Ívan (1823)

Báseň epická v pěti zpěvích, František Alexandr Rokos

Diplomatická verze Ediční verze
ÍVAN.
BÁSEŇ EPICKÁ v pěti zpěvích
od FR. ALX. ROKOSA.
V Praze 1823. U Josefy Fetterlové z Wildenbrunnu.
[I] ÍVAN,
báseň epická v pěti zpěvích,
od FRANTIŠKA ALEX. ROKOSA.
[1] Vysoce Důstojnému, Učenému,
Velebnému Knězi,
PANU
JOSEFOVI PETROVI VACLAVOVI DYTRYCHOVI,
starožitného, královského, kanovnického chrámu knížat Apoštolských SS. Petra a Pavla,Pavla na Vyšehradě Kanovníku sídelnímu po nejstarším prvnímu, svobodných umění, Bohosloví a Mudrctví Doktoru, církevní historie obecné na vysokých školách Pražských veřejnému cís. král. Professoru, Jeho knížecí Milosti P. P. Karla Rudolfa z Boží milosti biskupa Churského skutečné duchovní Radě, zasloužilému Děkanu Bzenskému, biskupskému Vikáři okrslku Mlado-Boleslavského, cís. král. Censorovi, vysoce slavné společnosti Českého národního Museum Členu oučinkujícímu, a t. d.
[3] Laskavému druhdy Učiteli
s vděčností a ve vší uctivosti
obětuje
spisovatel.
[4] Předmluva.
Vyhotovuje tuto skrovnou báseň, před očima jedno měl jsem, bych okázal, jak člověk, jestli že od něho co se žádá, coby se s pravým náboženstvím nesrovnávalo, aneb snad dokonce jemu na odpor bylo, všecko, což jen mu milo, ano což nejdražší mu v tomto časném živobytí jest, své milé rodiče, svou předrahou vlast opustiti, a korunou lehce pohrdnouti může.
Ívan, jejž za nábožného reka sobě jsem volil, byl, jak Hájek vypravuje, královic Charvátský. Velmi málo o jeho životě; o jeho mládenectví však, které předmětem mých zpěvů jest, žádné známosti nepozůstává.
[5] Vím, že již tenkrát v Charvátsku křesťanstvo vůbec rozšířeno bylo, vímvím, že křesťané již veřejně v oněch krajinách svou víru vyznávati směli od žádného nejsouce pronásledováni: než tu svobodu sobě vzal jsem, že u prostřed pohanů a za času pronásledování a vyhubování křesťanstva zpívám. Pročež nikdo zle sobě vykládati nebude onde a onde rouhavé slovo nalezna proti víře křesťanské, jestiť to slovo z ust kněží pohanských. Naproti tomu všady Ívan a pěstoun jeho v jednání svém ušlechtilé činy pravých křesťanů poskytují.
Ostatně vynasnažení mé a nedokonalá práce tato, kterou skrze dvoje prázdniny jsem se zanášel, hojně odměněna bude, jestliže ji někdo jen z mých milých krajanů čta netrpělivě od sebe neodloží.
Psáno v Loděnici dne 17. října 1822.
[6]
Zpěv první.
[7] Obsah.
Miloň, pro něhožto Ívan kvílí, navrátí se do jeho náruči. VypravujeVypravuje, kterak jat byl, a nyní ze země vypovězen jest.
[8] Vzhůru vypínajecích se vrchů modřenin v dalekosti, Ouzkém Hesperiin v okeánu co krk se napájí, K východu jenž vrchonosnou dál hlavu rozprostírá: V mrákotné hlubokosti věků duch můj je pohřízen. Svrchovaný, tobě jen věkové do propasti bezedné Uplynutí,Uplynutí lesknou stkvěle před tváří se nebeskou. Jedno ty sám minulosti nemáš a vidíš do budoucna! Sešli rozum mně vyjasniť tvé světlosti paprslek; Prozpěvovať chci o tvém vyvolenci památce živoucí, Jenž lopotu všelikou snášel k tobě háraje láskou. Outlověký na tvé kynutí vlast spěšně opustil, Rozmilené vyvinuv se z náruči otci a máti. Toužně nesáhala pěst jeho žezlu ni po zlatoleskném. Dej perutí duši mé; jeho vážně by čin povynesla Ze mrákot minulosti šeré. Znáš zemšťana křehkost! [9] Ourodonosnou jak semotam hlavu klas v poli klátí, Šeptajecí větřík když tílkem zachvěje outlým, Onde a onde jehož skřivené se nedotknulo ostří: Takto v myšlénkách hlubokých pohřízen i Ívan. Příjemné ku vlnám zpěněným jej vábilo jitro, Tam sevřené chtěl dáti prochlad své utroby tísni. Na zmařilém loži noc probděl semotam se bojácně Váleje. Hrůzyplné s rachotem hřměly v okresu rány, Vůkol strašně živel v rozlehlé přírodě zůřil; Strašnější jinochem květolícím zmítala bouře. Z purpuru juž do nebes modřenin se vynášelo slunce, Síní do prázdných Větrovel své slúhy uzavřel, Klín zavěsil řeřavý sobě ukrocený Hromovládce Zas k boku. Zhůru peruť veselý zbor vznášela pěvců: Ívanu ještě duši strašné zastíralo temno. Své sklopoval zraky buď k zemi, buď zas o východ opíral, Těžký něm tu jazyk slov k výrazu byltě žalostných. Až junochu přítel milený se do náruči vrhne, Proň horké slzy růžovitých z oka tekly po lících. „Svrchovaný tobě díky! opět mohu srdci milého Teď přivinouť k sobě, jenž vštípil letorost blahonosnou 10 Pravdy nebeské v mou duši. Vroucí vznesly se prosby Mé k nebesům, naklonils ucho jim Bože! – O tobě díky! – Tamť nás dub košatý loudí pod své ratolesti.“ Usta opět spanilá k dobrodinci milostně zašeptnou. „PoďPoď, pode ním v hebkou ať rozhostíme se trávu; Podporu bys zase dal kleslému stéblu ve bouři. Již po tvých naukách anjelských toužilo srdce Drahný čas. Pro ztrátu drahou duše kvílila hořce. O teď strasti vylej strpené zde do pálajecího Srdce!“ – Po třikrát se k mluvení pootevřela usta Starci, po třikrát proud udusil slova slz se valících. S tváři si až poutem zmořená ruka setřela perlu: „Srp se Lunin v tvář leskuplnou dvakráte vykroužil,“ Počne Miloň, „co tvých na prsích mé srdce netlouklo. Z obruby červánek do lazůru nebes se vynášel Zdroj, ztud přes lesy roušku šerou plaše, lehce plynoucí, Když rychlé kroky tam mne chudičké nesly ku chýši. 11 Podpora aj pevní krov nízký na mnoha místech: Pevnější jsi ty bydlitelů ale podpora nuzných, Rámě donášely mé tamo Ívane od tebe hojnou Štědrotu. Zesláblé pravici k zemi břímě vypadlo; Odhraženou tuto slídící oko uzřelo lísu. S ustrnutím duše neštěstí předzvídala jisté. Slov vděčných ucho mé nedosléchalo šeptu radostna, Sprostoučkých byla bydlitelů tam světnice prázdna, Usta tu láskyplná usmívala jindy se dítek, S’ žvatláním k’ kolenoum outlé mi napínaly lokty, Dvéře jejich kdykoliv jsem otevřel z jitra potichmo. Má noha práh s hrůzou pustého opustila místa, Ve vzdálí oko teď velebystré zíralo jasném, An zástup v zelený ouval se povolně ubírá. K pospěchu juž klesející strach nohy tamto doháněl. Pod toporem dub s praskáním do trávy se kácel, A kmeny oddělené od větví váleny mocně. Kůrovité hned špalky sušin ruka vroubila silná. Tamť vysokých stoupal hustý dým vzhůru do oblak. Ostrý,Ostrý ovce ocel jako již na chřtánu mající, Trudně z místa okem slzecím na beránka pohledne; Kdežto její zpěněná proudem se vylévati krev má: 12 Tak Bohuslav zraky obrátil na svá neviňátka, Jenž otcův nevědouce osud sem kráčela volně. Juž ruce od katanů lejčím jemu sepiaty pevně, Tvář kynula škaredá kněze jej do plápolu vrhnouť: Tuť k hranici jsem skrz lidu dav násilně se prodral. Bystře diváka nyní oko ze všad zíralo na mne: Nešťastného učil muže jáť jsem Kristu kořiť se. O navrať pevnou zase podporu rostlině outlé; V hrůzyplné aby bouři její větvičky neklesly. Mne, mne! zžírajecí nechť stráví plápol ukrutně. Ku knězi toť slova má, jenž usta vyřekla bolestně. Po krátkém smlčení kněz zůřivě odvece takto: „„Odvážlivče, milost svedenému budiž darována. – Člověče! nežli život ty vydechneš svůj zde ohavně, Věz, trýzeň tobě ukrutná se k pomstě uchystá. Dříve bolem se vynouti musíš jako had v prachu lestný, V pískovaté obutá noha jejž rozpůlila cestě. Nechť pomohou tobě, pakli bohů tvých jest ruka mocná.““ Pevně rukoum upatým katané rozvázali uzly. Spatřily teď zraky mé, an v čistém dýše povětří Zas přítel. Vděčných se slzí jemu výlev ukrýval 13 V rozhalených ňádrech. K své trudně se chýši ubíral. Mdlá tato rámě byla spiata poutem hned kovotížným. V bělném rouše se lid bral posvátného do háje, Povlovně v středu přísná stráž doprovázela doň mě. Posvěcený z mramoru v prostřed stál Živěně oltář. Z klásků naň ranných uvité děvy kladly věnečky, Modřinu doň hlaviček něžná ruka charpy zapletla, I spanilý šarlat zdeť vmísila máku vlčího, Tamť krásnou hvězdičku opět pomněnky milounké. Z upravených obětí k bohyni zňal zhůru se zápal. Rozléhal vrcholím širolistým hlas se radostný. Povstal slúha model, zas utichnul hvozd lidohlučný. K poklidu svou pravicí pokynuv, dí k zástupu takto: „„Živěnu patřte na dobrotivou, jenž všecky živí nás, Zdeť podobizna lepá, co naší zemi úrodu dává. Vezdy podává tať rolníkovi odplatu hojnou, Potně tuhou kteraký radlicí všady půdu počáral, Tať zvlněné nám klásky zrním naplní zlatoleskným. Dlužno za dobrodiní tedy jest nám vzdávati díky, 14 Aj tuto nevděčník, vloudiv se i náš mezi národ, Roztrušuje bludy, vlastenským nezbedně se rouhá, A v prachu jen ke cizím se bohům vine. – Lebku Perůne Roztříštiť bleskem prodléváš ještě takému? Živěno dobrotivá dary svými ty ještě živíš jej? O krajané moji, na blízký pohledněte národ! ZtudZtud, zčeřený Tigris co do zálivu proudy vylévá, Jenž svlažuje břehy rozličných jazyků tamo lidstva, Až lenivý jekotem v moři Tájo co tok pochovává, Ztud, co Hibernie tam hlavu svou z Atlantu vypíná, Až v Nubii vlny pískovaté co dmou se do oblak, Přes hlubiny strašné, jeho mocné sáhalo žezlo, – Parthy Lukul podrobil válečné městu hrdému, Řechtajecí broňové obloukem vítězoslavně Vlekli kořist. Braň záhubivou zase k Jánuvu chrámu. Karthágů poděsil Scipio slony tamto u Zámy. K zátoce Africké Neptun větřidla donášel. Zhrdlý Řím býval všemu národu zákonodárce. Lůně ve vítězném co se teď roztrousila víra, Símě jejížto u nás chtěl škodné trousiti bídník: Klesnula víra bohů, s tou Římský klesnul i národ!*) ——— *) Zpozdile se příčina klesnutí Římského národu tenkrát dávala křesťanské víře. 15 O krajané, bohy, též otců vzdy našich ctěme víru! – Hněv svůj kroťte a nám zůstaňte vy laskavi vezdy, O bohové! potokem vám k pomstě cediť bude krev se!““ Od svatyně proud slov řečníka vylil se po háji. Vířící chřtán jak zhlcuje vlny lítě do bezedna, Až hluboká střeva temně šumem jeho ještě se ozvou: Tak do srdec vůkol stojecích vztek rychle se vedral. Zůřící se povyk vrcholí dral skrz nebenosné: Záhubu před přibitým na kříži v prach padajícím. Tak zástup, lesa až daleké se ozívaly uhly. Prudký dech vehnal do rohu skřiveného obětník. K odchodu toť znamení. Zas utichnul hvozd lidohlučný. Dívek zbor čtvero oddělením davu ploul v čele lehce, Jich zdobené čelo Žívy darem bylo, klásky plnými, Lokty okrášlil květ něžné nezabudky ve věnci, Nápěvy líbezné tiše ladná vábila usta, Jen hluboké zvuky někdy mužů v ně vmísilo hrdlo. Jak s oblouku Jasoň v moře hloub pohřbíti se pílil: 16 Juž ležela svatyně v hlubokém tichu zástupu tísni, Vzduch zachvívajecí se vrcholce krásně pomodřil. Mne k střežení v okovech těžkých do žaláře uvedli Zaň – draze já kterakého v onom jsem jitru vykoupil. Když Bohuslav k nebesům vroucí modlitbu vysílal, Na dřevo patřil, pněl na jakém spasitel světa druhdy, Dobrodiní ó Ívane za tvá vzdávaje díky: Valní zástupové k žertvám tudy táhli do háje. Odsoudil davu průvoditel jej k plápolu mocný. Ke mně dolů krásný se neprejštil světla paprslek. Do skalné stěny mé nohy pouto zakotveno pevně, Dítkám též choti slz s oka setřelo proudy tekoucí, Tam v katrči klidné osiřalců nelkala usta, Outlounkých ni rukou lomení tu vidíno žalostné! Krůpěje hojně slzí zbledlé po tváři kanoucí,kanoucí Mou k zemi tížící všady vazbu potáhnuly mokrem. Toť na chudém loži slz vylité byly proudy radostné, 17 Mým bylo ó přemilé zechřadlým břímě to oudům; Nešťastného neboť za křesťana nesli je volně. K spáse odebrati duch se horoucí vezdy hotov jsa, Denně se ve zbožilé do nebes modlitbě vynášel. Patřilť jsem veselou tvářítváří, kdy dvéře povrzly, A mně pokrm strážník do žaláře střídmě donášel: Kdy přijdeš chladnému mne smrti lůnu odevzdať? Starcovi naproti má šeptávala usta po každé. Dnes s víček zapudil klíčů sny mi časněji břinkot. Člověče! dlouho neseš čekanou již zprávu mi tenkrát? Určeno jestjest, duše má by se teď ku Kristu vynesla? Zprávu takou vítán mi budiž vyslanče nesoucí. Teď mi po tváři potok se slzí z oka hojněji prejštil. Strážcova po dvakrát svobodu mně hlásala usta, Vychřadlé noze již kovotížné odpiato pouto, Ještě, jaká nevěděl jsem kmet hovořil slova ke mně. O byťbych takové nerozuměl byl řeči nikdy! – Doprovodiv z vězení jasného mě pod nebe blankyt Strážce: danou svobodu mně ohlásil ještě jedenkrát. Obsahu ó tenkrát že musel řeči jsem porozuměť. 18 Nikdy co navštěvoval mne rtům jeho lež nevyklouzla. O klamné jeho byť bylo jen tenkrátby poselství. –“ Trudně Miloň vydutou si dlaní zakrývaje víka, Ívanu vypravovať strastné teď příběhy přestal. Ještě byla spanilého němá poslouchače usta, Jak milený učitel skončil svá vypravování. Hojně rosil koberec pode ním proud s tváři tekoucí. Až hluboká trudnost outlému ulehčila srdci, Počne, nabyv mluvu, pak k pěstounovi citlivě Ívan: „Každou poslzené oči otce provázely cestou. O tedy má nebyla předc marná prosba synovská! Dobrotivým lkání ustavné pohnulo srdcem; Vysvobodil krvežíznících ze rukou tě milostně. Dána opět ti milost. – Rač pěstovať i mne budoucně; By tvých ust učení blaženost mi přinášelo povždy. Pospolu žíti nyní budemeť my nerozdvojitelně. Utrobu jak pronikáš mou ó blažená ty myšlénko! Poď, proud díkuplných nechť slov se u otce vylévá, Poď, ten přátelské mezi námi svazky uvíže. 19 Háj co nahý z pupenů zeleným pláštěm se odíval, V mou duši roztrušovať jsi počal skrytě símě nebeské; Nechť oko teď spatří požitek jeho ourodonosný. Svrchovaný Bože můj předmět ty milostivě žehnej, Záři nebeské nad vlastí se vynášeti dopřej, Nechť zapudí v prohlubeň mořskou ztud temnoty bludné. Ať světlem všeblažícím též náš okřeje národ, A hluboko z kleslé probudí se dřímoty jednou! Odstraň sám ze srdec Velemocný ty tvrdošijnost; Ať vznik vezme u nás i nemylná pravda nebeská.“ Pln trudilosti milý odvážlivě odvece pěstoun: „Až pravice spravovať mocným bude národy žezlem, Až jednak vše tvé zakusí mírnosti, miláčku, V nábožnosti se své stkvíť spatří vojvodu národ: Vzhůru vinouť bude laskavě pak se z purpuru slunce, Nad dědinou jasném se milostně v blankytu nášeť, S báně dolů vysoké zlatoleskné sláti paprsky, S usmáním mořské se potápěť ještě do hloubi. 20 Váhavě proudy jaré vlastí toky své povléknou. Jich tučné břehy dobrotivá bude vláha napájeť. Přes zvlněné klasy váť dědinou větříci lehouncí, Rozléhať bučením zelení a pahrbci se vůkol. Tenkrát národové tě budou ó Ívane žehnať. O že není na požehnání oku patřiti mému! – Zástupové všady ještě koří se v důvěře modlám, Kněžstvo bohů tesaných v’ vzniku símě dusí spasitelné, Onde a onde krví vylitou jeho rámě zapáchá. Měl mstící zakusiť jeho juž vzteklosti i já jsem. O synu, dobrotivý lkáním tvým vojvoda pohnut, Ve vězení kázal zmořené noze pouto odemknouť. Dána opět mi milost. – K větší ó dána žalosti! Než pozlatí na nebesku Jasoň hřbety hor nebetýčné, Přikrývať dubu víc nebude střecha nás ratolestná, Mých na prsích nebude tvé srdce ni tlouci mi více. Modro vrchů dalekých oku již pěstouna obestře; Z těchto dědin vypuzen neznámých do světa končin, Ztrátu budu, v samotách skryt, tvou oplakávati vezdy. Ívane, ó milený druhu, náš tako vojvoda kázal! – Byťby mi juž tenkrát ocelem ruka srdce protekla, Byťby onen strávil mne plápol zhůru horoucí, A zde popel země již můj dávno skrývala chladná!“ – 21 Svého druha vroucná pravice k sobě oužeji tiskne, Bouřících ze prsů se žalostných slov dere výlev: „Ctnou tedy šíji nemá objímati rámě budoucně? Máš vyvinouti mocí se nyní z mé náruči na vždy? O tedy jsem se kojil blahodějnou marně myšlénkou! Proč tebe zaplavené slzami zraky uzřely ještě, An na tvář zde mají anjelskou zříti naposled?“ Oddechu po krátkém zase oupěti počne žalostně: „Přes pahrbů čela kam bude tvá noha blouditi hájem? Kdo proti šelmě divé bude luk svůj mrštně napínať? Kdo pravici v hlubinách skalných podpírati tobě? O kteraká tě katrč v cizině přátelsky pohostí? Otče, jinak strašnou ukrotiť tobě nelzelo bouři, Než že musel klesnouti topol k zemi nejkrásnější, Jenž v druhu zaplítal širolisté na břehu větví? Bouře živel,živel z kořenů švihlý kmen snadně vyvrátí.“ Ívanu slov ze prsů úzkých proud usty vykypěl, Strašnější zanechav bouř zůřiti utroby na dně. Nešťastný se dvíhne Miloň ze trávy hebounké. Láskyplná usta k mluvení ze povolně otevrou, A spasitelná z nich nauka plyne takto naposled: 22 „Jednou na stolici zlatolesknou až ty dosedneš, Mocným rač spravovať žezlem vzdy milostivě národ, Nikdy nevinně krví vylitou své rámě nepoškvrň. Křesťan, zatvrzelý i pohan nechť zůve tě otcem, Takto se rozkoření všeblažící símě ve vlasti. – Rozdvojení pro naše druhu nermuť svou duši krásnou. Trůnící nad hvězdami sám tak ráčil uzavříť. O nejlíp bytnosti oné jsou příčiny známy. Tenť, jenž rozmanitým v poli rouchem kvítko odívá, Potravu outlému třebnou jenž pískleti dává: Ten v krajinách dalekých mně i bídně nedá zahynouti. A hle! bělostkvoucí tuze již k zemi témě se níží, Snad brzo již duch zechřadlou zde obálku opustí, A přes hrob bude můj chladný zachvívati větřík. Každý se smrti tvor podrobí a v prsť promění se, Všecko jenom krátký setrvá čas, nic zde na věčnost. Tam vysokých hvězd nad plamenem naše vlast je nebeská, Tamť věčnost – tam rozdvojení ó Ívane žádné!! –“ Jednou ještě Miloň přivinul ke rtům si miláčka, A k dalekým pahrbům stezkou noha kráčela odtud. 23 Rozkládá křehké brky jak ve peroutce holoubek, V jasné modro nebes s vrchole střechy tesklivě patří, Matku jemuž krahulík ukrutný prudce uhání: Ívan k modru vrchů nebenosných takto dozíral, Přítele až přemilého šerou oku zastřelo rouškou. 24 Zpěv druhý.
[25] Obsah.
Ze všech vlasti končin sejdou se rodiny k soukromnému sněmu do háje. Posléz Ívan za vojvovoduvojvodu volen jest.
[26] Jitřena šarlatovou rozvíjela obrubu pláště, Vyměřujíc dalekou vozu blyštícímu se dráhu. Hasly na východě již zlatoleskných hvězd myriády, Jen semotam na nebesku dutém bledě doutnala jiskra: Tuť brali zástupové kol k posvátnému se háji Přes pahrbů čela vráskovitých, kudy cestky hadí se, Skrz břízek peně bělnokorých i jalovčiny nízké, K důli, jehož tučné břehy rychlotoká tepe Sáva. Nevznáší o pomoc ke horám hlas můj se Aonským,*) Vyměřená básník Hellenský kam slova rythmem, Vzívaje Umku jenom k zpěvu, druhdy lahodně vysílal: K tobě do nadzemských duše sídel z utroby můj vzdech ——— *) Viz Miltonův ztracený ráj, tolik co Parnas. [27] Přímo letí. Plamenem posvátným rozži jazyk můj; Místě na tom vypočítá ať pozdnímu potomstvu,potomstvu Jména rodin z lidské juž paměti dávno vyvázlá, Před věky,věky jenž v hlubokou k sněmu hájinu plouly potajmo. ZtudZtud, v okeánu Jasoň s nebe nízka co juž se potápí, Tamť paty hor co kolem vlny oplachují Adriatské: Zábojovic Charvan zdařilý plod svůj doprovázel. Jen mu synů po boku čtvero. Tří krev zbarvila proudy, Jak roditel skrz dlouho kopí do korábu se vedral, Jenž ku břehům klidným tamo přistál sídel oloupit. – V lebku mečem raněný prkenou se na podlahu kácel. Čtyr krylo rámě kadeř kovolesknou pevně pavézou, Silně dotírajecí tré na vrahy kleslo do hloubi, V mládi reků jasné oči noc juž obestřela temná. Tam Ladoňův chrám ohromné krovy co pne do oblak, Před kterakým široké trávníků táhne se rovno: 28 Tuť smrku pod chocholem vyvolil stanoviště si Charvan. Plod ze stran mu obou, statné kolkol tovaryšstvo. Od pomoří s paterem vnoučat spěl Lumír štitolomný. V bitvě mu usmrtila braň záhubivá tři potomky. Božka z ukrývajecí vykroutil náruči matce, Roztomilé pacholátko, jemuž bylo pásti beránky. I v krvavý syna boj doprovázela máti milostná. Šíp prorazil prsa, jak strunu prsty napínaly mrštnou. Pečlivě máti milá kleslý k zemi přikryla mrtvol. Než, vdechnouti život do prsů zase, více nemohla; Rychle bělost jeho láskyplné všady líce potáhla. – Tam dubu peň švihlé co kolem sebe proutky vyrážívyráží, Zástupu místo Lumír štitolomný svému vykázal, Na pravo má vnoučat patero, vlevo zástup udatný. Vlast mořský dole juž co vymílá v oužině záliv, Žerhon rychlonohý ztud kráčel, ochránce dobytka. Jeskyni ve skalné ho ponejprv ukájela máti, Jindy co pastýřům čistý čerpávala nápoj. Až dotavad co skála také jeho zůstalo srdce. Oň vytupil kolikráte Milek sobě již střelu marně. Jedno šelem vraždou v hájin se porostu zabýval, Pastuchové proto teď vděční s ním chvátali důlem, Skalné sobě volil stan se zborem u strže Žerhon. 29 Rozkošné hrbatý co Skardus důly zavírá, Ztud Chasoň oužlabinou se ubíral zlehka velebný. Oblak, blesky sypal jednak na chaloupky, horoucí. Ustrašený vyvolil bohu lid jej vděčně za slúhu; Neb jemu k ukrocení oltář vystavěti kázal. Stáť zůstal, hněvu pak krotitel božského, u lípy, Ourodných ho dolin mnohočetný zástup obehnal. Sladkozrné tam hrozny rodí co u Istrie rovno, Ztud Radoslav šedivý stezkou nohu vážně napínal. Tenť rolníka učil křivorostlou sázeti rývu, Z šťávyplných hroznů sladký pak mačkati nápoj. Pod jesenem jej rolníků obklíčila tíseň. OdpomezíOdpomezí, kde vláhu jará nese Sáva do vlasti, S Vesmírem Ratibor, květolící dvojčata táhly. Jak na horách Skardských vedlé sebe sosny vyrostlé, Pnou košaté vrcholy své, temné nad lesa větví: Nad zástup ztepilost květolících tak čněla bratrů. Z lípy hrdinstva jejich čela vínek ještě nekrášlil. Než národ v nich Zbyslavovy ctil vděčně potomky, Jenž milerád pro vlast svou v bitvě umíral. Obstoupil lidu dav dvé, jilmou pod nebetýčnou. ZtudZtud, vlast rozlehlou co mezí tiše Dráva tekoucí, Tam kde peřesté se skotu hejno po pastvině toulá, 30 Přibližoval se věkem shrbený zase k úvalu Bárta. Zesláblé se o hůl sukovou podpíralo rámě, Již mu Volos bůh dobrotivý uštědřiti ráčil. Touť všady uzdravoval krajanů svých stáda hynoucí, Zbor proto pastýřů se hrnul s ním vděčně do háje, S Bártou pod habrem se umístil pod ratolestným. Z končiny, již proudů dvou k východu vláha zavírá, Pět Svatoslav zmužilých vychovanců k louce uváděl. Druhdy mečem máchal roditel jich v bitvě hrdinsky, Vyklouzlá prstům lukomrštným v zbor střela hustý,hustý Tamť v prostřed věrných jeho prohnala srdce udatné. Usmrcený klesnul k zemi Horboj, vojska miláček. Vyhledaný, toporem vládnoucí, kmen ruka kácí, Záhubný s vysokého dolů mraku blesk se vypukne Nad lesem, a tříští jeho okrasu nejspanilejší. – Outličké vychoval Svatoslav v své chýši sirotky, Teď v zmužilém i jejich těle otcova krev vře udatná. Pod javorem rod vlasti milý lidu zavřelo hejno. 31 Od pramenů, kterací hrkavým s hor dmou se potůčkem, Dále jehož hltavá Istris v jeku mokro požívá: Zástupu průvoditel Radovan se k hájině chýlil. Uzdravující tenť na horách znal všecky bylinky: Navštěvoval churavý dobrodějnou z dálky chaloupku, Uzdraveného opět Radovan své z náruči pouštěl. Dav krajanů skřivenou proto cestou s ním se ubíral, Lékaře pod klenkou širolistou vůkol obehnal. Pak z okolí pílil v posvátnou hájinu Bohdán, Nesmrtných milený toť slúha bohů ode dávna. „Nechť vínek neuvadlý jen toho témě okrášlí, Zhůru jehož z obětí nejsladší se vznese zápach.“ Svrchovaných tako vůle bohů. Bohdána radostně Outlověké pacholátko volil tenkráte si národ. Ze všelikých obětí zňal v háji se zástupu zápal, Upravený pravicí jeho dýmal vůni pochotnou. Hřímatelův se ve výši nebes hrom na pravo ozval, Rozléhloť jazyků se radostné pokřikování V hájině. Taktě vložen jemu božský na hlavu vínek. Ten krajanům slavnost vykonávati vezdy ukládal, Kněžstvo krajin jemu rozlehlých poslušno ve vlasti; Roznešený vdalekost z jeho ust svat i národu rozkaz. 32 Vítězného Luděk boha slúha mu po straně kráčel, Kněz Milutín po druhé hrdě Žívy zas úrodydárné, Kněžstva bohů ostatních zbor dmul zlehka za ním se, Zástupové se za tímto opět hrnuli mnohočetní. Ledva okem velebystrým lid Bohdána dohlídne, An chvojinou průvod vede tam k stanovišti velebně; Vstříc z dalekosti hrdel mu tisícero již se ozívá. Prudce doráží do skalných stěn pokřikem ohlas, Vzduch ho donáší zas v ucho od stěn šesteronásob. Vůkol zmat kraluje v lidohlučném háji radostí, An každý hrne ku knězi blíž své zástupy vůdce. Rozpůliv pevnou hráz příval s hor se valící, V rozšklebině z všelikých pramenů vlny jak v sebe mísí: Splyv z dalekých končin krajanů tako louky na rovnu. Až Bohdán prodere skrze dav se na místo povýšnépovýšné, Zmat teprvé stíší kolkol jeho rámě kynoucí. Nakloněné ucho se slov proudu otevře pozorně: „O krajané, zde bohům nesmrtným vzdávati poctu, Z ourodných nebylať tenkráte dolin vaše píle, Ni proto rozkazové moji až na pahrbky bučící: Místě na posvátném tato tíseň však nenadarmo; 33 K nesmrtným povinosti bohům a k vlasti to káží. Zde v sněmu rozhodnouť všeobecném máte o dobru. Posly k vám, rekové jsem udatní, já proto vyslal, Sem mužové o vlast pečující vy jste voláni; Vy statné z katrčí jste okolních sebrali mužstvo, Tuť moudrou každému radou jest přispěti volno. O je ve vás krajané moji ještě mi důvěra silná, Vlastenské bohy, otců svých že ctíte i víru, Valní zástupové mi ručí za to místě na tomto. Však semotam bludy roztrušují bídníci po vlasti, Vám vědomo, kteraké rozhlášeny zákony ondy, A předc, ó milení krajané, kdož těmto na odpor? – Tenť jest, jenž plněníby jejich měl zastati mocně, Ten, ze jehož rukyby blaženost měla národu plouti, Místě na tom jste vyhlásili jejž si za vojvodu druhdy. – Kněz Milutín k střežení do žaláře starce uvrhnul, Jenž jazykem se oplzlým bral chýší do pokojných, Nábožných všady bydlitelů chtě do bídy uváděť. Z jitra co býť krvavá nade ním měla pomsta konána, Rouhatelům by bohů strašný dal takto se příklad: Tuť hluboký jemu byltě zalářžalář juž tejně otevřen. Podvodník lestný z vězení nám tento uprchnul. 34 Vojvoda náš, krajané, jemu kázal pouto odemknouť. Jest to bohů životem vlastenských hájiti víru? O bohové tuto nesmrtní vy zkázu trpíte? Proč nesesul sklepení jsi Perůne mu na hlavu pevné, An nohu svou prchající chtěl přes práhy napínať? Hrůzyplná nevisí po boku střela což tobě více? Což, snad navždy oheň sypající schromlo ti rámě? – O uzřel tebe jsem v trudu pohřizeného Perůne! Hustá temna peruť rozprostřela jak se onehdy, A snem dobrotivý Snílek má víka potáhnul. Proč sklopeným jsi okem k zemi tak zarmouceně patřil? Nekrášlil tenkrát zlatoleskný tvou hlavu vínekvínek, Obnažená ti kadeř široké všady ploula po šíji, Nač rukověť meče rozdrcenou jsi do pěstě zatínal? O proč Hřímateli krev ze dlaně proudila tobě? Jistě že to znamení strašné jest záhuby vlasti. Vůdcem více nezov se, bohů kdož víru nehájí, Tenť předků rouchem neodívej víc se Slovanským! Vojvoda teď vyvolí rekové nechť z vás se udatní; By hněvu uzdu na nás bohové nevypustili mocní, A strašnou od nás odvrátili bídu milostně. 35 Rozhněvaný se Perůne opět k nám laskavě obrať; Národu dáť ředitel se, jehož krev žíly probíhá Rychlejší! O tenť pravicí tebe zastane silnou; Rouhatelů pak pomsta tvých dostihne ukrutná.“ Domluvil, ozdobenou božským maje svou hlavu vínkem. Zástupové v hlubokém tichu vůkol ještě pozorní, Když hovořící juž Bohdánova usta umlkla. Jak Větrovel v síních bouřící slúhy uzavře, Že větřík lupením si lehounce v háji zahrává; Strašněji by z hlubokých je střev hory zůřiti vyslal: Tak v davu rozmnožoval semotam dřív šept se tichounký, V zástupu nač hlasitá mnohočetném bouře vypukla. Vojvodu zastává tu jedenjeden, kdež druh se mu rouhá. Slúha bohů nesmrtných vlil hořkosti do utrob. Onde a onde tokem trpká slova kypěla usty, Rozléhá se povyk nesvorných v hájině vůkol. Vystoupí tu Lumír z lidu tísně na místo povýšné, Obzírá kolkol v zmatu vlasti hrdinstvo udatné, K míru pokyvne rukou, z kteraké prejštívala krev se, V bitvě synů zhynutí jak mstívala druhdy hrdinsky. 36 Zpurná v háji opět lidohlučném hrdla umlknou. Po strašném bučení hromu jak zase tvor k nebi zírá.zírá, V kráse plné oblouk kde se krouží sedmibarevný: Tak bystří zrakové hrdinů na Lumíra umlklých. Výmluvným jazykem řečník rozhorleně počne: „Vojvodu sobě voliť krajané dnes, toť vaše touha? Nevděčníci, jaká žádost? ó paměti prázdní! Ustrašení hlasové v katrčích všady oupěli druhdy, An plukové nepřátel se přiblížili zevšad. Kdo statnou pravicí hájil vaše úvaly klidné? Kdož nasadil na bojišti svá prsa k úporu mužně, Vítězný jak podmanitel juž k vám se i blížil, Jenž v krajinách tam Mauritských až s národy válčil? Kdož v krvavý boj svá tomu naproti vojska nabízel, Jenž Slovanů poplenil na březích byty tamto Polabských, Ješto i vůdcu*) Sasů porazil roce po čtyřidcátém, V hájiny rozkošné jich, i vedra se v úvaly temné Zříceniny z chrámů skvostných kudy táhnulo vojsko, ——— *) Vůdcu, na místo vůdce, zde podlé rady v Kroku obsažené užito, pro uvarování dvojsmyslnosti. 37 Kříž na jejich jest rozkotaný dán rouhavě oltář, Stávaly jindy bohů mocných kdež postavy vážné. Juž čelník jest v Římě hrdou dán na hlavu Franka, Zvítěziloť krajinách ve všech jeho rámě bojovnébojovné. PatřtePatřte, i Lombardský národ se koří jeho žezlu. Odtud k vlasti naší jak táhnul vítězoslavně, Vůdce jenom v boji odporoval náš útoku mocně. Ještě onen Francký bdí lev děse národy vůkol; Pomněte, náš odolať jeho jen vzteku vojvoda může! Hle v dědinách ve našich skvostné pnou zhůru se chrámy, K nesmrtným se bohům zástup náš béře do hájin. Otců víru našich zastával vůdce hrdinsky, Zde krajané milení, boha vítězného ve chrámě, Přísahali pravicí tenkrát věčnou jste mu věrnost. Vlasti ochránci nyní měla býtiby ta věrolomná? – Nikdy – vidím z oka proudy slzí po tváři kanoucí: Doutnajecí srdcích ve vašich nezhasnula jiskra, Ještě k vůdci ve vás duch sídlí lásku jevící, Vlasti naší tedy ochranitel, zdráv vůdce budiž náš!“ Řeknul. A ejhle řečí lid k útrpnosti je pohnut. Jak vykypí hrkotem zase vláha ze žídla nečistá, V nějž noha nezbedná na vnadném šlápla palouku: Tak se duše zkalená hrdinů povyjasnila opět. Ku krajanům chrabrým promluviť teď nespěje nikdo. 38 Zástupu zrak se o slouhu bohů Bohdána upírá, Všecko bojácně čekáčeká, jako úsudek od kněze vyřčen; Vládci pro vlast nemohou vznešené dáť zásluhy klesnouť, Z národu vůdcu voliť zase vůle bohů nesmrtných. Něm je jazyk kmeta, letmo okem řady tísně probíhá, Zrak brzy pak jeho tamto vězí až v modru nebeském. S výše nebesnebes, kde bohů nedozračné sídlo je mocných, Odkud dobrodiní se na zem v hojnosti vylévá, Ztud, co milostně dolů oko jich syny zří na pozemské: Božské kněz kynutí očekává v důvěře Bohdán. Od zadu ejhle junoch spanilý tuto cestu si klestí,klestí Skrz davy ustrnulé bělorámím až k předu pracně, Kroužkovatou větřík kadeří jeho sobě zahrává. Ustupují rekové synu Horboje, vojska milence, Vystoupí Milodruh k řečení tu na místo povýšné, K zástupu sladce plynou z jeho ust slova útěchudárná: „Dlíte voliť krajané milení proč vojvodu ještě, Nesmrtných jest vůle bohů kde to nezměnitelná! Jak v trudu pohřizený se okázal svému milenci Ondy Perůn, vy uchem nedoslechnuli což jste pozorným? 39 Hájilť vůdce milý naše druhdy pahrbky i důly, Ozdobujíť činové pro vlast jeho témě hrdinští: Však vedení vy bohů zdorovať chcete tam na nebesku? Neskrotitelný máť zde na nás jich hněv se vylíti? PlňtežPlňtež, rozhněvaný bůh od vás cožkoli žádá, Ondy nadarmo nebyl ztrudilého nebešťana úkaz! – Rozlehlá hrdinů mnoho vlast naše ještě počítá, Outoku odporovať vzteklých jest možno nepřátel. O milení krajané junochů dvé známo není vám? V bitvách toť zdařilí reka vítězného potomci, Jenž dcery ustrašené v náruč navrátili vám zas. Kvítím ozdobené v posvátný blížily háj se, Sesbíravše porost libovonný Květny palouků, Vráskočelé hory pozlacoval jak slunce paprslek. Vůkol se chvojinou rozléhaly písně ku Ládě, Před bohyní jen křídlonohý ples počly děvinky, Bezpečnou vyrojil tuť zhoubců zbor se na loupež. Klesnuly zapletené jich něžně do věnce ručinky, Kouzliti souzvučné zpěvy ladná přestala usta, Co plašené prchaly v ratolestnou hájinu laňky. Rozléhal stromovím se němým oupěnlivě nářek; Od zhoubců zamezen všady juž jim k útěku průchod: Outlověké tuť hlas volající vlasti hrdinstvo,hrdinstvo V hustinu temnošerou haluzím od průhonu vábil, Tam kde kopím a mečem máchává rámě junoské. V houfy vrahů ocelem břitkým paže silně dotírá. 40 Černá krev ze prsů se valí nepříteli proudem, Zůřivě bodne kopím junochů dvé kam bohorovných. Nepřítel přemožen. Je krví jeho barveno místo. Outlověkých hrdinů jest zbarvena braň kovoleskná. Čistá dána kořist do matek jest náruči teskné,teskné Od hrdinů v klidných katrčích zase vítězoslavně. Ívan byl z junochů lepolících vůdcem udatným. Tenť nás povzbuzoval krajané ku hrdinstvu a pomstě. – Osvobodil roditel jeho vlast od záhuby ondy, Otcova krev jeho též i junoské žíly probíhá. Vůli bohů vyplniť nesmrtných proč tedy dlíte? – Vyhlášen tu za vojvodu buď junoch, Ívan udatný. Tenť pravicí statnou předků svých zastane víru, O bohové toho nám zachovejte vlasti ku slávě.“ Odměřenou Milodruh spanilý řeč vážně dokončiv Zas v zmatené vmísil řady tísně se louky narovnu. Tuť zhladily škaredé čela vrásky se slúhovi opět, Zrak jeho dráhu měří si za řečníkem prchajícím. Pokřik mocně hrdel se ozívá v háji radostný, Opětujeť „vůdcem budiž“ ohlas šesteronásob. Kývá slúha bohů pravicí svou zas lidu Bohdán, Končiny rozlehlé v lidohlučném háji umlknou: 41 „O ty vyslanče bohů nesmrtných útěchonosný! Před valné krajanů svých zástupy sem kroky napni, K Ívanu ukládá národ jen tobě poselství.“ Vystoupí Milodruh květolící před lidu tíseň Cudně plachým kročejem. Bohdánovi z ust plyne úklad: „Krásně po východě až předchůdce se rozvine jitra, Rozkošném tam rychlotoké spěj po břehu Sávy K Ívanu, jej že volí národ si za vojvoduvojvodu, řekni. Sem s junochem chrabrým se opět v tuto hájinu navrať. Nechť si ocel ztupený brousí jeho rámě bojovné; V’ vlasti naší klesnouti musímusí, co kříži koří se. Péče takých vyhledávať buď jeho vezdy ochotná.“ Obrátiv teď kmet se velebný k zástupu, počne: „Než bude lesknoucím se mečem náš Ívan opásán, Na hlavu než vínek mu vložen, v pěsť dáno mu žezlo, Zde krajané plnění toho, přísahu z ust jeho slyšme. O bohové nesmrtní nám zase laskavi buďte; Nezměnitelnou zdeť my nyní vaši vůli plníme. –“ 42 Zástupu slouha bohů pravicí kyne k odstupu,odstupu Bohdán. Rozplyne dav se mužů teď do všech hájiny končin. Jedlí přes vrcholí líbezný zpěv se vynáší. K poctě viděť vyvolenci, rodin všady přípravu vůdců. Jak v samotách touží po milenci děvinka milostná, Každou na věčnost prchající chvílku počítá, Pak skvostným rouchem ztepilý zrůst tílka odívá; By s mileným se čekancem již zasnoubila navždy: Národ s plésáním očekává jitra radostným, Kdežto se má s voleným Milodruh navrátiti vůdcem. 43 Zpěv třetí.
[45] Obsah.
Bůh vysílá anjela k Ívanu. Posel Boží mu oznamuje, že v daleku má tráviti věk svůj. Ívan opouští rodiče a vlast svou.
[46] Tam juž koule hlubin do bezedných světlorodící Se skryla devětkrát, co z náruči Ívanu prchnul Pěstoun. Perlošedá Luny tvář sila s hůry paprsky S usmáním klidné na synů krovy tamto pozemských. Snílek juž v spání ukolébal zemšťany líbě: Z utroby žel ztrudilý tuť počne vylévati Ívan. „Hospodine skrytě jak mám dlouho tě chváliti ještě? K tvým zbožilým ctitelům co nemám směle kráčeti nikdy, Syn za jaké tvůj poslední vycedil krve krůpěj? Kdy člověků ó Svrchovaný meze zůři vykážeš? Kdy v katrčích klidných krev přestane téci nevinná? – I přítel milený juž z mé jest náruči vyrván, Skrz kterakého jenom tvou má duše poznala pravdu. V bouři teď ustrašeným blahonosná útěcha klesla! Proň ve slzách potokem vylitých vzdy se mé oko mokří! [47] O Pane buď štítem jeho této na pouti pozemské.“ Domluviv, upravené vrhnul se bolestně na lůžko. Poslzených mu očí brzo dřímota zastřela víka. Aj mocný světa Pán prstem jen s trůnu pokyvne, Rychle Seraf se chopí poslušný trouby nebeské. Dech v skřivených dutinách ze prsů se nebešťanu krouží. Stříbrohlasí v dědinách blažených všady zvuk se ozívá. Poznati vůli opět moudrosti nevyzpytatelné, Na znamení se hrnou zborové hned k trůnu nebeští, Též hrdinů davy tam kochající se v blaženostech, Jichž krev prejštila se v životě pro pravdu pozemském. Přívětivým šeptemšeptem, zastřen jsa mrakem blankytným, K zástupu takto Otec vyvolenců počne nebeský: „Z hloubi dolin tam rychlotoké od Sávy se náší Ke mně volání. Bol svírá vnitřnosti junoské. Mé ucho sem lkání a stesku doslechlo žalostna. Ívana jen s výsosti co má osvítila záře, Čistým pro mne hoří plamenem jeho srdce dětinské. Pevně věří, v dolinách zemských mile snášeje bídu, Co vtělený syn můj hlásával druhdy milostně. 48 VězteVězte, že sobě volil jsem jej věrného za slúhu. Mou vyslanče hotov se nyní oznámiti vůli. Jak věčnosti je ve knize zaznamenánozaznamenáno, vyjev mu, I v dalekosti že má svatě Ívan tráviti věk svůj. Přespanilou co jará krajinou k severu plyne Míza, K ní pak vlnky pění hrkotem co k pohřbu potůček, Tam světa Pán věkobytné dá že miláčkovi sídlo. Z jitra prchá tedy nechť jeho již noha tamto do dálky.“ Vůli Boží zborové u trůnu doslechli nebeští S plésáním. Zpěvy líbezné rozléhly se vůkol. Poslu se rychle nebes zlatoleskná brána otevře, Nadvětrné Rafael poslušný prázdno proráží, Mžitkoleté jej s výše nebes nese k Ívanu křídlo. Roucho běloskvoucí mu dolů plyne lehce po bedrách, Zrůstu na outlounkém diamant jeho pásku zapíná, Obnažené všady proudně kadeř mu po šíji se krouží, Tvář se nebeská rdí jasný co slunce paprslek. Něžným dotkne očí se nebešťan v dřímotě prstem: Ívanu hle zrosená se uzavrou pevněji víka. Počne Seraf lidským jazykem v ucho takto pozorné: „O zbožilý slyš má slova, já posel Ívane Páně. Přes hory přívětivé zapudí až temnoty jitro, 49 Vojvodský na trůn tě povýšiť pospěje národ V háj hluboký, všechněch rozlehlé vlasti ze končin. Přísahu tamto mají modlám tvá usta vyříci Ukrutnou. Kam jen se doprejštila záře nebeská, V nízkokrových chýších potokem má krev se vylévať. To kněz zatvrzelý ó Ívane od tebe žádá! Bydlitelů břitkým ocelem máš srdce probůsti Tou pravicí, kterakou s dověrou k nebi denně vypínáš; ŽádajeŽádaje, nad dědinou všeblažící světla paprslek Svrchovaný aby Pán rozšířiti laskavě ráčil. Rychlá k trůnu peruť do nebes tvůj stesk povynesla. Věz vyvolenče BožíBoží, to že u Světovládce i možno; Než, ten dobrotivý poslyš jak Tvůrce uzavřel: Tam v dalekosti ty máš svatě Ívane tráviti věk svůj. Přespanilou co jará krajinou k severu plyne Míza, K ní pak vlnky pění hrkotem co k pohřbu potůček: Tam světa Pán tobě dá věkobytné sídlo, miláčku. Z jitra prchá tedy nechť v dalekost již tvá noha odtud. Já proto slán k tobě, dobrotivý tak Tvůrce uzavřel.“ Dotkna opět prstem se nebešťan v dřímotě víček, Prudkoletou do nebes perutí se radostně vynáší. 50 Rychle mizí s víček zrosených tíž Ívanu temna, Povstane. Aj spanilé spatří oko kol sebe záři. Z purpurových jeho ust se bolestných slov dere výlev: „Ta pravice břitkým ocelem má srdce probůsti? Toť, láskou kteraké k tobě Hospodine skrytě hárá? Já ze prsů plápol blahodějný mámtě vyhasnouť? Národe přehluboko kleslý tvá náděje marná! Znal by celý národ tebe, toť Bože má byla touha. – Vojvodský na trůn mne povýšiť pospěje národ. Otče milý, tobě má býť z pěstě vykrouceno žezlo? Od tebe mám já neznámé prchnouti do dálky? Ukrutným zanechať tě snad zde pronásledováním? Toho i více nemám, jenž vštípil símě nebeské V mou duši. O těžkou Bože žádáš obět odemne! Krásné jest žezlo zlatoleskné v pěsti udatné, Krásně jsou zdobená v nebetýčných sídla palácích; Než – člověků snažná ať touha po této je slávě, Před živlem dává hromobitným skrejš i chaloupka! – Otče, ty máti milá, ó jen vás mám že opustiť, Jen proto láskyplné zde žalostí srdce krvácí! – Spatřiti nikdy nemám tedy více ni otce ni máti. Jim v náruč kleslý, ni je laskavě více obejmouť? O jednou je nyní oku ještě uzírati nebraň, Svrchovaný v nebesích, pak tvá staň vůle se Božská!“ 51 Ledva že hustosité pouhasnuly lampy nebeské, Připial k odchodu toul šipotížný na plece Ívan, Mrštný luk po levé straně klátí lovci se něžně. K otci a máti milé kroky se spěšnými ubéře. K Ívanu počne nyní úpěnlivě máti milovná: „Můj synu roztomilý, jediná ó útěcho matky, Rychlonohé proč z rána loviť již v hájinu laňky Pospícháš? Větrem za tebou vzdechy vezdy vysílám, Náruči an vyvineš se mocí v šeru jitra mateřské! Horkých uplakané slz mé oko proudy vylévá, Tamto bezedné když v prohlubni se slunce potápí; Zírává oko mé neb k háji po tobě nadarmo. O milený synu, aspoň dnes jen u máti pozůstaň! Ustrašenou sen hrůzyplný v noci mou duši tížil. V hájině tě skřiveným oko uzřelo klem raněného, Krev se tokem zpěněná tobě prýštila z rány bolestné, Trávy tu do skropené jsi krví svou umdleně klesnul, Rychle i na spanilých lících tobě vadly ruměnce. Sen pominul strašný. Oko mé synu teď na tě patří, Otvírá paže tobě se má vstříc laskavě opět, Ještě nedávno jaká tvou léčila ránu bolestnou; Než nenadarmo bolest mé svírá srdce mateřské. O neopouštěj svou dnes máti rozenče milovnou, Dnes mu loviť choti jen nedopouštěj v hájině laňky!“ 52 Pečlivě máti milá v náruč teď klesne milenci, Slz ronění z ust zastavuje k němu výlevy lásky. K ustrašené choti takto otec zase počne hrdinský: „Svou ó matko neděs milená duši touto myšlénkou. Pláčem svým zmařilost nevlí v naše dítě udatné. Máť jednak spravovať velemocným národy žezlem, Outoku nepřátel jeho má odpírati rámě. Vládaře, víš milená choti, šlechtí duch že bojovný. Laňky loví nechť břitkozubé i v hájině kance; Vycvičilo vládnouť by braní jeho rámě se outlé.“ Trudný vykroutiv se synáček z náruči matce, Z bouřné utroby žel tajný slovy takto vylívá: „Otče, ty máti milá, jediná ó mé duše touho! Mé oko jen na vašem se blažívá pohledu jasném, Zhlížeti kéžby na něm bylo ještě se dlouho mi přáno! – Tvá duše nechť se nyní neobírá máti milovná Strašlivě tím obrazem, na jaký dnes patřila ve snu. Veškero pomni bytost řídí že nevyzpytatelná. Ta vladaří životem mým, tať mi i ochranu dává. O mne budeť ruka míť všemohutná péč i budoucně.“ 53 Proud jemu slz udusí slova v ustech s tváři tekoucích. Od milených v dalekost odcházeti již noha pílí; Ukrylo máti nyní ve slzách oko byť se tonoucí. Sevře tu láskyplné bol mocněji srdce miláčka, Umdlévá noha, jí ztud kráčeti dále nemožno, Chceť zrosené oko zas pohlednouť vratno žalostně. Ívanu aj tu se šept v uchu ozve potichmo nebeský: „Já proto slán k tobě, dobrotivý tak Tvůrce uzavřel.“ Pod klenutým ztrudilý obloukem modra zaúpí: „Svrchovaný Pane, odpusť mé křehkosti milostně, Zemšťanu těžko je víš zde opustiti otce a máti. Vzíti račiž Velemocný sám ty je ochrany do své; Zříš teď s výše nebesnebes, že plním tvou vůli ochotně.“ Z temna lesů juž blankytné se do báně vynášel Vůz zlatoleskný, tvor všeliký budě laskavě ze sna. Šat semotam perlil se peřestý Květny palouků. Pěvce vynášela tam v okotěšné modro peroutka, Líbezné zpěvy až v nedozračnou výši hrdélko Kouzlilo; lovci mizel důl druhdy jen rozkošeplodný. Ejhle tu zástup vstříc lidohlučný Ívanu táhne, 54 Pět zmužilých junochů s vůdcem v čele zástupu kráčí. Jest Milodruh po boku blahořečný starci milému. Něžně chochol klátí se na lebce mu modrobarevný. Ustrnulý povsteskne lovec si v důvěře Pánu. Ívana anjelská ruka tam skrze zástupu tíseň V zástěře oblakové vede dále v lehce plynoucí; V zákrytu nespatří zástup tu ni lovce hovorný, Ni květolící druh, láskou k němu dávno horoucí. Ívanu zas v dalekosti mizí zástup mnohočetný. Juž sklepený oblouk po druhé se na východě barví; V mrákotě vlasti lovec jen končiny ještě dozírá. S vráskočelé hory posledním tu při pohledu usta Šepcí: „Již tedy vlasti milá tebe na vzdy opouštím! Ouval rozkošnýrozkošný, milerád v němž já jsem i dlíval. O slzy v odchodu teď želené stýkejte po lících, Jednak místo tiché odbírám od tebe préč se S pláčem. Skrz květné plyň loudavě louky potůčku, Tvou se kochať nebudou hladinou juž mé oči více! – Od tebe též sklepená jsem z habří ó ty besídko Vzdálen, s rozsochaté nebude střechy více padávať Na mne ni ochlazení, zatopí když slunce nebeské, 55 Větřík z outlinkých ani v ouvalu váti halouzek! – Krásný jest košatý peň tam na pahorku vyrostlý. Druhdy větev tvá mé oko vábila úrodudárná. Líbě tebou zahrávával větřík si tichounký, Plod spanilým šeptem pokolébaje tvůj okotěšný. Ondy lazůrné mrak sirotížný jasno potahnul, Větronosící od severu v koši křídlo zavázlo, S výšiny a v dalekost kutalil se dolů kmene plod tvůj. Strašná bouř s vysokých pahrbin plod dáleji kácí. O ty vlasti drahá vštípen byl v tobě mi poklad, Jejž v svém srdci chovať budu tam v dalekosti i vezdy. Pevnou Hospodine v nebesích buď mou ty pavézou! Dobrotivý Bože hlas volající slyš tuto ještě: Krev v nízkých katrčích se nevinná ať nevylévá, Svému ve vlasti milé nedopouštěj světlu uhasnouť. PopřejPopřej, národové všady tvou aby poznali pravdu, A bludným oko zaslepené se otevřelo temnem!“ – Řeknul, a odtud přes pahrbů čela trudně se béře. 56 Zpěv čtvrtý.
[57] Obsah.
Ívan na své pouti přijde k pěstounovi. Miloň vypravuje o své vlasti, a jak poznal Ívana, kterého konečně propouští.
[58] Shůry na zem proudem zlatoleskné tekly paprsky, Něžných pískle barev ve halouzkách se skrylo hustých, V hájině jedno pění semotam znělo líbě hrdélek. Jak prchavá břízek se v houštinu ukreje laňka, Jenž za sebou rychlých víc lovce kroků nedosléchá, Odkud slídícím se okem směle vůkol ohlíží: V úvalu půvabném tak klesnul zemdleně Ívan. Kvítky palouků vstříc jemu dýchaly vůni pochotnou, Zrak jeho toužebný se přírody na vnadě pásl, Zavrubené opodál do nebes pnul skály se průlom, Z oužlabiny tvoře úzký jen poutníkovi východ, Čistá ohromných se patou skal prýštila vláha, Jenž palučin polohou spanile v dál kroužila vlnky, Líbě potůčka porost celujíc dar Květny peřestý: „O Bože tam v dalekých krajinách mám tráviti věk svůj, Tamtě také jsi mi Dobrotivý sám místo uchystal. [59] V poklidu možno jenom tobě hodnou vzdávati poctu, Z nezkalených k tobě plouti mohou ust výlevy díků, Kde klokotem spanilým ctí hejna tě hájiny pěvců, Kdež Pane tobě živý i potůček pochvalu šeptá, V přírody kráse co již tvou zemšťana zří oko mocnost.“ Domluvil. Aj před ním šedivý kmet vláhu si čerpá, Z jeskyně ke břehu vystoupiv povlovně potůčka, Křídlonohým kročejem k němu z úkrytu tuť spěje Ívan; „Kdež nalezám tebe truchlící duše útěcho sladká?“ – „„Což jsi nelidných mé ve horách zde i sídlo vypátral?““ K lovci milému opět pěstounova usta zašeptnou. „„Poď, přivinouť k sobě ať zesláblé může tě rámě.““ K Ívanu počne Miloň po krátkém oddechu opět: „„Sem mne miláčku cizích do hor od tebe zahnala bouře! Zde sklepené ze skal své mám v jeskyňce obydlí. V ouvalu tomto budou zpěvy jen se k Pánu vynášeť Z ust mých, duch dokavad z okovů nevyvázne tělesných. 60 PatřPatř, mé témě roků tíž jak povlekla bělostí, Ozdobují semotam hluboké juž jak čelo vrásky, Vadnoucí patř podpírá jak rámě o hůl se, Juž ten Dobrotivý brzo slúhovi svému pokyvne. Tu v chladnou zem pak chatrná tato klesne obálka. – Tobě budou práchnivěti mé zůstatky na blízce!““ Starci milému nyní úpěnlivě odvece Ívan: „Jednou jsem tebe mé duše ještě miláčku naleznul, Juž zde naposled tvá ruka nechť utečence požehná. V ouvalu půvabném věkobytné Pán mi uchystal Sídlo. Také přinesl mně poselství slúha nebeský, Spěšně dědin z milených v dalekost tudy má noha pílí, Přes čela hor hrbatých, lučinou, skrz hvozdy zarostlé, Tam, co jará krajinou klidnější Míza se krouží!“ „„Tam? – Milený ó poďpoď, sobě ve chladě ať pohovíme, Zdeť vysoké hor témě dělí tvou otčinu od nás, Hospodin ostříhá vyvolence tu laskavélaskavě svého.““ Počne Miloň zase po krátkém k němu oddechu takto: „„Tam, co jará krajinou klidnější Míza se krouží, TamTam, co se roztahují rozkošná rovna palouků, Skrz kteraké se hadí s bubláním něžně potůček, 61 TamtoTamto, co líbezné zvuky pastýř z píšťaly kouzlí, Rounobělé na holech pase trávných své kde beránky: Tamť krásná junochu květolící otčina má jest! – V rozkoši jen, dny radostné tamť mé mládi uplouly. O jak ještě nyní krev spěšněji žíly probíhá, An blažená v paměť vloudí se o vlasti myšlénka! Teď ti miláčku budiž vyznánovyznáno, co dlouho tajil jsem, Tam juž vzíť hlubokého co má chtěla do hrobu usta! O, životě v tom jaktě Boží jsou cesty podivné!““ Jednou ještě nyní se starcova usta uzavrou, Při spanilém vod šplechtání se skály kypících, Ívanu vypravovať pěstoun své počne o mládi: „Z rozmrazených palučin libovonné růsti bylinky, Poupenaté milenou zeleností rožditi háje, Děvětkráte viděl jsem, pak zase ještě tolikrát Ve blažených dědinách vlastenských Vesnu milostnou. O změno přírody jak jsi mi bývala vezdy radostná! Skvoucí více bělost náš krůvek nekryla nízký, Tuť zase křídlonohý jsem v šumné doubině bloudilbloudil, Prudkoletým šípem snědosrstné laňky raníval, 62 Šťávyplných v trávkách zase pásal brav bělorouný. V kolmé stráni se mé rozléhaly písně radostné, V outlém srdci druhů mých jen veselosti pudící. Tenkrát prosto citů všech mé bylo srdce bolestných. Než – zelenem stkvěla jak se naposledy rovna palouků, V spolku mě svém nespatřilo víc tovaryšstvo hovorné, V stínolibých chvojinách mé písně umlkly radostné. Přes luhy temno šeré rozprostírávalo křídla, Navracoval když jsem do chaloupky se k otci milému, Statná bedra kořist nepřinášela více nižádnou. Ledva na východě jen zorní že se zarděla záře, Juž s toulem šipotížným zas jsem v hájinu pílil, Tenkrát břitkozubé nehledával jsem v mechu vepře; K rozkošné lesinou spěla má noha přímo dolince, Kde v stráňkách ladná děva pásala ovce bělounké, Vábným jenž poutem mé sepiala srdce nyjící. Pod břekovým větvím lepolící Slavěna vezdy Na mne čekávala, mé oko uzřelo ji kde ponejprv. Na věky uplynuté o chvíle vy rozkošeplodné! Sobě na vás v kmetství připomínám ještě radostně, 63 Kdež poboku spanilé dlíval jsem dívce milosťné. Z ust tenkráte našich sladká slova ploula potichmo, Když v břekové loučívali juž jsme se pozdě besídce, Z Slavěnina když jsem bělorámí juž se ubíral, O jak nám mnoho vypravovať si zbývalo ještě! – Klásky se již zabělávaly, své srpy ostřili ženci, A spanilou děvu navštěvoval jsem ještě potajmo. Než v dolinách po druhé kosa podťala trávu hebounkou, Též v blaženost trpký bol vmísilo nám i budoucno. Jednak jedva že jen východ zoře zastřela slunci, Příjemným se pěním rozléhnul les štěbetáním, Křídlonohý spěl jsem k břekové jak jindy besídce. Tenkrát vítání něžná mi nešeptala usta milenky Vstříc. Na sedátku ji mé oko uzřelo trudně sedící, Po zbělených lících slz stýkaly jí dva potůčky, Lkání z ust plynulo k celování jindy zovoucích. K truchlící usadil jsem já se i bolně milence. Tílko její ztepilé ruka má teď obejmula líbě: Dnes milená povězpověz, proč kvílí tvá duše hořce? Tvé slzy proč tu tekou jako mok z pramenů Naženických? Z tvých ustavně plynou ust proč jen stesky žalostné, Zavrubené přes vršky lesů jako větry Chrbinských?“ – 64 „„O jak nemělabych dnes lkáť a žalostně naříkať, Když tebe nikdy nemám zde spatřiti více, miláčku!““ „V srdce citů bolných mi vbodnula ta slova ránu! Proud něžnou si rukou setřevši po líci tekoucí, Takto mi vypravovať lepolící Slavěna počne: „„Jak včera ukrylo nám tvář za chlumy slunce nebeské, Ke mně otec milený těmito slovy laskavě počne: „„„O jedináčku, šedin jen mých v světě útěcho! Tobě Teď vyjevím, pochováno jaké v mém srdci tajemství: Když zelený nekryl růvek tvou ještě rodičku, Zde v chladu jak semnou u chaloupky sedávala ještě, Mé ucho tuť slýchávalo z ust vzdechy často žalostné. Tenkrát roztomilá dcero svým ke prsoum tebe máti Ještě netiskla. Její toť příčina jedno žalosti. Jednak, jak těžké ji bolesti na lůžko uvrhly, Zde poznávala juž, že musí mne opustiti navždy, Usta její hláskem tuť ke mně zašeptala temným: 65 „„„„VíšVíš, že plodem bohové mne nežehnali dlouho nižádným; Mé oko se proto jen ve slzách máčívalo vezdy. Jednak vbloudila má noha posvátného do háje, Nezrušitelné zdeť bohyni sliby usta vyřekla: Uštědříšli mi plod, mocná jsi, potomkyni otci, Nikdy nemá junoch usta její celovať zde milostně. Dřív než šestnáctkrát stromoví tomu listy opadnou, V tvůj připovídám chrám, tobě dáti za služku ji věrnou. Dobrotivá bohyně vroucí doslechnula prosbu. O milený choti pak brzy nám byla Slavěna dána. Manželi můj, slib pomni jaký jsem v háji vyřekla!““““ Rtů byla tať tenkráte jejích slova již poslední. Na věky Růžena tuť v mé zdřímala náruči líbě. Outlounké jsi k své ty rodičce napínala lokty, Ještě jazyk tvůj k ní požvatlati máti neuměl. – Teď dcero roztomilá vyplniť svatě vůli rodičky Víže daný slib nás. Široké brzy žloutnouti listí Klence po šestnácté bude, co kryje mou choti růvek. Nežli našich v dolinách rozbřeskne se jitro sedmkrát, K oběti dvé nejtučnějších vyhledáme beránků, Pak tebe doprovodí dívek zbor v hájinu outlých. O želem otcovské bude jak pro tě srdce krváceť; Než – tvé byltě taký slib máteře nezrušitelný!“““ 66 Toť vyjevil mi otec. Slzy mé se prýštily hojně, Proudem jich polovic však skrz tebe teklo, miláčku. Dnes blahonosná mé nepotáhnula dřímota víka, Obrazové strašní v duši mé se stíhali těsně. Ledva vynášelo jen se z purpuru slunce velebně, Sem, plašenou mne co srnku lesem k tobě má noha nesla!““ „V houštiV houšti ozívalo teď lkání se potichmo žalostné, Jindy si jen sladkou připovídala usta budoucnosť, Ívane, rozdvojení na naše jsme nepomněli nikdy. Hojně rosil k domovu jsem ztud tenkráte pěšinku, Otče milý, ve slzách oko mé neviděl jsi tonoucí, Věk juž lehce mlhou sklopená tobě víka zakrýval! – Vypravovať ho dědů neposlouchal jsem činy chrabré, Máchal jak pravicí v zbory, tam co slunce lehává. Dnes mou ve snu bolest ucho ach dosléchalo tajnou! – Pětkrát pospíchal k břekové jsem z jitra besídce, Pětkrát jsem zase navrátil do chaloupky se trudně; Toužící zrakové nespatřili Slavěnu nikdy. Přes vysoké hory jak rozbřesklo se jitro po šesté: 67 Roztomilá v háječku milém juž ždála milenka. Ke mně nyní šeptem ztepilá jme se říci děvuška: „„V srdci opět tobě,tobě bych neotevřela ránu bolestnou, Zde spatřiť tebe mé oko nemělo více miláčku; V srdci horoucím než vzbuzený cit mne k tobě vábil. Dnes roditel můj k nesmrtným spěl s kněžmi do háje, Tamť stráví plápol v libovonném zápachu obět. Tráviti juž brzo mám dny žalostné bez tebe vezdy, Čistou srdce hoří k tvé Slavěně ještěli láskou, Místě na tom kolikrát svatě což tvá jistila usta; Oumysl ustrašené poslechni pozorlivě dívky: Z těchto dolin semnou spěj druhdy jen rozkošeplodných. Nechť v dalekých krajinách blažený věk nám plyne povždy, Tuť nás rozdvojení očekává nesnesitelné. Někde chudičká nás pod krov svůj přijme chaloupka, Nesmrtní bohové dopřejí snad nám smilování.““ „ÍvaneÍvane! ještě vodou ruka nám nespláknula vinnu, Tenkrát ještě nebyl jsem já Jezu Krista nehodný 68 Slúha. I dám spanilé děvě bezděky k útěku vůli. Krok noha k otci lesem neměří do chaloupky ni více, Rámě naposledy mé ani laskavě jej neobejme; Kněžstvo bohů by mi jen nevykroutilo dívku milostnou Z náruči víc. Spolu teď chvojového letíme do háje. K nám již opuštěnců nedonášel vzduch bědování, Houšť nám rozsochatá v putování dávala úkryt. Modro nebes se na západu jak růžívalo líbě, V skalných rozšklebinách buď, z chmerku a trávky hebounké, Pod sklopeným větvím v mechu bělnokoré nebo břízy: Své chystávala má k hovění ruka lůžko milence. Snílek přes naše víčka vylil zde i dřímotu lehkou. Nás klokotání ze sna budívalo hájiny pěvců. Třebnou potravu nám krmydárné štědřilo větví. Poskytovalť bylinek semotam jsem dívce pochoutku. Z krystalových pramenů svíží jsme si čerpali nápoj. K obživení pokrmů všady nám dala příroda hojno. Někdeli vyskytoval nám z houštiny chýše se dýmník, Tuť jsme k bydlitelům jen nesměle vešli chudičkým. 69 „JednakJednak Květně šatů lem zperlily jak slzy jitra, Sem kroky půvabný v ouval nás tento donesly. Z jeskyně ejhle tu muž nám dnů vyskytne se dávných, Od brady něžně dolů bělné se mu kroužily fousy: „„Sem chvojinou ovčičky milé jste pobloudily hustou?! Mé oko vás v skalinách těch ještě neuzřelo nikdy. Uběhlá dalekou cestou se zdáte děťátka. Poďte hovit do chlad sypající mé si zahrádky, Tam, větřík krmynosné kdež ratolístky kolíbá, Usta požívání k sladkému jenom zove šeptem.““ „JakJak vedrem kleslé pohltí mlhu kvítko palouků, Krásně dolů s nízkých oblaků jenž krůpěje deští: Tak slova láskyplná do našich se vprýštila utrob. Věrně se před slúhou nám Páně otevřelo srdce. – Teď náš z vlasti milé má šepcí usta mu útěk. Slúha na nás útrpně okem pohledne milostným. Mez, synu vojvodský, zde naší jsme naleznuli pouti! Tuť nízkou vystavěla má ruka pracně chaloupku, U skalné jeskyňky hle! tam naše bývalo sídlo. – Prudkoleté krůvek mechatý juž skácely větry. Poskytují jen zpráchnivělé zůstatky ti místo, 70 Pospolu nešťastní v kterakém žili druhdy milenci! PatřPatř, tyto Slavěna má štěpy sázela úrodynosné, O jak rozšiřují ratolístky tu ještě milostně! – Místě na tom milerád šedivý kmet s námi i dlíval, Poslední když s hůry se juž prejštívala záře K nám stromovím. V nás vštípeny tuť letorosti nebeské. K nám slova anjelská jeho jen šeptávala usta, I vzňal v srdci našem blažený k Jezu Kristu se zápal. Dobrotivý stareček v čistém s hlavy vinnu potůčku Nám spláknul mokrem, tamo Pánu se modle pobožně. V přírody kráse nyní všady čerpali jen jsme radosti, Každý kvítka oděv velikého jevil Boha mocnost. Ještě požehnání pěstoun nad námi nevyřknul, Ještě ve vlasti daný slib náš pravicí neupevnil: Již se Slavěna do blaženějších ubrala končin. V sad poupátko jiný vsazené jak klesne bylinky, Jížto kořen nelitostný červ v zemi podryje kypré: Líce i růžovitá brzy ach, mé svadla milenky. V dálném důli její zelená od vlasti se růvek!“ – Přestal vypravovať ztrudilý Miloň, a dva potůčky Tváři po vráskovité se dolů jemu perlili ještě. 71 Upřeně chvílku hledí trávkou pahorek na porostlý, Kol něho keř květonosný své větvinky zaplítá, Z nichž větřík zápach líbý třese, lehce vanoucí. Tamto pokyvna rukou zas k svému miláčkovi počne: „Ívane, tento vršík mou věrnou družku zakrývá, Sem v želení ach své uložil jsem kvítko uvadlé. Slúha Boží modlil v své knižce se u hrobu šeptem, Pro spanilou děvu láskyplná duše truchlila semnou. Pak stromovím se němým lkání rozléhalo ust mých. O ve žalosti jenom blahodějná úlevy víra Dává, v ní toliko smrtník má útěchu sladkou, V srdce bodá an hrůzyplná smrt šíp jemu ostrý!“ Po krátké přestávce opět k poslouchači počne: „Pětkrát břímě dolin běloleskné zahnala Vesna, Slouha Boží co tu dobrotivým byl v poušti mi otcem, V jarní růži popel jeho teď zde i vůni vylívá! – „MéMé hlavy témě roků v jeskyňce pobílila tíže, O jak v kobce se mých rozléhaly výlevy písní! Proudy jaré co naposled svá roztříštily pouta, Sem pověst od Sávy do hor se i ke mně donesla, Tam že koří juž lid skrytě onde a onde se Kristu. 72 Símě Boží tamo roztrušovať mne i touha donesla. Svrchovaný světa Pán snažení mé hojně požehnal, O synu vojvodský, tamť Bůh mi tě poznati dopřál! Tamť plamenem k tobě lásky jenom mé háralo srdce. Ach brzy v otčině tvé bylo zas rozloučiti nám se! Tu mne opět nalezáš neznámé tobě ve dálce. Vlídně na vůli Boží vlast svou teď i ty jsi opustil, Tam mé mládi co věk trávil jsem v rozkoši druhdy, V úvalu půvabném ti nebes Pán sídlo uchystal, O plň vůli oné moudrosti nevyzpytatelné! – Hospodin ostříhá tebe pouti na této pozemské.“ Outrpný převzal vstana mluv pěstounovi Ívan: „O chvalným jazykem tedy rozléhej se ty důli, Sem zpěvy mé se budou od Mízy donášeti větrem, Odtud k trůnu nebes se vinou nechť přímo milostně! O můj otče druhý tebe já teď navzdy opouštím, Tamto naší tě naleznu opět ve vlasti nebeské! –“ Zas promluviť jme Miloň se k truchlícímu miláčku: „Teď druhu můj tato záhubivá braň víc tě nekrášli, Toul tu dutý zavěsiž, mrštný luk i trubku loveckou, 73 V čemž poprvé spatřil tebe rychlotoké jsem u Sávy. Ozdobený Kristem přijmiž kříž tento odemne, Ten ti budiž pevným štítem všady i v smrti někdy. Vezmi i hůl mou, již jsem uroubil bloudě po háji Tam na horách krásných, jedinou z mé vlasti památku. Pouti na tvé všady hostinská tebe přijme chaloupka.“ Tak Miloň, a v hojném žehnání Ívana líbá. 74 Zpěv pátý.
[75] Obsah.
Anjel provázeje Ívana povídá, co se dělo a co se ještě díti má v jeho vlasti. Doprovodiv jej k sídlu, předpovídá, že proti nepříteli bojovati má, a jak se jednak skončí život jeho.
[76] V končině se spanilejší nechť má píseň ozívá! – Teď doprovázej má duše jej od kotliny mořské Sem do dolin, kde počal jsem vzduch v sebe ssáti, Jindy co outlounká ruka sobě trhávala kvítky, An palučin hladinu svým rouchem Května potáhla! – Rozkladitou si tisícerokrát již dub hlavu odkryl, Mech ve větru tichém oulísně vrchol jeho líbal, Slúhova sem když stínolibým noha kráčela hájem. S hůry pomoc znovu tvou vzívám k své ó duše písni! – Pěvci lesů pěli svým štěbetáním pochvalu tvorci. Zdvihly lazůrným tam k oblakům paže též se junoské. Z utroby láskyplné citové rtoma kypěli proudem: [77] „Vlast jsem opustil, znáš můj úmysl Otče nebeský, Přes daleké hory chvátala má noha po mnoha sluncí, Východní po druhé obzor juž krásně se růží, Umdleně co bloudím se hadící po břehu Mízy. Vděčně opět Pane můj tuto zem má líbala usta, Ješto byla krásnou pěstounovi druhdy kolébkou. Mám tyto rozkošné luhy já i nazívati vlastí?! Nezkalených ze prsů ó vzhůru se díky vyneste Tam ku stolci nebes. Bože dal jsi mi náhradu krásnou. I zde mluv jazyků se Slovanských sladce ozívá. Než – zproštěn člověků sloužiť mám tobě na poušti, Prospěšného potud nenacházím místa u Mízy. O utečenci nenech tu se na břehu toulati déle. PopřejPopřej, by v samotách plynula tvá chvála od ust mých, Jak ve vlasti posel vyjevil tvůj sám mi nebeský.“ Domluvil. Ejhle za ním stál v způsobilosti junoské Anjel. Bůh na takou modlitbu ho vyslati ráčil. Kroužily se svilových prsténky vlasů mu po zádech Něžně dolů, ztepilou labutí kryla říza urostlost, 78 Blankytná tkanina k tělu oblý pásala záhyb. Lehkonohé zaměří kroky k Ívanu přímo nebešťan: „Ívane jen lehké co viděl jsi v dřímotě ondy, Záři při růžovité oku juž je spatřiti dáno. Tvou uzřel s potěchou Bůh tam se stolce poslušnost, Nejvyšší hlasu doslouchá ze pozemska volání. Poď, paže ať tebe doprovodí blaženého do sídla, O kterakém věštil ti jazyk můj ondy ve vlasti. Má slova slyš, tobě ješto mají odkrýti pochybnost, Příhody též v mlze pohřizené čekaného budoucna.“ Kleslé hned se chopí ruky ustrašeného nebešťan. Podlé stříbrotoků se dvé povlovně ubírá, Při spanilém jeku vod semotam do skály tepoucích, Jíž čelo zavrubené úzkou kdesi zátoku broubí, Vypravovať druhu počne posel s nebes útěchonosný: „Tě v sněmu víš že volil ve vlasti za vojvodu národ, V háj Milodruh blahořečný bez tebe vratno se ubral; Temno lesů dalekých zakrývalo juž tě na pouti. 79 Nad vrcholů vruby tuť se žalostné stesky vynesly. Horlivě chrabrých od hrdinů znovu zas sněmováno. Však, Milodruh tu kosou k zboru rozstavenému konečně: „„Nač se mají, krajané milení, prsa déleji moutiť? Aj náš vojvoda má jarobujných dvé ratolestí, Jednu že nám bohové nesmrtní ujmuli mocně, U kmene ejhle druhá zelená vnadě ještě se ve své. Trůnu nyní Krůvoj vrahobitný jedno hoden jest! Outlou ještě mladost zastaň pěst bitvumilovná, V míru rodič moudrou tak i myslí buď jemu rádcem. Zahnali nám z junochů bozi nejlepšího že mocní, Vyhlášen je za vojvodu nechť tedy brat mu podobný!““ „ÍvaneÍvane! Krůvoj má zlatoleskný na hlavě vínek, V něm před kněžmi bohů teď otec má zástavu silnou, Tento rodičce jenom mohl útěchu dáti milostné. Pětkrát tam potopil se Jasoň v moře hloubi bezedné, Pětkrát v háj lovců zbory vyslala máti nadarmo; 80 K ní se o tobě pověst nedonášela od strany žádné. Tu Krůvoj láskou hoře slib své máteři vyřknul, Oddechnouť že nemá si, dokud tvých stop nenalezne. Syn milený pílí od ňáder spěšně mateřských, Dávnověkých po horách noha hájiny vlasti probíhá. Klesne prvé mu, klesne druhé i slunce na západ, A krásné znovu lesky Jasoň jak s východu vyšle: Tam přes vlasti sever lesný nese Krůvoje touha. Dojde junoch v daleku květolící úvalu krásna. Tam doměřil kroky rychlonohé ó Ívane brat tvůj, Rozlučoval jsi se co s pěstounem ještě nedávno. – Tu zrakové uprou pomník na tvůj se lovecký: „„Díky, (radostně volá,) bohové tuto vám nesmrtní! Přes vysoké hory mé duše snáha mě marně nenesla, Tu krásný toul, luk mrštný i trubka lovecká, Vnadně co krášlívá ztepilý zrůst bratra milého. O kde ty Ívane dlíš želem utrobu svíraje máti, O nenechať se potok slzavý z oka déle vylévá, Poď, navrať přátel pak s bratrem svým se do lůna, A s hlavy volně podá zlatoleskný brat tobě vínek!““ – 81 „OddechOddech Krůvoji ej v uchu se mdlý z blízka ozívá. Spěšně junoch spanilý skalné tu do jeskyně vejde. A hle! na lůžku chudém stareček v smrti zápasu brzké. Pevně upřen maje zrak na sebe předstihne otázky: „„Ívana bratra hledáš? toho Krůvoji více není zde, Sám ten Dobrotivý vyvolil jej sobě za slúhu. Spáse naší bude tam v dalekosti, Kristu kořiť se Ívan; tvých do dědin nenavrátí nikdy se více. Marné tvé snažení tedy ó modláři mlaďounký! – Já vyučil spasitelné jsem soukromně ho víře. Křesťan na znamení Božské vlast může opustiť, Ten žezlem v ní i zlatoleskným lehce pohrdne. Kristova víra jenom za to sladkou útěchu dává. –““ „ZasZas se Miloň zbožilý jme po těžkém povzdechu říci: „„O juž málo dechů mi vybývá na světě tomto. Jak poutník se těší, kdy věží juž báně domácích Spatřuje, an lesknou se v slunce paprsku večerním; Neb přátel k milenému opět tovaryšstvu se blíží: Takto nyní duše má v putování k vlasti nebeské! Patř synu vojvodský, s potěchou jak křesťan umírá. – O Bože, tobě jazyk můj žvatlá pochvalu ještě; 82 Člověka poslední v době laskavě ke mně posíláš! Slyš toho, jenž býval pěstounem bratru ve vlasti: V růžokeří odtud rov Krůvoji blízko nalezneš, Jen do polou vykopať těžká ruka mohla tu jámu. Víka se má brzy zamknou, schráň ducha tamto ulož mou, Kypré prsti nasyp, – poslední prosba to má jest. – Pak potěšit navrať do vlasti se matky milostné, Jenž doma jen lká a pro svého rozence naříká.““ „V bratrovuV bratrovu lůně Miloň tvůj, Ívane, na věky usnul. Jej u spráchnivělé druže chladné lůžko zavírá.“ Přestane vypravovať. Doloží po chvíli nebešťan: „Jiskra milostná juž doutná i v bratrovu srdci, Světlem svým brzy osvítí duši Pán jeho mocný. Tvůj neklesne rodič, druhu můj, ani do hrobu máteř, Posvěceným povlaží i jejich než kněz hlavu mokrem. Rozkotají chrabrou se rukou všady modly po vlasti, Obět a neskrvená bude tam s oltáře se nášeť K trůnu nebes. Tak dobrotivý sám Tvůrce uzavřel.“ Domluvil, a zpěněnou co do Mízy potok vodu hází, Uhne na břeh jeho se s junochem v levo vůdce nebeský. 83 Skal čela pustá pnou se z obou stran zhůru do oblak, Lehce dotýká jen se jejich noha trávky hebounké, Rozkošeplodný před nimi aj tu se rozvine úval. Příroda pevně kolem zavroubila ohradu kolmou, Z prostrana jedno vedou ze dvou stran brány uzounké, Krystalový z tvrda vlnky valí skal líbě potůček, Dál se hadí pohlcen mezi volšemi dlouhověkými. Vedlé otvírá sklepená jeskyňka se ze skal, Vchod střecha rozsochatá širolisté lípy zavírá. Pěvci pějí vstříc vítání jim z háje radostné. „V tomto život klidném svůj máš ty skončiti místě.“ Odvece díkuplný tu sladce nebešťanu Ívan: „Vůdce, nyní věrný můj rtou vděky přijmi ze lidských, Z vlasti sem odnešené se uzavrou rány bolestné; Vkrápala tu v duši mou blahohojných tvá slova léků.“ Poslu na tvář růží se nebeských rozleje barva: „Ívane, světla pramen v modrém oblouku se náší, Klesne dolů až, jest se vynesť mé vratno peroutce. U strže poď mechaté ať rozhostíme se tamto, Šťávyplných kde krmů nám příroda hojno podává; Kázal Pán, mnoho bych pověděl ze dnů ti budoucích, 84 Od vševědoucí jsem Moudrosti co slouchal u trůnu, Člověku i smrtnému věděť co slušno, poslechni.“ Pod břekovou tu haluz dovedou jej prsty hebounké Do chladu. Rychle dolů sklopenou větvičku ohybnou, Zkud kulatost česají labutího do klína lahodnou. Na travný koberec druhu naproti sedne nebešťan. Po kvase se pronesou věhlasná z ust slova bodrých: „Před věky kvetla věkův jak zahrada ještě Edenská, Vdechnouť Bůh duši nesmrtnou do člověka ráčil, Přespanilou druži, lidského kmene daltě mu matku. Mok skrze krystalový jak může se zírati na dno: Tak z ruky Páně i dvé první sobě srdce do čista. Každá pospolité jim chvíle přinášela slasti. Však ten, ješto Boží na tvář směl patřiti druhdy, Válčiti i proti Pánu nebes hrdě pak se pokoušev, S výše dolů svržený, zůří teď v hloubi pekelné: Ten juž s cesty pravé lidu dvé svedl Ívane tenkrát! Ouskokem útulným i stříci ty před jeho máš se, V utrobě soptícím klokotem se vaří mu nenávist. Juž Satanu v sírný důl zvěst vyslanci donesli, 85 Jenž těkají skrytě po krajinách po všech světa lidných, V tomto jaké nalezáš ve pozemsku u Pána milosti. Kníže pekel nepomešká svých k tobě vyslati věrných, Jak v svolaném sněmu od tovaryšstva uzavřeno tajně; Než, což Hospodina v nebi mohloby zůstati tajno? Víť, v nebi, co v dolinách zemských i v hloubi pekelné! – Ívane! dobrotivý pěstoun dal braň tobě mocnou, Toť, vrahu hrůzyplná, ze zbrojnice Páně pavéza! Obraz máš toho, jenž se přibíť za hříchy bolestně Od těch na dřevo dal, stoupil s nebe jichžto vykoupit. Vítězoslavně sedí Mesiáš u svého teď Otce, Kloňmo koří Cherubů zborové před ním se u trůnu. Člověku jak mdlým nelze okem na slunce pohlednouť: Nelze pekelníkům patřiť na tvou i pavézu. S hůry posilní sám světa Pán tvé rámě junoské, Z půvabných vymetá ruče těchto dolin rotu lestnou, A v tvé vítězná bude kobce se píseň ozívať. – Ten bojovať slavný máš boj, ó Ívane, ještě, Pak tvých přeblažené se do síní klidno navrátí.“ – Přestane co smrtník krátkému tu k oddechu anjel. 86 „Ívane svým jazykem nebudeš sám chváliti Pána, Tvá duše křesťanské zde nezůstane útěchy prázdná, Svrchovaný světa Pán pohledna na tento i národ S hůry milostně dolů, zapudí ztud temnotu bludnou. Zaplesají poprvé věkobytné skály u Mízy. Na věky uplynutých po dnech tvé mládi do mrákot, V úvalu tom, čeho posněžená, slyš kštíce se dočká: – V krásných těchto luzích Neklan pase národ udatný. – Na břehu Mízy bude z jeho sídleť kníže potomků Mírumilý Bořivoj. Tam s Tetčina náspu pokyvne Jednak svým slúhům rozejíti se vlasti do končin; Pozvali slavnému z věrných aby ku kvasu vládyk, Též, by honiť prchavé přicválali laňky do doubrav. Slúhům vládykové oře bujné sedlati káží. Kalné Ohře, jaré od Bůzy i Lítavy rybné, Sázavy od hlučné, křivoletných Orlice proudů, Rychlotoké od Veltavy.Veltavy, od lučného Polabska, Vládyky ku kvasu hrad v slavný donesou oři bujní. 87 Ozve radostný ve hradě zvuk s věže trub se i kotlů. Vojvoda mírumilý promluví slova při kvase ladná: „„Slúhům,„„Slúhům vás jen vládykové jsem pozvati kázal, Tam Moravy v toku,toku ješto byli jste pohřízeni semnou. Vratno našim nás ku krajinám než hřebci donesli, Hostinský co mluvil Svatopluk k námnám, tajno není vás. Slíbili vyznávať jste mu Kristovu víru ochotně. Rozmnožovať ji u bratrů svých ve vlasti i pilně. Než, Svatopluk sem nábožné vyslance posílá, Nechť tito roztrušují blahonosné símě ve vlasti. Ludmila jich naukou spásu světa již poznává. Pánu milá se obět v ozdobném chrámu vynáší, Vystavěť má kázala choť co skále na pevné. Bran svých, vládykové, nezavírej před nimi nikdo. K vyplnění přátelsky jevím vám svou tuto vůli; By v spasení se kochával náš po vší zemi národ.““ „ŘekneŘekne. Po síni hrdel rozléhne se pochvala mužných. „KouleKoule nebes z krvavého a jak mile povstane lůžka, Ve hradě hosty milé probudí z lože trubka lovecká. – 88 Slúhům vládykové oře bujné sedlati káží. Šestnáct vsedne na kůň tu z věrných ve hradě vládyk. Z brány komoň v prachu rychlonohý nese lovce do háje. Ozve radostný ve hradě zvuk s věže trub se i kotlů. „KlesneKlesne do trávy lovec různý až v hájině laňčí, K východu sosny budou daleký rozsívati chládek: Prudkoletý šíp z vycvičených vyklouzne tu prstů. O vyvolenče Boží, krásné v boku laňce uvázne, Již tobě dá Bůh dobrotivý; by tě kájela mlékem. Sem za laní donese k tomuto kněze proudku běloušek. Koňský ze skalné tě dupot jeskyňky vyvábí. Bělné fousy budou tuto již bradu krýti junoskou! Pak druhu můj potěšíš se s křesťany v úvalu tomto. – Vévodovým šípem raněná tuto laň v krvi klesne, V stáří mléko jejíž tobě potravu dávalo sladkou; Než – kněz mírumilý, Bořivoj dá slúhu ti Páně, Ten připraví a podá ó Ívane krm ti nebeský. V půvabném jej důli budeš tom vídati často, Jednak modlitbou osladí tobě až smrti zápas. – – „PředpovědělPředpověděl jsem ti mnoho juž z čekaného budoucna, V nízkém modru nyní mne slunce k návratu bádá: 89 Služ tedy Pánu nebes modlitbou v tomto obydlí, Připravila kteraké od dávna ti dobrota Božská, Až mne opět donese k tobě má do pozemskápozemska peroutka: Doprovodím tebe do blaženější vlasti miláčku, Na věky míti věků kde budeš pak v slávě obydlí!“ Řeknul, způsobilost a mizí jeho v oblaku jasném. Zírá dlouho okem velebystrým modra do výše Poutník přespanilý, kde nebeský druh se ukrývá: „Doprovodil (rce) Seraf velký Bože juž mne ku sídlu. – Po pramenu skalném jak touží v hájině laňka: V úvalu tom duše má tako ó má spáso po tobě! Křídel svých Pane ostříhej ve stínu mě vezdy, A k tobě denně se z ust bude mých jen chvála vynášeť.“ Domluvil, a sklepené od přírody vejde do síně. 90 Vysvětlení:
1. Mythologických názvů.
Jasoň, Apollo, bůh světla. Jitřena, Aurora. Janus, u Římanů bůh pokoje. Května, Flora. Láda, Venus. Luna, Diana, měsíc. Milek, Amor. Neptun, Vidloň. Perůn, Hřímatel, Hromovládce, Jupiter. Snílek, Morpheus. Umka, Musa. Vesna, bohyně jara. Větrovel, bůh větrů, Aeolus. Volos, bůh pastýřů. Žíva, aneb Živěna, Ceres.
2. Pozatmělejších slov.
Atlant, zde tolik co velké moře. Blankyt, modro. Bodrý, (munter.) Broň, bílý kůň. Břitký, ostrý. Chrabrý, udatný. Čelník, diadem. Doubrava, dubový les.
[91] Dav, tíseň, (das Gedränge.) Haluz, větev. Hárati, hořeti. Hesperie, Itálie. Hibernie, (Irrland.) Hole, holý vrch. Hvozd, (Bergwald.) Kněz, Kníže. Kobka, (Halle.) Kolmý, příkrý. Komoň, oř, kůň,kůň. Kotel, buben kostelní. Kštíce, dlouhé vlasy. Máchati, (schwingen.) Myriada, 10000, tolik co velký počet. Nýti, (schmachten.) Oblý, kulatý co válec. Okean, velké moře. Pískle, ptáče. Ruče, rychle, spěšně. Ruměnec, červenost tváří. Říza, dlouhý bílý oděv. Sklepení, klenutí. Splyv, splynutí. Svilový, hedvábný. Těkati, blouditi. Věhlasný, moudrý. Vratno, zpět, nazpět. Ztepilost, štíhlost. Ždáti, čekati s touhou. Žertva, obět.
E: av; 2004 [92]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Vetterlová z Wildenbrunnu, Josefa
(U Josefy Fetterlové z Wildenbrunnu.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [II]+96

Věnování: Dittrich, Josef Petr Václav
(Vysoce Důstojnému, Učenému, Velebnému Knězi, Panu Josefovi Petrovi Vaclavovi Dytrychovi, starožitného, královského, kanovnického chrámu knížat Apoštolských SS. Petra a Pavla, na Vyšehradě Kanovníku sídelnímu po nejstarším prvnímu, svobodných umění, Bohosloví a Mudrctví Doktoru, církevní historie obecné na vysokých školách Pražských veřejnému cís. král. Professoru, Jeho knížecí Milosti P. P. Karla Rudolfa z Boží milosti biskupa Churského skutečné duchovní Radě, zasloužilému Děkanu Bzenskému, biskupskému Vikáři okrslku Mlado-Boleslavského, cís. král. Censorovi, vysoce slavné společnosti Českého národního Museum Členu oučinkujícímu, a t. d. Laskavému druhdy Učiteli s vděčností a ve vší uctivosti obětuje spisovatel.)