Z doby táborů (1884)

Antal Stašek

Diplomatická verze Ediční verze
Z DOBY TÁBORŮ.
OD
ANTALA STAŠKA.
(POETICKÝCH BESED ČÍSLO XVI.)
V PRAZE. KNIHKUPECTVÍ: DR. ED. GRÉGR & ED. VALEČKA. 1884.
[1] Tiskem dra Ed. Grégra v Praze.
[2] SVÉ DRUŽCE ŽIVOTA
KAMILLE
VĚNUJE
SPISOVATEL.
[3]
I.
V úvale se pěníc valí řeka černě rozčeřená, po boku jí strmí horou pustá, prázdná skalní stěna, po níž silnice se bitá vine prouhem světlé pásky; slunko sype do skal oheň, obloha je beze vrásky. Cestou vzhůru v letním parnu vozy dva o jednom koni; kramář Jaroš za výdělkem zvířátka i sebe honí. Napřed sluha řídí povoz, vzadu kráčí Jaroš bledý; všechno na něm šedivé jest: vousy, kabát, klobouk šedý. [5] Jenom brvy tmavé, černé, oči jako uhel žhavý, hlava nakloněna věkem, duch však dosud pronikavý. Náhle z příkopu naň volá jakýs žebrák zbědovaný: „Pomoc, sic mně hlad a žízeň vyzvoní dnes ještě hrany.“ „Proč pak vlečeš, starý blázne, v takém parnu sem své hnáty?“ „Chleba kus chci, krapet vody, s kázáním dej pokoj svatý.“ „Brachu, jedovatý jazyk špatně větí tvému žalu, nic ti nedám, stará vráno, upeč se tu do úpalu.“ Žebrák zasyčel jak hadi, zabručel do sebe zlostí, chyt’ se sukovité hole, pozdvih’ z příkopu své kosti, 6 ruku vztáh’, a z pláště vytrh’ staré záplaty kus rázem, vyndal zašitý tam dukát, hodil Jarošovi na zem: „Tu máš, vyzáblý ty kupče, poslední mou krůpěj potu, dej kus chleba, krapet vody, zachovej mne při životu. Nechci umřít, neboť duše ještě něco v světě hledá, až to najdu, nu pak s bohem, ať mne skosí smrtka bledá.“ Jaroš shyb’ se udivený, zdvihl lesklý dukát z prachu: „Na mou věru ryzí zlato! Kdes to ukrad’, starý brachu?“ „Čertův byl ten kov, teď tvým je, pán se o něj nepřihlásí – ale smrt mám na jazyku, krůpěj vody před ní spasí.“ Zavrávoral, natáh’ ruku; Jaroš dal mu láhev s mokem, kterou vyprázdnil až do dna jedním douškem, jedním lokem. 7 „Táhni s bohem – nech si dukát... otrávil’s mne, kupče bledý... smrt si na mne kosou kývá... vidím slunko naposledy“ ... Žebrák klesl; z plna hrdla vydal výkřik pronikavý, jakoby mu útrobami projel v ohni ocel žhavý, oudy natáhl a zraky zavřel jako ke skonání. – Jaroš nakloniv se k němu počal křísiti jej v skráni, k vědomí zpět přived’ starce, jenž děl chabě jako ve snu: „K životu mne marně voláš, vím, že ve tmu smrti klesnu. Ale zde mne nenech padnout, dovez nahoru mne k městu, bych tam pokáním smyl hříchy, připravil se na tu cestu. Ještě den jen, den chci žíti, ach má duše něco hledá, a tam na dně starých ňader hlodá myšlénka mne bledá.“ * * * 8 Na planině na vysoké mezi stromy křižovatky, kam v stín javorových větví kyne odpočinek sladký, Ukřížovaného socha stojí tamo zkamenělá, a v ní obrazem ční věčný lidstva bol a touha celá. – V skráně na korunu z trní zbožné ruce položily svěží zeleň, pestré květy, které v zdobný vínek svily. Po planině po široké zvony poledne již zvoní, a jich klidné táhlé zvuky do krajiny pokoj roní. Vedle božích muk tam v chládku Jaroš sedí se žebrákem, který jako by vstal z hrobu udiveným hledí zrakem. – „Věř mně, kupče, pohledem tím omladla mně duše v těle, a má stará krev se proudí jako z juných let mně vřele. 9 Pohleď, od města tam v pravo bor se velký černá v stráni, na pokraji lesa leží hájovna a palouk za ní; na palouku strumen živý, vrboví a jilmy kolem; zrak můj nesahá, však duch můj v dálce vše to vidí s bolem. Tam jsem ondy hajným býval... ale čert vem povídání... raděj otevř druhou láhev, dobrý klut před smutkem brání... Díky... tak... věř v té tvé láhvi tisíc myšlének se rojí, a ty všechny teď v mé krvi motají se v nepokoji.“ „Hajným byl jsi; nu co dále? Vyhnali tě pro zlé činy?“ „Čin zlý jeden, ale ne můj hodil na mou dráhu stíny... Byl jsem hajným – velkým pánem, polesný však pán byl větší, a ten, ač byl statným mužem, jako jelen uváz’ v léči. 10 Rostlý jako jedle štíhlá, pěkný, mladý, plný síly v celých horách slynul krásou, všechny panny o něm snily. – Ale čert mu jako červa v zdravé jádro pýchu vsadil, honil po cizích ho krajích, nástrahami k sobě vnadil. Do Němec ho vloudil jednou, v městě zatáh’ do divadla, a tam jakás Němka pěla, jež mu do srdce se vkradla. Byla krásná jako jaro, lesnímu však padla klatbou, a – prv než rok rokem minul – byly křtiny přede svatbou. – Se zpěvem teď jak by uťal, za to v myslivně vždy hosti, a náš lesní tolárky své musil dávat bez milosti. Přece po ní nyl a hořel láskou žhavou do plamena; ale marný oheň jeho, nemělať ho ráda žena, a čím víc ji drahým šperkem obsypával, tím víc chtěla, neboť celá její touha 11 po marném se lesku chvěla. Z duše jsem ji nenáviděl, v nitru hlas mně volal boží, žena ta že též v můj osud nočním upírem se vloží, a když při západu slunce v dřímavém jsem vídal lese, ana ve večerním chladu jako páv se hrdě nese, mimovolně ku kohoutku sáhla chvějící se ruka – bůh můj svědek, byl bych střelil polesnému zkrátit muka. – Ale chudák ten vždy všady jako stín se vlekl za ní, a já viděl, že sám ďábel před kulí ji mojí chrání. Přišla zima, po ní jaro, léta míjela jak stíny, a čas jako horský potok valem letěl v prohlubiny. – Listopad byl; noc jak v ranci, vítr z pekelných dul měchů, sovy houkaly si v houští, zvěř se kryla do pelechů, po nebi se černou plachtou 12 rozepjaly husté mraky, a já při té nepohodě číhal v háji na pytláky. Mezi lesy u potoka v tmavé rokli opuštěná o samotě stála chata, na spadnutí každá stěna. Nikdo nebydlel v ní dávno, každý bál se toho místa, a lid vyprávěl si, čert že v noci tam své rejdy chystá. Unavený dlouhou chůzí vtoulal jsem se do baráku, kde na peci spánek přemoh’ bdění umdleného zraku. S ručnicí svou družkou vedle, obalený do kožicha, pode stropem rozbortěným do půlnoci spal jsem zticha. Tu mne náhle probudily světlo, hřmot a hovor živý; a já na peci v tmě ukryt před sebou jsem viděl divy. Sedm chlapů jako hora, všichni s vousy scuchanými, do domu se přivalili – polesný byl mezi nimi! 13 Bázně nebylo v mém srdci, byl jsem mladý, plný síly; ale tehdy krev mně stydla, ledem mrzly ve mně žíly. Ručnici měl každý z chlapů, ostrý nůž za hrubým pasem, tělo huňatý kryl kožich, hřmotným rozmlouvali hlasem. Polesný sáh’ do kožicha, na podlahu hodil vaky, a kop’ do nich nohounohou, pravil: „Tady máte stříbrňáky.“ – Jako vlci na ně padli. Dva z nich, jeden s nosem křivým, druhý belhoun, neshodše se, jali rvát se s rykem divým. Pěstě kmitly a v nich nože, po tvářích krev rudá tekla, s kožichů již cár jen visel, kol se smála chasa vzteklá. Lesní, polekaný krví, pokoj kázal tvrdým hlasem, ale jeho slova hrdá bouři byla novým kvasem. Ustali – však oba dravci na něj hnali se teď s noži; kříž jsem dělal, amen šeptal, 14 myslil, že tam kosti složí. V tom buch, bác; sám čert dvě rány dal z mé dvojky vedle stěny; čert to byl, neb kohoutky vím nebyly dřiv nataženy. Hrom udeřil z čista jasna, úžas chlapy držel chvíli, a já, mysle vyváznouti, poslední jsem napjal síly, jako kočka skočil s pece, s dvojkou k dveřím hnal se mžikem, a chtě hodit na ně strachy velikým jsem zařval rykem. Ale, prv než mrk’ jsem třikrát, vně se dvéře otevřely, jiní zrzouni dva vešli, a byl marným krok můj smělý. Chytili mne, obklopili, nože kmitly nad mou hlavou, a já louskal otčenášek. připraven jsa na smrt žhavou. Tu však náhle vkročil lesní, chopil ramenem mne pravým, a mne chráně před ranami zvolal hlasem pronikavým: „Nechť je živ, když s námi družně na smrt, na život se spojí; 15 nechť je živ, když slíbí konat’ věrnou službu v našem boji. – Ze společné kořisti dnes největší ti dávám podíl.“ Při tom těžkých stříbrňáků přede mne vak celý hodil. Prv než kohout zakokrhal byl jsem jedno se zloději, a když na to pomyslím dnes, dosud se mi oudy chvějí. Marná litosť... byl jsem v bandě, polesný byl naší hlavou, zloději a pašeráci byli naší rukou pravou. Němka netušíc, že klasy ze zločinů muže klidí, žila nádherou a pýchou slavná, mocná prostřed lidí. Kořili se kráse její, dav se přátel kolem rojil, on pak napájel ji hříchy a svou lásku zbrodní kojil, láskou šílenou, jež stářím rostla jako oheň žhavý, až mu vysušila srdce, vypálila mozek z hlavy. 16 Přešla zima, po ní jaro, léta míjela jak stíny, a čas jako horský potok valem letěl v prohlubiny. Polesný měl hezkou dceru černých očí, tmavých vlasů, a já staršího měl syna, po matce jenž dědil krásu. Dnem i nocí ležel v knihách, chodil vždycky zadumaný, proto z mládí záhy do škol dali jsme ho mezi pány. A když někdy přišel domů, nebyl jako jiné děti: po lesích se potuloval, díval se jak oblak letí, poslouchal jak potok zurčí, kos a drozd jak prozpěvují, sedal v mechu, hleděl k nebi, v obloze jak káně bují. Marně jsem mu flintu dával, myslivosť ho netěšila; v pouhých myšlenkách a citech proudila se jeho síla. – Jeník dospíval již v juna, z juna muž se stával lety, s mužem rostla hrdá mysl, 17 a mne tísnil zločin kletý. Jednou v letě – syn byl doma - večer šel jsem na číhání; slunce zapadalo právě, a já, stoje v příkré stráni, zaslechl jsem zdola hovor; u potoka na balvaně, který porost’ měkkým mechem, seděla jak plachá laně Dora, dcera polesného, s rozpuštěným v šíji vlasem; vedle u nohou jí Jeník chvějným rozhovor ved’ hlasem. Zvědavosti hnal mne osten; praví lid, že les má uši, a já v mlází ukryt slyšel, co jak blesk mně padlo v duši. „Doro, drahá Doro“ – pravil – „lásky žár nás v ňadrech pálí, ale pohroma nám hrozí, balvanem se na nás valí. Přijde vichřice a bouře, dům vyvrátí, zaburácí, smete zlata třpyt, a se chmur na nás hromu blesk se skácí.“ Děvče upjalo naň oko, ukrylo pak tváře dlaní, 18 a já v úkrytu jsem zaslech’ proseb usedavé štkaní: „Ustaň valit skryté děsy, rci mně zjevně, co tě svírá, neboť před neznámým bolem srdce dvojnou bázní zmírá.“ Prosíc tulila se k němu. lákala zvěsť hrůzy tajné, až v něm jako sněhy jarní tálo srdce nepodajné, z něhož vytrysk’ prudký příval mně i jemu ku zármutku. – Vše jí řekl, neboť věděl o zlém otcův obou skutku. – Zná sám bůh, jak stopu našel; v tvář mou krev šla v žáru rudém, a mně v úkrytu se zdálo, zem že pohltí mne studem. „Smrt neb útěk spásou“ – pravil – „smrt-li volíš, mih to krátký, útěk-li chceš, v dnešní noci rozhodnut buď krok náš vratký.“ Jako zvěř vyštvaná z houští mezi ně jsem skočil s chvatem... ach co dál tu povídati o tom zločinu mém klatém. 19 Děti zachránil jsem prosbou, uchlácholil víry slovy, ale přísahou se zaklel, že hned počnu život nový. Shodiv těžké břímě s beder napjal vši jsem duše sílu, a chtě přetrhnout ta pouta k rychlému jsem chvátal dílu. Klna polesnému, vše jsem své a jeho ženě zradil, a tak oheň vznítil nový, litou záhubou jenž řádil. Němka po tak hrozné zvěsti muži utekla v kraj cizí, propadla se bez památky, jako dým když náhle zmizí ale lesní rukou vlastní v peklo vmetal duši hříšnou, v lese černém na pahorku kulí prohnav hruď si pyšnou. I má Roza přeubohá brzy zvadla smrtí ranní: leží, viz tam, za kapličkou, jež se bělá v holé stráni. V hoři takém zbyl mně syn jen, který maně vše byl zradil, a já palčivou tu ránu 20 bolestí svých láskou chladil, láskou k němu, láskou k dceři. Svazek něhy spojil děti, a já nechtě blaho bourat, musil v dálku od nich spěti. Zlato, klenoty a skvosty mé i po lesníku zbylé skupil v hromadu jsem jednu, a, když přišla noční chvíle, poklad ten, žeň kletých činů, zakopal jsem v místě skrytém, za mořem pak v Americe hledal klid jsem s trudným citem. Třicet let jsem v pralesích tam kál se, pracoval a strádal, sesláblá až ruka klesla, a bol touhy v hruď se vkrádal. Chtěl jsem ještě zem tu vidět, chata má kde stojí malá, pohlednouti na domeček, kolébka kde moje stála, v rámě obejmouti syna, který odpustil snad otci – a tak z pralesů mne táhlo to vše nevýslovnou mocí. Poslední mzdu potu sebrav, stojím na půdě té zase, 21 vidím po čem jsem tak toužil, kochám v lahodné se kráse, rozchvívá se duch můj hříšný slastí tak i hořem jatý, jenom syna ještě spatřit, a pak složím rád své hnáty.“ Skončil staroch; sivé oko v jedno místo hledí maní, hájovna kde jeho stará v černý bor se krčí k stráni. Ale kramář divem jatý starce ptá se podivína: „Po tak dlouhém rozloučení neviděl jsi ještě syna?“ „Přímo sem chvátala noha – kde jej najdu v rodném kraji povědí mně dobří lidé, neboť vůkol ho zde znají.“ „Přála náhoda ti, brachu; dovedu tě k tvému synu; přítelem onť mým, jejž já též jako druha k srdci vinu. 22 Dubský – syn tvůj – velký pán teď, po krajích jak vládce chodí, a v hlubinách jeho ňader velká myšlenka se rodí. Poslyš, starče! Roků třicet neviděl jsi rodné země, a ta doba krokem hřmícím vydupala nové plémě. Viz ten národ! Vzpřímil hlavu, v oku plamen šlehá vznětem, rámě zdvihá se již k dílu, mysl letí orla letem, ruka hrdě v mraky sahá, dme se hruď, hněv kypí varem, pukl led, jenž kryl mu srdce, a vše bují mladým jarem. – Všechny vize duch teď jeden, z něho sálá síla hbitá, a v hlubinách ňader hýbe obra již se pomsta skrytá. – Pohleď na ty hory kolem! Lid v nich jako jeho půda: holá žula, šedý kámen aneb tvrdých kovů ruda; ale v nitru plamen tajný jako v skryté výhni plane, 23 a ten lid náš první k boji, první k vítězství nám vstane, – Napni oko k levé ruce, za město hleď na planinu: tamo zejtra lid se shrne, tamo tryskne zdroj těch činů, který rozvlní se v moře, pohltí žel minulosti. Zejtra první velký tábor, jenž nás pout a trudů sprostí! Na táboru tom sám syn tvůj stane lidu mužně v čele, tamo uvidíš jej v slávě, tamo jeho slovo vřelé vznítí plamen ve všech srdcích, ruka prapor zdvihne k boji – a ten veliký den bouře syna s otcem opět spojí. Uzříš tamo svého Jana, uzříš jeho ducha sílu; ale přiložiti ruku musíš ty též k tomu dílu!“ Tajeplný záblesk rázem šlehl z oka Jarošova, a již v zarytých si ňadrech ostré šípy k luku chová. 24 Zdvih’ se, ke koňům jde s vozy opodál jež stály v chladu, nazpět nese břitké zboží z tajně ukrytých tam skladů, v žebrákovu mošnu vetchou rychle jako oheň chová, a pak k užaslému starci vážné praví letná slova: „V mošně spisky máš, v nichž syn tvůj k táboru zve lid a k boji; nuže synovu plň vůli, natáhni luk síly svojí, do dědin jdi ve vůkolí, pochodeň v lid rozhoď žhavou, a tvé staré hříšné skráně ověnčíme jarou slávou.“ – Žebrák sluchu sotvy věří. koleni udiveně zírá, radosti třpyt v oku září, v rukou plnou mošnu svírá, v těle vetchém srdce mládne, podepřený o hůl vstává, v líce rozoraná vráskou žene krev mu vášeň žhavá. 25 „Rozdmychovat v plamen horký bez ustání, bez oddechu budu jiskry z mošny staré jako z kovářova měchu. Ba řeřavý popel ruka na ňadra jim sypat bude, aby v hrudi pal se vznítil, a vyšlehl v záři rudé. – Snesu se jak mraky v parnu, jako příval s nebe dolů – ale rci mně, kupče bledý, kde se opět najdem spolu?“ „V stromech k severu“ – dí Jaroš „dvůr se bělá tvému zraku; tamo u Bartoňů ruce podáme si při soumraku.“ Staroch krok již s cesty bité do zelených chýlí polí, stářím nahrbené tělo sukovitou vzpírá holí, do vousů si šedých bručí, hlavu hrdě, přímo nese; větrem chvěje plášť se dmutý, a již mizí v blízkém lese. – 26 Dlouho za ním kramář hledí, záblesk radosti má v tváři, a hlas mimovolně šeptá: „Dílo mé se valně daří!“ 27 II.
Neumorné símě dějin v svaté půdě naší pochované pučí v bujnou sílu mládí, v českých srdcích jarní vánek vane, ruka ruku tiskne vřele, velká mysl vzkříšení a práva duchům všem, již vstali z mrtvých, vznešeným se náboženstvím stává. A v té době jarých citů, jež jak víno kypí plné kvasu, Dubský syn z matičky Prahy jede v kraj, by tlumil bouři časů. Vložili naň těžké břímě, hejtmanem je v trudném povolání; úřad ten a vlastní osud z trní korunou je v jeho skráni. [28] Jellu dceru má; jí krása v lásky sítě zamotala záhy, a přec bol té skryté něhy – v prázdné poušti jako krůpěj vláhy padl v mladá ňadra dívky, pod mlhou jež nitra vlny skrývá, a jen s utajeným vzdechem o rtech žhavých svého juna snívá. Sotvy žebrák sbočil s cesty, hejtman syn již v město jede tady, vedle něho sličná Jella buduje svých citů vzdušné hrady, plní obláčkův je leskem, do nichž svítí slunko lásky ranní – otec s dcerou vedle sebe mlčí pohrouženi v zadumání. Dojeli již k božím mukám, kde se obzor šíří do dálavy; vidí obry velikány, vidí hory a lem borů tmavý: obláčkové bujných tvarů jako myšlenky ze skalných skrání temena jich korunují, ano nebe nad nimi se sklání. 29 Vzpomínek se černé mraky hejtmanovi v duši položily, z mraků vzpomínek blesk šlehá, a v nich vichr minulosti kvílí. Oko jeho v dálku těká. hájovna kde na pahorku stojí, ústa zamlklá jak v poutech, ale srdce buší v nepokoji. „Spatřiti ten kraj“ – dí dívka – „vábila mne mocí touha sladká, kraj, kde krásné jaro dětství prožili jste ty i drahá matka. Žel, že máti hrob již kryje! Ó, jak srdce by jí zaplesalo při pohledu na to nebe, jež se na ní v její mládí smálo.“ V hrudi otcově však slova vyschla jako pramen letním parnem, před sebe jen hledě, mlčí, cítě úpal ve svém nitru zářném. Po silnici prach se valí, Jaroše již dohonili v cestě; vyhýbá se kramář pánům, kteří hbitě mizí v blízkém městě, dívá za nimi se hrdě, 30 do vousů si šeptá zdvihnuv ruku: „Střela jedem zakalená chvěje se a třmí v napjatém luku; šíp ten ostrý pustím na něj, jako příval z ohnivého hada, jestli obludnou svou hlavu vzpřímí ze tmy do dne jeho zráda.“ A dál jede volným krokem, skřípají mu kola u vozíka, koně pychtí v dusném vedru, letmo ve vzduchu much hejno bziká, vánek dříme na jeřábech, dělá sporý stín jich táhlá řada, do jetele skryl se skřivan, letní úpal s nebe na zem padá. Do městečka dojel Jaroš, mezi domy milý chlad jej vítá, a po parné dlouhé jízdě hospoda mu oddechnutí skytá. Ale sotvy okřál v mysli, přišel k němu mužík v dlouhém fraku, na očích měl okuláry, ostré nože v bodajícím zraku, nepokojně hleděl kolem, šeptal do ucha mu slova skrytě. 31 Mlčky zdvih’ se šedý kramář, s malým mužíkem ven vyšel hbitě, mezi bodáků kde leskem na voze se zboží prohledává, a pod ostnem zvědavosti opodál se lidu hemží vřava. „Pověz, starý balamuto, kde máš tajných proklamací sklady?!“ – Zakabonil čelo Jaroš, okem mrskl kosmo v lidu řady, k úšklebku ret velký skřivil, a pak hlasem jako kovy zvoní: „To, co v mozku jest a v krvi. marně vaše bdělá chytrost honí.“ A již vedou spoutaného. Tváří ve tvář před hejtmanem stojí; oko potýká se s okem, mysle prudce dmou se v nepokoji, jazyky jak tíhou skuty, kolem srdce mrazivé kry ledu, urputný chlad v bledých lících, na rtech kalený šíp plný jedu, který výstřelu jen čeká, hluboce by bodcem utkvěl v hrudi; 32 a přec v ducha prohlubinách nepojatý záchvěv krev jim prudí. Dubský kyne, a stráž snímá s Jarošových rukou tvrdé svazy; kyne opět – oba sami. Pohnutí jich mysl náhle razí, kolem srdce led jim taje, v ňadra měkký cit se teple vkrádá; ze vzpomínek let jich mladých vláhou obláčkovou rosa padá. Hejtman ale ve svých prsou tlumí pohnutí to duchem hrdým, a v mráz upraviv své líce vinu druha zkoumá hlasem tvrdým. „Zpovídat se chci“ – dí Jaroš – „nuže paměti a vin slyš řadu, jež jak řeřavé mne uhlí pálí v hrudi prostřed žití chladu. – ... Před dávnými lety žili družně mladíci tři v městě malém; bujná srdce, juné hlavy láskou k vlasti plály v ohni stálém. Ale láska byla bolem, před zrakoma měla žel a bídu. 33 Ach! ta láska byla trýzní, v strast a utrpení hledíc lidu. – Bylo loučiti se druhům; zralý věk zval všechny k povolání, na pahorek vyšli z města, kamo zlatem lučil jasoň ranní. Rozčeřil jim duši v ňadrech vánek nadšení svým křídlem zlatým; dáti vlasti v oběť život sobě přísahali slibem svatým. – Každý loď svou bujným letem pustil na nadějí šíré moře, každý kruhy měřil činům, do budoucna mocnou touhou hoře. – Nejstarší děl slova tato: „Vlasť že v srdcích našich odpočívá, že ji nosíme v svém nitru, vydumala věštce mysl snivá. Pěvče velký, velký blud to šlechetné tvé duše citem vzňaté; však jsou srdce rozechvělá malým stánkem naší vlasti svaté. – Vlasť – toť půda, země naše, a píď každá tělem je té matky, každá chatka mezi stromy, každý keř i potoka šum sladký. Každá šlépěj, každý krok v ní 34 rmutnou mohylou je nade hroby, pod kterou rek padlý leží. v boji proklán vrahů šípem zloby. Na mrtvolách padlých předků naše budoucnost, náš život stojí, otců krví nasycená svatou páskou nás ta země pojí. Každou píď té půdy hajme potem, životem i krví svojí; jako milenku ji mějme, láska budiž plamennou nám zbrojí. V dědinu svou půjdu rodnou, žíti budu v kruhu tiše skrytém, pluh mně zbraní bude lesklou, stanu na otcovské půdě štítem.“ – „V jiné světy“ – děl zas druhý – „v úkol jiný myšlénky mne pudí; chci být apoštolem síly, buší moc a čin v mé vírné hrudi. – V zlata tajeplném lesku dříme zázrak, dříme síla divá, a tu sílu podmaním si, plamenem mně bude zbraň ta rdivá, jejíž ohněm budu válčit, jejíž teplem budu budovati; kov se v moc mou rukou změní, jež dá sílu nám a blaho vrátí.“ 35 Třetí, jinoch bledých lící, veždy ponurý a zadumaný, druhům svým děl spůrná slova hlasem dunivým jak smutné hrany: „Láska má se v hořkost zvrhla, nenávisť je do mých ňader vryta, nežďám sobě klidu, blaha, heslem mým je lest a válka skrytá. Půjdu mezi nepřátely s usmívavým lícem, tváří sladkou, myšlénkou mou bude pomsta utajená pod škraboškou hladkou. Tuliti se budu, krčit, postupovat vzhůru tichým chodem. až pak na vrcholku moci budu vaším českým Wallenrodem!“ – Umlk’ Jaroš, černé brvy stáhl k výstřelu svých břitkých zraků; Dubský zachvěl se a zbledl, temně zahaliv tvář do oblaků. Krátké napjetí a ticho, na druha druh posupně se dívá, a z chmur zakalených očí křižuje se blesku záře rdivá. Vyměnili jisker zážeh, posupně naproti sobě stojí, 36 a muž v ošumělém šatě dále větí v rmutném nepokoji: „Nadšené tři juny rozved’ osudu běh různě kolotavý, každý vyměřil si kruh svůj, vrh’ se rázem v života proud hravý. Ale běda! neštěstí se připjalo k jich krokům stínem tmavým, sklamání a strasti, bole mrazem byly jejich citům žhavým. Nejstarší z nich, pojav družku, navrátil se k otecké své půdě, potem čela rosil brázdu, připoután jsa celým žitím k hrudě. Ale pot se měnil v trní, v práci nebylo mu požehnání, a ta drahá rodná role. z níž chtěl dobýt blaha pilnou dlaní, stala se mu černou kletbou, stala se mu sama nepřítelem – a teď vyženou ho z lánů, kterých hájil duší svou i tělem. Kdyby slzy mé a vzdechy byly drahým kovem, byly zlatem, rozplakal bych se proň proudem, bych jej spasil hořkých slzí chvatem.“ 37 Zamlčel se, a přec slza z moře ňader se mu vyperlila, veliká, jak démant lesklá, poslední snad, která v nitru zbyla. Setřel ji, a v kalném oku jako z mračen svitla jiskra nová, vous pohladil, máchnul rukou, řeč svou dále vedl v tato slova: „O druhém teď vyprávět chci – pohádka to obyčejná, stará; obra vůle a čin malý, v ňadrech neukojný plamen hárá, všechny vášně podpaluje, k nebesům a mezi hvězdy šlehá, věčně hledá, nemá stání, zmírá touhou, pádí, těká, běhá, a ten oheň hoří – hoří, až své vlastní myšlenky a city v poušť vypálí, v skály mění, do nichž upomínek bol je vrytý. S duší chmurnou, nitrem z žuly lhostejně jde mezi pestré davy, utone v nich všedním žitím bez památky, bez moci a slávy... – Tak zde stojím, pouhá troska z velké budovy své vůle hrdé; potulný teď kramář ze mne. 38 otrok dne a zkušenosti tvrdé. – Tak zde stojím, chůd a stýrán, místo zlata na bedrách svých bídu, ale přísaze jsem dostál, hoře neumornou láskou k lidu. – Vězněm tvým jsem, ale také svědomím tvým, jež ti volá v duši: tisíckráte běda tomu, přísahu kdo mladých let svých ruší! S rachotem se duníc blíží velká doba železným svým chodem. nuže dostoj svému slibu, staň se naším českým Wallenrodem! Nové napjetí a ticho – mocně vyzněl hlas ten hrdě smělý, struny ve hlubinách skryté v ňadrech Dubského se rozechvěly, z mrtvých vstaly dávné city, rozhoupaly dunivým se zvonem, jehož hlas rozráží srdce upomínek smutným, bolným tonem. Okamžik jen – neb již v druhém bleskem v hroby nazpět city kácí, ozvěnu jich v nitru tlumí, z upomínek v přítomnost se vrací. 39 „Osud dávno vyřkl ortel: umře lid ten, utone v tom moři, rudý pruh na jeho nebi není ranní – večerní je zoří. – Lidu toho umírání tichým, dlouhým, bolným stenem bude: nepadne na poli bitvy, skoná bez zážehu krve rudé. Jeho pádem ani řádka nezbarví se krví v dějích světa, hrozná smrt – smrt beze slávy v tichý neželený hrob jej vmetá. V tenatech svých malých tužeb lid ten neunese ani reka; každáť velká myšlenka hned jako noční příšera jej leká. Pryč s tím dlouhým skomíráním! Střemhlav v propasť, jež své zuby cení! Rázem přetněme tu strunu, jež nám sténá v bolném rozechvění! Zhynem – ale jako féniks, aby rychlé smrti oheň žhavý změnil v podobu nás jinou, a dal nový šat nám nové slávy. Ten jsem úkol vytkl sobě, k tomu napjata má všechna síla: 40 myšlénka rychlého skonu jako šíp se do ňader mi vryla.“ „Zrádce“ – volá Jaroš hněvem – „prv než k dílu položíš svou ruku, hrot ti srdce rozedere, vystřelený z mojí pomsty luku.“ Černá zlověstí se chmura na Dubského čelo položila, rty se stiskly, mezi nima hněvu příšerná se zmije vila. „Moc mám, hrozbu tvou“ – dí Dubský „obrátiti v prázdný dým a páru, ale jdi, teď propouštím tě, neboť vím, že sám jdeš slepě k zmaru. a že při okovech brzy budeš dumat v samotu si tichou, zda-li prorážet zeď hlavou není šíleností marně lichou. 41 III.
Vše to v lidu vře a kypí přehluboce, včera nepřátelé, dnes si tisknou ruce, sousedé se nepřou, tichnou spory o mezníky, myslivost a bory; chalupník si se sedlákem družně tyká, baráčník si na ně nahlas nenaříká, jenom tajně rotí na nebesa, že teď nesmí do selského lesa, a svou oběť přinášeje velké době pouze panských hájů pilně všímá sobě. Žanta s Jakubovem, staří výminkáři. nepřátelé ondy, nyní láskou září. Byl to dlouhý spor, jejž měli spolu; žena bývá často pramen bolu, neboť obou vdovců náruživá těla k jediné se družce vášní rozechvěla. [42] Ale jejích spolná družka, Háta stará, vedla si jak upejpavá růže z jara, až po dlouhém srdce kolísání podala se Jakubovu ždání. Odtuď starce dělí zášti hory, druhu druh jen stále klade vzdory, a že Jakubova tvář vždy oholena, nosí žanta dlouhý vous až po kolena; onen pod kloboukem kryje hlavu šedou, proto ten svou pleš ukrývá čapkou hnědou: ba z nich každý čertu by se podal cele, kdyby pozlobit tím mohl nepřítele. Náhodou se v krčmě sešli jednou, a již tváře jejich hněvem blednou; do sebe se pouští kohouti dva lití, ale slabší Žanta dostal tenkrát bití. To jej bolí, myslí na odvetu: a svých sil by důkaz podal světu, koupil vepříka; ten když byl zralý, masem z něho tužil denně svaly, pivem zapíjel a čekal jara, krev až omládne mu v žilách stará, v naději, že vyhrá v bitvě nové. V noci o půtkách ho plaší snové, ve dne síly křepí, síly zkoumá, v chlévě s rohatým se kozlem cloumá. a čím pojídá víc, čím víc pije, 43 tím hloub hněv a zášť se v ňadra ryje. Dosud nedokončil příprav muž ten litý, ještě vědro má a v komíně dvě kýty; ale zatím skřivan jarem vylét’ z žita, vesnou rozkvětla i láska pospolitá – a dva výminkaři, dříve nepřátelé, osmáhlé své pravice si tisknou vřele. Pod hruší dnes oba sedí u koryta; Háta do chladu jim chléb a mléko skytá, jeden vypravuje, druhý hlavou kývá; pěnkava nad nimi ve větvích si zpívá. „Já řku, kmotře,“ – Žanta družně praví – „nad tímhle zde rozum můj se staví. Pomyslete: žebrák rozedraný s mošnou chodí přes lesy a lány, po dědině spisy rozhazuje – tu se jistě něco tajně kuje.“ Na to Jakubův: „To pravda svatá; snad v tom čertovina parohatá. Ale rád bych věděl, kam se to vše hrabe; přečtěte to nahlas, já mám oči slabé.“ „Dvakrát četl spis jsem za stodolou; abych řek’ vám ale pravdu holou, 44 nerozumím z toho mnohá slova, neboť novinářská řeč v tom nová. Pojďme v město k Vítovi, ten hned nám poví, zda-li žebrák jen tak v kalné vodě loví.“ Vstali, sebrali se, v dýmkách zapálili, a již hovoříce družně k městu pílí. Na svahu tam jemném za kostelem stojí domek v místě osamělém, stěny vybortěné, na spadnutí střecha, za barákem žlábek, po něm voda spěchá, vedle štíhlý jasan dlouhé stíny hází, pod ním v rokli bují zelenavé mlází. V štítě nakresleny boty jsou a šídlo s nápisem, že Hraba Vít má zde své sídlo. U něho dvě ruce jen, však sedm dětí, žena hospodaří od desíti k pěti, ale to vše proň je starost neveliká, hůř jej ve dne v noci moří politika. Na verpánku sedí: rozčechrané vlasy, černý krátký vous a dlouhé stinné řasy, prsa rozhalena, rukáv vysoukaný, z tmavých očí plamen srší na vše strany, rámě kosmaté a paže svalovité, čelo lesklé, polo do chundelu skryté. – 45 Do kola se válí pestrý nepořádek, v koutě žena klímá točíc starý přádek, na podlaze hrají s malým psem si děti, který k vřeskotu jich štěkotem jim větí, až se lomozem a křikem chvějí stěny. Ale na verpánku v čtení pohroužený hově sobě myšlének svých na výsluní tatík jako král té bujné bídy trůní. Bodnut ostrým žíhadlem tu náhle stává, po světnici rozhání se, rukou mává, v levici spis třímá, pravicí naň mlátí, jak by písmena v něm touž chtěl ukovati, do vlasů si jede, kosmy sápe dlaní, chlástor na nohou mu klapá při běhání. Takých mžiků význam žena zná i děti, neboť všechny rázem ze dveří ven letí, ba i psík se kňuče pod lavicí skrývá. – Hraba sám teď. Divoce se kolem dívá, hromovým čta hlasem: „Tehdy dobře bude, proudové až krve vylejou se rudé.“ Běhá, čte a běhá zas, hlas v sobě dusí; „To já dávno pravil, krev že téci musí!“ Otočil se; na prahu tu Jaroš stojí, jako by byl vyrost’ z půdy v šedém kroji. 46 Známého Vít vítá: „Pravý muž v čas pravý. Pohleď sem! Tu každý řádek blesk je žhavý, a to símě hází jakýs žebrák starý, který z vetché mošny rozdílí ty dary.“ Na to Jaroš: „Mnohdy mošna žebrákova víc než mudrcova hlava v sobě chová. Krev je dráhou pravdy, krev je dráhou práva, po níž lidstvo jde, a padlé opět vstává. Krev ať teče tam, kde nepomohou slova, krví posvěcena budiž doba nová. Lid však spí neb mluví jen, a tvář má bledá marně bloudí, marně mučedníka hledá.“ Sálá Vítův zrak, a zaťatou si pěstí bije v hruď i hlasem jako zvony věstí: „Hle ta před tebou již mučedník ten stojí, pevně myšlénky tvé opásaný zbrojí. Vztýčím prapor rudý zejtra na táboře, vypovím tam lidu odvěké to hoře, stydlou krev mu rozpěním, až v litém hněvu korouhev tu zdvihne sobe na úlevu. Padne hlava má, však nelekám se smrti, neb krev mučedníka pouta lidu zdrtí.“ Od stěn odráží se hlas mu pronikavý, pod řasami z očí oheň sálá žhavý, 47 ruměnec se chvěje v bledé jindy tváři – když tu shrbeni dva vchází výminkáři ve vysokých botách, s tváří usmívavou, držíce si dýmky, kývajíce hlavou. Sotvy vykládati jmou se o žebráku, an již Vít jim bouřně větí s ohněm v zraku: „Věřte, že to pravda velká, co tam psáno, neboť noc se chýlí k sklonku, svítá ráno, bílý den již budí sbory mučedníků, svatí rytířové táhnou od Blaníku. půda duní pod kopyty jejich koní, prapor, staré slávy k nám se nazpět kloní. – Muže, v šedivém jenž stojí tady kroji, Blaník vyslal hlásat, že již jede k boji.“ Na Jaroše kosmo hledí výminkáři, udivení mlčí s nedůvěrou v tváři, dýmky v ústech žmolí, hlavou pokyvují, z Vítovy si řeči myšlenek nit snují. V Jakubově mozku vše se kolem točí, pohlednout se bojí Jarošovi v oči, semo tam se klátí, s nohama se radí, a pak bodán strachem ze dveří ven pádí. Udatný však Žanta, rozšafný vždy v řeči. odkašlav si moudře ševci takto svědčí: „Rozumím, že veliké se věci strojí, každý z nás že stát má stráží, vstát má k boji, 48 a že pomocí nám budou všichni svatí, ba že nebe za nás bude bojovati. V žilách mých je dosud sil a krve dosti, s mladou chasou půjdu složit staré kosti.“ S úsměvem dí Jaroš po té k výminkáři: „Zdar je jistý, kde i starci jsou tak jaří. Úkol, který dám ti, slib, jak sluší muži, že jej vykonáš, byť šlo i o tvou kůži.“ Osmahlou svou ruku zdvihnuv Žanta praví: „Dobře buduje, kdo na mé slovo staví. Koňákem jsem býval u dragounské chasy, potom formanil jsem v Uhrách dlouhé časy; Arnoldovi byl jsem často milým druhem, hovořil rád se mnou, bychť i chodil s pluhem, ba i s pány jídal velikou jsem lžicí – půjdu s vámi věrně třeba k šibenici!“ 49 IV.
„Hola! Perte do té šelmy! – Ukaž mošnu, ďáble parohatý, vyndej z ní své černé zboží, sic ti přetlučeme staré hnáty.“ U Bartoňů čeleď se psi doráží tak na žebráka v poli, a ten oheň sype zrakem, zlořečí a do psů mlátí holí. Rozlehá se křik a vřava; čeleď vidouc, jak mu srší z očí, sukovitá hůl jak svistá, za hafany na stranu se točí, a ti na starocha litě dotírají štvaním rozkácení, plášť mu dřou, až cáry visí, pod ranami kňučí, zuby cení. [50] „Lotři, baby, zákeřníci!“ hlasem chraplivým tam žebrák laje, vousy se mu při tom ježí, šedivý vlas do povětří vlaje. Rozjařená zlořečením znova naň se pouští chasa litá; v chumelici jeden chumáč, z něhož pěsť a hůl se vzduchem kmitá. Štěkot, křik a hrozby, lání, kolem rozdupaná v žitě půda; vzali mošnu starochovi, jemuž ve vousech krev proudí rudá. Z dvorce mladík spěchá k davu, žebrákovi praví přísným hlasem: „Kdo ti mošnu, stará vráno, nacpal divým, kypivým tím kvasem?!“ Staroch krev si s vousů stírá, skaboněná tvář se chvěje zlostí: „Proč se tážeš, holobrádku? Než to povím, dřív tu složím kosti.“ „Svažte šelmu, ve dvůr veďte, však on se tam věrně vyzpovídá.“ 51 „Pojďte, chce-li se vám krve!“ – rozvášněným řevem žebrák rydá, vymyká se skokem kočky, šíleně nad hlavou holí mává, cáry visí, vous se chvěje, z očí jiskry prší výheň žhavá. Opět hluk a vřesk a lání. chumelice, páže vyzdvižené, an tu náhle jako z oblak Jaroš mezi zuřivé se žene, mohutně se v chumáč vplétá, žebrákovi po boku se staví, rány mířené naň maří, hlasem kovovým pak davu praví: „Buď vám stydno týrat starce, který v mošně nosí vaše práva, hlásaje vám mužným slovem, vzkříšení že velký den již vstává.“ Udivená čeleď couvá, mladík Jarošovi spurně větí: „Do žebráckých mošen kryjí myšlenky své jenom lháři kletí.“ Ušklebně naň hledí Jaroš. máchnuv rukou hněv svůj krotí mocí, 52 a, zdvih mošnu žebrákovu. „Václave“ – dí – „veď mne k svému otci.“ * * * K západu se kloní slunko, dlouhé stíny klid po práci věstí, vlašťovička hledá hnízdo, na střeše dva holoubci se pěstí, ozývá se chřástal v trávě, na poli dál křepelička v žitě, poslední se včelka vrací, dravý lejsek na ni číhá skrytě, z komínů dým bílý stoupá, v oknech záře rdí se mihotavá, lupen na větvích se chvěje, po údolích šedá mlha vstává. Vedle dvora Bartoňova stojí hruše stará, rozložitá; pod ní na sedátku z drnů měkká tráva odpočinek skytá. S Jarošem tam starý Bartoň vášnivý a bouřný hovor vedou, rukama si vykládají, oba pokyvují bradou šedou. Prou se přátelé dnes staří, jiskry prší z očí jim a z řeči, 53 myšlenky jich křižují se, dotírají na sebe slov meči. „Stáda Ivův a tygrův litých“ – prudké Jaroš vede rozhovory – „zakleta jsou v naší půdě, skameněla kouzlem v tvrdé hory; a teď dotkl se jich proutek, čarovně je nazpět volá k žití, šelmy s beder setřásají břímě skal, jež s rachotem se řítí; vstávají, hněv plane v oku, svaly protahují, zuby cení; hýbe zem se, půda, hory, všechno kolem trne v rozechvění, a dech parný vzduchem vane, slyším řev již, vidím krve proudy – nuže vzhůru k svaté válce. meč nechť koná sám své hrozné soudy.“ Na to šedý Bartoň větí: „Národu a lidu život svatý větší buď než právo síly, velebnější nežli meč je klatý, drahocenný nad krev rudou, povýšený nad hněv okamžiku, nedotknutý vášně hnutím, 54 nespoutaný k válečnému ryku. A kdo chce ten svatý život lehce v ostří meče položiti, prodal lid svůj svému hněvu, naň se sama pomsta meče sřítí.“ – Oko Jarošovo plane, tvář se mračí, zlost se klade v ústa: „Také tvých let mladých city zahrabala mysl stářím pustá. Tré nás bylo – nyní sám jen zbyl jsem hrdě třímat prapor vzhůru; jeden zrádcem, druhý snílkem, který nezná nic, než orat zvůru, Okem mojím pohleď kolem: dvůr tvůj bílý, zelené ty nivy nelahodí zraku mému; vždyť tam vidím pot a vzdech tvůj tklivý, úpal dnův a starost nocí, bledou bázeň, chvějné nepokoje, sklámání a neklid, zdání, temnou hlubáň slzí, žele, znoje.– Vrásky tvář tvou rozoraly. A kam dospěl jsi na konci dráhy? Tajný červ ti hlodá srdce, že byl marný pot tvůj, marné snahy; hroznou pravou kryješ světu, 55 v ňadrech rozrytých bol tajný bolí, že ti předrahou tu půdu lichvář vyrve, vyžene tě z rolí...“ „Ty to víš...“ „Ba vím i více, rychlý čin že pomůže ti chvatem; spoj se se mnou, a prv slunko nežli vyjde, zasypu tě zlatem. Syny máš, a kraj ten celý půjde za tebou jak za prorokem; oba na čelo se stavme – hlavou budiž ty, já budu okem, nad tebou jež bdíti bude, vysvobodí tebe od zoufání; zlata příval bol ti schladí, prv než ztráta dvora tebe raní.“ – Vstává Bartoň, jak by uštknut, smutně praví pohroužený v hoři: „Tolik zlata nemá země. aniž tolik bohatství je v moři, abych za ně čin ten konal, záhubou jenž lidu mému bude, jenž jej pohřbí v zříceninách plných nářku, plných krve rudé. 56 Já znám jiný boj v svém duchu: práce boj a dělnou lásku k lidu; jen v tom spása; všechno jiné klam, jenž šířiti chce černou bídu.“ Vstal i Jaroš zamračený, okem upřeným se na zem dívá, hlavou myšlenky mu pádí, v krvi kypí vášeň popudlivá: „Nuž tak zhyň v té hroudě kleté, s myslí otrockou v své staré hrudi; dětinský svůj sen sni dále, až tě války ryk a rachot zbudí. Přítelem mně nejsi více, snad ti jinde kyne přízeň zlatá, neboť věz, že syn tvůj Vojtěch s dcerou Dubského se tajně svátá.“ * * * V šeru z Bartoňova dvora Jaroš volně kráčí se žebrákem; těžce oddechují ňadra, srdce bouří se pod hněvu tlakem. Do polí se uchylují, z osení jim vánek pochlad nese; ve večerním temnu mlčí, až pak oba mizí v dálném lese. 57 Ponurých tam jedlí větve černou zvěstí do povětří vlají, pode kroky půda duní, jako ozvěna těch tajných hájí. – „Poslyš, starče“ – praví Jaroš – „háje mech ti měkký nocleh skytá, přenocuj zde, neboť v městě číhá činu tvého pomsta skrytá. Noc i les ti útulkem buď, zde tě najdu, jak jen slunce vstane červánky nás opět spojí, vyplníme sobě slovo dané.“ Staroch umdlené své oudy klade na mech na pokraji lesa, Jaroš ale kvapí k městu v šerotkanou noc své hněvy nesa. 58 V.
Záplava rudá zoře večerní lemuje nebe jako moře z růží; pod hruší u Bartoňů za dvorem na drně měkkém sedí čtyři muži. V chladu tam otec a tři synové; nejstarší Jan z nich dědil po něm sílu, prostřední Vojtěch oheň myšlenek, vznět rychlé vůle, vášně, prudkost k dílu. – Nejmladší Václav dostal údělem otcovo srdce zlaté, duše strunu; nejstarší proto pýchou otcovou, nejmladší láskou jeho ze tří junů. – Václav i Jan jsou domu podporou, v studiích Vojtěch dlí již drahným časem; k domácím krbům dnes jej otec zval, a všem jim praví rozechvěným hlasem; [59] „Nemohu déle krýti před vámi, co dosud tajil před celým jsem světem, lopotná práce mého života že není požehnána zdaru květem. Boří se půda pod nohama nám, nad námi praská krov a střecha padá, vyženou ze statku nás rodného, vezmou nám role, dům i žírná stáda. Na vaše bedra stáří kladu své, jedinou útěchou jste zbyli milou – a přece musíte mne opustit, k předu jít vlastní dráhou, vlastní silou. Loučiti proto s vámi se dnes chci, na cestu radu dát a požehnání: z bohatství mého zbylo slovo jen, chudinké slovo a mé lásky plání. Hodnou svou zem a národ milujte, nad jeho nezoufejte budoucností, bojujte statně svůj boj života s junáckou myslí, lži a klamu prosti. Zbodá-li osud trním srdce vám, nechtě krev téci bez žalův a lkání. s jasným vždy duchem hleďte v žití bouř stíháni pohromami, ne však skláni; zbudu teď sám na půdě otcovské, do konce dobojuju boj ten svatý; padnu – však vím, že za mnou vojska tém... 60 nade mnou jasné naděje svit zlatý... Zejtra je první tábor, velký den, na který čekaly dva tmavé věky, první den síly, při níž zahřmí lid: „Živ jsem, a s očí padl sen mně měkký“!měkký!“ Ach jak mé srdce bouřilo dnu vstříc, dlouhá jej léta nepřestalo ždáti; a nyní pokalena radost má, pohromou že nám den se ten má státi, na němž se chystá prokletý ten čin, zoufalý, záhubný a krve plný. Půjdeme všichni spolně na tábor zažehnat krev a kalné vírné vlny. Lid nás má v lásce; dílo poslední budiž tak věrně námi vykonáno – a pak se vůle boží se mnou děj, neboť jsem viděl lidu svého ráno.“ Skončil, a všichni šerem ukrytou stírají perlu slzy se svých lící; nejstarší Jan pak hrdě hlavu zdvih’, promluvil k otci řečí hlaholící: „Opustit tebe nesmím, nemohu; vycedím poslední svou krůpěj síly, bychom si uhájili půdu tu, do níž jsme pot své práce vyronili. Ze skály ve mně duch, a rámě mé 61 z tvrdého jest mně ukováno kovu; necoufnu, k poslednímu povzdechu zápolit budu do tmavého rovu. Nežádej ale oběť velikou, na tábor bych šel chlácholit hněv lidu sopkou-li buchne spoutaný ten žár, tož ať se šíří valem beze klidu.“ Po něm hned Vojtěch pravil vášnivě: „Za tebe, otče, položím svou duši, nechtěj však, abych zdržoval ten lid, odvěká pouta svá když nyní kruší.“ Šedivý Bartoň hlavu naklonil, hluboké z ňader vydal povzdechnutí: „Ó běda mně, když vlastní děti mé zrazují mne a srdce ve mně mutí.“ „Ne tak, můj otče“, – Václav klidně dí – „já k tobě stát a poslušen chci býti, pomohu tobě zažehnat ten čin, pohromu černou, jež se na nás řítí.“ „Ještě jsem celým pánem v domě svém“ – – hněvivě šedý Bartoň na to větí – „a proto pravím přísným rozkazem: vykleju kletbou hroznou to z mých dětí, 62 které se odváží mně k potupě pomáhat Jarošovi v díle klamu, od krbu rodinného vyženu a vyzvu na ně boží pomstu samu!“ Zamlklo srdce, ústa zamlkla, otcova hrozba ohněm padla žhavým; dusné se ticho kolem prostřelo, jež Vojtěch přetrh’ hlasem pronikavým: „Pravdu chci dít, byť kletba pohromná skácela bleskem na hlavu se moji: Jaroš je mistr můj, já jeho žák. a spolně s ním lid povedeme k boji!“ Zachvěl se Bartoň v útrob hlubinách, kypěla v žilách krev, hněv šlehl zrakem, ruměnec pokryl vráskovitou tvář, myšlenky v mozku vřely černým tlakem. „Klnu tobě kletbou, synu nezdárný, potupou jenž jsi pokryl mé mně stáří – ať tebe za to stihne nebe trest, a čin tvůj prokletý nech sám bůh zmaří!“ 63 VI.
Mezi dědinou a městem do večerního se les tmí šera, na daleké nebes báni kmitají se hvězdic světla sterá jako zlatých včelek roje rozhemžené v míru nekonečném, závratnou jež propasť bájí ukrývají klidně v lesku věčném. Tichošumná křídla klade hravý vánek stromů na koruny, a v lupeních ševelí to jak sten bolný rozechvěné struny. Po mezích a po pažitech mateří tam douška vůní duje, nad luhami teplým vzduchem svatojanský brouček poletuje, [64] a – jak žití šerou plání – lesklý sen se míhá ve prostoru. Kolem ticho, jenom drozen ještě pozdní píseň pěje v boru. Vojtěch potácí se k lesu, raněné mu srdce bolem zmírá, neví, zda-li bdí či v spánku hrozných snů zda vidmo ducha svírá; myšlenek mu vírem černým kolácí se v hlavě motanina, a z těch labyrintů tmavých marně východ hledá jeho vina. Stanul tam, kde před lesíkem javorů se táhne dlouhá řada; pod jich clony sedá v pažit, mezi bol se lásky touha vkrádá, oko z citů spleteniny napjatě se dívá do dálavy, kam se cesta vine k městu, jehož viděti jest obrys tmavý. Jella nikým nestřežená ven vychází jako laňka hbitá, chodem rychlým míjí město, v nivách zelených ji chládek vítá, 65 bočí s dráhy, po lukách jde, dlouhý šat si strojně podkasává, malá nožka stírá rosu, jíž se kolem perlí hustá tráva, jako v tance bujném reji rychle vznáší půvabným se krokem, a jak víla v nočním šeru octla v pažitu se za potokem. Za potokem svah se kloní, luznou vůní svěžích květů dýchá, hbitá nožka přešla vršek, a tu pláň se rozprostírá tichá, na ní javorů řad s lesem odráží se v nebi od prostoru – a již oba v zanícení kráčí spolně do blízkého boru. V jejich duši bují mládí, v jejich srdci lásky cit je svatý; a ta láska a to mládí božského jim vína pohár zlatý tajnou silou tiskne v ruce, tak že plným douškem pijí rety; bájnou říš si vykouzlili, jež se pestří bohatými květy, a z těch květů girlandami věnčí sebe, život svůj i světy – 66 v moři růží tone bolesť, mizí strasť i žel i osud kletý. Láska s mládím – božské síly! Před jich světlem vše se ve prach kloní, a jich vzdušná duha s oblak naději i v černou propast roní. Podál blaženého mládí bdí však stáří s hroznou tíhou v duši – žebrák v mechu slyší oba, a jich tajný šepot sen mu ruší. 67 VII.
Letní večer vlahým teplem sytý čeří v ňadrech vzpomínek sen skrytý, volá city mrtvé z hrobů tmavých, šiky myšlenek tká kolotavých, ztraceného mládí báj zpět spřádá, a jak sladký bol se v duši vkrádá. Hejtman Dubský sešel do zahrady, besídka kde mezi keřů řady ke zdi přilehá, jsouc v houšti skrytá, a chlad milý snivým dumám skytá. – Sedí; lampa přitlumeným svitem vrhá světlo v útulku naň skrytém. Černé oko, pohled orlí hrdý, v tváři mramor bledý, chladný, tvrdý, na němž jako na pomníku psáno: ducha mého červánkové ráno [68] v žhavý den se rychle proměnilo; svadlo žárem vše, co květem žilo, a noc černá rovem život zavalila, pod nímž pohřbena snem děsným dumá síla. Tichá zoufalost i hrdost pokořená, utlumený vzdor i bolest rozechvěná, tajných nadějí květ spráchnivělý, bludně pestrých myšlenek svět celý, popel citů svadlých, nepřehledná řada – to vše v hrobě ňader divou báj si spřádá, Se rtů zkamenělých úsměv pohrdání jedovatým šípem oko každé raní, a stín minulosti v tváři bledé zmítaný a unavený rej svůj vede. – Bol – ten duchů král a vládce věčný, temný a přec svatý, nekonečný, velký jak sám bůh a všemohoucí, přívalný jak pouště žáry žhoucí, vynořil svou hlavu z ňader tůně vznešenou, však hroznou na svém trůně. „Prometheus k skalám přikovaný ve mně zlořečí, své cítě rány, ba i nebesům se samým rouhá pro ta muka nekonečná, dlouhá. 69 Každým dnem mně orel srdce sžírá, denně cítím, pal jak nitro svírá, a to srdce každým dnem zas roste radosti a všeho blaha, prosté – a přec opět z mrtvých k bolu vstává bez naděje mysl kolotavá. Kamokoliv obrátím své hledy, vidím žal a bídy přízrak bledý, a ten lid, ten národ zbědovaný, osudu jenž nese těžké rány. Srdce mé je k němu přikováno. jako z mládí růžové když ráno zdrojem kojilo mne svěží síly. V ňadrech zvad’ již naděje květ bílý, ale lásky pal zbyl v rmutné hrudi, jež zpět mrtvý bol vždy k světlu budí. Hle ty lidu mého hrozné děje! Hle ten boj, jenž k jeho zkáze spěje! hle ten osud můj a mého žití! Svaté budovy se na mne řítí, jež jsem vyklenout chtěl nad svou hlavou; přátelství se sápe vášní dravou blázna chtíčem na mne rozlícené, lid jak na zrádce se na mne žene; kletbou stala se mně láska svatá – a tak vše k mé zhoubě kvapně chvátá. – A přec cíl můj velký se mně daří! 70 Zhyň ten národ, prv než v slabém stáří do hrobu ho zklátí unavení, zhyň hned náhle bez dlouhého chvění, neboť odvěkého umírání drama děsnější než hrozná smrt je sama! Marný boj tu, marné vše to hoře, jako slza vyroněná v moře! Proto k předu, k díla dokonání, byť pod tíhou kletby, tíhou lání pukaly kry srdce, tály city, byť i ňadry lomcoval bol skrytý. Neznám nic než ducha svého snění: lidu smrt – a v smrti obrození.“ Takých myšlenek val rozbouřený příbojem rozrážel ducha stěny, a muž silou přemítaných skutků tlumil žal a bol a dumu smutku. Vnořeného v sebe plaší kroky – před ním stojí mužík nevysoký, jenž mu zprávy o žebráku dává, upíraje očka pronikavá. S podivením vyslech’ Dubský zvěsti, – a pak pravil v hněvu máchnuv pěstí: „Znám v tom Jarošovu motaninu, jenž tu marně halí vlastní vinu. 71 Prvé, než se den zasnoubí s nocí, musí žebrák ten být v naší moci – s ním mně přiveď syna Bartoňova Vojtěcha, jenž vše to spolu ková.“ Sotva vyřek’ Dubský tato slova, v lupenech to šustlo za jich zády; rychlý mužík, bázeň maje zrády, skočil v místo, kde se hýblo křoví, a již vzácnou kořist k světlu loví, táhna Žantu paží svalovitou, jenž tam konati chtěl službu skrytou. Staroch ruce maje svislé stojí, zrakem vzhůru pohlednout se bojí, v rozpacích pak prach utírá šatů, tu zas nohama se šoupe v chvatu, při tom z kabátu mu dýmka čouhá – okamžik je mu jak muka dlouhá. „K jakému jsi činu číhal skrytě?“ táže se ho Dubský pánovitě. Na zvědách že byl to nesmí zradit, proto jme se rukou čelo hladit, myšlenky a rozum v duchu zbírá, potu krůpěje si v tváři stírá, 72 a pak praví zhurta odhodlaný: „Chtěl jsem jenom prohlédnout si pány.“ „Radosti té dopřeju ti dosti – hajdy do lapáku bez milosti.“ Odvádějí Žantu do vězení – on jde po rekovsku beze chvění, neboť myšlénka ho sílí v znoji, že je mučenníkem v tomto boji, ba lze čísti v odhodlaném líci: „Veďte si mne třeba k šibenici!“ 73 VIII.
Kahánek mrká v chatě Vítově; uprostřed jizby černý kocour hledí svítivým zrakem k stolu upřeně, Jaroš kde s Hrabou hovoříce sedí. Onoho tvář je jako s kamene klidná, však ponurá a mrakem stará, Vítovo líce ale rudé plá zmítané vášní, jež v něm spurně hárá. „Poklady nakupené“ – Jaroš dí – „do rána musí býti v moci naší; žebrák mně dobře místo naznačil, a proto, pokud den nás nezaplaší, pojďme a v jiné místo odnesme, zdrojem by byly nových sil a slávy – neb zlato velkým vojskem samo již, a jeho meč jak bleskův oheň žhavý.“ [74] V tom venku šust a kroky tajené, v jizbu se dveře náhle otevřely, řinčíce bodáky se kmitly dva, a mezi nimi vkročil mužík bdělý. Vítovi bledne tvář, však silná pěsť zatíná se, a jiskra šlehá okem, zrak měří na verpánku po knejpu, po kterém v mysli sahá náhlým skokem. Jaroš jej ale drží násilně, chlácholí šeptem, vstává klidně z místa, a vzpřímiv hrdě postať vysokou ducha již k nových trýzní mukám chystá. „Buřičům všem je dům ten pelechem“ – káravým hlasem bdělý mužík praví – „žebráka hledám, který v dědinách jiskerky rozdmychuje v plamen žhavý.“ „Marně zde bádáš“ – Jaroš větí mu – „nevlákáš starou lišku do pelechu; za městem v háji v pravo od cesty spícího na pokraji najdeš v mechu.“ V kramáře mužík hledí úkosem, a barák navrub pilně prohledává, na půdě ženu s dětmi burcuje, jež mnouc si oči polekaná vstává, 75 prohlíží všechna tmavá zákoutí, v chatě vsak pusto jako po vymření, vždyť i ten chlívek dávno prázdným je. ba skývy chleba ani nikde není. V kramáře bodá mužík opět hled, zda pravdu mluvil, skoumaje ho zrakem, a – marně hledav v domku úkrytech – dál rychle spěchá v honbu za žebrákem. Jaroš se za ním dívá úsměšně, sám sobě s utajeným hněvem větí: „Lov dnešní noci žhavým železem do srdce vryje se mu, do paměti“ – a s Vítem družně jizbu opouští, chvátaje dravým krokem za poklady, neb tajný lesk jich plá mu před zrakem, a v duši se mu kmitají jich vnady. * * * V půvaby letní noci tajemné s oblohy jasné luna chladné zírá, bez citu hledíc v rozechvěnou zem, po nebi kde vše touhou sní a zmírá, kde každý stín a záchvěv v lupení dotýká v duši strun se romonivých, a z hlubin loudí jako duchů šept unylou, táhlou píseň zvuků tklivých. 76 Ševelí vše a šumí, lepetá, vine se v sebe, krouží, nyje, dýchá; v hemživý ruch ten bujně dojemný dívá se s pohrdáním luna tichá, jako by v nitru její vychladlém mrazila ledem myšlenka ji němá, života sen že marnou, lichou hrou, v níž ani láska žádné ceny nemá. Vojtěch a Jella dosud v lesíku o lásce báj si starou šepotají, a hledí v luny líce klamavé, věří v ni jako věštkyni těch bájí. Opodál bdící žebrák naslouchá z úkrytu svého pod mechem a travou. Cizí mu jsou ty mlhotkané sny, myšlenky jiné víří šedou hlavou; s boku se na bok v mechu obrací, zejtřejší den již v duchu napřed spřádá, a v jeho starou skamenělou hruď naděje nové klamný svit se vkrádá. A blízký šepot, lásky tajná zvěst ruší mu poklid, spánek s vlček plaší; zavírá marně oko k dřímotě, zmatený nepokoj mu v nitru raší. Vzpomíná na své černé poklady na stráni blíže jedle utajené, 77 před zrakem mihá se mu jejich lesk, zvědavost ostnem bodá jej a žene. Potichu vstává, k předu krade se, a ze tmy vynořiv svou postať skrytou na blízku stojí Jelle s Vojtěchem v zedraném plášti, s holí sukovitou, jakoby půda náhle zrodila děsivé vidmo k lásky ustrašení. Výkřik se hrůzy dívce z ňader dral, nazpět jej ale tlumí bázně chvění. – Bručí si staroch zlostně do vousů, na hlavě kosmou dlouhých, šedin třesa, a rotě nahlas zpupné mládeži strácí se v temnu dřímavého lesa. Ale v jich obou ňadrech zvuky ty tak jako tony zvonu vyznívají, do černých bouře chmur když duníce v přívalné mraky děsnou hudbou hrají. Podiv i strach i lichá útěcha v útrobách myšlenkami jejich zmítá, na sebe zří, co díti nevědouc, do bázně vplétá se i naděj skrytá. „Pod temným štítem noci“ – jinoch rce - „vyčkejme, co ta náhoda nám věští, 78 staroch ten jako s oblak v kraj náš pad’, zjev jeho tajemný snad nese štěstí.“ Usedli v mechu; Jella hlavu svou na jeho rozvlněná ňadra chová, s oblakův očí rosa slziček v plamenná padá ňadra jinochova, a v ohni jeho hrudi zbouřené, jako když na kov rozžhavený v žáru upadne krůpěj vody chladící, mění se v dým a obrací se v páru. 79 IX.
Nad knihou dumá svého života u lampy Dubský v zahradě si dosud, rád by z ní vytrh’ mnohý smutný list, do něhož vryt jest jeho bolný osud; ale je kniha ta jak kutý kov, a písně rmutné, jež v ní načrtány, nesmyjou ani slzí potoky, a jejich zvuk tak unylý jak hrany. Z ponurých dum a matných žití snů mužíkův známý hlas jej nyní budí, volá jej k přítomnosti útrapám, a ryje nový bol do jeho hrudi. „Potluka žebrák zmizel jako dým, za to však v naší ruce Bartoň mladý, s ním také jakás dívka tajemná, jež v hustý závoj halí tváře vnady, [80] a, mlčíc jako sama temná noc, v bázni se třese listím na osyce; jmenovat ale nechce jméno své, vzdýchá jen, kryjíc rukama si líce.“ Jako když ze skal mocným rozpukem vytryskne pramen z ukrytého zdroje, v Dubském tak předtucha se prodrala budíc v něm náhlý příval nepokoje. Obvyklou sílou tlumí ale vznět, před sebe předvést oba rozkaz dává, a, hlasu přísný tou ač klidné zní, v útrobách jeho bouří přec se láva. S ponurým klidem Vojtěch před ním již, a Jella naň jsouc opřena se chvěje; samoten s nimi hejtman posupný strhuje dívce závoj s obličeje, a vidí dcery postať před sebou, skloněnou k zemi tvář a bledost retů. Za krátké okamžiky noci té setřás’ jí úžas s lící jaro květu, jako když vesnou po slunečném dnu sesype nebe bouř i blesk se honí, a jabloň poklad květů půvabných s košaté koruny své na zem roní. Nezahřměl ještě otce se rtů svých, a slyší hlaholit již pevně dceru: 81 „Nežli své slovo hněvu promluvíš, to věz, že v dnešní noci tajném šeru utkán je pro věk celý osud můj, a jasná slova ven jsou položena: života jeho běh je žitím mým, ten zde můj muž a já jsem jeho žena. Zločincem je-li, také já jím jsem, v žalář-li půjde, půjdu s ním tam v bolu ortel naň padlý ortelem je mým, co jemu určíš, mně jsi určil spolu.“ „Neblahé dítě“ – Dubský dívce dí – „zraky své sklop a odvrať od mladíka, neb z jeho myšlenek se proudí krev, v rukou se jeho kmitá meč a dýka.“ „Čisté jsou rty, jež líbaly mne dnes, a duše jeho jako sníh je bílá; ale byť v ňadrech spal mu černý hřích. a z jeho rukou byť i krev se lila, srdce mé s jeho srostlo na věky, živel jak k živlu bývá ohněm skutý – od sebe neodloučíš oba víc, leč bys je vrhl v nových žárů rmuty.“ Z Dubského ňader povzdech tlumený úkradem letí do povětří tiše, 82 s hněvem v něm bol i láska zápasí, z prohlubin víru vlny dmou se výše, s čela se pot mu řine, bloudí zrak, bloudí i duše náhlým jatá zmatkem, neví co říc, co činit nyní má, a němě stojí na kolesu vratkém. Upřeně dívčin na něj hledí zrak, otcova cítí ducha kolísání, ramenem bělostným jej objímá, na ňadra vzbouřená mu hlavu sklání, bohatým proudem slzí perlivých kovové nitro taví, lítost budí, a každá slza něhou roněná pohřbené city z mrtvých volá v hrudi. „Mužem ti staň se mladík“ – otec dí – „a veď jej ve své lásky přístav tichý, duši-Ii slibem tobě posvětí, v propasť že hodí minulostí hříchy, na vždy že do tmy ukryje jich jed, život že příští novým dnem mu bude, s ducha že smaže činů nápisy, z nichž téci mají proudy krve rudé.“ „O slibuj rychle“ – lepá dívka rce, prosebně vine lesk svých zraků k junu, 83 ret se jí chvěje, jak když větru van silou se opře květu na korunu. Jinoch však mlčí s hlavou skloněnou, v temném se stínu řasy oko kmitá, bojí se potkat s její pohledem, v němž neklid třmí a lásky bol se zmítá. „Slibuj, ach slibuj,“ – hlásek stříbrný v pěnivý myšlenek rej junu zvoní, chvějná se bázeň zvukem tetelí, přímý se zraku hled v zem rmutně kloní. radosti hasne v obličeji svit: a vlasů černých proudy kadeřavé, náhodou rozpoutané z úvazů, tak jako bystřiny se valí tmavé. Z mihavých snů se jinoch probouzí, a hlasem kovovým jim pevně větí: „V malém svém minulosti obraze nevidím žádné plámy hříchů lpěti, a život můj je spojen s láskou tak, jako se na obloze hvězdy třpytí, a nebo jako honí se tam mrak – vždyť láska z mraků hřmí neb hvězdou svítí. Miloval národ jsem i dívku svou, a to-li je ta černá zbrodně lichá, 84 pak samo jaro skvrnou zemi jest, a vůně květů jejich hanu dýchá.“ „Bujného hada mysli“ – Dubský dí – „oviješ zvučně řeči matným květem; s Jarošem v spolku kuješ hrůzy čin, zejtra jenž vzplanouti má v ohni kletém.“ Zrak klopí jinoch, v tváři rdí se krev; Dubský pak, vida mysle kolísání, na rámě jeho klade ruku svou, a hlasem pohnutým se k němu sklání: „Spasím tě od záhuby krvavé, vytrhnu tebe Jarošově zlobě; vězněm jsi mým, můj dům ti vězením, a Jella sama budiž strážcem tobě.“ Kmitá se černá kadeř dívčina, oko se plné lesku vzhůru zvedá, rtové se mají k libým úsměvům, rumění tvář se, prvé bázní bledá. Dříve než jinoch promluviti smí, ruku svou běloskvoucí jemu dává, a její něhy půvab milostný dotýká se ho jako jiskra žhavá. – Srdce mu na vlnách se kolotá, hlava se točí, mysl v něm se zmítá, 85 kouzlo ho jímá, slepě za ní jde. jako když bludička mu ve tmě svítá. Dívka již zajatého vede v dům, večerní van jí duje v roucho řásné; za nimi Dubský měří volný krok, úsměv má na rtech a hněv v duši hasne. – V zahradě prázdno: lampa hoří jen, motýlek noční poletuje kolem, s plamínkem hrá, a křídla popáliv třepetá v mih a ve prach padá bolem. 86 X.
V oblaky se schoulil měsíc, ukryla se země v stíny šeré, starý Dubský, jako vidmo, v duchu přemítaje mysli steré, mrakem po polích se plíží, míří dlouhý krok svůj ku pokladu, pod tmavou jenž jedlí vkopán v poutech hlídá hříchů černou řadu. Jedle na temeně hory do prostory ramenoma třese, do vrchu juž staroch supá, těžká noha charé tělo nese, v hlavě vzpomínky se rojí, v hrudi hoří hříchů výheň klatá, a přec čím jde k jedli blíže, tím víc pílí, třmí a kvapně chvátá. Ponurý strom zrakům jeho mihem kmitá do nocí se šeré – [87] ale náhle jakýs třeskot kolácí se k němu, ucho dere. Stanul staroch, přitulil se, jako tygr v kořist svou když pílí, oči vytřeštil, sluch napjal, tuhé svaly sevřel, čekal chvíli, pak se vzepjal k dravým skokům, na osudném místě letem stojí, rykem tura s ránou rydá, kámen chápe k zuřivému boji, dere plášť se sebe dlouhý, hupem v jámu skáče vykopanou, a dva muže s motykami jako loutky dravě hází stranou. Soptí, proklíná a zuří; kámen na Jaroše napřažený již již vymyká se ruce, ana luna dere mraků stěny, a svit vrhá na kramáře, jenž tu trčí jako postať běsa. Děsem skála z pěstě padá, unavený staroch na zem klesá, vyschlé prsty ryje v půdu, do jámy se jako dravce klade, v zápase jenž smrtonosném krví zbrocený své chrání mladé. 88 „Ďáble“ – zuří na Jaroše – „vylákal’s mně tajemství to lstivě, sám bys lakotou jat žravou uchvátil tu zlatou kořisť chtivě. Ale dřív tu složím hnáty, než ti vydám ukryté své hady; rozbij Ieb mně, za živa však nesáhneš tu drze na poklady.“ „Starče bláhový“ – dí Jaroš – „sobě pokladů těch nechci břímě; tuláckou hůl dal mně osud, na té dost mám v života tom dýmě; ale syn tvůj srdci milý, má-li věnčit dílo činů zdarem, zlata lesk mít v rukou musí, proto chci, bys dal mu poklad darem.“ Staroch, v únavy jsa poutech, v prachu roztažený rydá, vzdychá, jeho hlas jak věštec smrti rozlehá se do nočního ticha. Soucit útrpnosti v ňadrech Jaroše i Víta jímá spolně; družně k žebráku se blíží, s námahou jenž oběma rce bolně: „Nakupené zde své hříchy 89 chtěl jsem chrámům dát, bych smazal vinu – nuže děj se vůle páně, k dokonání díla dám je synu. Ty však vari; k zlatu tomu ruka tvoje ať se nepřiblíží; sám otevru hrob ten černý, sám ponesu závratnou tu tíží. Zločinů bych unes hory, v ňadrech cítím dosud zápal jarý; se skály jsou bedra moje, bych v nich třímal plamenné ty žáry.“ A již kostnatou svou rukou chápe nástroj, skříni vykopává, do níž vekleta jsouc dříme šeré minulosti chmura tmavá. Jako rudá skvrna nebes v mlze k západu se měsíc chýlí, v oblakách se hvězda kmitla, v tmavém houšti kulich smutně kvílí, a po stráni dolů volně tré jich kráčí, staroch břímě nese; duní kroky v tvrdé půdě, ozvěna se ztrácí v blízkém Iese. 90 XI.
Pod úpalem slunka v družném rozhovoru na kamenném náspu Bartoň ve svém dvoru v středu věrném čeledi své četné stojí, jež se kolem něho jako včely rojí. Junáckých dvé synův o celou tam hlavu statně hrdým čelem z družiny ční davu. „Jasanů stín půlden hlásí, vzhůru děti, koně osedlány, nutno rychle spěti; tábor dnes jak slunko bude žhavý, bůh jen dej, by vše se spojilo v hlas pravý. K pochodu ves všechnu svolej, Jene, jeď a znamení dej umluvené.“ Tak děl šedý Bartoň, a sám na kůň sedá, an již prach se pod kopyty oře zvedá, [91] na kterém Jan cválá do dědiny. Otec, hledě na jasanů stíny, s družnou čeledí vyjíždí z brány v žírná pole, zelené své lány. Čas byl, divoká kdy růže uzardělá dechem vůně tichý vánek rozechvěla, skřivan píseň k obloze nes nad jetelem, a zem celá po polibku nebes vřelém plála v bujném mládí prodechnutá žárem, který do ňader jí jasoň sypal darem. Všechno veselí se; jenom Bartoň šedý před sebe se mračí, upírá’ své hledy, a v tu bujnou zeleň, jež se čeří kolem, zírá bezradostně s utajeným bolem. Jakoby tu starosť, jež mu poklid ruší, a mu v ňadrech těká, zmítá jeho duší, napsánu měl v čele, v čelo čapku tlačí. V dědině již stanul; na návsi tři lípy stínem větví chrání před úpalu šípy, a v jich pochlad milý šíře rozložitý skupil lid se těsně jakby v klubko svitý. Barev pestrota se před zrakoma mihá, skokem kvapným vlna zvuku druhou stíhá, 92 vřavou propletenou vzduch se třese, chvěje, tak že ptenců zpěvných umlkly v něm reje, a ti opeřenci hnízda opustili, v bujném lupení jež byli tajně svili. Ale mezi lidem víří to a kvasí, a jak příboj bouřný hučí steré hlasy. Bdělý mužík z města s bodavým tam zrakem, s okulárem modrým, černým dlouhým frakem na báni jak holub točí se a slídí, tají se a hrbí, mžourá mezi lidi, kolem kol se plíží, natahuje uši – však mu při tom srdce divnou bázní buší. Nevšímá si nikdo toho hosta v davu, neboť rychtář Martin volá v bujnou vřavu: „Jářku – na tábor jít přísně zakázáno, z města rychlý posel přišel mně s tím ráno; a kdo přece vkročí v zlopověstná místa, tomu pokuta neb kriminál se chystá.“ – Obořil se na něj Hulek, voják starý: „K čemu dlouhé klepy, porady a sváry?! Pokutami marně vyhrožují páni, po penězích u nás dávno ani zdání. 93 Vzhůru v tábor, ať se naše právo množí, ostatek pak staň se svatá vůle boží.“ Děl a bělounkého kouře kotouč hustý z krátké dýmky mocně se mu valil ústy. Jiskrou padla slova jeho v shromáždění: zástup ve hlaholnou bouř se zmítá, pění, ruka mnohá v pěst se zatíná a svírá, chvěje se a duní ozvěnou zem širá, ve kruté se hrozby mění hlasy steré, mnohý vzduch se z ňader, mnohá kletba dere. – Jakýs kmet tam náhle prostřed vlnobití zdvihá ruku svou: chtě k lidu promluviti. Vetchý byl ten starý holoubeček sivý, celým světem byly otecké mu nivy, jako z růžence se jeho život skládá: modliteb a práce dlouhá stejná řada. Boha znal jen, nebe a své tvrdé lány, do nichž pot a hořké slzy zaorány. Nyní jako ze sna budí bouř jej doby: ostré žihadlo mu nepřátelské zloby probodalo srdce, z něhož tryskly city, které dřímaly tam ve hlubinách skryty. – Rukou stařec mává, zástup „ticho“ volá, seřadiv se k němu do pestrého kola. 94 „Osmdesáti let těžkých dlouhá řada v paměti mé upomínek hejno spřádá, pamatuju Francouze a Rusy tady, těžkou robotu a Spurných pánů vlády, vojny tíž i neúrodou pole holá, ale tolik křivdy, která k nebi volá, v této zemi naší neviděl jsem dosud – bůh sám račiž napravit náš těžký osud. Nesahá můj rozum tam, bych dal vám radu, ale vroucnou prosbu na srdce vám kladu, byste uposlechli hlasu Bartoňova.“ Vyzněla jak zvonek starcova ta slova, v lidu zašuměla jásotu bouř nová; obráceno všech je oko na Bartoně, ponurým jenž zrakem chmúrně hledí s koně. „Slyšet tebe chceme!“ – volá shromáždění, a již Bartoň hřímá v mocném rozechvění: „Vzhůru v tábor! Tisíc srdcí, tisíc duší stejnými tam city s námi vře a buší. V jeden záblesk žhavý spojíme své city, a v svůj osud, který v nebes chmurách skrytý nad námi se houpá tajeplným mrakem, vrhnem záři světla junáckým svým zrakem. Vzhůru v tábor! Hlas se každý o svá práva, neboť mladý orel náš teď k letu vstává; 95 svobodné plyň slovo jako větru vání, čin vsak moudrý buď, lid klidný ve svém ždání, a kdo klid poruší, marnou bouři vznítí, na nás jako zrádce pohrom tíhu sřítí. Jako chleb vezdejší se jen prací daří, tak i právo dobývá se v potu tváři. Vzhůru v tábor! Tisíc srdcí, tisíc duší stejnými tam city s námi vře a buší.“ Sotvy slov těch proudy větry rozevály, an tu, jakby z půdy vyrost’ mužík malý, vedle něho stojí, dlouhou rukou mává a pln bázně bledé do řeči se dává: „Nedejte se vodit žebráckou tou holí, vraťte k svým se krbům, jdete zpět k své roli, vězte, na buben že přijdou jeho statky, ze dvora že vyhnán bude za čas krátký, pozlátko že klamné bylo jeho slávou, žebrácká že hůl mu visí nade hlavou.“ Němé podivení ponuré své stíny vrhlo na zástupy, jako závoj viny – jenom ale na mžik, neboť bouře náhlá černými se mraky nad hlavami stáhla. Vzduchem hlahol třese ve prostoru šírém, a hrozivé křiky duní šumným vírem: 96 „Vari od Bartoňe! Nedáme ho vzíti!“ – A juž na mužíka pěstěmi se řítí. Ten však unik’ rychle do blízkého boru, a jak pouhá pára zmizel ve prostoru. Příboj lidu šumí vlnou rozpěněnou, hněv a jarost prudká ku předu ho ženou, prach se zdvihá vzhůru, vše se hrne, valí, a „Kde domov můj“ již slyšeti jest v dáli. 97 XII.
Na planině podál města lidu val se rojí na táboře; vlny čeří, dmou se vzhůru, hučí jekem rozbouřené moře, které každou chvíli stoupá, neboť ze všech stran se hrnou davy, jako pěnící se příboj, jako horských bystřin příval dravý. V bujné směsi hledí spurně smědé tváře slunkem opálené, různých krajů šat se pestří, vše se kolácí a vírem žene, ruka ruku vřele tiskne, družně vítají se sterá ústa, v jeden huk se pojí hlasy, a jich nával každým mihem zrůstá. Přišel z hojně plodných rovin tváří hladce okrouhlých lid jarý, [98] a, že vždy mu žízeň družkou, vezou za ním chmele valné dary; přišel lid, jenž v horách bydlí, kostnatý a rozervaných lící, vyschly jako jeho hruda, řeči jako vichor hlaholící; přišel lid i z krajin zadních: sousedem mu Němec, půdou skály, ale v postavách jich znáti, od věků že na stráži tam stály. Mluva jich, toť zdroj je čistý, který ze skal prýště v úval chvátá, a jak zlatý poklad je jim řeč ta naše mučednictvím svatá. Na koni i pěšky hrnou z blízka, z daleka se zástupové, všechno vře a z tlačenice stále vyvírají tváře nové. Ze všech ale nejvýš Bělka trčí jako věž těch bujných davů; slunce do hněda ho zžehlo, šedá čapka kryje černou hlavu, v uchu kroužek se mu klátí, holý krk má, prsa jako z mědi, pléce tura, rámě z žuly, v černých řas dvé žhavých očí hledí. 99 Samson přezděli mu vůkol; ač se nikdy se lvy nepotýkal, medvěda přec hravě skrotil, a jím jako kořistí svou smýkal, na soupeřů sbor když v hádce vyštval dravce mědvědář jsa spitý – povalil jej Bělka silák, stejně odvážný jak zručně hbitý. Ale muž, jenž dravce krotí, holubičí mysl má jak dítě, ač mu havran černý osud přines života hned na úsvitě. Sirotou se rodil v chatě; záhy vyštván v bouřlivých vln valy za výdélkemvýdělkem hnal se, maje na zádech svůj celý statek malý. Slyšel Baltu vlny hřmící, viděl v Moskvě zlaté báně chrámů, Hispanie ladným děvám lesk vykládal skleněného krámu, žasl na úpatí hory, k nebesům jež chrlí žhoucí lávu, v Palestiny svatém městě vnořil v směs se poutnického davu, růžence jim dotýkané prodával jak památky skvost blahý, viděl cedry Libanonu, 100 v Nilu smýval prach své dlouhé dráhy. Z dědiny byl, odkud lidé z hor svých v dálavu se hrnou valem, a z nichž, kdo jen málo prožil, každý viděl aspoň Jerusalém. Ale tulka šírým světem skrovného mu nezhojnila statku, a v té honbě po výdělku sotvy zachránil svou milou chatku, z jejíž útulného skrytu jen teď mezi Němce se sklem bývá, neboť obchod je mu v krvi, k němuž pudí jej vždy mysl živá. Z dob těch, kdy se vrátil domů, hněv mu srdce bouří, ňadra svírá; jemu zdá se, křivd že tolik nemá na povrchu země šírá, nakupeno co jich horou v naší vlasti trčí k nebi vzhůru, a těch křivd všech příval cítí na prsou jak hroznou noční můru. Na tábor dnes za ním přišli z jeho dědiny co zbylo lidí, a v jich kruhu jako věž jich ruky pokynem je Bělka řídí. Řeč má, hlavou pokyvuje, zlostně se mu klátí kroužek v uchu, 101 a hlas jeho jako vichr bouří do vln spleteného ruchu. O Turcích tam vypravuje cosi dlouze na pažitě holém, s hněvem stálý refrain zvučí: „Aby čert to vzal již všechno kolem.“ V středu Samson žezlo třímá; v pravém křídle malý Svatoň zase vrtí se jak na vřeteně, praví o daních tam mladé chase, otáčí se na vše strany, rukama rozkládá kolem těla, až mu šosy odletují, namáháním pot se řine s čela. Jazyk jako meč má břitký, jako louč je hubený a suchý, každá žilka, každá kůstka hraje v něm jak struna hnaná v ruchy. Zlá to huba, nevázaná, na světě nic po chuti jí není, ba i obrazy a sochy svatých podle umu svého cení. – Tam je kanduš příliš pestrý, jako meloun nepřístojná hlava, onde ruka jako sochor, ten zas oko má jak šelma dravá. 102 Ale pichlavý svůj jazyk bodá nejvíc v daní dlouhou řadu, jakoby jich milliony sídlem vrtaly mu v týlo zadu. Nemá sobě rovně vůkol, prvním daleko je mistrem v řeči, jenom statná jeho Běta předčí v jazyku ho hbité seči; vždycky proto před ní mlčí, tichý je jak utajená pěna – ale dnes má huba hody, sedíť na modlitbách doma žena. V levém křídle Březováci – krásný lid, a každý z nich tak vzrostem jako jasan u potoka ve své síle, ve svém vděku prostém. Hrdé hlavy, tvrdé pěstě, v tvářích vzdor a spurnost dumně hraje, rychlí, vášnivi jsou, prudcí, za hněvem jim náhlý čin hned zraje. Dědina jich jako tábor, v němž se vojsko rozložilo polem, a kam přijdou, bitva jista, proto zjev jich strach vždy množí kolem: a když nejdou do ciziny, mezi sebou včil se potýkají. – 103 Bez křiku tam vedle sebe klidně stojí, jako stromy v háji. Vévodí jim Berňák starý; šírá plece, nachýlená k předu, postať statná, zavalitá, jiskry srší ze sivého hledu, na čele a v tváři snědé metanina vrásek nekonečná, a v jich spletenině hrubé příkrou stráží stojí hrozba sečná: na rtu ret je přitisknutý, znát, že hřímá, ale nemluvívá; hlava nakloněná v stranu, na prsa proud šedých vousů splývá. S obličejem skaboněným jako balvan v zemi zaryt čeká; zevně skamenělý poklid, ale bouře nával v nitru těká. – Sedmdesát let již věku k zemi tlačí bedra mu a hlavu, ale hravě tíž tu nese, a vždy na čele svých kráčí davů. Sousedem mu býval Arnold, a když s oním věkopomným jarem svoboda přilétla drahá. a krev rozbujněla zlatým darem, první k Praze Berňák spěchal, 104 za ním hrnuli se druzí valem; ale mladých orlů stádo do žalářů černých padlo s žalem, Vězněn byl, a když pak puštěn vyšel z dusivých a tmavých chladů, vzdor a hněv mu vyryl ve tvář hlubokých těch vrásek dlouhou řadu, žhavá láva stvrdla v kámen, v ňadra vryla zlosť se zarputilá; málo slov jen, ale v činech kypěla vždy msta a hněvu síla. Měli rodáci jej vůdcem; kolem něho četná chasa mladá sporně s ním je Jarošova, a čin násilný v své hrudi spřádá. Na planiny druhém konci mladý les chlad rozprostírá mile, a tam s Vítem ukryt v houšti Jaroš čeká, až mu přijde chvíle. Vedle něho staroch Dubský se svou skříní rozložil se v mechu; němě sedí, jenom občas slyšet výroň jeho těžkých vzdechů. Příboj nový v břehy bije, vlny znovu rozbouřené hučí – 105 na táboře starý Žanta pozdvih’ mezi lidem hlas svůj ručí; vypravuje, jak byl vězen, přes noc týrán celou do svítání, až ho reka bez úhony volně pustili po dlouhém lání; vypravuje v potu tváři, jak ho semo nesly přímo nohy, na vlastní jak oči viděl, že byl zatknut Bartoň přeubohý, na tábor když s dědinou svou a se dvěma syny mířil z boru; s bodáky je obklopili, a pak v město vedli bez odporu. Zvěsti ty jak přívalové bouří vichornou se v moře kladou, kypícího hněvu vlny v jekotu se valí šumnou řadou. Ale Žanta splniv úkol libuje si v dnešního dne díle; kabát maje přehozený černou čapkou strká sem tam v týle; jako mučedník si vede, spokojeným okem kolem zírá, a svou dýmku nacpav krátkou vážně kráčí krokem bohatýra. 106 V okamžik ten Jaroš bledý tlačí v návaly se rozpěněné, a po boku jeho Hraba klátě nikaina se k předu ženu. Kyne družině své Berňák, a ta klidná, jak stroj pohyblivá v kruhy kupí se, a hradbou obejímá oba jak zeď živá. V tvrdé pevnosti té středu Jaroš hbitým skokem na kůň sedá; tichne hřmící kolem příboj, z dáli jen se ještě hlahol zvedá, ale také ten jíž klesá, zmítaných vln bouře opadává, zvolna v hladinu se čeří, k hlavě mihá se a tiskne hlava. Parné dusivé je ticho. dech se maně tají, oko těká, každý šepot slyšet z tlumu, jenž jak skamenělý příval čeká. Náhle Jaroš mává rukou, a hned hřímá hlasem tura mlada; málo slov, vsak každé bleskem s mraků v hlubiny těch davů padá, a v jich ňadrech ohlas budí, větící mu stojazyčným zvukem; 107 málo slov a málo mihů, a zas bouře příboj vstává hukem, celý tábor s temných tůní duní jako hromu rachocení: „Vzhůru rozlámati pouta, osvobodit vězně bez prodlení.“ Lavina jak všedrtící. tak se zástupové v město valí; stená udupaná půda, a prach do oblakův obzor halí. 108 XIII.
V náměstí malém horou sopečnou burácí lid a hotuje se k boji; u okna v hejtmanově komnatě Dubský a Jaroš proti sobě stojí. Ze zraků kramářových vášeň plá, Dubského krásná tvář však sotvy živá s mrazivým bolem ve svém výrazu pod klidem mramorovým bouři skrývá. – „Daremný odpor“ –Jaroš hněvně dí – „vydej nám vězně, úřadu slož vládu, neb žezlo moci nyní v rukou mých, a jeho tíhu na tvou hlavu kladu.“ „Ničím mně hrozba tvá“ – mu Dubský rce „zuřivý čin tvůj neuhne mne z dráhy, [109] a dokud ve mně krůpěj života, marně se sápou šílené tvé snahy. Nevydám vězně, nesložím svou moc, a nesmí nikdy chlubit se tvá ústa, slabého že jsi ve prach povalil, že tvá mne pokořila slova pustá.“ „Pohleď tam na divoké zástupy: lomcuje hněv v nich a se k bouři pojí, rukou jen kynu jim a sdrtí tě, vězně-li nevydáš dle vůle mojí!“ „Prázdným mně dýmem každé slovo tvé, prázdným mně dýmem zástupů těch vřava; necouvnu duchem o píď před tebou; krve-li práhneš – zde je moje hlava!“ Hněvem se Jarošova pýří tvář, zuřivé v očích zážeh vášně blýská, k oknům již otevřeným míří krok, otvírá ret a ruku ve pěst stiská, zástupům kyne mocnou pravicí – v tom břeskných bubnů hlahol pronikavý a vojska odměřený, stejný krok padá jak hromu rachot v bujně davy. – 110 Zachvěl se Dubský hrůzou v útrobách, k smrti mu zbledla tvář dřív mramorová, žalem se oka zakalila zář, a bolu výron zazněl v tato slova: „Zaklínám tě při krásných mládí snech, při všem, co velkého v nás ještě zbylo, a ruku s prosbou tklivě k tobě pnu: O zastav příval ten a krve dílo! Jdi mezi rozpěněných vášní bouř, slovem svým mocným upokoj jich rmuty, a já ti odpuštění slibuji – tobě i všem, jež stih’ by osud krutý. Svatá jest lidu krev, a běda těm, kteří ji marně cedí svojí vinou; pálit tě bude ohněm na srdci, v dnešním-li boji naši bratři zhynou!“ Zuřivě máchnul Jaroš pravicí, rudě mu planou líce, jindy bledé, do kola mrská zlostně zrakoma, na bradě chvějí se mu vousy šedé: „Ne moje, tvé to dílo dnešní den, jenž tebe ve prach zdrtí, v popel spálí; pohleď tam v zástupy ty vířivé, jak mezi nimi chmurný muž se valí, a skříni nesa v pléci shrbené, 111 jako noc černá stoupá, volá k boji. – Otec to tvůj! – Nuž rozkaž pálit v lid, který se kolem něho s hukem rojí!“ – Nevěří zrakům Dubský, hledí ven, a spatřiv starce s výkřikem ven pádí, kde bubnů rozléhá se víření, a vojska tem se proti lidu řadí. Blýští se světlým leskem bodáky, dusivý parna žár se vzduchem vlní, mysle se chvějí v tuhém napjetí, krůpěje potu smědé tváře plní. Zeď proti zdi již stojí úporně, a mezi oběma je prostor malý: na jedné straně kázeň semknutá, na druhé rozpěněných vášní valy. Jsou jak dvě děsné chmury v blankytu, klikatý blesk jež ve svém lůně nesou – Dubský se jeví mezi oběma, a hrůzou strnulé se ondy třesou. Poznává syna otec; z ňader zbouřených starci se dere výkřik pronikavý, v němž pojí radosti se zmítání 112 ale i šílenosti osten žhavý. Leží si oba v těsném náručí, vzdechy se řinou, slza slzu smáčí, a div i úžas jímá zástupy, jež jako hradní val se v sebe tlačí. „Synu můj, synu drahý,“ – staroch dí – „posýlá bůh tě poslem v chvíli pravou; o stav se bleskem lidu na čelo, plamenným klínem rozplaš chmuru tmavou; tebe tu zdáme jako spasení, samo tě nebe mocným štítem chrání, k vítězství veď nás činem mohutným, korunu slávy polož do svých skrání.“ „Zanech těch matných slov,“ – rce otci syn – „se mnou pojď v útulného skrytu stíny, mamem jest lichým, co ti Jaroš děl, pohroma srázná stihne jeho činy. Rci i těm davům svůdně klamaným, k pomstě by nedráždily zbrojné soudy; jdi mezi ně, pros úst svých úpěním, a slovem rozpraš rozkácené proudy.“ Zarydal stařec rykem bolestným, odstrčil syna mocným vzmachem ruky, 113 a hrdě vztýčiv údy shrbené rozrážel prostor šílenými zvuky, do tlumu lkal: „To není dítě mé!“ – u skříně víko stříštil udeřením, a skvostů hrsť v ní nakupených vzav, mezi je lid a vojsko vrhal s chvěním. V slunku se blýští démantový lesk; tak jako vodometu trysk tam padá perel a drahokamů jasný třpyt, zlata i skvostů kmitající řada. Sílený stařec rukou kostnatou pokladů nakupení hází kletá, a vedle něho Hraba s Jarošem do vojska spolně s ním lesk zlata metá, třepícím hlášení volá v jeho řad, s lidem by spojili svých zbraní sílu; bouřlivým ropotem jim větí dav, a hukem vzývá k společnému dílu. – Syn vzpíná ruce, otce zaklíná, s úpěním prosí lid ve tlumu hluchém. V tom povel: „Palte!“ – a již výstřely duní a rachotí a třesou vzduchem. Skácel se staroch s ranou do ňader, Jaroš se vedle v krvi vlastní válí, 114 a Hrabu s pěstí dosud zaťatou černý mrak smrti ve své lůno halí. Vydechli život spolným skonáním; opodál ale střelou zabloudilou raněný Dubský k smrti zápasí, před ní se bráně života vší sílou. V prostoru prázdném davům nad hlavou rozprchly ostatní se ostré rány, a zástup mrtvolami zděšený holubic stádem letí na vše strany. Berňák a jeho chasa stály jen uprostřed vlnobití jako skály, a starci urputnému valem z úst vzdechy a hrozná prokletí se draly. * * * Bolestně hejtman sténá v komnatě, z útrob se rudé krve proudy valí; držíc mu hlavu rukou bělostnou Jella své oko proudem slzí kalí, které jak deště vlhké krůpěje padají otci v čelo mramorové. Vedle ní stojí Vojtěch zadumán; dnešní den je mu jako černí snové, 115 kteří mu duši kolébají v tmách, z nichž marně východ do světla si hledá; v hlavě mu víří šum, a myšlénky plaší krev rudá a tvář sině bledá, která naň hledí s měkkou tklivostí – nezvyklou, proto bolně dojímavou; jemu se zdá, že z mlhy závoje výčitka kývá naň tou smutnou hlavou, jakési tajemství že šeptá mu děsné a vábné přec jak vody tůně, v jichž víry chladivé se vrháme, žárem když úpalným nám duše stůně. Přikouzlen v obličej zří bolesti, jakoby bolesť sama byla lékem, a smutek unylý jak kdyby byl života nejkrásnějším luzným vděkem. Slza, ten svatý zdroj vše čistící, a přece sám jak démant vezdy čistý, skanula s oka jemu mutného, jak boží rosa kane v spráhlé listy. Na ruku bílou padá Dubskému, přítulným teplem hřeje jeho duši; zpod řasy oko temné skalené, jehož lesk bolem smrti zápas kruší, otvírá k junu, k němu obrací; v pohledu tom se radost kmitem line, jako se v mlze šeré večerem 116 paprsku posledního nitka vine. Ostatní sílou rámě pozdvihá, dceřinu ruku v jinochovu kloní, a, spojiv jejich ruce závětí, života dech již v propast smrti roní. 117 XIV.
Za moře si sedmkráte odletěla vlašťovička čilá, a zpět sedmkráte s křídel bujné jaro darem uronila; sedmkráte klasy zrály, čeříce se proudem rozhoupaným, a čas, nesa světy, pádil do tajemných končin ořem štvaným. Žně jsou; v nivách Bartoňových srpy blýští se a kosy zvučí, ženci hemží se a pestří, kolem rozléhá se hlas jich ručí, ve vzduchu se píseň vlní, za ozvěnou letí k borům vzhůru, [118] nebe čisté je jak křišťál, žhavý jasoň pluje po lazuru. U prostřed niv na palouku rozložitý javor větve chýlí, pod ním studánka, a vedle pozdní pomněnky jí vínek svily, vínek modrý z rybích oček, jich řad něžný do oblohy zírá, a připoután k stínu země po blankytu nebes touhou zmírá. K době dospěl den, kdy ptáčci, před parnem již v lupeni se skryli, z útulku zas vyletují, a žnec svače odpočívá chvíli. Na palouku pod javorem u strumenu z drní na sedátku v středu svých dvou synů Bartoň hoví starým údům v stinném chládku; po boku mu Jan i Václav, před ním na pažiti husté trávy sedí Jella, milá dcera, vedle malý její synek hravý; dále před zrakoma starce v poli čeleď s ženci dlouhou řadou, a dvě snachy mezi nimi, 119 pyšníce se mládí lepou vnadou, rozdílejí skývy chleba, kolem nich se vesele vše rojí; zde klas ještě stébla kloní, a tam v těžké snopy již se pojí. S tichým klidem šedý Bartoň vážně myšlénky své v nitru skládá, a z jich jemných zlatých nitek minulosti pestrý obraz spřádá: vidí boj svůj, pot a znoje, v upomínce cítí jejich tíhu, strasť a dlouhá utrpení letí před duší mu v rychlém mihu; za nimi však krokem pevným k vítězství jej vede vytrvání, a teď stáří plné síly stínem útulným se nad ním sklání. Dávné časy vlní duší, z tůní čerpe paměť přemítavá, a z života bojoviště vstává před ním mnohá postať tmavá; ale jasoň přítomnosti zpět zahání vidmo chmurných mraků, a co bolného tam bylo, letíc ukrývá se do oblaků. 120 „Vidím vše, co srdci drahé,“ – vece mezi svými pevným hlasem – „vidím syny, dcery, vnuka, vidím bohatou žeň zlatým klasem, žírné nivy, luhy, bory, bujnou hojnost, zachované statky, a ten pohled lahodí mně, poutníku jak odpočinek sladký. Jenom Vojtěch, dcero milá, ještě do kytice plné schází; toužím po něm ve svém štěstí – proč tak dlouho v domov nepřichází?“ „Ještě dnes zde“ – dí mu Jella – „uvidíte z matičky jej Prahy, po práci by okřál s námi, a vás viděl i svůj domov drahý.“ Dořekla, a malý synek, který vedle hrál si v chládku trávy, náhle volá: „táta, táta,“ obraceje očka do dálavy. Otec syna, bratři bratra poznávají s chotí rozechvělou, 121 a již pílí k příchozímu, jenž je všechny tiskne v náruč vřelou. Na planině na široké všechno raduje se, jásá, plesá, a ten rozčeřený hlahol zvučnou ozvěnou se vrací z lesa. 122 Poznámky.
I. – Arnold Emanuel (nar. r. 1800 v Mnich. Hradišti, zemřel 4. ledna 1809 v Praze), český vlastenec a dávno před r. 1848 upřímný demokrat, žil v letech třicátých delší dobu jako nájemce dvora mezi horským lidem, v jehož paměti dosud žije.
II. – Některá méně známá slova: zbrodně (pol.) = zločin; třmíti (z lidu) = netrpělivostí se třásti; pychtěti (ruš.) = těžce oddychovati; rydati (ruš.) = naříkati; hlubáň (z lidu) = v řece místo hluboké a tiché; svátati (ruš. a pol.) = snoubiti; plama (pol.) = skvrna; kunduš (z lidu) už sukně.
[123] Antal Stašek
(pravým jménem JUDr. Ant. Zeman) narodil se 22. července r. 1844 v Stanově, vesnici pokrkonošské; gymnasium studoval v Jičíně a Krakově, universitu v Praze. R. 1874 a 1875 byl soukromým učitelem na Rusi, od roku 1878 jest advokátem v Semilech. Jsa individualitou naskrze vlastní a v literatuře naší vzácnou vyznačoval se A. Stašek ve svých pracích vždy nevšední hloubkou myšlenky, bohatou krásnou reflexí, ve verši pak mohutnou, poněkud drsnou, však té poesii cele odpovídající silou u výrazu. První jeho báseň tištěna byla ve Květech r. 1866 pod názvem „Z horšíce krčmy“, po ní následoval roku 1882 I. díl veršovaného románu „Václav“, jenž zůstal bohužel nedokončen, pak báseň „Kralovrah“ v Osvětě (1872), „Bílá“ v Lumíru (1873), „Vichrové“ v „almanachu akademického [125] spolku“ (1874), „Král Juan“ v Osvětě (1875) a dva svazky „Básní“ (v Roudnici 1876 a 1880), z nichž najmě první svazek obsahuje řadu výborných drobných básní, druhý pak epické básně „Varoň“ a „Bořek“, překrásné v jednotlivostech. – Prosou psal Stašek krkonošský obrázek „Švec Matouš“ (Lumír 1875), některé vesnické črty pro feuilleton Špindlerova „Podřipana“, a nejlepší na ten čas dílo své: vesnický román „Nedokončený obraz“ (v Roudnici 1878), vedle „Babičky“ Boženy Němcové a „Vesnického románu“ Karol. Světlé nejcennější to plod naší vesnické literatury románové. Z divadelních her provozovala se od Staška „Smlouvu s lichvářem“ (r. 1880 na pražském divadle, dosud netištěna), jež se vyznamenávala několika výbornými novými figurami veseloherními, trpěla však nedostatkem scénickým, při vzdálenosti básníkové od divadla pochopitelným. Pro „Osvětu“ napsal Stašek studii o Slováckém a Turgeněvu, z frančiny pak přeložil „Poslední den odsouzencův“ od V. Huga (v „Zlaté Praze“ 1865) a z polštiny Slováckého „Anhelliho“ (v Květech r. 1873).
E: pk; 2004 [126]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Neruda, Jan; Poetické besedy; Valečka, Eduard; Grégr, Eduard
(Redaktor Jan Neruda. Poetických besed číslo XVI. Nakladatel Ed. Valečka - Knihkupectví: Dr. Ed. Grégr & Ed. Valečka. - Tiskem Dra. Ed. Grégra v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 126

Věnování: Zemanová, Kamila
(Své družce života Kamille věnuje spisovatel.)