syna, teď hrob očekává radostně! E: av; 2002 136
Bibliografické údaje

Nakladatel: Vetterlová z Wildenbrunnu, Josefa; Arcibiskupská knihtiskárna
(Vytištěná a k dostání u Jozeffy ovdovělé Fetterlové z Wildenbrunnu, arcibiskupské impressorky, na Starém městě v semináryum, Nro. 190.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: VI+138

Autor motta: Bible, SZ, Genesis
(Genezys kap. 49.)

Motto: Bible, SZ, Genesis
(Genezys kap. 49.)