Sněmy zvířat (1841)

Bajka i pravda, K. V. Slanský

Diplomatická verze Ediční verze
SNĚMY ZVÍŘAT.
Bájka i pravda.
Od
K. V. Slanského.
V Praze, 1841. U Václava Špinky, knížecího arcibiskupského knihtiskaře.
[1]
Pohádka.
Šťastni u věčně kvetoucím máji Žili prarodiče lidstva v ráji; V kráse nebeské, bez roucha záclony, Pravda věštila jim Boží zákony. Duše jejich byla dětinná, Vůle krotká, pokorná a bezvinná. Než, běda! v běhutém toku času Eva věčné lži k hadímu hlasu Naklonila zlíchocený sluch. Plachý člověka zaslepil vášně duch; Pravdy se mu nelíbila nahota. Na zemi pohaněna, Bolestně uražena Svatá lidstva učitelkyně Nazpět vrátila se k nebesům, A tam truchlí, ježto vidí, Že u prostřed lidí Dušemorné svůdkyně: Svévole a Lež a Lichota 3 Stálý vystavěly sobě dům. Časem ale věčná panna s nebe Vysílá na místě sebe K lidem zahalenou stařenu, A ta při kahánců plamenu Divné povídky vypravuje, A čeládku obveseluje. Někdy sama na Iíci se směje: Srdce její ale tajně pláče; Někdy hněvem se zachvěje, A nezřídka metlu zdvihá A rozhorlená jí švihá Pravdy, Ctnosti, Krásy pohrdače. – Kdož ta zahalená stařice? Kdož ta Pravdy poslice? 4
SNĚMY ZVÍŘAT.
[5] I.
Volení.
Na Adulské hoře, z níž se prýští Rýn, Orel, ptactva král, má skalní týn. Ondy přišli vyslancové k němu Ode čtveronožců krále Lva, A jej zvali k velikému sněmu, Žádajíce s uctivostí Jeho ptačí velebnosti, „Aby přišel co nejspíše Do Afriky, Lvova stanu, K jejich velmožnému Pánu; Tam že o blaho své říše Pojednají oba dva.“ Na poctivé pozvání to krátce Odpověděl ptáků samovládce: „Vyřiďte mé služby králi svému, Milerád že přijdu k němu.“ Sotva vyslancové odejeli, Orel ptactvu sejíti se velí. Po lesích a polích ohlášeno, Po obloze rozkřičeno: 7 „Aby starší všeho druhu Třetí den se vynajíti dali Na zeleném luhu, A tam krále Orla dočekali.“ Z polí, z lesů šíré země Slétá se a vítá ptačí plémě, A se hostí ve sněmovním kruhu, Na zeleném luhu. Kde kdo může, Muž dle muže Stánek sobě hledá, A nalezna sedá Na suk, pahejl, do křoví, Na bodlák, na pařez dubový. Na dole vždy větší hluk; Při pospolném se vítání Každý pták svůj hude zvuk. Byli již ve dlouhé řadě Všickni starší Páni Ptáci pohromadě, – Strakatina barev, chocholek a peří, Velikých i malých ptáků mrak! Kdo všech druhů ptactva nezná, neuvěří. Vůkol zazněl kvik a kvak; Všem brněly uši, Div že nestali se hluši. Náhle ticho. Aj, což ústa ptáků váže? 8 Na obloze Orel se ukáže; S nebe se již dolů spouští, A na vrchol dubu zasedá; Z dola, z křoví, z houští Sněm se do volání dá: „Živ buď, zdráv buď, králi náš!“ Orel na to vlídně praví: „I vy buďte zdrávi! Hodlám býti dobrý Pán a otec váš. Vězte, věrní moji, Jak mé říše věci stojí. Pozván ode krále Lva, Mám přijíti, co nejspíše, Do Afriky k němu, Tam že u velikém sněmu O blaho své říše Pojednáme oba dva. Aby ale na ten čas, Než se vrátím zas, Dobrý zachoval se řád, A můj v míru udržel se stát, Listinu tu já vám Odevzdávám; Obsahuje v sobě zákon napsaný, Pravidla pro vládaře a občany. Zřízení to ručí vám za jistotu Jmění, cti a životů. 9 A hned nyní sněm Z pokolení svého, Ptačího, přirozeného, Zvolí sobě vládce, Jenž na místě mém Spravovati bude vás, Celé ptačí plémě Na oboru země. Při volení buď jen svědomí váš rádce! Každý dej svůj tomu hlas, Kdož se mu zdá nejmoudřejší. Nehleďte na věc vedlejší; K obecnímu blahu zřetel mějte, K moudrosti a ctnosti prohlídejte!“ Skončil. Ve sněmovně všecko trnulo; Neb co slyšeli, to nikdý neslýcháno, Co viděli, posud nebylo vídáno. Synové nevolné přírody Nenadále došli svobody. Každý nad milostí touto plésá, A hned z dola od luhu a lesa K Orlovu staništi vzhůru V jednohlasném kůru Volání a jásání se hrnulo: „Živ buď, zdráv buď, králi, Nejhodnější věčné slávy!“ A zas nové proniká volání sluch: 10 „Zavítej nám šťastná příhodo! Zavítej nám krásná Svobodo!“ Plesem rozléhá se háj i luh. A hned se spořádá Výbor výmluvných řečníků, A pod trůnem skládá Díky vznešenému panovníku. Za chvíli se opět vrací Na svá stará místa Slavná deputací; A hned plný ptáků sněm K vyvolení vládaře se chystá. Ale co se děje v něm? Náhle v luhu bylo Všecko ticho, Ale na bílo a licho; Srdce všech se rozbouřilo. Z plápolavých tváří Vnitřní nepokoj se září. Veliké i malé ptačí hlavě, Vejru i Pěnkavě, Sokolu i Vráně, Snilo se ledacos o slávy bráně. Po cti touha vrtěla všech mozkem, Jako rozpuštěným vřelým voskem. Stejné ku podivu v tom okamžení Hlav nestejných zmocnilo se myšlení: 11 „Což kdyby mně štěstí přálo A se náhodou událo, Žeby vyvolili mne za náměstníka? Ejhle čas i místo vhod, Oslaven by byl můj rod! Naděje v mé duši vzniká: – Ale žel, já nejsem samoten, Tam můj sok, tam ten a ten. Ejhle jezdec pouště Pštros, Hrdě již vypíná nos; Onde pánovitý Kasuar Myslí, že jest nový cár; Ano i sám Střízlíček Doufá býti králíček. Než ni ten ni onen toho času Nedostane mého hlasu; Chytře já to nastrojím: Slavně ve zkoušce té obstojím. Hřích by byl zmařiti dobrou chvíli, Kde bych sám k vyššímu dospěl cíli.“ Od prvního Až do ptáka posledního Každý v mysli takto rokuje, Věci Iíbezné sám sobě slibuje. Ve všech srdce koutech se to já U pernatých sněmovníků ozývá. Každýť sebe sám v srdéčku nosí, 12 Pro sebe a své jen píci kosí. Nicméně jsou všickni páni volenci Ušlechtilí vlastenci. Vlast a blaho obecní všem na rtou zní: Co však srdce žádá, jiným nepoví. Přelaskavě, Usmívavě Jeden na druha se dívá, Div se láskou nerozplývá. Sladká slova: „Přítelínku, Pane strýče, sousede, kmotřínku!“ Ode všad se šeptají, Líbají se, zobají, Pazourky podávají: Svůj však záměr drží podtají. Na sněmu tom byl též chytrý ptáček, Sedmihlásek, jinák Posměváček. Všech on ptáků zvuky napodoboval: Začež ale, jako pověsť jistí, Býval u všech v nenávisti: Sám pak opovržen, všemi opovrhoval. Toho zvoliti nikomu nepřipadlo: Ale závisť, lesť a pýcha Na konci vždy bývá lichá. Tak to na sněmu tom padlo, Aby daným hlasem svým Jeden druha neobohatil, 13 A k vládařství naděje sám neztratil: Přepodivným vnuknutím Každý v té osudné chvíli Uzavřel svůj zahoditi hlas, Aby štěstí v příhodný ten čas Jej samého vedlo k cíli. Pročež Posměváček volil Střízlíčka, Ze všech u nás nejmenšího ptačíčka. Ostatní nechtěli tak malého ptáčka: Volili však: – Posměváčka. Když to zlopověstné jméno Z urny bylo vytaženo, A veřejně nález prohlášen, Jako bleskem omráčen Nad svým vlastním nálezem Trnul celý ptačí sněm. Mrtvé ticho vůkol panovalopanovalo, Až se slovo Orlovo slyšeti dalo: „Koho jste si vyvolili, mějte Za vládaře svého, A jej poslouchejte, Jako mne samého. Bděte nad příkazy mými, Abych nad neposlušnýmineposlušnými, Domu se navrátiv, nemusel pronésti Spravedlivé tresty. – Ty pak, Sedmihlásku, na zlou neužívej 14 Moci sobě svěřené; Souditi pře neprodlívej; Všecko dobře měj opatřené. Odpovědné jsou tvé činy; Chraň se bezpráví a viny: Až se domů nazpět vrátím, Zásluhy tvé splatím.“ Ledva to dopověděl, Z luhu zeleného odletěl. Bělmo s očí ptákům spadlo: Oněměli sněmovníci, Jindy výmluvní řečníci. Mrtvé ticho vůkol vládlo. Posléz vyvolený vládce K dubu Orlovu se přibočí, Na větvičku vyskočí, A dí pochlebně a sladce: „Moudří, počestní, Slavně pověstní, Vtipní, umělí a učení, Ctnostní, mocní a urození Páni, Zemané i Měšťané, Rolníci a Lešané! Díky skládám Láskám Vašim Za důvěru na mne složenou: Než já lekám se a straším, Pomním-li na péči zmnoženou, 15 Na těžké břemeno vlády. Jediná mi kvete naděje, Že mi Moudrost Vaše přispěje, A podá mi v pochybnosti rady. O lásku a přízeň Vaši prosím, Sluhou Vaším býti se honosím, Zatím však se dobře mějte, V pokoji a míru setrvejte, Až dle prastarého zvyku Se zde bez povyku Na druhý zas týden uvidíme, A co potřebí, pak pořídíme.“ – Mluví Sedmihlásek, mluví vážně; Pokoru na tváři Iíčí snažně, V srdci ale všem se směje, Ano nečekaje, co sněm odpoví, Z luhu přes les dubový Rychlým letem domů spěje. Jako v parlamentě když mimo nadání Naopak vypadne hlasování, Shromáždění sněmovníci Divně na sebe se dívají: Tak i ptáci sněmující Z mrtvícího užasnutí Sotně se probírají. Každý věřiti se nutí, Že to byl jen pouhý sen: 16 Všickni ale ke svému zármutku Později uvěří skutku, Že podivnou náhodou Sedmihlásek stal se jejich vévodou. Jedni nářek vedli na nešťastný den, Právě jako lidé pošetilí Přičítají nešťastné to chvíli, Na čem vůle zlá neb ruka Iíná, Nebo hloupost byla vinna. Druzí bolně nesli své ponížení; Studem jim zardívaly se líce, Kdykoli se zpět ohlížejíce Vlastní spatřili prohloupení. Jenom malý Střízlíček Sem a tam poskakoval, Chlubil se a radoval, Že ho Sedmihlásek – Posměváček, Za správce chtěl míti; I nepřestal z toho vesel býti. Proto do dnes nejmenší ten ptáček Po Čechách ledakde slove „králíček.“králíček“. Nový vládař zatím domů spěchá, A hned, ledva přijala ho vlastní střecha, Svolá početnou svou rodinu, A jí o svém povýšení Veselou vykládá novinu. Po mladších, ode všech končin země 17 Obešle příbuzné k sobě plémě. I hned plní vládařovo poručení. Sletěvše se brzy dalecí i bližší S podivením slyší, Jaké hlava jejich došla slávy; Posléze jim vládař praví: „Milé děti, dobře věci naše stojí. Nepřátelé sice proti mně se brojí: Než co škodí? Koho samo štěstí vodí, Kdo má v rukou moc, A k ní béře chytrost na pomoc: Tomu netřeba se záští báti, Ten se závistníkům může smáti. Ovšem odpovědný náměstník Králi, až se vrátí, musím oučet klásti; Ale to mne nesmí másti: Kdež pak rozený se najde politík? Pravdu přísloví mluvívá: „Člověk s důstojenstvím rozumu nabývá:“ Proč ne také Sedmihlásek? Sama husa ve žních najde klásek. Malé věru píle Mé mne bude státi vládaření; Totě pouhé vyražení. Nadarmo jsem z dlouhé chvíle Nečítával noviny a žurnály: 18 Aj, ty z Hejla vládaře by udělaly. Vševědoucí tam písmáci Vykládají mozek se svou prací. Pánům i nepánům radí, S odpůrci se hašteří a vadí, A pro malé rozdělení hlasů Často sobě padají do vlasů. Tam jsou sklady tajných zpovědí; Skryté škandály a hříchy, O kterých sprostáci nevědí, Pikle a pletichy Vždy tam strana straně vyčítá, Ač se sama plna vad, Jako jedovatý had, Cestami křivými proplítá. Co kde jinde nikdo neví, Prostořeký denník zjeví. Abd-el-Kaderu netřeba špehounů, By zvěděl, co v Paříži na něho strojí, A jaká se síla proti němu zbrojí. K moři vyšle něco dragounů, A jonáci švarní Přinesou mu s lodě parní Kůpu vládě odporných žurnálů, Z těch a ze salónů, z bálů Vždy se doví, co věděti žádá. – Ó ty šlechetná, 19 Věčná proti každé proposicí Samolibá opposicí! Ó ty veliká tiskařů výhodo, Tisku a patisku svobodo! Blaze mi, žes někdy štěbetná! Klevety tvé jsou mi dobrá rada. Tys mne poučila, jak o sebe Lidé hrají: blahoslavím tebe! Ty buď živel mé politiky! Jaké pletichy a partiky U nás ptáků by se státi mohly, Které za Rýnem, i přede Rýnem Jednou již se nedály? Proč bychom si rovněž nepomohly, Jak nám radí žurnály? Prodávejme také vodu s vínem, Jak to lidé dělají, A se předce klívají, Že jsou na svou duši poctivi! Člověk jediným se chlebem neživí. Nade vše lahůdka jeho jest Barva Svobody a hlučná Čest. Však i my dokažme lidu, Že vyzuvše nezvůle své bídu, Nejsme více divocí Přírody jen otroci; Že jsme také dosti zralí, 20 Abychom na slávě podíl brali. Příhodní nám zavítali dnové; Vidím cíle, směry, snahy nové. Ano dokavad mně přeje štěstí, Chci i Vás povýše k sobě vznesti. Neboť ve svobodné říši Dlouho netrvá ministrů sláva; Jednou král a dvakráte sněm pas jim dává. Tam jen na dni počítají státní služby, Ku kterým je nesou mnoholeté tužby. Proto tedy věhlasný politikus Sebe dřív a Své opatřiti pospíší, Než domů obrátí s výsluhou svůj vůz. Tyto vzory dávají mi naučení, Jak užiti mělbych svého vládaření. Nyní tedy slyšte, jakou Vám Instrukcí vydám. Všudy rozstavujte stráže, Na Iíc jako slepi, hluši, Nastavujte kolem oči, uši. Kdykoliv se příčina ukáže, Ku sousedům na besedy choďte, Dle potřeby proměňujte hlasy, Hovte i slabostem každé strany; Kvákejte s Vranami jako Vrány; Čápy k dobrým lovům voďte; A Krkavců zvete na pospasy. 21 Kde co vázne, kdo mne haní, Kdo se besed Vašich straní, Vysliďte a vypátrejte, Mně pak o všem zprávu dejte. Tak vychytralou politikou Každý vlastního buď štěstí tvůrce. Pod zámínkou všelikou Pokoříme své odpůrce. Lidé praví: Bez partičky Není na světě službičky! Nuže, ohledejte jenom slabiny Ptačích mérů, alkaldů, županů, Prefektů, šerifů, publikánů; A hned proti nim získáme příčiny. Snadno kyj najíti, Chce-li kdo psa bíti. Svržených pak důstojenství A spojená s nimi příslušenství Vám se bez pochyby dostanou, Většinu tak nabudeme hlasů, Dočkáme se zlatých časů. Ano dni nám nastanou, Že, co na sněmu budeme chtíti, Po každé se musí díti. Všemocné mé bude ministerium, A náš veškerý oslaven dům. Nuže s chutí ku práci! 22 Chvíle zmařená se nevrací. Jaká Vaše zásluha, Taká bude výsluha.“ Po tom vládařově prohlášení Celá u plamenném vytržení Sedmihláskova rodina zaplesá: „Zdráva buď věhlasná naše hlavo, Naše pýcho, čest a slávo!“ A hned letí do pole a do lesa. Všady rozstavují stráže; Na Iíc jako slepi, hluši, Nastavují kolem oči, uši. Kdykoliv se příčina ukážeukáže, Ku sousedům na besedy chodí; Dle potřeby proměňují hlasy, Hoví též slabostem každé strany, Kváčí se Vranami jako Vrány, Čápy k dobrým Iovům vodí A Krkavců zovou na pospasy. Kde co vázne, kde kdo Sedmihlásky haní, Kdo se besed jejich straní: Slídí, pátrají a přeslýchají, Živým, mrtvým mozky prohlédají. Kde vady nenajdou, něco vymyslíce Přilhou, jak se Iíbí jejich politice, A nesmírnou klevet hromadu Donášejí k náměstníku Sedmihlásku. 23 A ten osočené sází s ouřadů, A pro svého rodu lásku Jejich místa osazuje svými Miláčky a příbuznými. A to čině omlouvá se krátce: „Odpovědný já jsem vládce; Pod přísahy vazbou velikou O jednotu správy přísluší mi dbáti: Kdo se neporovná s mou politikou, Nemohu za jeho činy státi; Pročež těm svěřuji ouřady, Kdož se řídí hlasem mé rady.“ Zponenáhla Sedmihláskovy jen stvůry Uvodí se v junty, župy, prefektury: Všudy se jen jejich slovo rozléhá: Kdo jim odpírá, jich křiku podléhá. Nejen ve sněmovny lůně, Ale také na tribuně Sedí uplacení jednotníci, A tam brzy pískají, Brzy smějí se a vřískají, Kdykoli mluví jim odporní řečníci. Sněm se na svá práva, na listinu Často, ale marně odvolává: Vládař Sedmihlásek všecku vinu Na Nesedmihláscích pohledává. Posléz neozve se žádný opponent, 24 Mlčí, nebo: Tak, tak! říká parlament. Mocné ptactvo nedá Viděti se na sněmu; Vládaře nenáviděci hledá, Jakby se jen pomstilo jemu, A toužebně čeká času, Až se Orel sám navrátí, Sedmihlásků vládu že ukrátí, A pokoří pyšnou chasu. * * * Svobodo, tys drahocenná perla, Pokud jasný rozum tebou vládne, Pokud ctnost a právo tvoje berla! Kde ale tvé heslo budí vášně, Kde tvůj plášť neřesti skrývá: Tam tvé slávy věnec vadne; Svévole tam obce základy podrývá, A zabíjí tebe samu strašně! 25 II.
Předložení.
Po zvolení vládaře křídlatců král Přímo letěl na svou skalní horu, A spořádav věci svého dvoru Třetího dne na pouť se vydal. Letěl od domova dál a dále, Až let jeho nenadále Černá zarazila noc. Na vysoké Pyrenejské hoře Jeho zraky sna přemohla moc. Druhého dne spatří moře – Perutěmi vesluje Přes propasti vod, Jako povětrná loď. Na ostrově odpočine, A když noci temno mine, Z novu dále putuje. O polednách se mu zašeří Kraje Afrikánské V říši Marokánské; Sotva oko tomu uvěří. 26 Na Atlasu konec pouti; Tamto krále Lva jest sídlo, Na horách bezpečné bydlo. Orla dále nic nermoutí, Naposledy napne křídla, K jeskyňaté hoře se přiblíží, A jak mile Lvova sídla Znaky na ní zračí, S výsosti se k zemi níží. Sotva perutě povětřím zachvěly A na zemi brky valné zazněly: Ejhle ze svého paláce čtveronožců samovládce Velevážně naproti mu kráčí. Vítají se mocnářové oba, – Krásná přátelství i míru doba! Po tom ke cti příchozímu králi Hody počaly se potom bály. Mnoho jídel bylo, kratochvil též moc, Trvaly dva dni a třetí noc. Deset honů od jeskyně Lvovy Údolí se táhne hluboké, Nad ně skály pnou se vysoké, Dole stele chlad les kokosový. Sem v určitý den Čtveronožců sněm byl položen. Sem se od bílého rána 27 Ze všech končin země Starší zvířat plémě Hrne, valí, tlačí, Div, že dolní brána Všem na jednou stačí. Nyní vlaje korouhev, Za ní kráčí mocný Lev; Králi čtveronožců v zápětí Orel přiletí. Ku příchodu panovníků Slyšeti volání sněmovníků: „Sláva moci Vaší, Mocnářové naši!“ Za vítání toho příčinou Králové povděčně hlavou pokynou. Orel v stínu palmy vzhlédne K zasednutí pohodlné místo, Připravené velmi čisto: Lev si na svůj trůn zasedne; S trůnu pak se mocnářovo Velevážné ozve slovo: „Nebudiž Vás tajno, věrní naši, Proč my Vás sem povolali. Válka sice nás nestraší, Aniž jiná příhoda, Anebo zlá nehoda, Jíž bychom se báli; 28 Po celém teď světě Blahý pokoj kvete: Sejití našeho jediná Ta jest příčina: Z daleka k nám přišel ondy host, Orang-Utang, umělec z Paříže, (Z města, kde se kroj pro všecky lidi střiže). Jeho divuhodná výmluvnost Přinesla nám novin mnoho. Ze všeho podotknu jenom toho, Cvičený že onen Pán Příhodný vymyslil plán, Jakby celé naše pokolení Dospělo k vyššímu zvelebení. Pročež já také jasného ptactva krále Jsem požádal, aby k nám naschvále Do sněmu se dal najíti, A při radě naší ráčil sám pobyti. Nuže pane Pařížane, Líbo-li, vyložte sám Obmyšlené plány nám.“ Přívětivě na to Lev Na Orang-Utanga kývá. Celý sněm se na tribunu dívá. Za malou tam chvíli v jev Vystoupí obratný Opičák 29 V karmazínový Oblečený frak; V ruce má Klobouk modový, Všecko na něm hrá. Čelo jeho bylo oholeno, Konec líc a měkko pod bradou Načesanou fousů ohradou, Jako živým plotem, otočeno. Není známo, naši-li šviháci Modu tuto přijali od opičáků, Čili naopak ji opičáci Vzali od našich šviháků. Na krku měl květovaný šátek s mašlí, Za ochranu proti kašli. Lýtka, stehna a vyhublý břich Žluté zakrývaly kalihoty, Ouzký na hoře byl jejich střih, Širší byly nohavice. Nescházelo mu nic vícevíce, Jenom voskované boty. Nuže, proč pak přišel bos? Panáček měl dobrý nos; Kdyby byl též boty měl, Nebylby do sněmu zvířat směl. Bosé nohy mu svědectví daly, Že není snad hotový 30 Za sklo švihák modový, Ale pravý Opic oud, A že patří pod opičí soud; Mimo to mu chůzi poulehčovaly. Jako šípka, hbitý pan Novokrojný Pařížan Na tribuně se zamíhal, Poklony nejdříve králům stříhal, Slušnost ale nepřeháněl; Potom sněmu se ukláněl, A hned počal své, pln důvěry, Vykládati příběhy a záměry: „Díky a pokornou úctu skládám Předně Vaší velebnosti, Věhlasným též Vašim radám, Že mně neznámému hosti Té cti vzácné přáno – Před věky což neslýcháno – Že zde smím hlas pozdvihnouti, Osud svůj a záměr rozvinouti. Vězte tedy, pravý potomek Rodiny jsem Afrikánské Z čeledi Orang-Utangské. Ubohý však pastorek Lidské chtivosti jsem stal se obětí. V outlém mládí do Evropy zavlečen, Byl jsem v pověstné menažerii 31 V kozelcích a tanci vycvičen. Sjezdil jsem v tom zajetí Celou Francii a Britannii, Vlachy, Špaňhely a Turky, Rusy, Němce, Brandeburky, Slovem: celý starý světa díl. Na cestách jsem dvadcet let prožil. Mistr byl jsem na provaze Povždy udržev se v rovnováze. Kozelce jsem metal, Do klubka i do obruče, Jak mi veleno, se splétal, Skákal, tančil, z dlouha, ruče. Odevšad mi zněla chvála Od diváků i od principála. Umění mé Pána obohatilo: Než on za mou všecku snahu, Abych lehkou zachoval prý váhu, Nedával mi se najísti; Hlad mne nutil skořepiny hrýzti. To v mém srdci záští zbudilo. Dnem i nocí pouhá Trápila mne touha, Abych buď se poroby té sprostil, Anebo ze světa se vyhostil. V hoři mém a lopotě Jediného měl jsem přítele 32 Jana, ponocného našeho stražitele. Ten mé porozuměl trampotě. Bohatý a vzácný býval jeho rod; Narození jeho nepřišlo mu ale v hod; Hrozné potkaly ho strasti. Ve Francouzích, jeho vlasti, Divá luza tehdáž byla samovládce, Která často jen, kdož jmění měl, Neb se důvtipem nad jiné skvěl, Prohlašovala za obce zrádce. Tak se dálo rodičům i Jana mého. Zlostné msty a zloby cizí vinou Hlavy jejich padnuly pod gilotinou. Lidé zuřivi jsou vrazi rodu svého! Sirotek Jan desítiletý Ve světě stál jako zakletý. Žebral: dar mu mnohý odepřel; Celé dni a noci hlady mřel; Darmo slzy ronil; Neměl, kdeby hlavu sklonil; V létě na dláždění spával, V zimě v chlévích lůžka vyžebrával. Srdce mi po každé puká, Když si zpomínám na jeho muka. Jiné jeho strasti původy, Bídu, lopocení, nehody Vyčítati pominu; 33 Mnohou bych tím ztrávil hodinu: Než to dotknu o svém dobrodinci, Že se do služby dal k tomu zvířetinci, Kde jsem úpěl já také u vězení. Brzy Jan si mne oblíbil, A můj los mi ulehčiti slíbil. Oba jsme si rozuměli; Podobný jsme osud měli. Já ho miloval co otce. V dobách nočních při bdění Sedával u mého kotce, A mně, co věděl a slýchal, vypravoval O chytrosti lidí, o jich cvičenosti, O šeredě jejich nepravostí. Vtip a rozum lidský vychvaloval, Srdce sobělibé Iíčil Povídaje, co se zlého Lidmi bylo stalo, Až se dle povídek jeho Proti nim i duch můj zpříčil. Jednou v noční době, Když kolem vše tvrdě spalo, Počal ke mně: „Nepomyslíš sobě, Jak podivných Člověk mívá nápadů; Nešetří on píle, nákladů, Obtížností sobě neváží, Až přemůže, co mu překáží. 34 On již celou podmanil si přírodu, Živly: zem i vítr, oheň i vodu, Kovy, byliny i všecku zvěř; Ano ledajaká k pohrdání zběř Vůli jeho posloužiti musí. Divné se zvířaty provozuje kusy. Nejsi ty jen sám, Jehož on užívá chytrosti a síly K zisku svého cíli; Já jich více znám. Pominu, co pro své hrdlo usmrcuje, Aby měl jen hojnost u stolu; Nechci vyčítati jeho otroků, Koňů, oslů, mezků a volů, Kterých za trochu jen obroku K těžké práci odsuzuje. Ti mu pluhy, vozy, lodě, mlejny táhnou, Až jim nohy po úklidu prahnou. Co on se psy, medvědy a opicemi Dávno provádí na provaze a zemi, To i tobě známo dosti Z mnoholeté zkušenosti. Než za dnů těch jeho důmysl Vynalezl nový průmysl. Podlé jeho návodů Zvěř zapírá vlastní přírodu. Jako posud ty na provaze, 35 Slon, hrubého těla navzdor povaze, Nejenom po zemi dvorně tancuje, Ano i na tlustém laně harcuje. Zajíci a Stehlíci z děl sami střílí, A snad, jestli mne můj soud nemýlí, Zastanou v čas míru Službu kanonýrů. Čížkové vojensky stávají na stráži, Sobě vodu ze studnice, A z kapes diváků Pánu stříbro váží. Myši Angličanům točí vřetenem, Neslýchaným pro ně břemenem, A snad brzy z těchto praktikantů Nový povstane cech fabrikantů. A co ku podivu ještě více? Blechy po dvou spolu šermují, Do vozíku se zapřahují, A jej po stole a sále Rychle táhnou dále; Ano možná, že za rok a chvíli Místo parní použijí bleší síly.“síly. „ČlověkČlověk v osvícené této době Zvířata již povyšuje k sobě. V Angličanech nyní prý Celé smutno- i veselohry Provozují zvířetinců oudové. Ano brzy přijdou věkové, 36 Že i ptáci bez nedůvěry Budou zpívávati opery.“opery. „TyTy se stydíš za své posunky a šmejdy; Ale slyš! i člověk, bohorovný tvor, Zvířecí vyvádí rejdy. Zlata za výměnu, Za peníze, za ten duší mor, Mnohý zaprodal Člověčenství svého cenu; Mnohý přetvářený lhář, Přeoděv se ve zvířecí tvář, V žábu, v opici, Medvěda i oslici, Diváky své oklamal. Celá města, novot chtivá, Po té lidské potvoře Tak se fantila a rantila, Jakoby ponejprvé, co živa, Žábu byla spatřila. Závistí a pro hoře V umění svém mistrové, Umírali zpěvkyně i hercové; Neb co jim nepřálo štěstí, Žába ta přetvářená, Žádaná a prosená, Bez přestání po dní pět, Ano někde po deset 37 Musela v divadle skákati a lezti. A co lidé měli z toho? Ovšem mnoho! Nevídanou novotu Tříloketní žábu viděli! Ale snad se za to styděli, Že, kde sídlo vystaveno Muse, Přístupu potvorné dali luze? Chyba lávky! za tu robotu Požabilci, svému miláčku, Zlata nasypali do sáčku.“ Takovými povídkami mne vyrážel. Často ale jeho řeč Byla ostrá jako meč; Na otroky mamonu dorážel: „Mamon vládne lidem, vládne světem, Mamon pohrdává ctnosti květem. Starožitný jindy slavíval se rod: Teď se nikdo neptá na původ. Otázka jen všady zní: „„Má jich? A jak mnoho ? Milion?““ A když pochlebník to zví, Zvolá bídným před lichvářem: „„BlahosIaven pan baron !““ Bez diplomu titul dává luza, Hrbatí se před milionářem, Do noh jemu padá, 38 Plíží se na způsob hada, Až mi vypraviti ošklivo a hrůza!“ Jednou strašně hruď se mu pobouřila; Ústa jeho zuřila: „Svobodou se lidstvo chvastá: Předce však zajímá otroky; Jako ze zboží z nich čítá ouroky, Jejich pot a krev lakotně chlastá, Hle svobodný pán, Severo-Amerikán, Svobody nepřeje jiné lidské tváři; Negra do pluhu jak oře zapřahá, A když jemu slunce Iíce škvaří, Když on omdlévaje k zemi padá, Tyran bič naň napřahá, Bije, až se krví zardí záda. Cizozemci vztekají se proti Indianu, Dědičnému Ameriky Pánu; Z lesů, z luhů vyhánějí jej, Krvolačné feny štvou na něj.“ –něj. – „K vůliK vůli nelidského hospodárství Amerikán zuří proti černochům; Evropané horšího barbarství Páší proti pokrevníkům, bělochům. Hrdí západní vzdělanci Proti rovné pleti a své krvi Zlostné vraští brvy. 39 Lidu pokojného hánci Podtají se rotí, Stráže přepadají nenadále, Krví měšťanskou své dýky brotí, Ze pekelných nástrojů Střílejí na mírumilovné krále. Druzí kněží vraždí, chrámy boří, V krvi starců, žen a nemluvňat se brodí, A ve víru rozbrojů Odsouzené lotry ze vězení vodí, A v nich toho moří, Kdo dle hlasu svědomí Jiné nabyl vědomí, Než by jařmo schválil, Které na vlast vývrh lidu svalil. Kdo se příčí omámené rotě, A vida zkažených obcí strasti, Bývalý zastává mírný zákon vlasti, Toho zbavujíce dědných statků Vyhánějí z vlasti rodné. Koho sok ohavný obžaluje, Že o moudrosti a o dobrotě Zřízení nového pochybuje; Tomu v obci té, (svobodné!?) Vraždí děti, otce, matku, Až užáslá trne příroda. Takto zuří vývrhové křesťanů, 40 A zuřící jejich vztek Doprovází divý plesu jek: „Zdráva budiž Svoboda!“ Rozbujená láje Pařížanů S matkou odpravila mi tak otce. To-li osvěty a svobody ovoce? Dědictví mé obci přiřeknuli, Co jsou Jakobíni sami nepobrali, A mně děcku zanechali Svobodu a zvůli, Z povětří a vody býti živu. Zřídka poskytla mi chleba skývu Ta pokrytská Láska lidská, Až mne zahnala sem od svých dveří, Sem, kdež otrok sloužím zvěři! Oko mé se v noci nezavírá, Duši mou bolest a hoře svírá. Buď to nebi žalováno; Mezi lidmi místa mi nepřáno! Padni tedy kletba, zlořečení Na to zpotvořené pokolení!“ Tak se na svou stejnou pleť a krev Jan můj po každé rozlítil, Když mi lidskou Iíčil nákazu. Od těch dob, co přišlo mi to v jev, Já se vyšším, lepším cítil 41 Na pletencích provazů. S pohrdáním jsem se díval Na diváků zástupy, Div! že jsem se neošklíbal Na tleskané chvály zákupy. Povaha má jindy lehká, K činu přísnějšímu křehká, Ode dne se tužila A k činům se pružila. Ve mně vznikaly myšlénky všeliké, Až konečně pak uzrálo V duši mojí předsevzetí veliké. Kéžby nebe tomu zdaru přálo! V paměti mé utkvělo, A poznovu v uši moje zaznělo, Jako prorokovo, Janovo to slovo: „„V Angličanech prý Celé smutno- i veselohry Provozují zvířetinců oudové. Ano přijdou brzy věkové, Že i ptáci bez nedůvěry Zpívávati budou opery.““ Vůbec vědomo, že divadlo U lidí jest mocné hýbadlo. Krásná tanečnice, Líbohlasá zpěvkyně, 42 Outlá, mladá herkyně, Světa jsou teď panovnice. Učenost jí suchý chléb a pije vodu: Oněch krásek ale berně čistá Víc obnáší, než civilní lista Knížat z královského rodu. Malá noha, slíčná tvář, a pěkný vlas, Ku sopránu připojený ženský bas Královsky se odměňuje, Královsky se oslavuje! Místo hřebců šviháci se pár po páru U divadla zapřahují do kočáru, A svou, hlučíce po cestě, Vozí královnu po městě. Ano dobrá-li má pamět jest, Tuším, že tu samu čest Přetvářené prokázali Žábě, Vozivše ji u vítězoslávě. A tu poctu lidé vzdávali Požabilcům a Opicem nepravým: Nuže, což by nám opravdovým Zvířatům udělali, Kdybychom my sami pravidelní Spolek zarazili divadelní? Věru, jak mile co herci vystoupíme, Sláva lidí zopičatělých uhasne, Podivem Evropa se užásne; 43 A my na věky se proslavíme. Za připití v pivnici Nejslavnější básníci Geniálních, Bestiálních Frašek a komedií, Oper a tragoedií, Baletů a melodram Napíší nám plný krám. Ty v ouplňku času Naplní nám kassu. My pak sami živi moudře, spoře, Schránku míti budem na komoře. I počestní lidé pocítí pak tužbu, Za chléb konati nám nejsprostější službu. Tak budeme světa, ano lidstva páni Zponenáhla jmenováni! Za tou tedy jasnou vidinou Ducha mého let se hnal; Za tou bádající příčinou Jsem se já na cestu k vám vvdal. Náhoda můj outěk zrychlila. Byl jsem churav, nemohl jsem hráti: Ale principál, můj Pán, Nelidský tyran, Výprask kázal metlou dáti. Žluč se po hrudi mi rozlila. 44 Abych sprostil se nového trápení, Pobádán od Jana, svého dobrodince, Ušel jsem bez prodlení Z Pařížského zvířetince. On mne, jak jsem, oděného Vyprovázel přes Francouze, A vydával za němého. Městům jsme se bedlivě vyhýbali; Neb nás jako zběhy stíhali. Krutá svírala mne často nouze. Až ve Špaňhelích a v Portugalu Své jsem provozoval umění, Tam mi vzdali hlučnou chválu, A mé odměnili snažení. Jak mile se plachty lodní naduly, Z Kadixu jsme do Afriky přepluli. V Tangeru prodlévá Jan Čekaje, můj přijme-li se plán. Naše věc jest jeho stejná péče, Pro nás hlavu položí pod ostří meče. S jeho návodem vzděláme vlastní vtip; Odstrašiti se nedáme, Byťby na počátku bylo něco chyb, S pevnou vůlí vše překážky překonáme. Pakli se čtvernožci se ptactvem spojíme, A k veselohrám, Činohrám i operám 45 Stálý spolek sestavíme, Nemine nás prospěch ani sláva, My dosáhnem v pokoji a v tichu Mezi řady živočichů Ku vyššímu důstojenství práva. Vašeho jen třeba k tomu zvolení, A budeme vyotročeni!“ Takto skončil příchozí sem host Obšírnou svou řeč. Sněmu Iíbila se jeho výmluvnost. Slova jeho vesele ledakde zněla. Jinde olověnou váhu měla, Ano v duši tkvěla jako šíp a meč. Na to slavný zvířat samovládce Odpověděl jemu krátce: „VeIiká jest Vaší výmluvnosti sláva, Tklivě dojala mne Vaše zpráva; Ovšem tak jest důležitá, Žeby k vyzralému rozhodnutí Nestačila rada okamžitá. Pročež ohled ten mne nutí Na dva dni poodročiti sněm; Aby každý mezi tím V rozmlouvání společním Seznámil se lépe s věci povahou, Aby potom s rozvahou Své pronésti mohl o ní zdání. 46 Po všestranném rokování Uzraje pak úsudek. Doufám, že to všem Bude v hod a vděk. Zatím Vy, můj Pane hosti, Do Iíbosti V domě mém poodpočiňte, A se v rozmluvách přičiňte, Co by zdálo se za dobré Vám, Ještě zevrubněji vysvětliti nám. Třetí den po záři ranní Počne naše o tom rokování.“ Dí, a s Orlem vážně odchází, Dvořanů jej řada provází. Za ním zavzní hlasy ze sněmu: „Sláva králi moudrému!“ 47 III.
Besedy.
Po rozjití v dobu podvečerní U Lva krále skvostná byla tabule; K ní pozváni byli jeho věrní. Každý pokrmů požíval do vůle. V pravo se Lvem spolu Seděl Orel v čele stolu, Jim pak nejblíže Orang-Utang z Paříže. Vedlé stály Lvovy rady. Slon a Rys a Nosorožec, Liška a pak Jednorožec. Zvěře nepočetné řady Nížeji společně hodovaly. Dříve málo rozmlouvaly: Až pak ukojena byla chuť, Slova z úst se lila jako rtuť, Po příslušném rozhovoru Počal host Na žádost Nejvyššímu dvoru 48 Přednášeti pěkné rýmy, Anekdoty, pohádky a šprýmy. Lvovi se to Iíbilo i Orlu králi; Často srdečně se rozesmáli. Potom podlé staré kroniky Libomluvný host Divnou líčil udalost Z věku zvířecí romantiky. Za času a věku onoho, Na zemi když lidí bylo nemnoho, Ale zvěři mnohem více, A pro ni dost obroku a píce, Za onoho času kraloval Jeden ze předků Vaší Velebnosti. Lvovy panovnické ctnosti Každý z poddaných vychvaloval. Jednou zvířata se sešla dohromady, Veliké jich byly řady. Mezi nimi malý Mraveneček Povyleze na boreček, A rozhorlen rozpráví: „Veliké nám bezpráví Lev, pán mocný, tropí; Kamkoli on nohou tlápne, Celé, plné kopy Mravenečkův nevinných, 49 Dobrých, věrných poddaných, Na jednou zašlápne.“ Ku borečku pohleděv Promluvil pak Lev: „Ježtos’ malý, nevidím tě, Mravenečku můj: Ani neslyším tě; Neboť slabý hlas je tvůj: Tvá však teta Múcha, Sednuvši do mého uchaucha, Oznámila mi tvé bědování, Stýskání a žalování. Než vy, druzi, suďte mezi mnou A mravenců rodinou: Mohu-liž za to, že ubožátka, Tak malá zvířátka, Jichž já ani nespatřuji, Proti vůli usmrcuji?“ Od zelené borovice Slabý sicesice, Ale smělý ozýval se zas Mravenečkův hlas: „Králi Lve, tys také zvíře, A my mravenci jsme také zvířata; Vůbec uznána jest pravda ta, – I my žijeme v té blahé víře, Že nás, jako tebe, 50 Stvořilo milostné nebe. To nám přeje, abychom se radovali, A života svého užívali. Nezašlapuj tedy červy, broučky malé, A dej pozor na svůj krok, A obzvláště na svůj pádný skok: Šetrnost k nám bude tobě k věčné chvále.“ Dí Lev: „Učiňtež jen, abych kráčeje Mohl viděti maličkých vás, A zajisté pádná moje šlepěje Neublíží ani nejmenšímu z vás.“ A hned toho ještě léta Slezli se mravencové z celého světa; V nebi Lvovi bryle udělati dali, A než vítr vál podzimkový, Bryle byly hotovy. Mravencové, udělavše kolesa, Táhli je přes hory, doly do lesa; Brouci a červíci pomáhali. Spojené se podařilo síle, Obrovské že v les dotáhli bryle. Skla i práce jejich u Lva došly chvály; Slušně pak je na nos jemu nastrčili, A provazy pavučími upevnili. Po tom řečný mraveneček pověděl: „Podívej se na mne, králi!“ A Lev pohledě skly na Mravence 51 Spatřil, div se nezachvěv, Koho dříve neviděl, Malého zeměplozence Takového teď, jak velik byl sám Lev. Tohoť on se nenadál; Než dí veledušný král: „Sám jsem věru tomu rád, Že jste opatřili mi ty bryle; Budou mi vždy vzácné a vždy milé; Nositi je budu napořád. Ano, Vám to přisáhám, S nosu svého Dobrovolně jich nedám; Nevěda, bych nezahubil maličkého.“ Od té doby Lev nekráčel bez brylí; Nejmenšímu mravenčíku, Brouku a červíku Vyhýbal se vida, nepodobno k víře! Velikostí sobě rovné zvíře. Jeho úmysl ušlechtilý Všem byl vděk a mil; Každý krále velebil. Dokud počasí trvalo deštivé, Studené a mrazivé, Lev král volnějším chodíval krokem, A nezřídka vyrážel se bodrým skokem; Neboť háj i pole prázdno bylo, 52 Do děr hmyzu plémě se ukrylo. Než jak mile jarní slunce zavítalo, Plno mravenčíků, Brouků a červíků Po zemi se zakmytalo. Kdekoliv pak dobrý král Se brylema stál, Nelze bylo mu kročiti z místa, Kam šlápnouti chtěl, Zvíře veliké viděl; Chůze jeho nebyla již jistá. Darmo vlídně volal: „Moji milí, Ustupte mi chvíli; Nemohu kročiti dále!“ Nikdo neposlouchal krále. Posléz do kola obklíčen, Hladem trapným sklíčen, Zařval, a se tázal: „Chcete mne zabiti?“ Nikdo nedával mu odpovědi; Darmo hluchým kázal. Všecko jako němo bez citu naň hledí. A Lev počal skoro mříti. Mohl sice bryle s nosu střásti, A ujíti kruté strasti: Neučinil toho král, Přísahu svou zachoval; 53 Ale sotva třetí den minul, Hořem spíše, nežli hladem zahynul. Zvířata nechtěla dále Dědičného míti Lva za krále. Nastal všeobecný zmatek A neřádů truchlivý počátek; Říše zvířat byla zbouřena; Každý jako ve šílenství Zákonům odpíral poslušenství. V tomto zmatku zmocnili se vlády Tigr, Medvěd, Hyena; Jeden, druhý i třetí Skla nechali ležeti, Panujíce bez potazu, bez porady: Aby ale zachovali práva barvubarvu, Chytrou na Iíce navlékli larvu, Toto vydavše ohlášení: „Všeobecné svobody k obhájení Obci jsme se postavili v čelo. Tmy čas pominul, Despot zahynul. Slunce osvěty i na nás pohledělo. My tři dole psaní Nejsme říše panovníci, Ale k jejímu zastání Hotoví jen služebníci. Veškerému zvířat národu 54 Ohlašujem dokonalou svobodu. Nikdo neměj práva výhradního; Každý dle zákona přírodního Čiň, co vlastní pud a vůle káže, K ničemu jinému svoboda neváže.“ – Dole podepsáni byli triumviři, Tigr, a Hyena s Medvědem, A pod nimi sekretáři čtyři: Krokodýl a Vlk, a Kuna s Šákalem. Jak mile ten statut vyšel, Kdo ho četl, nebo slyšel, Každý splésal: „Svoboda buď zdráva! Tigru, Medvědu, Hyeně sláva!“ I sám Osel slyšeti se dal, A v roznícení: „I já,“ zvolal, „Blahoslavím důstojný triumvirát; Osvobodilť zvířat utlačený stát.“ – Dlouho netrvalo radování; Místo radosti a plesu Od polí a lesů Ozvalo se naříkánínaříkání: Hle, tam po pachtivém honě Tigr uchvacoval Koně; Jinde Medvěd Laňku trhal; Darmo Beránek se ve klín matčin vrhal, Jej i matku jeho zavilá Hyena zadávila. 55 Šákali a Vlci sápali se na bravy, A po nářku a žalobě beze studu Statutem své omlouvali nemravy, Řkouce, že to činí podlé svého pudu. Všady množily se loupeže a vraždy; Nelekal trest pokoje rušitelů; Svou jen činil vůli každý, Neboje se mstitelů. Kdo se cítil silnějším, Vrahem stal se zpurnějším. Násilníci byli samostatní páni, Slabší loupeni a mordováni. Ze zoufalství outočiště braly U člověka Ovce, Kozy, Krávy, I statečné Koně jemu se poddali, Aby život zachovali a své zdraví. Netušili Mravencové nebozí, Jaká strast jim zahrozí. Od Medvědů pošlapáni, Anobrž i požíráni, Pozdě pykali A naříkali: „Ach, jak byli jsme zaslepeni, A brylemi mámeni! Zákon dříve naší býval ochranou, A Lev štítem zákona i obranou. Kam nás marná pýcha vedla, 56 Že jsme svatý svazek mezi ním a námi Přetrhali sami? Slepá svévole nás svedla! Královo jsme zosnovali zahynutí: Za to tyrané nás nyní dáví krutí!“ – Pozdní bylo litování, Zpozdilé i bědování. Stále tenčila se zvířat říše; Nouze vstupovala výš a výše, Až konečně slabá zvěř Úpěnlivě žádala jarého Vnuka Lvova šlechetného, Aby zahnal tříhlavou tu zběř, Slibujíce, že jej jako krále A jak otce ctíti budou stále. Od té doby vládne Lvovo plémě Po oboru země. – „A kam octnuly se staré Lvovy bryle?“ Ptal se hosta Lev. Host na to dí: „Rozšířená pověsť dovodí, Že je Medvěd, jak se vlády dopídil, V lese někde skryl. Celé věky v zemi zakopané dlely, Předce však nespráchnivěly; Při zázračné zůstávaly síle, Ano, jako niva, která ladem ležela, 57 Hojněji vydává obilí a píce, Zvětšily ji mnohem více. Zdálo se, že skla ta zmizela: Až do lesa pozvaný na lov Přišel ondy mladý Filosof. Zabloudiv do trávy lehnul unaven; Zemdleného spoutal tvrdý sen. Ve snách vidí Davy lidí, Zástup Iínorukých spekulantů, Zástup hejsků, času mařičů, Mrhačů a mudrlantů, Osvícených lampářů a dlaždičů. A hle, každý sobě pro svou oslavu Korunu jakousi sází na hlavu, Brylemi se jeden na druhého dívá, Klaní se a usmívavě hlavou kývá. Za hlavou pak snící Filosof Náhle spatří otevřený rov, A v něm lesknouti se poklad bohatý; Než nastojte! seděl při něm Rohatý. Ovšem zloupiti Roháče, Pekelného práče, Sprostákovi věc nesnadná jest: Filosof se ale čerta nebojí, A hned ruku vztáhne, Po pokladu sáhne. 58 Jak si ale zlato osvojí, Trhne sebou, a se probudiv Za hlavou má zaťatou o něco pěst; A hle, jaká změna, jaký div? V ruce drží starobylé Lvovy bryle. Sám však neví, zdali z mozkovice své, Nebo z lesní půdy té, Důvtipná kdež hlava dřímala, Ruka bryle vyrvala. Sotva je však na nos zavěsí: Ejhle jaké zázraky Jeho spatřují zraky! Korunovaný sem blíže z podlesí Kráčí obr, ve pravici žezlo maje; Za ním trůn se jako ve mhle nese; Přímo k filosofu měří pospíchaje, Až pak u něho se zastaví; Ale nepodobná slova vypraví: „Přicházím oznámit Vám, Že se páni z lovu Chystají odjeti domů, Abyste však nezbloudili v lese, Cestu nejbližší okáži sám.“ Filosof teď starobylé Sundal s nosu bryle: A kdož mnedle před ním stál? 59 Korunovaný-li král? Nikoliv! A koho tedy viděl? – Drvoštěpa s sekerou. Skoro za svůj blud se styděl. Opět ale bryle nastrčil, A hle, znovu obra s korunou zočil. Mlčí chvíli ještě některou. Potom vážně vstává; Drvoštěpu skla podává Řka: „Skly těmi na mne hleď!“ Udivený drvoštěp se domnívaje, Že snad pán všech pět Nemá pohromadě, Skel se netýkaje, A se pohladiv po bradě: „Pane,“ vece, „chvála Bohu, Bez brylí že zříti mohu. Vy jste ale, jak vidím, pán z města, A nevíte, kudy z lesa cesta. Já ale zde často chodím; Nuže, kde čekají Páni, Vaši ostatní kumpáni, Milerád Vás doprovodím.“ „„Nikoliv!““ horlivě mudrc vece, „„Podívej se na mne předce Skrz ty bryle!““ a hned mu je strká; Drvoštěp se bráně sem tam brká, 60 Jakoby se dotknul hada. Sotva ale skla na nose čije, Poděšený na kolena padá A se v prsy bije; Volá: „Odpusťte mi, královská Milosti; Proti Vašemu já prohřešil se trůnu: Než já na hlavě Vaší Jasnosti Teprvé teď vidím královskou korunu.“ – „Vstaň, příteli můj, A se nestrachuj,“ Filosofovo Laskavé zní slovo: „Podlé správy přírodní Všickni lidé rození jsme králové, Samostatní, plnomocní, svobodní. Neboť,“ dovozuje dál Posadil se na pařez, „Neboť, pravím, příteli můj, věz, Adam již byl první král: Všickni tedy stejného jsme původu; Neboť všickni jeho jsme potomkové. Nejen tedy já, i ty, Sousede pracovitý, Z královského pocházíš rodu. Kdybys mohl sám na sebe zříti, Bryle ty by musely tě přesvědčiti, Přirozenou že i hlava tvá 61 Korunou opatřená. Všickni lidé v každé době Byli jsou a budou rovni sobě. Nikdo nemá práva, jiným panovati; Každý sám nad mnohem nebo málem Svým jest pánem, svým jest králem. Poddaným se nikdo nesmí jmenovati. Svoboda jest naše vlastnost přirozená, Ve svobodě zakládá se lidstva cena. Pročež svoboda buď zdráva, Svobodné jen obci sláva!“ Jak mile pán počal od Adama, Sundaje skla v trávu sednul drvoštěp, A pomyslil: „Pán Bůh s náma, Tomu pánu předce v mozku vězí hřeb.“ To pošepmo, nahlas ale takto pravil: „Divno, pane, o čem jste mne zpravil, Rád bych nepochyboval, Kdybych právě, Jako jelen parohy, Korunu tu na své hlavě Čil a rukama ji omakal. Pravíte mi také, že já nebohý Zároveň pocházím z královského rodu. Není ovšem neslýcháno, Z králů že se stali sluhové, V letopisech také prý zapsáno, 62 Z otroků že pošli někdy králové; Než já chudý drvoštěp Jídám rád i suchý chléb, A jen pouhou pívám vodu. Vše buď ale poručeno Bohu; Spokojen jsem, dokud pracovati mohu. Zdráv jsem, žena, děti mé jsou zdrávy; Nežádám si rodu, ani jména slávy. Nedychtím po korunách, Ani po lichého štěstí hrách. Přeji panstvu rozkoše a kratochvíle, Mně při práci čas ubíhá míle. Než podobně jako králova Stvořena jest duše má. Obrazu božího nese podobenství; Jediné to mé jest urozenství. Podlé věčné vůle boží Nejsem ovšem jiných zboží: Ale krále ctím a miluji, Jeho velením se spravuji. Bývalo tak, tuším, od počátku, Rodinu svou a čeládku Otec spravoval: Adam tedy byl sám první král; A děti Adamovy První poddaní jsou byli královi. Otci právo vydobyla povinnost. 63 Snažnou o rodinu veda péči, Za své služby, za své oběti Slušnou žádá od dětí Pomoc, poslušenství, uctivost. Ku prospěchu všech Otec vládne ve své chýši, A své blaho nalezá v dětech. Králi sluší péče větší; Jeho rodina jest národ celý, Spravujeť on celou říši. Já jej ctím co otce, jak Bůh velí, A podřízen jeho panství Volně snáším povinné poddanství. Zákonať on obrana, Má i sousedů onť ochrana. – Než odpusťte, že po sprostu To Vám mluvím, učenému hostu.“ „Ó dobráku,“ přejal Filosof Dřevařovo pásmo slov. „Ty jsi děcko ještě nezralé! Tobě, příteli, již dosti, Máš-li chleba do sytosti, A jsi-li se svými zdráv. Vyšších neznáš lidu práv. Než kdo ručí lidu za krále? Jak obhájíš svobodu 64 Velikého národunárodu, Králova-li vůle jeho zákonem?“ Po dotazování takovém: „Vy se, pane, se mnou,“ dřevař odpovídá, „Pouštíte do řeči hluboké. Sprostá mysl má Ztěžka pojímá, Co chce říci slovo vysoké: Národ, právo, svoboda! Já jen vím, co srdce mi povídá; A v tom chovám zákon věčný vepsaný, Jemuž i sám král jest poddaný: ,MilujMiluj, jak sebe samého, I bližního svého. Chraň se křivdy, viny; Všech Bůh soudí činy.‘ To mi naskytá rozumu příroda. A ten zákon, pane, mi ochrání, Cožkoliv mé jest: Jmění, živobytí, čest. Jestli jaký jiný to mi též obrání, Nevím, ale pochybuji. Jáť se živě pamatuji, Že za otce mého času Krále v zemi nebylo. Jak se to přihodilo, Vy snad lépe, než já víte; 65 V letopisech číst umíte. Tehdáž panovala prý jen Svoboda. A kam vedla bujnou naši chasu? Opominu jiných strastí, Které podkopaly základy mé vlasti, Povím, jaká přišla na nás nehoda. Otec blíž Paříže hezký dvorec měl, Lány polní dva, a dvadcet krav; Z krátka, zámožný byl jeho stav. Jednou s ovocem do města jel, Nevěda, co tam se zatím dálo. Jako jindy své zboží V trhu vyloží. Náhle ale přichvátalo Množství divé luzy; A ta hlasem plným hrůzy Pokřikujíc: „Vive la liberté!“ Dotírala na otce, Aby rovnež tak volal. S podivením on se ptal: „Nevím, což ta vaše „Liberté?“,Liberté‘?“ „„To ty nevíš?““ odpovědí, „„Svoboda to, hlupáku!““ A po této odpovědi Lítá rota v prostopášném hlomozu Přistupivši ku vozu Počínala bráti ovoce. 66 Otec namítá: „Jaké to násilí? Plaťte páni!“ Než ti zvětřilí: „„Zaplatíme tobě, hrubý sedláku!““ Křičeli; a již ho jedni prali, Druzí z vozu zboží brali. Marně volal on: „Pomozte!“ Ještě hůře doléhali naň zlí hosté: „„Chlape, volej: Vive la liberté!““ Otec na to: „Šetřte mého práva, Nebíte mne, zboží neberte; Buď i má svoboda zdráva!“ Po něm zařičela luza: „„Ty jsi svobody a vlasti zrádce, Bude s tebou lehká práce. Hola! Svažme ho, a pod lucernu nesme, A na hák pověsme!““ Otce pojímala hrůza; Nemoha se vyrvat ze drápů Rozsápaných satrapů Ouzkostí vykřiknul: „Vive la liberté! Vezměte si zboží, jen mne neperte.“ „„Bravo!““ rozléhal se křik, „„Teď jsi chlapík hodný! Buď svobodný!““ A neminul okamžik, Kola zařinčela, Rota s vozem uháněla dále, 67 A po chvíli malé Lstivě oloupen Stál můj otec samoten, Pot si utíraje s čela. Darmo udal u práva svou nehodu; To uprchlých zlodějů nestíhalo. Jemu tedy nic nezbývalo, Leda pěšky domu jeti, A svou ztrátu oželeti. Domů přišed proklínal tu svobodu, Která bije, loupí, na hák věsí, Proklel město a v něm vzteklé běsy. Na zrušení míru naříkal, A neřády správcům obce vytýkal. Pro takové ale řeči Hrozila mu nesnáz větší; Sok jej udal správcům republiky, A ti bez výslechu, bez okliky Zradu svobody a vlasti Přiřknuli mu k vině. Štěstí, že byl otec varován; Rychlým outěkem jen ušel gilotině. Dvorec náš od obce byl konfiskován, A my odevzdáni chudobě a strasti. Sem jsme outočiště vzali, A jen holý život zachovali. Zde živila krátce 68 Otce mého těžká práce. Sotva rok minul, Hořem zahynul. I já chléb svůj dobývám zde v lese. Kdykoliv mi v uši zazní na novo Mámivé a osudné slovo, Jež jste dříve vyřknul: „Svoboda,“ – Posavad se hruď mi v těle třese; Připadáť mi rodu mého nehoda. Zde si vezměte svá skla, Jejich oučinek jest luzná hra; Ta mých smyslů nepomámí. Slyšelť jsem, že stává brylí, Které trpaslíka v obra proměňují: Skla ta rovné divy provozují. Nechci ale hádati se s Vámi, K tomu nejsem způsobilý.“ Skončil, a vstana opáčil: „Jestli, pane, byste ráčil, Z lesa já Vás vyvedu.“ Než pán ten Z myšlének svých vyražen, Nebera na dobrou vůli ohledu Rozhorlen to jemu dí: „„Jdi po svých; pro tebe, Neschopného sprostáka, Vznešená má naukanauka, 69 Její rozkoše a nebe Na věky se nehodí.““ „Dobrou noc, panáčku,“ Vece dřevař odcházeje, „Podvečerní vítr věje, Snad Vám mozek ochladí.“ Záblo skutečně a mrazilo Filosofa v lehkém fráčku, Než to vše jej nezarazilo. Bryle políbí a bradu pohladí, A posléze na rameně ručnici, Vak po boku, bryle maje v pravici Chvátá, kudy dřevař odešel. Z lesa pozdě teprvé vyšel; Na hospodě hověl si a spal, A třetího dne se vrátiv z bálu, Do pověstného Nacionálu Článek původní o brylech odeslal. Tam od této chvíle Staré Lvovy bryle Chovají se za Svobody štít; A skrz ně se do mhly dívá lid.“ Tím se skončilo vypravování; Po Lvově však novém doptávání Líčil ještě Orang-Utang lidí kroje, A podivné jejich stroje, Jichžto tisíc koňů přesahuje síla, 70 A za tolikéž ruk provozuje díla; Líčil okované lodě, Jenž po okeánu valné vodě Bez vesel a plachet plují; Líčil železnou i dráhu, Popisoval vozy, Na kterých se bez potahu Hromadně naložená Nesmírná lidí a zboží břemena S takovou rychlostí vozí, Že let ptačí přestihují. Líčil balony, jenž na perutích větru Pomezí se dotýkají ethru, A přes moře nosí větroplavce. Z toho zavíral, že co nejspíše Ve vzdělání žádá též opravce Zvířat mocná říše. Za noviny tyto čtveronožců král Panu hostu laskavě poděkoval. Po večeři vyndal ještě z kapsy Orang-Utang několik žurnálů, A satyry na lidi a na psy. Z toho novin rozbalu Vyžádal si něco Slon; Nosorožci a bystrému Rysu Dostalo se jiných spisů, Lišce pak a Jednorožci románů. 71 Nad chtivostí těch pánů Srdečně zaplésal on, Totiž vzdělaný pan opičák, A svůj celý rozpůjčil jim vak. Pozdě teprvé se hosté rozešli, A na lůžka odešli; Ale vůbec málo spali, Sněmovní noviny Bylyť toho vinny; Vrtochů jim nadělaly. – Často sami lidé v divných larvách Hádají se jen o věcí barvách; Jeden říká: Žluté jest to, ryzí zlato! Druhý blýká, A vidí tam šeré bláto. Hádek nápodobných původy Dříve já jsem nepoznal, Až jsem jednou z náhody V České Teplici spozoroval Kuželatý kopeček. Jménem knížecím jest oslaven, A na něm důvtipně vystaven Celý skoro ze skla zámeček. Povyšel jsem tam – U vnitř celý krám Všebarevných skel 72 Spanile se stkvěl. Z oken otevřená hlídka Na palouky, kopce, sady, háje, Vyhlídka to spanilá a řídká Na Teplické ráje. Tam i já dle jiných příkladu Skly se díval v okolí, – Což se komukoli dovolí. Dříve žluté sklo do ruky beru: A hned, na mou věru, Žlutou, a ba zlatou vidím zahradu; Modré vezmu: a můj zrak Všude spatří modrý mrak; Růžového pak se uchopím: V moři červeném se náhle potopím. Ejhle, jak si člověk může Všecko proměniti v růže! V růžovém já světle spatřil strom i květ, Háj i luh, ba celý svět. Jako luzné fantasie hra Přede mnou se věci proměnily, Kdykoli jsem obral jiná skla A jich užil, jako brylí. – Každý má své okuláry, Náhledy a podivné rozmaryrozmary, Jaký tedy div, že zvířata Také mívají svá hýblata? 73 Sněmovníkům rovně tak se dálo; Stejných zdání bylo málo. Zjitra však po celý den Každý do sebe byl pohřížen; Každý vtip svůj měřil: Jeden málo, druhý mnoho sobě věřil; Třetí povahou jsa plachý Čil před lidmi strachy; Čtvrtý na několik let Rádby byl projížděl svět; Pátý nevěda, kam chýliti se má, Čekal, co mu vnukne náhoda; Šestý, ač si nehty krutě hryzl, V pochybách bezedných vízl; Sedmý ve svém vlastním vědomí, Osmý radu bral u druha soukromí; Devátý žurnály studoval; Desátý nic nedbal, leckam zevloval. Druhé ráno Bylo mnoho sněmovníků, Slovútných řečníků, K nejvyšší královské radě, Slonu, k obědu pozváno. U něho v salónu pohromadě, Novotinám náchylníci Umlouvali se a radili; Než i odporníci 74 Na strany se radili. Slon malého, bystrého však oka, Na každou se stranu ohlídal, A hned, poznav věci příznivce i soka, Kolik bilo, předzvídal. K podobnému cíli Vystrojiv pan rada Liška svačinu, A na večer Nosorožec hostinu, Ohledali sněmu střed a bok i díly. 75 IV.
Rokování.
Sotva jitro žádoucí zasvítalo, V oudolí se všecko hýbalo. Do sněmu se valí Velicí a malí; Podlé tajného umluvení Jednomyslní se k sobě blíží; Každý sobě bedlivě vyhlíží Pohodlné místo k sezení. Brzy doplnil se sněm. Všickni hosta Pařížského strýcové, Schytralí Orang-Utangové, I jejich rodáci Mnohodružní opičáci: Mimo jiné Gibbon, Pavián, Lesní Mužík, Makoko a Kočkodan, Sebravše se v počtu velikém, Časně přední obsadili prostředek. Na pravo k nim přisednuli Bobr, Svišť, Krtek, Skřeček; Od nich něco málo kroků 76 Stáli Velbloud, Sob, Veverka, Jezevec, Zajíc, Jelen, Daněk a Srnec. Na konec pravého boku Lehli Ježek, Línochod a Rosomák; Nejdále se pošinuli Morče, Smrdoš a Pižmák. V levo vedlé středu Ode předu Rozložil se Medvěd, Pard, Lesní Kočka, Leopard. Opodále málo kroků Na konci levého boku Stanul Tigr, Zubr, Vepř a Žirava, Zebra, Kuna, Vlk a Hyena dravá, Sněmovníků bylo ještě více; Nescházelo mnoho Do tisíce; Než buď dosti vyčítání toho; Kdo všech jména znáti žádá, Ať se z popisu ssavectva jich dohádá. Pode trůnem, naproti tribuně, Ve samém sněmovny lůně Stánek měla rada královská; V čele všech postava Slona obrovská, Vedlé něho v pravo Nosorožec, Po něm druhý ostrovidný Rys, 77 V levo vedlé Slona Jednorožec, Po něm obmyslný Lis. Nyní vlaje korouhev, Za ní kráčí mocný Lev; Králi Čtveronožců v zápětí Orel spěšně přiletí. Ku příchodu panovníků Plesy vzniknou sněmovníků: „Sláva moci vaší, Mocnářové naši!“ Za vítání toho příčinou Králové povděčně hlavou pokynou. Orel v stínu palmy vzhlédne K zasednutí pohodlné místo, Připravené velmi čisto. Lev si na svůj trůn zasedne. Počne sněm. Slon vystoupiv na lešení Učiní to předložení: „Známo všem, Jaký nám navrhnul plán Host náš, pan Orang-Utang: Abychom my zvířata Sestavila pravidelný Spolek divadelní, Aby snaha ta V ouplném našeho vtipu květu 78 Nás ukázala celému světu. Tak že z poroby se vyvětíme A na věky oslavíme. K tomu tedy cíli O vaše svolení žádá, A svou vám podává I svých přátel píli. O to tedy buď jednáno, A na sněmu rokováno.“ Slon s tribuny sejde; Rychle na ni Gibbon vzejde, A dí bez okolku: „Předložený Iíbí se mi plán; Hoden host náš, aby byl podporován. Důvodu netřeba abych přimnožil, Host sám dostatek jich předložil: Naprosto se hlásím k tomu spolku, A chci přispívati ku pomoci, Kde a jak jen budu moci.“ „„Tak míníme, Takže učiníme!““ Zavzní hlučné hlasy ze středu. – Potom Vlk se tlačí ku předu, A potměšile s tribuny propoví: „Nedivím se svému panu předkovi, Za zlé nekladu mu ochotenství; Neb jest pana Pařížana strýc. 79 K čemu podnětů zde víc? Než já beze všeho pochlebenství Nový zavrhuji plán; Fantasie pánova, ať neřku divá, Zdá se příliš aspoň živá. Ačkoliv nemálo zkusil pán, Mnoho sobě slibuje: Skutek ale často chybuje. Mnohý mladý Archimed, Maje hlavu plnou páry, cti a slávy, Zedníkům nakreslil pěkný vzor, Jejž celý umělců chválil sbor. Zedníci dle vzoru staví: Než nastojte, sotva mine neděl pět, Klenutí se puká, základ smeká, Duše stavitelova se leká; A ten krásně vylíčený dům Padá v rum. Pročež já alespoň nezadám svou víru Výbornému plánu na papíru.“ Kuna dí: „Buďme opatrni; I na růži roste trní. Kdo zajisté ví, Že ten pravidelný Spolek divadelní 80 Není na nás nalíčená past, Z nížto číhá na svedené strast?“ Po ní zvolali najednou Hyena dravá, Zebra, Zubr, Žirava: „I my spolku nevěříme, K němu se nepřipojíme.“ K tomu Tigr dokládá: „Ať si, kdo chce, ve šílenství upadá, A vystoupí jako herec: Já zůstanu starověrec; Člověka vždy vrah, Nikdý nevkročím na jeho prah. Za hanbu bych kladl sobě, Kdybych v nutné času době Ve svátek a v neděli Lidem chystati měl veselí. Já jich na věky nenávidím, A se prohlašuji bez okolku, Že v hereckém spolku Spásu zvířat nevidím.“ Po nedůvěřivé Kuně A po Tigru hněvivém Ukázal se Jelen na tribuně A praví ve smyslu smířlivém: „Já nesoudím s opposicí, Žeby zle ta proposicí Byla smyšlena, 81 A na zkázu naši Iíčena: Jiná bývajíť na zvířata Nastrojena tenata; V novém tom snaženství Nevidím nebezpečenství, Ale mnohou pro nás výhodu. I nebude na škodu Spojiti se pospolu K témuž oukolu. Z České Prahy máme zprávy, Jak si koňstvo dobíhá tam slávy. Tam prý zlatem kavalíři házejí, A odměny na čest koní sázejí. Slavnější si dobudeme pověsti, Jestli nám se podaří Stejných zápasů zavésti. Břímě své ať nosí soumaři: My dle výborného návodu Směle dáme se do závodu. Spolek náš posud nevídanou Světu poskytne podívanou.“ „My se také o to pokusíme, A ku spolku přistoupíme!“ Ozvali se Daněk a Srnec; Odporuje ale Jezevec: „Vy jste naproti mně bozi, Páni rychlonozí: 82 Malé kroky dělají mé nohy; S vámi o závod já nepoběhnu. Než bych na divadle měl se dáti Od jiných vysmáti, V koutě své brlohy Bezpečněji lehnu.“ Nehnuvše se z místa Ozvali se: Línochod a Rosomák, Kanec, Morče, Smrdoš a Pižmák: „Dobře má; my stejného jsme mínění. Jistou zkázu si uchystá, Kdo pro slávy mámivé pudidlo Své pokojné bydlo Lehkou myslí promění.“ Náhle Zajíc všem ku podivení Směle pospíchá na lešení, A to prohodí: „O mém rodu panuje to zdání, Že jest plémě nad míru choulostivé, Nesmělé a bázlivé: Noviny však dovodí, Že to pouhé utrhání; Neb na divadle se zajícové Ukázali jako hrdinové; Se psy bojovali, Z pušek stříleli, Tak že kdož je viděli, 83 Jejich udatnosti chválu vzdali. Co našinci dovedli před námi, Pročbychom my nezkusili sami? Byťby síla naše malá byla, Dobrá vůle bude spolku milá.“ Po Zajíci Skřeček slyšeti se dává, A s tribuny chlubně provolává: „Já jsem ovšem malé postavy, Ale co z toho? Od malých se nežádá mnoho; A nezřídka trpaslíci dovedou, Čeho velikáni nesvedou. Stůj tedy, co stůj, I rod můj Ku spolku se dostaví.“ Po tom Ježek pichlavou, co šíp, Ozývá se řečí: „Necítil jsem v sobě dosti Před tou chvílí srdnatosti, Abych světu na odiv se postavil: Ale po přímluvě pana strýce, Ušlechtilého Zajíce, A podnikavého Skřečíka Najednou mi srdce roste větší, Najednou i můj rozkvítá vtip; Touha srdce moje přetíká, Abych já se rovněž oslavil. 84 Se Skřečkem a Zajícem Ke všemu též hotov jsem. Jablka, hrušky s větví srážeti, A v ně jehly vrážeti, To jsou věci ježkům sprosté; Těch dovede každý pacholík. Za dnů našich každému vtip roste: I já světu vzácnější ukáži cvik; Vyvedu mistrovský kus. Jako divadelní kritikus K hercům já se připojím, Soudný ouřad sobě osvojím. O všech budu psáti kritiky, O Zajících, A Skřečících Celé kroniky. Hercům našim dávati nebudu rady; Neb to, jak básníků žluč a pýcha, Nesnesla by herců marnost lichá; Za ctnosti vydám i jejich vady. Tak já u psacího stolku Prospěji herčímu spolku.“ Když tribunu prázdnou zočí, Veveřice na ni skočí, A to vece: „Proč bych měla Opustiti bydlo milé A nevinné kratochvíle? 85 K vůli zisku, k vůli slávě? To bych nevěděla! A ba právě Milejší mi živé větve, živé listí, A mé nelíčená krása dědiny, Než barevné kortiny. A kdož mnedle mne ujistí, Že mé skoky dojdou obliby Na divadle u lidí? Komu se herectví zalíbí, Kdo si více troufá, A ve vtip svůj doufá, Ať své umělecké kusy Na odiv vynésti zkusí: Mne lesk naděje neošidí!“ Teď se Medvěd na lešení valí, A své plémě takto chválí: „Dávno, jak to všickni vědí, Provozujem my Medvědi S Opicemi kratochvilné tance. Dramatických odpírati nám schopností Směl by jenom nestydatý hánce. Ochotně můj celý rod Přidá se k té společnosti, Bude-li jí píle naše v hod.“ Velbloud vzhůru se ubírá, A předchůdci odepírá: 86 „Neníť pouhá kratochvíle Na světě má píle. Jiné moje povolání, Dlouhé, pracné putování: Než já předce raději Po ladech a pustináchpustinách, Po neschůdných písčinách Budu raziti svou šlépěji, Než po tvrdém měst a silnic dláždění. K herectví necítím puzení.“ Podobně Sob praví: „Ve krajinách sněhu, ledu Nápodobné živobytí vedu: Ale svědčí mi tam zdraví; Po rozkoších já netoužím. Čest má, že chudému lidu sloužím; Lépe prací užitečným býti, Nežli v hernách prkna tříti.“ Bobr po něm prohodí: „Co škodí? Komu umělé hry nejsou po chuti, Nikdo k nim se nenutí, Ku práci však nejsme všickni stvořeni; Kdožby provozoval pěkných umění? Básník u příkladu Nevěděl by, proč jest na světě? Než, co na zemi se rodí, 87 K něčemu se předce hodí. Jeden k jídlu, druh ku hladu, Lampář k osvětě. Já také znám práci svou. Chce-li spolek užiti mé snahy, V stavitelství já mu bez rozvahy Obětuji službu ochotnou.“ „A já,“ vece Potkan, „na mou věchu, Spolku tomu ku prospěchu Všecky lidské herny Poderyji prací snadnou; Sesují se a propadnou. Slovu svému rod můj bude věrný. Zvířetince vlastní ušetříme, A tím lidi přinutíme, Do divadla choditi že budou k nám; Jaký z toho zisk vyplyne nám!“ Za Potkanem žádný řečník více Na tribunu nevystoupil; Jeden cítil slabé plíce, Druhý bál se, aby neprohloupil. Jiní byli Tak - tak - Páni obyčejní; Ničeho Iepšího nezamyslili; Hlasy jejich povždy byly stejní S těmi, kteří naposledy mluvili. Posléz dospěl čas, Královská že rada 88 Měla dáti hlas, A svůj zralý úsudek. Nejprvé na Lišku přišla řada. Řeči její byl ten ouhrnek: „Rozumem se člověk chlubí, Ač jej často obléká na ruby; Nad nás posavad chytrostí předčí: Ale snaha naše buď jen větší, A brzy se uvidí, Kdo vtipnější A chytřejší, My, anebo kdo z lidí? Paříž bez pochyby jest Nejvtipnější ze všech měst. Jarobujný květ Evropy Odtud vypůjčil si paruky a copy, l klobouky baňaté, A rukávy měchaté, A krojů nových tisíce, Neli ještě více. Ale umdlený vtip krejčích sám Od nás béře kroje novějšího rám. Na krk ozdobu à la Giraf’, A vousiska Opičáků Si již oblíbil šviháků Modě panující dav. Zajisté my na parádu 89 Výhradní si osobíme Čarodějnou moc a vládu, Jak mile v divadle vystoupíme, Sami lidé znají přísloví: Člověka že dělá šat. Oblékne-li Kabyl, Turek, Egyptčan Modový francouzský frak: Náhle z něho bude hotový Civilizovaný Evropan. Než co my pak z lidí uděláme, Mocné až pravídko Všem vyznamenáme Novokrojným jejich žurnálům? Příští nová civilizací Naše vlastní bude dítko. – Nuže, která na světě nací Vtipem nám se pak vyrovná zvířatům? Jaká z toho pojde sláva, Jaká na veřejné uznání U pánů, slečinek a paní Vyplynou nám práva? Ó jen mějme k sobě důvěru, A podlé návrhu pana Hosta Pařížana Dramu sestavme i operu: Pod sebe pak pokoříce člověčenství Zvelebíme zvířecí své důstojenství“důstojenství.“ 90 Na tribunu vstoupí Rys, A přinesa s sebou otištěný spis, Povídá: „Spatřuji mnohé výhody Při tom novém předsevzetí: Ale také nesnáze a nehody, Kterých nelze s oka vypouštěti. Z časopisu toho, Jejž mi půjčil Pan Pařížan, Nového jsem poznal mnoho. Vytištěné tady básně Jako růže květou krásně. Slova sladnou, jako včelní med, Ale z dechu páchne morových par jed. Na jednu zde váhu položena ctnost, Vášeň i šeredná nepravost. Nevěra zde osvěty se chlubí barvou, Onde pokrytství se kryje víry larvou, Setřen s Iící panně stud, V posměch uveden šlechetných srdcí pud. Lidé, Iíčeni zde co karrikatury, Nad něž není horší na světě nestvůry; Krve necudní prznitelé, Otců, matek, dětí vrahové, Vášní zuřivých otrokové, Nevýslovných zločinů pachatelé, V hanby kalužích se vybrodivše, 91 Srdce, smyslů potrativše, Za své víry, ctnosti urouhání Vrhají se ve propast zoufání. A ti, jichžto ducha záře světu svítí, Sypají na hroby vrahů kvítí; Mrzkosti okrašlují, Zločiny oslavují, Hrnou se do tribunálu, Novým aby obrazem škandálů Oživili fantasí své pustotu. Ejhle, v panských domech dříve ctěná K soudu pohání se žena Pro trávení, a pro krádež klénotů. Do předsíně soudní cpe se luzy dav, Zábradlí a okna mládež osazuje, Šlechta v sále sedadla si zakupuje; A milovníci romantiky Ve svatyni práva jedí paštiky, To vzdělání evropského mrav! Takové-li člověčenstvo: Jaké nákazy nebezpečenstvo Nám by mezi nimi nastalo? Či by zvířat smysl zdravý Mezi potvornými lidstva mravy Vyhnul se těm ouhonám? A co dobrého by nám Z hereckého sboru povstalo? 92 Nechť se tedy mnohým vidí Spolčení to příjemné a vděčné, Mně se pro nemravy lidí Zdá vždy nebezpečné.“ Potom Jednorožec nelení Vstoupiti na lešení, A dokládá: „Není zcela nedůvodná Kollegy ctěného bázeň; Nákaza ta ovšem svodná; Proti ní jest ale dobrá rada: Lepší zvířat kázeň. Mimo to věz také sněm, Že jak mladí praktikanti, Tak i herci a komedianti Pod rovným, jak lidé sprostí, Nestávají zákonem. Těm dobrého světa srdce vlídné Se všemilou laskavostí Všední i smrtelný hřích prohlídne. I mudrctví novokrojné Poskytá jim utěšení srdcekojné: Blázen, prý, kdo sám přemáhá sebe; Vášní svoboda jest lidské nebe. Nadělá to věru hluku málo, Nebude to nic neslýchaného, Kdyby rovně cos lidského 93 V onom spolku zvířat se událo. Přejme tedy, aby i náš mladý květ,květ Trochu prohlídnul a zkusil svět.“ Nosoroh nahoru kráčí; Ač se oko jeho mračí, Důstojně a vážně si počíná, A to krátce připomíná: „Znám-li páně kollegovu povahu, Veselých rád ironií užívá: Naše věc jest ale důtklivá, A přísnější žádá úvahu. Než na její obranu Nenacházím pěknější stranu. A zdaří-li se to nové učení Bez bití a mučení? V lidských školách posavad Panuje neřád, Cviku že jen váhu dává Metla, dudky, prut, Kdykoli se žáčků slabý trud Pochopiti nadarmo namáhá, Co jinojazyční mluví učitel. Budiž nebi z toho žel! Budou-li pak státi za muky Nové herecké ty nauky? Kdybychom jednali o věc užitečnouužitečnou, Nic bych nenamítal: 94 Ale věc nestálou, nebezpečnou Kdožby z moudrých nezamítal?“ Nejmoudřejší ze vší zvěře Slon posléze k lešení se béře, A svůj úsudek vynáší: „Zdání různá jsou o věci naší, Strana straně zde odpírá: Pravda ale, dá-li mi se víra, Také tady u prostředku stojí. Nelíchoťme sobě příliš mnoho, Pýcha sama sobě posměch strojí, Ani nebojme se spolku toho. Celé není porušeno člověčenstvo, Nikoli z pohany jehojeho, Ale z vlastního snažení šlechetného Vykvete nám zasloužené důstojenstvo. Prostě vyjevím o věci náhled svůj. Vzdáleno buď nucení; Každému svobodno stůj Přidati se k tomu spolčení. Dobrá vůle k cíli dojde snadno, Jako všudy, i zde nucení nerádno; Každý ale rozvaž sobě Ještě v této době, Jestli k vytčenému cíli Čije v sobě dosti síly, A co jemu z toho vyplyne, 95 K té-li jednotě se přivine. Nikdo nepřehlížej na váze Výhody a nesnáze, Aby z lehké mysli nepošel Naposledy žel. Nyní ale dozrál čas, Aby každý vydal hlas: Má-li zříditi se pravidelný Spolek onen divadelní? Kdož jej chválí, s místa svého vstaň; Kdož jej zavrhuje, ležeti zůstaň!“ Po Slonově Vážném slově Povstanouce hlasovaly Středy sněmu pro spolek; Oba ale boky Jako těžké žoky Ležeti ostaly. Podivný byl výsledek; Sněm se dělil na dvě stejné polovice. Slon s tribuny ohlašuje: „Na dvě poly, zde ne méně, tam ne více, Sněm se rozděluje; Není tedy spolek zavržen, Ani vůbec potvrzen. V takovéto případnosti Nejvyšší královské Velebnosti 96 Patří rozhodnutí.“ V sněmu nečilo se ani hnutí, A hned slavný čtveronožců král S trůnu slyšeti se dal: „Zamyšlený hostův plán Nebudiž považován Za věc naši státní, Ale za privátní. Komu libo, dej se bez odporu K hereckému sboru!“ A to Lvovo Moudré slovo Líbilo se všem; Jednohlasně zvolal sněm: „Sláva králi! Sláva! Sláva! Na věky buď moudrost Jeho zdráva!“ Na kynutí krále Vstoupil nenadále Orang-Utang do sněmu, A Lev jal se mluviti k němu: „Předložení Vaše, Pane, Ctěný Pařížane, Sněmem není zavrženo, Ani vůbec potvrzeno. Věc ta nemohouci býti státní Bude pouze jen privátní: Bez nucení, bez odporu 97 Komu libo, dá se k tomu sboru. Spolku toho zřízení Řádně povoluji; K jeho lepšímu upevnění Sám z vlastního rodu, Lvího plodu, Správce ustanovím. Přísně ale přikazuji Jednotníkům novým, Všecku by vynaložili píli, A svou mezi lidmi zachovali čest, Která nám nejdražší poklad jest. Člověku zisk bývej k činu podnětem: Mamon šeredný nevládni zvířetem. Sbor k lepšímu směřuj cíli. Kde vězen u lidí úpí našinec, Toho zlatem vymění Spolčený zvířetinec. Zbytek na vykoupení Negrů se vynaloží, Jichž bezdušní lidé, Kupci, křesťané i židé Pokládají za zboží. Proti zuřivým Amerikánům Červeným k pomoci Indiánům Vyšleme z našinců statné tlupy; Pomsta těm, kdož Iítě vraždí Marabuty! 98 Podajíce posilu Kabilčanům, Zařveme do uší Frančanům, Že jsou Afrikánští vládaři Zpotvoření barbaři, Pokudž zavádějí harce Na ženy, děti, a na bezbranné starce. O mstu volá cezená ta krev!“ Tak důrazně prohlásil se Lev. A sněm u velikém volá pohnutí: „„Sláva Lvu velikomyslnému! Sláva! Mdlých a nebohých zastává práva.““ A sám Tigr vstana všem k užasnutí, Hněvivou rozdrážděn žlučí Strašlivě zahučí: „Dovol, králi, ať se rovněž oslavím. Proti dětí, žen a starců vrahům Přiblížím se k lidským prahům, A té výpravě se v čelo postavím.“ Tak se prohlásil podobně Pard, Hyena, Vlk, Leopard; A Lev král k té pomstonosné oběti Kruté pochválil předsevzetí. Potom obrátiv se k hostu Pařížskému Opět vlídně mluvil k němu: „Vy pak věci jsouce zkušenec, A na slovo vzatý umělec, 99 S Janem řiďte dramatický sbor; Druzí dostaví se na výbor.“ Orang-Utang poklonil se trůnu, A vystoupiv na tribunu Vlídné Lvovo Přejal slovo: „Vroucí díky skládám Vaší Velebnosti, Za propůjčené milosti. Díky podobné slavnému Projevuji sněmu Za prokázanou mi důvěru. Žádám jenom ještě, aby v Tangeru Sešli se našeho spolku oudové; Tam se počne cvičení nové. Na lodí pak nastoupíme krátkou cestu Ku Kadixu, slovútnému městu; Odtamtud se naše umění Po Evropě rozhlásí a proslaví.“ Sotva řeč tu vypraví, Obrátí své vzezření K sídlu Orla krále, A pokorně mluví dále: „Mohu-liž se v říši Vaší Velebnosti Podobné nadíti oučastnosti? Směl bych těšiti se rovnou důvěrou? Ó jak slavný byl by nový počinek, A jednoty naší oučinek, 100 Kdybychom komedii, Balet a tragedii Mohli spojovati s operou! Žádám o milostivé přivolení!“ Orel ptactva samovládce Odpověděl krátce: „Milerád já své vybídnu plémě, Aby přidalo se k tomu spolčení. Komu bude libo, komu chuť Prohlížeti kraje země A v opeře zpívati a hráti, Ptáku každému to volno buď! Svolení neváhám dáti. Na výšině Pyrenejských hor Dobrovolníků těch naleznete sbor.“ Orang-Utang slušné díky vzdal. Králové se zdvihli a za nimi dvůr; A sněm jako jednohlasný kůr: „Sláva moudrým králům!“ zaplesal. 101 V.
Cvičení.
Rychlé peruti má lidský duch; Tisíce mil uletí v okamžiku: Nuže, poostavme Afriku, LeťměLeťme přes temeno Abyly a Kalpy, A pospěvše na porýnské Alpy Pohledněme na zelený luh! Tam jsou opět v radě Starší ptactva pohromadě. Bylo jich po různu a jen málo, Něco sedělo a něco stálo. Sedmihlásků jen byl silný pluk, Celý bez mála rod náměstníkův, Svržených osadiv místo ouředníkův, Působil štěbetný hluk. Vše utichne, a pan místovládce Propoví tak hladce: „Vítejte mi, moji Páni, Ke dnešnímu zasedání. Táži se Vás, má-li někdo v tu dobu Cokoliv přednésti, 102 Anebo zavésti Na někoho žalobu?“ Na jednu ni na druhou otázku Neozval se žádný křídlatec. Náměstnímu panu Sedmihlásku Divna nebyla ta věc; Neb se dříve dověděl, Tajný ptáků klub že uzavřel Za čas Orlovy nepřítomnosti Varovati se vší kyselosti, Aby Sedmihláskům na vzdory Vyhnuli se studu pokory. Vládař otázku opakoval; Nikdo posavad se neohlašoval, Nikdo nevystupoval před jeho soud; Němý mlčel vešken luhu kout. Než nechtěje dáti Žluč na sobě znáti, Přetvářený pravil sladce Ptactva místovládce: „Z té duše jsem potěšen, Že se v pokoji a tiše Chová celá ptačí říše, A že ku trestání nejsem donucen.“ Po malé přestávce, Podle tajně učiněné úmluvy, Vybídnul pan ptáků správce 103 Jednoho z plemene svého Sedmihláska učeného, Aby sněmu přednášel, Co vzácného Důvtip jeho Ondy vynašel. A ten bez okolku takto promluví: „Jindy učívali učení, Sedmihlásků řeč Že prý jest ze sedmi směš, A že zplodila ji Babylonská věž. Převráceno jest to domnění, A má zníti naopak: „„Sedmihlásků řeč Sedmi hlavních jazyků jest máti!“máti!““ Tak to pravda, nejinák! Přísně lze to dokázati. Jako jediný sluneční paprslek V sedmero se barev rozděluje, Jako Dunaj, kníže Evropejských řek, Sedmi rameny do moře pluje: Tak se z řeči naší jiných sedmero Jako z matky jedné zrodilo. Slavíků řeč má jen hlásek patero, A, e, i, o, u, nic více: Z naší sedmero se hlásek vylilo; Zvučné ö a ü jen naše plodí plíce. 104 A my z nich skládáme písně celé, Opery a básně liboznělé. – A co slouží ještě dále Řeči naší ku pochvale? Amerikán tasí na sněmovně nůž, Poličkem v té zemi Svobody Na sněmu ctí muže muž: Ale což to proti zbrani naší řeči! Její mužný ráz Nevýslovné poskytuje výhody. Na sněmu-li Sedmihlásek zazlořečí, Dámy křeče popadají, Náhle omdlévají; Oněmují, trnou diplomati, Na rtou slovo se jim hatí, Zmužilými kostmi chvěje mráz. A co řeknu o bohatství řeči naší? Bohatství všech sedmi hlavních jazykůjazyků, Nevyjímaje ni řeči Slavíků, Z našeho se pramení. Slavíkům jsme dali Pečeni a Kaši, Oběd, Stůl a mnohé jiné umění; Všem ostatním řečem naši podobu, A Evropě ku zkoumání zásobu.“ Náramný tu ve sněmovně povstal hluk, Shromážděný Sedmihlásků pluk Dal se do křiku: 105 „Všickni ptáci, Zpěváci i nezpěváci Učte našemu se jazyku!“ A pan Sedmihlásek káže: „K zisku Evropejské civilisací Sedmihláštině se učte křídlatci, Katechismu o tvůrci i o člověku, Dějům zvířat od počátku věku, Víře i mravnosti I pravidlům zdvořilosti! Sedmihláština všech věd objímej kruh, Jenom ta se zvelebuj! Za matný se považuj Každý jiné řeči druh. Uzavření to ať do desk říše Jako přísný zákon se napíše! A ten celé ptactvo váže!“ Pýchou zaslepených Sedmihlásků Hlučný ve sněmovně zavzněl ples: Ale kromě jejich břichopásků A najatých pochlebníků, Kromě Cacorek a malitkých Střízlíků Všickni odpor kladli jinoplemenníci. Uslyševše náhle to usnešení Nejdříve Slavíci, I ostatní ptáci, Zpěváci i nezpěváci 106 Na kvap odletěli přes dubový les. Patrné to jitření Spozoroval sice náměstek: Ale předce nezastavil násilí A svévolný vztek. Ano ještě v tu chvíli Podlé pověstného přísloví: „Toth nem ember!“ předložil otázku: Zdali kromě Sedmihlásků Na světě ku sněmování Jiný pták jest povolán? A hle bez rozpakování Sedmihlásků tlupa odpoví: „Sedmihlásek jest jen mezi ptáky Pán!“ „Ano,“ praví druzí: „Tak jest, tak! Sedmihlásek jest jen pták!“ A uzavření to do desk říše Jako zákon se hned vpíše. Násilím a smutkem obklíčeni, Opovrženi a poníženi Truchlivě Cacorky hledí, I Střízlíci němí sedí; Cit bolestný v srdci tají, A jen pošepmo se ptají: „Což pak my jsme nebožátka? Ovšem mezi ptáky jen ptačátka.“ – Ale kdož ten unavený křídlatec, 107 Jenž se nenadále vedlé houští Z pod oblohy na luh spouští? Aj to Havran, Orla krále vyslanec! Ledva na luhu se vyskýtá, Náměstek jej dvorně přivítá. Posel bez okolku S krku odpíná tobolku, A list vyndav Vládaři ho odevzdává. Pokrytec políbiv pečeť Orlovu A prohlédna list, to v jevo dává: „Psaní to zavírá vůli královu, Kterou slyšeti má celé ptačí plémě. Rychlí tedy poslové se rozletí, A oznámí po všech krajích země, Že list královskou pod pečetí Zde od dneška v sedmý den Ptactvu veškerému bude ohlášen. Mocí královského poručenství Naději se poslušenství.“ Poslové se rozletí, A druzí za nimi ptáci v zápětí. Doma náměstek do kabinetu Nepřipouští strýce ani tetu; Na druhé pak jitro v ranní hodinu Veškerou svolává rodinu, A ta podtají dle jeho rozkazu Stoupí s ním do potazu. 108 Dlouho rokují a vespolek se radí: V čem se usnesli, nikomu nevyzradí. Všickni umluvené tají věci, A rozjímají o nich v samotné kleci. Ledva na den sedmý slunce vzešlo, V luhu zeleném se starší ptactvo sešlo. Ve vší slávě přiletěl též Sedmihlásek Přes dubový les, Přibočil se k vládarskému dubu: Ale ani Vrabec ani Konopásek K uvítání jeho neotevřel hubu; Ze všech sněmovníků Jenom strýců a najatých pochlebníků Skrovný do sněmu ho vítal ples. Vládař pýchou nadutý Patrně byl mrzutý; Jsa však mistr v přetváření bez nesnáze Slova odměřoval na pozorné váze: „Slyšte Páni Slova královského psaní:“ A hned čísti počíná: „„Věrní moji! Mnohá posud zdržuje mne příčina U slavného krále Lva. V lásce, míru a pokoji Rokujem o blaho říše oba dva. Podlé lidských vzorů 109 Čtveronožci zřizují zde pravidelní Spolek divadelní; A vybízejí nás ptákyptáky, Obzvláště zpěváky, Aby přidali se k jejich sboru, Tak že nejen veselo- a smutnohrou, Alebrž i operou V Evropě se proslaví. Komu tedy libo, komu chuť, S nimi na slavnou se cestu dáti, A v opeře zpívati a hráti, Každému to volno buď! Ať se tedy našinci zpěváci A dle Iíbosti i druzí ptáci Cvičí a ku spolku dostaví. Píle Vaše učiní mi vděk. O vycvičení měj péči náměstek!““ Po malé přestávce Svinuv list dokládá ptáků správce: „Slyšeli jste, k čemu milostivý král Naše plémě povolal, A jak nynějšímu věku v hod Doufá oslaviti ptačí rod! Za to ať se vzdává Jemu čest a sláva! Slyšeli jste, že, jak list obsahuje, Mně, náměstku svému, svěřuje 110 Péči o to nové cvičení. Podlé královského toho velení Bedlivě uvážený plán Vám K vyvedení předkládám. Cti a chvály chceme-li dojíti, Nevšední snažení naše musí býti. Jako slavná někdy paní Catalani, Slavík zpívej bas, Bukač temný hlas Proměň v sopranový tón, Pěnkava pěj baryton, Kanárek buď tenoristou, Skřivánek altistou. Hrdlička se uč truchlivě lkáti, Hejl zvykej se chechtati a smáti, Ku bravůře buď pozvána Kavka nebo Vrána. Straka..Straka...“ vládař mluviti chtěl dále; Smích na dole zarazil ho nenadále. „Co se děje? Co to znamená?“ Zvolá rozhorlený náměstek; Péří se mu ježí, pojímá ho vztek; „Důstojnost má jest uražena! Komu nelíbí se návrh můj, Ke slovu mi stůj!“ Mlčel celý sněm 111 Jako něm, A po nedlouhé přestávce Počal opět ptáků správce: „Abych tedy učinil za dosti Uložené na mne povinnosti, Učitele do všech krajů vypravím, A pravidla při učení sestavím. Než měsíce Doplní se Iíce, Bude zkouška žáků přísná A od výsledku závisná Pochvaly buď čest, Nebo hany trest. Mocí vládarského důstojenství Naději se poslušenství.“ Mlčky vyslechli jej ptáci, Zpěvcové i nezpěváci, Nevědouce, čemu by se spíše Divili, žluči-li jeho, čili pýše. Neboť čeho král dosíci žádal dobrou volí, Místovládce na to dostupoval holí. Na vyhrožování vládařovo Neodpověděli ani slovo; Zapýřil se náměstník; Mrtvé ticho nešlo jemu k duhu, A neminul okamžik, Domů chvátal z doleního luhu. 112 Sedmihlásky za zpěvní školmistry Vyvolil náměstkův rozum bystrý. Ti se do všech krajů rozletěli, A vykázaných došedše míst Tasili s hrdými čely Průvodní a dekretní svůj list. Kde a koho nejdřív učili, Jak jiných a sebe mučili, Jak jim vůbec jejich dílo květlo, Na počátku tajná zakrývala rouška. Zponenáhla luny rostlo světlo, Nastávala žáků zkouška. Na zeleném luhu, kol do kola Křovím Iískovým ohražena Nová stála škola. Tam se za ouplňku toho Učitelů slítlo mnoho; Žáků ale málo Najíti se dalo. Neboť mocná ptačí plemena Pohrdala Sedmihlásků pýchou A moudrostí lichou. Jen několik Cacorek A Střízlíčků výborekvýborek, Bojících se krutějšího trýznění, Dostavilo se ke zkoušení. Sám nejvyšší školní ředitel 113 Na stolici sednul Orlův náměstník: A za malý okamžik Počal Sedmihlásek učitel: „Pozor! říkejte nám abecedu!“ A hned žáček jeden „á“ a druhý „bé“bé“, Třetí „há“ a čtvrtý „vé“ Jednou dobou vyslovoval. Mistr plný jedu Metlou vyhrožoval: Nebylo však platno nic, Ještě více bylo matenic. Pana ředitele popadala zlost; Zuřivě vykřiknul: „Dost!“ A potrestal chyby žáčků; Jednomu do skřípce zavřel nohy, Až bolestí úpěl ten ubohý, Druhému špejl strčil do zobáčku. Po znovu zahřmělo slovo Náměstkovo: „Vy tam z druhé třídy! Slabikujte!“ Polekáni počínali žáci: „Es, ges; ce, há, er, é, i, hrej; jez a hrej!“ „„Co to říkáte, hlupáci? Slyšte! takto vyslovujte: Es, ce, há, er, e, ypsilon – šray!““ Opět žáček jeden: „ej!“ a druhý „hej!“hej!“, Třetí vyslovoval: „rej!“ a čtvrtý „krej!“ 114 Zazlořečil náměstek: „Toth nem ember! vímť já prostředek, Jak si vtip zostříte, A svou paměť oživíte!“ A hned jazejčky jim podřezával, Jedněm z kořene je uřezával, A druhým do huby cpal. Bylo krve prolévání, Bylo lkání, bylo bědování. V tom se na obloze Orel zamíhal. Vítr k němu nářeky donáší: „Pomoz králi! tyran rozlévá krev naši!“ Jedním rázem Orel dolů střelí A zde vida, co se děje, Rychle ku pomoci spěje; Žáky muk bolestných zbaví, A o jejich péči vede zdraví. Vyšetřiv pak vinu náměstníka, Ukrutného násilníka Vejrům rozsápati velí. I na ptáčků mučitele, Sedmihlásky učitele Rozhorlen se oboří: „Bídní kantoři! Chcete-li dle šílených svých návodů Mistrovati přírodu? To-li nazýváte uměním, 115 Co se příčí schopnostem přirozeným? Na vás bič a skřipec! Oko vaše kryje mrákoty noc hustá! Sami vlastní sejmete si tipec! Svou si nechte Sedmihláštinu, A jiným necpěte v ústa Svého jazyka motaninu! Libujte si v ní, tohoť se Vám nebrání; Jiným násilí nečiňte jazykům, Přejte přirozených zpěvů Slavíkům, Kavce nechte kavčí, Vráně jazyk vraní, Menším svéhlavé neploďte muky, Nechte, jaké Tvůrce dal jim zvuky! „„Sedmihlásek jest jen pták!““ říkáte? Dokavadž to přísloví neodvoláte: Z počtu ptactva, hrdí páni, Sami buďte na věky vyobcováni! Nyní páchněte mi s očí, Ať se na vás pomsty metla nezatočí!“ Řka to vyhnal Sedmihlásky ze školy, A z celého vypověděl okolí. A v té ještě době Slavíka obeslal k sobě. Slavík dostavil se ke dvoru; Král Orel se pustil s ním do hovoru: „Sta z našich čítáme rodáků, Spůsobilých zpěváků, 116 Což nemožná, všickni abyste svůj zpěv A neladnou smíšeninu štěbotů V harmonickou uvodíce jednotu Rozmanitou sestavili operu? Já i Čtveronožců král, pan Lev, Ve vtip Váš chováme jistou důvěru.“ Slavík na to s uctivostí odpoví: „Oukol ovšem jest nový: Než co Vaše Velebnost veleti ráčí, Pokud vtip a síla naše stačí, O to my se zasadíme, A jak možná pokusíme.“ V milosti propuštěn ze dvoru Letí Slavík domů pod horu. Za královské vůle příčinou Poradí se s rodinou, K sousedním zpěvákům putuje, S nimi o jednotu rokuje, A nachází náchylného sluchu; A bez prodlení Počne cvičení. Chvíle se nemaří; Zkouška výborně se daří, Slavík rozkoší zaplésá v duchu. Plná luna po obloze pluje. Hle, kdo z večera se zastavuje Před Orlovým skalním dvorem? 117 Slavík se svým sborem. Sonata počíná hlučná. Ku podivu! se zvukem zvuk splývá! Harmonie plnozvučná! A kdo píská, zpívá? Kdož jsou trubači? Chřastali a Bukači. Tetřevi hedehotem, Hrdličky svým chechotem Nápodobí fagoty a polnice. Pištce zastupují Pěnice. Drozdi pískají na klarinety, Hejlové na flety. Na huboje Křepelky a Kvíčaly. Po sonátě za sebou se střídaly: Nejprvé Slavíková Arie nová; Po té dvojzpěv Pěnkavy s Kanárkem, Trojzpěv Konopky s Kosem a se Skřivánkem, Po Špačkově zpěvu s Dlaskem, Stehlíkem a Konopáskem Následuje hlučný chor. Celý spolu oučinkuje sbor. K sesílení hlasů svorně přizvukují: Jiřice, Červenky, Čížkové, Ťukani, Cacorky a Střízlíčkové; Všickni souhlasně se podporují. 118 Orel poslouchaje plyna v rozkoši Zvolá: „Výborně jste zpívali hoši!“ A Slavíka, zpěvu mistra, Zvolil za dvorního kapelního mistra, A u přítomnosti svého dvoru Všecky společníky Zpěváky a hudebníky Nazval oudy královského zpěvosboru, Stkvostně je vyčastoval A štědře obdaroval. Posli přišli z Hispanie S novinami veselými: Čehož lidé nedovedli před lety, Furore že dělá s tovaryši svými,svými Orang-Utang, hraje frašky, komedie, Truchlohry a balety. Špaňhel zapomíná na své strasti, Na plenění, na hubení vlasti; Zapomíná na vojenskou prázdnou kassu, A posledním dolarem, Dobrovolným podarem Obohacuje hereckou zvířat chasu. Ani vítěz u Vittorie V srdci Špaňhelského lidu,lidu Takové si nevydobyl slávyslávy, Jaké dávají noviny zprávy O oučincích jediné tragedie, 119 Kterouž vtipu zvířecího květ Okouzloval romantický svět. Spěchají hned posli do Madridu S oznámením ku panu Orang-Utangu; „Že ku Pyreneům, větru vzdor, Odletěl zpěvoherecký sbor.“ Tam že se s umělci čtvernohými spojí, A dobytou jejich slávu zdvojí. * * * Světlá Evropo, tys osobila sobě Zvířat mravy, umělost i práva! Měj se na pozoru, aby v nové času době S oblohy tvá v moře nezapadla sláva! Sebe samas ponížila, Lidské zhanobilas ideály; Opičí a spotvořenou zběř Uvodilas ve svá divadla a sály. K hanbě tvé teď pouhá zvěř Sebe sama ušlechtila! Vzdělaný Orang-Utangův sbor Hlavy Pyrenejských přestupuje hor, A svým Musám stavěti se chystá dům! Umělá Evropo, měj se na pozoru; Hvězda tvá již mizí na obzoru. Výhost dej svým Požabilcům, A je zažeň k divokým Kabylcům, Aneb koř se Opicem a Medvědům! E: av; 2004 120
Bibliografické údaje

Nakladatel: Špinka, Václav; Arcibiskupská knihtiskárna
(U Václava Špinky, knížecího arcibiskupského knihtiskaře.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 120