Tobě, jenž jsi zákeřně udeřil můj Národ, hrabivý Starče,
sesurovělý, ješitný! Tobě, nad samým hrobem,
bastarde Zpupnosti římských caesarů a Vítězné Germanie,
tobě, slavomamem zaslepený Starče:
zpívám vzteklou píseň Barbara, úderem kopyt probuzeného!
Kovovými ranami
s opovržením biju ve tvou svraščelou tvář,
bestiální fanatiku ukrutného Císařství,
v tvé zkornatělé spánky biju, v odulé Neronovské pysky biju,
pokryté pěnou bezmocného vzteku!
„Rozum“ tedy našel jsi v rozvalinách Říma,
jenž chce teď skupovat jateční maso,
a třískat do lebek spoutaných a přemožených obětí?
Pro tvé sjednocené Imperium pokořit hordy otroků,
které rád vídals v triumfálném průvodu zdeptané,
pokořené římskými caesary, hordy otroků,
jež možno přetvořit v prodajné žoldnéře k službě Imperia?
Zpupný hlasateli otroctví!
Dále nevidíš, než na rozkvetlé Vrcholy svojí Vlasti
a všecko ostatní cynicky toužíš rozšlapat
válečnými vozy Dobyvatelů,
surovou jejich nohou?
Teď, po triumfech válečných tvého Imperia
zachtělo se ti ostatní Evropu pokořovat,
pokořovat, pokořovat, bídně pokořovat,
k anektování vyhlédnuté otroky, hnůj k omlazení
sehnat do triumfálného průvodu jako zvěř,
a z domnělých barbarů nadělati Žoldnéřů
Imperia, tvého nenasytného Imperia!
Ale již jednou, dávno,
nepřijavše rozměklého rozumu tvého Luthera,
reformátora klidu spokojeně tloustnoucích měšťáků,
plodících děti s bohabojnými samicemi,
Svobodu potlačujících,
nepřijímáme ani tvého surového, senilního Rozumu!
[1]
On nehoří pro naši ani všelidskou Bolest!
V něm není té čistoty umříti za své přesvědčení!
V něm není vzplanutí vášně Mučedníka Kostnického!
A proto, sesurovělý Starče,
ve službách znásilňujícího Imperia sešedivělý,
jehož plochému Rozumu jsou skryta Mysteria utlačených Duší,
co ti teď platna tvoje Věda a tvoje ctihodné šediny?
Tvůj ubohý Rozum nepochopil světla Spravedlnosti,
ni rozkoše sebeurčení Omladlých Národů,
nepochopil, že Stará Kultura nesmí zotročovat,
má-li hřát a svítit
a nemá-li býti jen krutou a tížící
obrovskou koulí galejního otroka!
Co platny ti ctihodné šediny, když žvatláš senilní fráse,
Starče, stojící nad hrobem,
když zapomněls hlásat Usmíření a Lidskost,
zhynutí Nadvlád a Záští,
když zapomněls usmířit se světem křehkou svou Bytost
a ukončit Modlitbou všeobrodného soucitu?
Co platny ti ctihodné šediny, když sloužíš Tmě,
v domě, kdy hladoví všelidskou bolestí Miliony otroků
a tlukou na brány obrození,
když ulicemi starých Měst projíždí Bezvládí Duší,
smějící se tvému Císařství,
když z utlačených otroků všech kast a všech národů
jiskří se první pochodně Lidskosti,
tak právě jak ze středu Barbarů, narážených na kůly Neronovy,
vyzářilo světlo křesťanství?
Ony nad tvým hrobem, který si zapamatují vnuci,
budou svítit, pochodně žhavé, do tvých slepých očí,
a obnaží tvá slova, v nichž spečetěn úpadek tvé raçy, –
– dříve však Já, s krvavou Růží,
vyrostlou na smutném poli zdeptané Přítomnosti,
přicházím na pokraj tvého hrobu,
a házím ji za Tebou, Starče despotický,
aby tě pálila zatrpklou, drtivou, palčivou vůní!
Tiskem J. Otty v Praze. – Nákladem A. Sovy.
E: pk; 2004
[2]