Poslední den a soud (1817)

Báseň ve třech písních, František Rajman

Poslední Den a Soud .
báseň bez názvu
Píseň První . Zmatenost přirozenosti.
Píseň druhá. Vzkříšení z mrtvých.
Píseň třetí. Poslední soud.

Poslední
Den a Soud.
Báseň ve třech písních.
Složená od Františka Raymana, Děkana Častolovického.
V Praze 1817, v knihtiskárně J. F. Vetterl z Wildenbrunnu.
[1]

Píseň První.
Zmatenost přirozenosti.
1. Co se děje! – Co to tvory děsý! – Nazpět zdá se točit stráň y lesy – Jaký hluk, a jaké hučení! Strach a hrůza plaší všechno plémě, Naruby se obracuje země, Přirozenost padá v zmatení. 2. Zpustiltě své vítr všecky měchy, Poslední ze sebe řítí dechy, Všechno mate, drtí vichřice. [3] Domy, věže boří, stromy kácý, Starověkou vážnou světa prácy Mžikem v propast házý divoce. 3. Jaká hrůza s hor se na nás valí, Hory modré jako noc se kalí – Jaký huhlot! Jaké hlučení! Blesk a blesk snad řeky, moře spálí, Třesk a třesk y věčné zdrtí skály, Podrtit hrom hrozý stvoření. 4. Tamto strašné krupobití hučí, Tam zas mrak se trhá – kterak bučí Labe! Topí celé krajiny; Vsy y celá města zatopuje, Lidi, domy sebou pohlcuje, Vyvracuje věčné dubiny. 4 5. Nastojte ach! – Všechno zlé se hrne, Zem se třese – Každý strachy trne – Potácým se celý zmámený! Zem se trhá – tlamu rozedírá Kouř, a dejm, a syrný plamen sžírá Kraje, zvěř, y lid jest strápený. 6. Teď se celé hory dolů hrnou, Skály do propasti sebou vrhnou S hrozným hřmotemhřmotem, s hrozným třeskotem; Plamenem zas celé stráně hoří, Ječí vlny tu co v zteklém moři, Děsý vše svým strašným jekotem. 7. Každý trne, bledne, ruce lomí Vida hořet kraje, bořit domydomy: „JistěJistě, jistě tehdáž zahynem! – 5 Bože! Což jsy zavrhl svoje tvory – Vždyť pak v tůni padá plaň y horyhory, Celý pojde svět již tímto dnem!“ 8. Y ta dravá zvířata se krotíkrotí, K člověku se lichotivě kotí, Však y Pán ten země strachy mře; Ječí voda – tam jim hrozý plamen, Tu se na ně valí hrozný kámenkámen, Zůřivý lev sám až hrůzou řve. 9. Celá hejna, celá stáda bučí, Draví vlcy vyjí, nedvěd bručí, Ovce breká, běhá sem a tam; Nejapný slon sám se třese, kácý, Z Azye chce prchnout, zas se vracývracý, Všechno chce se skrýti, neví kam. 6 10. Beránek zde vidí běžet vlka, Neutíká před ním, ni se lekáleká, Strachy nechce chutnat žravému; Podlé vejra sedí holubiceholubice, Nedbá na pazoury jeho vícevíce, Chuť y jemu zašla dravému. 11. Jindy ryby honem uplynuly Před velrybou – Teď ni sebou hnuly, Teď se v břiše jejím hledí skrejt. Y ten krtek, jenž se v zemi plazý, Křeček, sysel, had a zeměplazy V horké zemi nechtí více rejt. 12. Ale lidé, lidé v slzách plynouplynou, Jako plachá kuřátka se vinou K sobě, když se znovu třese zem. 7 Všudy slyšet pláče, naříkání, Tiché vzdechy, nebo těžké lkánílkání, Každý strachy běhá tam y sem. 13. Každý kvílí – již jest po nás veta, Nastojte ach! – jestiť konec světa, Hrozný již den přišel poslední! Buď nás zařítějí tyto skály, Smrad, dejm zalkne, syrasyra, oheň spálí, Utec kam chceš, všudy sevření. 14. Tu své dítky nese slabá matka, Kam se podějeme ubožátka! Kam se s svými vrhnu kvítkami? Tiskne k srdcy, tulí, líbá, pláče, Zatřese se země, oheň skáčeskáče, Pohlcuje matku s dítkami. 8 15. Ruce lomí, spíná smutný otec: Dítky! volá, běžme na ten kopec, Syc nás zplákne vlna ječícý. Hle a hle! Až strachy tělo trnetrne, Kopec hoří, a se dolů hrnehrne, Házý na ně skály drtícý. 16. Utec milá ženo, prchni z domudomu, Dům se boří, hoří – utec tomu, Volá manžel celý zděšený. Z kolébky jen nemluvňátko vzýti Chce; a hrozným třeskem dům se řítířítí, V říceninách leží pohřbení. 17. Ženich spěšně běží k dívce milémilé, Byť ji objal – stejnéhoby cýle Došli – spolu mohli umříti; 9 Ohromený stojí – ruce lomí, Neb tam více není vidět domy, Ani místa nelze uzříti. 18. Ale víc než vzteklá přirozenost Bouří v srdcy hříšném převrácenostpřevrácenost, Děsý každé hnutí, každý hluk; V každém hřmění slyší tisýc hromůhromů, V každém hnutí rachocení domůdomů, Škaredých pak potvor vidí pluk. 19. Pozdvíhneli očí, hrozý nebe, Zoufanlivě hledí vůkol sebesebe, Volá smrt, a jí se strachuje – „Třískej hrome – otevř tlamu země, Pohlť jednou toto mrzké plémě.“ Ještě zoufalost v něm burcuje. 10 20. V tom se blejskne – hrom vše vůkol drtí – Potácý se – mnímní, že jej hrom smrtí; Však hrom nechce zabit bídníka. Bože, volá, hroznýhrozný, spravedlivý! Vidím, žes y v hrůze milostivý! – Nechtěls ještě smrti hříšníka! 21. Bože! Bože! na kolena padá, Teprv hořce odpuštění žádá, Teprv hříšná tepe prsa svá. „Nezavrhuj červa plazýcýhoplazýcýho, Odvrať svého oka hrozýcýhohrozýcýho, Však y v hrůze stkví se láska tvá.“ 22. Kdoby věřil? – Lakomec sám vidí Zpoustu světa – a jak kvílí lidilidi, Předce sahá po své truhlicy. 11 „Snad tě aspoň skryji v pevné skále“skále,“ Béře na ramena, nese stále, A hned padá v propast řítícý. 23. Zloděj vidí všechno prchnout z domu, Ač se hrozý blesku, hrozý hromuhromu, MyslíMyslí, teď se dá cos loviti; Již již po penězých, zboží, jmění Sahá, neb tu kdoby hlídal nenínení, A hle mžikem hrom ho rozdrtí. 24. Jindy krásy, nevinnosti zprzníkzprzník, Zastaralý v lovu děvčat milník Bažil sobě vždycky svévolně, Třesoucýho vlny pohlcujípohlcují, Mrzké lásky viny obvlažujíobvlažují, Zbavují jej zlého plamene. 12 25. Hle teď Krkonoše celí žhaví Plynou jako řeka – oheň žravý Pálí vůkol všechno v popel, prach; Vrchu věkosněžná hlava třeští, Teď se znímá, do povětří vřeští, Jen je slyšet v letu strašný krach. 26. Kam jen někdo ještě spravedlivý S hrůzou patří na ty strašné divydivy, Ustrne syc – však se neleká. S hrůzou vidí konec světa bráti, Neobledne, tváře neodvrátí, Ruce sepna, smrti dočeká. 27. Ach pohleďte! strach zas nastal řvavýřvavý, Y to nebe zdá se býti žhavý, Všechno jeví novou hrůzu, strach; 13 Slunce hoří – zpět se obracujeobracuje, Od západu zas se navracujenavracuje, Roztříštiti všechno hrozý v prach. 28. Slunce hoří! – celé skály klenéklene, Vezuvů sto z břicha svého žene, Házý žhavé sluje tam y sem. Palčivostí jeho moře prahne, Zmrzlý Saturn od horkosti chřadne, Na prach spálí celý svět, y zem. 29. Jak se černá měsýc, jak se bouří – Dejm se z něho valí – jak se kouří – Hoří jindy bledý měsýček! Jak se vrtí – snad se na zem strhne – Již se trhá – Ach již sebou vrhne – Ach již nemá blýskat nočníček! 14 30. Y ty hvězdy pevně zavěšené, Trhají své vazby poděšenépoděšené, Sem tam letíc do se drkají; Strašným třeskem světy blýskajícý Rychleji než blesky hřímajícý Do propasti sebou metají. 31. Jak když třeskne tisýcero hromůhromů, drtí miliony domů, stromůstromů, Rozrachotí sluji drsnatou. Tak též praská slunce strašným praskempraskem, Hromovitým rozstřískne se chřastemchřastem, Propadá se v tůni proklatou. 32. Hustá tma hned na okršku země, Jestli živo ještě které plémě, Jestli která duše v těle vře – 15 Teď (již prvé strachy umrtvená, Bleskem, hromem, třeskem ohromená) Novou hrůzou, novou smrtí mře. Píseň druhá.
Vzkříšení z mrtvých.
1. NemysleteNemyslete, že jest konec tomutomu, Zhaslo světlo syce, není hromu Slyšet, ani strašnestrašné houkání. Není ani živé duše číti, Ani plazýcýho červa žíti. Ani hnutí, ani dýchání. 16 2. Pohlceno leží v říceninách, Co kdy žilo, odpočívá ve tmách, V celém světě není života. – Urozenost, sýlu, květnou mladost, Nevinnosti krásu, vážnou starost, Zhltla vše podroucý klopota. 3. Však zas nové strachy, nové hrůzy Strašit budou, až y jednijedni, druzý Znovu žádaliby umříti. – Radovánek také bude dostidosti, Až se začnou hýbat mrtvé kosti, Až je krev, a maso roznítí. 4. Ej již Anděl do oblak se vznáší, Všebudícý troubu v ruce snáší, Celý oblak stkví se jasností; 17 Ej již troubí – Smrti vstává řasařasa, Leká se, až nazpět padá kosakosa, Trouba jeho zvučí s prudkostí. 5. Tam kde slunce vzcházý, kam jde dolů, V horkém Austru, v ledomořském Polu, Všudy slyšet této trouby zvuk; Až do zemských hrobů, hlubin mořských, Až do jeskyň – řícenin do horskýchhorských, Až do pekla padá její hluk. 6. Vstaňte zhůru! – Vstaňte z tmavých hrobů! Vstaňte zhůru! – Skrze tuto troubu Volá smrti Pán y života. Vstaňte z hrobů z trouchnivěléztrouchnivělé kosti, Vstaňte ke dni hněvu prchlivosti – Msta vás čeká, neb má odplata. 18 7. Jak když z šedých mračen husté kroupy Hrčí na chalupy, střechy loupíloupí, Když suchý chrást drtí větřicevětřice, Tak se strhne v hrobích rachocenírachocení, KostiKostí chřastot – a co k podivení! – Až se lámou, boří kostnice. 8. Kost ke kosti hned se k sobě spáří, Kloub ke kloubu zas se divně svaří, Ohebnou hned vazbou ovijí; Roste maso, vleče na se kůži, Tváře bledá béře barvu růží, Člověk co květ jarní rozvijí. 9. Diví se, že oči jeho vidí, Vidí nový svět, a nové lidi, Uši slyší – jazyk promluví, 19 Dýchá – cýtí – ohleduje ruce – Sáhne k srdcy, ono tluče prudce – Sám se člověk sobě podiví. 10. Smrt šeredně nad tím hlavou kroutí, Pryč jest má moc, praví, a se rmoutí HořemHořem, až v ní kosti hrkají; Sto tisýc mil zahazuje kuši, Střely, šípy, vše co smrtí, ruší, Stydne – až v ní zuby drkají. 11. Ale v lidech jaké podívání, Jaké spěšné všudy probíhání, Jaké vidět jest zde klusání! – Tu se bílý člověk s černým potká, Půlnoční sem spěchá Lap y Lapka, Že zas žijí, jeví plesání. 20 12. Z Afryky sem pádí, a z Indye Černý pluk, y sněžný Sybirye – Mědočervený y Mexykán. Turek, pohan, křesťan, žid se snáší, Jedni nad druhé se nevynáší, Tuť jest sobě rovný žebrák, pán. 13. Ale jaké jest to podívání, Jaké milé slyšet přivítání, Když se přátelé tu shledají; Obapolné vznikne objímání, Doptávání – nové radování – Radují se, že se poznají. 14. Ach tu letí dítě k matce drahé, Líbá ji, a jevíjeví, že jest blahé, Matka dítě tiskne, objímá; 21 Otec, bratří, sestry, všichni lidi S plesem jeví radost, že se vidí, Přítel k příteli se blaze má. 15. Ženich choti do náručí padne, Teď jim nesmí bránit právo chladné, Lásce svaté nelze bránit nic; „Teď má milá věčně budem svoji, Teď nás samo nebe v lásce spojí, Nezarmoutí žádné hoře víc.“ 16. Věrní manželové na se kynoukynou, K sobě běží, a se k srdcy vinou, V tom též zhlídnou dítky rozmilé; Neví koho dříve objímati, Všechny tiskne k srdcy svému máti, Všechny líbá otec přemilé. 22 17. Tuť se sejdou – jistě utrápeni Byli v světě – oči oslzeny Posud jeví jejich těžkosti; Ale hned své vyjasňují tváře, Nevidouce více zlosti záře, Slze stírají sy s radostí. 18. Co to? – Toť jsou jakés zlostné zbory – Bože! – Toť snad nejsou tvoje tvory! Jak se jeden hrozý druhého; Zlostně na se posud zahlížejí, Zůřivě též na se škaredějí, Jakby vraha zřeli krutého. 19. Jedni s hlavy zlostně rvou sy vlasy, Druzý s očí ztekle šklubou řasy, Neb do skály hlavou drkají; 23 Jiní klejí na své narození – Proklínají Boha – světlo dennídenní, Starých hrobů darmo hledají. 20. Tam zas jakýs žlutý křivohubý, Co pes zteklý vyšklebuje zuby, Jistěť že byl v světě závistník; Tudy jakýs sotva tělo vláčí, Zvolna jenom za dívkami kráčí, NezapíráNezapírá, že byl milovník. 21. Co pak ten tam zamračený hledá, Hrabe, drápe, pokoj zemi nedá. EjEj, ej, toť jest známý lakomec; Pro svou skoupost již byl v světě proklat, Předce zhlídnout chce svůj drahý poklad, Obtěžkat jen zlata dracholec. 24 22. Teď se vyvaluje hejno drzkédrzké, Ze škveku znát jestjest, že byly ženské Někdy rozsápané dračice; Jako jindy v špercých, v hodování, V tancy, v oulisnosti, v podvapání, Posud následují opice. 23. Zloděj, byloli co k polapenípolapení, Ještě zhlíží, celý pomatený – Couvne pryč, se lekna velice; Nenosý víc stříbra, zlata lidi, Ani jakýs oděv na ních vidí, Ani sukni, ani střevíce. 24. Hle, a hle! Co tam se mlátí, tluče, Seká, pálí, plení ztekle huče – Hrdinové jsou to zůřiví. 25 Krev že lidskou krutě prolívali, Lidi drali, bili, sužovali, Posud jeví činy zlobivy. 25. Každý co kdy v světě provozoval, V jakých bezbožnostech srdce choval, Zase na svět zpátky přináší; Ač se přísného teď soudce leká, Zastaralá žádost předc se vzteká, Ještě tesknou duši postraší. 26. Teď se otvírají pekel prsky, Z nich se na zem hrnou čerti mrzký S hrozným řváním, štěkem, řičením. Sýra, smrad, dejm za nimi se valí, Div že jasné nebe nezakalí, Lid se leká novým zděšením. 26 27. Ukovaný satan sebou trhá, Slítováním Božím hrdě mrhá, Vida sobě hrozyt Michala: Rádby nové lidi znovu zkazyl, Zdrtil, zhubil, a zas v propast srazyl, Kdyby nekryla stráž Anděla. 28. Celé peklo, všichni pekelnícy Klejí jako staří odvážnícy, Chtí se v propast raděj uvrhnoutuvrhnout; Satan sám sy zlostí hlavu tepe, V propast padnout byloby nám lépe, Dí, a nemůž sebou z místa hnout. 29. Pekelnícy proti němu bouříbouří, Mdloba jeho je y samé souží, (neb co dělá zteklá zoufalost?) 27 Celé peklo staví se mu protiproti, Proklíná ho, a se na něj rotí: „Kam nás zavedla tvá nádhernost!“ 30. Satan zůřivostí oheň blije, Dupe, řve, a po nich žlučí plije, Však mu pejcha hned zas napoví: – „Co vás, praví, zpouzý odbojnícy: Vždyť jste byli moji oučastnícyoučastnícy, Zatraceni buďme já, y vy.“ 31. Uleknutí čerti uši sklopí, Zoufají a drzké věcy tropí: Škrábou sobě oči drápami. Všechny svírá zdivočilá tvrdost, Všemi trhá divočejší hrdost, Plazý jazyk, skřipí zubami. 28 32. Všudy slyšet řvání, naříkání, Všudy strašné klení, bědování, Zlořečení, řvavé rouhánírouhání; Klejí jedni na druhé, y sebe, Proklínají stvořitele, nebe – Mrzko slyšet také tlachání. 29 Píseň třetí.
Poslední soud.
1. Sybylo! ty věštná budoucnosti Pověz předcy známou vejmluvností, Co se všechno tenkrát přihodí? – Co se díti bude v ten den dále, Sám až Soudce přijde v hněvu náhle – Sybyla pak chrchlíc, takto dí: 2. Hlas hned s nebe zahřmí – vše se leká – Lid až nový strachy trne, heká, Andělům teď mocně káže Pán: [30] Dělte kozly od mých ovcý vlevo, Věrné ovce postavte mně v pravo, Rychle přijdu přísně soudit sám. 3. Teď se strhne divné lomcování, Drzký šustot, sem tam přebíhání, Neboť anjel prutem ohnivým Žene pekelníky v levou stranu, Vyvolené béře pod svou schránu A je těší okem příznivým. 4. Hnedle – ach pohleďtepohleďte, co to svítí, Kříž se snáší s nebes, jak se třpytí! – Zhrozý se ho, leknou ďáblové; Dobrý zhlídna jej se zaraduje, Zlý pak oka svého odvracuje, Trnou, třesou se zlí duchové. 31 5. Ejhle! – anjel Páně volá hlásně, Ej! jak plápolá svým věrným krásně Jasnost Krystového praporce! Poklekněte všichni národové, Poklekněte y vy zlosynové, By se uslitoval ochrance. 6. Co to opět znovu lidi plaší? – Ach! sám soudce v oblacých se snáší, S velebností, s mocý velikou! Jako plamen ohně plápolají Oči jeho, všechno prohlídajíprohlídají, Jiskří hněv na mrzkost všelikou. 7. Oči zakrývají pekelnícy, Nechtí patřit tváři hřímajícý, Nechtí patřit soudce přísného. 32 „Přikrejte nás aspoň pahrbkové, Roztřískejte blesky perunové, Skrejte od dne hněvu plného.“ 8. Předc však zlým, y dobrým jestiť k zření Znamení všech lidí vykoupenívykoupení, Kříž – zlým strašný, dobrým přemilý; Anjelové za praporcem kříže Nesou hřeby, trní, metly blíže, Kráčejí teď hořem upělí. 9. Po ních harfeníků tisýcové, Zpěvců víc, jenž nesou písně nové, Však bez hraní a bez zpívání. Načby harfy hlučně tenkrát znělyzněly, Nebešťané načby libě pěli, Kde jen slyšet lkání, vzdychání. 33 10. Čtyrmecýtma starců jde za nimi Vážným krokem s vlasy stříbrnými, S hlavy sňaté nesou koruny; Nasledují staří prorokové, Prostřed Mojžíš nesa zákonové Dsky – jichž žid se leká podvodný. 11. Nejblíž pána dvanáct apoštolů, Věrných slova jeho hlasatelů Známou horlivostí předcházý; Krysta hlásaného osvědčují, Jenž svět přijde soudit, potvrzují, Ba již k pomstě, k hněvu přicházý. 12. Přicházý Pán – trůn již jeho nesou Cherubíni, a se hrůzou třesou – Trnou sami Serafínové. 34 Vůkol trůnu, na nějž nelze zříti Pro blesk jasný, an se z něho třpytí, Klanějí se Archandělové. 13. Hned za Pánem liliové Panny V bílém rouše, mezy rajské stany Průvod vedou v slavném mlčení; Nebo ony za Beránkem jítijíti, Kam on vcházý, všudy za ním býtibýti, Dávno měly slavné slíbení. 14. Po ních jdou hned posud zkrvácenízkrvácení, Krví Beránkovou pokropení Krysta Mučedlnícy vítězní, Těšíce se z přestálého lkání, Z hranic, z mečů, z muk, a sužování, Přetrpěný kříž jest libezný. 35 15. Každý zástup praporce své nesa, V křížích, mečích, v šipích, v kotlích plesá, Tiť jsou jejich milý, slavný štít; Vše co bylo k jejich umučení, Prospívá teď k slávě, k honošení, Ani nechtí jiných štítů mít. 16. Posléz vidím zástup nepřehlednýnepřehledný, Ze všech pokolení nesčítedlnýnesčítedlný, V rouchu bílém, palmy nesoucý, Doprovázý hrozýcýho Soudce, Klade předeň palmy, spíná ruce, Prosý za lid strachem trnoucý. 17. Již se Soudce na trůn soudný sázý, Oko jeho strach a hrůzu házý,házý Na lid, an se znovu ulekne. 36 Pán prohlíží střídy – vše se kryje, Pláče, kvílí – sám se Satan svijesvije, Aj y řvavé peklo umlkne. 18. Anděl knihu sedmi pečetěmi Spečetěnou – zvíš z ní divné sněmy – Teď před Soudce trna předkládá. Pečeť padá! – Všechno jest tu zříti, Kdo co spáchalspáchal, nemůž nikde skrýtiskrýti, Zví se všechno – všechno připadá. 19. Každý sebe samého se lekne, Sepne ruce, a před Soudce klekne, Vidí vady své co v zrcadle; Teď se odkryvají vše zlé činyčiny, Každého jest vidět vlastní vinyviny, Jeví se y skryté rady zlé. 37 20. Nač jsy v světě sobě stavěl hrady, Uvidíš teď samý podvod, zrady, Teď se jeví všecka falešnost; Cos měl za ctné, plné nevinnosti Milostivé, stkvoucý samou ctností, Zvíš, že přetvářena byla ctnost. 21. Každý sebe zhlídna, teď se lekáleká, S hrůzou přísný ortel Soudce čeká, Oko Soudce zhlíží každého; Každý ouzkostí schne, šiji sehne, Tiše vzdýchávzdýchá, ani sebou nehne, Vyřknutí se boje přísného. 22. Však teď první otec starý Adam Těžce vzdechna – „Pane odpusťodpusť, žádám“žádám,“ Volá k Soudcy okem slzýcým. 38 Za ním klesá Eva, ruce spíná: „Přísný Soudce! Má jest všecka vinna“vina,“ Odpusť, žádá, odpusť kvílícým. 23. Pohleď! dí zas Adam, kterak zticha Hořké slze cedíc každý vzdýchá, Jak se hrozý prchlé záře tvé – Zhledni litostně na lidské lkání, Ukroť hněvu – ukroť bědování, Milostně zas ukaž tváři své. 24. UznávámeUznáváme, že jsme všichni vinnivinni, Odpusť křehkým lidem prchlé činy – Co jest člověk prachu bydlitel! Nezapomeň na nesmírnou lásku, Jenžs měl pro tu vyvolenou částkučástku, Pomni, žes všech lidí Spasytel. 39 25. A hned soudce na pravicy zhlídne Vyjasněnou tváří – hned y bídné Lidi počnou znovu dýchat zas – Nebojte se, praví, vyvolení, Osušte se oči oslzenyoslzeny, Nejdu mstíti, nejdu trestat vás. 26. Nepřicházým pomstit, nýbrž zplatit Všechen nářek, každou slzu zhladit, Žalost vaši v radost proměnit; Již jest po všem strachu, po všem lkání, Konec všemu nářku, sužování, Slzy vaše chcy již odměnit. 27. Křehkosti jste těla oplakali, Z provinění sami jste se káli, Zplákli vše nemravy litostí; 40 Tvrdost, hrdost láskou nahradili, Outrpnými skutky doplnili, Oslzeli hořce nectnosti. 28. Chleba dali, jestli lačněl bližní, Napojili, jestli práhnul žížní, Nuzné jste pod střechu přijali; Nemocného hbitě obsloužili, V okovách jste vězné navštivili, Odranému oděv podali. 29. Poďte požehnaní otce mého, Poďte do království blaženého, Zapomeňte na vše ouzkosti; Poďte ke mně duše vyvolené, Poďte k slávě pro vás připravené, Požívejte věčných radostí. 41 30. Teď se stane ples, a radováníradování, Velebení pána, děkování Na přešťastné celé pravicypravicy; Chystají již harfy harfenícy, Připravují hudby hudebnícy, Brzy písně líbě zvučícý. 31. Však zas strašným okem v levo zhledne Přísný soudce, všechno ztrne, zbledne – Hlas pak jeho strašně doráží; Zacpávají uši zlořečení, Slyší předce celí poděšení, Neb hlas tento co hrom proráží. 32. Vy! dí soudce: staří odbojnícy, Satane! a tvoji oučastnícy – Vy teď slyšte hrozný osud váš: 42 Věčný ať vás červ a oheň sžírá, Věčný strach a věčná hrůza svírá, Ať vás tryzní svůdce satanáš. 33. Vy pak zlosti jejich nástupnícy, Chlípní, pyšní, zlostní závistnícy, Tvrdí, lakomí a ožralí, Ukrutnícy draví, jenž jste krutce V lidské krvi brodili své ruce, Bratry vraždili, neb odrali. 34. Vy! jenž zákon můj jste opovrhli, Vše zlé na svět ze sebe jste vrhli, V nečistotách jen se kochali; Hotovi jste byli ctnosti šlapat, Nevinnosti do svých tenat lapat, Ve všem dobrém vždycky ospalí. 43 35. Odejděte, praví, zlořečení, Od mé tváři buďte zavrženi, Ať vás svírá věčná truchlivost; Odejděte ctnosti potupnícy, Odejděte zlostní odpornícy, Ať vás trápí vzteklá zoufalost. 36. Propast otvírá hned tmavá usta, První satan padá, za ním zhusta Pekelníků s hrozným řváním pluk. Jenom ještě slyšet proklínání, Vzteklý huhlot, řvavé naříkání, Až se k nebi zdvihá strašný hluk. 37. Pán milostně zhlíží vyvoleny, Znovu volá: buďtež oslaveni, Poďte do slávy již anjelské; 44 Hned se s trůnu zdvihá s velebností, Kyne vyvoleným s příjemností, Uvádí do vlasti nebeské. 38. Tu hned znikne zvučné radování, Haref znění, písní prozpívání, Vše se Pánu vděčně pokloní; Aleluja, samé Aleluja, Ještě z nebe slyšet Aleluja, Až je oblak jasný zacloní. E: av; 2002 45

Bibliografické údaje

Nakladatel: Vetterle z Wildenbrunnu, Jan František
(V Praze 1817, v knihtiskárně J. F. Vetterl z Wildenbrunnu.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 48

Nepůvodní poloplátěná vazba, desky jsou potaženy vzorovaným světle hnědým papírem; knižní blok je do nich vlepen pomocí bílého plátna. Hřbet pokrývá fialové voskované plátno. V horní části hřbetu je umístěn papírový štítek cihlové barvy (doplněn zlatým vzorkem) s nápisem Shakespeare Omylové, jež je vytištěn zlatými švabachovými minuskami a rozmístěn do dvou řádků. Ořízka knihy je zdobena drobným červeným vzorem. Předsádku tvoří dvoulist světle žlutého papíru, levá strana přední předsádky obsahuje signatury (ručně psané, tištěné i na štítku). Titulní list je vysazen černými minuskami, text je zarovnán na střed strany a rozčleněn pomocí tří zarážek (krátké zarážky jsou pod názvem básně a pod jejím podtitulem; nad tiráží je zarážka po celé šířce textu). Další strana představuje vakát. Text básně otevírá na straně [3] první zpěv, další dva pak začínají na stranách 16 a [30]. Grafika je vždy stejná - dvouřádkový nadpis zpěvu se nachází mezi dvěma zarážkami (delší, uprostřed zesílená shora a kratší, jednoduchá zdola). První verš zpěvu uvádí pokaždé ozdobná iniciála, jednotlivé sloky jsou značeny arabskými číslicemi, umístěnými na střed strany (v každém zpěvu začíná číslování znovu od č. 1). V hlavě stran na ose je vyražena paginace (arabské číslice jsou vkládány mezi dvě pomlčky). Za textem básně následuje třístránkový seznam knih, které nakladatelství rovněž nabízí (pod titulem Také jsou zde následujícý kníhy k dostání:), a to včetně ceny, případně krátké charakteristiky díla nebo údajů o vazbě a papíru. Rajmanův Poslední den a soud je svázán spolu s dalšími čtyřmi knihami - Izborský, Bolemír: Omylové dle Shakespeara (1823); Rulík, Jan: Vlastenský mladý rekruta (1808); Goethova Iphigenia v Taurii, přel. S. K. Macháček (1822); Rettig, Jan: Neškodí přátel zkoušeti (1822).

Formát: 160x93 mm

Zdroj. signatura: Národní knihovna ČR, Praha; 54 F 273

Báseň Poslední den a soud, podepsaná František Rayman, je tištěna švabachem. Ponecháváme zde verzály na začátcích veršů stejně jako ypsilon po c-, s-, z- a ve spojce i. Stránkové kustody rušíme. Text básně vzhledem ke kratšímu rozsahu nevykazuje tolik odlišností od současného jazyka jako jiné Rajmanovy skladby obsažené v plnotextové databázi. Přesto i zde se setkáváme s mnohými jevy, které vyplývají ze stáří textu a jež plně respektujeme. Na rovině hláskoslovné dodržujeme kvantitu samohlásek, včetně kvantity u zájmen (plaň, zůřivý, podlé; po ních; opravujeme pouze jednoznačné případy, například klené > klene, strašne > strašné), hláskovou kvalitu (anjel - Anděl, žížní, okršku, nedvěd), dvojhlásku ou- (ouzkostí, oulisnosti, oučastnícy), skupinu hlásek -ej- (dejm, skrejt, pejcha), vkladné -l-, -d- a -t- (mučedlnícy; předce, nesčítedlný; stkvoucý), hláskové výpustky (dsky) i další hláskové alternace a přizpůsobení psaného textu mluvenému projevu (poďte). V pravopisu ponecháváme distribuci s- a z- v předponách (strápený, zplákne, zbory) či kolísání mezi z- a vz- (zhůru, ztekle - vzteklá, znikne - vznikne), grafickou podobu vlastních jmen osob (Sybyla, Krysta) i zeměpisných názvů (Afryky, Indye, Azye, Sybirye). Originál bez výjimky následujeme v psaní velkých začátečních písmen, a to zvláště ve výrazech, které vyjadřují náboženskou úctu (Anděl, Beránkem, Mučedlnícy, Spasytel, Soudce; slovo žid necháváme s minuskou). Zachováváme také hranice slov v písmu: jde zejména o výrazy v pravo, v levo - vlevo ad., o spojku -li psanou bez spojovníku (pozdvíhneli očí) a o kondicionál slovesa být připojený k jinému slovu (rádby, stejnéhoby cýle došli). V oblasti tvarosloví, slovotvorby a lexika přejímáme v deklinaci substantiv genitiv plurálu haref znění, lokál plurálu okovách, hrobích, šipích, instrumentál plurálu drápami, zubami; tvar zájmena jenž také pro plurál (s. 33, ř. 5 zdola: Zpěvců víc, jenž nesou písně nové,); slovesné tvary indikativu prézentu: obracuje se, ohleduje, nechtí, imperativ: otevř a knižní: béře; příklonné -ť: jestiť, jistěť, tuť, toť, -tě: zpustiltě a -ž: tehdáž, buďtež; slova utvořená příponami či předponami v daných případech odlišnými od současné češtiny: zoufanlivě, závistnícy, uslitoval se, říceninách a kompozita mědočervený, ledomořském ad. Malé písmeno po vykřičníku, který neoznačuje konec věty (s. 11, ř. 9: Bože! Bože! na kolena padá,), necháváme. V interpunkci nejčastěji doplňujeme chybějící čárku mezi větnými členy či celky, a to především na koncích veršů, kde může jít jak o tiskovou chybu, tak o nedokonalost tisku originálu. Nevstupujeme do oddělování citoslovcí, do rozkolísané interpunkce ve vokativu, do užívání čárky před spojkou a ani do interpunkce v rámci závorek, viz s. 27, ř. 2-1 zdola: Mdloba jeho je y samé souží, / (neb co dělá zteklá zoufalost?). Neupravujeme ani nedoplňujeme značení přímé řeči uvozovkami; šetříme vyznačení uvozovací věty pouze čárkami (s. 28, ř. 8: „Co vás, praví, zpouzý odbojnícy:).