Máří Majdalena (1816)

Báseň v pěti písních, František Rajman

Máří Majdalena,
báseň bez názvu
Píseň první. Máří Majdaleny krása, rozkošnost a marnost.
Píseň Druhá . Máří Majdaleny obrácení a její pokání.
Píseň třetí. Máří Majdalena po svém obrácení a při vzkříšení bratra Lazara.
Píseň Čtvrtá . Máří Majdalena při Smrti Ježíšově.
Píseň pátá. Máří Majdalena po Smrti, a při vzkříšení Ježíše.

Máří Majdalena, báseň v pěti písních, složená od Františka Rejmana, Děkana Častolovického.
V Praze 1816. Písmem a nákladem Fetterla z Wildenbrunu, na starém městě v dominykánské ulicy, Nro. 232.
[1] Vysoce Urozeným Šlechtičkám Augustě a Krystyáně hraběnkám z Šternberku, umělým Češkám.
[3]

Českou báseň Vám podávám, Kráso českých Šlechtiček! Přijměte ji mile, žádám, Májový co kvíteček. Jest syc smyslu biblického – Zdažli básni to škodí? Vzbudí snad čtenáře ctného, Y k vyrážce se hodí. Vám ale tím více sluší Písně posvětit zbožné, Která těší sluch y duši; Neb jste ctné a nábožné. [5] Majdaleny krása y ctnost Na lícých Vám sedějí, Zbožnost její y milostnost Z ctných očí Vám hledějí. Vzdej se tedy zpěve směle, Přijdeš v krásné ručičky! Ochrání tě, těš se cele, Urozené Šlechtičky. Vydavatel.
[6] Máří Majdalena.
Píseň první.
Máří Majdaleny krása, rozkošnost a marnost.
Hodnoli jest zpívat kruté války a bouřlivé reky, Jenž mečem plenili svět, lid po všeliké věky, Hodno také zpívat bude jednu dívčicy svatou, Válčila y ona též – ale ne pro korunu zlatou; Ne, jsouc rozkošná, by nabyla více milenců, Nébrž aby dobyla věčných v nebi růžových věnců. Víte již před, že míním tu v písmích vznešenou ženu, [7] Zbožnému dávno světu známou Máří Majdalenu. Známou y pro její v nezřízené lásce kochání, Y potom pro čistou její lásku a hořké pokání. Blíž Jeruzaléma, slavného v zákoně jména, Ležela Betanye, již taková krášlila žena. Betanye bylo syc skrovničké a sprosté městečko, Majdalon však se tu stkvěl, hrad tento okrašloval všecko. Betanyi zhlídna, budeš mnít, žes v ztraceném ráji, Anebo v květoucým vše obživujícým máji. Každá chaloupka, domek v zelené tudy zahradě stojí, Nejkrašší ovoce milováním srdce opojí. V oudolí rozkošném porůzno rozložené leží, Z hradu teče potůček, potichmo po oudolí běží, Stínový javor nad ním y chladícý volše se chvějí, Ptačata rozmanitá létajíc tudy zpěvy své pějí. Podlouhlý pahrbek táhne se po stromové stráni, 8 Majdalon stkví se na něm, jejž věž obzbrojněná chrání. Hrad teprv tento tvoří rozmanité rozkoše ráje, A ty vůkol něho propletené stromy a háje. Tu uvidíš stínit ratolestné olívové lesy, Tam tebe vábit budou pod stín svůj tmavé cypresy. Tu celé stráně fíků zhlídneš y mandlové háje, Cytrony, pomoranč, y jablka granátové z ráje. Pnou se tu na divokých jedlích cybébové révy, Propletené vínem, na něž mlsné pádějí děvy. Bobkový lísek najdeš y rozmarýnové lesy. Hnedle se růžový sad očím vyskytuje kdesy. V stezkách vůni vydá rozmanité kvítí a kvítky, Unavený nalézá chladícý z jasmínu besýdky. Na pahrbku nejvejš prejští se ze skály pramýnek, Dolů po skále hrče obvlažuje zvadlý kořínek. Semtam potulujíc v potůček se chladícý sbíhá, Kroutě se po stráních ovoce y kvítí zalívá. Nad potokem nejvejš hnízdí se to pernaté šactvo, 9 Z volše na volš létaje, prozpěvuje býti se ptactvo. Zdá se, že zde slavíček y v létě y v zymě přebývá, Švehole den jako noc své libé melodye zpívá. Nad hradem pahrbek zponenáhla vejš se vypíná, Až na tu skálu nahou svůj mezník pevně zapíná. Ten honosý se hrdě vysokými cedry s Libanu, Jichž ratolesti stelí líbezný stín svému Pánu. Před dávnými časy v skále byla jeskyně dutá, Pro rozkoše nové, již dávno zapomenutá. Někdy toho hradu Pán samotu když zbožně zalíbil, Davida neb žalmy zpívat v samotě sy oblíbil, V jeskyni této se skryl, ticho neb tudy panuje bludné, Pne se jen žlutobledý břečtan v té jeskyni trudné. Není slyšet tudy než časem kvílícý hrdličku, Truchlivou neb vrkat ovdovělou holubičku. Tehdáž Pánem hradu byl Lazar zhlídný na hosti, 10 A Marye s Martou, známou od domácý starosti. Zbaveni dávno byli všickni tří otce y matky, Pospolu v svornosti dědičné požívali statky. Lazar štěpnic hleděl a rolí, vlného stáda, Marta pak o kuchyni, o drůbeř se starala ráda. Okrasa však domu, Marye.Marye, byla sestra nejmladší, Voňavé jí kvítí neb růže se líbila radší. Jak dennice krásná v jasném když jitře vycházý, S purpurovou září výtečné slunéčko předcházý, Všechno ze sna buděcy, k novému obživení zůve: Tak Marye vše svou sličností obveseluje; Anebo ponejprv když růžové poupě rozkvítá, Svou krásou a libou vůní k sobě děvčata vítá: Tak tato děva milá se stkvěla co rozvitá růže, Svou sličností zovouc k sobě mládence y muže. Zrůstu ušlechtilého a švíhlá jak milostenka, Přívětivá a milostná ke všem byla všechněch milenka. Nad lilium byla jest bělejšího těla a tváře, Růžová prokvetala na nich Aurořina záře. 11 Jasné milostné její modrooblakové oko, Na koho pohlídlo, proniklo do srdce hluboko. Usta její medová a stkvícý korálové pysky Vábily k líbání y mladé y šedivé hýsky. Pod syťovým šátkem její pnou se klenutá ňadra. S těmito y Venuše, y každá dívčice ráda Chtělaby se honosyt; neb prsou ctné nadýmání, Ačkoli přirozené, tím víceji zve k milování. Pne se tu hned alabastrový krk, jejž perle, granáty Krášlí, též kamení z Indu, a naušnice zlaty. Náramenice drahé kryjí okrouhlé ručičky, Prsteny a kamením leskným třpytí se prstíčky. Tancujeli nebo jde, spatříš nožičku hezoučkou, Fidiáš lepší vyryt nemůže tak plně tenoučkou. Však y ty běloučké a z částky pozlacené vlasy Nejvíc přidávají té krásné dívčicy krásy. Buďto že zkadeřené nosý je, a kvítkami tkané, Anebo pentlemi rozličných barev protkané. Neb že porůzno nedbanlivě dolů visejí, Zefirami váté po ňadrách a znaku se chvějí. Zamiluješ se do ní, vždy na ní spatříš milenku, Srdce opojujícý sladičkou milostí Mařenku. 12 Smíš jen pohlédnout, a budeš hned jatý milostí, Ba pohlídnutím roznítí se více žádosti. Sám Lazar miloval to krásné a rozmilé poupě, Jí, co by jen těšilo, klénoty y šatstvo nakoupě. Pečlivá dost často na tu ztrátu vrčela Marta, Lazara však žádná pro Mařenku nermoutila ztráta. Jí bratr upřímný činil vše k líbosti a k vůli. Jen Mařence milé všechno se dálo po vůli, Jen pro milenku tuto strojily se hostiny stkvostné, Pro ni chystaly se hry y veselosti radostné. Jí jen k líbosti hned se sázely růže a kvítky, Stavěly jen se pro ni zelené loubí a besýdky. Když jen okem kynula, bývávalo muzyky dosti. Tance a zpívání musylo být vždy do sytosti. V samých tak rozkoších květoucý trávila léta, Všem milá, všem vzáctná, radostně užívala světa. 13 Při tak rozkošném chování nežádala více, Než aby šlechtila vždy své bez toho růžové líce. Nardu drahého bylo u ní po vždycky v hojnosti, Ličidla nebylo třeba, jsouc spanilá dosti. Však při vší vábné sličnosti y okrase těla O klénoty a oděv drahý vždy péči jen měla. Myslila blažena být, viděla když mnohé milence Vůkol sebe dřeštit, a před sebe skládati věnce. Jsouc přesličná příliš, musylo být vše také sličné, Co jen krášlilo ji, rozkošné, milostné a líčné. Jednou vidět Mařenku milou smíš, hned budeš jatý, Hlédneli libě na tě, podáš celý jí se zajatý. Jezdili y chodili (y staří jedva se vláčí) Až z Jeruzaléma šediví y mladí boháči.boháči Na hrad Majdaleon – ni pak Martě, ni Lazaru k vůli, Jen aby dívce milé dali rozkoše po vůli. 14 Na koho libé slovo promluvila, neb se usmála, V ráji býti se zdálzdál, láskou div neshořel bez mála. Připovídal statky, zboží y zlato ze Sáby, Před její kladl nohy bohaté až z Týru koráby. Dost bohatým se praví býti, zejskáli srdéčko, Za milování její dáti jí přisahá všecko. Pro její tento milost dá strojiti hostiny hlučné, Shání jiný tance, muzyky, symfonye zvučné. Ten k procházce podá ruky a její žádá ručičky, Plete jiný věneček, jiný podává růžičky. Jakby se co nejvíc jen každý mohl zalíbit.zalíbit, Pochlebuje, lichotí, byť jej sobě chtěla oblíbit. Jak osamotnělý když zhlídnou kvítek motejli, Poletujícý po něm, tulícýho ten toho schejlí – Neb jako v podletí, když první růže rozkvítá, A její vůni tule Zefír se po Zefíru smítá: Tak jeden po druhém milenec přicházel, odcházel, Mně, že jest milován, na milost její jmění své sázel. 15 Ten vece, že jaly jej její pronikavé oči; Liliové tváře, jiný hned do řeči mu skočí; Zas jiný v Liliových oblibuje růžové líce, Ručičky chválí, nožičkynožičky, posléz y střevíce. Ten naříká, běduje, vzdychá, že láskou uhoří, Hned uslyšíš jiné, že je žravé horlení zmoří. Však do Jeruzaléma když někdy přišla na svátky, Snadby s pobožností slavila vejroční památky, Tu byla sháňka lidu, tu mladí y staří se tlačí, Každý vidět žádá rozkošné to děvče nejradší. Kde se dala viděti, každý jen slaví Mařenku, O její kráse mluví, jí sobě žádá za ženku. Každý ji zve k sobě, jí k uctění hostiny dává, Myslí, že v nebi jest, když ruky kterému podává. Vešlali do chrámu, tu ne na Svatyni oči Měli obrácené, než po ní každý se točí. Modlit se zapomenouc, hledí na děvče milostné, Y v tom místě božím jí skládají oběti stkvostné! Neníli to, hovoří: ta rajská spanilá Eva, Z ruky boží pošlá překrásná první ta děva? Nad Rebeku chválí, jiný zas nad Ráchel krásnější; 16 Tak Betsabé nebyla krásná, ni Esther milejší; Ani sama Abisag v kráse s ní se nesměla měřit, Že Sunamiská byla krásnější – chtělti kdo věřit? Tať jest, kdosy volá, Betanského okrasa hradu, Tak přemilý kvítek vykvět v tom růžovém sadu! Y oni vyzáblí Faryzeové zhlédše tu krásu, Změnili své tváři, škaredou vyjasnili řásu. Jindy předních hledali míst, a k oltáři se brali, Teď aby pásli oči, k té dívčicy blíže se drali. Sám Šimon z Faryzeů jeden v kárání přísnější, Tenkrat se usmíval, stavěl se přivětivější, Řka: takové ovoce ourodná Betanye plodí, Děvčata tak krásná Betanské jen oudolí rodí. Kroutily však hlavou dost nad tím děvy syonské – Což jen samo hezké jest děvče Majdaleonské? Zdaž mezy námi nejsou děvy jako krásné obrázky? Bílé a červené jak růže, bez vady a vrásky? Což jen ta děva vesní má být nad všeckny hezčejší, Nám smí odluzovat hochy vždy nejupřímnější? 17 Sestry! jestli milá vám čest, netrpme té hany! Jen pohlédněte pak, zdaž jest něco krásného na ní? Pravily. Však také hned (což závist a horlení dělá!) Každá vadu nějakou, ba všecko neslušné viděla. Ta, na jejích tvářích, praví, že líčené růže, Líčené též lilie že jsou, by vábila muže. Ta s tím okem šilhavým se na ni zakrněle dívá, A jejímu modrému oku se pošmourně posmívá. Křivohubá haní její pysky a usta maličká, Od takových ani, prý, hochům nechutná hubička. Rozpláclá suchou, nemilou k milování ji zhlíží, Suchá příliš tlustou, a na ni šilhavě zahlíží. Pleskonosá jejímu směje se obloučnému nosu, Služka že má takový, jenž nosý srp nebo kosu. Každá chybu nalézá, každá jí závidí krásu, Haní, tupí y její pobělavé vlasy y řásu. Však která v pravdě hezká, její krásy potichmo sy žádá, 18 Ač, kdyby na tisýc mil byla dál, vše dalaby ráda. Třeštěli však předce jen po ní mládency y muži, Ji jen býti hezkou, pravili, krásnější nad růži. Po ní jen očima točí – jí všechno se koří, Srdce, dary vzdává, láskou že, přisahá, shoří. Tak v samých rozkoších svá trávila léta mladosti, V žertu, usmívání, v milování a v hlučné radosti. 19 Píseň Druhá.
Máří Majdaleny obrácení a její pokání.
Jako když v jasném dni náhle mrak slunce zakrývá, Všechno leká se, a tma okršlek země přikrývá; Hrom zdaleka huhlá, stádo domu beče se hrne, Mrak se šíří, houstne, a bouřlivý vítr se strhne; Hrom již nad hlavami houká, a strašlivým třeskem Vše roztřískat hrozý, nebo spáliti ohnivým bleskem; Všudy se stane ticho, živočich hned každý umlkne, 20 Zdá se, že duch ni dechne, ni okem, co jest živo, mrkne; Ptactvo strachem oněmí, pod hustou větev se sleze, SamSám člověk hrůzou se třesa do kouta zaleze: Tak najednou trudné se ticho v hradu Lazara stává, Vše, co prvé těšilo, veselá y schůzka přestává. Kde jindy divoké tance nebo muzyky zněly, Teď tudy ticho noční – hrad stojí osamotnělý. Kde jindy pro samé nebylo rozkoše oddechu, Tam nyní neuslyšíš slzavých než pláčů a vzdechů. Tak smutná náhle změna v tom hradu se stává, Místo radostí hlučných smutné upění nastává. Příčina snad byla proměny té oslyšená láska? Snad Mařenku milou veselá opustila cháska? Snad, myslíte, její že růžové tváři opadly? Anebo liliové líce tak brzy že zvadly? Snad nemohl Lazar takových víc nákladů nésti, Muzyky, hry, tance a ty stkvostné hostiny vésti? Či smrt ukrutná tu krásu v květoucý mladosti Pohltila a dům ten rozkošný přivedla k žalosti? 21 O ne! – Všecko toto staloby se po vůli až posud Přemilé Mařence, by nebyl jí dán jiný osud. Ach, čistější tenkrát byla hnuta s hůry milostí, Ta učila Maryi opovrhnout marných radostí. Jako prvé se celá rozkošem světa oddala, Tak nyní zákon, tichost a pobožnost zamilovala. Jako prvé po samé jen dychtěla světa radosti, Tak potom tím čistší rozpálila srdce milostí. Co myslíš, takovou změnu že mohlo provesti V Lazarově hradu, samotné kde květlo jen štěstí? Maně totiž slyšela o tom divotvorném proroku, Jenž čině všem dobře, v Jůdstvu povstal toho roku. Jak slyšela mírný, tichý, jak jest plný lásky, Ke všem přívětivý, nevinný, svatý, že ni vrásky Ti přísní nemohou Faryzeové jemu vyčísti, Ač byli sami plni zlostí, v žádostech nečistí; K tomu jak outrpný, k lidem lítostivý bídným, Potěšitel smutných, k zarmouceným jakby byl zhlídným; 22 Nad to že žádný prorok s takovou velebností a mocý Nejhorších neduhů nehojil, všem přispěl k pomocy – Že y slepí, když řekne, vidí, y němí rozpráví, Chromí chodí rovně, hluší slyší, y churavým praví: „Buďte zdraví!“ A vše mocným jen káže to slovem, Y mrtvé, když velí, z hrobů svých vstávají honem. Y miluje dítky, na lokte je béře a žehná, Na marnost, bohatství, rozkoš a nelásku žéže žehrá. Tím ale víc k lkajícým milostně se hříšníkům chýlí, Je těší, je vzbuzuje, v lkajicnosti by trvali, sýlí. Za to že jich čeká lepší než vše světa zboží, Ne krátce míjícý, než věčné patření Boží. Co slyší a myslí, co jest to za muže divného! Takéli mu v světě bylo někdy co podobného? Toho musýš viděti, praví, však jen z všetečnosti: 23 Neb posud nemnoho držela na pobožnost a ctnosti. – Myslila snad y také: Mně, an se mi svět celý koří, Zkusyt musýš, zdaž tento prorok se y tobě pokoří? Od té doby Ježíše vidět bývá dychtivější, Vždy o něm něco slyšet, jest věc jí teď nejmilejší. V tom nenadále slyší; Ježíš že blízko přicházý, Hned se z domu ztracuje; a na cestu v stříc jemu vcházý. Však vidí povzdaleku od zástupu obklíčeného, Nad jiné muže se stkvít, od tváři převelebného – Jde blíž a tu vidí jeho líce spanilé, jasné, Z něhož hledí jasnější duše y srdce překrásné. Zde zelený pahrbek zhlídna naň Ježíš se sázý, Churavých hned množství y slepých y chromých se scházý. Hned se Ježíš zdvíhá (Marye teď očitě vidí, S jakou velebností, jak mocně uzdravuje lidí;) Tomu praví: „buď čist!“ neduh hned s něho všeliký padá. 24 „Prohlédni!“ slepému; „choď rovně!“ hned nenapadá Kulhavý a do domu rovný jsa bez holi kráčí. Tak, Marye myslí, sám Bůh jen hojiti ráčí. Teď ho lid žádá slyšet, a Ježíš usta otvírá, A Marye každičké slovo v svém srdcy rozbírá. Blaženy býti slyší lkajícý, jenž plačí a kvílí, Spláknuta zlost slzamislzami, vina obmyta, duch jejich bílý – Blažení, jež pokojí srdce a svědomí čisté, Oni Boha mají tváří v tvář patřiti jistě. „Ej mezy vás přišlo království božských milostí, Marnost opusťte světa, držte se těch věčných radostí. Buďte Boha y sebe milujícý a čiňte pokánípokání, Vždy v trvajícý radost obrátí se krátké to lkání.“ Každé slovo Maryi proniklo srdce vnitřnosti, Cýtila, jak prázdna by byla, jak zpustla na ctnosti. Pak zhlídna Ježíš sprostý jen kvíteček polní, Též y na něj pozorný činiti chce tento lid rolní. „O kterak krásný! praví: a předce ni Šalomoun v slávě 25 Draze odín nemohl se přirovnat krásné té trávě. Dívko nechtěj marná sy zakládat,zakládat na vetchém oděvu; Jen čistotné srdce krásnou okrašluje děvu.děvu.“ Co! – zarazý se ona – zdaž zná prorok ten mě neb zhlíží? Rouchem sebe zakuklíc, brzy se, brzy kvítek prohlíží. V pravdě krásně jsy ty oděné od Boha kvítečko! O by posud nevinné krásné bylo tak mé srdéčko! O by dobrodinec tento mému srdcy odlehčil! Ach prodru k němu se, by mé také svědomí zlehčil. Pán se zatím zdvíhá a do školy Betanské pospíchá, A Marye jen zvolna za ním pokračujíc vzdychá. Zákon otevře se mu, Ježíš pak sobotním po čtení Vážně se sázý, počna toto dávati ponaučení. „Bylť mezy námi Boháč, živ jsa oplzle a smilně, Jenž v samých rozkošech pokládal štěstí omylně. V šarlat a kment odín vyhledával samých radostí, 26 Muzyky, tance bylo každého dne do sytosti. Hodoval každodenně nestřídmě, oplzle a stkvostně, Jen samé zhejralé chlipníky nasycoval hostně. Před jeho když dvéřmi Lazar líhával chudobný, Pro hlad, vředy a hnis nebyv ani k lidem podobný.podobný, Spadlými se stolu drobty žádával nasycen býti, Však ani těch nemohl, by hlad žravý zapudil, míti. Lítostivější byli psy domácý než lidé tvrdí, Ti outrpně aspoň hnisavé jeho lízali vředy. Však ale umřel Lazar a do ráje od Andělů nesen, Abraham jej přijímá v lůno své s radostí a plesem – Umřel y také boháč, a v horoucým pochován pekle“ –pekle –“ A Marye se leká, a otřásá se srdce uleklé. „Neníli řeč ta na mne?mne?“ dí k sobě a hned oči sklopí – „Nejsyli y ty ten boháč?“ a líce své slzami skropí. „V šarlat a kment také ty se odíváš a chodilas pyšně, Hejřila, hodovala každého dne stkvostně a hříšně. 27 Kdežto mnohý žebrák hladový líhával před vraty, Nedostav ni drobtů, nechali jichž hosté proklatí. O kterak mohlo to tvé Marye tak srdce zatvrdnout! O kterak nad bědou lidskou tak nelaskavě zhrdnout! Proklata buď marnost, rozkoše y hostiny stkvostnéstkvostné, Jenž tvrdé srdce činí a nelaskavé, mrzké, nectnostné, Pochován v pekle boháč, tak pravil – a znovu se leká – Tak hroznýli osud Marye y na tebe čeká!“ Dýl nemůže vydržet – na hrad zarmoucená kráčí, Do sebe jsouc sklopena slzemi hořkými zem smáčí. Přijdouc v hrad zděšená, uplakaná a celá bledá, Sotva stojí na nohách, kdeby odpočinula, hledá. Lazar y Marta její utrápené duše se leká. „Což se stalo Marynce milé? nač truchlivě heká? Vždyťs jakásy bledá; proč máš uplakané oči? Snad zneuctiv urazyl tebe kdo? či na tebe sočí? Neb stůněšli? lékař hned přijde, jen řekni milenko, 28 Ach, netrap srdce nám – ach pověz brzýčko Mařenko.“ „Pochován v pekle boháč, zkřikne, ach v pekle bohatý! Tak pravil, tak kázal Ježíš ten Učitel svatý. O by ste moji milí z ust jeho vše to slyšeli, Jej samého a převelebnou jeho tvář uviděli; Jakžby se otřáslo, jak vaše okřálo by srdce! Tak nemůže člověk, tak Bůh jen proniká prudce.“ Teď jim vypravuje, slyšela co všecko od něho, Jak mocného v slovu y v skutku poznala jeho. Jak hořkostí, studem naplnil její srdce a uší A posud neznámou láskou její pronikl duši. „Pro samý hluk, veselosti, rozkoš sem neměla času Dřív poznat čistější radost, nevinnosti okrasu. Ach, bratříčku milý! odstraň vše hluky a křiky, Muzyky, hry, tance, divoké veselosti, povyky. Mne víc nic netěší, než bych život trávila tiše, A v samotě učení rozjímala mého Ježíše. O by tento Ježíš u nás volil stoliti jednou, Jaká radost pro mne – ty sám bys se radoval semnou!“ „Spokoj se sestro milá, dí Lazar, nic na překážce 29 Státi nemá tobě, ani svaté a zbožné tvé lásce. Já viděl sám y slyšel sem dnes mocného Ježíše, Sám sem byl hnut, za tebou stoje a poslouchaje tíše. Pohnutí sem viděl tvé, y jakou milostí zajal tě, Hned také přišed domů vše sem vypravoval Martě. Ano milá sestro, zanecháme budoucně marnosti, Střídmý život povedem, a budem se cvičiti v ctnosti. Bych nezaslech, že Šimon již dnes byl Pána vyžádal, Sám bych sy ho k našemu stolování snažně požádal. Však uslyšel sem, tudy že Pán bude často procházet, Žádat budu, by chtěl do domu našeho zacházet.“ To Marye s radostí slyší, a hnedle povstává, Bratra objímajícý předobrého a díky mu vzdává. 30 Jde do svého zatím, potěšena jsoucjsouc, pokojíka, Náhle začne vzdychat, a pláčepláče, až se zajíká – Neb nač pohlédne, připomíná staré marnosti, Sevřené srdce její nevidí než samé nectnosti. Teď pohlédne na se, a vidí, že perle, granáty Ještě na ní vězejí y zlatem prošívané šaty: Pryč se sebe trhá, pryč házý ozdobu pyšnou, „Z sprostého plátna oděv patří na dívčicy hříšnou.“ Zhlídne zkadeřené na hlavě že má posud vlasy, Cuchá, jehly trhá a se celá rozprostovlasý. – Nádobu maně vidí alabastrové masti tu státi – „Co, tys ještě tady? – Marye ti dle zásluhy splatí.“ Nádobu chce roztlouct – však se upamatuje hnedle, Že snad Ježíš posud u Šimona stoluje vedlé. „O přešťastný nápad! slyším, že mast tato sýlí. Zdaž od chůze zemdlen, nepotřebuje Pán té posyly?posyly?“ Hned se chopí – a jak jest rozprostovlasatározprostovlasatá, kráčí Do domu Faryzea, kde Ježíš stolovat ráčí. 31 K domu se již blížíc, zarazý se a sebe se lekne: „Co hrdý Šimon tobě? co jiní? co Pán tobě řekne? Však nechť mluví lidé, co chtí; nechť bídná se zardíš, Jen když zhlídne na tě hříšnicy milostivě Ježíš.Ježíš.“ Vloudíc se do domu k nohám padá skroušeně jeho, Pláče, kvílí, vzdychá, a nedá se odstranit od něho. Teď slze jak potůček se lejí, jimi nohy smáčí, A slzemi smočené, nemajíc čím utřít, své stáčí Dlouhé vlasy, sslzené jimi nohy drahé vytírá, Líbá bez přestání – slzý zas – a opět vytírá. Masť popadá, a líbá slzýc, a utřené maže, A slzemi novými pomáčené opět pomaže. O jak potěšená, že to Pán mile trpěti ráčí – Horlivěj tím líbá, slzemi tím horlivěj smáčí. Dost mrzutě Šimon škaredým na ni okem zahlíží, A Ježíš obrátě se k ní ji milostivě zhlíží, „Právě Ženo lkajícý, veliké, dí: jest tvé pokání, 32 Lásky plné srdce zhlížím tvé, a milování. Vstaň již, neb se tobě odpouštějí hříchové tvoji, Buď v lásce stálá, v svatém odejdi pokoji.“ Jak když těžký kámen, jenž dlouho člověka těží, Odvalen jest, člověk sy oddechne a lehce hned běží: Tak Marye vesele vstává a lehce oddychá, Páně nohy políbí – veselej již k hradu pospíchá. „O milý bratře! praví: jak jest mi libě a lehce, Jak jiný mé docela plamen rozpaluje srdce. Nedbajíc na posměch byla sem v Faryzeově domě, Tam Pána nalezla. O jak milostného ke mně. Vstaň, pravil Ježíš, tobě odpouštějí hříchy se tvoji, Buď zbožná, setrvej v lásce, odejdi v pokoji.“ Však Ježíš Marye v milosti by stvrdil a v ctnosti, Hned tu za ní vcházý – velebí ho Lazar s radostí, 33 A Marye k nohám mu padá – Pán káže sednouti, Sázý se – však jen u noh, od něho dál nechce se hnouti. Pán chválí Maryi za hořce prolívané slze, Potěšení že jináč pravého dosáhnouti nelze. Lazara a Martu chválí, že připustili změně, Již Marye volila, v jejích aby stala se domě. Modlení a zbožnost s pracý by spojili řádně, Hluky a hejření opovrhli y hosti neřádné. Ctnostné lidi, a počestné, chudé by pohostinu ctili, Jak prvé zhejralým, tak teď k chudým štědří by byli. 34 Píseň třetí.
Máří Majdalena po svém obrácení a při vzkříšení bratra Lazara.
Jak Ježíš odešel, hned Lazar pořádek uvesti Ustanovil, nový jakby život měli napotom vésti. Zbožnost s pracý spojiti velel Pán, dí Lazar pohostnej, Ty Mařenko milá pomáhat budeš Martě starostnej. Skončené po prácy dost zbývá času k zbožnostizbožnosti, 35 K ctnému rozmlouvání, k modlení, y k cvičení ctnosti. Ctnostné a počestné velel Pán pohostinu ctíti, Hluky, nestřídmé žraní sám v domě nechcy víc míti. Churavým, nuzným, chudým pokrmy udělíme pořádny, Žádný nemá hladový odejít, ani odraný žádný. „Bratře milý! zanechej, Marye skočí mu do řeči, O zanechej o chudé a churavé mně tuto péči. Sama budu pokrmy chystat, jim ráda rozdávat, Y domů nemocným nosyt, ochotně podávat. Každého dne zhlídnuzhlídnu, nějaký zdaž Lazar u dvéří Hnisu a vředu plný, hladový neb odraný leží. Bez pomocy, potěchy žádného neodbudu z domu“domu.“ Lazar těší se z toho, Marta usmívá se tomu. Od té doby Marye do svého pořádku se sázý, Modlení, práce pilná, ve všem utěšení nacházý. Před dennicý vstává z svého lůžka časně raníčko, Boha oslavujíc, přivítá to překrásné slunýčko. Hned jest ustrojena; nebo teď ni perle, granáty, Ni vlasy kadeřené nenosý, než plátěné šaty. 36 Hned jde k Martě, od ní pocvičena býti se žádá, Marta se z ní raduje, o všem dá správu jí ráda. Cvičí ne jenjen, co chudým k pokrmu by poskytnouti měla, Odralé však y také a nahé by odívat uměla. A Marye se podá vší prácy ráda s pilností, A se těší, že činí Ježíšovu zákonu dosti. Stolují dnes poprvé pokojně a střídmě bez hostí; O kterak je to těší, zažili že pokrm v tichosti. Chtěl syce dnes přijít Šimon, domluvilby MaryíMaryi, Včera že tak slzela; ale dnes, pravil, zlost tuto skryji. Však Marye den odedne dělá své práce v tichosti, Zbytečný čas tráví v rozjímání a vroucý zbožnosti. Přijdeli host nějaký, po skrovném a střídmém pokrmu Sestry obě vstanou, Lazar dá sám poctu jemu. Jednoho dne vzpomene sy na ten malý kvíteček v trávě, 37 Jejž Pán krásnější pravil býti, než Šalomoun v slávě. Schvalně do zahrady jde, nebyla v níž času drahného, Pozoruje krásy kvítečka rozmanitého. Jakby nikdý této krásy neviděla, tak se užásne, S podivením zhlíží jedno nad druhé překrásné – Každé trhá, k druhému rovná, a znovu se diví, A velebí Boha mocného za krásné ty divy. Jak teprv té krásy stvořitel, dí, být musý krásný: O by dáno bylo uvidět jeho oblíčej jasný! Ten jenž každodenně tak krásně kvítí odívá, Jaká teprv krása jest tam, kde ten mocný přebývá. Cožs byla jindy slepá? – zase dí – taks mohla nedbati, Z krásy tak rozmanité Tvorces nemohla poznati? Ach bylas právě slepá! – ale tak zaslepuje očí, Kdo v samých mrzkých rozkošech světa se točí. V tom rozmlouvání v cedrovém maně octne se háji, Jejž ona skála nahá před větrem klátícým hájí. A jako v kvítku Boha poznávala oslaveného, Tak v vysokoratolestném vidí cedru vznešeného. 38 Pak nenadále vidí v skále tu jeskyni dutou, Od dávných časů žádnému nezpomenutou. Vkročí do ní, s jakousy svatou jsouc hrůzou pojata, První do očí padá žaltář, kniha ona svatá, Z níž její nábožný otec žalmy v samotě zpíval, V jeskyni když této se uzavřen Jehovu vzýval. Knihu otevrouc pozná psané v ní otcovo jméno – „O drahé jméno, křikne, budiž ty mně vždy slaveno! O ty dědictví drahé!“ a vděčně jméno to líbá, Líbá a čte, s pláčem čtečte, až slzemi knihu polívá. „O budiž přivítána mně vzáctná jeskyně tichá! V tobě sy teď častěji mé smutné srdce povzdychá. O přešťastný nález! přemila památko po Otcy, Ty budeš má utěcha, až neuzřím nikde pomocy – A když nejvíc bude srdce mé těžkostí se svírat, Sem uteku, těšit zde se budu, a s tebou obírat.“ V tom počne kvílit nad jeskyní smutná hrdlička, A Marye ji vítá: „buď má společná kvělička!“ Z nálezu tak milého potěšena domů se vracý, 39 Co se v domě přihodí, nic neví, pospíchá k své prácy. Těžce zatím to nesl Šimon, že Lazar nehostí, Od toho času, praví, neměl ani poctivých hostí, Co Marye hloupý kus ten v mém domě provedla, Rozcuchaná se krabíc šeredně z sebe divadlo svedla. Však také zaslejchá, že jiná v domě změna se stala, Trudné ticho a jakásy přílišná skoupost nastala. Jak Lazar jindy milým svým hostům přístup zakázal, Žebravé slotě jenom pokrmy dávati přikázal: To nemile slyší, hlavou celý hněvivý kroutí. Kam ty stkvostné kvasy? kam víno přijde? se rmoutí. Ne, ne – tak to nechat nemohu, hned půjdu do domu, Uvidím, co pořídím, a co Lazar odpoví tomu. Přijde na hrad počne: „Zdráv buď vždy Lazaře hostný! U tebe vždy býval čas krátký a velmi radostný. Teď ale co to vidím? jakby ste všickni vymřeli, 40 Neb jakobyste ani v sobě krve horké neměli. Jaké to trudné ticho! vždyť hned se tu člověku stejkástejská, Tam vysychá duše, kde žádné radosti nevejská. Že pak tě nemrzý ta samota němá a trudná, Že y tebe mohla nadchnout ta vášeň tak bludná. Pryč ať jest, jenž svírá srdce, melancholie černá, Ať tě zas obveselí schůzka veselá tobě věrná.“ „Mejlíš se, Lazar dí; my nebyli veselejší, Nikdý také jako teď nebyli sme spokojenější. Tvá veselá schůzka jen zdraví, radosti překáží, Pravé radosti kazý, nevinné také mravy uráží.“ “Ej„Ej, ej! oč Ježíš, dí Šimon, vám hlavy zmátl? Věř mi, svůdce že ten vám srdce y mozky pomátl. – Jak také kousek hezký Marye tvá sestra provedla, Zcuchaná jak necuda – co za hanbu na tvůj dům uvedla. Však mlčím – radš podej sprahlému láhvicy vína, Při lahodném pití, všeliká ta splákne se vina.“ „My odvykli, pravil Lazar, krom jídla kdy pítipíti, Sklenicy vody, žížníšli posud, hned máš tady míti.“ 41 „Cožs tak nezdvořilý! tak v zákoně ctíš učeného? Dupne a hrozý Šimon, však zkusýš rozhněvaného.“ Jde pryč – V tom Marye přicházý z jeskyně svaté, „Pfý – odplivá Šimon – toť jest to děvče proklaté! Ej, ej, jaks hezká, cos tak hanebně se chvěla U noh toho svůdce – jak potupněs – pfý! se svíjela.“ Lazar podává ruku Maryi, dělá konec křiku, A celou uděšenou uvádí do pokojíku. Šimon cestu celou buble, ba y na hlas až křičí: „Pomstím jistě tebe, pomstím se“se,“ a zlostí až řičí. Přišed domů píše list na Faryzej mstivý, Všickni se scházejí hned, závistiví, všickni y lstiví. Raguel oulisný, mstný Joel, Jajteles hlučný, Jechtan ouskočný a vyzáblý Joukeles skučný. Když se usednou, však podlé přednosti a stáří, Šimon takto začne, prchlá mu zlost sedí v tváři: 42 „Přátelé, bratří milí! pamatujete ještě ty časy, Neb to tak dávno není – jak stkvostné bývaly kvasy,kvasy V Lazarově hradě; vína bylo vždycky v hojnosti, Nejpřednější byli sme my vždy váženi hosti. Co tu byl však Ježíš (pověst zlá vždy o něm zněla), Co Marye u jeho hanebně noh se svíjela, Všeckno vyhlíží jináč! jest tam teď truchlivé bydlo, Zdát se budeš v poušti: tak jest nyní smutné to sýdlo. Lazara chtě vyrazyt (nemoha také déle to snesti), A starý na novo v domě pořádek uvesti, Navštívil sem ho včera a vadil, však s přívětivostí, (Neb mou znáte mírnost), zanechal by pošetilosti, Zas veselý býval, jak jindy, nechalby té psoty, Nás učené lidi ctil, zanechal žebrácké té sloty. Ale co myslíte? Mne v zákoně tak učeného Mistra, z rodu Lévi, dle řádu Faryzejského, 43 O jak špatně odbyl! žaloba však přijde hned jiná: Žížněje od mluvení žádal sem láhvicy vína: Nezdvořák však pravil ten, voda lépe žížeň že hasý; Važte, můžemli těšit se ještě na bývalé kvasy? Co ale horšího jest – Ne mne jen tento tak ztupil, Nébrž y Vás y bratrstvo naše celé nectně potupil; Neb do očí mně vyčet: naše že schůzka překáží Pravé radosti svaté, nevinné y mravy uráží. Bych nebyl tak mírným, na místě bych ho byl skolil, Vás ale moudré lidi k ztrestání sem sy ho zvolil. Mámeli tu potupu trpěti? nemámeli mstíti? Na něm nejhorší pomsty nemámeli vzýti? Zasluhovalby jistě, bychom jím všickni povrhli, A tupitele toho Synagogy ze školy vyvrhli.“ Po malém pomlčení přejme řeč Raguel lstivý, Pohladiv sobě bradu, počne, stavě se zlobivý: Spravedlivý jest hněv tvůj Šimone, v zákoně mistře! 44 Stebou y my že jsme ztupeniztupeni, nahlížím já bystře. Však coby platno bylo Lazara ze školy vyvrhnout, Zdaž potom smět budeme k němu jako hosté se hrnout? Zdaž tím víno drahé, zdaž stkvostné se kvasy navrátí? Snáze chytrost neb lest na starou cestu ho vrátí. Bratře, odpusť – neb vidím, že frkáš – tys broukavý příliš! Já smejšlím s ženskou pořídit lstí vícevíce, než míníš. Bratří! proč sem radil s sebou naše děvčata vzýti? Proč y velel sem jim se v nejkrašší šatstvo odíti? Vězte tedy radu mou – zejtra rok připadá nový, Staré se zapomíná, dobré se rádo obnoví – Oumysl můj tedy jest: s sebou tato děvčata vzýti, A budeme veselý nový rok a zdraví mu příti. Při tom přání dobrém musejí jej děvčata hladit, Byť dovolil, nový rok by mohly u něho slavit. 45 Mám za to, když Lazar uvidí tyto dívčice krásny, Přivolí že všemu, zamračené čelo vyjasní. Řek sem, bradu hladí, táže se, co soudíte bratří? Všickni kynou hlavami, řkouce: To zkusyti patří. Děvčata vystrojená hned s ním pospíchají k hradu, Lazara nalézají réví řezajícýho v sadu. „Zdráv buď, volá Raguel: zdvořilý ty Lazaře hostný! Děvčata krásná přejí tobě rok tento radostný, Rádaby ten nový rok u tebe k tvé poctě slavila, S sestrama tvýma, s tebou, poněkud se povyrazyla. Zejtra oběd nějaký uděláš, však tuze ne stkvostný, Taneček malý přidášpřidáš, by začal rok ten se radostný. My otcové dcery své, jak sluší, doprovodíme, Pospolu jsouc veseli při víně sy pohovoříme. Žádá to též od tebe naše Synedryum ctěné, A mnohovážené Kollegium naše učené. Neodepřeš doufám té radosti těm dívkám překrásným, 46 Uctějí zejtra tebe, budeš se pokládati šťastným.“ „Líto mi jest, vece on, činiti že za dosti nemohu. Právě že rok nový jest, chcy ho obětovat Bohu. Ač poučit nesluší v zákoně mistry učeny, Předc myslím, svátek že nemá být tancem znectěný. K tomu sem zprávu dostal, že mám mít vznešené hosti Zejtra, že přijde Ježíš, jehož očekávám s radostí. Tento tichosti přítel nemiluje ni tance ni křiky, Skrovný pokrm přijímá, nenávidí hlučné povyky.“ „Ježíš, ten tulák! – Raguel dí, ten ti milejší Nežli my známí staří vždy k tobě nejupřímější? Zlořečený buď ty y Ježíš, s tvým celým rodem! Prchněte pryč daleko, děvčata prchněte honem!“ Smoušilý leze s hradu – Šimon potutedlně se směje – „Hlehle, co pořídil Raguel, jak zdlouha se chvěje! Co tak k sobě mumlá? hle jak rozkacený kráčí! 47 Oč svítězyl? jak smutně za ním se děvčata vláčí!vláčí!“ Vejda zatím Raguel divoce po světnicy běhá, A když dlouho mlčí, Jechtan na cestu mu léhá. On kodrcá, padne, štípou se jak dva kalousy, Válejí se po zemi, škrabí a rvou se za fousy. Šimon zatím venku všechno na děvách vyzvídá, Y také že Ježíš přijde, na nich se dozvídá: Tím zaražen, sycby Raguelovi smál se nerudně. Však zděšen Ježíšem počal,počal jen mumlati trudně. Pak hlasytě křikne: „Což, Ježíš,Ježíš že přijdepřijde, nevíte? Zejtra již přijde na Hrad, a tu vespolek vy se vadíte? Ať ticho hned! – každé slovo, krok chcy pozorovati, Bych mohl jen v něčem Nazaréna toho udati. Pak do Jeruzaléma spěšně a radostně poběhnu, Knížata zbouřím kněžská, ba celé y město oběhnu.“ Jajteles mu svědčí: „Já bratře, křičet pomohu. 48 Zejtra se zas sejdem, na dnešek půjdeme domů.“ Sotva z hradu odešel Raguel, již Ježíš byl tady. Jaká radost v domě, jaká byla sháňka hned všady! Lazar vítá, Marta slouží, Marye k nohám sedá Ježíše, líbá je, od nich odstranit se nedá. Dost se mrzý Marta, a volá dostdost, by šla pomocti, Slušně by byl uctěn Ježíš, y všem milí hosti. Však Marye nemůže od Páně noh se odvinout, Jak mluví Pán, zdá se její srdce milostí rozplynout – Když odešel, ještě zdá sese, že Ježíše slyší, S ním duše rozmlouvá, s ním tesklivé srdce se tiší. Potěšeni všickni mluvějí o Pánu s radostí, Připomínají jeho každé slovo sobě v tichosti. Však jako, když nejvíc bývá ticho, bouřka se strhne, Tak pokojný život jejich žalost náhlá přetrhne. Lazar se rozstůně, oddychá, a heká přetěžce. Sestry se uleknou, líčí dost a zlehčit se nechce. 49 „Ještě nemocnému jest hůře a víc se přitíží; Sám y lékař kroutí hlavou, řka: Smrt se již blíží.blíží.“ Ulekané sestry za Pánem hned posýlají, „Ach, brzy přijď, uzdrav bratra; neb umírá!“ volají. Pán ale vzkázat dává: nebude tato zlá nemoc k smrti. Oslaven Syn Boží bude ní, byť měl y zemříti. Než se posel vrátil, Lazar byl pochován v hrobě – Ach, jaký tu nářek a pláč v té truchlivé době! Marta lomí rukama, Marye pak těžce oddychá, Teď hlasytě pláče, teď jen potichmo sy vzdychá. Žádný nemůž potěšit, k těšení ač mnozý se sešli, Až z Jeruzaléma známí a příbuzní sem vešli. Y také Šimon přišel, ne aby zarmoucené těšil, Než aby trpkými vejčitkami ztrápené děsyl. „Ej jak Ježíš umí, směje se, uzdravit nemocny, Jak y mrtvé z hrobu vyvolá rozkaz jeho mocný! Plač Marye, svíjej se před ním, líbej nohy jeho, Mastí mazej, vytírej vlasy, ať zbudí mrtvého.“ 50 Však Marye pro žalost a pláč, a těžké vzdychání Šimonova neslyší, ni jeho sy všímá tlachání. Pryč se tratí, s pláčem své trudné jeskyně hledá, Tu kvílí, pláče, naříkánaříká, až srdce usedá. Zde nebrání želet žádný dobrého bratříčka, Truchlivá jen pomáhá naříkat kvílícý hrdlička. Však se zas spamatuje a najednou srdce utiší: „O bys předce přišel, byť byl v hrobě bratr! Ježíši! Věřím, ach! ach věřím – tu by byls, povolal bys ho z hrobu, Přijď o všemocný! jen přijď! vstaneť k tvému slovu.“ Teď slyšejí známí, Marye že v jeskyni kvílí, Ji těšíc vyvedou příhodnou z jeskyně chvílí. Čtyři již dni prošliprošli, v trudném Lazar hrobu co leží, A teprv Pán přijde – Marta hned vstříc jemu běží. Neb Marye y lidem y žalostí obklíčená jsoucý, Ani neví, že tudy Pán jest s ní mluvit žádoucý: 51 Bys tu byl byl, Marta dí, bratr můj bylby neumřel; – Aspoň potěš Marye; nebo ji trud těžícý sevřel. „Vstane bratr, praví Pán k Martě, budešli věrnější. Jdi a přiveď Maryi; budeteť obě potěšenější.“ Hned Maryi šepce: Pán jest tady a volá tebe. Rychle skočí Marye – ach, těšitel jest tady s nebe. – Zhlídnouc Pána padá k jeho nohám, hořce y pláče, Též Pán zkormoutiv sebe sám s ní dá se do pláče. „Kam ste ho položili?“ táže sy místo ukázat. „Zdvíhněte kámen!“ velí, ač Marta chtěla zakázat. Neb prý již smrdí, leže již dni čtyři v hrobě. Pán ale domlouvá Martě: Neřeklli sem tobě, Jestli uvěříš, uzříš moc Boží a bratra živého? Pak pozdvíhna oči vzhůru, slaví Otce svého, A velikým zvolaje hlasem velí: Lazaře, poď ven! A jenž mrtvý byl, zdvihá se – staví se – a jde ven. Jaké tu podivení, kteraké ustrnutí v lidu! 52 Vše velebí Pána, v nějž mnozý uvěřili z židů. Ale mezy sestramisestrami, bratrem jaké jest podívání! Mrtvý že zas žije, jak radostné obdivování! Líbajícý jedni druhé sebe, div radostí nezhynou, A znovu líbajícý sebe zas, znovu k srdcy se vinou. Vypravují bratru, s jakou velebností a mocý Ježíš z hrobu ho ven povolal, již po třetí nocy. Vzkříšený teď k nohám Páně padá, a líbá je vděčně, A Marye u noh leží jeho, líbá je srdečně. Pán oba pozdvihuje, do domu uvádí radostně, U noh sedí Marye, Marta obsluhuje hostně. Zástup se rozcházý a vypravuje ty nové divy, Každý užasne nad tím, velebí Boha a se diví. Jen Šimon zdlouha kráčí a zasmoušeně hledí, Kroutí hlavou – co řeknou knížata, až to zvědí? 53 Píseň Čtvrtá.
Máří Majdalena při Smrti Ježíšově.
Čtyři Betanská pověst křídla dnes na sebe béře, Dřív do Jeruzaléma by přiletěla, než jiná vleze. Město se hned zbíhá, všechno nastrkuje uší, Co provedl Ježíš s LazaremLazarem, užasnutě slyší. Hned přijdou někteří z Betanye z knížat, a svědčí: Že slyšeli, viděli víc, než pověst tudy řečí. Lazara že viděli umírat, y do hrobu vnesli. „Dne čtvrtého těšit milé sestry, když sme se sešli, 54 Tuť přijde Ježíš velikým zástupem obnesen, Zůstane stát venku, zarmoucené sestry volá sem, Potěšuje slzavé – táže se: kde Lazar je pohřben? Hrob zhlídna, velikým hlasem křikne: Lazaře, poď ven! Hle, až zježí vlasy – hned mrtvý z hrobu vycházý – Užasnem sebe my – hrůza svatá všechny obcházý.“ – Zpínali v městě ruce všickni, kdo se našel nábožný; Mnohý zas hodil hlavou, rouhali se, kdo byl bezbožný: V tom Šimon přijde: Nevěřte! po ulicých křičí. V Belzebubu vzkřísyl Lazara, to věřte! tak řičí. Lid ale předce jedno oslavuje Boha mocného, Že proroka dal jim, jenž y mrtvé křísý, velkého. Však mezy Faryzey, a knížaty a učenými Povstaly hádky mnohé, y hněv vznikl mezy nimi. Někteří z nich do Betanye šli, by zvěděli jistě, 55 Mrtvý že žije; spatřivše hlásali v místě. Zlostní jiní radili Ježíše y Lazara zabit, Byť jednou mohli proroka strašného se zbavit. Na druhý den velikou radu hned Biskup svolává, Všickni by se sešli z knížat, přísně provolává. Satan šeredně hlavou kroutí, oheň na zem plije, Uslyšev, co se stalo s Lazarem, y zlostí až vyje. Co legion ďáblů Ježíš do pekla zas srazyl, Sám satan na zem přišel, šetřil by Ježíše y zkazyl. Pojav s sebou buřičů knížata Adramelecha, A v temných nocech lhoucýho snáře Molocha, Těm kázal ve dne v nocy šetřiti Ježíše; Sám nebo se musyl vrátit pekelné do říše. Tam zločinní čerti proti němu se zbouřili zpurně. Svobodu a rovnost uvesti usmyslili zhrdně. V tom přiletí Satan, zlostí dupe – peklo se třese, Čerti do kouta lezou, strachy ni žádný ozve se. Ohnivým když prutem bývalý pořádek uvádí, A buřiče čerty ukované v řetězých svádí, Adramelech přiletí k peklu, a vztekle sy kutí, 56 Satana spěšně na zem, vypraviv vše, vstoupiti nutí; Rychle Satan přiletěv, na okršlku země se snáší, Město celé pochodí, do domů y knížat se vnáší. Všechno vyslechna všudy, staré špehéře svolává, Adramelechovi zbouřit lidi rozkaz nechává. „Ty pak sovo noční, Molochu! ku Kaiffášovi Přijdeš a lhát mně budesbudeš co nejhůř o Ježíšovi. Já Ezdrášovi kanclíři, co říct má, poradím, Šeptat budu v radě všem – jistě Ježíše zahladím.“ Adramelech faryzéa kutnu hned na se obláčí, Do všech vzáctných domů ještě ten večer se vláčí; Všudy želí, naříká, že Mojžíš y zákon pomine, Jestliže svůdce lidu Ježíš co nejdřív nezhyne. Však když všechno usne, y Biskup odpočine lehce, Vloudí se tam Moloch, a jemu sen strašlivý šepce. Sní: jak se naň škaredí Mojžíš z synajského vrcholí, 57 A celý rozlobený mu hrozý Aronovou holí. – Dskama na zem vrhne, roztříští se drobné na kusy, Pryč bude zákon svatý, pláče, ty y národ to zkusý. Jsyli ty Biskup? praví: ty trpěti můžeš Ježíše? Ty můžeš to nové učení tak snášeti tíše? Což nevidíš, kterak zákon tupí? což málo je křiku? Což ani dbáš, že y chrám zrušit chce, y oběti býků? Víc nebudou vonět nosu tvému kozli, kozlátka, Ni vlnatí skopcy, ni beránek, ni tučná telátka. Hle! hle! jak se hrne lid za ním, ba snad se již bouří; Brzyli vojska římská nesvedou na chrám tuto bouři? Brzyli národ y ty neoctneš se v římském zajetí, Jestliže Ježíše budeš dýl na světě trpěti? A Kaiffáš již vidí v tom snu vše zlé se hrnouti, Jak celý národ k němu ruce spíná a těžce se rmoutí. Jak y jeho Effod padá v troud, jak město již hoří, 58 Archa, mana y dcky mizejí, y chrám se již boří. Jak naříká, utíká vše, jak lid honěn mečem a sečen, A Kaiffáš pochycen v okovích do zajetí vlečen – Brání, tluče, mlátí se na lůžku, až Refka se zbudí, Refka žena, pamatujíc ho, z sna těžkého budí. „Umřít! umřít musý!“ – Kaiffáš, vyskočiv z lože, řičí. Refka leká se toho: Páté nezabiješ! křičí. „Umřít! umřít musý!“ – divoce po světnicy běhá, Refka celá zděšená, neví kam, pod lůžko sy léhá. On divoce běhaje, kodrcá, až stoly převracý, Probuzení hlukem přijdou se světlem domácý. Refka lezouc z pod lůžka volá: Přispějte k pomocy! Spamatovav sebe on, táže se: již jestli po nocy? Uslyšev, že svitá, honem se v Effod obláčí, Kancléři, by řečil k odsouzení Ježíše, kráčí. Však Ezdráš, ujistil by biskupa přestrašeného, 59 Vypravuje, že y on té nocy měl sna podobného. V určitý čas sejde se Synedrium, chce se přesvědčit, Coby Ježíš zavinil; však Ezdráš počne hned řečit: „Muží bratří! osvícená knížata, kněží y řádní, Zákonnícy učení, Faryzéové, vážení radní, Všickni ctitelové Mojžíše a zákona Páně, Podpora vždy ste byli starých obyčejů, a rámě! Však že povstal jakýs Nazarén Ježíš nyní, víte. Zdaž z Nazarétu dobré pojít může? se sami divíte. Tento novým bludem vyvracuje zákon Mojžíše; Vše se za ním hrne, všeckno poslouchá Ježíše. Mámí a zaslepuje hloupé ďábelskými divy, Podvodem slepí vidí, hloupý lid se tomu diví. Spícý budí z mrtvých – však víte, co nadělal křiku S Lazarem Betanským – město posud vězý v povyku. Že ďábelství má, učení již dávno mu vyčtli, Všeckny divy že činí v Belzebubu, mnozý mu přičtli. 60 Předc ale sprostí, tupí lidé se toho svůdce držejí, Za proroka ho mají – ba jako Mesyáše ho ctějí. Co ale soudíte? co pojde z té doutnavé jiskry? Zplakat musým – o město svaté! nebudemeli bystrí. Ach, napřed vidím již tě slavné město hořeti, A co ty chráme svatý! nad tvým rumem budem slzeti. Bouřlivý již vidím lid, Řím na sebe povolávati, Římský orel již letí nedbalost naši trestati.“ Těžce sy oddechne a pláčem uřvaný praví: Muží bratří, suďte, udělejte rozsudek pravý. Jestli necháme ho tak, všechno nás zlé toto sevře. Já radím: svůdce by ten zahynul – Radš smrtí ať umře! – Smrtí ať umře Ježíš! veliký křik v radě se stane. Gamaliel mlčení pokynuv, z své stolice vstane. „Muží bratří! praví: nebuďte k odsouzení kvapní. Člověka k usmrcení nechtějte býti polapni, 61 Slepý vidí? kulhavý chodí? a že němý rozpráví? Toť jest dobrodiní! – to trestat nesmíte bezpráví. Křísý že v Belzebubu mrtvé? toťs promluvil vděku. Nikdý tak dobročinný ďábel nebýval k člověku. Spícý budí z mrtvých, čtvrtého dne jenž z hrobu vstali? Ezdra! zdali budeš čtyři dni v hrobu ležet ospalý? Já, Nykodém, Jozeff, s podivením čtvrtodenního Lazara sme viděli z hrobu vstát obživeného. Všaks y pravil, sprostý že lid jej drží za Mesyáše – Rozpomeň pak se: zdaliž nebyli by to šťastné dni naše?“ V tom se zdvihá rada, proti Gamalielovi sočí – „Hle, zas nový Nazarén!“ potupně mu plijí do očí. Však Biskup vstana: „ticho hned buď! volá mocý, Byste viděli vidění, jaké já zakusyl v nocy – 62 Já ale zkrátka radím, aby Ježíš, škůdce ten, zhynul, Než aby národ celý pro jednoho svůdce zahynul. Můj usudek pevný zůstává: Smrtí ať umře!umře!“ A celá velká rada opakuje: smrtí ať umře! Čtyřkřídlatá pověst přiletí do Betanye spěšně. Ježíš že umřít musý, troubí, rada vyřkla vesměšně. Jakby srdce mečem prorazyl, Marye se zatají – Zbledne a ztuhne celá – kácý se y duch se v ní tají – Po veliké chvíli zkřikne: ach„ach, neumřeš Ježíši! Ne, ty umřít nesmíš! nedopouštěj Bože nejvyšší! O vy zlostní lidé! Ježíš co provedl zlého? Smíteli na smrt stát tak svatého a tak nevinného? Snad má umřít za to, že slepy y němy, y chromy Uzdravoval, – že mocně hojil vše vaše pochromy? 63 Snad že bratra mého povolal čtvrtého dne z hrobu? O ukrutnícy vy! byť hrom byl třískal v tu dobudobu, Když ste vypustili z ust usudek tak černý a zlostný.“ Však Lazar Maryi těší: Nevíšli, že mocný Ježíš? jenž mne mohl v tmavém hrobě mocně zbuditi, Zdaž nebude mocen všem oukladům rady ujíti? Tím se těší Marye, a slyší, že Ježíš přicházý, Hnedle radostí skočí, spěšně mu naproti vcházý. „Rcy, že neumřeš, volá: jen rcy, že neumřeš Ježíši! Bezmálaby byli ze mne vystrašili duši.“ A tu mu vypravuje, co rada usnesla židovská, Smrtí ať umře Ježíš, vyřkla že ta slova katovská. Hnedle k nohám mu padá, a prosý, a s pláčem y žádá, „Jen do Jeruzaléma již nechoď, čeká tě tam zrada.“ Pán ale dí: Marye! což býti nemá vyplněno, Co skrze řeč proroků bylo hned od dávna mluveno? 64 To Marye netěší – zarazý se a jest trudě tichá. – „Což, snad předce umře Ježíš!“ potichmo sy vzdychá. „Ach, snad umře předce!“ to pořád jen v srdcy jejím vře. „Sámli snad umříti chce?“ a div sama žalostí neumře. Pán se zatím sázý k stolu: Marye ale běží, Masť přinese z Nardu pravého drahého, a leží U jeho noh, vstává, a na hlavu leje Ježíše, Y ní maže nohy, líbá, také pláče y tiše, Vlasy vytírá svými; zdá se, že maže mrtvého, A tím více slzý, že myslí mazat umrlého. – Pán chválí skutek ten; naplněn jest dům celý vůní, A Marye nevšímá sobě, co Jidáš tady fúní. Jak ale Pán promluví: „Nechte: k mému pohřbu to činí.“ Tu se leká Marye“Marye – Což„Což však s tím pohřbem jen míní? Nechte jí: k pohřbu mému to činí? pravil – Mně puká srdce. 65 O Ježíši, nechoď do města těm zlostníkům v ruce!“ PánPán, do Jeruzaléma že musý se hned zejtra vydati, Oznamuje; Marye spíná ruce, by chtěl zůstati. Zabránit nemohounemohouc mezy zástup potichmo se odloudí, Pána všudy bránit hotova – tak mdlá žena bloudí! Však jaký pro Maryi nenadálý se prohled rozsvítí, Když proti Pánu vidí s ratolestmi zástupy jíti. Pán na tiché sázý se oslátko, a vše vítá Pána: „Požehnán budiž král slavný!“ a zpívá hosanna. Mnozý na stromoví lezou, ratolesti sekají, Roucha jiní svláčejí, a jemu na cestu metají. Město celé vzhůru povstává, a pléše radostí, Y malé děti křičí: Hosanna, hosanna v vysosti! V zpěvu, plesu Pána zástup uvádí do chrámu. Horlí, a mocně učí, a nesmí kdo opříti Pánu. Y Marya shlédši tuto slávu, sy lehce oddechne, 66 Smíli kdo na tě ruce vstáhnout Ježíši? sy vzdechne. Lehce domů kráčí, v lidu klade naději sylnou, Ještě nezná přízeň lidskou tak býti omylnou! Sotva domů přijde, zděšená zas strachy novými, (Neb slyšela, že rada přisáhla sliby proklatými Ještě do velkonocy Ježíše ukrutně zabiti, Zlé to dokud nesvedou, že nechtí ni jísti, ni píti,) Pánu tu zradu jeví, prosýc: „Miluješli Maryi, Ach do Jeruzaléma jen nechoď, jistě tě zabijí. S námi pojez tenkrát, potěšíš nás všechny, beránka, Lazar y já budu bdít, bezpečná zde bude schránka.“ Nermuť se Marye, dí Pán: tenkráte zajisté Zákonního jísti beránka s bratry musým v městě. Nermuť se, nesužuj, také byťs co slyšela zlého, Slibuji jistě tobě, třetí den spatříš mne živého. Pán hned rozkazuje dvěma věrným do města jíti, Velkonočního beránka a vše připraveno míti. 67 „Pane nechoď, o nechoď!“ k nohám se mu zase uvrhne, Pláče a líbá nohy; až Pán se násylně odtrhne. Však Marya pro pláč a hoře nemůže se stišiti, „Pána, ach víc nezřím!“nezřím! bez něho nechcy živa býti. Co tak mé srdce svírá? jaká ouzkost srdce mé tlačí? Pána, ach víc neuzřím! dřív mne položte v hrob radčí.radčí.“ Přátelé, známí, chudí, všickni k Lazarovi přijdoupřijdou, Zákonního beránka u něho by jedli, se sejdou. Při té památné večeři Ježíš zpomíná se. Ten ramenem krčí – těší jiný, přijde že zase. V tom povídá kdosy, jak Ježíš nedávno na cestě Jen o smrti mluvil, co bude též trpěti v městě. „Ej do Jeruzaléma vstupujem, pravil, dříve to vězte, Tam pohanům vydán budu, svázán a smejkán po městě, Uplván, bičován, činit hůř mně budou nežli zrádcy, 68 Když mne ubičují, zabijí –zabijí –“ Marya se potácý – Pryč musejí odnest, nemohou ani spamatovati – Po chvíli: Uplit! – bičován bude! počne volati. Když zbičují, zabijí! – teď pláčepláče, až srdce se házý. Dost ji těší Lazar, utěchy však předc nenacházý. S těžkostí, prosbou Marta uvádí do lůžka, Lazar přísně velí, té nocy by jí hlídala služka. Však nemůže sen zavřít oči, neuschlé od pláče, Jen zbičují! zabijí! – opakuje, a zase pláče. Pozdě k ránu teprv sen zemdlenou těžký překvapí, O bys ještě bděla! bojím se, ten sen tě utrápí. Sní, a zdá se vidět Ježíše od hlůzy*) jatého, ——— *) Já odvodím hlůza od hlodati, praes. hlozy, odtud hlůza: vlastně ale měloby býti: ta hlůze; jako od nuditi, nouze, a ne nouza. Jaroslav. Čili lépe: luza? v Dob. Bild. VII. porov. pol. luzak, der Troßbube, a něm. lok. J. J. 69 Zdá se vidět provazy ruce vázat a vésti spatého; Zdá se y hluk slyšeti, jejž vzteklá hrůza provádí, Jak s Pánem smejká, divoký jak posměch vyvádí: Jak hlukem lid zbuzený jatého když Ježíše zočí, Dřív se diví, lituje, posléz proti němu y sočí. Teď provazy svázán stojí před biskupem pyšným; Biskup zhrdá nad ním, lidem staví k posměchu hříšným. Y vidí, jak holomek biskupův na tvář jeho plije, Jak zlostně hlůza rozpustilá v líce ho bije. Ach, sní též a vidí, jak Pán před vládaře vlečen, Ach, sní též a vidí, hanebně jak z roucha je svlečen, Jak bičován, mrskán, krev z ran jak potůček teče, Sám zvolává Pilát: Ej člověk! – ustrň se člověče! Místo ustrnutí, slyšet zdá se, ukřižuj! ukřižuj! Smrtí ať svůdce umře – pro něj se žádný nesužuj. 70 A Maryi puká se srdce, když kříž vidí nésti – O jak pod tíží klesá, nemůže kříž těžký unesti. Ach teď sám se lekám. Marye zdaž více procýtne? Již vidí Pána viset! – jak tluče srdce její cytné – Jak se házý v těle, trhá se, jak těžce oddychá! Služka se toho leká, probudit hned Martu pospíchá. „Ach vstaň, služka volá; Marye ach, leží v tažení!“ Marta skočí z lůžka, křikne, až y Lazar zděšený Přiběhne: křikem, pláčem oba budí Maryi, Líčí, mastí maží, trou ji vodou y obmyjí. Po veliké chvíli Marye otevře předc oči; Však nic neví, co s ní se děje, jen očima točí. Ach! pak těžce vzdechne, nemůže druhé ach! vzdechnout, Zdá se v rukou bratrabratra, sestry mdlou duši vydechnout. Po lekařství novém, poněkud zas k sobě přicházý, 71 Plakat ni mluvit nemůž, posud lehké oddechnutí scházý. Pak přetrženě jen pozdlouha ach! – ach! – vykřikne, „Ach, Ježíš na kříži visý!“ hned zas se zajíkne. Teď slze jak potůček se lejí, teď pláče přehořce, A pláč dobročinný odlehčuje sevřené srdce. Teď jim vypravuje, viděla co všeckno té nocy: „Pán visý na kříži! křikne, visý ach, bez pomocy! – pomocy! –“ Lazar y Marta těší, na sen by nevěřila mylný, Zpoměla, jak zástup Pánu by byl vždycky náchylný. „Ach, nevěř, nevěř, ona dí: nevděčnému lidu, Ukřižuj, volal ten, ukřižuj, uveď ho v tu bídu.“ „Utěš se Marye, Lazar dí, půjdu k zvědění, Byť se co zlého dálo s Pánem, přijdu ti k spravení.“ „Ach co bratříčku milý, s tebou y já musým jíti, 72 Buď živého neb y mrtvého ach, dnes musým zříti.“ „Ty, tak mdlá? tak slabá? ty smíš to chtít malomocna? Upokoj se Marye! hleď lůžka, nebs tuze nemocna.“ Lazar zatím vyvolán, Marye se hnedle obláčí, Dáli se, zkouší, chodit, s služkou po světnicy kráčí. „Dobře to jde, ona dí, Reso! viď že mne dovedeš? Ty potěšíš bídnou, k ukřížovanému přivedeš.“ Lazar venku slyší, co s Ježíšem v městě se dálo, Ach žel! všeckno bylo v pravdě, Maryi co se zdálo. Neb zděšený přišel Jan pro Ježíše Matku Maryi, Byť viděla trpícýho syna, prv než ho zabijí. Vše zvěděv, Maryi tají, a brání kam jíti, Však Marye předce jíti volí, a nedá sy brániti. 73 „Nechť živý nebo mrtvý, aspoň pochováme mrtvého; Čili nechceš službu tu provest vděčný tělu jeho?“ Zabránit nemoha, Maryi pod paždí pojímá, Marta druhé se chytá, jde pečlivá služka za nima. Když k Kalvaryi blíž přijdou, jaký shon tudy vidí. „Jaký to vzteklý hluk? divoká co chce bouře ta lidí?“ Táže se – Lazar radíradí, domů by se vrátili spíše, Víc Marye spěchá – a zahlídne na kříži Ježíše! – Hledí jak vytržená, bratru do náručí padne, Promluvit víc nemůže; očí však s kříže nepohne. Hledí, a v tom Ježíš hlavu skloňuje, – duši vypouští! Leží v rukou bratrových, s kříže ani očí nespouští. Ještě tak dlouho hledí, pak klesá, a oči zavírá, 74 Marta ji zdržujíc, křikne: Ach, sestra umírá! Ach nedychá více! nastojte, srdce neskáče! Lazar lomí rukama, pro sestru y Ježíše pláče. K donešení do domu nacházý se hned lid ochotný, V ní života že není, svědčí také lékaři schopní. Že umrlou nesou, nepuká se div srdce žalostí, Ježíše y sestry pláčí nesmírnou bolestí. 75 Píseň pátá.
Máří Majdalena po Smrti, a při vzkříšení Ježíše.
Za mrtvou Marye když v dom přinesena byla.byla, A umrlou Marta když vložila v lůžko a myla; Sestra, bratr, služky když nad ní pláčí žalostně, Do hrobu by strojili, svláčejí z roucha lítostně: Zdá se, jakby Marye jen jemně potichmo sy vzdechla, Přiskočí všechno hned k ní, posloucháposlouchá, jestli oddechla. 76 Sáhne jí Marta k srdcy, křikne: ach, tluče srdýčko! Ach zase tluče srdce – házý se – ach běžte brzýčko – Běžte, přineste líky, masti, a drahé vodičky. Hned přinesou, maží, trou rty, srdce, chřípí, očičky. A Marye vzdychne bolestně a těžce oddychá, Pak se házý levněji srdce, pak na hlas y vzdychá. Pak otevře oči, divoce pak očima svítí, Těžce sy vzdychne, a chce v lůžku posazena býti. Když ji posadili, po všech zděšená se ohlíží, „Kam ste Pána dali? promluví: ach umřel na kříži! Kam ste ho položili! kam dali plného bolesti? O kterak hlavu sklonil! kterak tíše snášel neřesti!“ Mnoho mluvit nemůže, jen vzdychá a dá se do pláče, O kterak hlavu sklonil! prohodí jen, a hořce zas pláče. A místo potěšení Lazar y Marta s ní pláčí, Všechno v domě želí Pána, líce slzami smáčí. 77 Nejdřív spamatuje Lazar se, by Pánu byl vděčný, Vezma ruku Marye, dí: jsme z toho všickni povděčni, Žes procýtla zase, neb sme tě plakali mrtvou, O že žiješ! jaks potěšila nás v chvíli přesmutnou. Marye, upokoj srdce své, trp zármutek tíše. Hned do města půjdu, vykoupím tělo Ježíše. Kde chceš, ať pochovám nám všem milého Ježíše, Pověz brzy – svatvečer tudy – ať přijdu zas spíše. „V jeskyni svaté, praví Marye, ach to je má žádost, Dost málo uděláš svému vzkřísyteli zadost. Pospěš bratře milý! pospěš, bys vrátil se spíše. O by již Ježíš milý odpočinul v jeskyni tíše. Tam budu ležet u noh Páně, a kvílit bolestně, Rány jeho pomaži, líbat budu, truchlit žalostně.“ Rychle odšed Lazar, daleko však ještě nepřišel, Že pohřben Ježíš jest ctněctně, na cestě uslyšel. 78 Neb který z Galilee za Pánem přišly MaryeMarye, Vypravují, pohřbil že ho Jozeff z Arymatye. „Stály sme pod křížem želecy, když sňal tělo s kříže, Kráčely sme slzecy za ním, bychom viděly blíže, Až unesl Pána, a nového až vložil do hrobu. My seděly plačecy proti hrobu právě tu dobu, Obložil plátnem tělo, kámen ke dveřím přivalil, S pláčem pravil: jděte ženy ctné, povězte, že svalil Sem kámen těžký s Marye a Lazara srdce. O jaký tam bude žel! potěšíte všechněch velice.velice.“ Vítejte k nám mile vy ženy ctné, dí Lazar pohostný, Zdažli ale Marye potěšíte, nevím, ženy ctnostny. Žádala Pána tělo pohřbit sama v jeskyni svaté, Předc ale poďte brzy, vy líp těšit truchlivé znáte. V hradu zatím k ctnému pochování všechno se chystá, Aloes, mirra a nard k pomazánípomazání, platénka y čistá. V tom s ženami Lazar přijdepřijde, Marye hned se táže: 79 „Kde tělo máš Páně? ať dříve se zraněné maže, Pak v toto plátno vložím, – pochovám, – ach hořce zas pláče. O přežalostná služba! pochovám? – zas dá se do pláče – Kde tělo máš Páně? ať jdem, neb svatvečer běží.běží.“ „Pán, Marye, vece on: počestně v hrobě již leží. Jozeff, náš přítel, pochoval jej v svém novém hrobě, Jsa učedlník jeho, y žalost chtěl uspořit tobě.“ Hned ženy vypravují – Marye však pilně poslouchá. Jak Jozeff zaobalil Ježíše do bílého roucha. Jak odnesl s Nykodémem tělo, jak do hrobu vložil, „Nehnuly sme se odtud, až na hrob kámen přiložil.“ Šťastné„Šťastné ženy! Pána provodit mohly ste do hrobu, Šťastné ženy! proč já nebyla s vámi v tuto dobu! Ne, ne, ty Marye nebylas té hodna milosti, Svaté tělo pohřbit! ne, ne – a pláče lítostí. 80 V jeskyni ach nebudeš v naší odpočívat Ježíši, Bez tebe kvílit tebe musým v té skalnaté chyši.“ Lazar těší Maryi: spokoj se, neb ještě pomocy. K Jozeffovi půjdu, hned jak bude po Velkonocy, Jistě vykoupím tělo; nechť Jozeff z Arymatye Žádá, co chce, třebas víc, zaplatím, bys jen ty Marye V jeskyni mohla naší pochovat Ježíše milého, Když nemůžem živého, aspoň poctíme mrtvého. Bratře„Bratře milý! ona dí: přidám já perle, granáty, Žádat budu Jozeffa, by přijal y prsteny zlaty, Jen když tělo svaté odpočine v jeskyni naší, Nic nebudu litovat, klénoty dám všeckny nejdražší.“ Svatvečer velkonoční že svitá, hvězda oznámí, Do večeřadla se hned sejdou příbuzní a známí. By také šla Marye, požádají jí ženy zbožné, Vespolek by zažily večeři svatou tu pobožné. 81 Však Marye nemoc svou a mdlobu důtklivě předstírá. Že ani jíst ani pít nemůže, těžkost neb ji svírá. By samy jen jedly, dopřály jí odpočinutí, V lůžko že hned položit se musý, by odešly, je nutí. K slavnému stolu sednou, žalostí všickni upělí, Žádný mluvit nemůže, jazyky jakby svázané měli. O jak smutné pro ně jsou jindy tak hlučné ty hody! Jen s pláčem, vzdechem, spomínají se dnešní příhody. Až Kleoffáš promluvil: Jaká stala se tma hnedle trudná, Když Ježíš vypustil duši! jaká tma byla bludná! Vždyť sám jeden neviděl druhého – duše se užásla! Hrůza obklíčila nás všeckny – y země se třásla! Sám setník se hrozyl, řka: „Tenť Syn Boží byl jistě, 82 Já se boje, že propadne se zem, nezůstal sem na místě.“ „V skutkuli tak bylo tma? Táže se Lazar, divě se, Já pro žalost myslil sem, oči že jen kalejí mně se. Znamenal sem, y také, podemnou že třese se země, A pro bolest zdáno, že třese se srdce tak ve mně.“ Svědčili však všickni, že tma byla, země se třásla, Jistě že smrt Ježíše truchlíc y zem se užásla: Však Maryi, s služkou jenž v světnicy zůstala sama, Teď připadá všechna y obraznost visýcýho Pána, Zas začíná vzdychat, a slzet, krev znovu se pění, Pak y na hlas pláče a volá: “jaké„jaké těžké upění! O kterak hlavu sklonil! Reso, co, tys neviděla?neviděla?“ „Já, Marye, s tebou, bys nepadla, dost dělat sem měla, V náručí bratra ležíc, spoléhalas y také na mněmě, Mělas oči na kříž opřené a – pělas náramně.“ 83 „O kterak hlavu sklonil! – Marye slzý – Ty necytedlná! O kterak hlavu sklonil! byla to hodinka smrtedlná. Jak zdlouha a tiše – a bez vlády! svatá hlava klesla! Hleděla sem dlouho – však zklesla a víc se nevznesla!“ Teď Marye pláče hořcehořce, až srdce usedá, Resa ji chtíc vyrazyt, ledacos vymejšlí a hledá. Mlč Marye, ona dí: Lazar tělo Ježíše koupí. Však slyšet hluk – Marye k oknu skočí, hned zas ustoupí. „Tenť jest křik zlosti, Marye dí: Šimon tak křičí, Ten zlostník vděčen nad smrtí Ježíše tak řičí. Ožralý tak vejská, raduje se, jsa pln kruté zlosti, Vejská a raduje zlostník se z naší žalosti. O ukrutnícy vy! došli ste vzteklé radostiradosti, Míru naplnili ste zlosti, stalo vám se za dosti. Ano neřest hroznou ste ztropili; neb nevinného Jste zabili dobrodince lidu, jak beránka tichého.“ 84 Lazar slyše ten hluk, pravil hned: Slota faryzejská Z Ježíše se raduje smrti, nám navzdory vejská. Jděte ženy k Maryi, zarmoucená byť se nelekla, Hlukli slyší, rcete: hlučí že tak jen rota vzteklá. Jak jen vešly ženy, Marye jim žaluje smutně, Jaký povyk dělá Šimon, jak hlučí ukrutně. „Nech Marye, Salóme praví: nech jen ho pohučet, Znáš faryzea hrdost a zlost – nech vztekle ho bučet. Proč jsy zas uplakaná? o netrap pořád mdlé to očičko. Sáhněte k srdcy ženy – jak zas znovu bouří srdýčko. O Marye šetř se, bys mohla po Velikonocy Ježíše zde pohřbit. My zůstanem ti ku pomocy.“ Ty Salóme umíš, Marye dí: znáš potěšiti, Mou duši pozdvíhlas, tou nadějí chcy se sýliti. O by již brzy bylo po té smutné Velikonocy, O dobrá Salóme, zůstaň ty semnou této nocy. 85 Neb se bojím, že opět sen těžký mé srdce překvapí; Srdce již den poděsyl, noc teprv y duši utrápí. Ráda svolí Salóme tomu. „Ráda budu bdíti, Byť děsyl strašlivý sen, balšán chcy v srdce tvé líti.líti.“ Všechny ženy volejí u ní celé bdíti té nocy, Žádnáby příhoda zlá ji strašiti neměla mocy, „Zůstanem všechny s tebou, řkou, tě budem strážiti pilné, Odhánět budeme sny strašlivé neb y omylné.“ „Dobré ženy! děkuje Marye, vy jen se vyspěte, Trpěly ste mnoho dnes, sna tuze potřebujete. Jen Salóme tudy semnou, než usnu, zůstane, Resa se pak vyspí, mne bedlivá strážiti, vstane.vstane.“ Však tenkrat zbytečná byla ta trápícý starost, Žádný nermoutil sen Marye té nocy ani žalost. Ráno procýtne teprv, když jasně slunýčko vysvitá, Snem posylněna jsouc, vzývá Boha, slunce přivítá. Na Pána vzpomene, do jeskyně svaté pospíchá, Tam odlehčím srdcy, pokvílím sy v jeskyni, vzdychá. 86 Však Salóme v patách šetříc jí, hned za ní kráčí, „Já pokvílím s tebou, praví k ní, neb y mne žalost tlačí.“ Poď„Poď Salóme, vizyž! zdaž jeskyně Pánu příhodná, Zdaž budu zde Pána plakat? zdaž já budu hodná? Viz, zde jej položím, zde nohy budu Ježíše líbat, Zde želet Pána budu, pro něj slze hojné vylívat. Zde budu s ním, o žel! s mrtvým? rozmlouvat, se těšit, Sem budu chodívat, když bolest nejvíc bude děsyt.“ A slze již se lejí bledých po lícých žalostněžalostně, S ní Salóme slzý, y její srdce tluče lítostně. Hned počíná smutně nad jeskyní kvílit hrdlička. Slyš„Slyš Salóme! ta jest věrná má spolu kvílička. Ty pomahat budeš mně kvíliti smutně Ježíše, Spolu budem plakati a vzdychati v jeskyni tiše.“ Hned přijdou za nima druhé nábožné Marye, 87 Neb vidí, trud těžký Marye v svém srdcy že kryje. Y také jim Marye ukáže, kde Pán bude ležet. Zde budu já kvílit – vší rozkoše světa se střežet. Teď zpomene Marye, přenesou že dříve než Pána, Slušné by mastí bylo pomazat jej zejtra hned zrána. Dobré ženy! víte, pohřbil v kterém Jozeff ho hrobu? Ach víte – seděly neb ste tam právě tu dobu, Tam Salóme dobrá dovedeš mne, po skončeném svátku, Tam budeme spolu světit umrlého památku. Vezmeme masti s sebou, pomažeme zraněné tělo, Prv než je pochován; neb těžce, těžce trpělo. My ženy všeckny s tebou půjdem, k ní řečí Johanna, Neb také všeckny y my milovaly srdečně sme Pána. A Marye všechny objímá s radostí srdečnou, Že chtí Ježíšovi proukázati službu povděčnou. 88 Jsouce potěšeny tím, jdou ženy z jeskyně trudné, Co stalo se pozdějipozději, nevědí o stráži nerudné. Neb že rada vyžádala stráž k Ježíšovu hrobu, Přiložila pečeť, neudalby žádný porobu. To ubohé nevědí ženy, jen tím se těšejí, Že Pánu službu proukáží, jehož želejí. Již Marye chystá masti, řkouc: hned na usvitě Všechny zbudím ženy vás, vyšly bychom časně a skrytě. Sotva že ráno svitá, Marye volá, z sna budí ženy, VstaňteVstaňte, brzy ať jdem, prokážem službu zboženy. Vstanou, masti berou, plátna, jdou zkroušeně trudy, Ač skoro tma, spěchají předc, byť spíš byly tudy. Žádná slova nemluví, každá v srdcy nese jen hoře, Neb připadá, k žalosti plné že kráčejí hoře. Teď rozední se víc – Aurořina plápolá záře, Děvčatům tak y ženám dennice přičervená tváře. Větříček jemný věje, občerstvuje děvy upěly. 89 První mluvit Salóme začne: Což ste oněměly? Hle jak dnes krásná dennice brunátná vycházý, Jestli ste tak krásnou viděly v purpurové záři? Toť nějaký veselý den jeví, toť znamená radost, Že budem dnes vesely, jasnost tato vší zmoří žalost. O kterak krása tato odlehčuje srdcy y duši! Tak je mi libě mílo, zdá se, že zármutek ruší. Což Marye nevidíš dennicy tuto plápolat krásnou? Což se nedáš potěšit její tváří růžovou jasnou? Však Marye víc oči sklopí, nic nechce viděti, Ani se ohlídne, veliký trud zdá se trpěti. „Jak, Johanna vece, dnes radostně ptačata skáčí, A pějí, kokrhá kohout, jak slepice kdáčí! Y také mé srdce dnes plyne jakousy radostí, Všechno se dnes raduje, zdá se nás zvát k veselosti. Což Marye, nejde k tvému to cytedlnému uchu.“ A Marye tenkráte nemá pro trud ani sluchu. Slyš„Slyš, slyš! jak slavíček, Salóme dí, pěje tak mile, Toť k zármutku není, to radostné známená chvíle. 90 Jindy tak smutně zpívá, kvílíkvílí, až proniká srdce, Dnes ale tak vesele pěje, hle tak radostně a prudce.“ „To se ti zdá, Marye vece, on žalost vždycky jen pěje, Vždycky jen do srdce trudnou melancholii leje.“ „Jak květou radostně stromy, Johanna zas praví, Vždycky slýchám, jarní že květ jest libý a zdravý. Jak také libě voní! o jak občerstvuje tělo! Což Marye nevoníš? tvé cytedlné by cýtiti mělo.“ Však Marye nevidí, neslyší, nevoní, necýtí, Žádala radší by sy u Ježíše blíž hrobu býti. „Děvčata, rychle bude slunce vycházeti jasný Dnes, Salóme praví, musý být ten východ překrásný. Toť podívání bude radostné, obveselí srdce.“ Však Marye spěchá, pojmouc Salómu za ruce. „Nezdržuj služby milé, Marye dí, čas příliš kvapí, Ať pomažem Ježíše prvéprvé, než nás kdo překvapí.“ Zahradu již zhlídnou, v které Pán umučený složen, 91 Umlknou všechny, jak kdyby je kdo bodl nožem. Až Marye Jakobova dí, ženy zastaví v místě, „Vrátit se směle můžem, do hrobu nevejdeme jistě. Žeť sem nezpoměla dřív, jaká nová těžkost se valí, Kdo nám od hrobových dveří ten kámen odvalí? Nebť veliký příliš – co my ženy mdlé pořídíme?“ A Marye zarazý se – Jen poď, dí, vždyť uvidíme. Já sylná dosti – láska ten nejtěžší kámen Převalí; když nebude jináč, vyvrátíme, zlámem. Blíž přijdou, kámen odvalený před hrobem leží, Zhrozejí se všeckny, tím více však Marye běží. Do hrobu nahlíží, couvne, neb prázdný hrob vidí, Zhrozejí se y ženy: co stalo se? zde byli lidi! Šlápěje rosa zradí. „Ach jistě Pána přenesli! Dí Marye, do jiného hrobu nám navzdory vnesli.“ 92 O ukradli Pána! – do hrobu zas znovu nahlíží, A mládence v bílém rouchu sedícýho tam zhlíží. Leknutí zase nové Pána milujícý pro ženy. Vy nelekejte se nic, promluví k nim, děvy zboženy, Ježíše Nazaretského zde hledáte nadarmo, Vstalť jest – není ho tu, předpověděl vám to nedávno. Jděte a zvěstujte bratřím: Vstalť Pán že zajistézajisté, Byť do Galilee šli, spatří ho tam známemznámém na místě. Tím viděním zděšené ženy (hrůza neb všechny obešla) Pryč utekou; Marye jen se nehnula, jen neodešla. „Co to, sama k sobě praví: toť mámenímámení, ňáký Tuť jistě vězý podvod, neb nástroj nějaký. Zdaž mne chtěl utišit bratr? zdaž přátelé lstiví? Či pochovat Pána mně nepřáli zlostnícy mstiví? O ukradli Pána, pláče, ach, Pána přenesli! O ukradli Pána! mně navzdory Pána zanesli. Pláče, ohlíží se, naříká a rukama lomí, 93 Vše probíhá všudy, a jiného hrobu nezvědomí. Kam ho položili jen? ohlíží sese, zas všudy hledá, Pláče, volá, naříká – ani ohlas odpovědi nedá.nedá.“ Plačíc zas u hrobu stojí, zahradníka zhlídne. Vzallis ty jej Pane? pověz a netrap ženy bídné, Já ho vezmu, unesu, pochovám v jiné jeskyně tiši. Promluví on: Marye! – Marye se jmenovat slyší. Lekne se – couvne, hledí. Toť Pán jest! hned u noh leží. „O Rabony, ty živ? – hledí. Pán jest! k němu běží. O Rabony, ty živ? ach, živ jsy! více nezemřeš? O Rabony, jen rcy, že neumřeš, – mé srdce nesevřeš.“ Dost Marye! Pán dí: trpělas, teď buď potěšena! Trpělas trud veliký. Nebudeš již více zděšena. 94 Zdaž sem tobě nepravil: bys také co slyšela zlého, Třetího dne jistě uzříš mne opět živého. Zdaž sem nepředpovídal, že musý tak Krystus trpěti, Třetího dne vstane – čili písma neměla tak zněti? Teď potěšena již buď! žalost žádná nepotká víc tebe. Vždy těšit tebe budu a milostí sýliti s nebe. E: av; 2002 95

Bibliografické údaje

Nakladatel: Vetterle z Wildenbrunnu, Jan František
(Písmem a nákladem Fetterla z Wildenbrunu, na starém městě v dominykánské ulici, Nro. 232.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 95

Věnování: z Šternberku, Augusta a Krystiána
(Vysoce Urozeným Šlechtičkám Augustě a Krystyáně hraběnkám z Šternberku, umělým Češkám.)

Švabachem tištěná báseň Máří Majdalena je podepsána František Reyman. V našem vydání ponecháváme ypsilon po c-, s-, z- a ve spojce i, zdvojený grafém -ff- (Jozeff) a verzály na začátcích veršů; stránkové kustody rušíme. Verše přesahující v předloze na nový řádek zatahujeme, abychom neporušili přesnost veršové statistiky. Značné stáří textu se projevuje v řadě jazykových nejednotností, jež ponecháváme. Na rovině hláskoslovné dodržujeme kvantitu samohlásek (oblíčej, tíše - tiše, ptačata, vedlé; opravujeme jen výjimečně, zvláště ve slovech, kde se můžeme opřít o další výskyt, například sam > sám, žé > že), hláskovou kvalitu (drůbeř, žížeň, balšán), včetně měkkého zakončení feminin skloňovaných podle vzoru kost (masť), protetické v- (volše), dvojhlásku ou- (oudolí, outrpně, ourodná), skupinu hlásek -ej- (vejroční, motejli, starostnej, zaslejchá), vkladné -t-, -d- a -l- (vzáctná, stkvící; potutedlně, předce; okršlek), hláskové výpustky (dskama, dcky) a veškeré hláskové alternace (dýl, květlo, nébrž, slunýčko - slunéčko, líky) i přizpůsobení psaného textu mluvenému projevu (šactvo, poďte). V pravopisu ponecháváme distribuci s- a z- v předponách, respektive kolísání mezi z- (s-) a vz- (správu - zprávu, svítězyl; spamatuje se, vstáhnout, zbouřili se, zbudí se - vzbudí), s a z v předložkách (cedry s Libanu), zdvojené souhlásky (sslzené, dennice, hosanna), a naopak jednoduchou souhlásku (se podá, vlného, rozlobený), skupinu hlásek -mě- (zpoměla), pravopis vlastních jmen (Marye, Krystus, Betanye, Fidiáš ad.) a psaní i - y (pramýnek, symfonye), včetně míst, kde není dodržena mluvnická shoda přísudku s podmětem (srov. s. 51, ř. 4 zdola). Neopravujeme velká začáteční písmena, a to především ve slovech vyjadřujích úctu, včetně náboženské (Pán, Svatyni, Biskup, ale před biskupem, v písmích), v adjektivech utvořených od jmen vlastních (Častolovického, ale na starém městě v dominykánské ulicy), či v jiných případech (po Velkonocy - do velkonocy, z Nardu - nard); slovo žid necháváme s minuskou. Nesjednocujeme tvary slovesa být jsem, jsme, jste, které se mnohokrát objevují také v podobě sem, sme, ste. Respektujeme hranice slov v písmu, které se neřídí žádným jasným pravidlem. Od současného jazyka se liší nejen v jednotlivých výrazech (např. v stříc, na hlas, den odedne, semnou, podemnou, semtam ad.), ale zejména v psaní spojky -li bez spojovníku (tancujeli) a v připojování kondicionálu slovesa být k jinému slovu ve větě, jež však zdaleka není důsledné (vše dalaby ráda - prázdna by byla). V tvarosloví, slovotvorbě a lexiku přejímáme v deklinaci substantiv akuzativ singuláru na volš, v plurálu tvar hříchové pro nominativ, dativ rozkošem, lokál písmích, okovích, rozkošech, nocech či instrumentál slzemi, sestrama (i sestrami); jmenné tvary adjektiv: prsteny zlaty; stupňování adjektiv: potěšenější, hezčejší, nejkrašší; tvar zájmena jenž shodný pro všechny rody i plurál (s. 83, ř. 8: Však Maryi, s služkou jenž v světnicy zůstala sama,); slovesné tvary indikativu prézentu: hledějí, slyšejí, stelí (= stelou), přechodníku: buděcy, želecy, slzecy, plačecy a knižní: rcy, pléše, šepce, zůve, béře; stupňování adverbií: horlivěj, víceji; příklonné -ť: vstalť, budeteť, tenť, tať a -ž: budiž, zdaž, zdaliž; slova utvořená příponami v daných případech odlišnými od současného jazyka: šlechtičky; starostnej, pohostnej - pohostný; potichmo; kompozita: rozprostovlasatá, modrooblakové, vysokoratolestném. Značně nepřehledná je situace v psaní malého písmena ve slově následujícím po otazníku nebo vykřičníku, vkládaných nikoli pouze na konec větného celku (s. 18, ř. 1: Sestry! jestli milá vám čest, netrpme té hany!), a malého písmena po dvojtečce, počítaje v to i dvojtečku před přímou řečí (s. 39, ř. 2 zdola: A Marye ji vítá: „buď má společná kvělička!“). Tento stav plně respektujeme (viz níže). V interpunkci doplňujeme čárku mezi větnými členy či celky, nevstupujeme však do oddělování vokativu, citoslovcí a přístavku; ponecháváme čárku před spojkou a, dále znaménko, jímž je oddělen infinitiv (s. 80, ř. 2-1 zdola: Ne, ne, ty Marye nebylas té hodna milosti, / Svaté tělo pohřbit! ne, ne – a pláče lítostí.) nebo komparace uvozená spojkami jak, než (s. 38, ř. 1: Jejž Pán krásnější pravil býti, než Šalomoun v slávě.) a interpunkci v rámci závorek (srov. s. 24, ř. 3-2 zdola). Vkládání interpunkčních znamének se v tomto textu vzdaluje současné normě především značením přímé řeči, v němž nelze vysledovat žádné pravidlo. Před počátečním znakem uvozovek se tak objevuje kromě dvojtečky také čárka (s. 64, ř. 4-3 zdola: Hnedle k nohám mu padá, a prosý, a s pláčem y žádá, / „Jen do Jeruzaléma již nechoď, čeká tě tam zrada.“); k vyznačení uvozovací věty pak slouží široká škála znamének od zmíněné dvojtečky, přes čárku až po vykřičník či otazník (s. 33, ř. 8: „O milý bratře! praví: jak jest mi libě a lehce,). Protože tato nejednotnost nebrání porozumění textu, neprovádíme žádné změny. Rovněž uvozovky doplňujeme pouze tam, kde jeden z dvojice znaků schází.