Václav (1872)

Část 1, Antal Stašek

Diplomatická verze Ediční verze
VÁCLAV
od
Antala Staška.
Část I.
V PRAZE. Nákladem knihkupectví dr. Grégra a Ferd. Dattla. 1872.
[I] Tiskem dra. Edv. Grégra v Praze 1872.
[II] Milému příteli svému
JANU NERUDOVI
spolubojovníku v českých Thermopylách věnuje spisovatel.
[III]
I.
Stály hory na západě, stály hory na východě, spojujíce vzdušnou páskou jasné nebe s temnou zemí, jak dvou světův prostředníci; samy modry jsou a světly, jak by sloučeno v nich obé: mysl nebes s myslí země. Od hor k horám spělo slunko, chtíc v nich skrýti teplo, světlo, a již blízko bylo cíle. Nebe jasné, vesmír tichý, a jen vrány přes oblohu jako černých myslí davy [1] za slunéčkem táhly k horám, by se skryly v jejich lesích. – Země, jak by krev potila, kterou vssála ze svých dítek, plna květův červenavých. – Duchové ze stromů, keřů ve podobě dlouhých stínův vrhali se po údolích, a zas vzhůru, jako obři, objímali hory, vrchy. – V údolí se bělal dvorec, malý skromný mezi stromy; kolem luhy pestré kvítím. Babička jest paní dvorce, s čeládkou tam hospodáří, a má ráda Barušenku, milou mladou vnučku svoji. Před okny staruška sedí na sedátku ze trávníku, čekajíc tam drahé dítě, jež si hrálo po lučinách, a uzřevši motýlečka dále za ním v pole spělo. – 2 Sedí, dumá o zlých časech, zpomíná si dávných let svých: tenkrát slunko žárněj plálo, jasněj nebe v zem zíralo, pestřejší i bylo kvítí, lidé byli veselejší, čilejší a bujarejší; svět byl mladší a tak svěží, jak byl z tvůrčí ruky vyšel. Nyní však jest vráskovitý, jako její staré líce; zem i nebe potemněly, jako její vpadlé oko; lid jest smutný, neveselý, jako ona zádumčivá; – svět již dlouho nemůž’ státi, jako ona stářím zhyne. – Ale ten svět přec jen divný, vždycky její osud sdílí, mlád jsa v mládí, starý v stáří. – Když tak dumá, přišlo dítě veselé a štěbetavé. „Poupátko mé, kde jsi bylo?“ 3 „Aj babičko, za pahorkem honila jsem motýlečka: ale ten mně ulít’ v nebe. Pak jsem si šla na břeh sednout, natrhat si do košíčku doušky mateří a růží, které divoké tam květou. Hleď, babičko, v krásné lístky, jaké sebrala jsem s keřů! Slyšela jsem také kukat žežulku tam z našich hájův, víš z těch černých, jichž se bojím. Mně tam vždycky tak jest smutno, a když trochu v nich jen křiknu, hned se něco ozve z vnitřku, v nich též nikdy není ticho, vždy tam něco šustí, šumí. Ptala jsem se žežulinky, dlouho-li as živa budu. Ach, babičko, ta kukala! Napočtla jsem třikrát dvacet, a když hotova jsem byla, dvě se daly do kukání, kukajíce hrozně dlouho. 4 Jistě dlouho bude živa, jako vy, babičko drahá.“ Stařenka ji políbila, a jí košík z ruky vzavši, doušku mateří si brala. Divokých pak růží lístky dítě po zemi sypalo; jemný vánek odvíval je. – „Slunce již se k horám sklání, půjdeš spát již, milé dítě; dřív však pro vodu mně dojdi.“ Dítě spěchá, béře džbánek. Za dvorečkem pode strání mezi keři vrbovými prýštilo se hojné zřídlo, jasné, jako očka dítek, jež sem při západě slunce chodívaly čerpat vodu; a že vždy v tu vodu zřely, kolem nezabudky vzkvetly, vzpomínka to na jich očka. – 5 Naplnivši vodou džbánek, babičce ji domů nese, po cestě si něco šeptá. Znovu počínají hovor: „Mně se ani spát dnes nechce.“ „Proč pak, poupátko mé drahé?“ „Zejtra Václav bratr přijde, vždyť jste mně to sama řekla; kdyby již to ráno bylo! A kde byl tak dlouho Václav, o němž často povídáte? nikdy jsem jej neviděla.“ „Jak pak znáti bys jej mohla, an’s dvě léta stará byla, když se od nás pryč odebral.“ „A proč byl tak dlouho vzdálen?“ „Tomu, dítě, nerozumíš.“ „Povídejte, babičko, jen; já si pěkně u vás sednu; hleďte, venku ještě světlo, spát by ještě bylo brzy.“ – Baruška babičku znala, že vždy ráda povídává, 6 ale zvláště o Václavu, o neznámém bratru jejím. „Zda-li pak znáš toho pána, co má v Říčné velké domy, fabriky se tomu říká?“ „Ne, babičko.“ „Nu tak vidíš, nemohu ti nic povídat.“ „Babičko, jen povídejte.“ „Zda-li pak znáš toho pána, co má zámek v Dobrouchově?“ „Ne, babičko.“ „Nu tak vidíš, zas nemohu nic povídat.“ „I vždyť znám jej, babičko má! To ten zlý jest, velký člověk, co vždy po psích střílí v polích. Dlouhé černé vousy nosí, s puškou vždycky přes rameno po polích se stále honí, naše holuby nám bije 7 a jen neustále střílí. Když ho vidím, hned utíkám.“ „Znáš i také jeho ženu?“ „Ne, babičko.“ „Inu ovšem, jak pak bys ji mohla znáti. – Skrz člověka toho zlého Václav seděl v kriminále.“ „A kdo ho tam dal, babičko?“ – „Páni, milá holka, páni.“ „A kdo jsou to, tihle páni?“ V rozpaky babička přišla, neboť ač cítila dobře, co a kdo a jak jsou páni, přec to neuměla říci. Pomohla si jako vždycky, s povzdechem své vnučce pravíc: „Inu páni – jsou to páni!“ A babička pravdu měla, Baruška s ní cítila ji, také ještě šeptajíc si: „Inu páni – jsou to páni.“ 8 Při tom na četníky myslí, neboť ze všech všudy pánův, jenom tyto dobře znala. „A proč seděl v kriminále?“ děvče znovu ptá se čile. – „Václav měl být velkým pánem, neboť dlouho v studiích byl, třináct škol měl, v Praze bydlel, lidé říkali mu doktor.“ „To, babičko, jako ten pán, co k nám často z Říčné chodí, lidem údy napravuje, když si nějaký kdo zláme, a jim prášky předpisuje?“ „Větším, dítě, větším pánem! Učený byl, až až hrůza, a když domu přišel někdy, celý den vždy v knihách vězel, mnoho psal a málo mluvil. Nebožtík tvůj otec, syn můj, míval z něho velkou radost. Nebožka tvá matka se mnou 9 chtěly jsme, by knězem stal se. O tom ani slyšet nechtěl; škoda, že nás neposlechl! Mohl nyní tiše sedět, a mít boží pokoj v světě.“ „Ach, babičko, to je škoda! Světil by nám vždycky vodu, a mně věnec z bolevoček, když tu bývá boží tělo.“ „Budiž bohu poručíno! Nechtěl, nechtěl, nyní zkouší. – Bylo na jaře to jednou – nemluvňátkem’s ještě byla – Václav přišel z Prahy domů, rozjařen a vesel celý, jak by se byl znovu zrodil. První přišel zvěstovat nám, robota že pominula, svobodu že dali z Vídně, v světě že nebude pánův, že si budem všichni rovni; křiky byly, velký rámus, po horách pálili ohně, každý plesal, radoval se, 10 všichni sobě tiskli ruce, bratry sebe nazývali; smířili se nepřátelé, zdálo se, že svět se boří, a že rájem bude země. Václav všechno podněcoval, jakoby v něm oheň háral, změniv se až k nepoznání. Když jsem slyšela ty křiky, a když každý domníval se, že teď budem všichni páni, hned jsem v duchu pomyslila: kdož pak byl by v světě pánem, kdyby všichni páni byli?! kdo pak pracoval by pro ně? páni jsou jen přece páni, jak oni to nepřipustí. Svět se nemění tak rychle, zvláště, když to má jít lépe. Osmdesát let jsem živa, a svět pořád ve všem stejuýstejný, spíše horší, než-li lepší. Byli však to mladí lidé, v ničem nedali si říci. 11 A já přece pravdu měla, neboť v krátkém na to čase páni s vojskem táhli k Praze, svobodu jí chtěli vzíti. Když ta zpráva roznesla se, Václav celý rozohněný všechněm všudy kázal lidem, by šli bránit matku Prahu. Nebožtík tvůj otec, syn můj, byl vždy zhorka nakvašený, pomáhal mu bouřit lidi. Několik set sehnali jich, shromáždili kolem mlýna, který syn můj míval v Říčné, a pak odtud k Praze táhli; Václav byl jich náčelníkem. Jako dnes to pamatuji: byli vesměs hodní lidé, ale ty můj bože svatý! jeden na zádech měl flintu, z které včera vrabce střílel, druhý píku ze železa, kterou kovář právě skoval, onen cep pobitý hřeby, 12 málo který řádnou pušku. Já to hnedle povídala: co tam lidé pořídíte proti bodákům a dělům? Ale do všech satan vletěl, žádný nechtěl slyšet slova. Matka tvá, ta hodná žena, mohla vyplakat si oči – neboť právě bylas malá – avšak marné bylo lkání: časně ráno vyšli z mlýna, a když ušli as tři míle, husaři se vyřítili, číhali tam na ně v lese. Kdo byl moudrý, utíkal hned, a tak ušel bití, ránám; ale ten nešťastný Václav! Zastavil se s puškou v ruce, a když husaři se hnali, střelil po tom, co jim velel, na štěstí se ho však chybil. Byl to baron Hauerštajnic, jenž teď pánem v Dobrouchově. Ten když Václava tak viděl, 13 hnal se po něm v trysku s koněm, napřaženou maje šavli; a když byl již blízko před ním, vzepjal koně vzhůru předkem, Václava chtěl poraziti. Z pistole však střelil Václav, kůň se válel, baron pod ním. Václav byl by býval ztracen, byli by jej rozsekali. Mezi husary však jeden, co jim velel po baronu, Maďar byl a Václava znal; zajal jej a zachránil tak. Ostatní se rozprášili, každý prchnul v jinou stranu, různě vraceli se domů; za všechny vše ztrpěl Václav. Do Prahy jej odevzdali spoutaného jako lotra; tam hned ortel vynešen mu, že má býti rozstřílený. Avšak potom milost dali, a jen v kriminále seděl. Dvě léta tam ztrávil chudák, 14 smutná, dlouhá, plná žalu. Matka nad tím zkormoucená dnem i nocí plakávala, až ji ve hrob hoře sklálo; otec nad tím zkormoucený dnem i nocí zádumčiv byl, zanedbával hospodářství. Daně rostly, rostly dluhy, páni na otci se mstili, a mlýn v Říčné prodali mu. Žid jej koupil Bacharaches, koupiv sobě nejprv pány; s oroskoro zadarmo jej dostal, a pak továrnu tam stavěl. Smutno na ty časy myslit! Otec chudák žebrákem byl, ze mlýna jej žid vyhodil, a jen štěstí bylo pro nás, že jsem tento dvorce měla. S tebou se sem odstěhoval, avšak hrot mu zůstal v srdci; stále smuten, chřadnul, blednul, nebyl k práci, k hospodářství. V letě tamo pod jabloní 15 sedával den celý v chládku, v starých kronikách si čítal, a pak hleděl zadumaný před sebe neb do oblohy, na Václava vzpomínaje. Také někdy v les si vyšel, aneb za háj na kopeček, a tam odtud Říčnou viděl. Se slzavým okem hleděl, jak žid sídlo otcův boří, a si z cihel hrady staví, Aj můj bože, kde jsou časy, když nebylo žádných fabrik, ani žádných dělníků v nich, žádných židův, málo němcův. Nebylo ni bídy, hladu, hospodář s čeládkou dělil, u jednoho stolu jídal; nyní všechno převráceno! S židem, s němcem přišla bída, a ti jsou teď naši páni, lid jen aby otročil jim, sedlák by vzal žebráckou hůl, nechal židu dědinu svou. 16 Slepý mládenec to pravil, že takové časy přijdou; a hle, dobře prorokoval. Pěkná svoboda a rovnost, co nám stále slibovali! A ten Václav tomu věřil! Já jsem jenom prostá žena, ale nyní pozoruji, že dřívější naši páni, co nás měli pod robotou, měli přec jen lepší srdce, než-li tihle židi s němci. Člověk dost se nadřel – pravda – hlad a dluhy ale neměl, nemusil se četníků bát, a když něco potřeboval, dali přece, byť i zdlouha. Ale tihle – škoda mluvit! – Potom sám to nahléd’ otec, když tak smuten sedávával, a se díval v mlýna trosky. Já mu často říkávala: vidíš, Jiří, mlád jsi ještě, chop se práce, dělej něco; 17 jest-li nechceš u mne býti, já ti ňákou stovku půjčím, a ty můžeš něco počít. Ale byl vždy tvrdá hlava, – bůh mu dej tam pokoj věčný! Ne a ne – snad také nemoh’, neboť dub, když skácíme jej, listův více nevydává. Jenom dumal, jenom čítal, málo mluvil, sám byl stále, a když mluvil, to jen hrozil, proklínal a stiskal pěstě, až i z něho hrůza byla. Velebníček k němu chodil, často spolu sedávali; chlácholil jej, útěchu dal. Jednou v letě časně ráno vyšel Jiří, jako zvykle, pod jabloň si sednul s knihou, avšak víc se nenavrátil, více Václava nezhlédnul, aniž Václav více jeho. Tamo leží na hřbitově 18 vedle matky v jednom hrobě: bůh mu dej tam věčnou slávu!“ Babička si slzu stírá se svých vráskovitých lící, a pak zase dále praví: „Kdo by si byl pomyslil to, že on přede mnou tam půjde! Bůh mu ulehčit chtěl jistě, a mne ještě dlouho zkoušet! – Václav chudák vyseděv si na vojnu hned odveden byl, a to s zvláštním doložením, že vždy musí zůstat sprostým. Vojačil dva roky celé, až se mu to znechutilo, a jim utek’ kdesi z Uher. Jako dnes to pamatuji: listopad byl, temná noc, mraky černé, jako peklo, ani hvězda nesvítila. Vichr fičel, neboť právě as den před tím oběsil se v Říčné němec, správce židův, 19 a že zlý a krkavčí byl, čerti honili se s duší. Třásla od vichru se okna, vítr hvízdal skrze stromy, lomenicí domu třásl; na návsí psi strašně vyli, jak když čijí umrlčinu. Čeládka se položila, plna strachu v také hrůze, jenom já jsem byla vzhůru, v světničce své svítíc loučí. Růženec jsem modlila se za dušičky očistové, vzpomínala na Jiřího. Okno zařinčelo silou, růženec mně upad’ z ruky. Polekaná dělám kříže, vzývám syna, matku boží, za kamna se kryju bledá. – Myslila jsem v také hrůze, že zlý duch se dobývat chce; vzpamatovavši se z strachu, běžím rychle ku kropence, svěcenou si vodu beru, 20 a chci zažehnávat ďábla. Avšak okno znovu řinčí, kdosi na něj pěstí bije. Spěchám blíže podívat se, obličej tu lidský zhlédnu, šeptající hlas zaslechnu: „Pro bůh, babičko, to já jsem, jen mně rychle otevřete, ale by mne nikdo nezhléd’.“ Můj ty bože, byl to Václav! Já mu rychle otevírám, a on vstoupí: hrozný zjev to! Roztrhaný, jako žebrák, skoro bez bot, bez kabátu, třesoucí se zimou, hlady, vyzáblý a suchý, bledý, tváře vpadlé, v čele vrásky, jenom oči svítily se, jako z popele dva uhly: hrůza byla pohlednout naň. Pouze podle jeho hlasu s to jsem byla, bych jej znala, a i ten byl taký divý, temný a tak utajený, 21 jako z hor neb ze skal, lesův ozvěna když vrací hlasy. Neznám hořčích slzí v světě, než-li ty, jež plakala jsem, když jsem viděla tak vnuka, naději svou, otce, matky, pyšného tak v jeho mládí, bujarého, veselého – nyní skáceného k zemi, jako poražený javor. Čtyry léta – a ta změna! Odcházel co jinoch v síle, vracel se co stařec nyní. Byla pomsta boží na nás, největší trest byl však pro mne, že jsem musila vše zříti. – Used’ si, a temným hlasem, jako hlasem nebožtíkův vypravoval krátkým slovem, jak jim utek’ v letě z Uher, jak se toulal v lesích, horách, měsícův tré hlady snášel, až se ke mně sem tak dostal, 22 by zas odtud dále spěchal. „Tedy otec, matka mrtvi?“ „Ano, Václave můj“ – pravím. Při tom pohled’ v onu stranu kde stál kostel se hřbitovem, a tím jeho divým okem trhla jiskra, jako z mraku – ani slzu neuronil, jenom pěstě stiskal, hrozil: byl jak Jiří, jeho otec. Plakala jsem – stará žena, a když na to vzpomínám si, opět pláču, jako dítě.“ Babička si slzu stírá se svých vráskovitých lící, a zas’ dále vypravuje: „Na tebe se tázal po tom, ty jsi spala na svém lůžku. Chtěla jsem tě probuditi, on však nedal, jen v tě hleděl, čelo, tvářičky ti líbal. – Zatopivši v kamnech zatím, večeři jsem připravila, 23 snesla všechno, kde co bylo. Aj ty božíčku můj svatý, hlad měl jako čtyři vlci, nezbylo mu ani sousta. To mně nejvíc líto bylo, snášeti i hlad že musil! Usmáv se pak pravil ku mně: „Schovával jsem si své hlady, babička by strojit mohla, neboť vím, že ráda činí. Avšak dlouho nesmím dlíti, četníci jsou na mé stopě, musíme jim splésti cestu. Oni nejspíš mají za to, že já v Podlesí se skryji, u Marie svojí drahé. Dnes neb zejtra tam již slídí; já zde musím dva dni zůstat, a pak v noci odtud tajně zase do Podlesí jíti, když zde zatím budou hledat. Nikdo nesmí o mně vědět, čeládce nic neříkejte.“ – Vykládala jsem mu dlouho, 24 že to zhola nemožno jest bez čeládky, bez pomoci. – U nás byl již tenkrát Řehoř, dobrý člověk, spravedlivý, upřímný a vždycky věrný, k tomu chytrý, jako liška. S Václavem byl na výpravě, ozbrojen jsa cepem s hřeby; jen že utek’ před husary. Václavovi hned jsem řekla, že ten člověk dobrý bude ku radě i ku pomoci. Václav si na něho vzpomněl, dal si konečně i říci. Řehoře hned vzbudila jsem, a jej vedla do světničky. Nebyl s to, by hocha poznal; mnul si oči, koukal kolem, nevěděl, co s ním se děje. Teprva, když Václav pravil: kde svůj máte cep a hřeby, kolik husarů jste zabil? – poznal jej jen podle hlasu. Smluvili se – Řehoř plakal, 25 zaklínal se bohem svatým, že radš zhyne, hrdlo ztratí, nežli by měl dopustiti, aby četníci jej chytli. Nejprv radil, by šel Václav do baráku k jeho ženě, a když Václav nechtěl přijmout, an zlý jazyk mají ženy, dlouho za uchem se škrábal, a pak odplivnuv si, pravil: je to sice ošklivá věc, ale přece nejlíp bude, když pan Václav bude v lípě. „V jaké lípě?“ ptal se Václav. „Inu v duté, nade dvorem, co nám jako kůlna slouží. Dáváme tam brány, pluhy, a i vozy stavíme tam. Prostranno v ní, dosti místa, osm chlapů neobsáhne tlustý, dutý kmen té lípy.“ Znáš tu starou, šedou lípu, hle tam stojí, poždy stejná. 26 Osmdesát let jsem živa, nepamatuji však nikdy, že by změnu byla vzala; jest vždy plna listí, květův, kde se včely shromážďují. Jenom jednou boží posel udeřil do její vrchu, avšak nic jí neublížil, jak by byla stromem svatým. Moc by mohla vyprávěti, kdyby jazyk s ústy měla. Když jsem ještě byla malá, v stínu jejím sobě hrála, dědeček mně povídával, jako já tu nyní tobě že ta lípa posvátná jest, a že běda člověkovi, jenž by chtěl ji někdy skácet. Má prý duši, jako lidé – bůh ví, zda-li jest to pravda. Do ní měl se Václav skrýti. Dala jsem mu velký kožich, jenž mně po Jiřím byl zůstal, 27 a když kohout zakokrhal, ač tma všude ještě byla, Řehoř jej tam vyprovodil se zlodějskou lucerničkou, aby nikdo nespatřil je. Měl tam zůstat dva dni celé, jenom v noci vylézt z boudy. – Jaké štěstí bylo pro něj! Sotva Řehoř přišel zpátky, a mně počal vypravovat, jak mu dutou lípu zřídil, jako velký pro včely oul, postel uďál, vchod zahradil, jak jej bude navštěvovat, celý den na blízku chodit, – znovu okna zařinčela s velkým hřmotem: otevřete! Osykou jsem zachvěla se! Řehoř vzal si louče v ruce, otevírat vyšel dvéře, a když čtyry chlapy zhlédnul, četníky to s puškou v rukou, s věžičkami na čepicích, 28 strachem vzkřiknul, louče pustil. Všichni spustili tu na něj: chlape nevíš, co je zákon, ven choditi nemáš s loučí, pokutu nám budeš platit! Po té do světničky přišli jako rota šedých katův, a počali na mne zhurta: „Václava jsme přišli hledat, víme, že jej ukrýváte, a že musí býti u vás; proto svítíte tak brzy.“ Zapírala jsem, jak mohla, ale hlas můj vyzradil mne. – Prošťourali celý dvorec, ani místa nenechali, kde by byli neslídíli, ničehož však nenalezli. Rozdrážděni jako vlci přišli potom do komůrky, když již bylo hodně z rána. Seděla jsem u kamen svých, prolévala hořké slze; 29 u mne zůstal dobrý Řehoř. Pustili se zase do mne, bych jim vnuka vyzradila, a když nic jsem nemluvila, vzchopili se dva z těch katův, bodáky proti mně hnali, jeden z předu, jeden z boku, a pak zařvali si na mne: babo pověz, kde máš vnuka! Bodáky mně před očima blýštily se jako hadi; cítila jsem jejich ostří, a v tu chvíli se mně zdálo, že již projely mé srdce. „Zavražděte“ – volám na ně, – „ničehož vám nevyzradím.“ A již počali mne bodat, tlouct a bíti všichni čtyři. Vida Řehoř muka moje, ujal se mne, a pak pravil: „Do lípy utekl Václav.“ „Do lípy? a jaké lípy?“ řvali na něj katanové. 30 „Inu do té naší lípy, české lípy tamhle tudy“ – ukazoval Řehoř rukou. „České Lípy? Odkud víš to?“ „Inu, sám jsem jej tam vedl, doprovázel dneska v noci, a vám za to jistě ručím, že tam utek’ odtud od nás.“ Při tom kroutil obličejem, a tak pitomě se tvářil, jak by pět neuměl sčítat. Mluvil pravdu, věřili mu, když tak bázlivě se tvářil, jen že jinak vykládali, ovšem tak, jak Řehoř chtěl to. Odtáhli pak čtyři čerti, pospíchali za Václavem do České jej Lípy hledat. Zachráněn byl takto Václav. Řehoř skákal jako dítě, maje radost nad tím zdarem, a si stále opakoval: „To jsme chlapy napálili; 31 mně to hned problýsklo mozkem, když na vás tak doráželi, že jim povím o té lípě, a že nejspíš půjdou na lep.“ Od té doby ona lípa jest mně milá nade všechno; potom jsem ji zasvětila bolestné matičce boží, pověsila tam jí obraz, kde tak často modlíváš se, a kde světlo rozněcuješ k její poctě, k její slávě. Zachránila mne i vnuka, neboť když mně bylo nejhůř’, vzpomněla jsem sobě na ni, prosíc v duchu slitování, prosíc upamatování na bolesti její vlastní. – A ta lípa zelená se, květe stále libou vůní, včely mají u ní domov. Zdá se mně, že od té doby, 32 co ten obraz matky boží tamo visí milostivé, i ta lípa bujněj pučí, plněj kvete, líběj voní, a že stín i milejší jest, který vůkol rozprostírá; dům náš má víc požehnání, méně bolu, méně strasti, pokoje a míru více. Divenko má, pamatuj to, modlívej se často k matce, která rány srdce hojí, pokoj dává bídné duši, orodujíc, prosíc za nás. – Když ti drábi pryč odešli, Václava jsme zpět přivedli, který rád byl ze své spásy. Nepřál si však odpočinku, spěchal rychle do Podlesí, kde měl milou Marii svou, jistějším se mysle býti u jejího otce v lesích, než-li u mne ve dvorečku. 33 Měl až do jara tam zůstat, skrývati se lidem, světu; zatím já jsem měla sehnat na cestu potřebných peněz, by pak mohl dále jíti; do Ameriky chtěl plouti, v příhodnou však dobu zase vrátiti se nazpět domů. Pravil mi, že Marie již o všech záměrech má zprávu, jakou poslal z cest jí listy. Rozloučili jsme se rychle po tak krátkém sblížení se, a on Řehořem jsa veden ještě za tmy pryč odešel. – Bylo velice mně teskno, neboť se mně tenkrát zdálo, že jej více neuvidím, a že zhyne někde v světě daleko od svého domu, daleko od svojich přátel, a že ani s to nebudu, na hrob jeho podívat se, vsadit kvítí, pomodlit se. 34 Vzala jsem tě do náručí, plačíc, jako malé dítě. Marie mu milou byla, ano skoro nevěstou již. Poznali se oba z mládí, zahořeli k sobě láskou, vespolek se zaslíbili. Otec její polesným byl v službě Dobrouchovských pánův, muž to, jakých málo v světě; ryzý, jako čisté zlato, tvrdý, jako kutá ocel, dobrý, jako malé dítě, milý, jako chládek v parnu. Když pan Jarník něco řekl, bylo pravda, jako slunce, a když někdy slíbil něco, mohl’s na tom zámky stavět; komu přítelem byl Jarník, s tím by býval duši sdělil – bylť on slovem staročechem. S Jiřím mívali se rádi, na děti s nich přešla láska. 35 Jiřímu když mlýn prodali, často jej zde navštěvoval, dával radu, podněcoval, a i peníze chtěl půjčit – ale s Jiřím marná práce: tvrdý byl a neustupný, a jen z toho měl vždy radost, že pan Jarník těšíval jej: „Milý Jirko, jsme již staří, málo v světe pořídíme, necháme to svojim dětem, a ty musejí se vzíti, neboť hodějí se k sobě.“ A když Jiří tázával se, zda-li dcera bude čekat, až zas Václav bude puštěn, smál se tomu z plna hrdla, říkávaje: „Ty dvě děti bez sebe nemohou býti, neboť k srdci přirostly si; vždyť si neustále píší, Marie jen na něj myslí; jen kdyby se z vojny vrátil.“ A když Jiří chudák zemřel, 36 viděla jsem muže toho, poprvé v životě plakat. Potom dlouho u nás nebyl, a když někdy potkavši jej, ptala jsem se, proč k nám nejde, vždy mně s upřímností pravil, že by opět plakat musil, an by na Jiřího zpomněl. K němu teď se ukryl Václav; byl u něho zcela jistý, neb jej střežil jak své oko. Tajně potom celou zimu chodila jsem s Řehořem tam. Václav s Marií svou milou byli plni veselosti, plni rozmaru a štěstí; hráli si jak malé děti, zpívali a laškovali, jak by nic se neudálo, jak by vše šlo zvyklým tokem. Tak to mládí rychle hojí, zvlášť když dva se rádi mají, a tak rychle zapomíná 37 nebezpečí, strasť a hrůzu, jen když milé srdce najde. – Vidouc bujarou jich mysl, veselost a rozkoš lásky, ještě víc jsem plakávala, neboť nebezpečí celé cítila jsem ještě více, cítila jsem bolestněji. Byla nejdelší to zima, kterou v světě pamatuji. Ani chvilky bezstarostné neměla jsem celou dobu. Četníci slídili stále u mne a i ve vůkolí, a já chvěla jsem se strachy, kdykoliv jsem viděla je. Konečně nastalo jaro; nikdy jsem je nečekala toužebněji, jako tenkrát: a když sluníčko to boží počalo zas usmívat se, ulehčilo mému srdci – v starostech víc, nežli v bolu. 38 Každá milá lašťovička, jež k nám opět zavítala, vrátivši se z dálných končin, Václava mně připomněla, který neměl svého krbu, ani přátel v cizích krajích, u nichž skrýti by se mohl, jako lašťovička u nás. Myslila jsem jako dítě: kdyby aspoň lašťovicí mohl býti v našem domě. – Starý Jarník, dobrá duše, jeti k císaři chtěl pánu, aby přivez odpuštění. Zrazoval jej sice Václav, doufaje, že přijde všechněm bez proseb a pokoření – avšak čísti bylo v oku, když je upřel na Marii, že by rád byl zůstal s námi, a že bude velmi vděčen, jest-li dokáže to Jarník. Změnilť se až k nepoznání: 39 zlahodněl a změkčil srdce, milejší měl v tváři výraz, ano byl i upřímnější, a mně docela se zdálo, že mne mnohem raději má, ač mne vezdy milovával. Nezlobil se, neklel více, ano byl i veselejší: tak jej Marie změnila. Ne již Amerika více vábila jej do svých končin, chtěl jít pouze mezi Němce, by se rychle mohl vrátit a se po té oženiti; tak vše bylo ujednáno. – Jako dnes to pamatuji: zelený byl právě čtvrtek; vrátivši se z chrámu páně, šla jsem večer do Podlesí; Řehoř mne tam doprovázel. Večer ten měl Václav jíti přes hranice do Německa. Marie seděla truchlá, s očí kanuly jí slze, 40 které Václav šátkem stíral. Měli tak se oba rádi, jak by ptáčci dva to byli. Václav prosil, by mu ještě naposledy zazpívala. – Zapěla mu takým hlasem, který nebesa prorážel; musili jsme všichni plakat, a i starý Jarník slzel. V největším tom rozčilení třásl se jí hlas jak struna; nemohši to déle snésti, vrhla se mu do náručí, a tak úpěnlivým hlasem rozplakalo se jí srdce, až to duši pronikalo. Volala tak úzkostlivě: „Neuvidím já vás více, tak jak nyní hledím na vás!“ Všichni jsme ji chlácholili, až i též se utišila. – Václav na to skrze lesy ubíral se ku hranicím; 41 Řehoř jej tam doprovázel. Jak mu kolem srdce bylo, mohu já si dobře myslit; ale snášel všechno tiše. – Brzy na to starý Jarník skutečně jel k zeměpánu. Bylo jednou časně ráno, v letě již a v boží svátek; chtěla jsem jít do kostela. V tom tu najednou psi štěknou, a dřív než jsem z okna hledla, na práhu stál starý Jarník, Oko se mu lesklo jiskrou, rozčilen byl v celé tváři, rty se chvěly nepokojně, tak že skoro jsem se lekla, neboť muž byl vezdy vážný, nedav znáti bol ni radost. – Ani dobré jitro neřek’, a hned zvolal silným hlasem: „Panímámo, již to máme!“ Osykou jsem zachvěla se, 42 neodvážila se ptáti, zda-li dobře, čili špatně. A on stále stejnou vedl: „Panímámo, již to máme!“ Konečně přec osmělená polo hlasem, polo šeptem táži se jej: „Jak to máme?“ „Dobře, dobře!“ – volá na to, a zas stále volal: „Dobře.“ Žhavý kámen padl s srdce: „Václav dostal odpuštění.“ Jarník potom vypravoval, jak byl u císaře pána, jak mu všechno vypověděl, a jak dobrý mělo konec. – Já jsem málo poslouchala, neb jsem uším nevěřila, že by se měl Václav vrátit, oženit se, býti šťasten. Starý Jarník, dobrá duše, roztál, železo jak v ohni; dlouho, dlouho vypravoval, ač byl zvyklý málo mluvit; vesel byl jak malé dítě, 43 a ač málo kde se zdržel, zůstal u mne do večera. Marie též za ním přišla, veselá a štěbetavá, rozbujněná, jako srnka, celá při tom vyšňořená. Z radosti prý oblekla se, aby ukázala světu, jak vyhlíží její srdce. – Šli jsme do polí pak všichni; světnice nám úzká byla pro tu naši náhlou radost. Zdálo se mně, že jsem zmládla, tráva že jest zelenější, jetýlek že červenější, skřivánci v něm veselejší. – Dlouho radost netrvala! Stará bláhová já žena, ač jsem zkušená již byla, tenkráte jsem myslila si, že teď všechno dobře bude, v pokoji že budem žíti; já že v svoje stará léta 44 odpočnu si od starosti, a že nemine nás štěstí. – Člověk vždycky více doufá, než-li bůh mu uděluje. Starý, dobrý přítel Jarník – dej mu bůh tam věčný pokoj – neočekávaně zemřel. – Přišed jednou uhřát z lesa, uleh’ sobě do chládečku pod veliký dub košatý, který nade vše mu milý stínil stráň nad jeho domem; v pravé poledne tam usnul. Přišel had a uštknul v tvář jej, a než lékař přišel z města, dobrý Jarník zemřel v pánu. – A tak zbyla já jsem sama jako stará suchá sosna, čekající ruky páně; zelené, jež byly vůkol, sporáženy, vysekány. 45 Jaká změna jeho smrtí! Dobrouchovský mladý baron, zdědiv panství po otcovi, totéž léto přišel z vojny, počínal tam hospodařit. Velký milovník byl lesů, a že Jarník rozuměl jim, měl jej rád a navštěvoval; a tak Marii tam spatřil. Pokud starý otec živ byl, zřídka býval v jejich domě, když však starý zavřel oči, chodil stále do Podlesí. Marii to mrzívalo, neboť o tom lid si šeptal; často ku mně chodívala, plačíc nade dvojí ztrátou. Když jsem se jí tázávala, zda-li baron ještě chodí, a jí při tom připomněla, že lid nepěkně si šeptá, a že Václav brzy přijde – vrhla se mně do náručí, a ni slova neříkajíc, 46 úpěnlivým hlasem štkala. – Bylať velmi dobré dítě, ale matku měla Němku; a co Němec aneb Němka, nemá kouska srdce v těle, pachtí se jen po penězích, a chce bytí velkým pánem. Ubohé to dítě dobré padlo jako oběť matce; každá Němka macechou jest, pro sebe jen dceru vdává, by se buďto spustila jí, aneb s ní se povýšila. – Když to milé, dobré dítě přestalo mne navštěvovat, jednou z večera jak dneska, sama jsem šla do Podlesí podívat se, co as dělá. – Chodila tam po palouku, jako stín večerní temná. Bledá, útlá, uplakaná, celá černě oblečená sedla tiše vedle mne tam; 47 a pak zakryvši si tvář svou ve své obě bílé ruce, ulehčila svému srdci. Byla tichá, jako večer, a já jsem ji nechávala, vědouc, v takovém že hoři slovo útěchy nic není. – Dlouho, dlouho seděla tak; těžkého cos měla v srdci, jež ji svíralo tak silně, že i dech byl těžký u ní. Konečně propukla v nářek; byl to nářek zoufalosti, až mně úzko z toho bylo. Rukama že v hlavu bila, slze strumenem jí tekly a dech v ňádrech lomcoval jí, „Co se stalo?“ ptala jsem se. „Netažte se, babičko má! Václava se na to tažte, psala jsem mu, on ví vše již. Jeho nikdy nebudu již, nikdy, nikdy nesmím býti! Matky mé se na to ptejte!“ 48 Jak by nůž byl do mne vrazil – smyslům jsem nechtěla věřit, a jak sen mně všechno bylo spletené a nesrozumné. A přec byla smutná pravda! Vrhla se mně do náručí, volajíc tak zoufanlivě: „Jediná má drahá máti, nejsem vinna, bůh můj svědek; není zrády v mojí duši, nezlořečte ubohé mně, vlatnívlastní matka zradila mne – hořem pukne srdce moje – baron... baron...“ Zmateně počala mluvit, překonána bolem klesla. Se mnou svět se točil ve snu, tělo bylo pouhým strojem – ani nevím, co jsem tenkrát aneb zda jsem mluvila k ní. Neviděla jsem ji více od té strašné, hrozné doby; také nevím, co se stalo, 49 ale tuším něco zlého, o čemž nedobře jest myslit, a tím méně hovořiti. Odjela pak pryč s baronem, a když vrátili se zase, tu již byla jeho ženou. – Bůh ji potěš, byla dobrá, upřímná a srdečná vždy; zda-li také vinu nesu – kdož to ví, ty milý bože? Marie a Václav spolu – byla dvě to dobrá srdce; jak by od počátku světa k sobě stvořeni již byli, a teď náhodou se našli. Ale v světě lidé zlí jsou, a ti mír a pokoj ruší, a kde dva se dobří najdou, třetí zlý – ten rozdělí je. Když se Václav dověděl vše, ač již na cestě byl domů, 50 vrátil zpět se do ciziny, neboť pravil ve svém listě, že by doma hořem zemřel. Jezdil dlouho v cizích krajích, až jsem konečně mu psala, by se domů navrátil přec, aby ujal hospodářství, že již stará jsem a slabá. Musí teď se oženiti, to jej učiní zas mírným, spokojenost dá mu duši, a on starati se bude více o sebe, než o svět; dosud obráceně činil. Zejtra přijde...“ Snad by byla do svítání babička dál povídala, ale ohlédši se kolem, spící Barušku viděla, která dávno usnula již. položivši hlavu v trávník. Babička ji budí zticha; 51 děvčátku se o nebi zdá – z takého sna těžko budit. Stařenka Řehoře volá; dobrý Řehoř rychle přišel a vzav dítě do náručí, odnáší je do světnice; za ním babička jde zvolna. Slunko dávno za horami, šero, temno v celém světě. 52 II.
Tentýž večer v Dobrouchově; Marie tam sedí v parku lesnatém a hornatém, v jehož středu řeka teče divoká a pěnivá, bouřlivá a hučivá, svévolná a svobodná, jak hor dítě bujaré, jež v své touze ve svém letu nemá času na to myslet, že kdys přijde dusný žár, jenž mu ňádra vysuší, z jeho srdce pouště sdělá písčité a beze vlahy. Rve a kácí, zaplavuje, [53] bujní, trhá, překvapuje, dokud síla v žilách proudí; mlčí, dumá, šepotá jen, když žár vyssál všechny síly; nových časův pouze čeká, až zas nebe dá, co vzalo. – Slunko zapadlo již dávno, lesy šumí vzdechem bájí. V dálce mlhy povstávají, duchové to časův dávných, jež se vespol objímají, a se s budoucností snoubí. Mariin duch obraz kraje, jenž mu vtiskl všechny zjevy; jenom nebe schází duši, jeho blankyt, hvězdy, světlo, pohoda a naděje. Řeka vyschla divým žárem, vlahy není, jenom slze, padající jako oheň; lesy divné báje šumí. Zda to báje minulosti, 54 či snad věštci budoucnosti? Minulost ta temna, šera, plna přízrakův a klamův; jedna postava jak obr na obzoru z mlhy vstává; hrozící a pomsty chtivá šiří se a plní prostor; celý duch jí vyplněný. – To jest Václav, jeho láska, jeho bolest, její bolest. Budoucnost ta temna, šera, avšak přece s jednou hvězdou, naděje to hvězdou malou, jež člověka neopouští, věrně k hrobu doprovází. Jedna postava jak obr před očima se jí snuje, spěchá ku ní, k ní se vrhá, přikvačuje, jako můra, tiskne v náruč – ona úpí; celý duch jí vyplněný. 55 To jest Jindřich, její manžel, jeho sveřepost a krutost, neštěstí a její bolest. Ještě jedna postať před ní, mlhavá, jak ve snu dojem, a přec plna lahodnosti bezejmené, cizé, svůdné. Duše plna takých zjevův, a přec ticha, jako večer, půvabná a tajemna tak, šelestící jenom bolem, unavena jenom steskem. Tajemnost ta byla krásná, měla v sobě jakés kouzlo, jež nás vábí, přitahuje, jako vše, co zastřeno jest průsvitavým pološerem. – Tak jest člověk! To co zahaleno rouškou, to jej nadchne jakous touhou, jež mu nedá odpočinku, očaruje, svírá, pudí, 56 až to roucho tajemnosti strhne dolů, podivá se, postaví si v světlo předmět, by jej pouze pryč odhodil, a zas znovu toužil, tesklil, jakby bytost lidská byla pouhé vášně touha stálá po kráse a pravdě, světle, pravda však a světlo, krása, požitek mu ničím nebyl, an tím vezdy opovrhá, raděj v toužení se maře. Marie tak půvab měla, jenž každého očaroval; Jindřich zkusil její kouzlo, a však seznav půvab z blízka, odhodil jej bez vší lásky; Marii již nemiloval, nenáviděla ho ona. Hleděl psův si, koní, honby, žvavých druhův, pití, karet, a že zpoután manželstvím byl, cítil otrokem se býti, 57 což v něm vzbuzovalo hořkost, svěřepost a zádumčivost, v ní pak bolest, stesk a žele. Bylo ticho, jako v stepi; Marie napíná sluchy, zrak svůj k nebi obracejíc. Počítá snad hvězdy jasné, či chce slyšet s nebes hlasy andělův a svatých, světic? či naslouchá tluku srdcí, zda kde které pro ni bije? Nesečte oblohy hvězdy, vždyť jich více, nežli citův, jež se rojí v jejím srdci, vždyť jich více, nežli myslí, jež se hemží v její hlavě; více, nežli tlukův srdce, jimiž hrob životu kope, hrobníkem jsouc jí i sobě – vždyť jich více, nežli dechů, jimiž ssaje smrt v svá ňádra. Nesečte oblohy hvězdy – dřív’ jí srdce hrob vytluče, 58 dřív’ i smrt do sebe vdýchá. Neuslyší hlasy nebes; nebe nekonečně dálné, jako poklid duše její. Také neslyšela srdce, jež by pro ni v světě bilo. Slyšela jen svého tlukot, jak jí hrob pomalu kope, niče mládí, krásu, svěžest, život i vše, co jí drahé. Slyšela jen vlastní dech svůj ssajíc v sebe částky smrti, která vznáší se kol země, a nás vezdy doprovází, jakby střežila své vězně. Nenáviděla své srdce, jež jí věstí konec žití, nenáviděla své dechy, jimiž smrt vcházela do ní. V sobě smrt – a kolem smrt! A přec pokojná jest, tichá, jako večer ve svých stínech, půvabná, jak lůny svity. – 59 „Vy v hvězdy zříte, paní vznešená, zrak roztoužený bloudí po nebi, jak chtěl by tam se skrýti před zemí, a pohřížit se v jeho světlosti, i utéct světu, jeho chudobě.“ Kol sebe ohlédla se Marie, a po boku jí stanul Vladislav, muž zádumčivý, vezdy ponurý, jak temných borův hlubné tajemství, a tichý, jako pouště dálava, a bledý, jako smrti předtucha. – Však znáti v očích, v čele vysokém, a v pěkných ústech pevně zamknutých, že nad borem se často zachmuří, a po nebi se blesky křižují, a že i v poušti často vichřice, jež celý svět mu smete nad hlavu. Však čelo umí vichrům vzdorovat, a chmury o ně vždy se roztříští, jak myšlenkou by stálo nad bouří. V tvář jeho, v celou jeho postavu jest jedna velká mysl vyryta: buď budeš velikánem na světě, 60 a panovati srdcím, hlavám všem, neb nikdy ničím, věčně zmítaným štván budeš, v lesích jak zvěr divoká; však malichernost není osud tvůj, buď vším, neb ničím být ti souzeno. Sem s Jindřichem byl přijel z dálných cest, a hostem již zde víc než léta půl; leč nikdo neví, z jaké příčiny, a neví se též kdo a odkud jest. „Proč odtud pryč vždy k hvězdám toužíte? Já raděj’ dolů strh’ bych nebesa, a k srdci svému pevně připoutal, a oděl zemi hávem světlovým, než sám tam letěl ve svých myšlenkách. Když neskloní se ku mně nebesa, k nim pnout se vzhůru s prosbou nebudu. Vám lehko nad nebem jest zvítězit; – jen ruku svou a zrak tam zvedněte, a silně, mocně chtějte vítězství, a sypati se budou hvězdy s oblohy, a zulibají vás svou světlostí, a zahrnou svým ohněm zářícím.“ 61 „Dle toho poznávám vás, pane můj! v svém zadumání vždy přec veselý.“ „Já veselý? – jen směšný chcete říct. To osud můj, že když chci pravdu dít, mně nikdo nikdy nechce věřiti. Však dovoltež mně malou otázku. S tím nebem, kdyby přemoženo jsouc, vám padlo jako kořist v náručí, co byste počala v svém blaženství? Zda dala byste jednu hvězdu mně? Ta hvězdu, co se zove nadějí, tu nechci, nikdy nechci víc. Mne marně světem dlouho vodila, a šálila – a já jsem doufal vždy – vždyť znáte starou povídačku tu. Tu hvězdu, co se vírou nazývá, tu nechci, nikdy nechci víc. Mně marně dlouho v světě svítila, a mámila, a já jsem za ní spěl – vždyť znáte starou povídačku tu. Jen jednu hvězdu, jednu jedinou, tu třetí velkou – snad ji znáte též? – zda byste dala mně tu velikou?“ 62 „Tu třetí bych si sama nechala, neb věřte, že ji potřebuji též, snad více, nežli vy, jenž mužem jste.“ „A kdybych řekl vám, že hvězdu tu já skrývám nyní ve svých utrobách, a vám ji jako obět položil, co svého nebe zbytek jediný, o povězte, co byste činila?“ Svým modrým okem pohleděla naň tak hluboce a spolu bádavě, jak chtěla by se smyslem přesvědčit, zda skutečnosť ji asi neklame. Když uzřela však z pološera večera, jak jemu ohněm oči sálají, tu zachvělo se srdce pocitem, jak kdyby v duši její zatmělé, v noc pohroužené, smutné, unylé svit blesku přes oblohu přeletěl, a ozářil svým světlem ňádra, útroby. Jen krátký svit, leč hrůzný následek, když uzřela jím celé nitro své, prv’ zahalené rouškou temnoty. 63 Pryč před svým vlastním srdcem utéct chce, leč vrh’ se na zem před ní Vladislav, a nepustil, a držel úsilně. „Jen slovo jediné, a minut dvé! Dvé minut, pouze tolik času jen, co vonný oddech božských tvojich rtův svět vanutím svým stokrát osvěží, a stokrát večera vzduch tajemný v tvá ňádra ponoří se půvabná, a pozná rozkoš světa nejvyšší – jen minut dvé, a slovo jediné!“ A ona mlčí, ona zírá naň, zda zůstat má, či utéct nevědouc. A on jak v opojení mluví dál: „Již tichý jsem, jak beránek; nech ležet u nohou mne tvých, a hledět k tobě vzhůru jen jak ku vábivé bohyni, jež branou smrti prošedši, se v krasách světa koupala, a v nebi vzavši na sebe, 64 co scházelo jí k půvabu, zpět osvěžená vrací se, by smysly něhou klamala, pak vrátila se v říši svou, jen opojení zůstavíc. O hleď, tu máš mne u nohou, a polož jednu v šíji mou, a vyřkni slovo rozkazu: mně budiž věčným otrokem! Tvé přání, když se rodit chtí, jež srdce ještě neví tvé, chci podslyšeti u tebe, a vykonat, než o tom zvíš, bys chtíc již mela v rukou svých!“ Své modré oko na něj upřela, v němž spočívalo jakés tajemství, ač tiché, temné přec a zoufalé: „Buď rukojemstvím slovo tvé! zbav před Jindřichem duši mou, mne od něho zbav, a jej ode mne!“ To pověděvši, pádí odtud pryč, a Vladislav se za ní potácí. 65 III.
Byl ranní po východě čas; však Václav velmi časný byl, již na temeni horstva stál, jež před cizákem střeže vlast. Tak ticho bylo na zemi, jak poslouchala byla by, zda nebe něco nemluví; leč tichá též i obloha. A obě v sebe zíraly, jsouc jedna druhé pohádkou duch darmo sílu napínal, by slyšel z dálí, z blízka zvuk. Ten celý obzor veliký jen okem vnímal čilý duch. On v dálný, rodný hledí kraj, 66 však mlhou, mrakem zastřen mu, jenž dýmem stoupal k nebesům. Ta vlast tam před ním ležela, tak tichá jako myšlenka, jež skryta v ňádrech hluboko, tak temná jako budoucnost, jež zastřena jest závojem, tak široko, tak daleko, jak citův moře ve snění. On takto dumá v duši své: „Tak jasná celá obloha se klene modrá nade mnou, tak čistá, jako myšlenka, a nekonečná, jako duch – však bídná země plna mlh. Ta modrá věčnost prostory, duch v nekonečnost zahalen nám vyřkl slovo jediné, jež světlem, teplem, slunkem jest. To oko věčné září nám, co vyslovené tajemství všech věkův, věčné prostory, a my ho nepochopujem. 67 Jen stále k zemi hledíme, té hroudě mlhou pokryté, a slunko marně svítí nám, a marně usmívá se obloha; tam marně září pohoda, lad velebný a vznešený. My díváme se v mraky radš, jež tichou bouři vzněcují, a v mlhy ty, jež kryjí nás, druh druha aby nepoznal. Tak v matném temnu chodíce, vždy v labyrintě bloudíme, a potkavše se, ubijem, jak v poušti šelmy, dívá zvěř. Dvou slovo nekonečností, ty mysl nebes zjevená, ty oko věčné prostory, kdy setřeš mrak s té hroudy nám, kdy matné mlhy zaženeš? Dej světlo, teplo údělem, vlej v duše naše pohodu; my obraz všehomíra budeme, a pokoj bude zemi té. Či velký věštec Jordánu 68 jen snil si v krásném nadšení? Či lomoz vášní bezuzdných, a věcný nelad, bouří hluk jest spojen s bytím země té, a kruhem stálým bez konce, v němž sebe musí otáčet, nás vlekouc spoutané? Pak život ten jest žalářem, my kouska hroudy vězňové; a jako vězňův život náš, i jako vězňův čin náš též. Nás střeží bídní strážcové, my mezi sebou rveme se, též stráže někdy ubijem, a vrahové jsme, bídníci, i loupežníkův rota zlá. – – – – – – Přec rád tě mám ty země má, ty rodný kraji půvabný! Jsouc v mlze celý zahalen, se kryješ v mraku přede mnou, ač dávno jsem tě neviděl. Co znamenat má mlha ta? 69 Tvůj budoucnosti obraz to? či mně jsi přichystala zjev, bych hledě naň se viděl v něm, a osud svůj, jenž čeká mnomne V té mlze vidím Kassandru! – buď já jsem ztracen na věky, neb beznadějný život tvůj. Háv její temný, hustý jest; jak obr zvedá tělo své, pnouc v šírý prostor ramena; a roste výše, roste v šíř, jak strašný prorok tajemný; jí vítr bystrým komoněm, jenž pádí s ní vždy ku mně blíž. Co zjevit Kassandro mně chceš? Tu stojí temná věšťkyně, však němá, jako osud sám; a pohlednuvši pak mně v tvář, zas pádí dále s komoněm; jen ostrý dech mne ovanul, dech mlhavý a tajemný, jak budoucnosti osudy. 70 Mně vzkazuje to země má? Či jen jsi vyřídila mně, bych zpravil o tom zemi svou? Či duch můj taký zoufalý, tak neladný a uštvaný se leká strašidel, jež z minulosti hrobové jak mutná lidstva vzpomínka z svých rovův v duchu vstávají?.... Duch minulosti pokladem! V něm částka lidstva celého, ba lidstvo celé samo jest. Co chová jeho minulost, čím jeví život přítomnost, co kryje v budoucnosti se – to v duchu lidském skupeno! Vždyť já to byl a duše má, jejž anděl z ráje vyháněl, jen v jiné tvaru podobě; vždyť já to jsem a duše má, jež trpí lidu svého bol, jej celý v sebe vnímajíc. O kéž to jsem i duše má, a lidstvo celé se mnou též, 71 v něm národ můj tak ztýraný; jež anděl v ráj zas uvede. Oj Kassandro, pryč Kassandro! – – – – – – Čím v okeáně světa jsem? Čím v okeáně národ můj? Tím, čím ta země, naše máť, v tom okeáně světův jest. – Jest každý celý v sobě z nás, byť malou kapkou v moři jen. – Však kapka – moře obrazem, a nebude ho bez kapek. Nuž, upokoj se duchu můj, jsi článkem v velkém řetězu, a nebyl by svět bez tebe, neb počav být – zda počal být? – již tebe počal tvořiti. – – – – – – – Čím vyplnit mám život ten, jenž ještě zbývá projíti? Zda dlouho cesta potrvá, či brzy cíl můj dosažen? 72 Cíl?! jaký člověk účel má? Jest býti tvorstva účelem, to cíl jest jeho konání! Být! bídný úkon života, a nehoden ni zápasu; být! bídný úkon národův, těch rekův velkých nehoden! A pro to býti sápe se, a mučí, plazí, trmácí, i pracuje, a přemitá, se ničí, vraždí – jiné též, své býti maře, aby byl. Ha! prokletý i hloupý kruh, v němž země s lidstvem točí se, a živlové v nich spoutaní. Nás těší tato v kruhu hra; vždy milku stejně tiskneme, vždy vesnu stejně vítáme, a opěvujem v nadšení, jak nikdy by zde nebyly. Zem kolovrátkem velkým jest, v nějž vryto písní několik, jež vezdy opakují se. 73 Z těch písní mládí nejkrasší, leč krátké, jako nadšení, jež zaniká, jsouc sotvy zde, jak blesk neb ranní červánek. My nasloucháme písničkám, my tančíme, se bavíme, a pláčeme, když smutná jde. – Však nejde dál ten kolovrat, když znudí nás svým pištěním, jsa chudý jednotvárností, a nového nic netvoře. Však nejde dál ten kolovrat, když znudí nás svou písničkou; a žárliv jsa na slávu svou, nás zabije a semele, když vše jsme byli slyšeli; pak znovu zas nás slepuje, a jako loutky postaví. – My opět tam, kde byli jsme, zas tančíme, se bavíme, a pláčeme, když smutná jde, se mučíme a vraždíme, a myslíme, že nové jest. – Zda věčný tento kolovrat? 74 Kéž z něho lze se vyšinout, a letět rovně ku předu! – – – – – – Se obdivuji pachtění, jež zovou oni osvětou, smích tropíce si ze světla. To světlo jiné musí být, ne plno vražd a dušení. Mně divoch pouště milejší, jenž nestará se o zejtřek, a bujní volně, svobodně, tu v nebes blankyt dívá se, tam v stínu palmy stepilé si bezstarostně dumaje, a žije podle svévole – neb užil bytí svého čas, se v přítomnosti kochaje. Z té celé lidstva osvěty jen myšlenka ta cenu má, jež bytí proto praví být, by bytím věčnosť získána, a věčnost krásná, velebná, vždy plna slasti, lahody. 75 V tom smysl jest, a v jiném ne, neb mařit život pro život, a krátký jen – to hloupost jest...... Však musím žít v té osvětě, svůj nástroj v proudu nechati, jak počal jsem, tak zkončiti; mně život nelze zahodit, a věčnost získat – neumím! – – – – – – Čím vyplnit mám život ten? Zda ženě ještě jedenkrát mám vrhnouti se v náručí? Ta láska přec jest půvabná, a útočištěm člověku, když vše jej opustilo již, když sobě sám již odumřel. Ten půvab tebe osvěží, jak rosa nebes spráhlou zem, tvé srdce prázdné vyplní, křest nový duchu udělí, že vzplane novým nadšením. – 76 Jen láska může zase dát, co život vzal ti v životě, i víru stálou, naději, i lásku k světu, k životu. To ňádro dívky půvabné jest nekonečně bohaté, a tvůrčí, jako příroda. Tam najdeš zas, co ztratil jsi, i vesnu novou, mladost svou, tak plnou svěžích myšlenek, jež vzkvetou v srdci poznovu v své bohatosti, pestrosti. I najdeš tam, co hledal jsi, a marně hledal v bouřích sta: ten pokoj duši zmítané, jež raněna jsouc, honěna, již touží v přístav bezpečný. Ty růže, lepé lilie, jež v duši dívky dřímají, vždy milou vůni šíříce; ta modrá nebes obloha, jež plna třpytících se hvězd jí v něžném srdci klene se 77 jak stánek ducha lahodný; ty vrchy jemné, pahorky, vždy bujné, plné květeny, v nichž ptáci pějí, lítají; – ten celý kouzla myslí svět, jež dívka sni v svém dumání, jí v ladné tváři vtělí se a v celé její postavě. Jest dívka mysl vtělená, a tužeb vnitra zjevný svět. Tam najdeš vše, i nebe kus, i země kus v jich bohatství; duch s tělem spoután v souzvuku, i hmota s vzlétnou myšlenkou své slaví věrné manželství, jsouc jedna druhou proniklá. Duch najde tamo hmotu svou, a tělo vzniká myšlenkou, i oběma tam pravý střed. Ne div, že dívka ideál, jejž vytknul sobě celý svět, neb v ní jest krása skupena, jež nebe s zemí skrývají, i rozluštěna úloha. 78 Jen z dívky mohl vyjít ten, jenž lásku hlásal na zemi, tak lidstvu vytknuv velký cíl. Z těch kras a luzných lepostí si nový stánek vystavím, a přebývati budu v něm, až rány duše zacelím. Ty ručky z kvítek utkané mně setřou s čela děsný mrak; dech něžný z ústek růžových, jenž jako vánek libezný dchne vůní ducha jarního, se v jeho květech vykoupav, mně vdechne novou naději a svěžest vesny bujaré; to oko nebes zrcadlo dá novou víru, nadšení. Svou hlavu v ňádra položím, a sníti budu o nebi. – – – – – – Jsi hotov se svou budovou? Smích budí ve mně dětinství, 79 jež provází tě životem, jak od těla se nehne stín. Ba, stínem jest ta budova, jsouc z pavučin jen utkaná, a z bídných dávných vzpomínek. O věčné děcko páravé! již víš, co dívka, žena jest. To obarvené hlíny kus, i bez srdce i bez myslí, jenž jako loutka bezdušná jen hraje komedii svou, a zdá se být a není nic. Ten komediant nahoře vždy stejně tahá šňůrečkou; co’s včera slyšel, viděl v nich, dnes opětovat budou ti, a stejným pláčem škemrati, a lháti cit, jejž nemají. Tak úlohu svou hrají dál, až vyčerpají publikum; pak dále táhnou po kraji. Když s loutky barvy setřou se, tu do kouta ji pohodí – toť hlavní jejich úlohou. 80 To jejich srdce – grand hôtel, v němž nejspíš místa nalezne, kdo v ekvipaži přijede; tam nají se a vyspí se, se někdy vínem opije, by vystřízlivě druhý den, měl z toho hlavy bolení. – – – – – Sne dávných časův pryč se kliď, a místo skutečnosti dej! Tou prázdnotou mám vyplnit své choré duše prázdnotu?“ A unaven tím dumáním si sedl Václav na zemi; a šedá mlha stoupala, jak obr zemězplozenec, jenž v tisíc divých tvárnostech v boj poslán proti nebesům. Tu na komoni pádí v šíř, ta běží maje na sta noh, tu tisíc ramen vzhůru pne, je spojí zas, a žene výš, 81 své oudy hází k obloze, a za nimi pak roste dál, až celý prostor naplní. Tu ozývá se zvonkův hlas, jenž z mlhy jemu v ucho zní, jej v život probouzeje zpět. Mha na vše strany dělí se, v ní v dáli vidět skotův brav, jenž na temeni pase se, a barví zeleň pestrostí, vždy výše, výše stoupaje; kol kolem zvonkův libý hlas. A sedí, vůkol zíraje, a ssaje v sebe ranní vzduch. Pak stoupá dolů níž a níž, až přešed dlouhých Iesův stráň, jde spěšným krokem údolím. – – – – – Teče řeka po údolí! spoutaná jak naše žití, otročící, jako národ, jenž tam živoří kol břehův. 82 Onať strojem, táhne kola, stejný osud s lidem sdílí. Spoutali a svázali je kamenem a hladem oba; jejich silám směry dali, soběctví je vyměřilo. Jejich obou celé žití skupeno jest v jednom čísle, jehož výšku koněm měří. Václav dále teskní v duši: „Hoj ty řeko, divá řeko, taká šumná na svobodě, bouřlivá a svévolící – proč tak tichá v otročině? Hoj ty lide, bodrý lide, veselý vždy na svobodě, bujaré a plný myslí – proč tak tichý v otročině, jako lev, když jat jest v pouta? Řeko divá, lide bodrý, tygrem třeba v světě býti, hrabivým jak vaši páni, svěřepým, jak jejich správci, 83 krutým, otrokův jak osud – krev jen krví bývá smyta, život padlý život žádá. Hoj ty lide otročící, obraz národa jest v tobě. Tobě slunko proto vzchází, by ti sny tvé zaplašilo, v kterých jenom volným býváš; tobě slunko proto vzchází, by ti světlem připomnělo, otrokem že’s věčně věkův. Hanba tobě nebes ohni, že nás budíš k otročení; hanba tobě nebes oko, že se díváš na otroky. Zakrej zářící své tváře, aneb prchni s svého bodu, skryj se někde v nekonečnu, a nech čirou noc nám tmavou, bychom aspoň mohli sníti, jsouce volni ve svém spánku. Aneb plameny nám vrhni, ohněm nebes sžehni pouta, 84 v něž jest s tělem duše skuta; dej nám meče z ohně, světla! Hanba tobě světlo světův, že tak bídný úkon hraješ! Spojencem jsi našich vrahův, a jich zákon – tobě právem! Bídné právo mocí psané, byť i v desky dějin světa; bídné právo vůlí dané, byť i vůlí všemohoucí. Zdrť to právo – ono mocí, a moc nezná spravedlnost! A ty dále svítíš slunko, sklebíš se – a nehýbeš se. Na nebi tam vy jste páni; otrokův vám potřebí jest, jež by rodili se v bídě, modlili se, klaněli se, a zas mřeli, jako tráva, jež dnes vzejde, zejtra není. Otrokův vám potřebí jest, byste cítili se pány, 85 byste měli čím si hráti, spravedlnost vyměřovat podle zákonův své moci. Tak ta země jako nebe: spravedlnosti v nich není, jenom zákon ze železa. Modli dál se lide můj!“ 86 IV.
V totéž pěkné letní ráno neděle jest – v Říčné pouť. Bolestné matičky boží jest tam obraz divotvorný, k němuž lid putuje z dáli. Zde své boly, zde své nářky skládá k její božským nohoum, vyplače se, vyžalostní, sdělí vše, co srdce svírá. V ní on sama sebe vidí, plnou bolu, jak on žele, a ví nejlíp, že ten bůh jen sešle na něj slitování, který trpěl, jak on trpí, že ten bůh jen rozumí mu, jenž i člověkem byl někdy. [87] Matka boží se svým synem bohem lidu přes vše věky. Lid tam jde a obětuje vše co má, i sama sebe. Neprosí on boha hromu, jenž by zdrtil nepřítele, který v okovech jej třímá, neprosí on boha pomsty, neprosí on dary síly, by si pomoh sám z té bídy – žádá jenom slitování, ulehčení, trpělivost, aby snášet mohl dále; chce jen nebe, nikdy zemi. Velká myšlenka v tom bolu, velká mysl v utrpení; jest to velká mysl míru, jenž se uhostit má v zemi; jest to světla mysl boží, jenž se mezi lid ukryla, jako vše, co jesti velké; jest to mysl budoucnosti, věštcův, ba samého boha. 88 Modlitby matčika beře, klade před svého je syna, a on ssílá v ňádra pokoj, mír a novou trpělivost. Vyjde z chrámu, jest zas vesel, zapomene na své trudy, rád zas žije, rád zas pije, vždyť ta matka tvoří divy. – – – – – Bylo pěkné letní ráno, neděle a v Říčné pouť. Staré ženy, mladé ženy, sličné panny vespolek jdou. Mladé pějí zvučné písně, staré růženec se modlí, aneb litanie k svatým. Tyto za muže jsou zbožné, kteří putují tam k pivu, zpívajíce teprv tehdy, když již z pouti zpět se vrací. – Každá něco na srdci má, každá ňáké přání skrývá, 89 každou něco bolí v nitru, byť i sebe mladší byla. Když nic není, aspoň milý souží ji a trápí stále, tak že duše pokoj nemá. To vše divotvorná matka musí vědět, musí slyšet. Za pannami mladíci jdou, za nimi pak muzikanti s houslemi a klarinety, s fagotem a troubou, flautou, pazounem i bráčem, basou; mezi nimi flašinety. Všechno spěchá ku oslavě divotvorné boží matky. Starší muži poslední jdou, nespěchají, vždyť dost času; na to poslední se vrátí. – Tam jest tlupa hospodářův; rozkládají, rozmlouvají, mudrují a vypravují. – 90 Václav vůkol znám jest dobře; vědí, že ve dnes má vrátit, a že skrze Říčnou půjde. Rádi by jej uvítali, stiskli ruku, pozdravili, neb jej všichni rádi mají, jako rád je on vždy míval. „Počkejte tam na Ondřeje,“ praví starý, šedý Živsa, „neboť dohonit nás spěchá.“ Přidružil se Ondřej k tlupě; oko jiskřilo se žárem, silněj’ opíral se o hůl, než jak činiti byl zvykl, větší kroky dělal v spěchu; dlouhé šosy od kabátu, lítaly mu do povětří; čapka překáží mu v hlavě, v níž dnes všechno asi víří, neb ji stále postrkuje. Vedle něho klusá synek; dvanáct let as v jeho zraku; červený a opálený, 91 s okem jako tatík bystrým, s jeho urputilou tváří, s jeho ježatými vlasy: synek malý obraz táty, ba i šatstvo po tátovi, ovšem hodně přistříhané, zobracené, přešívané. Boty nese na ramenou, aby nezkazil je v cestě; až se k Říčné bude blížit, obuje si je. „Kmotře, proč tak rozdurděný?“ starého se táží druzi. „Dobré jítro – hrom do toho, pěkný pořádek v tom světě.“ „Co pak se vám stalo kmotře?“ „Škoda řeči – kluku pověz, co se stalo včera u nás. Hrom aby je – darmo mluvit.“ Na synka teď všichni hledí, a ten zakaboniv čelo, 92 zlostným hlasem vypravuje: „Havlíčka nám včera vzali –“ a chtěl dále povídati; ale táta zhurta odpliv, vzal mu slovo, dále praví: „Rozumíte, tak to bylo! Když as přede dvěma lety po veškerých našich krajích četníci zde slídívali, Havlíčkovy spisy brali, ba i podobizny tloukli, měl jsem strach o svoje věci. Přemítal jsem na vše strany, kde a jak je uschovati, by jich nevyčenichali, a mne k tomu nesvázali, žádné pokuty nedali. Člověk aby pořád platil, a co daně nepohltí, aby v pokutách jim dával! Právě na půdě jsem stavěl komoru si novou z prken; udělav pak k lomenicí. 93 novou stěnu u komory, měl jsem dobrou skrýši pro to. Když jsem měl již dostavíno, zavolám si jednou z rána svého kluka na komoru, a pak táži se ho vážně: Víš, kdo Havlíček byl, Vojto? Vojta na to: táto, vím! Já pak klukovi zas pravím: Ty to musíš víc než vědět, ty to musíš míti v žilách. On zas na to: táto, mám! Opět takto se ho táži: A co víš ty o Havlíčku? Na to Vojta zhurta odsek’: Havlíček nám svobodu dal, Četníci zas nám ji vzali. Měl jsem z kluka tenkrát radost. Já jsem na to sebral spisy, a i jeho podobiznu, a tak mezi obě stěny všechno jsme tam položili, a pak prkny zabednili. 94 Nikdo o tom neměl čichu, ani staré jsem to neřek’, jenom Vojta pomahal mně. A když hotovi jsme byli, povídám mu: Vojto poslyš, jediný ty o Havlíčku a o jeho spisech víš teď; nikomu se o tom nezmiň, a to pamatuj si dobře: dlouhá ještě bude doba, v které četník bude pánem; kdybych já v té době umřel, a zas svoboda nám přišla, ať Havlíčka vyhledáš si, a jak písmo čítáš pilně. Vojta zapálil se v tváři, s očí kanuly mu slze, a já s klukem plakat musil. – Brzy na to přišli drábi, celý dům mně prohledali, po Havlíčku čenichali. Našli čerta s koňskou kůží, a to těšilo mne velmi; 95 jenom kluk mne dopaloval, neboť za četníky chodil, usmíval se, poskakoval, a již měl jsem strachy z toho, aby se snad neprozradil. Bylo tré jich, a když pryč šli, náčelník jich pravil ke mně: Víme dobře, že je máte, však my vám je neslevíme! – Já si myslel: vždyť je dobře, jenom jděte ke všem čertům, jak my se vás nebojíme; ale mlčel jsem jak pěna, neb z nich každý řetízek měl, a to víte, k čemu asi. Hrom aby do toho tloukl! Byl jsem potom mučeníkem; neustále slídili mne, ač jsem si dost pozor dával. Kam se jenom poohlédli, bylo všechno ze železa, musilo být na řetízku. Ba i psi tu dobu znají. 96 Co jsem naplatil se pokut! Jednou se mně toulali psi, podruhé jsem svítil loučí, po třetí jsem kouřil v chlévě, jindy zas jsem nechal koně zapřaženého ve voze, někdy zahrál jsem si v cvika, tu zas stará len sušila, a tak šlo to věčně věkův. Na mou duši, věřte kmotři, už jsem tak byl spleten v mozku, že jsem se i choditi bál, nevěda, kam klásti nohu, abych pokuty neplatil. Kam se člověk poohlédne, všude před sebou má zločin, kriminál mu pořád hrozí, ba i bude nejlépe snad na úřad se přestěhovat. Aby hrom do toho tloukl! Jenom to mne těšívalo, že jsem aspoň zachránil si obraz Havlíčkův a spisy. 97 Ale co čert nechtěl míti.“ Při tom odpliv’ starý Ondřej, pohled bystře v synka tváře, až se začervenal zlostí: „Teď mně kluku pověz pravdu, pověděl jsi někde komu o mých Havlíčkových spisech?“ Vojta zpurně mrštil zrakem, tátovi hned odpověděl: „Na mou duši táto neřek’.“ „Aby hrom do toho tloukl! Když jsme loni dobrovolně peníze musili půjčit na své vlastní karabáče, přišly na mne čtyry stovky. Já je neměl – nemoh’ dáti. Na úřad mne zavolali, ptali se, proč nechci půjčit. Já že nemám, a pak ještě že to půjčka dobrovolná, a že tedy nejsem nucen. 98 Vymlouvali, přemlouvali, že prý by to byla hanba; ale já stál nepohnutě. Při tom jsem jim vypravoval, mnoho-li jsem platil pokut, aby půjčili ty vládě, a že budou čtyry stovky. Ale nic nebylo naplat, zbalamutili mne přece. Vida, že tu marné rejdy, povídám mu: milostpane, prodám tedy žeň letošní, půjčím vládě čtyry stovky, ale výminku si kladu, že mně dají s pokutami pokoj alespoň rok jeden; – nemám koně, mám jen voly, psa jsem zabil z samé zlosti, lucerny mám ze železa, karty já již ani neznám, hraju jenom v loterii; u mně všechno po zákoně jde teď jako v kriminále; 99 když má výminka se splní, půjčím vládě čtyry stovky. Přemlouvali, vymlouvali, konečně mně sliby dali, budu-li prý povždy hodný, četníci mně pokoj dají. Dobrá! dal jsem čtyry stovky, a měl pokoj dlouhé časy, podzim celý, celou zimu, a i letos celé jaro. – Myslil jsem, že vyhráno mám! – Letos po mém jarním setí mučila mne dlouhá chvíle. Dříví měl jsem z lesa doma, kantor ve dne neměl času, s farářem jsme rozhněváni, děti do školy chodily, se starou mou nejsou řeči, noviny teď samé škváry, a tak byl jsem o samotě. Čert mně nedal dobře dělat: vzpomněl jsem si na Havlíčka, 100 vytáhl jej z pozákoutí, a tak čítával jsem ve dne, večer dětem vypravoval. – Krkavec jim pošeptal to; aby hrom do toho tloukl! Včera mne tak překvapili, když jsem právě Slovana čet’ – bylo večer v pul desáté. Sebrali – toť rozumí se, jenom obraz nechali mně na mou zvláštní velkou prosbu, když jsem totiž připomenul, že jsem dobrovolně půjčil vládě z kapsy čtyry stovky. – Co se bude díti nevím, pokutu-li přisoudí mně, a neb do arrestu strčí. Aby hrom do toho tloukl!“ Starý Ondřej odpliv’ sobě, jak by ulehčením bylo. Kleje, až se z úst mu práší; 101 Vojta podle něho klusá, škaredí se, jako táta. „Nejste sám, můj milý kmotře, praví na to šedý Živsa, „všichni stejnou svizel máme, nebeský sám bůh to naprav!“ 102 V.
Již uvítali známí Václava, jenž musil s nimi v krčmě popíti, a každého z nich stesky vyslyšet. Leč Václav lidu tomu odvykl, a netěšil ho jeho zvyk a mrav. Když vypravovali mu o strastech, a o četnících, daních, útisku, on neklel s nimi, tiše poslouchal, a neburácel, při tom nekřičel – a to je na něj nejvíc mrzelo. Pryč brzy odešel sám k domovu, leč statný Ondřej zůstal s družinou. Již mnohý džbánek pohřbil v utrobách, a nejlepším jest toho důkazem, že tiše již jen sedí u rohu – neb jinam nesed’ ve svém životě – a nekřičí a neburácí tak, [103] a maje beranici na hlavě, jen tu i tam si zlosti odlehčí, a s potěšením na stůl udeří, až vyskakuje pivo ze džbánkův. Byl zvykl více mluvit střízlivý, však opilý vždy zase jednal víc. Hned vedle něho stojí synáček, a poslouchá, co táta povídá; a když chce ze džbánku se napíti, to pěstí praští tátu do boku, jenž také prosbě syna rozumí. „Hm! já řku povídám vám sousedi, mně tenhle Václav se víc nelíbí. Jest bledý, vyzáblý a nemluví, a nemá kouska ducha, kuráže, a zdá se mně, že nás si nevšímá. Co pak je do člověka bez řeči!“ A při tom pěstí o roh udeřil. „Snad dosud láska jemu nedá spát!“ tam někdo ze sousedův ozval se. A na to dále Ondřej hovoří: „To čert ví, že ti lidé od péra, 104 když vezmou si svou holku do hlavy, to aspoň z polovičky blázni jsou, a z druhé polovičky nemocní. To našinec as takhle vypadá, když v strachu před odvodem mýdlo jí. Když od péra se zamiluje muž, to potom za čerta již nestojí, a není s ním pak žádných řečí víc. Mně kdyby baron holku odvedl, hm! já řku pro mne za mne, měj si ji – to nejvýš bych mu někde vylupal. Však pro to trápit se, to hloupé jest, byť třeba kopu škol měl na zádech.“ A znovu praštil Ondřej do stolu, až vyhrkuje pivo ze džbánkův. Tu přišla harfenice do krčmy, a sednuvši si blízko u dveří, hrát počíná, si k tomu zpívajíc: V sadě stojí stromek jabloňový, květe v roztomilé tíši, v širém poli rozkládá se dubec, šumě hrdě k nebes výši. – 105 Nebyla to jabloň ale Zuza, u matičky v domě květem, aniž dubec, ale jonák Vojta, ženoucí se širým světem. Když fialka květla, poznali se, líbali se s květem růže, a když vřesy ruměnily lesy, měla jej co svého muže. – Miloval ji, jako žití svoje, jak svou zřenici ji střežil, cukrovali, jako holoubci dva, blaženěji nikdo nežil. – Orával on, život obstarával, ona točívala přádek, jsouc jak na jeteli rosa svěží, a on jako lípy chládek. – Pán jel kolem na komoni černém, uviděl jablíčko v sadu, a když Vojta nehlídal svůj poklad, do svého ji unes’ hradu. – 106 Hladil líčko, celoval ji, líbal, nazval ji svou holubinku; ona proto Vojtu zapomněla, zradivši jej za hubinku. Vojta přisáh’ strašnou oboum pomstu... V tom přišel flašinetář do dveří, a neohlížeje se po zpěvu, hned počal hráti na svém nástroji. To urazilo harfenice cit, jež zpívati přestavši píseň svou hned v soupeřův vousatý obličej slov horkou lázeň Ieje jazykem. Ten ale jako mramor zvýšený, jenž nedbá o tu bouř, co pod ním vře, tvář ani jedním hnutím nezměnil, a dále točil klikou v pravici, jak zpěvačky by ani nebylo, což zpěvačku tak mocně dopálí, že soupeři hned vjede do vousů. To z poklidu probudí umělce, jenž černý vous svůj za posvátný má, a cení nad všechny své vlastnosti; 107 hned blýskne okem, kliku opouští, a jednou rukou chápe ženu v chřtán, a druhou vlasův zmocniti se chce. A mezi tím, co umělci se rvou, jich nástroje se válí po zemi; a skučí harfa, piští flašinet. Však obecenstvo není lhostejno; část jedna harfenici přeje víc, a druhá flašinetl miluje. Náš Ondřej se statnou svou družinou vší silou kolovrátku ujal se, nebť nenávidí ženy zpěvavé, a harfa jest mu nejvíc protivna, jak všechny v světě baby skuhravé. – Již jde a vyhodit chce zpěvačku, leč junáci z vsí druhých brání ji, a všeobecná rvačka hotova. – Jest jeden chumáč celá hospoda, v čemž vidět pouze pěstě stištěné, jež padají a zdvihají se zas, jak pravidelné páky od strojův. – A divno – v řezanici ticho tak, 108 jak posvátný by odbýval se čin. – Chvil několik – a rozhodnuto již – náš Ondřej se všech stran jest poražen. Již beranice s hlavy sražena, a vlasy na vrchu se ježatí, již potrhán i v kousky kabát jest, již krev mu teče z nosu do huby, již zatlačen jest blízko ku dveřím – a hanba věčně věkův nesmyta. V tom marně po zbrani se ohlíží; džbán, kterým válčil, dávno roztlučen, a kouska židle není na blízku. Již, již mu hrozí hanbou porážka; v tom – matka boží milostivá vždy – zří za otevřenými dveřmi v síň, kde čeká harfenice výsledku. Skok jediný – a harfu v rukou má; jí znovu počíná boj ocháblý, kol do kola se harfou ohání, až struny skučí, desky pukají. – Již z harfy zbyla mu jen přední hůl, a tou se stává pánem bojiště. – Své soupeře teď žene ze dveří, 109 a kdo nemůže tudy utéci, ven oknem skáče v zmatku divokém. Již stal se Ondřej pánem hospody, s svou družinou tak slavě vítězství. – A vedle něho stojí synáček, a tátu svého drží za šosy, i kouká vítězněj, než táta sám. – Jen někdy kámen kolem zafičí, jsa oknem zvenčí do vnitř hozený. – Teď flašinet mu musí zase hrát, on svou si zpívá zamilovanou, nic nehledě, zda k kolovrátku jde: Mirotický kostelíčku, stojíš na pěkném vršíčku, až tam budem odpočívat, budou o nás vrabci zpívat. – „Jdou četníci – utečte – četníci!“ tak ze všech stran se ozvou hlasové. Kdo mohl, útěkem se zachránil, i flašinetář spasil nástroj svůj. Však Ondřej na útěk teď nemyslel, leč brániti se chystal s družinou, jež barikády strojí četníkům. – 110 Stůl ku dveřím, a k oknům strážce dal, a ozbrojil je z dubu židlemi. A když se přiblížili drábové, tu z plna hrdla na ně zavolal: já čtyry stovky jsem vám zapůjčil, a bez pochyby nedostanu zpět; a za to mne teď chcete svázati? No, to se na to pěkně podívám, zda v světě ještě právo panuje – a prvního, jenž chtěl se blížiti, ťal silně v hlavu notným obuškem, až chudák nazpátek se potácel, a krev z všech otvorů se řinula To rozjítřilo strážce pořádku, a bodáky již ženou útokem, též hrozíce, že budou stříleti. Vše marné Ondřejovo úsilí, vždyť bodákův jest divotvorná moc, neb píchají, jak zmije do masa. Již barikáda vydobyta jest, a Ondřejovi nezbývá teď nic, buď vzdáti se, buď spasit útěkem. Se vzdát? To Ondřej nikdy nedoved’, to raděj utek’ nepřátelům svým. 111 Hop! přes lavici oknem vyskočil – však marně – celníkův dvé laplo jej, již skryti mezi okny číhali. Hned svázali jej poutem železným a odvedli jej s sebou v šatlavu; i on byl tichý, jako beránek. – Syn domů večer z pouti vrací se, by mámě sdělil, co se událo; z bot vyzouti se želem zapomněl, a proti právu domů obut jde. Tu brzy pláče, na hlas naříká, tu zase klne, a zas běduje, až na matku si boží vzpomenul, a na marcipán v kapse schovaný. Ten jak by paprskem byl naděje, ven vyndává a chutně pojídá, svou takto koje bolest synovskou. A na západě blednou červánky, i šero, temno v světe dalekém. – 112 VI.
Ráno jest to malý obláček na západním nebi svítící, krásný, bílý, jak zjev labutí; který pluje mořem lazuru, plný něžnosti a lahody, prodchnut nebes oka paprskem – roste však, jak divá myšlenka, a prv nežli slunko zapadlo, jest to moře temných, černých chmur, jehož vlnění jest hromu třesk, jehož v trysku pěna blesku svit. Tak jest láska v našich útrobách. Vladislavu ani Marii nelze více vrátiti se zpět, jako v horách spoustu sněhovou [113] nelze v pádu ničím zadržet. „Manžela mne mého zbav“ – tak to Vladislavu v uších zní, ba spíš hučí zvuků návalem, jak by svět, jejž ucho vnímat můž’, byl jedním zvonem velikým, rozhoupaným vichrů hučením, jehož srdce bije slova ta. – Oba ve dne sní a dumají, a když noc své rouško rozestře, scházejí se v parku lesnatém, v jehož středu tiché jezero, hluboké v propasti skalnaté, z uchycené v letu bystřice zpoutaným jest nebi zrcadlem, v němž se hvězdy, měsíc shlížejí. – Bystřice jest hladká v okovech, jako tichost vášní zpoutaných, hluboká, jak síla bez zbroje, dumavá, jak mysl zavřená. „Pověz mně ach Vladislave můj, proč tak temně hledíš v vodu tu, 114 jako by tam psán byl osud náš, a ty bys jej vyčíst, zbádat chtěl?“ „Tichá voda ta, to obraz můj, a to nebe v ní i s hvězdami, jež tam září z hloubi úkrytu, to jsi ty má drahá Marie. Vezmi ladný obraz vodě té, vezmeš jedinou jí myšlenku, jež jí s nebe padla v útrobu jako její podíl jediný.“ „Ach ta ladná mysl ubohá! Jediný dech vánku zrádného zmutí ji a v kousky roztříští, celým nebem krásy zatřese, až se hvězdy s lunou zachvějí, rozedrány, rozmetány tam, jako rozedrány světla hav.“ K svému Vladislavu tulí se, upírá naň krásných očí dvé, a se táže něžným hlasem svým: 115 „Pravda, drahý Vladislave můj, tvého ducha vánek nezmutí?“ „Neboj se, má drahá Marie! Při severní hvězdě přísahám, že mne vánek nikdy nezmutí. Mne jen vichr divý rozpoutá, a já houknu letem bystřice, shodím vazeb svojich okovy, vezmu na svá bedra myšlenku, myšlenku tu s nebe roněnou, uletím s ní v kraje půvabu bez bouří a vichru zrádného, a tam budu ladným jezerem, v němž se zhlížet bude nebe tvé, plné utkaných z hvězd myšlenek. Zdali chceš tak, drahá Marie?“ „Chci, o chci, o prosím učiň tak!“ V náruč se mu vrhá unylá, on ji mocně tiskne k ňádrům svým, jakby na vždy k sobě spoutat chtěl; pohroužen jsa v moře rozkoší, 116 na její rty tiskne polibek; všechny smysly tonou ve slastech, jenom v ucho hučí divý zvuk: „manžela mne mého zbav!“ Zrádný vánek v keři zašoumal, usmál se a dechnul na vodu, až v ní nebe slastí třáslo se; zachvěla se luna s hvězdami; rozškubány, rozmetány tam, jako rozedraný světla hav. 117 VII.
Den minul druhý, přišla opět noc, si s nocí svity luny unylé, a s lunou pocit lásky do útrob. Tam u jezera opět postav dvé, jak duše bez poklidu bloudící; – to Vladislav a vedle Marie. „O otevř srdce, Vladislave můj, a pověz mně tvé minulosti děj, bych celého tě mohla milovat.“ „Mé srdce rozedíráš, Marie! Však ze všeho se ti chci zpovídat. Děj krátký můj i obyčejný jest, a nového v něm mnoho neuzříš; vždyť jako bratři jsme si podobni. [118] Mne máti Ukraina rodila, ta země mohyl, temných vzpomínek, kde na pohled vše kolem klidno jest, kde srdce živé jen a vášnivé čas od času jak sopka vybuchne; a kolem zase ponurý jest klid, jen uvnitř hárá oheň zpoutaný. – Jsem synem nešťastného národa! Znáš národ velkých citův, myšlenek, znáš národ náš s tou vůlí obrovskou, jenž velké chce, a malé koná jen? Znáš národ v jeho stálém zápasu, jenž odsouzen jest k chtění věčnému, jak bez těla a kostí myšlenka? A myšlenka ta hledá tělo své, a marně, marně těká po světe, jak nepokojná duše v zakletí. Znáš vlasti Polské mysl vznešenou? O neznáš, neznáš! nech mne jíti dál. Jsem spolu synem řasu trapného, jenž svírán divým citem bolesti, dnem každým rodí nový žalu stesk, 119 a vyluzuje v tobě potřeb sta, jež uspokojit marně pachtí se. – Mne matka Ukraina rodila, a sotvy z chlapeckých jsem vyrost’ let, již zbraň jsem nesl v boje divoké. Vždyť znáš ten konec našich bojův všech! Tu o zmařeném žití pohádka, vždy stará tak, a zase nová přec. Co jinoch vyštván jsem byl z vlasti své, a od té doby bloudím po světě, tak jako bloudí naše myšlenka, jež velká nemá stánku jiného, než našich srdcí bídných, ztrápených. A bloudí s námi, bloudí uštvaná, a hledá svoje tělo ztracené, tak jako my hledáme svoji vlast. Vlast? já již více vlast svou nehledám – já našel jsem ji v tobě Marie. Mou vlastí jedinou jest láska teď! – – – – – Tam v onu čarokrásnou krajinu, kde jasný věnec z horstva uvitý, 120 jak veliký lem myslí obrovských, svým obejmutím krášlil jezero, v němž zhlíželo se město švýcarské – tam konečně mne zahnal osud zlý. Dům malý na pokraji jezera, jenž vzdálen všeho hluku městského, mně poskytoval milé přístřeší. Byl poprvé jsem v životě svém sám, jsa vzdálen bouřlivého návalu, a poprvé v své vnitro nahléd’ jsem, a uzřel strašlivou svou samotu. Mne uchvátila touha unylá, a sedávaje v stráních vysokých, hled svůj jsem ku krajině obracel, jenž byvši mojí krásnou kolébkou, teď hrobem byla mojim myšlenkám. Však zrak můj darmo bloudil po horách, kde jako na úsměch mým útrapám sníh odvěčný se třpýtil v leskotu, zjev země naší nejspanilejší, jenž s myslí nebes beře snoubení. – A tak jsem sedal v horách vysokých, dnem zíral do obzoru lepého. 121 a v noci hleděl v nebe hvězdnaté, a neznal konce, cíle tužeb svých. Byl jakýs jinoch společníkem mně, jenž této krásné vlasti synem byl, a pouze Václavem se veždy zval. My pod jednou jsme střechou bydleli, a ač druh druhu žele nesdílel, přec rozuměli jsme si vespolek, a mlčky uzavřeli přátelství, jež lehce tam své pouští kořeny, kde duch i srdce jsou si podobné. Jak bratři byli jsme a žili tak! Tam za večera jednou krásného, když svět byl pokryt růží ruměncem, jako bylo by jej nebe zlíbalo, jsme vespol před domem svým seděli, a na jezero dálné zírali, kde odrážel se červánkový svit, jak z celého by světa růží stín. A loďky malé, okřídlený rej, tam blíže břehův rychle těkaly. Svět celý dýchal růží životem, 122 a každý, jako žitím opojen, byl vesel tak i čil i švitořiv. Jen my jsme tiše, temně seděli, jak uzavřené hroby s tajemstvím – a přec nás těšil pohled v pestrý ruch. V tom Václav, jak by rána padla v něj, tak prudce sebou trhl, vyskočil, a cosi počít’ chtěl – co, nevěděl. A když jsem se ho tázal, co mu jest, mně blíže břehu loďku ukázal, a já jsem uzřel – tebe Marie! Tam seděla jsi v krásné loďce své, a dolů do jezera hleděla, tam lístky z kvítkův vrhajíc, jež trhala jsi něžně z rukou svých, a když již nestačily kvítky ty, tu vyňala si růži spanilou, jež v půvabu tvá ňádra krášlila, a opětovala’s svou s lístky hru, Hled jeden učinil mne otrokem, a našel vlast jsem dlouho hledanou. Tam proti tobě seděl manžel tvůj, a kouře doutník, dýmy odháněl, 123 a zíral stále v dálku v jeden bod, tak lhostejně a přec tak divoce, že s láskou hned i žel mne pojímal. Dál od břehův vás lodník odvážel, a když jsem počal tebe ztráceti, tu Václav, jak by hněvem posedlý, šel nejprv dovnitř do své komnaty, a rychle opět navrátiv se zpět, hned loďku ode břehův odvázal, a pomalu k tvé loďce vesloval. Já volal naň, by vzal mne s sebou též, však praviv mně, že bez svědkův chce být, jen v loďku tvoji hleděl upjatě. Však konečně zas k břehu vrátil se, a zavolav mne chvějným hlasem svým, mne žádal, bych si jinou loďku vzal, a společně s ním na jezero jel. Jak chtěl, tak učinil jsem milerád, a podle sebe tiše jeli jsme. Pak na mne temným hlasem promluvil: „jsi dobrý veslař – učiň vůli mou, a tam tu loďku, již jsem ukázal, jak z žertu by jen, počni předjíždět, 124 leč jinam ne, jen dovnitř jezera.“ Jak malá loutka jsem jej poslechl, a brzy tobě hleděl do tváře; to jakmile zhléd’ Jindřich, manžel tvůj, hned veslaře od vesel odstrčil, sám ujížděje dovnitř jezera. Ty’s prosila jej, aby vrátil se, leč marně – letem vlašťovice jel; já za ním hnal a Václav za námi. Hra promění se rychle ve vášeň, a v skutku mně jen hlavně o to šlo, bych krásnou loďku vaši předstihl. Již ztrácely se břehy s očí nám, již šeré mlhy obklopily nás, a my jsme stále veslovali v před, ač množil se i kolem vlnek rej, jsa rozbujněný váním větříku. Ty’s opravdu se báti počala – to rychle k stanutí mne přimělo. Již jako poražený vracel jsem se zpět, an Václav v rychlém letu přikvapil. Svou loďkou proti vaší prudce hnal, a nežli Jindřich opatřit se moh’, k ní přitočil se, rukou uchytil, 125 a dosti klidným hlasem promluvil: My boj svůj dosud neskončili jsme, a protož dovolte mně barone, zde by se obou osud rozhodl. Tvůj manžel takou řečí udiven, ni nemoh’ Václava hned poznati, a poznav jej, s ním dal se do vády, a spílal divných bláznův nadutých. Leč Václav pevně loďku v rukou měl, a pevným hlasem řekl konečně: „buď hned se se mnou bíti budete, a souboj na vodě nám rozhodne, neb bez okolků vás zde zastřelím.“ „Nuž, pal chlapísko, máš-li odvahu!“ vzkřik’ Jindřich, na loďce se postaviv, a nežli mohl jsem se přiblížit, jíž rána zazněla, a Jindřich pad’. Tím pádem převrhla se lodice – tě veslař, a já spasil Jindřicha, jenž těžce raněn silně krvácel. Jak ďábel rychle Václav uháněl, a s úšklebkem ti volal do vody, když nebezpečně jsi se topila: „již dobrou noc vám, paní vznešená!“ 126 Víc od té doby jsem jej nespatřil. Jen s tíží uzdravil se Jindřich zas. Vždyť známo tobě vše co pravím teď, a já přec jako dítě povídám, v čas oné doby hrouže mysl svou, kdy poprvé jsem lepou uzřel tě. O nechme zašlých dob a časův minulých!“ A s celou vášní objal Marii, jež modrým okem svým naň hleděla, tak klidným, jako bohův pohoda, a nezkaleným žádnou vzpomínkou, jak nebylo by u ní žádných chmur. Tak žena jest! jak řeka hluboká, a hladká, jako tichý veletok, kde na dně skryta mnohá divná věc. A líbá ústka v vášni Vladislav, a hledí v oči, oči zázračné, a šeptá slastmi celý opojen: „tím hleděním v ta modrá nebesa bych prosníti chtěl celý život svůj, 127 ba nekonečnou dobu věčnosti, můj život s očkem kdyby věčný byl.“ I usmívá se k tomu Marie, a šepce jemu tichým hláskem svým: „ty sníš si o věčnosti rozkoší, snad ani konce jejich netuše; ty krásné doby minou brzy již. Vždyť Jindřich brzy odtud odjede, chtě opět život trávit na jihu, a mne tam s sebou vléci ubohou. Již k odjezdu vše připraveno jest, ba připravena již i hostina, kde se svými se druhy rozloučí.“ „O prchněm, prchněm rychle, Marie!“ „Kam utečeme, Vladislave můj?“ „Vol zemi jednu v světě veškerém!“ „Jak utečeme, Vladislave můj?“ „O srdce, rychle mluv, o pověz jak! O vím, již vím, jak uprchneme mu; 128 hned po hostině, kterou druhům dá, když vše se v zámku k spánku položí, my najdem příležitost nejlepší, pryč odtud tajně v noci utéci. – Zde na tom místě sejdeme se zas, já k prchnutí vše nutné připravím.“ A modrým okem svým naň hleděla, pak v ňádra jemu kladla hlavu svou, a skryla tvář tam – snad i myšlenku. – 129 VIII.
Tam v nebes báni slunko plálo, a zářilo svým věčným žárem, vždy na zem vrhajíc své ohně, jak horoucí své polibení. Zem jako věčně mladá milka v svá ňadra ssaje světlo, teplo, jež milec s nebe posílá jí, a roztříštivši v myriady ty světlé davy dalných nebes, své dítky daří jejich částmi. Tam kousek světla barevného, tam kousek tepla uděluje. I nám též položila v ňádra; co z nebe dáno údělem jí, jak otce dědictví své drahé. Což div, že srdce nepokojné, [130] když v junáckou již sílu vzroste, chce odervat se matce svojí, a touží k světlu odvěčnému, kde počátek jest jeho žití? Což div, že duch náš zmítá námi, zem matku svoji nenávidí, rád utekl by její lásce, se vrhl v náruč svému otci, a pokochal se jeho silou, i nesmrtelnost rád by dědil? Což div, že vonné, pestré kvítky své květy k slunku obracejí, a rozšiřujíc’ libou vůni, jak jedinou tu modlitbu svou, jak jedinou to svoji oběť, vždy k nebi prosby posílají: O dej nám věčný otče nebes, o dej nám duši nesmrtelnou, a vezmi k sobě nás své dítky! Což div, že opeřenci země vždy vzhůru letí pod oblaky, a prosí stejně jako kvítky. 131 Tak celá koule naší matky jest plna touhy nekonečné, jest plna duší s částkou světla, jest plna myslí převelebných, kde všechno pne se vzhůru k nebi, jsouc přec vždy k zemi připoutáno, a terčem temné, strašné smrti. Tak celá koule naší matky jest plna bolu žalostného, a plna smutku, unylosti, že dána touha beze síly, že dána jiskra s hrotem smrti, že dána krása bez účele, jež sotva kvetouc zas již vadne. Vzdech taký z celé širé země dnes v duchu Václavově stenal, ač podslyšel jej v prostřed krásy, jíž oblekl se vůkolní kraj, ač podslyšel jej v prostřed světla, v němž třpytily se dítky země. Ten skřivánek dnes nad jetelem tak žalně pěje smutnou píseň, 132 jak k hrobu svět by doprovázel, ač v kolébce má dítky svoje. Ty pestré kvítky na těch luzích tak unyle dchnou vůni svoji, jak dech by smrti z nich byl vanul. Již nemůž’ hledět kolem sebe, i barvy kraje vadí oku, v něž rozstříleno světlo nebes. On vše by pokryl černým hávem, to slušelo by zemi lépe, jež zničila již tolik žití, a v životech těch tolik myslí, a v myšlenkách těch tolik lásky, s ní jedinou tu radost, rozkoš, jíž dařit může, jsouc vždy chudá. On vše by pokryl černým hávem, to slušelo by lépe zemi, jež tolik hrobův chová v sobě, že každý život z hrobů povstal, tak že i každý hrobem páchne. Ty barvy kraje vadí oku, on skrýti před nimi se spěchá, 133 jali umknouti by hrobům mínil. Jde v lesy temné rychlým krokem, tam země nelže život, krásu, tam temno, šero, smutno, hrozno, tam sosny šumí báje dávné, jak zřely jiná pokolení, jež stejně chřadla, stejně mřela. Ty sosny jak zakleté harfy, v nichž duše dávných časů dříme; duch pěvcův z šeré miuulostiminulosti jest do šumného větru zaklet. On mezi nástrojem svým bloudí, a slepý sahá v svoje struny, je vzpíná, ladí, pěje, hraje. To píseň z onoho jest světa, to hudba z hrobů mrtvých duší, to snové věčného jsou spánku, jich nová touha po životě, tak děsná, temná, jak sám život. To lahodí teď jeho uchu, i oko raděj’ spočívá tam. Svou ručnici má na rameně, 134 a věrný Frydolín jde za ním. Tak bloudí lesem, bloudí bory, ne že by snad chtel střílet, hubit, leč zvykl tak již v zbroji chodit. Teď duch mu utek’ někde v dálku, a mysl letí volným letem; jak stroj se hýbe dále tělo. Jej vede úzká stezka dolů, a vedle bystřice mu šumí, jej budíc z spánku zarytého. Sen hluboký však musí býti, jsa plný kouzla, plný čárů, jenž poutá ducha ubohého. Vždyť darmo bystřice mu šumí, a hučí v ucho bouřná slova: „Ty probuď ubohý se duchu, a servi pouta slabosti své, jak já, jenž světem volně brojím, jsouc svobodna v své pouti, dráze.“ Hlas jiný musel by mu zavznít. by ucho k slechu s to byl vzbudit. 135 Jen trouby vřesk a války vřava, a vlasti, lidu otročení, jež žhavým řetězem svým chrastíc, se zvedlo by, jak pomsty mysl, a majíc vzhůru rámě vzpiaté, z chmur blesky mestné metalo by, své okovy a vrahy ničíc, – s to bylo by jej probuditi, hřmíc v ucho perunovým hlasem. „O zvedni se ty bídný synu pomsty! Což neznáš mne již, svoji matku? Já v náručí tě vychovala, vždy místo hraček dětinnosti tak v ucho chrastíc okovem ti, že řetězy jest duch tvůj krmen, z nichž ruka měla kouti meče!“ Sen hluboký to musí býti, vždyť pode strání vábná zeleň, jež bystřici koberce stele, by smířila ji rozhněvanou, hled jeho marně oživuje, a luzná v oko šeptá slova: 136 „Ty probuď ubohý se duchu, já barvy, naděje jsem kouzlo, jež smrtelníky neopouští. Dej větrům přítomnosti žele, hleď v budoucnosti nový obraz, a nové síly čerpej ze mne.“ I malin keře vedle stezky, jej probuditi chtíce z spánku mu vypravují dávné děje: „Vždyť byla jednou krásná doba, kdes vesel zpíval Marii své, že její rtové maliny jsou, jež mlsal’s chtě se přesvědčiti, zda pochlebníkem nejsi ústům.“ Však jiných barev rázná síla by trysknout musila mu v oko, by k hledu vzbudila je snivé. Jen rudé krve děsná barva, v níž smyl by národ staré rány, jíž rděla by se celá země; jen rudé krve děsná barva, jak červánky volnosti nové, 137 jak pomníky veliké pomsty s to zbuditi by byla oko. Jde dále úzkou stezkou dolů, jež s bystřicí mu průvodčím jest; ni neví, že jde k Dobrouchovu. Bor temný, šerý již se ztrácí, a na pokraji černa lesa již ptáček zpívá čtveračivý, a vypravuje všemu světu, že velmi rád jest na té zemi. Sed’ na vršek mladého habru, že celý svět ho vidí mysle; svůj zobáček napíná silou, a vřeštivým svým hláskem pěje, své tajnosti zrazuje písní. On puší se a hrd jest na to, že střediště v něm skryto světa, i že jej celý vesmír slyší. Jest pyšný, bujný, plný žití, a vida Václava tam jíti, jak smuten kráčí zadumaný, dá do smíchu se z plna hrdla, a zpívá, kroutě se v vše strany. 138 Bác! – Ptáček válí se již v krvi, jak šiška letě dolů s habru, s ním radost, rozkoš a střed světa. Již prvé Václav procitnul byl, jsa opět v světě mimo bory. Cit divný vzbudila v něm píseň, jí výstřelem učinil konce. Tím splašen rychlý zajíc z křoví, hnal skokem přes uzounkou stezku, vrh’ v bystřici se, přebrodil ji, a octnul se na půdě cizí, jež parkem byla Jindřichovi. Pes Frydolín se za ním pustil Bác! – Frydolín se válí v krvi, jej skolil jednou ranou Jindřich; jej Václav na protější straně uzřel. Zas Václav spouští, rána padá, chrt Jindřichův, jenž u nohou mu, teď střelen, krví brotí pána. Vztek Jindřichovi zrakem šlehne, a buráceje ve všech údech, mu nedá přijít k rozmyšlení; on míře na Václava, spouští. 139 Jen málo brokův došlo cíle. Jak litý tigr skočí Václav, a pádem blesku v druhou stranu se žene přes bystřici šumnou; let myšlenek divokých předstíh’. Než Jindřich k vědomí byl přišel, již popad’ v mohutné jej paže, a vyrval jemu lovecký nuž, jenž po boku ozdobou visel. „Ha, kletý ďáble, dnes ti splatím!“ Již železo se třpytí v slunci, a blesku svitem fičí dolů – v ta krásná ňadra Mariina. Jak hromosvod je nastavila; čas ještě byl, však tak jen krátký, co myšlénka prolétla hlavou, by bezsilná mu klesla ruka. Jak bohyně tu před ním stála, jež z moře spěněného vyšla, by nevýslovným půvabem svým bouř skrotila i vichry děsné. V tom jejím oku tolik slunka, že prorazivši všechny chmury, 140 až k zemi vniklo září svojí, k té bouřné zemi jeho srdce. Duch s rukou bez síly mu klesl; jenž ničiti chtěl, sám jest zničen. Pryč odhodil již nástroj smrti; chce mluviti, však jemnjemu nelze, a prose v mysli odpuštění, se vzdaluje – leč beze slova. I Marie jest taká tichá, že zdá se více duchem býti, jejž vykouzlila sobě mysl, než skutečností přirozenou. A Jindřich celý překvapený jen s to byl zvolat za Václavem svým jako perun silným hlasem: „My ještě jednou potkáme se; nuž, na shledanou!“ Však Václav klidně odtud kráčí, a divné jakés upomínky mu zasvítily v srdci, v hlavě, až celý duch se otřás’ bleskem. 141 IX.
Skála nejlepším jest střelcem v světě, proto sluha pánu nejmilejší; chlapisko jak v horách silný dubec, s jiskrnatým okem basiliška, s tváří osmahlou a opálenou; čtyřicet lét do ní praží slunce, a on jak by smál se jeho práci, vezdy přímo hledí vzhůru zrakem. Co pán rád má – dvojnásobně sluha; pán co nenávidí – zabije on; stejni v vášních, sluha divočejší. Jenom jeden rozdíl – v jejich chůzi: před sebe vždy k zemi hledí Jindřich, jak by celý svět chtěl odkopnouti, k nebesům vždy soptí jiskry Skála, jak by na souboj chtěl nebe zváti; střílejí však oba jako ďábli, [142] milují se jakous divou láskou, city své si vezdy z očí vyčtou. Dověděl se Skála, co se stalo, jak chtěl Václav zabít jeho pána, a že Marie to zabránila. Václava znal s Marií už dříve, oba z celé duše nenávidí. Již mu dlouho něco v mysli tane, dnes to musí pánu svému sdělit, který v pokoji svém sedí trudný, mysle, jak by Václavu se pomstil. „Milostpane, chci vám něco říci.“ „Chlape mluv – vsak rychle, krátce, stručně.“ „Slibte, že mne pro to nezbijete.“ „Neslíbím; však chlape mluv a rychle – sice lebku rozpůlím ti ve dví.“ Střelec hledí upjatými zraky, jakby proniknout chtěl svého pána, 143 zbádat jeho myšlenky a city; mlčí, a tak nepohnutě stojí, jakby žulou ze země byl vyrost. Divného cos tuší v zjevu Jindřich. „Bez slibu mluv, já ti rozkazuju.“ „Vaše paní při měsíčku svitu s jakýms mužem scházívá se v parku – a vy nejste pane tímto mužem.“ Skočí Jindřich k němu litým skokem, za hrdlo jej popadnout chtě silou; a však střelec stojí jako žula; ani údem nehnul, okem nemrk, jenom černé oči svítí v hlavě, házejíce svoje zvyklé jiskry. Silnější jest oheň očí střelce, nežli rozlítěná vášeň pána, který zaražen v úmyslu letu, divým temným jemu praví hlasem, v němž všech vášní přitlumen jest hlahol: „Poslyš chlape! Sedm dní ti dávám, sedm nocí, 144 abys přijda ke mně s ručnicí svou, náboji dvou kulí opatřenou, ukázal mi, co jsi nyní pravil. Jestli projde sedm dní a nocí, a já neuvidím strašidla ta, pak ti černý havran šeptne v ucho, kde a jak si položil své hnáty. Slyšíš chlape!“ Na celém se těle střelec zachvěl, neboť ví, že pán vždy plní slovo; avšak pevným hlasem pravil: slyšel – poklonil se, a opustil pána. A ten stanul uprostřed své síně, jako z mramoru jsa vytesaný; a však jenom pohyb zmizel soše, neboť život bujní ve všech údech, každým čivem moře hněvu proudí, každou žilou sopka ohně sálá, každou myslí plamen spousty hárá. Ale mocnou rukou spoutal oheň, by se neroztříštil v malé částky – jenom okem šlehal v jednu stranu, a kam padla jeho blesku jiskra, 145 kameny se chvěly, tála ocel. – Mocnou rukou spoutal všechnu mysl – jenom jedna šlehla skrze ústa: „Ten chlap nelže, to jest on, to Václav! Jak že živ jsem, ustelu jim lůžko, jedním zvukem v sen je ukolébám, z něhož nic je více neprobudí.“ 146 X.
Hlučno bylo v panském zámku; Jindřich pozval dnes své druhy, aby zahnal dlouhou chvíli, a by rozloučil se s nimi, neboť odjeti chce do Vlach. Celý zámek osvícený; hulákají, vřeští, pijí, žerty tropí, vtipkujíce, vypravují rekovství svá, skutky udatenství, cnosti; jeden druha obelhává, každý ví, že druhý klame, a přec všichni Ihou si rádi. Byla šlechta, továrníci, byli staří, byli mladí; [147] kde jen koho znal kdy Jindřich, pozval k svému stolu, pití. Mnoho veselých jich bylo, mnozí to jen předstírali, a však všichni hulákali, zalíbiti chtíc se pánu. On sám tichý, zadumčivý, málo mluví, mnoho pije, a když pronese jen slovo, to tak divě ušklebne se, jakby řečí bodati chtěl, a se zlobil, že to nelze. Vladislav tam vedle něho. Při podobných veselostech málo kdy Marie byla; nenáviděla těch lidí. A však byli mezi nimi, již Marii k vůli přišli, koříc’ se jí, pochlebujíc’. S těmi v zvláštní straně zámku tak se baví jako zvykle. Jindřich od pití již rudý; a tu zvykle k kartám sedá, 148 hraje s vášní s divným štěstím. „Nuž vy páni bratránkové, strýčkové a kmotříčkové dost již křepili jsme ducha, napájeli prázná srdce, leštili rezavé mozky, barvíce své nosy, tváře – půjdeme teď na sedání, zahrajem’ si po rytířsku – nebojte se, jenom v karty. Kdo z vás odvahy má dosti, by se pustil se mnou v půtku, ozvi se a přistup blíže, a však s otevřeným hledím. První sázku, kterou dávám, bílý komoň, arabská krev. Znáte jej, tu pýchu koní, lepšího král nemá jistě. Tam kde v úžlabině řeka pod mým zámkem ve propasti pění se a vzpíná, ječí, čekající oběti své, přeskočí ji, jako šípka, a při tom se neunaví, 149 spěchá dál’, jak mysl letná; často zkoušel jsem ty skoky. Rychlý jest, jak vichr pouště, s nímž se honil na dostihách; na něm uteci lze srdci, když vás někdy z rána bolí, předstihne i svědomí vám, když vás někdy večer hryže, na něm utečete ďáblu, když vás láká ve své sítě, dívkám, když vás podpalují, nudám, když vás vysušují, na něm – ženě upláchnete.“ Vůkol v smích se dali páni, ale nikdo nechtěl počít, neboť vyžaduje sázka stejně dobrou zase sázku. Díval se jak vítěz kolem: „Nuž Konrade, bratránku můj, druhu milý z dávných časův, spolu svět jsme probrodili, vím, že někdy srdce bolí, že tě ďábel často láká, 150 svědomí že někdy hryže, a že zlou máš ženu doma. Bělouše ty potřebuješ, takého jak v sázku dávám, bys těm zlotám na něm utek’. S dvěma koni přijel’s ku mně, černými jak samo peklo; ďábel moh’ by s nimi jezdit. Ohniví jak blyskavice, stejní jak dvě vědra vína. Dej je v sázku – jistá výhra.“ „Čert to vezmi – dávám sázku.“ Hráli karty as pět minut, a tak tiše bylo v sále, jak by o duši se hrálo. „Nuž Konráde, bratránku můj, prohrál’s sázku, vranci moji. Hej pacholci, slyšte rozkaz! Vranníky mně vyvedete pod okna zde na dvůr dolů, bych je v okamžiku viděl.“ 151 Vyvedli pod okna vrance; vzpínají se, řehcí, pění; měsíc svítí bledou září, a však jasně, jako oko. Jindřich otevírá okno, dolů hledě na svou kořist. „Chlapi tiše stůjte s koni – trochu dál od sebe jděte, bych vás rozeznati mohl.“ Padly rány – jedna – druhá – vraníci se v krvi válí, chlapi křičí: Jesu Kriste! „Nuž Konráde, bratránku můj, zničena jest tvoje sláva; vyňal jsem si sůl z svých očí.“ „Hoj Jindřichu, bratránku můj, ještě není konec sázce. Čtyry míle mám já domů, pacholci mne nepotáhnou; bělouše já potřebuji, bych jej zapřáh’ do kočáru, 152 dal se vozit tvojí slávou. Povoz mám zde, znáš jej také; v sázku dávám za araba.“ Hráli karty as pět minut, a tak tiše bylo v sále, jakby o duši se hrálo. „Hoj Konráde, bratránku můj, prohrál’s sázku – kočár můj jest. – Hej pacholci, slyšte rozkaz! Na protější sráz tam k řece vytáhněte kočár pána.“ Na protější sráz tam k řece vytáhnuli kočár pána, měsíc svítil bledou září, a však jasně, jako oko. Jindřich znova hledí oknem, dívaje se na svou kořist. „Se skály tam spustit dolů“ – zahřměl hlasem jako perun. Kočár řítí se tu v propast, 153 kterou přeskakuje arab, nesa pána na svých křídlech. „Nuž Konráde, bratránku můj, zničena jest tvoje sláva; vyňal jsem si sůl z svých očí. Mrštný arab bude skákat nad tvou utopenou slávou.“ „Hoj Jindřichu, bratránku můj, ještě ani půlnoc není, ještě není konec hraní. Mám u sebe také kapsu, víš, že vždycky bývá plna. Budiž sázkou na araba.“ „Nechci tvojí kapsy brachu, jiné věci v sázku dávej.“ „Ničehož již nemám tady, co by cenu mohlo míti; budiž tedy konec sázce.“ „Aj Konráde, bratránku můj, neznáš cnosti našich předkův. 154 Dědek náš, když jednou ve hře prohrál vše, co u sebe měl, vsadil kopu lidí ve vsi, prohrál je – a splnil slovo. Škoda, že ty časy nejsou; moh’ bys ještě dále hráti, na araba lidi sázet, neboť věř mně druhu milý, že můj arab má víc’ ceny, nežli pět kop našich chámů. Nuž, vy páni, hrejme dále!“ Jindřich kolem jako vítěz zíral na zbabělé hosty, neboť nikdo nechtěl více zkusit štěstí v také půtce. Vladislav, jenž seděl vedle, dosud chladnokrevně hleděl, nedav ničím v sobě znáti, že jej baví hra neb hosti. A však nyní jiskra v oku vyšlehla plamenem jasným, jakby v stepích jeho duše 155 byly vichry oheň vzňaly. Na rtech položil se úsměch, a ta jeho řeč, již mluví, jest tak divná a tak cizí, jako zpěvy z cizích krajův, a však půvabná a luzná. „Zkusit štěstí také já chci. Když jsem ještě mladším býval, měl jsem ve hře vezdy štěstí, chci je zkusit, zda jest stálé. A však hostitel můj milý odpustí chudobě mojí, že nemůže dáti v sázku, co má pro každého cenu. Co já ve hru nyní dávám, velkou cenu má jen pro mne. Škapuléřík jesti zlatý, obrázek v něm posvěcený. Se mnou žil kus žití mého, přítelem mně zůstav věrným. Dávám-li však nejdražší své, chci, by sázka hostitele stejnou cenu měla u něj. Dej ten zlatý kroužek s prstu, 156 jejž si dostal k svému sňatku. Tu-li sázku dáš můj milý, budem’ hráti o ty věci.“ Jindřich zbledl na okamžik, překvapen jsa takou řečí; zpamatoval se však rychle, z plna hrdla nutě smíchy: „Panence tvé v škapuléři, který nosíš na svém srdci, jistě horko od tvé krve; v bystřici se zkoupati chce, jako sláva Konrádova. Máš mé slovo, že tu pannu schladím vodou nesvěcenou.“ Vzali karty – hráli karty – a však déle, nežli zvykle, a tak tiše bylo v sále, jakby o duši se hrálo. Dokončili – Jindřich tiše snímá prsten, dává hostu. Sbledl, stichl, a s ním všichni. Vladislav vzav zlatý prsten, 157 schoval jej, ni slova neřek’. Všichni byli zaraženi. Z Jindřichových chmurných očí zablesklo se rudým ohněm, jímž si proklestil duch cestu; otevřel se – peklo vidět, peklo vášní přitlumených, sopky vášní vyhořelých, oheň bez světla a dýmu. Blesk ten platil Vladislavu; měřily se obou zraky; jeden šlehal bleskem, ohněm, druhý pevně, klidně hleděl, a tak jasně zíral v propast, až to peklo otřáslo se, trhlo sebou, hřmělo ústy: „Vezmi čert si zlatý kroužek! a však brachu, není konec, zejtra budem’ dále hráti, spravíme se – doufám jisté.“ – Při tom tak se zasmál divě, až se stěny otřásaly. Jeden druha neporazil, 158 a však již si rozuměli: nenávisti šlebná propast na věky je rozdělila. Jindřich dále soptí ohně: „Aj vy pane kmotře Petře, zábava dnes jaksi vázne; vy jste jako dobrý pastýř, jenž vždy dobře umí držet pohromadě svoje stádo, a dá k beranům vždy ovce, nechutným myšlenkám soli, spláchlým duším trochu vtipu, prázným uším trochu zpěvu. Beřte měchy na to uhlí, ať z něj trochu jisker vzletí; zalejte je více vínem, ono lépe bude hořet. Hejda chlapi, víno lejte!“ Sluhové zas víno lejí, jež se perlí ve křišťálech, spoutaný jak oheň kypíc; každý hasil plamen ohněm. 159 Kmotr Petr chválořečil: „Zrálo tam, kde bujněj’ plane oko nebes, věčné slunko, kde i bujněj’ krev probíhá, kde i více srdce cítí, ohnivěji mysl vzlétá, pestřeji i země květe, kde vše hřeje ohněm, teplem, kde i mysl vášnivější, a čin rychlý za ním spěje, kde vše vře a pálí, kypí, života chtíc’ užít krátkost. A to víno, božské víno, má i oheň nebes, země, má i krev i teplo, srdce, vzlétnou mysl s vášní bujnou – všechny vlastnosti svých krajin. Svatý duch to tam z těch končin, jenž k nám v bečkách putovává; v podobě plamenův jasných vstupuje v nás omrzelé, bojácné a zimořivé; jazykův dar udílí nám, – po tatarsku mluvíváme – 160 apoštoly lásky činí, – vespolek se milujeme, objímáme, kde co máme. – Nedbáme již na svět tento, kde jen chmel se rodí sprostý; toužíme tam do těch rájův, kde duch svatý má svůj domov. Hoj, ať žije učitel náš, jenž nás učil po tři léta. a teď z svojich rajských sklepův posílá nám ducha svého spoutaného v bečkách, láhvích, bychom kuráž dostávali na pohanky s židovkami.“ Hurrah! zahřmělo to v sále, až se stěny otřásaly. Kmotr Petr pokračoval: „Slib nám, drahý učiteli, že vždy mezi svými žáky dlíti budeš do skonání. Založ církev – já jsem Petr, kolem tebe stádo ovcí – vše, co k církvi potřebuješ.“ 161 Jindřich v plamenech se koupá, hněv se váží s veselostí; vzpomínkám svým pustil uzdu: „Aj vy bratři v duchu, křestu, maličko a uzříte mne, maličko a neuzříte. A však máte Petra za mne, jenž mně milovaným kmotrem; tomu dávám klíče sklepa, koho tamo v něj chce pustit, budiž puštěn s mojí vůlí. Večeře dnes poslední to; dokud nevrátím se zpátky, na památku moji čiňte.“ Každý hasil plamen ohněm. „Oko dosud střízlivo jest! Nemáš nic Jindřichu bratře, čím bys opojil též ono?“ „Nic Konrade bratranče můj, než ten pohled z mého zámku; přistup blíže, otevř okno, 162 pohleď v nebe, pohleď v zemi, a zrak jestli neopiješ pohledem tím nevídaným, nemáš smrtelníka oko.“ Luna stoji v prostřed nebe, jakby uprostřed své slávy; sype svoje stříbro na zem’, jako kouzelná svá slova, z nichž duchové povstávají, jako ženichové k svatbě. K nevěstám se plíží tajně, k milým dítkám matky země, z nenadání polibí je, berou k tanci, křepčí, skáčí, letí vzduchem, unášejí, v obzoru se ztrácejíce; vánek hraje k tomu píseň. Matka země pláče šumem, jenž tam teskní dole v borech, pláče hukem řeky divé, jež se valí po údolí, vzdychá dechem luzných kvítek, naplňujíc vůní prostor. 163 Nebe s zemí ve spojení, jako ženich s nevěstou svou; snoubí se a vdávají se. – „Opera to kouzelná jest, drama, hudba, zpěv i balet; dobře zpívají i hrají, dobře tančí, malby pěkné, a též úprava jest vkusná. Koho máme vyvolati, komu tleskat, chvála vzdáti?“ „Vypískáme lunu cudnou, že tak vnadná a tak dalná; není horších krásek v světě, jako cudných, upejpavých.“ „Vypískáme baletnice, že jsou suchy, jako louče, abstraktní a plny mlhy, a co hmatati se nedá, nemá pro mne žádné ceny.“ „Vypískáme zemi naši, že jen skučí, stále vzdychá, 164 pořád plna jenom žele, starostí a smutku, pláče, a že nudí stálým stezkem.“ „Ba to staré haraburdí zasluhuje vypískání – mizerná to komedie!“ „Ne, ne, ne! musíme tleskat; krásná jest to operetka, schválně pro nás udělaná, pro nás lidi vyšších kruhův, tak as jako na zakázku.“ Jedni pro a druzí kontra, pískot, tleskot v celém sále, vřava rozléhá se v dálce. Jindřicha hra taká baví, nadšen tleská a pak praví: „Rozluštím vám otázku tu, zdali chválit, zdali hanět. Jako profesor vám pravím: celá tato komedie buď již v noci a neb ve dne 165 má jen estetickou cenu, a však prázdna jest vší pravdy, a moralky kouska nemá. Kdo z vás věří v katechismus, kámen mudrcův kdo hledá, vypíská tu operetku. Kdo však rád má víno, dívky, rád se koupá ve rozkoších, ducha, smysly opojuje, koho baví život, krása, bude tleskat, nadšen tleskat. Teď chci tleskat, pískat zejtra.“ Ze všech stran se tleskot řine, ani nikdo neví komu, zdali komedii chválí, a neb tleská Jindřichovi, který vybízí teď k zpěvu: „Zazpívej nám Zdeňku milý, ať vše smysly opojíme.“ Zpívá Zdeněk svoji píseň: „Mně svět velkým pivovárem, kde se vaří, zpívá, pije, 166 kde vše kypí bujným žárem, člověk u kotle vždy žije. Chaso palte, ať to hoří, ať svět ohněm zaplavíme, nápoj při něm uvaříme, vždyť nás žízeň svírá, moří. Toulala se duše světů po veškerých země koutech, lapivše ji v jejím květu, svázanou teď máme v poutech. Jak se bouří, jak se pění, v jiskru, oheň, plamen mění. Duchu dejte světa duši, ať vše vzplane, ať vše buší. Chaso palte, ať to hoří, plameny šlehají jasné, však se kotel jednou zboří, a ten oheň pod ním zhasne. Miserere zaštěbetaj’, do staré nás pece vmetaj’, a tam budem dlouho hníti, než zas vzkvetem v polní kvítí“ 167 Zkončiv píseň, hned zas volá: „Balladu chci vypravovat, z rytíře jak chlup se stane, z rytíře, jenž dvorním radou. Ballada to budoucnosti, truchlivá a velmi smutná, ovšem trošku dlouhanánská, a však přece poslouchejte, že to dlouhé nereptejte, vezmouce si naučení, že nic v světě stálé není, že se všechno divně plete na tom božím tmavém světě.“ Ballada o moderním rytíři. „Umřel, umíráčkem zvoní; v chladný rov jej nyní kladou. Vyschly žíly, v kterých někdy paragrafy probíhaly, bujníce mu v ňádrech, v srdci. Mozek hnije s instrukcemi, 168 jimiž prosák’, jako houba; stejný osud jazyk sdílí. Hvězdy na výložkách hasnou, červi dávají se do nich, jako luza rebelantská, jíž nic není posvátného. Nevděčný svět raduje se, a i přátelé se těší, místa že postoupil druhým. – A i ukrutné to nebe těší se nad jeho smrtí; slunce radostně se šklebí, za mraky se dívá světlé, rádo jsouc, že umřel člověk, jenž jím dlouho dal se hřáti, a přec nikdy neohřál se, na nějž svítilo půl věku, nejsouc s to jej osvítiti. Příroda ta velká máti sobě majíc svěřeného přeškvařívá vše, co v něm jest: uniformu, nos i tělo. Přeškvařivši celého jej, tvoří z něho tvary nové, 169 novou uniformu dává, nový život udílí mu, a on změněn v polní kvítko, kopřivou na hrobě stkví se, něžnou, libou kopřivenkou vedle plotu hřbitovního. – Opět žije, opět bujní, opět zírá v nebes slunko, jak by se mu smáti chtěla, že zde marný úkon hraje. – V krásné letní odpoledne, když tak slunce bujným žárem hází s nebe zemi oheň, kopřiva má monolog svůj: „Aj ty slunko, aj slunečko, marně, mamě plahočíš se, marně běháš kolem země Špelunky jsou lidské mozky, tmavé jako samo peklo: svit tvůj tam se neprodere. Moře ledu lidská srdce, studená, jak smrti ruka, jež je drží ve své moci: 170 nezahřeješ, neroztopíš. Nech to divné, zimné plémě, na kopřivy sviť jen, hřej je, ony vděčny, ony bujny obracejí zrak svůj k tobě.“ Monolog to z dlouhé chvíle, jaká svírá kopřivenku mezi kvítím na hřbitově. Za plotem jí nudno, teskno, sentimentalnost ji svírá, ráda by zas’ umřela již Vrabčík ji však vysvobodil čiperný a bezstarostný, zahořev k ní láskou svojí, jako slavík k něžné růži. Přiletuje každodenně, posadí se na plot u ní, opěvuje kopřivu svou, pána boha, ba i písmo, jež mu dalo privileje, že nemusí starati se, co snad bude zejtra jísti, zvyky učinivši právem. 171 Kopřiva mu splácí milosť, v obou hárá oheň svatým; věčnost, věrnost přísahají. Vrabčík o ní dělá básně, oba v plném zanícení přejou si jen život věčný, by jej spolu mohli prožít. A když tichý večer přijde, něžným způsobem se loučí, cudně spolu spíce, sníce. Kopřivu sny divé honí: jí zas zdá se o rytíři, o hvězdičkách, o křížečcích, paragrafech, trestním právě; ona zase radou ve snu. Vrabce též sny divé plaší: kriminály, šibenice pronásledují jej v spaní. Rebelantem býval vrabčík, lidskou podobu když míval a pan rytíř, náš pan rada odsoudil jej k šibenici, kdež až do západu slunce 172 vise chválil milost boží. Teď jest vrabcem – milovníkem, milovníkem svého vraha. Nic netrvá v světe stále, ani život, ani láska, ač když to neb ono máme, na konec si nemyslíme; obé zdá se býti věčné. Staré Hátě utopil se starý muž, jenž nemoh’ snésti její týrání a zloby. Do hrobu jej v pytli vrhli vedle plotu na hřbitově blízko kopřivy, kde kvetla. Jednou ráno v devět hodin slunce zase plálo, hřálo; stará Háta přišla k hrobu navštívit chtíc svého muže, pomodlit se očenášek, zdrávasek a věřím v boha. Při tom dívala se kolem, a že doma měla husy, 173 rychle vzpomněla si na ně, vidouc zpousty kopřiv kvésti kolem plotu hřbitovního. Odskočila od zdrávasu, trhá, sápe, rve a řeže, v klín si schovává je bujné. Přišla řada na rytíře; viděl vrabec milku svoji, jaký smutný konec bere. Pláče, vzdychá, a však marně; osud železný a slepý nemá srdce, ani rozum, jenom zákon smrtí psaný, jenom zákon bezohledný, bez výminky, amnestie. Nezná lásku vrabčíkovu, jeho vřelé, teplé srdce, které žalem, hořem pukne, nezná jeho básně, zpěvy, do nichž tolik citu vložil. Čím mu vrabčíkovo srdce? Čím mu jeho básně, mysle? Smete to, a skrouží znovu; vše mu jedno, velké, malé. 174 Vrabčík vida nevyhnutí svěsil hlavu v trudném žalu, letěl pryč od toho plotu, svatosvatě přislibuje, že se oběsit hned půjde. Aby ale nebyl nucen se žaludkem lačným jíti tam do světa neznámého, na třešních se stavěl v cestě, které právě dozrávaly. Dostal jiné city po nich, pověsit se nepospíchal, neproklínal osud slepý, skákal dále, zpíval dále, jinde se zas zamiloval. – Stará Háta spěchá domů, v klíně plno kopřiv nesouc; vaří je a připravuje k jídlu svojim milým husám, jež jí ze všech tvorů v světě jedině jsou drahocenny. Hubené je po vsi koupí, vykrmené v městě prodá, 175 jsouc tak lidstvu ku prospěchu, mezery mu vyplňujíc v jeho žaludku a duchu. Hubeného husáka má; ten teď dostal pěkný úkol, spolknouti našeho reka ve podobě kopřivové. Roste stehýnko mu z toho, a náš rek již v třetím tvaru. Rychle k předu spěly časy, s nimi přijel svatý Martin, patron hus a prva sněhu. Háta stejná, nemění se, nechá těkat, běžet časy, ona sama vezdy rovná, ba ni vrásek nepřibývá, poněvadž již není místa. Rytíř v husarově stehně dobrou zábavu měl v letě, močálův a bahen hloubky skoumav bystrým umem svojím. Teď již notně zkrmeného nese na jatky jej Háta, 176 v předvečer pak o Martině prodala jej v městě paní, matce jedné krásné dcery, která měla v svátek úkol snísti stehno rytířovo, jenž již potřetí jest pohřben, pohřben v život u panenky. – Smutný večer po Martině: bylo temno, jako v ranci; svět, jak v pytli by byl svázán, a pak hozen v kupu sněhu, jako ukradené zboží. Naše panna Eufrosina svlékala se právě k spánku, neb již bylo deset hodin. Sedí nyní před zrcadlem, svítí si na svoji krásu, rozčesávajíc své vlásky, jež se vlní zlatem dolů. Část jich v bílou šíji splývá, bílou, jako lilie sen, jejž má v máji při měsíčku; druhá ladná ňádra kryje, 177 ladná ňádra jítřenková. Pohled na ně – tiché moře, z něhož mírný vánek duje, vzbuzující na povrchu vlnek hru a jejich tanec. Mysterií svatých plesot zakrývají vláskův mlhy. A když ručku z alabastru Fidiášem vyřezanou, Rafaelem malovanou jako září shrne mlhy – aj to nekonečné moře, nekonečné svojí krásou, nekonečné svojím citem bujněj’ bouří na povrchu – bílé moře z horských sněhův – svěží, jako konvalinka – jarní jitro před východem. Nožínek dvé blízko sebe, jedna přes druhou se klade, bezstarostně spočívajíc’. Obě ze slonové kosti, a přec pružné, jako laňky, plny pahorků a dolů. 178 Všechněch časův umělcové položili tam svou práci, a své práce mysl vzletnou. Obě sestry vedle sebe, spolu líhají i chodí, jedna ve druhé se shlíží; společně se ukrývají před zvědavých zrakův šípy. Jenom obraznost tak smělá vidí vše a tam se vine, s líbánky jak vinná réva kolem topola se točí. Jak sen mládí panna krásná, polo v snění, polo v bdění. Kdyby rytíř v jejím nitru byl si vědom svého hrobu, kdyby slyšel tlukot srdce, hodinky ty něžných citův, kdyby slyšel proudy krve, potůčky jak v luzném kraji, a ta stáda pestrých ptáčkův, jež v podobě myšlénkové laškují a probíhají 179 pod oblohou krásnou, jasnou, kdyby viděl tajnosti vše – zapomněl by na instrukce, svět by točil se s ním kolem, opil by se takou krásou, jako polskou koutušovkou, a pak by se buďto zbláznil, a neb by se zamiloval; cesty k oběma jsou stejny. Kdyby sličná Eufrosina věděla teď nebožátko, že náš rytíř s uniformou v podobě husího stehna odpočívá v jejím nitru, tajnosti zná ducha, těla, zčervenalo by se líce, jako severní zář v noci, rdíc se ohněm lepých růží, vzkvétajících na východě, jako obraz tamných myslí. Ale neví o rytíři, jako rytíř neví o ní, 180 neboť často v světě bývá, že nás touha v dálku svírá, a my po čem toužíváme, buďto máme sami v sobě, a neb v tom jsme zakukleni, pro samé pak touhy, stesky předmět tužeb nevidíme. Pánové, již bude konec celé dlouhé povídačce; dovoltež mně intermezzo, které musím do ní vetkat. Když tak panna Eufrosina odstrojívala se k spánku, v tom tam na nebeské báni vylezla z chmur temných luna, stará, jedovatá baba, čarující pohledem svým. Vilná, jako staré panny, koketa, jak všechny ženy, oblékla šat nejkrásnější. Teď se plazí po obloze 181 čarodějnice ta stará, s chmurami si koketujíc. Ty však od ní utíkají, ona sama dále plyne. Kudy stoupá, seje jedy, choroby na zemi sype, lidem ducha otravuje. Nejnebezpečnější bývá něžným srdcím mladých dívek, házejíc v jich lůno jedy, které zobou ptáčci myslí, tak že divné noty pějí. Eufrosinu otrávila čarodějným pohledem svým; již již stůně ladná děva. Myšlénky v podobě ptáčkův zbláznily se v jejím srdci, chtíce ulétnouti z klece v šíré, dálné kraje světův. Chytá za srdce se dívka, a však marné namahání proti kouzlům, jedům luny. Touží, nyje, vzdychá, plane, na lunu opírá zraky, 182 a čím dále do ní hledí, tím se více vlní ňádra. Obejmout by chtěla světy svojí nekonečnou láskou, a s to kdyby nebyla snad dostihnouti jejich vesmír, spokojila by se s jedním, s jedním pěkným, malým světem, jenž by podobu měl muže. Luna na nebi se šklebí, dívka na zemi však pláče, pláče hořké, mutné slze, že nemůže svět obejmout, políbení v čelo vtisknout. Konečně se upokojí, sedá opět před zrcadlo. Dokonalého nic v světe, ani krása Eufrosiny. Na tvářičce svojí levé od ouška na jižní straně – kdyby totiž řecký nosík 183 špičkou svojí k Řecku mířil – malou, něžnou bradavku má, barvy takto tmavohnědé. Nesmějte se bradavičce, vždyť i přes oblohu modrou přelétne si černý havran, jako bradavice nebes – proto nebe nebem přece. Na té malé bradavičce rostou malé, něžné chloupky. Eufrosina jako zvykle chce si před spaním je trhat. V jednu ručku svíčku beře, druhou již, již má se k práci. V tom tu vzkřikne uleknutá, a dech zarazí se v ňádrech, jako dlužník, jenž byl potkal nepřipraven věřitele. A však byla také hrůza, neboť rytíř, rek náš milý v metamorfose své třetí skvěl se chlupem dlouhanánským na bradavičce ve tváři, jako moucha na koláči. 184 Rezavý byl, jako rezek, velikánský, jako malík, tlustý, jako silná jehla. – Dívky sní víc’, nežli cítí, tuší více, nežli znají, uhodnou víc’, nežli vědí. – Eufrosina vše již tuší; proto taká ustrašená, že ji rytíř líbá v líce, jako zakletý princ v chlupě. V duchu sobě vinu dává, že si přála míti muže, a ten že teď objevil se, přitažen jsa tajným kouzlem. Neví co má činit nyní, zdali volat na matinku, aneb pomoci si sama. Konečně však mužná mysl bleskem v jejích ňádrech splane; uchytivši velikána jedním rázem vytrhne jej, bolestí pak vykřiknuvši, vrhá na zem svoji oběť; 185 líce jako oheň z krve rumění se v plné záři. – Aj tam leží na podlaze ubohý náš rek a rytíř, jejž tak osud divně vedl. Krásná panna Eufrosina dupá na něj svojí nožkou, jak by na kořist svou z boje. Co se dále stane z reka, jaké sféry ještě projde, co vše zhloubá na té kouli, o tom mlčí poesie, poesie budoucnosti, jenom to ví o rekyni, že se brzy na to vdala za majora od husarův; neboť stará luna svůdná takým idealem nadchla. Takto končím balladu svou, a vy páni moji milí, beřte z toho naučení, že nic v světě stálé není, 186 že se všechno divně plete na tom temném, dusném světě.“ „Zaplať bůh ti se svatými za tu dlouhou povídačku, nebť’s nás notně vystřízlivěl, polévaje vodou kvítky, a my můžem’ znovu píti. Hejda chlapi, víno lejte.“ Sluhové zas víno lejí, jež se perlí ve křišťálech, kypíc spoutaný jak oheň. Ohněm duši zalévali, která rostla stále vzhůru, silněla a šířila se, až konečně v nose vzkvetla, a i ovoce své nesla na jazyku rozvázaném. Dlouho, dlouho ještě pili, svět se s nimi kolem točil; Vladislav však dávno zmizel. 187 XI.
Vše se rozjelo již po hostině, Jindřich v pokoji svém ještě nespí. Sedí nepohnutě, zrak upírá na zem; zapomněl již na vše kolem sebe, jeho duch zalétá v ony kraje, ku kterým přirostla duše jeho. Probudí jej z snění jakýs šustot, a jak duch, jenž najednou se zjeví, stojí před ním jeho střelec Skála s přehozenou dvojkou na rameně. „Hrom v tě, chlape – ústa neodmykej – rozumím ti – též i mou zbraň nabij – a pak veď mne tiše v ono místo.“ Vysloveno – vykonáno – jdou již. [188] Nad jezerem kmitá se dvé postav, měsíc svítí na sklonku své dráhy, spěchaje, by ukryl tvář svou v lesy. „Chlape, vidíš oba?“ – „Pane, vidím.“ „Chlape, naměř v oba!“ – „Pane, mířím.“ „Pal!“ – Již rozlehlo se ran dvé kolem, ozvěnou se táhnouc po skalinách, jako bolná, temná upomínka, delší nežli krátký činu výkon, jako bolná, temná upomínka, tratící se v dálných pustých lesích. V horské bory zapad’ právě měsíc, jak by v ponurý háv černé noci; kolem rozestřen již rubáš temný, nad nímž hvězdy kmitají svým světlem, světlem svojím bez ohně a tepla, jako duše bez srdce a citu, jako srdce bez lásky a chladné. Mlčíce jdou oba rychle vzezřít, zdali dobře střelec v srdce mířil. 189 V bílém šatě Marie tam leží, bez pohybu již – již věčně tichá, zbrocena jsouc vlastní svojí krví, jež se řine z jejích sněžných ňader. Tělo padlo na zrosenou trávu, tvář tak něžná v samém umírání, obrácena k obloze jest vzhůru, jako výčitka krutému nebi, ale tichá bez hněvu a vášně. Smrt ji překvapila v okamžení, když ronila slze ze svých nebes, a když ústa promluviti chtěla: vše jest strastí na té bídné zemi, ba, i rozkoš lásky jest jen bolem. V černém rouše Vladislav tam leží, zbrocený jsa vlastní svojí krví, jež mu z mohutných se plecí řine. Tělo padlo na křemeny bílé, které rosí červeň jeho krve. Tvář tak děsná v bolném umírání, obrácena ku zemi jest dolů, jak by posledním svým dechem žití mrštiti v ni chtěla kletbu svoji. 190 V myšlénce jej překvapila rána, neboť ústa jak by mluvit chtěla: v labyrintě myslí, vášní, citův, v labyrintě bídných světa činův bez konce u věčném kolotání nalezl jsem malý ostrov lásky, položil v ni účel svého bytí – a ta láska zas jen labyrintem bez konce u věčném kolotání. – – – – – – „Dobře mířil’s, chlape! svaž je k sobě, přilož kamene kus za závaží, a pak hoď je spolu do jezera, ať mně věčně věkův nevyplují!“ „Pro bůh pane, Vladislav to, host váš!“ „Hromy nebes – lžeš mně, chlape bídný! – Pravda! – Konej moje poručení.“ „Pane, pane, dýchá ještě muž ten!“ „Rozkazy mé konej rychle, pravím.“ 191 „Pro bůh pane, muž ten ještě žije!“ „Řekl jsem – a na tom dosti budiž.“ „Nemohu. – Vždyť žije, ty můj bože.“ Vyňal pistolet svůj divý Jindřich, kohoutek natáhl dvojím cvakem, a pak svému střelci v spánek mířil: „Měj se k práci, sice s nimi půjdeš, ani ďábel z pekla nepomůže.“ „Nemám provaz, ty můj svatý bože.“ „Řemen máš, a rozřež kazajku si, poslední mé k tobě o tom slovo!“ Vykonáno. Zašoumala voda, hází vlnky, z tichounkého spánku probuzena, na povrchu kmitlo bílé roucho, bílé roucho, sněžné bílé líce, jako labuť, jako mysl něžná 192 zabloudilá v labyrintě světa, která nalezla již odpočinku. Na povrchu kmitlo černé roucho, černé roucho s bledou temnou tváří, která naposledy zasténala, jako věčně těkající smutek bez konce u věčném kolotání, v samém umírání strašný, děsný. A ta máti, velký hrob svých dítek klidně s lícem věčně usmívavým, škraboškou svou vezdy stejně svůdnou, kterou zakrývá svou vnitřní bídu, přijala je jako dar své lásce, jejíž každý polibek jest smrtí. Bylo ticho – nic se nehýbalo, jenom nebe zrcadlíc se v vodě zachvělo se ve své nesmírnosti, a ty hvězdy, jež v ní třpytily se, roztříštěny, rozmetány v kousky, jako rozedrané světla hávy, jako rozškubané nebes mysli. – – – – – – 193 Napřed pán a vzadu sluhu, kráčí, oba vracejí se nazpět domů, onen na zem, tento v nebe hledě. „Zejtra povíš, kdo se bude tázat, paní ujela že s Vladislavem. Nebudeš-li mlčet, budeš viset. – – – – – – – Blesky boží! proklatí ti ptáci, již to počíná se v hnízdech hýbat. Kdy pak proklatá ta drůbež spí as? Zejtra na hodinu kolem zámku s všemi myslivci kde který koliv vystřílíš mně zpěvavé to stádo. – – – – – – – Hloupé červánky ty, hloupé léto. – Ani noc pořádnou nelze míti. Bělouše mně hned dej osedlati, a sám vyspi se z té dnešní noci, ať ti snem a pohádkou jen zbude, sice visíš chlape. – Rozumíš mně?“ 194 Ale z chlapa nelze dostat slova, jenom temným, osmahlým svým lícem hledí vzhůru v pološeré nebe, a co myslí – to sám ďábel neví. 195 XII.
Zem pološerné ráno vítala, a na nebesích smál se věčný den, jenž z útrpnosti k duchu lidskému lže oku velké nebes klenutí, a modrý konec jeho myšlenkám. Duch poznal nebeský ten žert a klam, a setřev barvu s nebes sklepení, je zastřel velkým, černým závojem, a upevnil naň slunko s hvězdami. Však od té doby smutný, zadumčivý jest, neb nezná konce ve svých myšlenkách, kde odpočal by umdlen v letu svém, a okřál oko barvou naděje. Zem pološerné ráno vítala, a zastřevši se sama v mlhy plášť, [196] tak strhaný a vetchý, otřený, jak temný oděv nuzných žebrákův, i nebes den svým hadrem pokryla, chtíc proti nebi válčit nuzotou. A slunko přikované na nebi v své pohodě se na to dívalo, a oděvši se v žebrácký ten šat, jej světlem, bytostí svou prodchnulo, že skvěl se v barvách, v záři velebné, jak koruna a oděv královský. – Zem’ nemůž’ snésti toho pohledu, a nové vojsko k nebi vysílá, jež hodno té své bídné mateře jest ošumělé, temné, zedrané. Chmur vojsko vítězí svou nuzotou, a šedivá jest celá obloha, jak posypaná temným popelem. Tak nebo naše žebrácké jak zem’, a věčně smutné, šedé, kající, jen almužnou nás daříc úsměvem. Což div, že jiné nebe tvoříme, je v oko milenek svých kladouce. 197 Tam zapomenutí své pijeme, jak mrtvé duše v řece podsvětí, vše opustivše, ospalcův jak dav, i národ, vlasť i úkon svého života. – Však duše naše nebe musí mít, byť koupila je svojím životem, byť slepiti je byla nucena svou vlastní krví ze svých zřícenin; tak silná naše touha po nebi. – O nebesa! vy klam i tam i zde! vy snem i v nekonečném všemmíru, i snem v tom malém očku dívky mé! A přece rádi sníme v klamu tom, si vytvořivše vlastních světův ráj, jejž plníme pak svými anděli. Což div, že duše naše často sní, což div, že duch náš zmucený jest temný, jako dálných pouští noc, vždy dýmem zahalen jsa, zachmuřen. Když k němu prodere se paprslek, jak s ráje posel světlý v temnou říš’, již od chmur napolo sám temný jest, 198 a světlo jeho pološerem jen, tak zoufalým a plným tajemství, jak padlý s nebe anděl bez křídel, jak beznadějná touha, věčný boj – tak slabé, umdlené a unylé, že vzpomínkou mu původ jeho jen. Tak světlo naše pološerem nám, a nebe naše žebrácké jak zem’, a duch náš – bídný obraz hrudy té: se zmítá, letí v kruhu zakletém, a odsouzen jest míti točen dvé, z nichž jedna v tmu jest hroužena, a druhá k světlu dívá se skrz’ mrak; a zoufale se točí, pádí v před, jak poraněný pták se zmítaje, tu polovinu k světlu toče vždy, jež prvé v temnu byla tonula, tím polovičku druhou hrouže v tmu, jež prvé k světlu byla zírala. V svých útrobách tak bolně poraněn, se marně pachtí z noci života, jak marně v kruh se točí máti zem’. – – – – – – 199 V tom pološerém jitru mlhavém štve Jindřich koně svého ostruhou, a pádí po horách i dolinách, jak spasit by chtěl cválem duši svou. Však marně pachtí se, by utekl, neb jenž jej v divém letu sleduje, mu v vlastním nitru pustil kořeny. – Již život ničím jemu není víc’, jen sázkou pouhou v malicherné hře. Tu sázku schválně nechce odhodit, leč prohrá-li ji, lhostejno mu jest. A sází divě na ten život svůj, a honí takou cestou bělouše, že jeden krok jim může srazit vaz. Vždy žene do svých pustých lesův dál, a v každém skoku život sázkou jest. Hle! tamo úžlabina hluboká, a srázná, temná, plna tajností, v níž divě ječí potok pěnivý, jenž střemhlav padá na dně skalnatém, Hop! bělouš zakmitl se v povětří, jak šípkou by byl z luku puštěnou – 200 však břehu nemoh’ celý dostihnout, jen přední nohy na něj zavěsil, a nemoha se na něm udržet, pad’ dolů v úžlabinu divokou, jsa rozdrcen a roztříštěn již dřív, než dopadnouti temného moh’ dna. – Jen Jindřich uváz’ za keř ostružin, jenž na pokraji s jiným bejlím rost’ – tak vyhrav život na skok sázený. A v ústech mruče jakés prokletí, pak jakby smíchem hlasitě si rce: „Ba věru v lásce vždy jest nešťasten, kdo ve hře stálé štěstí má, jak já.“ – – – – – Rychle k předu pádil zas, přivál s sebou mnohé jaro, mnohé leto, mnohý podzim, mnohým vichrem, mnohým vánkem přejel po hladině vodní, kde dvou duší hrob byl chladný, a v něm celá věčnost citův. A tím svojím rychlým tryskem stavěl nad rovem jim pomník, 201 pomník velký, všeobsáhlý, pomník zapomenutí. Pluje labuť nad tím hrobem, pluje labuť po hladině, plna něhy, lahodností – ach! ta labuť taká krásná! Konec části prvé.
202 Mezizpěv.
Byla zase jednou noc; já noc rád mám, jako milku, neb čím temnější jest ona, tím světleji mysl plane, jako ducha meteory, tím světleji láska hárá, jako třpytné nebes hvězdy. Duch náš noc jest, ale s nekonečným nohem, plným hvězd a dálných světův, kde ta naše mysl divá z jedné hvězdy v druhou těká bez konce a odpočinku, sčítající marně věčnosť. – Běda mysli nepokojné, jež se zahledí v to nebe, [203] zadumá a zatouží tam, pustí se tam na pouť v duchu, probíhá tam mléčné dráhy, chtíc tam jejich konce nalézt; víc’ se k zemi nenavrátí, leda zemdlena svým letem. Byla zase jednou noc; Václav kráčel po temenech, viděl nebe, viděl zemi, tam i sem jej hnala mysl. Mezi nebem, mezi zemí věru trudné stanovisko, těžké, jako konat volbu mezi svojí zasnoubenou, která jest již tvojí ženou, dávnou tvojí dobrou známou, s kterou prožil’s mnohou rozkoš, mnohou slast a mnohé štěstí pod měsíčkem, pod slunéčkem, pod střechou i pod oblohou – a pak mezí krásavicí, která dosud neznámá ti, sedí v patře za záclonou, 204 časem ručkou odhrnuje, a se dívá na ulici, házejíc tam svojím okem jako šípem, ostrým nožem, a ti bodá v tvoje srdce, vytahujíc ti je z těla, a s ní duši, dušici tvou, berouc obé na vidličku, jak by její denní pokrm byly lidské duše s srdci. Lepší nebe, lepší dívka! Když tě znudí nebes slasti, věčné pění o věčnosti, věčné mysli o věčnosti, když tě znudí andílkové, všichni svatí s světicemi, ba sám pán bůh když již k zlosti, skočíš na zem, jako domů, najíš se a napiješ se, posilníš se k novým postům, a zas letíš v nebes brány. U panny když dlouhá chvíle po dlouhánských lásky listech, 205 jež jsi všechny jednou probral, znovu nechceš opakovat; když znáš tajnosti již její, a když sedě u ní z nudy, díváš se do jejích očí, jako skrze mříže v nebe, kladeš ruku v její srdce, jako na hodinky staré, které teď se zastavují, a se stále opožďují – jdeš zas’ o jeden dům dále, vyhledáš si nové oči, nové srdce, hladké čelo, novou nožku obdivuješ. Ale brachu! žena – země – zákon přírody a církve, jež jsou obě nelitostné, chtíce otroky z nás míti. Lepší nebe nežli země, lepší dívka nežli žena. Václav kráčel po hor čelech, nad ním padaly tam hvězdy, 206 řítily se do propastí, jako krásní snové mládí, jako ladné jeho kvítí. Padaly tam hvězdy dolů, jako jarní níže s keřův, jako něžné nezabudky s mladíkovy duše, srdce. Václavovi se však zdálo, že se na hlavu mu řítí, jako památek svět dávných. Každá hvězda, jež tam padla – jedna svěžích dob jest mysl. A když tak se kácí světlá, světlý kruh za sebou táhnouc, tu mu strach probíhá údy, že snad strhne s sebou nebe. A když jedna mysl dávná s nebe ducha padá zvadlá, tu se zachvívá mu srdce, že snad porve celou duši. Hvězdy nebes – mysli nebes; ony sebe čistí stále, 207 vyhazují s sebe zvadlé, až tam zbudou jenom slunka, hvězdy světla, hvězdy lásky. – A to lidstvo, jako nebe: myriady hvězd se třpytí na obloze jeho dějin, tisíce klesají v propasť, myriady povstávají, a vždy světlejší a krasší. A teď válčí mezi sebou, jako moře rozhukané, hledajíce sobě středů. – Václav hledí na nebesa, dumaje si ve své duši: „V moři hvězd svůj národ vidím, zmítaný, jak v bouři loďka, trpící, jak každá pravda, uštvaný, jak vše, co velké. Krouží na nebi tam lidstva, válčí proti vrahům litým, jako rek, jenž opásal se zřídlem světla proti temnu; 208 rek tu volnosti a lásky proti porobě a zlobě. Hvězdo má, o hvězdo naše, válči dále, krouží dále prostřed moře zpěněného. Pravda není celou pravdou, pokud pro ni trpět třeba, ona teprv skví se v záři, když má sílu zvítěziti. Dosti světla, dosti tepla, dosti pravdy, došli krásy – ale sílu volám hvězdo, sílu v duchu, sílu v slovech, sílu v činech, sílu v rámě, sílu hromu, sílu blesku; jenom síla spásou tobě. Svatý bože, duchu velký, jenž svou myslí držíš světy, jehož dech jsou děje lidstva, jehož um jest veškerenstvo – dej nám kousek hněvu svého, jehož hrůzou děsíš vesmír, 209 dej nám kousek síly svojí, kterou třímáš ve své ruce. Vždyť i my jsme tvoje dítky, vždyť i my jsme částkou dechu, který vane veškerenstvem, vždyť i my jsme jednou barvou z tvého velikého světla. Či nás stvořil’s k zatracení, a dav život bez života, chceš nás trestat beze viny? Dej nám sílu, velký bože, a neb zbudím Promethea, který dříme mezi námi, a ten překvapí tě v spánku, a ti vyrve hněv tvůj z očí, a ti uzme síla z rukou, uchvátí ti hrom z tvé pěsti, podpálí svět v obou koncích. O my známe pálit, hárat! Přikovej pak na Kavkaze, sešli orla našim srdcím – ona přece budou růsti, 210 růsti věčně v našich ňádrech, neboť my jsme nesmrtelní, jako ty jsi mocný, velký. Nezoufej ty loďko malá, najdeš muže velikána, jenž tvé světlo skupí v bod, a tvou sílu v jeden střed, a tvé teplo v jeden žár, a pak zastaví tě v kruhu, učiní tě z hvězdy slunkem. Nezoufej ty loďko malá, najdeš muže velikána, jako obra mezi duchy, jenž své bratry porve v proudy, a je velkou myslí nadchne, královskou, jak sám jest králem, a jim zahřmí hromem zvukův, velebným a velkolepým, jako harmonie světů, a jim vdechne sílu v ducha, a té síle cíl pak vytkne, 211 účel vznešený a velký, krásný, jako život sám! Rychle, rychle, králi duchův! procitni tam v našem lůně, čekáme již tvého zjevu, jako duhu sedmi barev, jenž nás spojí s nebem činův.“ – – – – – – – – – – Václav mezi nebem zemí stojí na vrcholku horstva. Pahorky a vrchy, hory, celá země v skroušenosti k nebi pnuly ramena svá, v velkém chrámě veškerenstva k oltáři se obracejí, kde odvěčné ohně plály. – Byla pravé mše v tom chrámě; měsíček hrál na varhany, a tak s unylostí smutnou, plnou touhy, rozechvění, 212 že i psy hnul k pobožností, kteří k nebi se svým zrakem pěli vytím modlitbu svou. Na flétnu si pískal vítr; břízy, svíčkové jak baby, hrbily se, pějíc’ diskant. Každý strom a každé křoví. každý potůček i zřídlo, vše co v šírém chrámě bylo hrálo na svůj zvláštní nástroj, a neb pělo svojím hlasem. Byla venkovská to hudba, bez partesů, bez souzvuku, bez školy a beze zkoušek, kde si každý svoje vřeštěl, každý nástroj prim chtěl hráti, každý prvním rekem býti. A však bůh tam na oltáři vzdělaným jest hudebníkem, zná i kontrapunkt i rytmus; 213 nemůže tu hudbu snésti, jež mu zní, jak kočičina; zacpává si svoje uši, neslyše ni prosby, chvály, ba i díky lhostejny jsou. Ve velebnosti tom chrámě nuzákův tam nejvíc’ bylo, již prosili o almužnu. Jeden z nich byl hrbem sklíčen, druhý huhňal, třetí kulhal, onen slepý byl, ten hluchý. Celý chrám na šíré zemi, zdál se mrzákův být chrámem, žebrákův to útočiště. Leckde na temenech, stráních pnuly kříže ramena svá na vše strany všehomíra. Omšené a s věky staré stály jak pomníky časův, jako pomníky té bídy, 214 nouze, strasti, utrpení, které s lidem umírají, jsouce vezdy s ním zas nové, jako přikovány k žití nerozlučnou jakous páskou, jak jest tělo k myslím našim. Stály jak pomníky časův, pomníky vznešené lásky, jež jak lidstva tajná struna, jsoucí v stálém rozechvění, čeká svého velemistra, jenž by zbudil její zvuky odsouzené nyní k spánku. Mezi všemi kříži jeden vynikal jest nade všecky. Na blízku panského dvora vypínají se dvě skály, strmé, srázné, rozštěrbené; stojí příkře proti sobě, jakoby si hrozit chtěly. Snad by dávno potkaly se, válčíce jak obrové dva, ale mezi nimi propasť; 215 bystřice v ní hučí jekem, jako duch zpoutaný tělem, jenž se vrh’ tam v zoufalosti. – Na pravé z nich stojí kříž, z dubu staven, tesán časem, chmurou věnčen, zdoben mechem, jako královským svým havem, jejž mu matka země tkala, dlouho tkala, drahně časův, plačíc při tom hořké slze, že ten královský syn její marně vedl válku s nebem, chtě je spoutat, strhnout dolů, rozdělit je mezi lidstvo. – Věčné lampy jemu svítí, někdy hvězdy, někdy slunko, časem blesky rozlícené; nebes ptactvo jemu pěje, obletujíc jej svým stádem. V druhé skále stojí hrad, staven z kamene a hrůzy, 216 z potu, svízele a strasti, jimiž slepeny jsou skály. A však vyschly pot i slze, spojující kámen k sobě, protož rozkácen a zbořen jest již dávno zámek panský. Kříž i hrad stál proti sobě jako hroziví dva obři, jako hroziví dva vůdci, za nimiž se vojsko kryje. Najednou se kříž ten zachvěl, kolem něho plápolá zář, rámě jeho obživuje. Václav jeho dějiny čte, jež jsou spolu děje lidu. Z kříže boku krev se leje hučivé bystřice proudem, a krev bouří, a krev ječí, naříká a pláče, sténá, šumí, trýská, pění se, vře, hučí, šlehá, pádí bleskem – 217 jest to krev, již lid byl prolil, nevinný, jak malé dítě; jest to krev, jež tekla z lidu, a teď z kříže srší pěnou. Z hlavy kříže slze tekou vážným proudem veletoku, hlubokým, jak celé moře, tajemným, jak severu noc, tichým, jako pohled v nebe, a přec strašným, jako propast, hrůzným, zoufalost jak děsná. – Jsou to slze, jež lid prolil, nevinný, jak malé dítě, když se u kříže tam modlil. Zpod noh velikého kříže vstává postav na sta z hrobů, jakby divotvorným prutem vykouzleny z černé země – strašidla to hrůzných zjevův, rozedraná, roztrhaná, zkrvácená, rozsápaná, bledé, jako pomsty mysl. 218 Onen srdce ždímá v rukou, jež si z ňader vyrval nehty, z něho krůpěj vytočit chtě – ono suché, prázdné krve. – Tento nese svoji hlavu, hraje si s ní, hází v výšku, a tu jakby rozlítiv se vrhá tam ji do propasti, do bystřice rvoucích proudův. Onde oko svítí bleskem v lebce z kostí beze trupu, a chtíc uhasiti žár svůj, vrhá sebe v moře slzí. Tamo jazyk vyrván z hrdla po zemi se plazí v ústech, vřeští skřiplivým svým hlasem, a chtě uhasit svou žízeň, vrhá do proudu se krve. Zde zas’ jedna noha skáče, tančíc si po cizých tělech. – Kolem kříže velká vřava, křiky, nářky, hádky, slze, šumot, válka, vřesky, kletí, zoufalosti ples a smíchy, 219 modlitby a písně svaté, vše v podivné míchanici, různé, směšné, jako city, hemžící se kolem srdce: – byly dějiny to lidu. Aj tu ve veliké vřavě s hladkou, usmívavou tváří vstává jeden ve směsici, vznáší ruce nad tím tlumem, dává jemu požehnání, jme se těšit hrůzné zjevy: trpte, trpte..... Náhle chmura nu nebesích nad temenem kříže z dubu postaví se v černém hávu, a kříž bere na se postať, postať hrozivého vůdce. Ramena svá rozpiav v dálku hřmícím hlasem volá v světy běda vám vy pokrytcové! Po horách a po výšinách, po stráních a na rozcestích 220 ozvěna všech křížů zazní: běda vám vy pokrytcové... Chmura s nebes dolů padá, vůdce kříž svou rukou kyne, a všech křížů hlava stkví se, jasnou září obklopena; ony počnou pěti hymnus, jako velkým hromův sborem: dies irae, dies illa solvet saeclum in favilla.... Soudný den to, ne však konec, jenom pomsty soudný den! Modlící se hory, vrchy zachvěly se děsnou hrůzou – ještě jednou světem houklo jako velkým hromův sborem: dies irae, dies illa solvet saeclum in favilla.... Soudný den to, ne však konec, jenom pomsty soudný den! 221 Taký Václava sen jímal, a když probudil se z spánku, prodral paprslek se světlý, a tam na obloze temné zaskvěla se lepá postat’, zářící svou jasnou tváří. Do ní vyryt sice smutek, z oka mír však klidný září. Hlavu vínkem okrášlenou, vínkem třpytících se hvězdic; v rukou třímá věnce z růží, a ty sype v dálný prostor. Klidná ústa mluví slova: Klam a mam jest všechno v světě, jenom láska pravdou jest! Ozvěnou se táhne zvuk ten, pěje celý vesmír věčný ve velebné harmonii, a v ní naše máti země, na ni vše, co životem dchne: jenom láska pravdou jest! – – – – – 222 Nad obzorem dálným světa prostřed zachmuřených nebes ležel na temeni hory pod stepilé sosny klínem. Červánky již na východu. E: mk; 2004 223
Bibliografické údaje

Nakladatel: Grégr, Eduard; Dattel, Ferdinand
(Nákladem knihkupectví dr. Grégra a Ferd. Dattla)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 224

Věnování: Neruda, Jan
(Milému příteli svému
Janu Nerudovi
spolubojovníku v českých Thermopylách
věnuje
spisovatel.)