Zlomená duše (in Dílo Antonína Sovy, svazek 3) (1922)

Antonín Sova

Diplomatická verze Ediční verze
ZLOMENÁ DUŠE
[1] DÍLO
ANTONÍNA SOVY
SVAZEK
III
ZLOMENÁ
DUŠE
AVENTINUM 1922
[3] Jeden hluchý, čta tuto malou historku, přiznal, že slepci byli v neprávu usuzujíce o barvách, ale trval na tom, že jedině hluchým přísluší souditi o hudbě.
A. Voltaire: Bílý býk.
[5] Chtěl jsem již dávno vydati několik těchto stran. Jsou to kapitoly vytržené z denníku předčasně zemřelého přítele; bez zvláštních dějů; spíš vnitřní psychologické postupy utrpení, citů a vášní člověka, rostoucího v našem světě pod malým obzorem a nízkým stropem, neuspokojeného s pustým dneškem, od něhož ztěží čeká nápravy bez obětí a podlomeného posléze beznadějnou svou chorobou. Když jsem se odhodlal choditi po nakladatelských oficinách s jakousi „nevolností prosebníka“, s nevýmluvnými ústy a naplněn zkušenostmi minulých let, hledal jsem v duchu nějakého inteligentnějšího a proto – sympatičtějšího mi nakladatele. Nevím již proč: uzdálo se mi, že by jím mohla snad býti firma J. Pospíšilova. Vyhledal jsem ji. Po jistém otálení bylo mi řečeno, abych si pro rukopis přišel. Důvody: Přijde prý na radu Svobodova kniha Noví vesničané a pak – Švábovy kuplety. Také společník dra Pospíšila musil by svoliti. Ten je prý pouhý obchodník. Pan Pospíšil se konečně rmoutil, že nenašel v blankversech zvučných rýmů. Věc zdála se mu těžkou, nesnadno pochopitelnou a jak doslova řekl: filosofickou. Tedy aspoň četl. Odtud, před rokem již, za šedivých dnů zimních, kdy válí se plno sazových mlh nad Prahou, zašel jsem do knihtiskárny Šimáčkovy. Chef skoro vždy sedí v komptoiru, v jakési dřevěné boudě, vystavěné u okna pro jednoho člověka, v boudě, v uzavřené, separované kleci, kde vládne tajemství cifer, bůh ví jakých cifer, kde to čpí jakoby vinou nevyplacených honorářů prvým debutantům a kde favorisovaná jména mají své 7 každoroční rubriky a obraty. Jména obvyklá a známá probouzejí se tu každoročně, snad i několikrát příslušnou reklamní cestou. Chef řekl mi, že má již na dva tři roky rukopisů právě dost. Chef řekl mi, že i rukopisy, na něž vyplatil zálohu (ten ubožák!), musil vrátiti a odmítnouti. Chci-li, že by snad za dvě, tři léta mohlo dojíti k vydání rukopisů. Řekl jsem, že se poohlédnu dále. Za dvě léta může býti po případě také konec světa. Od té doby byl to zuřivý hon za vytištěním knížky, Proč? Proč? Nedovedu pocitu toho určiti. Snad spíše už ze zlomyslnosti? Činil jsem dále tedy obchůzky po nakladatelích jiných. Ale spíše již jaksi pro experiment, než touhou po vydání knihy. Ta se mi již dávno zhnusila, jako věc odbytá, k níž nemáme lásky, ale hodně pochybností, rostoucích, tížících a mučících, již vydáváme proto, že značí přece jedničku v našem rozvoji a že přec myslíme, že má své jisté poslání. Nešel jsem zásadně k nakladateli, který ssaje peníze z mrtvol, zkupovav po jich smrti za babku jejich spisy. Mračný ten nakladatel sedí na mrtvolách bývalých literárních mučedníků, halí se v gloriolu jednoho neb dvou žijících, velice známých a čtených, reklamou rozkřikovaných literátů Je nepřítelem experimentů, jakož i snad literatury samé; prodává knihy jako hrnce; dobré věci, jako francouzské krvavé romány. Šel jsem za to k p. Vilímkovi, u něhož jsem byl za svého života již dvakráte. Ale nikdy nedopřáli mi jeho zřízenci, abych s ním mluvil osobně. Skutečně, člověk, který vzbuzuje takovou závrať. Jeden z těch, kteří vy- 8 chovali ulekanou generaci, která se krčí v předsíních nakladatelských bureau, která čeká zbaběle a roztržitě, obávajíc se poměrně malé inteligence nakladatele a nevědouc proto, jak doporučiti nabízené věci. Která dívá se buď s resignací na jeho příchod, neb osnuje velkohubý výjev všemožných panegyrik o svých spisech. Oh, kterak přesvědčili takové lidi? Odevzdal jsem knihy (prosu i verše) zřízenci závodu a čekal jsem. Za měsíc dostal jsem rukopisy zpět. Důvody telefonicky: Chef dlel kdesi ve Vídni, zařizoval jakýsi závod. Chef má kaprice. Chef dostal kopřivku a leží. Chef žádá, abych odpustil, že nemožno mu pro ten čas ničeho čísti. Chef je ovšem chef. Zamířil jsem rovnou k p. Beaufortovi. Prosu měl by v úmyslu tisknout v říjnu (letošního roku). Tuto právě vydávanou publikaci nechtěl a sice ani zadarmo. Neptal jsem se již, zda by také prosu nechtěl snad zadarmo; styděl jsem se už přece, do duše. Ohmataný již jaksi rukopis, ale nečtený, zanesl jsem konečně do nakladatelství p. Ottova. Pan císařský rada právě před vyjitím prvního čísla „Národopisné výstavy“ byl v rozpacích, nemilých rozpacích, jež jsem mu způsobil. Mám jej bez odporu nejraději ze všech nakladatelů. Řekl mi také hned předem, abych se neurážel. Odmítne rukopis a priori. Velká publikace, jako „Národopisná výstava“ vyžádala si tolik nákladu, práce a zaměstnání dělnictva. (Ať si však nemyslí, že jsem z těch, kteří, přinesou-li rukopis, odnášejí si ho zas prostě domu sami.) Řekl jsem, že je dosti času, vyjde-li kniha za delší čas. On však rozmluvil se opět, jak produkce realistická znechutila obecenstvu 9 čtení a ubrala kontingent čtenářstva. Bude nucen zastaviti Salonní bibliothéku. Něco ideálního nelze vydati. (Ze zlomyslnosti nechal jsem přece rukopis na stole.) Vím dobře, že Salonní bibliothéka zhynula špatnou redakcí a opakováním se několika jmen lidí, kteří zpachtovali si právo publikovat knihy, na nichž nemůže býti již interesu. Stohy Vrchlického roztrhávají se, archy se klíží na sešity, není pomoci, nakladatel je disgustován, není z toho svým, je vyděšen a nedůvěřiv. A při tom všem hospodaří tam názory pánů, proti nimž bojujeme. Ale nemyslete si, že snad to, co udávali všichni ti pánové, bylo by tak absolutně pravdivým. Positivní pravda je tu pouze jedna: Nechtěli rukopisy prostě proto, že si od nich neslibovali zisku, jenž rovnal by se nákladu několikanásobnému. Ujeté koleje, tak uprostřed mezi reklamou a zděděným vkusem obecenstva, to je terrain, kde nejsnáze lze pracovati knihkupci. Od té doby představoval jsem si nakladatele jako lidi velice nešťastné, vzrušené a podrážděné jaksi, rozpačité, když jim nabízíš, co nemohly by očmuchávati davy, když jim nenabízíš ani básní, které se mohou čísti jak v parvě tak v ústavech dívčích, z kterých nedají se vybrati ani sloky do památníků ani gratulace k jmeninám. Když jim nenabízíš básní, jež by vzrušily politickou, v převaze jsoucí stranu, nebo aspoň kýžené překlady modního a sensančního francouzského zboží, které by vycházelo současně s originály. Ano, všeho toho mají dosti tito lidé. Nač by rozčilovali obecenstvo něčím, co se chce vymknout z obvyklých kolejí vkusu, naučeného vkusu, zděděného vkusu, 10 jak jej vtloukli neinteligentní nakladatelé do lidu po celé řady let? Když jsme v „Moderně“ řekli „individualita nade vše“, byli to jistě oni, co se nejvíc poťouchle a škodolibě smáli. Když jsme řekli: „Neakcentujeme nikterak českosť: buď svým a budeš českým. Neznáme národnostních map.“ Tu ti lidé přikyvovali jistě vděčně těm, kdož spustili huronský křik, viníce nás z cizáctví. A když jsme řekli ještě dále: „Počítáme dělnictvo k národu? l tenkrát, když je internacionálním? Ano.“ – Byli jsme usvědčováni ze sociálních rejdů a z dokázaného již cizáctví, které spečetěno hlavně interpretací vět: „Zachování národnosti není nám účelem, ale prostředkem k vyšším cílům.“ Rád bych věděl, k vyššímu-li cíli národnosti přispívá takový literát ve skrčených svých, zbědovaných poměrech, který cítí a myslí a touží produkovat něco nového podle svého talentu a síly, anebo ten, všemocný nakladatel, který nepodává essenci, ono odvážné a radostné rozepjetí duchů ve své bolesti, ponurosti a volání po člověku, ale jenž hokynaří, živí národ sensačními odpadky z přeplněných stolů ciziny, tyje z národního jmění a kazí vkus národa, který ho živí? My sami musili seznámiti se s vrcholy cizích rozkvetlých štěpů. Málo z toho pro šíření všeobecného vzdělání objevilo se v překladu na našem knihkupeckém trhu. Ti co zvlňují a fanatisují massy pro porušování národního citu ze strany naší, ať na kathedrách universitních profesorů ať kdekoli jinde, ti jen ať hlouběji studují, kdo všecko ten národ obluzuje, kdo všecko považuje jej za nemyslící a blbou massu a jednání své dle toho zařídí. Ať se podívá také na mnohého našeho 11 nakladatele. Na onu reklamu sprostou a urážející; na ony fráse a humbug ze středu závodu vyšlé, přechvalující vše, co firmy ty vydávají. Ať mete každý tam, kde toho třeba podle svých zkušeností. Urážet však a tupit mladší generaci, že touží být poctivou a pravdomluvnou, jak už toho jednou je potřebí, že chce povalit byzantinism, že chce vymanit se ze světa ramenářství a zbabělostí, to je přece jen výkvět naší pokročilé hniloby t. zv. inteligence, naší bezmyšlenkovité podrážděnosti, tušíme-li rodit se něco antagonického, rušícího naši pohodlnost, naši reputaci, naši mnohaletou slávu a staroslavný už zvyk: nesmyslit ničeho upřímně.
V Praze, dne 26. 11. 1895.
A. Sova.
12 Od vydání „Zlomené duše“ vlastním nákladem v r. 1896 poštěstilo se mi později pro všecky své knihy najíti nakladatele. Od roku 1909 počalo vydávati mé Spisy veršem i prosou nakladatelství Hejdy a Tučka a vyšlo tu třinácte svazků, z nichž nejméně osm bylo úplně v době války vyprodáno. K novému jich vydání nedošlo, ač čtenáři se jich dožadovali celou řadu let. Ve spisech vyšly: Sv. I. Západy a osudy 2 vyd. II. sv. Výpravy chudých vyd. 2. III. sv. Kniha prvního zaslíbení. IV. sv. Tóma Bojar. V. sv. Soucit i vzdor. VI. sv. Povídky a menší črty. VII. sv. Ještě jednou se vrátíme. VIII. sv. Žně. IX. sv. Kniha baladická. X. sv. Ivův román 3. vyd. XI. sv. Zpěvy domova. XII. sv. Krvácející bratrství. XIII. sv. Koloběh starostí a jiné povídky. Pokud mi bylo oznámeno nakladatelstvím, byly úplně vyprodány svazky III, IV, V, VI, VII, VIII, IX, XI a snad od těch dob i mnohý ze zbývajících svazků. Měly být dle vzájemné smlouvy znovu za určitých podmínek vytištěny, ale byly pouze nakladatelstvím vedeny v seznamech jako „v tisku se nacházející.“ Smlouvou bylo mi sice nové vydání pevně zajištěno, ale různými vytáčkami tisk jich stále oddalován. Obchodní stránka těch tahanic se mi zcela zprotivila a měl jsem na vybranou, věřiti dále slibům p. B. Tučka, a čekati do nekonečna, že přikročí brzy, „jakmile mu to poměry dovolí“ k novým vydáním, nebo se s ním soudit pro nedodrženou smlouvu, nebo uvolněné svazky bezodkladně předati nakladateli jinému, jak to smlouva připouštěla, když do určité lhůty bude opomenuto je vydati, anebo 13 raději dáti přednost úplnému rozvázání smlouvy s p. B. Tučkem, jenž nabyl zvláštní rutiny v zanedbávání Spisů nejen mých, ale i jiných vůbec, jím vydávaných. Bylo mi uznati, že obchodníkům, zaměstnaným obchody výnosnějšího druhu nelze obchodovati pouhou lyrikou, i když by mohla býti zdrojem příjmů, soudě dle marných několikaletých poptávek čtenářstva. Rozvázáním smlouvy se mi uvolnily Spisy a všecky tyto svazky právě počíná znova vydáváti Dr. Ot. Štorch-Marien. Přál bych si, aby vyšly v době co nejkratší a těším se, že k nim brzy přiřadím knihy nově napsané. Tímto doslovem předmluvy k „Zlomené duši“ vysvětluji svůj rozchod s p. B. Tučkem, abych zdůvodnil, proč mi bylo hledati nového nakladatele. V Praze dne 1. září 1922. Antonín Sova
14
I
KAPITOLA Z MLÁDÍ.
A kterak ty víš, ženo, získáš-li muže svého? aneb co ty víš, muži, získáš-li ženu? Kap. VII., 16.
Žena svého vlastního těla v moci nemá, ale muž; též podobně i muž těla svého vlastního v moci nemá, ale žena. Kap. VII., 4.
Z epištoly si: Pavla ke Korintským.
[15] I Mé dětství? Moje dětství! Černou nití smrť provlékla se jím. Tak přišla hrozně! Tak drtivě! Tajně se připlížila do rodiny jak hříchů starých přízrak. Ty mrtvé sice lehce uložila, leč námi otřásla a protáhla se nečistě řečištěm našeho rodu, v potomků srdcích sesedla se hořce. Tehdy jsme obývali zpustlý statek v údolí neúrodném. Zimomřivě z třesavých osyk do kraje se bělal. Můj otec ustaraný byl a chorý, chuďoučký patricij tohoto kraje a lidem nerozuměl. Stále říkal: „To zanedbaný lid. To tupý lid je. A pověrčivý. Poťouchlý a zrádný. A krade. Pomodlí se před krádeží, leč krade. Kněz? Ničeho nepomůže, Kristova slova, slova nezávazná, ni paragrafy závazné, ni lidská průměrná úroveň dnů pokročilých, ni řvaní po osvětě, burcování a slova smělejší, jež s koncem věku do mody přišla... Hle, takoví lidé jak Hunové zde, pod kultury svícnem! Eh, Sibíř! Maminko, jaká to Sibíř, ta Bílá Ves. Toť osud, že jsem poslech' toho neb onoho..." Tak to šlo dále [17] jak články dlouhé, trapné litanie, jak chřestění kuliček růžencových... II Leč hospodářství... protivno mu bylo se stýkat s lidem. Protivny mu byly písčité, dlouhé rozvlněné lány, na kterých vsi se bělávaly v dálce, do nekonečna... Vymýšlel jen stále a toužil po něčem, co obdiv budí, měl záliby, jež statek trávívaly. Tu jakýs chov on amerických kurů si zavedl, perličky, které denně sám krmíval, po dvoře chodě truchle v trepkách a županu... Kdes po šlechtici si koupil staré, tlusté, bílé klisny s korunkou hraběcí na lesklých plecích, neb kočár starý vyměnil za nový kus lánu přidávaje; stále měnil a stále větší přicházely účty... Podivný, tichý, poetický slaboch, z těch jeden, kteří tajně vlastencují, leč tak, aby to nebouřilo panstvo, jej nezavléklo v podezření, chodil do oratoře hraběcího rodu. Čet denník německý. Mou sestru poslal k anglickým pannám. Tajnou láskou přilnul k veliké Vídni jako tepně říše. Mne na klín bral si, slovy velkých slibů rozpětí líčil, kterak velká duše 18 obrovským rozmachem vyrazit musí, vše s křídel shodit. Malicherná lnutí k poměrům malým odsuzoval dlouze, vše provinciálním a ideálním mněl malicherným být, ten „těžký jazyk“, jenž prý se dere na „Parnass“, jak často ve společnosti mluvil. Oprašoval řád jakýs často, aby pochlubil se svým hostům novým, které štědře hostil. Nejraděj míval druha, stařičkého pensistu, který asi stejně mluvil. Syn jeho počal milovat mou sestru, osmahlou Láďu; aspoň se tak zdálo... III As devět let mi bylo... Zřím se dosud: drobounký biret se sokolím pérem já nosil, sametovou hnědou bundu a kalhoty ze šedé látky, které končily nad koleny tam, kde stužka punčochy spjala modře pruhované. Mně bylo tehdy nevýslovně teskno: byl ještě čerstvý hrob mé první matky. A proto jsem tu – druhou nenáviděl. Mne nevšímal si otec... Ona byla mladičká ještě... Živá, bujná, svěží, jak cikánka ohnivé oči měla, jakýmsi žárem divným rozžhavené, jenž svítí stejně všem. Smích altu timbrem po pokojích se nes, když volala mne 19 neb starouše... Leč já jí nemoh zvyknout, divoký jakýs vkus, přepjatá vášeň, s níž líbala mne, k pláči nutila mne, ty kypré její, stále vlhké prsty já nemoh cítit v kadeřích, já hračkám, jež ona vymýšlela, nerozuměl. Má bolest rostla, když jsem vyšel někdy na dvůr a stáje. Staré, scvrklé ženy oráčů, čeledínů brávaly mne do učouzených, hliněných svých síní, kde znal jsem všecko. Bidla pode stropem a na nich prádlo strakaté schlo parnem při otevřených oknech. Smrtník v koutě vždy tikal někde na hliněné půdě, kde děti válely se košilaté a cvrček tónem vysokým sem cvrčel od mlýnských vantrok, kde nebylo vody, kde trosky kola mnohá léta hnily otcovým hospodářstvím. Mlýnek dávno stál opuštěn. A zde já u oráčů rád prodléval jsem. Mívali mne rádi, na dveře K + M + B + vždy já jim psával a dětem rozdával jsem svoje hračky. Sborem se často modlívali večer a říkali: „Ah mladý pane! pane! nás ubožáčku! Jiné časy byly za milostpaní!“ Pak mne litovali i sestru, některé, ty citlivější babice plakaly, – já plakal s nimi... 20 IV V tu dobu častokrát se strany matky jakýsi její příbuzný k nám jezdil šeptavě mluvící... Zrak jeho plachý hrál zelenavým ohněm. Oblečený vždy výstředně, s kravatou rudou, na ní vbodnutou elektrickou malou muškou, jež večer svítila, mne zajímával a touhu budil po obzorech nových. Parfum vál z jeho žlutých rukaviček, z cylindru bezvadného, ze řas tmavých, lesklého kabátce a haveloku; – kol mojí matky něžně obletoval jí přinášeje trety... Vždycky dlíval v salonku, zahradník kam plno květin do polokruhu schválně rozestavil pokynem matky. Tento člověk míval vždy pro mne slovo, úsměv. Někdy knihu mi přivážel. Tu párek bílých myší mi daroval, jichž oči rubínové červeně plály, tu zas brouky vzácné, tu lastury a mušle. Já mu říkal vždy „strýčku“... Nebyl mlád již... Také bledý obličej jeho vadnul, dlouhé prsty se zachvívaly jakous nervositou... Byl dětinský a zdálo se, že umí vyhovět dětem... Mnohdy celé půldne já při něm vyseděl jsem u klavíru sleduje rány oktáv, cvrlikání, žbluňkáni tichých tremol, zvonky tercí 21 a těžké bouře pedálových kladiv. – Mým otázkám obzory šířil nové... V Za parného dne jednou, když jsem seděl u svojich úloh na zahradě v stínu besídky březové, má sestra přišla a němě, tupě, usedla si u mne... Jak by ji srdce cosi užíralo, vybouřenými, zděšenými smutky jí oko hořelo, a svislé ruce zlomeně visely jí podél boků... Co je ti, co? Nu řekni?! Ale ona se nepohnula v sebe zamyšlena. Pak pohlédnuvši na mne s výtkou dlouze, jak neulehčenou by bolest sama bez svědků měla prožíti, zas zvolna odešla, otázkou mou vyplašena... Snad vyhýbala se mi? Já již věděl, že nemíní se svěřit děcku... Věděl jsem, kterak bojem těžkým strádá a unavena dnes, jak lehne s pláčem... Mne dráždilo to, že mne neuznává, by svěřila se mi... Se zřejmým vzdorem já vyhýbal se jejím zrakům, které podivnou vášni hořeti se zdály, a démonicky ze zarudlých víček jak ohně za noci z listnatých lesů tajemnou hrůzou... Bylo jí to líto?... Mé vidouc odcizení, bázeň, vzala 22 mne do své jizby, jaksi ustaraně vše snášela, co baviti mne mohlo... Náš otec nebyl doma... Odjíždíval s jakýmsi mluvkou z města. V politice utápěl svoji energii všecku a ctižádost tak šálil nezkojenou... VI Já nechápal jsem sestry... V rozbouřených tragických vlnách, jež jsem nemoh tušit, se utápěla světlá její hlava. Já nechápal jsem vroucnost její lásky, ba nechápal jsem, z jaké černé hloubky děsivý její smutek rost. Tu pozděj, když pomodlila se, jak jindy večer mne zlíbala a řekla: „Nemiluj ji, víš, tu...“ a slzy její tekly horké na moji hlavu... „Slyšíš? Rád ji neměj, vždyť ona nemá nikoho z nás ráda, ni tatínka... Já vím... Ty nesmíš vědět, co já už vím...“ s dětinskou upřímností tajemství předstírajíc, odhalila kus neurčitého mi náhle světa. „Ne, nechoď k ní... buď u mne... Zda pak umíš své úlohy? Pojď, půjdem na zahradu a pohrajem si spolu... Nu co? Ruďo?Ruďo?“ A velkým, otevřeným okem, které budilo úžas jasem nenadálým, že trochu sobě ulevila, na mne se zadívala, šátkem utírala 23 si plachá víčka... Její krok zněl lehce, když tiše vyšla do zvlněných stromů po trávě vysoké, ztemnělé rosou, ostrůvky pryskyřníků postříkané... VII To bídáctví! Já mnil, že počla mučit (jak slýchával jsem o macechách jiných) mou sestru. Myslil jsem, že slovo příkré nějaké mezi nimi vystřídáno, jež rozvášnilo sestru... Vštěpované se brzy objevily vzdorné vlivy a křižovaly prudce mojí duší. – Již sestru nespustil jsem s očí... Bázeň mé srdce naplnila úzkostlivá, pláč její dráždil mne a mlčelivost mne děsila... Na blízku ní já číhal na slovo, na úsměv, pramalou změnu, na drobnou třeba událost, však přece událost, která moc má srdce zvolnit. Ta chvíle přišla. V čeledníku, v noci, když zdálo se, že spím v ložnici vedle – (pruh dveří přivřených se žlutal světlem) – se starou služkou rozprávěla ještě. V přestávkách dlouhých zdálo se, že pláče, co služka těšila ji: „Pán Bůh chce to, dušičko drahá.“ – Ale nezkojena vášnivě ona žalovala, v prudkých přívalech její pláč se v slovech tlumil. „Můj Kriste Ježíši! Maria Panno! 24 Ke komu jít mám, když ne k vám? A komu si postěžovat? Vám jen, moje zlatá, vy jste vždy pro mne tolik lásky měla! A teď mám bratra jen – ten však je dítě, – a potom vás...“ VIII Tu s ustrnutím slyšel jsem věci hrozné. Jejich dosah celý já nechápal, však cítil jsem, jak strašně mi srdce bije a děs ve mně vstává. Tma svírala mne a pruh žlutý dveří se zdál mi zastíněný postavami, jež protáhly se mojí fantasií. Já vyrozuměl jen: z jakéhos listu, jenž pohozen dnes v trávě ležel v sadu a poletoval pod okny a rosou byl zavlhlý, to hoře sestra četla služce, jež stará, čísti neuměla... Náš host je psal, jenž mdle se smával, snivě, po boku mém do kláves kamarádsky tlouk’, prsty klást mne učil, zpíval zašlé podivné písně chvějným barytonem, mně nosil bílé myši... On je napsal, on, on... milenkou zval v něm druhou matku... Tu více neslyšel jsem. Stromy křikly, houk vítr, třískl v okno. Dusné noci se mraky provalily mnohostupy, z daleka kdesi bouře rodila se, déšť ztemnil siné světlo. Zvučnou hudbou 25 okapy crčely tak jednotvárně, švířící drůbež zapištěla bázní. A s hlavou vztyčenou já slouchal v pláči, však marně, marně! Jako kočka tiše s kahancem náhle sestra na práh stoupla plaše se rozhlížejíc, polekána, a konejšíc mne, uzavřela dveře... IX Déšť chmurný potom nastal. Zmlklým ránem zahrada v dešti zalitými okny mrzutě, matně sem se rýsovala, na loužích dvorem žluté nebe chvělo se větru vlnami. V nich brouzdaly se špinavé kachny líně, kolébavě, pes ovčácký nos zdvihal blíže stájí. A tu já neobyčejné jsem věci větřil, jež mžikem sběhly se... Vzhled dvora smutný se plnil postavami za úsvitu. V halenách režných pobíhala čeleď klepajíc dřeváky. Jakýsi hrozný sběh lidí zřel jsem ráno kolem oken, jak s výkřiky a úžasem se rojil. Ne, sen to nebyl. Jaká divná úzkost mne přepadla, když ven mi zakázali vyjíti! Též ta naše šedovlasá a uplakaná, dobrá, stará chůva, tak dobrá vždy, pojednou zabránila mně vyjít. K smíchu! Chůva zakázala mně vyjít? 26 X Pátral jsem. Pak řekli večer: že ona zemřela. Ta, kterou z duše jsem nenáviděl. Zemřela! A divný já úžas cítil, jak to všecko možno, když včera jsem ji viděl? Jak to možno? I pocítil jsem touhu všecko vědět, leč nemoh’ jsem. Mne okřikli pak zkrátka mne stále hlídajíce, mysl moji hračkami konejšíce... kterak hloupé to připadalo mi a kterak smutné. Já pohřeb čekal jsem. Já chtěl ji vidět, chtěl ukázat ji. Neodbytné prosby jen suchým odepřením vybouřili ku dotíravým vzdorům. Otec přijel, zmateně chodil v zlobném, němém žalu jak stín a zavřen, návštěv nepřijímal... A salon zamkl se. Já neviděl jsem pohřbu ni kněží... Neviděl jsem lidi, jen sestru plachou, posupný hled otcův, podťaté kroky jeho. Doma zavřen, i sestra, já, my všichni... Týden minul. XI Mně bylo, jak bych musil vykřiknouti, otřásti něčím, utéci, já vězeň! Mne uděsily bledé líce sestry, modlitby její, přítomnost ta těžká. 27 I učitel můj nedivil se skoro, (jenž ze sousední vesnice k nám chodil), že pro vše kles' můj zájem shasínavý jak oheň v krbu, který slabě sténá... Ven, ven! Mně počalo se stýskat příliš po ní, jež záhadně tak zmizela mi, (víc zvědav byl jsem, než ji nenáviděl!) po jejím příbuzném a po klavíru, po jeho darech, na než jsem se těšil, po jeho láskání, jež přijímal jsem vždy rozmazleně, toužiti jsem počal... XII Tu jak by všichni zbavit se mne chtěli, mne zavezli do vzdáleného města po krátkém čase... Město černé bylo s tou branou obrovskou, kde hoši hráli s pokřikem v míč. Nápisy starodávné na bráně budily svět zašlý ve mně, cimbuří stará, podloubí tu v slunci se leskla večerním a shasínala a divný ruch tu výskal... Mladí hoši s knihami chodili tu večer. Lampy hořely tiše, jasně tak a dámy se smály, velká kašna na náměstí crčela, jakous touhou po domovu mne mátla píseň, ze zahrad jež zněla restaurac otevřených... Lidé zvláštní mi připadali... a já seznamoval se s přátely novými na chodnících, 28 jež ve škamnech jsem ráno viděl... V bolest mou jakýs paprsk velký svítit počal nadějí nových, starostí a práce, – – mne nikdo nehlídal zde, – netísnilo ovzduší pláče; prsa šířila se hrdostí; samostatným, tichým sněním já počal duši svoji naplňovat, své nitro tišit, – ah, to staré město, vzdálené město miloval jsem příliš! XIII Leč bolest záhy zaklepala, přišla, a ústy cizích lidi rostla ve mne, a bez milosti strašné noci obraz čas obnažil mi zcela. Podrobnosti i souvislost i podklad oné drámy já zcela dnes již pochopil: On vlákal ji tenkrát v noci k sobě rozvášněný, milenec dávný, láskou rozhýčkaný a poblouzený blízkostí, již přála mu příbuznost, vášnivě po ni práhna. Byl otec chorý, nevšímavý stařec; leč ona jako cigánka, tak svěží, ji snadno získat bylo, když se vzala minulost, přísahy, žár jejich lásky, jež hynula... 29 XIV To dosud vyčtu z listu, jejž našla sestra tehdy, dala mi jej do půle roztržený, jako vztekem zmačkaný. Pozděj pochopil jsem. On s rafinovaností, drzým čelem psal vášnivý list naší druhé matce, – zel z listu fin de siècle. Nervosita a podrážděnost, prospěchářské cíle zvláštního milovníka této ženy, jež i jej milovala. Dávno v městě jej milovati musila... On žvatlal v něm sladkými a nedbalými slovy a zapřísahal ji minulou láskou, jež nezná mezí, obětí ni bázně, ohledů jakých. „Milovali jsme se, viď, drahá, v prvním jaru svého mládí? Do smrti milujem se! Jak to možno zapřít, má duše? Ne, jen upamatuj se na tu zimu loňskou! Muž tvůj „dobrý“ až příliš! kterak sedal podrážděný, zemdlený v loži divadla a mluvil impertinence. Nemohu ho vidět, odpusť mi, drahá! Ale tehdy přece, když předstírala‘s nemoc, když jsi tehdy zůstala v Praze sama u své tety, my byli jednou sami. Pamatuješ? Ty ležela jsi celá bílá v krajkách, v poduškách, černé rozházené vlasy; já na pelesti postýlky jsem sedal 30 a hladil tě. A tys tak bledá byla, tak byla‘s krásná, když jsi churavěla, a léky, jež jsem podával ti, trpké, s úsměvem brala‘s, hlavu pozdvihujíc... A potom víš, – když tenkrát za večera my toulali se, jak jsi uprositi se dala, mou pak celá, celá byla, tvá duše i tvé tělo! Tehdy plaše jak letěla jsi po širokých schodech hôtelu předměstského, obávajíc se stínů. Pro Bůh, nezapomeň, drahá, na tuto noc. Ty jsi tak slibovala, ty jsi tak přísahala, a já věřím, tys dosud moje! Nech těch tvorů hloupých, hlupáčků zanech! Nech onoho starce, tvá bída hůře skončí. V nepohodlí, v rodinné zmatky kráčíš. Poslyš, vzpomeň mých polibků a objetí, mé lásky, zas celá moje buď. Vždyť kruté časy dolehly na mne, drahá! Pochopíš to, nebudeš klnout mi? Nebudeš vinit mne z ničemností, svévolnosti, drahá, když svěřím se ti? Jenom tenkrát ještě ti psáti musím. Rozerván jsem, bídný, mne tíží hříchy jak balvanů trosky a ony rostou a já – stojím, stojím! Má láska k tobě neznala však míry! Já jmění nedbal jsem. Nedbal jsem dneška, ni zítřka, nedbal světa, jenom tebe když moh‘ jsem milovati! Lichvářští psi kus po kuse mne roztrhali, – budiž, 31 mám pocit klidu. Vím, že ukrotím je, kus masa shnilého až před čenichy jim hodím, – svoje tělo. Není moci, jež mrtvolu mou vykoupit by mohla, ni peněz již, o než bys oloupila hlupácká svého v prospěch mojí věci, jak jindy před tím. Nechci! Trápí život, mne mrzí život! Nemá pro mne ceny... Nač tedy dále jíti, drahá duše, když není vykoupení? Byl jsem dobrý, kdys v mládí. Teď již není ideálů. Teď boha není! Ničeho jíž není, má schopnost, energie, ta se zvrhla, kdes v hospodách změkčile zdržela se, plačtivě upíjí se... Konec! konec! Než, chceš-li rozloučit se, přijď dnes večer, přijď jistě ke mně...“ XV Tenkrát přišla tedy; Co dál se dělo, záhadným je dosud... U skříně kredenční, v zad nakloněna o hranu její ostrou, na koberci ležela hlavou k zemi. Na rtech jejích křik zkamenělý odhrnul jí zuby, že vyvstaly... Ty ruce křečovitě jak by se vztahovaly k němu, v hnědé kaluži krve žloutly její vlasy a hlava zsinala špinavou křídou. On se židle, jež u klavíru stála, 32 se skácel blíže ní. Hluboká rána mu v spánku pravém zela... Ruka krví se zaschlou svítila, slepené vousy po straně pravé ježily se ztuhlé a víčko zapadlo. Tam otvor prázdný po oku uzavřelo... Pod hlavou mu ležela černá hlaveň revolveru... Jakási polka: „Steeple chase“ obstárlá tu na klavíru byla rozestřena, a obě svíčky hořely prý ještě ve svícnech klavírových... 33 II
PRVNÍ LÁSKA
[35] I To nejvroucnější mé knihy list bude sežloutlý, tak dlouho se nehnul až zakroužil nyní a sprchává zvolna a tlí; pad, ve vzduchu otočil se, byl krvavý onen list! Pád v podzimní mlze a dusivé páře do stříbřitých rosou míst. Ne, nechci, by zhola tak zašel, dnes též chci vzpomínat! Pláč její tak nebude bouřiti prudký, když zví, jak měl jsem ji rád... Že někdy – a dávno, – to bolí, jak pohled na svadlý květ; znám, ženám co list je, květ uschlý pro hymnický vzpomínek vzlet! Mně také vzpomínek třeba, ať hruď se mi rozděsí tím žárem bolestným, vulkanickým jak sopečné otřesy! Tu urazit nechci lásku a přezírat světlé ty sny, tu důvěrnost, která jak pohádka zašla v svět pozdní morosný, [37] ty široké průhledy v dálku do neznámých obzorů, ty perspektivy tak melancholické, třpyt blouznivých hovorů... Dnes, sosák, stlačený křikem humbugů rozpínavých, svůj úřad si odbudu s tesknými zraky, prázdnotou usínavých, pták pokroku, bolest mi na prsou leží svým křídlem z olova; – snad ještě že červánky čekám nad bařinou domova, – i uléhám,... vstávám,... zatím se pozdí... Než zimy mé uběhnou, při tlapkání myší, při svítání mdlém chci dopsat povídku svou... II V té červenohnědé jizbě jsme před léty deseti... A záclony hnědý svit třesou v líc tomu dítěti... A nebyla ani starší tak mnoho. Nebyla, ta blondýna útloučká v pasu a trochu unylá. 38 Líc s důlky podlouhlou měla s tím bělem rozdechnutým; nos ostřejší vlnou se lomil pod čelem klenutým. Snad trochu germánské raçy v té bylo bytosti, jí modré se měnily oči dle nálad a bolestí... Šat šedý, vonící měla po nočních fialách, ty ruce dítěte nepokojné v zdrobnělých konturách. Jak host se svou starší sestrou vždy skromně usedla v tu červenohnědou jizbu, kde ticha se šeřila mdlá... Tam vzadu se stmívají lesy za střechami rudými, vzadu a žloutnou louky do dálky a topoly staví se v řadu, nic... jenom to náměstí ploché a vrabců cvrčení, nic... jenom ta oslnivá hra červencových dní... 24 Zde řekla mi: Poslyšte pane, (mne bylo sedmnáct let) to bylo by zábavné jíti, se do lesů procházet... Já včera si vykládala francouzské karty, včera, já celou noc nemohla usnout až do ranního šera, a pojednou přišlo mi smutno, já plakala, bláhová! Pak celou noc seděla u mne, ta stará Blažková! O čem jsme si povídali? To povím vám pozděj snad, i co mne tak mrzelo příliš, chcete-li poslouchat!? Tak žvatlala... Pak řekla: Ach komu jste patřil, komu, když zemřela vaše matka, před léty, dávno tomu? Já vesela budu... Snad soucit vhod může časem být, – své řeknem si příhody staré a chcete mi uvěřit? 40 Zda čtete verše? chci půjčit vám ty, jež jsem opsala, já v dívčím ústavě ráda je tehdy čítala... Ty dejte mi úlohy staré, mám ráda váš rukopis, ten dejte mi podivný herbář, jenž pro vás cenu měl kdys... A třebas chcete-li, ještě jej doplním rukou svou, váš děravý, chuďoučký herbář, brr! latinu šedivou!... Vy nějak se zdáte mi plachý, blíž sedněte, smutek váš zmizí, o Praze vám povídat budu, když jste tak zamlklý, cizí,... jak zakletý princ se zdáte mi s těmi úsměvy... A když jsem už tolik řekla, teď mluvte, bavte vy.“ III Tak poznáváme se brzy a dosud před zraky mám ty hodiny rokokové, jich tikot sem-tam, sem-tam... 41 Hrá zelený přísvit květin, jenž vzdouvavě v oknech se chvěl a stojan na levo stojí s hříčkami barevných skel... Zde mnohdy, když osamíme, se potká zrak po divech lačný; to odejde sestra mladší neb otec ponuře mračný... Zde jednou se usměje dlouze a chytá ruku mou; pak jaksi se zarazí, leká a mluví šelestu hrou:... „Tak poslyšte... Abych vám řekla (a cukla nervosně rtem) – já nikoho neměla ráda, nikoho před bohem... Mně říkali, že jsem hrdá a to byla vina má celá, já churava byla jsem dlouho a jako noc omrzelá, v té samotě štítil se lidí můj drážděný, žalobný pláč, ni kostel já neměla ráda, a modlit se? Nebylo zač... 42 To proto snad, proto, že v městě, v té směsici tekoucí vřavy, krom zájmů svých pražádný člověk se nad žalem nezastaví... A dokud cos nesžírá, dokud žal první nezaúpí, smrt, láska neb neštěstí, nemoc, tak tupí jsme, tak tupí... Až u vás teď... (snad vás mám ráda?) mně smutno... snad vás mám ráda? že neusnu s modlitbou za vás a úzkost mi na srdce padá a teskno mi při klekání a teskno, když večer se schýlí, mé dopisy jsou tak divny, jež družkám píšu v té chvíli...“ IV Jak sladko je na sebe zvyknout, já jdu a přichází též, jdu zahradou – za růží bílou se modrají stuhystuhy, kam jdeš... Jdu, na housle improvisaci zabouřím jásavou, již slyším zdušené kroky, jež v pěšinách se hnou... 43 Jdu, toulám se šerem, bych zlaté to prodloužil snění, jež zpívá, za kmeny kaštanů světlá z tmy ona kývá mi, kývá... Kde ona, tam já, kde světlo těch zorniček přivřených, a rukou delikátních kde prsty, stisk prstů mých... I jednu lekturu máme, v ní shodu... jak může to být!? bud vysmějeme se oba, neb stejný vzruší nás cit... Nám stačí jen slova veršů, v ne hloubku vkládáme sami, jen hudbou když melancholickou zní pochod rythmů známý. Nám podzim se líbí lépe než jaro... líp mračen tíž, sníh, vichřice, cosi nás blíže, blíž cosi pojí, blíž... A lampy veselé plání při kamen praskotu, při františků vůni a jablek míšenských sykotu. 44 Nám cesty se líbí pusté a úzké u skrčené vsi, v tom rámci vzdálených lesů, kde v dálce jen štěkají psi. Tak sebou jen okouzleni a zájmy, jež ten snad znal, ten šťastný, první kdo láskou a čistou miloval... V Za neděle jednou dlouhé a plíživé slavnostním chodem, my našli rytiny staré v té knihovně, děděné rodem... Ty v otcově bibliotéce, kde ležel prach sluncem se chvící, jak náhodou octly se (odkud již nemohu, nemohu říci)... To vše, co v nich sežloutlé vřelo, nás sblížilo, do duší nám padalo humorem, vřavou neznámých ovzduší, vsi Brouwerovy, hospody vesské výskotem zvučely, nad Douovy genry změkčelé shon Tenierse zdrsnělý, 45 tu zřel jsi kraby a kupy ryb Snyderse, – slatiny a lesy Hobbemovy, Ruysdalsovy mariny, Van Dyckovy sladké paní na cello hrající a Hoochovy hollandské jizby s paní nad přeslicí, a Wouwermannovy koně na vojenských táborech a Cuypovy břichaté krávy do dálky hledící... Tak listy šustily... Šťastna v tom koutě ztraceném, se na mne vzepřela zlehka suchoučkým ramenem. VI Tu jednou společnost přijde, žert samý, humor a smích. Les! Paseka bude vonět po jahodách červených! U lesního zříme lišku na řetěze vyplašenou, jak přebíhá teskně a hryže klec svoji drátěnou, 46 my vidíme v prostřed luhu tu studnu s okovem, kde ve vodě možno zříti les tmavý, nebe v něm. Tu myslivna stála, ryvíz zavoněl od plotů. Zde společnost seděla ještě při kytary břinkotu, při brnkání kytary, při smetany doušcích svěží, při vytí psů, jichž ozvěna táhlá po vrcholech sosen běží... Zde u této lesní studny blíž zahrady, kde rudnul mák a ze všech stran lesy kryté (v tom tichu, kde netiknul pták) já políbit chtěl ji poprv podloudně v krouživý vlas, ó kterak se bránila, ohně vyšlehly z dlouhých řas a prudce ňadra se zdvihla jak vlnou tajemnou a hněv se v zornicích tavil zděšením přede mnou... 47 „Ne, vzkřikla! Ne nechci“ – a bála a bála se pohledů mých – a slova teď vázla; jen šumot zněl větví zhýčkaných. Ah, úpěl jsem, kterak to možno? Zda přec mne miluje? – Leč ona jak z kamene byla: – teď konec všemu je? Mně sevřela vášeň hrdlo, pláč v očích lítostivý, mně hořko bylo a hněvno a zmatek škrtil mne divý, pryč musil jsem, pryč – až kdesi mi neznámým pod lesem já do mechu zaryl svou hlavu a hořce plakal jsem... VII Tak zbaběle... vskutku... Eh, k smíchu ten výjev barokní! – Jak dítě já dosud byl čistý, leč tak se už nevrátil k ní. Neb ve mně to bouřilo tehdy, stud, bolest a podezření, však okouzlení víc rostlo jak světlo jarních dní. 48 A jako bystřiny horské má vášeň v srdcí mladém v ten proud se sbíhala, rvoucí již všecko svým prudkým spádem. Tak neznámých pocitů řeky z míst vypryskly neznámých snů, mou myslí hřměly a srdcem přes záhony dětských dnů, hloh dětinství a šípky čistých těch růžových snů mých rvaly a karmín modřínů – světlý klid mi rmutem postříkaly, ó rychlým se rozplynul rythmem mé mladosti příběh jak pěna, – to první se ozvaly strasti, jichž počátkem žena, žena... VIII Ne... bez ní... oh bez ní... ó jaký to mohl by život být? – jak somnambul já se vrátil do dědiny. Měsíční třpyt, noc světlá se měkce pila do doškových, modravých střech, přes cínovou plotnu luny se teplil obláčků dech, 49 a v blízku kolem mne domů šla stáda kolem stohů, jich strakatá břicha se houpala a vlékly se oblouky rohů, prach, trávy vůně, – bič práskal, tmou vřískala hlasů směs a bukot kovový zmíral, – vše smutným se zdálo mi dnes, jak výroční trh je děckuděcku, když vozy odjedou a bedny klapají šerem a všecko prázdní se tmou,... pár papírů větrem šustí a kroky prázdnem již znějí a dítě sedá si v koutě bez hračky, již odvážejí... IX Zda spí již? Ó nikoli... Z okna se na modrou dívá ves, stín tmavěl na pozadí světlém... Jak ruce zkřížila dnes, jak povadle na nich ležela ta hlava zcuchaná! Já pod oknem přešel, tak zdála se jak paprsky uspaná. 50 Ah, vášnivé výčitky ve mně, jak možno... již před ní jsem stál, pod oknem se bělaly bezy a měsíc nehnutě plál. „Vy? Jděte!“ s výčitkou šeptla, to kaprice pouhá byla, „hle, zde máte moje čelo, já všecko již uvážila...“ Mně bylo všeho tak líto, tak zticha zaúpěla, ret odhrnut nad zoubky cukal a brada se dojmutím chvěla... Tu v zápěstí obnaživ ruku já řek': „Hle, tak miluji vás! zde špendlíkem vbodáno jméno je vaše na věčný čas, – ah Bože!“ Nad římsou okna jak tehdy sehnuta stála, mne chytla a vášnivě s pláčem mne tehdy zulíbala... X A bylo to kouzelné léto, to kouzelné, rozpjaté, vonné a plným souzvukem znící jak ze dna lásky oné. 51 My mnohdy se prořekli někdy v hře pouhé, chvílí tou že důvěrnou vteřina zdála se, tak příliš důvěrnou... Ne, ona se nestyděla za naivní nápady moje. Však tajemství naše teď měla již klidnější krise a boje... To byly kouzelné večery co hluboké planulo nebe! v snech prvních romantik bývali jsme začarováni v sebe. Dle slibů plachého blaha my svými chtěli jen být, jen sobě my patřiti mohli a sebe jen ocenit... Být takovým věrným soudruhem, tak houpat ji v divoký let, až praskavá houpačka úpěla, to nikdo nedoved! Ty tance na sadě, na horách, když západ has zlatistý, běh za vážkami, ty v jetelích se krčící čtyrlisty! 52 Ty návraty z výletů v noci, kdy do deště ohně plají, kdy rámě jsem tisknul jí pevně na samém vesnice kraji... Pod topoly rozšuměnými kdy jsem ji líbával, co déšť na deštník promoklý mrzutě bubnoval... A všude nás plnila štěstím ta blízkost vzájemná, ty pokradmé plaché styky, mha bolesti tajemná... XI A dny se střídaly, běžely a podzim zaburácel – pak šípky rudly a v polích se jeřáb na slunci chvěl... Den přišel a Homér mne vzbudil... Na míle se plížící již do školy studenti sjížděli se krajskou silnicí... Teď biče kolem nás práskaly v slunečných podzimních dnech a staré se matičky loučily a hoši v hovorech 53 ve voze na kupách peřin slavnostně zdravili a staříci s dýmkami v ústech se lišácky tvářili. Pak zbýval jen den! A tehdy k nám přišla naposled... Tak smutně se rozloučila, zavlhlý slzami hled... Jak matrona starostlivá když o příštích rocích sní, již znala daleké město, ty učence okresní; ji lekal poťouchlý páter, ten Farisej s žihadlem v rtech, jenž o svůdnosti žen kázal nám na exhortách všech, a ředitel, v paralelách jenž mluvil kousavých o otcích, nomen a omen, o zvrhlých individuích!... [54] III
PRAŽSKÝ ROMÁN
Prospero: Hleď abys slovu dostál, laškovnosti nepouštěj uzdu; svaté přísahy jsou slámou v ohni krve. Zdrž se lépe, sic, slibe, dobrou noc!
W. Shakespeare: Bouře.
Doch die mich am meisten gequälet, geärdert und betrübt, die hat mich nie gehasset, und hat mich nie geliebt.
H. Heine: Lyrisches Intermezzo.
[55] I Zavířil sálem kvapík. Jako vichřice rozházel chumle polétavých hlav, tisk boky k sobě, ruce lehce spjal. – Ty bílé ženské obnažené ruce, a šíje bílé s leskem umrlčím! Míjivé barvy párů tančících, laštovčích fraků, ženské nahoty, krouživě ve shroucené elipse se střídaly; ta massa pohnutá až ku plyšovým křeslům otáčela své rozvášněné vlny svítivé nádherou šperků, leskem toilet... Tu zpitvořená těžká elegance s nádechem vyzývavé frivolnosti, tu první květ, jenž teprv rozpučel, tu resignovaná, sestárlá krása s tou unuděnou vráskou kolem rtů... Gardedám teplé oči obřadné hleděly na ty páry míjivé, vše hořelo modravým světlem lamp, sloupy a fresky, pozlacený strop, měnivých lustrů těžká dekorace. Obstárlé dámy, páni plešatí za křesly, – ohlučivý orchestr, – vše bylo fantastickým průvodem k pocitu, jímž se vpíjí pohlaví tím náruživým sežehnutím ramen, 57 k pocitu vůní ramen bělostných, šíjí a hrdel, rozpálených lící a polétání svislých kadeří, k pocitu tvarů měké ženskosti pří oddýchání ňader zdvižených a horkých dechů uvolněných rtů... To přišel také čas radostí mých; ty přišly dny, kdy vášní rozbouřen já v radovánkách viděl život svůj a ukolébání jakés poetické. A láska mládí – ta jak ubohý stín tiskla se do koutu srdce tmavých a ustoupila, bledla rozšlehána silnými dojmy první mužnosti; titěrně směšnou zdála se mi být! A přišlo to, jak jiskra zašlehlo; hlas jiné ženy kdy jsme poznali, vlnění hrdých kroků, postavu, jež nade všecky nejkrasší se zdá. A žena ta je nejduchaplnější a nejkouzelnější, tak vznešena! Jak vichr do světa a ohnivý, já troufal jsem si celý zvrátil svět svou láskou, revolučním blábolením o nejrůznějších v světě otázkách, a všecko šosáctví já na dlani mel vyloženo, tisíc jasných pravd. 58 II V tom sále při vlnění párů tančících já seznámil se s ní. Vlas měla havranní a malá ústa přísně sevřená a ironicky rozžhavené oko, výsměvné poněkud a dráždící... Podlouhlý ovál subtilní té tváře jak mramorový, truchlivý tak byl a bylo potřebí doň život vlíti... Můj mozek odpočíval... Cifry, systemy a každá čtená věta, každý hlas jen prázdnou pustinu a ubohou a nudnou chvíli bez účele nes, vše byla ona a vše život v ní... A tehdy ve mně ona jarní bouř ve víru tance rudým bleskem vzplála, když jsem ji tisknul v lokty chvějící. Neb sladké oči měla vysmívavé, těkavé, prochladlé, černé jak noc veliké oči! Tělo s gracií tak z dětských právě dospívalo let zrychleným vzrůstem... Kouzlo lilie, přes noc jež rozkvetla, v tom vlnění nalitých ňader ssál jsem každým rytmem a jejich horké zavlnění, vzdech, i výkřik, šept, a prsní, altový hlas, jenž mne upomínal na znění rozezpívané violy d’amour 59 když umělec sám nadšený v své jizbě se nechá unést largem naříkavým, – hned měkce, hned s úsečnou laškovností a temperamentem tak přelétavým nástroje psyché mění bohatou: tak ona... III Pak se stala tíživou má první láska. Léta uprchla, ó dlouhá léta! Děcká láska má docela vyvanula, jako v jaře v den jeden vytratí se fialky a jejich vůně neucítíš v stráni. A její dopisy jen budily mou bolest, – ona nezměnila se; vždy toutéž frasí blouznila a totéž milujíc dávno, stejný měla svět, jenž nešířil se, – a jenž s roky pomalu mi cizím, nudným a bez zájmu byl. – Můj život skokem, jistou evolucí zporážel modly mládí, – kterým ona se dosud klaněla... A trpěla teď nevýslovně, – přišly těžké dny a s nimi doznání, že oba sobě již nemůžeme nikdy rozumět a světy naše že se rozdvojily. 60 Ona tak lpěla na všem, o čem kdysi jsme horovali, jakous kulturu citů a visí, lhavých nadějí nechala bujet v srdci. – Žila tak jak před roky a snila právě tak, na místě stála, jako mnohé ženy, doufajíc stále... V jednom změnila se bytost její: stárla, stárla, stárla,... při každém bezděčném já zřel to setkání, neb při náhodné svojí vycházce, když s okna kývla smutným pozdravem... IV Být otrokyní moji toužila, choulit se u mně, jak zděšený pták. Cos velikého o mně snívala... A každá moje rána, každá bolest mnou způsobená, takou nebyla, aby to všecko podlým nazývala... Ale ty její divné pohledy, zlomené řeči, tiché dopisy s podzimní barvou, byly plaché již jak ptáci, kteří chtějí odletět, jen kdyby mohli Oh jen kdyby mohli!... Však nemohli a křídly znavenými se chtěli utlouc' aspoň šíleně a padnout k nohám mým... Již nevím jak... Leč delikátně, upřímně a vřele jsem psal jí často o té divné lásce, 61 o lásce dětí, která v mužný věk vyvála z duše... Pozdě pochopila... A nadobro tou ranou rozdeptána se zmátla ještě víc... Mou lásku děcka vznítila kdysi... Ale lásku muže já nemohl jí, nemoh', nemoh' dát... Mne trápila ta velká písmena vbodaná do mé ruky; maniaků a rudokožců jsem si spílával... V Teď... záhadného toho démona s vysmívavými zraky podmanit já s celou vášní chtěl jsem zbuzenou... Já úmysl měl, toho démona s chladnými zraky sevřít v náruči, až bolestí by slzet musila... Ji vyhléd‘ jsem si za svou... K ní a k ní jak k budoucí své ženě pohlížel jsem žárlivě a s divným zbožněním, mé návštěvy se vlékly nekonečné... Den každý tenkrát, za vánice zimní, když vozkové tam venku práskali v zvonivý soulad noci nastalé, do intensivně světlé světnice já vstupoval, jak známý, milý host, jenž baví a je baven... Hůlku moji odňala s lichotivým smíchem děcka, 62 jež od včíra mne nevidělo; čapku si brala k sobě blízko, na klavír, kde nejmíň měla být... A zábava se starou tetou rozproudila se. Ta z pražské, staré byla rodiny, kmenovní jakés ještě, staromodní. Němčina moje zkomolená třásla se v jejích usměvačných, drobných rtech s důrazem opakována. A všichni my smáli jsme se dlouze, šosácky... Pak blaženě jsem srkal číšku čaje při Dvořákových tancích, které hrála nevěsta moje trochu těžkopádně... VI Při tom všem užíval jsem života, jak dav rozumí prostě: užívati, vše to, co jiný dělá. Ne snad hýřil, sil ztrácel, bouřil právě přepjatě, na piano, do prázdna v divokých toulkách. Já ovšem připletl se s kumpány ku mnohé noční tragikomedii i krčmy vytlouk’ jsem a ženy prodajné jsem poznal jako jiný smrtelník, ve flirtu lehkém tlouk' se kavárnou: myslil jsem, že jsem originálem svým suchým vtipem... 63 VII Denně docházel jsem k oné záhadné mi bytosti, jež ženou být mi měla... Zdálo se mi, že neznám ještě celé její duše... Snad nízká bytost, inferiorní já tehdy proti ní jsem vskutku byl!... Již prvé týdny co jsem sedal u ní, výr skuhravý mi v hnízdo mozku sed', výr, který ptá se: proč? a jak? a co? Dost času! Času dost! a čekal jsem výbuchy její, náruživé sny, jež po mně ruce vztahovaly by; já myslil, že ji musím umučit, když nepřisel jsem, nebo zamlklost když vyčkávavá sedla mezi nás a přesyceni z každodenních rozmluv, jež dřív jsem nechtěl zbarvit důvěrně, až ona sama touhou ubledlá se prozradí a láskou vášnivou vybuchne slzíc, a až celé peklo bolesti její ke mně sníží se. Ta samolibost moje romantická hluboko zapustila kořeny. Tak večery míjely při čaji v hovoru staré tety... V rozpravě, jež k desáté se vlékla hodině, den každý já se mrzut poroučel... 64 VlIl Čas míjel, já však nepokořil ji k výbuchu láskylásky, o které jsem sníval. Spíš byla neklidná a pomatená jakýmsi vnitřním zmatkem pobledlá. Své prosté oddanosti snivé kouzlo ztrácela pátravějším pohledem otázek vyčítavých beze slov. Jakýmsi vysmívavým pátráním už dorážela každou návštěvou na obrat bezúčelných zábav mých. A neříkajíc ničeho, již brala mou předstíranou veselost a vtipy za lehkou minci,... jedno chtěla jen, co žena chce: rozhodné jedno slovo. A tak jsme otrávili duše své, – musila také zemřít láska naše... IX A ještě dál jsem hrál si jako žonglér, svou nepřítomností já donutit jsem chtěl ji k vřelejšímu tónu, zkrotit, já hlupec chtěl jsem zkoumat sílu lásky, – a zatím sám jsem ranou sražen byl a pokořen za něco málo dnů, v té právě době, kdy jsem vynutit chtěl peklo její lásky vášnivé, a podmanění její otrocké! Tu bolest moderního člověka 65 jenž ztratí lehce vše, co nejdražší za jeden okamžik a z důvodů své hrdosti se lhostejně dál tváří, já za nedlouho musil prožíti... Neb potkal jsem ji... ah! to peklo žárlivostí! v průvodu muže, jehož banální já duši znal a před níž jsem se chvěl. Nějak se zalekla, že zrychlila své kroky. Nějak rozčíleně počla mluvit a smát se... Volně přešel jsem, hvízdáním pitomým bouř svého úžasu jsem hleděl utišit, poklonou ledabylou... X Ať milují se! Ať!... a já je vídal pak často spolu tam,... kde procházela se se mnou kdysi... Jako šílený já říkal nechť! A doma plakal jsem a plány měnil. Kolik dopisů pak psal jsem, roztrhal, jež začínaly otřelou hluchou frásí. Ale potom sám já to vše naivním a blbým shledal; já z nestálosti usvědčit se musil. Též kdysi miloval jsem! Ale v ní se jistě, jistě nezachvělo nic, ta struna, již jsem toužil zvířiti bolestí vášně, touhou hladovou, – eh, krása bezduchá! A všecky dopisy 66 jsem ničil uklidněn... Leč chodil jsem se dívat na nábřeží, kudy šli vesele, bezstarostně zavěšeni... XI A tak jsem chlácholil se: Byla mělká a obyčejná přece jenom duše! Ba, vzplanutí teď svého nechápu! Teď je mi dobře. Nikým neklamán si budu žíti, hezky opatrně se pobouření čivů vyhýbat a lidem v ničem důvěřovat nechci. A svoji vinu na své okolí jsem svaloval a odvykat se učil. XII Hle, jak si přispíšil, ten hrozný člověk, po způsobu chasníků venkovských! Tak jsem si odlehčoval, odhazuje pozvánku snubní k jiným pozváním... V dnu deštivém, kdy onen sňatek byl, slunečno mírné přehánělo se přes ulici, jež vodou svítila a po nažloutlých chodnících a sřídlých akátech, jež tu stály nahrbeně, a nuda, nuda na předměstí ležela. A koně fiakrů hrabali v mokrou dlažbu, před kostelem se v dešti kupili. Já též jsem projel řadou povozů 67 a zastavil se před schodištěm chrámu, Černavé, oprýskané, smutné stavby, zamlklé v přítmí stromů opadlých. Jakési tenké hlasy tiše zpívaly a od mše zvonky zněly... U vytržení ve vozu přítmí olamoval jsem ořízku zlatou snubní pozvánky. Leč nemoha se dočkat, v rozčilení bál jsem se, spatřit ji, když z kostela se zavlnily davy k odchodu... Já na vozku jsem křik' a poručil odjeti rychle! Myslím, slzel jsem dokonce, proč? Vždyť ani tenkráte mne ráda neměla. Jak cynickým jsem šklebem odbýval ten celý život, v kout fiakru schoulený tenkráte! Co na tom záleží! Co žena, žena! Co hloupá láska a co přátelství? Snad cit a myšlenky? Co svazky pokrevné? Co drobné radosti a boje svízelné? den dnešní ku příkladu? Malým vše, soukromým obchůdkem, věřte mi, přátelé, a za život to všecko nestojí... [68] INTERMEZZO
IV
SMETANOVO KVARTETTO
„Z MÉHO ŽIVOTA“
[69] I Jak opilý ze síně koncertní jsem s hlučícím se davem vypotácel... Klapala sedadla a koule lamp svůj modrý žár utlumily. Různé zápachy voňavek třásly se nad chumly zvířenými šálů, v než dámy zahalily se... Ještě jak pizzicatem v sále cvičebním kdes vedle housle něžně zalkaly pod prsty umělce, jenž zveselen potleskem bouřlivým; s laškovnou vervou smích sonórní se zatřás; sluhy hlas rozeschlý; mazlivý hlas dívčí tiknul; a široký proud městské společnosti se začal náhle volnit po chodbách, ztlumený koberci... Noc byla jasná, v tvář dýchla azurové, mrazné nebe a pronikavě lesknoucí se sníh. Tam se schodiště proudem valila se mračna strakatiny velkoměstské, kočáry hrčely a dvířka bouchala, klusavý koní běh se ztrácel kamsi, do ulic mizel s matným hrčením. II Oh podivné, kouzelné kvarteto, to geniální rozbouření duše, ku mužným vzruchům bytost bodající! 71 Dech jeho velký ještě se mnou jde, žár, bouře mládí, humor, melancholie a tužby těhotné a utrpení, sny mladých extravagancí a měké lichotné spousty láskyplných slov, noblesy tiché a zas drsné bouře mi rozkládají v duši akordy; a pak – ten hrůzou končící se tón, jak ve výšce by zůstal viseti!... – – – III Životu zemřel s resignací filosofa, když slyšel jen tón jeden vysoký, když přátel hlasu nezaslech, ni hřmění orchestru neslyšel, ba ani ne zem kdyby sřítila se s rachotem, jenž neslyšel hry vlastních rukou ubohých, když plála světla nad užaslým davem, jenž neslyšel potlesku ani výsměchu, jen mozkem sledoval vše těžce churavým, dle taktů v něm taktovkou svojí mával nad hrajícím, obrovským orchestrem, sleduje živé, němé pohyby v představe pouhé mnohotvárných zvuků, stál v mrtvém, nepohnutém tichu svém... 72 IV Ó mistře, mistře, báseň tvoje velká, s níž kupčit chodíme po velkých trzích, jíž kulturu svou vystrkujem' na krám, bohužel celá, celá není ještě, v ní schází ještě poslední tvůj vzkřik člověka, který ve tmě zákeřné se pere s děsnou svojí chorobou a lapá po tvoření křečovitě a lapá chvíle – v prázdnotě své hluché a lapá světla v pustém prázdnu mozku, po tónech hmatá, – ale ony náhle jak omrzelí, šklební sluhové vykradou palác a jej zapálí, jej opustí a pána v zuření a v bezvědomém, hrozném úpadku kdes v síni na podlaze ležet nechají... Ó mistře, nesmrtelné tvojí básni, v níž není pražádného pošklebku těm psům, již trhali tě hlupstvím, sprostotou, zločinně úpadek tvůj pečetíce, v níž není výčitky těm, kteří tebe ústrky přivítali z Göteborgu, ó mistře, nesmrtelné tvojí básni, ten děsný konec šílené tvé hlavy, o mříže blázince jež utloukla se, to konce ukončení ještě schází, ó to tam schází, to tam schází mistře, můj mistře, odpusť, ale to tam schází... [73] V
SMUTKY PERIPATETIKA
[75] I Je zima, sněhu měké spousty strou na chodníky povlak bílý. Plyn žlutá, matná kola hází na dlouhé řady bílých chodců. Je týden světlý před vánoci; – to jakás horečka je Prahy, v ní všude sosny lesem voní... A z čepic domů načechraných, z arkýřů civí sněhu spousty svým únavným a lesklým bělem... Řad světel žloutne modrým vzduchem, jenž mží se zimním po ovoci, a na chodníky zapadává; ze zašpiněných restaurantů a z knihkupectví, ze řad krámů, z výkladců světlo proudy jásá a věci v nové barvy spřádá... Koberce měkým plyšem svítí, filigrán zlatý ostře blýská, mlékově perly matně skví se, svit drahokamů ostré hrany jak nemluvňátko olizuje, tak šlehá, až mi oči slzí. Za třeskotu krámových dveří se valí řeka promenády; velikým tokem lidé spějí z úřadů svých a těsných krámků... 77 Děvušky v šátcích chlorotické se skočným krokem hrnou z dílen tak vesele a uličnicky, se smíchem proletářské chásky. S žargonem zpěvavým a kvičně, s pepickým tónem loučí se tu děvušky v šátcích chlorotické, tenounkým hlasem křičí „s bohem“, jak stříbrný by padl zvonek se stolu na kamennou dlažbu. Volavka ve tmě krouží sama, v upjatých šatech, pudrována, ten sestárlý pták prostituce! Jdou páry v sebe zavěšeny, jdou, míhají se po chodnících; sníh svistí měkce, padá, padá, tak v táhlých, velkých vločcích padá... Vousatí páni kol se sunou, přetloustlí páni oddychují, mráz rozkvésti dal jejich lícím. Buržoa s vousy špičatými, s grandecou vážné důstojnosti, jdou vlasatí tu studentíci, zvědavě, důvěřivě.hledí! Žid švadroní kdes po německu, řve, koketuje přes ulici; dav buršů míjí, čapky v oči, pod kandelábrem blikajícím; jakýsi herec prozpěvuje z Falstaffa kousek oblíbený, 78 jak sám by z této komedie starému utek‘ Shakespearovi, zvědavě za ním kandidátky s velkými bloky naslouchají. Embryo poety tu přejde, či malíře či virtuosa a lianovitými vlasy měšťáky straší udivené, vidiny svoje plaší, plaší... A radost, síla bouří ve mně. Tak neznámý a uzavřený jak noc ta, která právě vzchází, jdu slyšet ruchy, kterak hasnou, jdu slyšet Prahu ztichající, ochablou, chystati se k spaní. A kouře doutník za doutníkem, slyším, jak odliv její slábne s odbitím pozdních, nočních hodin, tak melodických, utlumených, jak v horách kdesi zasněžených, těch hodin, jimiž noc chce žíti! Samota její, prázdný ohlas té zimní, rozvětřené noci jaksi mé touhy uvolňuje... Ony svým volným spádem bouří v noc, v níž jak přízrak rokokový pod měsícem se město bělá, kde tmavnou kusy holých ulic jak vyhlodané rakoviny, 79 když vítr závěje si kupí a dlažbu mete šelestivě... Kdes dálným krokem dlažba duní, tím krokem, který v dálce zmírá, až utluče se v křivkách ulic. Snad ples je kdesi? Zarachotí jen kočár nebo drožek světla kdes v dálce křižují se bleskem; – poslední tramvaj kdesi jede, tesklivě zvonky prozpěvují; hubené koní silhuety na přídách domů přehoupnou se... Ty, noci, budiž velmi dlouhou, tys jediná má přítelkyně, krev moji stydlou rozjařuješ, ty rozsvěcuješ moji lebku, ty hýbeš kostrou automata, dáš rozžeravět moje srdce na rudé výhni denních strastí... II Ty stará kleci, těsná Praho, ty s bezhlavými patricii! Tvá plemena dvě vedle sebe jen žijí silou nenávisti. Vkotveny, opřeny o sebe dvě národnosti, zlobou doby se hýbají, a rvou se s celou elementární energií. Překrásně z paláců tvých páchne 80 již feudální shnilotina a z byró Tvojích opatrná se dvojakost dál rozbahňuje. Měšťáci tvoji, dobří lidé! Bez plemenných a ostrých známek dědí po syslech zvyky syslí, v dvou živlech, kde jak třeba plují, kde možno záda hrbit, hrbí, kde možno drzým být, jsou drzí! Eh, měšťák! Dobře v teple sedí, ten měšťák počítá své zlatky, ten měšťák skrblí, upíná se již před potopou sociální a karikuje konec věku... Ba tenhle měšťák, dobrý člověk, ten Prahou nikdy nezatřese: on vidí ve všem darebáctví... Ty stará kleci, těsná Praho, ty s bezhlavými patricii! Dnes inteligence jsi peklem, jež sama sebe pranéřuje, jež sama sebe obnažuje, jež na kasty se rozděluje za snahou: rozdupat a zdusit své šosáctví a farizejství. Vše jitří se a z bahna toho čpí mrtvoly a nové hlasy 81 se nesou k lepší budoucnosti. Bolestným tónem, sarkastickým smích mládeže se rozvolňuje, lučavkou žíhavou a trpkou... Jen tak ta hrozná, stálá bolest dá lépe zahnat se a strávit, ta bolest příliš pronikavá, jež mnohdy v noci spáti nedá. On, mládež moderní, jíž všude žár ohně schází, jež má ale šlechetný, ostrý, pevný nožík prosáklé jedem analysy, ta veří pouze jednou, jednou!... Smát učí se tak, sotva ráno do ruky vezme časopisy a úvodníky přečte. Staré si spočte řadou došlé fráze té oposiční vegetace. Ta mládež umí omakati své všecky velké reky zblízka, tak zrovna jako buržoasti své malé denní události... Nevěří mládež pouhým slovům: jak, co a kdy se může řešit, jak, co a kde by mohlo padnout; – viděla mnohé, mnohé srážky, viděla zbaběle již prchat i odprošovat, ujišťovat... Ne, v Čechách není žádné víry! 82 Poznala onen planý plamen a planý zápas bez myšlenky. Eh, mládež zoufale se směje svým příkrým tónem sarkastickým, zří s nechutí na svoje mluvky, na chytráky a na šplhavce, v koleji necítí se doma, tam čpí to zlobou, udavačstvím... Ó něco prohnilého v Dánském je státě... A tak nevíš, že je ta doba nějak příliš vážná. Vše k úsměvu tě dráždí, lehtá, ba lidé také humor mají neobyčejně vyvinutý od oné doby, co už možno se smáti všemu. Co už nelze uvěřit ani jedné duši po českém království. Co všecko zní jako humbug, fráse, fráse... Ty sotva rozhlédneš se, poznáš, že je tu všude příliš mnoho i popuzené ješitnosti, i obnošených exemplářů byzantinismem marastických! Ti dávno obvyklý tok všeho, života, umění a vědy ku slávě své a ku prospěchu jen svému starou cestou vodí, tou starou, osvědčenou cestou, na jejímž konci prázdno zívá... 83 A mládež těžce stůně, stůně, obětí řady spotřebuje pro uplatnění nových mozků, a rve se, šlape, k světlu touží a štve se k činům, popohání nejasnou dobou programovou! Zpět nemá času ohlédnout se, k budoucnu proráží si cestu, až pod pěstěmi nahé pravdy se shnilé třísky rozletují... – – – Noc mlčenlivá mrazí do tmy. Sníh bílý padá, padá, padá; mé kroky odměřeně znějí, jak závaží by hodinové tikalo v holých trámech věží... Z hluboká pod zamrzlým pláštěm stišené řeky, oddychuji jak obílené jezu pády pod mostem dole v zátočině. Noc, dobrá moje přítelkyně, své vločky sype osvětlené, zvířeně, zdlouhavě se vlekou bolestné duší epištoly, fin sièclu odvar pelyňkový! Mráz šlehá, řeže světlou nocí. A cítím, kterak nedočkavě já žízní práhnu po pramenech, po čerstvých, poctivých a svěžích... [84] VI
S ROZPITVANÝMI NERVY
[85] I Konečně! Diplom můj, jenž válel se po úřadech, ohmatán lhostejně, protekcí jakousi mi život způsobil: za stolkem zeleným si přivykat na divná akta, která dokumentují dno společnosti. Děsné příšery z nich vystupují, hrozná skutečnost suchými slovy hlásá historii zbloudilých duší lidských. Hrozná symfonie spletených řevů, o nichž nezdálo se nejrafinovanějším básníkům, krvavé sběři románové chátry, jimž idealista se vyhnout umí kouzelným kruhem svým, svěcenou vodou a farizejstvím svého učení! Bizarní, těžkopádnou hrůzou svou, pochody záhadnými způsobeny lidského mozku, vrství se ty zvuky: Písknutí škrceného novorozeněte na hnoji stáje; vzlykot dítěte nedospělého v loktech zhovadilce; smrtelný chrapot lidí vražděných ze msty, při loupeži a zloby zpěněním; a žeber praskot, vazů zlomených; křik tonoucích; svíjení otrávených, krev na všem, stydlá krev! to všecko zní mi ze spisů v uši slovem suchopárným, řve po zjasnění záhad, po pátrání 87 vzruchů a vzniků, po zdůvodnění příčin, vnikání v těžké ovzduší schopností, zvrhlostí a poznávání jednotek lidských... a já klidně musím ty křiky řadit podle paragrafů... „Jen žádnou sentimentálnost!“ se zakřikuji... II Jsou tiché, dobré úřednické duše a všichni ostatní jsou dobří muži. Nervosní trochu. Teď již poznali, že vše je vlastně pouhé řemeslo... S jakousi láskou naučili se na paragrafy lepit zločiny, na zločiny pak články paragrafů. Neb život nemůže stát nad něčím, něčím se obírat, s něčím se piplat, nad Hamletovou lebkou zastavit se, blábolit hlouposti a posléze se nechat unést citem... Konečně co zvrhlosti a bídy tělesné a duševní se samo přihlašuje, klepe na dveře plné věznice, po teple, po soustu, po něčem řve, co život svobodný by nikdy nedal!... „He, pravda-li?“ Chéf rozplašuje mi mé pochybnosti a mne zaučuje. Konečně! Eh co! s klidnou důstojností, jak tito byrokrati otřelí 88 bez příchylnosti k nějakému národu, výš, výše toužící do centra říše, kde kariera široké má tlapy, se stáváš úředníkem zděděným, člověkem praxe, jak se krátce říká. Člověkem v jistém smyslu váženým... III Zdá se mi však, zločinu nechápu jak jiní druzi! Zdá se mi to denně, že bez talentu, bez chapadel jsem, bez pátravých, citlivých tykadel, bez smyslu taxovati bezpráví i velezradu, a tak všecko to, co dneškem hýbe rmutem spodních vod. Má hlava, třeští mnohdy, divoce se rozskočiti chce, mé srdce bije jakousi úzkostí, má prsa sevřená chorobou nikdy nepozorovanou (či zdá se mi jen?) hypochondricky mi pobolívají... IV Eh, směšný, směšný, směšný, zbabělý strážce zákonů a toho, co pokoje zvem záštitou! A vskutku ke všemu nemocný jsem. V prsou mých ložisko bolesti se usadilo, pekelné hnízdo, v němž se zrodila 89 má černá úzkost... Lékař poklepá a usměje se bezstarostným smíchem, dá naučení: „Milý příteli, to není právě nic. Však to, co mrzí vás, (co říkal jste mi), tím se netrapte, to všichni bychom umírali tady nějakou všeobecnou bolestí se trápit tady! Nezmůžete pranic! Snad málo spíte? Mnoho přemýšlíte? Toť vskutku hloupé. Za ty všecky krámy vám nikdo ani krejcar nepřidá, sám o sebe se starejte, je doba zlá skutečně! Sám hezky do tepla se posaďte a nemyslete na nic, o rozporu své duše s činy svými a se svou praxí. Ostatně je pozdě a měl jste si to dříve rozmyslit, než studia jste počal... Dosti jinde se najde místa, jinde začněte...začněte...“ V A rozpor mojí duše s povinností se vláčí se mnou jako černý stín, mne okřikoval, chechtal se mi drze, mne život znechutil i přátele, zelený onen, přeplněný stůl a obligátní, vysušené tváře, i zvonek předsedův a dusnou síň. Též oni řekli mi: „Vy churav jste a jaksi povážlivě. Mrzut jste, 90 pohněván, hubnete...“ A lékař zas jen řekl: „Nic, to nic... Leč můžete se povyrazit. Na jih zajeďte, zanechte úřadu... Tak citlivým by čivům mohl Meran prospěti, ten vzduch, to slunce, měkké ovzduší...“ A při tom na stůl hlučně bubnoval, před ženami mne varovati počal, hru „Syčáky“ mi odporučil pro zasmání, vyjížďky časté, dlouhé procházky, a tělocvik a vůbec nečísti knih ani žurnálů a mezi lid se podívat a poznat, co tu je rozporů duše s povinnostmi, co tu pouhý zvyk jen vyrovná, co jsou dvě slova: ústupky a praktičnost. VI Prokletá choroba! Ta stiskla mi pořádné prsa! S trapnou úzkostí já poslech; na cestu já pustil se bez oné radosti zvolněných dětí a vězňů svému trestu uprchlých, na cestu bez plánu a bezděčně já pustil se s odvahou samovrahů; dlouhými echy černé zoufalství se ve mne ozývalo vzdálené. Oh, uniknouti na čas, na čas jen z ústředí, které otrávilo mne! Zářivou nedělí jsem odjížděl, 91 nedělí v podletí již odjel jsem za touhou neurčitou... V prsou mých seděla nemoc ještě nezralá, a třepala mnou tiše, zimavě, žluť listů spadlých dala tváři mé... Vlak supěl, duněl, brzda zvířená v stanicích skřípala... A vagon můj se prázdnil... plnil... Tichým večerem lucerny oči svoje krvavé blížením nádraží jak většily, v můj černý kout se na mne dívaly. A průvan, jenž se protáh s cizinci vstouplými, čerstvý vzduch vždy otřás mnou, zvonečky cizích nádraží a světla, v daleku roztroušená po stráních a blízkost měst, jež spala v noční tmě... „Ne, nejsem přec tak nemocen... Oh ne. Eh, kam s tím Meranem! Není tak zle“ já myslím si.. „Eh, Meran – to je k smíchu, pro souchotinářské je neduživce, leč já jim nejsem! Ujistili mne, že nejsem jím, a pak to dobře vím; na prsa klepu si – zní to jak zvon! – je třeba rozptýliti myšlenky a zabořit se v jiné ovzduší, to je to všecko...všecko...“ VII Černých myšlenek zda přece zbavím se? Tak žlučově a podezřívavě, jak vrány táhnou mou horkou lebkou, kam se jenom hnu... Šosácká Vídeň vzbouzí ve mně vztek. Špinavý kanál krotké Vídeňky můj smích... Ty chrámy, domy, pomníky mne dráždí, že bych všecko rozkopal, ty stavby obrovské a divadla, musea, obrazárny! rozkopal bych také shnilé Čechy naposled, až by se jejich blbé peníze rozkutálely jinam... VlIl Ohé, oh, proč přes Kras jedu? jedu? Hrozivé, jak vybělené kosti balvany a pusto, pusto, němá jen tu kleč a jaké ticho... Dlaň je políčko, před bórou ovroubené kamením, by neodnesla je... A obzor balvany jak lebkami se bělá rozžhavlý. Eh, musí hrůza být v tom opakování zde dnů a nocí, bez ukončení, to mlčenlivé, hrozné vycházení a zapadání slunce, hrůza velká v tvém zamyšlení, jímž si představuješ 92 i nekonečnost věčna, ono míjení, těl střídání, jak všecko kamsi mizí, i výkřiky, otázky, folianty, jež věkem hýbaly! Tu prahmota se skoupá chechtá parným slunečnem a tam dál – překypuje prodajná, koketně vnady načechrá, klín plodný nabídne, obohatí, mozky zmarní a jinde rodí lidstvo věčně bídné, svou neplodností zpečetí jich osud... A otrokyně Neznámého pána nevlídná, nepřátelská, němá leží lidskému pokolení, ve svévoli – – – – – – IX Proč při těch černých vždycky myšlenkách se při lži přistihuji? Vždyť já chci, chci žít a dýchat! Musím dýchat zde opojný výdech citronníků, moře, zem krásnou, užít pro ten kousek žití, jímž plíce tvé se chvíli rozdouvají! Chci vidět, lichotně jak lísá se to nedohledné moře k patám Terstu! Podivný západ hoři jiskrami, obrovským sloupem chví se na moři, jej přetínají bárky lenivé, parníky Lloydu táhnou špinavé... A kolem přístavních výběžků mól rybářské bárky řadou kupí se, 94 až v město sáhají a do ulic zablýsknou v slunci plachty lanoví... A podivný ryb zápach parnem vlá, parnem, jež nehne se tu na korsech... Italky černé ovívají se a prostovlasé v davech míjejí. – Co? Hudba náhle zazní piazzou, ho, vesele!... A ucho nastavíš do vřavy té a dlouho posloucháš, zvuk slovanský že jediný se ozve... X Špinavé schůdky s kopce táhnoucí se v baráků směsi, puch a parný výpar, pichlavé staré baby pod Castellem, ti rybáři, již oplachují ryby, žvýkají melouny! vše je mi odporné při výhledu na volné moře, svobodné, zde bída ta, – a dál ta panoráma! Ne, nechci k arsenálu! Nechci! nechci! Já pravím: nechci! Jakýs divný vztek zas rozdoutnal se v mrzuté mé lebce a já se zašklebil: potopa po mně... Evropa! civí ve strnulém tichu, národy stůňou, vroubky přibývají... Vavříny seschlé dávných bitev hnijí, a bude brzy třeba v týl si vpadnout! Měl jsem se podívat, pochválit, uznat, 95 kdy člověk zcivilisuje se zcela již v druzích vraždění? To záhada je... Za houfnici vyměnil pušku, pušku za smrtící zbraň, která sto ran hrozných vypálí v minutě... Odhodí píku a palcát odhodí a karabinu, meč ostrý raděj nastaví ti k hrudi! Nebude kouře, jenž by zahaloval oběti smrti. To už bude šlachta. Leč dějepis hřmít bude o hrdinách ve školských škamnech. Jaké pak by přec příklady mohly lákat dětskou mysl, než hromadné ty šlachty z vůle krále, jenž špatně poobědvav, špatně chápal kýchnutí kollegy?!... He, he... XI Dál věky půjdou v znamení bláznů a když slepým vzmachem zavanou křídly, nebudou již čítat, zda smetou červa nebo miliony. Nechte mne... Nemocen jsem skutečně... Nepište mi... ať aspoň nepředstavuji si vašich zdravých tváří... Co jen dělá má první láska? Ustaraná tak tam sedí u okna? Ne, dneska bych neprchal od ní, vyslechl bych ji a chtěl ji pochopit... A dneska bych rád u ní zemřel... Hloupý Insarov 96 a hloupý Turgeněv!... skutečně hloupý, ač miluji jej... Když tu v Benátkách v té smrduté, rozpadlé pohádce po Rivě Schiavoni kráčím dnes jak Insarov, já nechápu, co mohlo jej tady konejšit?... Mně zdá se puch bažiny zelené, ty sešlé domy, jak by je tisíc právě lupičů vykradlo v noci, jako ironie na trosku moji, sloupy báječné, budovy, paláce, z mramoru chrámy. jak moje zpráchnivělé iluse a vše mně připomíná bídu mou... Jak anachronism to mrtvé město živoří jako básník sestárlý na loži smrtelném... Tvé cukají zpuchřelé svaly... v puchu leží tu snění tvých mistrů! Již tě zalily účelné doby! Strojů rachotem svět kolem hřímá, myšlenkou a prací a shonem budoucnosti, životem, nadějí smrtelníků bláhových! – Eh, ty, mé prázdné hrudi podobno i mozku mému, kde je ilusí krásných a vřelých, řítících se v nic, tys protivno mi, tiché město ty i v lagunách tvůj hřbitov truchlivý!... 97 XII Zlá horečka mne dneska schvátila, když na lavičce kdesi na Lidu já pozoroval parník obrovský khediva egyptského... Zrak já přivřel jakousi mdlobou, mně se zdálo dnes:... Tah kání míjí nebem zlatožlutým, vybledlým, mírným vzduchem nepohnutým, noc světlá vzchází... Měsíc fialový (ach fialový!) dole na bařinách groteskním bodem v třtinách otřásá se... Mně zdálo se, že ve výšce kdes trčím... Pak padám zvolna... zvolna... letím s výšky, ne, řítím se a rychleji a rychlej za kadencí divější stále hudby svištivé hrozným pádem... Nevidím již, bez smyslů jsem... a náhle propast cítím, v chladivé bahnu bořím se až ke dnu a stojím již a vydýchnouti nelze... a hmatám kolem... a tu se mi zdálo, že nahmatal jsem vedle něčí ruku, jež teplá ještě cukala a svislá visela dolů... stiskl jsem ty prsty, oživly na chvíli a sevřely se... A jinam hmát’ jsem, holou cítím páteř, a maso kterak s ní již padá, padá... a hrůzou umíral jsem, zdálo se mi... [98] VII
IN URNA PERPETUUM VER
Řím... měl úctu k duchu, k obyčejům a právům každého národa, byť tento i sebe nepatrnějším byl.
Michelet „La bible de l'humanité“.
Bývají lidé, kteří se klidí z toho světa, nevyloživše všeho zboží svého.
Montaigne.
[99] I Urození páni! Dobrodinečkové! Hrabata, knížata! Tak žebrák mezinárodní ječel v křižovatce setmělé aleje v městě lázeňském, jež zmrtvělo parným večerem. Hrabata, knížata! Pak na pikolu jakous pískal a s čepicí k zemi se klonil, své oči leklé sledě do davu upíral, I přešly davy a zanik' hlas.. Jen promenádou vířil Strauss titěrným houpavým rytmem valčíku, valčíku, jenž půl je vzdělání velkoměstských žen. Světla rozžehnutá v stromech se třásla, do modravých kol mžikavých lamp větve padaly groteskní zelení nepřirozeně zbarveného listí. Mušky se vznesly s trapnou výškou tónů nad mojí hlavou. Hvězdy blýskaly nocí. Sám usedl jsem stranou, kde hudba vířila tlumeně a blízký ropot hovorů se srážel v směsici. Hořkost, mrzutá hořkost, hluboká hořkost, sesedlá jako krev zdupaná na místě zápasu, kouřila dech svůj otravný v samotu moji. Jaké pochybnosti vloupaly se mi do duše! Úzkostné osamění víry mé, snů mých, řeči mé, ve vření cizinců vléklo svá sražená křídla. Zde Čechy – nejsou už Čechy, zem tato není zemí naší. Zde dobrodružné výdělkářství s pohodlím se zahnízdilo. S tím nátěrem vznešeným, mezinárodním poskakuje podnikatel, peněžník – kavalír, [101] poskakuje služebná, ochočená havěť, poskakuje hotelier slovy sebevědomými, sklepník pod verandou hotelu, paštičkář v nároží ulic, prodavačka květin, mandoletář vychrtlý. Nevěstka mezinárodní se drze usmívá, švadroní kupec úlisný. Mezinárodní kněz chodí vyprovázet ztrávené diabetiky, mezinárodní lékař dívá se v odulé obličeje, klepá na prsa sípající nedalekým koncem. Mezinárodní houslista bouří tónů vzlyká nad tím vším... A ti všichni skoro – slovanského původu, necítí již bolest nad ztracenou pohádkou svého vzniku, jim lhostejný celý systém zcizování, jenž lianovité, své hrozné úponky, přes horstvo hranic rozestírá, sem, sem, blíž, blíž, a roste vřezává se provalenými hrázemi. I chodím krokem nezvučným, přemýšlím, po písku pěšin chodím, cosi nedomysliv hrozného a smutek roste můj. Jak horečně mne bolí tyto dny! Oh, uražená čistota mých tužeb naivní! Hluše smazané kapkami pelyňku! Jak mne bolí, zříti krev, propadlou odcizení, více než nemoc má, úžasně v konec se chýlící, jak mne dnes bolí konsekvence života lidského, již chápu a nemohu proklínat: Donuceni ústředím podlehli za honbou po skývě chleba, trpně či dobrovolně; synům jich nová morálka národnostní, nová řeč k dobytí chleba nová kultura otvírá své perspektivy, 102 jim vzchází nový domov bez lítosti nad starým, nad starým domovem, jejž nepoznali... II Brzy našel jsem přítele v návalu prvých dojmů... Churavec-melancholik. Ctíme svou bolest. Proud nového života hýčká mne tu a konejší a šťasten jsem jeho přátelstvím... Je příjemný hotel z černých kamenů zelení obrostlý, ta pavlač, kam veselost polí se dívá, ta nálada vzduchu, padajícího skly sklenníku na okna, kde se ubytoval. S tichou láskou jeho paní bdí nad jeho churavostí, s láskou trpitelky vědomé jeho konce. Nevidět na ní, že trpí, jen v zvucích klavíru to vycítím a v pohledu, jímž do kolébky na synka se dívá. Nechápu, jak jsem zdomácněl... Té bídné paměti! Unaven a nedůvěřiv ke všemu, bázliv před zmijemi, jež líhne parná naše doba, předrážděn sliby nesplněnými, k smrti unaven, bez víry k lidským pravdám, ku spravedlnosti, již rozhlodal červ lidské samolibosti, a tak již nemocen, že zlobným úsměvem pohrdám světským vladaříčkováním, já vskutku nevím, jak jsem zdomácněl... A myslím, že i hlas můj skoupý pozbývá drsnosti, 103 když šeptá: Milostivá paní! Jaká to kouzelná sonata! Však mne už netěší... A ještě číšku nastavuji rukou nepevnou... III Bezmocný a unavený divák, u jejich dítěte oddýchám rád na večer, když letní noc nám kreslí oknem otevřeným svou panorámu domů, věží v obzoru. U dítěte, jež na kolébce spí, mi volno, u dítěte mého přítele. Jak mívá sladké sny, že v očích veselých jiskřením tráví moji melancholii!! Sněhové ruce na mne třesou se a úsměv jeho rozpíná má křídla svázaná. Na ně tak často myslit, je mi volno zase i trpko zároveň... Hle, atom budoucnosti v něm ukrytý spí pod bělounkým čelem. – Čas přijde též, kdy v těžké akordy, jímž pláče národ můj, splývati bude, jak bystřina svěží, jasná sluncem, do vzbouřeného padne moře! Tak často v černých myšlenkách mi připadlo, že zvláštní jakés bezpráví jej stihlo, malého tvora, že se narodil v národě pokopaném! Záře raçy nesvítá mu v duši, nekolují krví prvky vědomí o síle, 104 hotová zralá kultura velkých národů nebude mu údělem. Přišel jen mezi nezkušené plavce, kteří plachty vyvěšují do špatné pohody. Přišel mezí zištné snahy, chytráctví i nerozum, který chce slovy spoutati bouři živelních pohrom. Tak slabým tónem v koncertu všelidstva a přehlušený přesilou se ztrácí křik šesti milionů, jejichž dítětem mu osud určil býti! Tam pracovat, kde jiní národové již všeho nabyli. Tam se hrdlit, kde jasné právo každý slepec vidí. Tam očišťovat mechy cizáctví! Tam ještě vzbouzet slovem křísícím svědomí vlažných mass, kdy mozek, který předběh události po positivní práci křičí! Tam zvykat si na paskvil přátelství sbratřených rodů, horších nepřátel? To všecko čeká na něho a on se usmívá? Snad příliš černě vidím. – Kde skoky čekal jsem, hlemýžd se vleče... Snad srdce mé, poraněno neprůhlednou dobou, v níž zvůle mocných rodí násilné skutky, snad přílišná láska oči mé kalí, snad hnisají ve mne nezdary časových otázek? Nastala doba, kdy ve voze šosáků jako hlemýžď vleče se pokrok a pokoj státu. Zpátečnictví nabubřelý duch otěží vládne na nedohledné doby, 105 trpasličí politika ve vnitru národa kramářskými kejkly mámí hladové duše, bezhlavě diktuje, neseje, nežne, a cesty, cesty naší neubývá! Zde v bázni o ztrátu vlastního blaha zašlápli hlupci myšlenku: „Popřejte chleba! Zbudujte silnou kulturu! Dbejte o své duchy! Pracující ruce! Tak ani píď prsti, žádná lavina, žádné převlnění odpadlíků zcizených, žádna moc, žádná bouře nenadálá neodnese širokým řečištěm dějin!“ Ten však, jenž zde se usmívá, nechť roste s mládeží, jež vše to pochopí! Ať právem zasměje se mému zoufání! Rty odhrne nad žalem neposvěceným podrážděného diváka století přešlého a soud můj váží jako výkřik v mlhách, dožité, nezdravé minulosti... [106] OBSAH
[107] Předmluva7 I Kapitola z mládí15 II První láska35 III Pražský roman55 IV Smetanovo kvartetto „Z mého života“, intermeco69 V Smutky peripatetika75 VI S rozpitvanými nervy85 VII In urna perpetuum ver99
[109] DÍLO ANTONÍNA SOVY SVAZEK III. ZLOMENÁ DUŠE
Báseň z roku 1905 Třetí vydání Vydal Dr. Ot. Štorch-Marien Praha II. Palackého nábřeží 32
v úpravě V. H. Brunnera v roce 1922 jako 58. svazek edice AVENTINUM ve 2000 výtiscích, z nichž tento má číslo
Vytiskl Frant. Obzina ve Vyškově
E: pk; 2004 [111]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Štorch-Marien, Otakar; Obzina, František
(Vydal Dr. Ot. Štorch-Marien Praha II. Palackého nábřeží 32 v úpravě V. H. Brunnera v roce 1922 jako 58. svazek edice Aventinum ve 2000 výtiscích, z nichž tento má číslo Vytiskl Frant. Obzina ve Vyškově)

Místo: Praha

Vydání: 3.

Počet stran: 111

Autor motta: Voltaire
(A. Voltaire)

Motto: Voltaire
(A. Voltaire)