MEDITACE
BÁSNĚ
V PRAZE 1896.
V KOMISSI CYRILLO-METHODĚJSKÉHO KNIHKUPECTVÍ
(G. FRANCLA) V PRAZE.
[1]
Tiskl Em. Stivín v Praze. – Nákladem autorovým.
[2]
SLOVUTNÉMU
BÁSNÍKU A SPISOVATELI
JAROSLAVU VRCHLICKÉMU
VZPOMÍNÁM TĚCH VROUCÍCH NADŠENÍ,
JAKÁ V NÁS ROZNĚCOVALY PRVNÍ POESIE
VAŠE. BLAŽENÉ CHVÍLE, KDY JSME SE
POD ZÁMKEM SKRÝVALI S NIMI – OVOCEM
[3]
ZAPOVĚDĚNÝM! – BUDÍ TO VE MNĚ
ZVLÁŠTNÍ CITY DNES – PO LETECH. JAK
JE VYJÁDŘIT? CHTĚL BYCH VÁM PODAT
HRST TĚCHTO KVĚTŮ – JEN JSOU-LI TO KVĚTY!
A PŘIJMETE-LI JE!
V PRAZE DNE 3. M. PROSINCE 1896.
XAV. DVOŘÁK.
[4]
MEDITACE
[5]
Labutě mé!
Ó plujte, labutě mé,
po moři plujte snů,
vám křídla rozepnu;
své brázdy táhněte,
v nich zlatem zrn to zakvěte,
ó plujte, labutě mé!
Po moři plujte snů
z těch břehů mého těla,
kam jeseň zaletěla;
z těch luhů, jež se prázní,
kde květ se třese bázní,
po moři plujte snů!
Vám křídla rozepnu,
za vámi s břehu jásám,
jste volnější než já sám;
pod vámi vlny čeří
tam v dál, tam k věčna šeři
vám křídla rozepnu.
[7]
Své brázdy táhněte
jak struny bájné lýry,
vy tóny sladké víry
v nich chvějte se a snujte;
mé labutě, ó plujte,
své brázdy táhněte!
V nich zlatem zrn to zakvěte
pod sluncem věčných světů
jak mystických trs květů
ze zahrad Lásky příští,
jež v srdce nard svůj prýští
a zlatem zrn v nich zakvěte!
8
Chrám.
Jak v těla formu v prostor chrámu vlitá
se rozložila v prsech lodi duše ticha;
šleh věčné lampy krvavý, jenž kmitá,
žár studený do mrtvých žil jí vdychá.
Ve rytmech písní doznělých se chvěje
tluk její tepen bez ohně a síly;
ze stínů rostou černé orchideje,
jež smutku vůni v kalich zachytily.
Slz marně vylitých v nich rosa leží
a modliteb šeptaných spí tu echa,
jak mušle vyvržené na pobřeží,
jež zapomenuté bouř ležet nechá.
Zde srdcí požár z ňader obětnice
lét’ výš jak zápal Abele, jenž zplesal,
těch, kteří vzpláli v svatých visích sníce,
až jej rtem žíznivým chlad klenby vessál.
Jest jeho popel – šeř, jež padá dolů
na oltář ve vyhaslé žároviště,
kde ve krvavých zápalech zas bolu
vzplá obět srdcí zoufajících příště.
[9]
Ecce homo!
Ó Králi, Ty jsi zvítězil;
u nohou tvých já ležím na rtech kvil,
jsem poražen a trofej tvoje vítězná,
tu srdce mé, vlož na ně pouta železná,
Tys zvítězil!
Však přiznávám, mě nepřemohl víc
třesk hromů tvých, žár tvojich blýskavic,
než šarlat tvůj, zkad krve proudy chlípí,
tvé rány zející mě stihly svými šípy
a ranily.
Jež zhanobily tě, v tvých vlasů slinách
a v těla tvého krvavých těch zříceninách
já přemožený v boji sobě zmírám,
mdlý zápasem hrad srdce svého tobě otevírám,
Tys dobyl ho!
Tvá koruna mé oslepila zornice
a bodlin skvoucí rubíny ty nejvíce;
já mněl jsem, že čarovné jsou růže,
dech vůně cítil jsem, že přesladký mě zmůže,
až podleh’ jsem!
10
Tvé žezlo z třtiny, já se mýlil klamně,
mé chromí na vždy bojující rámě;
mě zmrazilo, že vášeň smyslnosti teplá
juž v chodbách cév mých vyhasla a neplá,
Tys zhasil ji!
Ó Králi, Ty jsi zvítězil;
u nohou tvých já ležím na rtech kvil,
jsem poražen a trofej tvoje vítězná,
tu srdce mé, vlož na ně pouta železná,
Tys zvítězil!
11
Poenitentia.
Juž duše, vstaň, svou hrdou hlavu vypni,
své lilijové tělo chvějící se v bázni,
sníh ňader, kde leželi snové chlipní,
juž vynoř z vášně žhavých lázní.
Na břehu, hle, ti kyne zkrvavělý
stín s Golgothy na srdce otevřené mečem,
kde, sestra řeholní, bdí láska v celi
se marně bráníc touhy křečem.
Jde z dálky mrtvých, kam tví snové zašli,
ty květy nesetřené, vzrostlé v dětství stráních,
a nohy jeho trny cesty našly
i vbodeny jsou v jeho dlaních.
Ó pojď jen, duše, truchlá kajicnice,
ať v popel obrátí se, vášní svojich nežel;
na místa syp jej, kde nepůjdeš více,
by v cestách opuštěných ležel!
12
Slz v pohár srdce zachyť balsám vonný
a výhonky svých tužeb ostřím postu sřízni,
směs s plesem anachoretů své stony,
lkej vzdechy, jež jsou sladkou trýzní!
Až k nohám Jeho tvé se v mdlobě zvrátí,
zář dětských jar ti zase v zhaslých očích zažhne
a skvoucí řízu andělů svých dá ti,
číš Blažených ti ke rtům nahne.
13
Hle, zazářily!
Hle, zazářily keře mojí víry,
jež rostly v stěnách roklin pochybností mých,
tak dlouho zapomenuty a siry
vždy temno propasti na větvích sehnutých;
teď zazářily!
Neb milost – žhavá nebes míza – vběhla
v jich pupence, jež zarděly se v purpuru,
a rosa naděje v nich ve krůpějích lehla,
déšť padající s neviděných azurů,
a zarděly se.
A z dálek mysterií písně vanou,
jež spíjí myšlenky mé v žhavou exstasi;
mou duši do čtyř úhlů zotvíranou
hlas jejich jako proroků hlas prochází:
to písně vanou.
Žár mají zanícených hranic zloby,
jenž na záhonech krvavých byl světci set,
ples jejich čistý katakomb zněl hroby
jak hrdliček smích, jež se daly k nebi v let;
žár mají hranic.
14
A zněly ke mně tiše staletími
jak větrů van a šum, jímž šumí trávy stvol;
já neslyšel jich smysly zhrubělými,
až desku citů, kam padaly, zjemnil bol;
tak zněly ke mně.
Jak hudba čarovná, již z dálek přivál
dech větrů, v srdci totéž sladké zvlnění;
hrob katakomb, co caesarům kdys skrýval,
táž touha v neznámo a naděj v splnění
jak hudba dálek.
A totéž ducha prudké vytržení
v dál mystickou a krve plápol řežavý
a lásky šílenství a opojení
já cítím, bratří mrtvých věků, jaká vy,
a vytržení.
Jest srdce tabernakl otevřený,
kde vystavěl kněz trůn již z květů lilije;
tam spočine týž duše Vyvolený,
zdroj plesu, štěstí, Bůh můj – Bílá Hostie,
v mém tabernaklu!
15
Communio.
Jak záře měsíčná, jež tělem liljí kmitá,
svůj jemný reflex v moji duši hází,
v snů pohár kříšťalový vlitá
mne vábí do exstasí.
Z ní srdcí ztrávených žár svítí svatých citů,
ty bílé plameny, jež v poušti vzplály
jen Bohu známých eremitů,
jichž popel větry svály.
A cudná vůně z ní vlá panen nedotknutých,
jež v ohni visionů duše čistí,
zvlněných ňader láskou zdmutých
jak puklých poupat listí.
V mé duše komnaty jde k srdce mého dvéřům,
jež těžkou vůni touhy hned jsem provál
snů květy zbudím upomínek keřům,
v chrám lásky jež jsem schoval.
16
Na myšlenek svých trůn ji zvednu v roznícení,
jak zvonů hlahol zní jí vír mých tepen,
a těla záchvěv v ples se mění,
jenž v každý nerv je štěpen.
V těch vůni rozkoší já člověk jistě zhynu,
tvar starý výhní milostí se smyje,
jak krůpěj sluncem vsátá s tebou splynu,
ó Eucharistie!
17
Sanctissima!
To Bůh jest, Bůh! v té sněžné chleba běli,
jak v zem a oblaky se halí celý,
ó Jahve strašlivý, jenž rozťal ve dví
šíř moře holí Mojžíše, kam hnal
jak vepřů houf voj Faraonův skvělý.
Ten, zástupe, teď hledí ve tvé ledví!
Zda děs tvé útroby, tvé srdce jal?
Zpět ustup, zpět a dál, ó dál, ó dál!
Jak vlnu ohnivou svou pomstu nalil
v zdi Sodomy a Gomorrhy květ spálil
jak mrazy pozdní zkvétající stromy;
hněv jeho těžký jako příval vod
přes prsa země chvějící se valil,
řval hřímající z hloubi jako hromy
a hltal lačný krvavý ten hod,
tvůj, Evo, z tvého lůna hříšný plod.
18
On Svatý jest! Vše před ním stín je, bláto:
sníh liljí, jako tryskající zlato
hvězd, étheru jež do hlubiny stéká;
což duše tvá, kam chtíčů kal už sáh’,
co srdce tvé, jež hříchem vrchovato,
kam vášní valí se ta kalná řeka,
čím jemu může být? Jen v nach
tvář zastři, skloň se v prach, ó v prach, ó v prach!
A sladko přec zřít tiše v jeho líce!
plá svatým ohněm vaše zřítelnice,
ó panny cudné v božském milování,
jež nardu neznáte a v svatý půst
jak v nebes lázeň jdete zpívajíce
jen aureolu nevinnosti v skráni;
už touhu lásky purpurem zřím růst:
vstříc ženichu jde duše na rty úst.
On přijde! Andělé juž v záři spějí,
jsou srdcem zvonu a v něm sladce pějí
své Hossiana! které nitrem třese.
Ó země, čím jen stala jsi se dnes!
kde, nebe, hymny jsou tvých epopejí?
viz zemi, která Lásky tvé trůn nese,
kam v lásky mdlobě s výsosti tvé kles’!
ó lidstvo, dej se v ples, ó v ples, ó v ples!
19
Jest tvým teď, tvým! Strom čarovný ti kývá,
a vůně mystická a opojivá
až v duši vniká, která blahem šílí,
a svaté šílenství plá v zraku tvém:
Bůh s trůnu lásky vstal a dolů splývá,
v dým kadidla je stajen sněhobílý,
byl Bůh dřív, teď chce být tvým pokrmem –
tu mannu, lidstvo, vem, ó vem, ó vem!
20
Zpět!
Jdu zpět, jdu zpět, ó Ježíši, v tvé háje,
tvých sadů rozkoš zas chci unavený ssát,
přes snů svých žárem vyprahlé juž kraje
nech rosu tajemství tvých sladkých vlát,
nech rosu vlát!
Nech blouditi mě svými zahradami,
kde svítí ctností mystický květ na stromech;
tvá tichost jako vůně fial zavívá mi
a sladký pokory tvé ovívá mě dech,
jak doušky dech.
V tvou vinici ó nech mě, Pane, zajít,
kde v hroznech bohatých zrá vínem lásky kvas;
tu v stínu révy rád bych chtěl se stajit,
než přijde vinobraní toužný čas,
než přijde čas.
Jdu poli širými, kde setí tvoje
se vlní lilijemi podobenství tvých,
jak rouchu andělskému podobno je,
v něž věrných obláčíš ty duší svých,
jen věrných svých!
21
Strom života, kde jiskří svatou mannou,
tam veď mne nemocného touhou smrtelnou;
zřít skálu z alabastru rozeklanou,
kam jeho kořeny v hloub rudé lnou,
v hloub srdce lnou!
Ó rudým balsámem, jenž z kůry kane,
jak pryskyřice v rýhách kmene zlatá nit,
chci léčit duši, nesmrtelnou ať se stane,
ať nepropadne hnití, co má žít,
ach, věčně žít!
22
Slunce.
Já viděl slunce v exstasi svých snů,
to z moře lásky vystupuje,
brod červánků je krví, kudy pluje,
jak eremit na prahu sluje
já po něm ruce pnu.
Pán přibit na kříž, v skráních trny kol,
na ňadrech jeho visí žhoucí,
je vážou k srdci, jež přestává tlouci,
po těle šňůry krve schnoucí
teď v smrti smutný pól.
Jsou sladké hrozny z Engaddi,
pod slunce žárem vrou zrn šťávy;
mé city v jeden žár a oheň taví
tvůj, slunce Golgoty, blesk žhavý
a plný záhady.
V mou skráň krev bije rozňata,
jak trny, jež se v spánky boří;
mé ruce, nohy mé i bok můj hoří
jak růže s ostny, když z nich noří
tvá svatá, Kriste, stigmata!
23
Mé lásky nebe.
Mé lásky nebe hvězd má skvoucích pět,
na srdce mého vzešly azuru;
tak rudě září, každý hádá hned,
že brodily se v krve purpuru.
V mé zahrádce pět sladkých růží je,
mých myšlenek les vůní provály;
nach rudý všecky temně barví je
jak, Ježíši, tvůj šarlat schátralý.
Pět slavíků – v mé duši pěje chór,
z hnízd ran tvých, Kriste, ulétly;
já naslouchám jim v dumě bled a chorchor,
mé city v mramor časy uhnětly.
Pět životu, ó Bože, chtěl bych hned,
těch růží vůni ssát bych nemíjel;
v hvězd lesku zářit se a srdcí pět,
bych vzdechem slavíků je opíjel.
24
Triumf Kristův.
Níž skloňte hlavy své a bijte čelem v prach,
Pán kolem vás jde jasem zahalený,
jak vítěz nad smrtí jde ověnčený;
níž skloňte hlavy, kde stín jeho božský táh’, až k zemi!
Bouř hymny vítězné už, slyšte, zpívá,
duch mohutný ji varhan doprovází;
kdos Velký právě v klenby chrámu vchází,
v šeř lodí, kde se tajemně tak stmívá,
blesk jasu svého skvoucí před se hází,
vždy blíž jde, – cítím, jak se tělo chvěje,
i srdce stanulo, proč strach je mrazí?
Ruch skrytých perutí mi ve skráň věje,
zrak duše teskliv napínám, mně rcete: kde je?!
Níž skloňte hlavy své a bijte čelem v prach,
Pán kolem vás jde jasem zahalený,
jak vítěz nad smrtí jde ověnčený;
níž skloňte hlavy, kde stín jeho božský tah’táh’,
až k zemi!
25
Juž bílé prapory se z dálky chvějí
jak symbol vítězný a triumfalný,
chór běloskvoucích, jenž jak příval valný
se zvolna hrne, vzrůstá bouřlivěji,
jde blíž a blíže, bez konce a dálný,
vždy nový z hloubi lodi blíž se snuje,
jde z obzoru, jenž vonným dýmem kalný,
jak Israel z vln moře vystupuje,
chór andělů, jenž smrtelným se objevuje!
Níž skloňte hlavy své a bijte čelem v prach,
Pán kolem vás jde jasem zahalený,
jak vítěz nad smrtí jde ověnčený;
níž skloňte hlavy, kde stín jeho božský táh’, až k zemi!
S jich pochodní, jež v plamenech se tráví,
déšť jisker prší, chvěje se a padá,
zde píseň, jas se v jeden věnec spřádá,
kdos Neviděný v triumf kolem hlavy
jej na skráně si usměvavý skládá,
co srdce, které vlnami se zmítá
teď v březích ňader těsných, jen jej hádá;
zem chvěje se, kdy noha jeho skrytá
vln její tuhých dotkne se – ó vše jej vítá.
Níž skloňte hlavy své a bijte čelem v prach,
Pán kolem vás jde jasem zahalený,
jak vítěz nad smrtí jde ověnčený;
níž skloňte hlavy, kde stín jeho božský táh’,
až k zemi!
26
To Bůh jest! duše má jej patří šťastná!
V plášť bílý hostie jest ztajen stěží,
má duše zří jej, nad hlavou mu leží
kruh monstrance jak bohozáře krásná,
a roste výš, až do klenby se věží.
Ó Hossiana, jde tu Požehnaný,
mým každým údem svatý požár běží.
Ó Hossiana lidstva ve vše strany
ať bije jako srdce v zvon v bouř rozhoupaný.
Níž skloňte hlavy své a bijte čelem v prach,
Pán kolem vás jde jasem zahalený,
jak vítěz nad smrtí jde ověnčený;
níž skloňte hlavy, kde stín jeho božský táh’,
až k zemi!
Jak Zacheus já stoupám na kmen žití,
vše květy citů nejčistších ti stelu
pod nohy tvé, jenž v sboru archandělů
v své lásky omdlévání, jež tě nítí,
jdeš a se skláníš k špinavému čelu
nás bědných dětí země, tiskneš vroucí
své políbení, které hyne, tělu,
vždyť pod tím vředem vlhkým cítíš tlouci
to srdce milující tě – ó Vševědoucí!
Níž skloňte hlavy své a bijte čelem v prach,
Pán kolem vás jde jasem zahalený,
jak vítěz nad smrtí jde ověnčený;
níž skloňte hlavy, kde stín jeho božský táh’,
až k zemi!
27
To triumf tvůj jest! tvůj po tisícletí,
že lidstvo zase u tvých nohou klečí
a v mdlobách milování, v lásky křeči
zas život svůj a vše jen tobě světí,
a krví tvou se ze svých vředů léčí
a mannou tiší ret svůj, že víc nelká,
co lásky mystické zář plá vždy větší,
až rozpíná se vása ňader mělká –
kéž pukne, by se rozlila jak moře velká!
Níž skloňte hlavy své a bijte čelem v prach,
Pán kolem vás jde jasem zahalený,
jak vítěz nad smrtí jde ověnčený;
níž skloňte hlavy, kde stín jeho božský táh’,
až k zemi!
28
Ty jinak nedáš!
Ó bolesti! proč rozpuklý květ zvedáš,
květ mystický a skvělý! –
má duše, touhou včely
chceš v kalich zářící se stopit
a pylem rudým křídla skropit?
ty jinak nedáš!
Ó lítosti, proč vlnu ke mně zvedáš,
tu vlnu do nachova žhavou!
chceš poduškou ji pod svou hlavou?
ó duše, hnízdo tam, jak pravím,
ti hebké ze snů péří vstavím;
ty jinak nedáš!
O lásko má, proč krvavý bok zvedáš,
jenž otvírá hloub nitra!
chceš, duše, dočkat jitra,
jen vstup a purpuru cíp zvedni,
tam přečkáš žití noc svou ke dni;
ty jinak nedáš!
29
Vrať se!
Kam odešla duše tvá bílá
a kam se skryla?
když hlava v krvavých Tobě snech
jak v hnízdě pták se stišila na prsech!
Kde prodlela třídenní dobu
od kříže k hrobu?
kdy bílá lilije tělo tvé
dchla vůni mrtvých balsámu, aloe.
Kam vzletěla zděšena ranou
do boku vklanou
a krve na křídlech rubíny
pod který přístřech vznesla se hostinný!
Kam zlekána vzteklosti křikem
s tak teskným vzlykem,
do kterých zahrad prchla, žel!
když Longin její svatyni otevřel!
30
Kde létajíc po stromech kvílí
a čeká, smí-li
se vrátit do hnízda svého zpět,
jez spletla v srdce bělounký čistý květ!
Ó navrať se, navrať zas v spěchu
pod svoji střechu,
den třetí vypustil ze kmene
na nebe krajích pupence plamenné.
Duch Páně juž provál svou síni,
ó vrať se nyní!
on vymyl září svou rudost ran,
jas jeho žhoucí zahořel prismem hran.
A vlídně ti prstem svým kyne:
vrať tváři siné
dech žití, růměnu svěží lesk,
a v stuhlé dráty tepen tvých udeř blesk!
Tvá svatyně pod bílým šatem
jak v ohni vzňatém
tak hoří purpurem, jímž se stře,
a pevná jest – jen láska ji otevře!
31
Lancea salutis.
Hle, míza, která v holi Mojžišově tlela,
v tvé dřevce zázračná teď divem sjela,
ó Longine, bij v ňader z alabastru skálu,
bok pravý puká granátové jabko, viz,
svých jader sype drahokamy králů
ten nápoj zachyťte do srdcí svojich mis!
Tys roztrh’ bílou oponu od shora dolů,
jež dělila juž věky nás a Boha spolu,
kde v srdce zlaté arše nám se dálil;
trůn jeho vynes’ nyní mezi nás
proud rubínový, jenž se prudce valil
a objal svět jak červánkový žhavý pás.
Tys v zámek nebes udeřil a rozskočil se rázem,
déšť rudých jisker jako hvězd se sypal na zem;
svět jeden požár jest a po srdcích se vzpíná
a plíseň hříchu, kterou věky mohly snést
na srdce lidská, a jeho velká vina
se tráví v něm – to plamenný je křest.
32
Tvé dřevce smáčeno tou krvavou je vláhou,
v zem kořen zapouští a korunou svou blahou
se v nebe zvedá, větev každá příslí,
jak Jakob viděl okem snu se dívaje;
mdlý žitím po něm vstoupám žhavou myslí
vždy výš a výš, v zem vykoupenou zíraje.
33
Jaro.
Dech jara vál a v akordech světla
se lila hudba jeho klaviaturou
niv snících probořených do mlh moří;
plá na Východě sláva nových Zoří!
Juž padly clony s obzorů všech oken,
v dál otevřeny dávají vlát vůni,
jež z krajů tajemství jak valná řeka
sem do řečiště vesmíru v hloub stéká.
Se hnuly ztuhlé prsy matky země,
proud mléka vběhnul květů do bradavek,
jak míza stoupá do pně stromů holých
a rosou stříbrnou se perlí do lích.
Vše trne rozkoší, zde mluví tichem
sta duší neznámých ti; příštích věků
se vlny trou zde, polibky rtů zní ti
žár lásky, který ztaví dvojí žití.
34
Ve barvách ohnivých sny země kypí
a vášní dissonance v ptačí písně dýchla,
na vodách živých touhy rozvlnila,
by břehu žíznivých je rtoma pila.
Jak velekněz v chrám duše jaro vešlo:
hned v hlasy zvonů rozpustila city,
ze zahrad rozjímání zbožnost vzala
vše květy své a před oltář je stlala.
A ve snách slyšené kdys melodie
se z hrobu paměti mé probíraly,
do varhan zadumání teskně zněly,
jak stínů chór, jež podvečerem spěly.
Var krve kouří drahami mých tepen,
je vznícen v požár žádostí mých smyslů
a v srdce, jež jak obětní jest miska,
v stu proudech z mého těla tryská.
35
Zvony.
Tmy vlny se rozlily v obzory; cítím jich spád,
pláč dalekých stajených zvonů!
ach, přes větve stromů jak napjaté struny slyš vlát
ty tesklivé záchvěvy violonů.
Juž padají přes hráze sbořené snů mých a tuch,
přes duše mé svatyně stržené spony,
kde v bývalých obětnic v popeli dávno už stuch’
dým kadidla citů mých čistý, vonný.
Kde planul v ní, Ježíši, zjev tvůj z krve
a paprsků tkán
tam stíny se pochmurné tisknou a honí;
a cítím jen o hrany vyschlých mých ran,
jak kanoucí krev tvoje naráží v tmách a zvoní!
36
Růže.
Dech růží cítím, neznámého ráje oddech,
dech cítím růží na tvých nohách vzplálých;
mě lítosti mráz zatracence prodech:
tam svěžest nalévá svou vůni v kalich;
kde jste mé květy!
Ó bílé růže, jež tu vidím růsti
na mramorové noze čisté Panny;
ach, v jakém srdci kořeny vám ústí,
že žhavý pel tká na lupenů strany,
jímž bílé pláte!
Dech cítím váš a při tom na lilije
hned myslím, jež v mém nitru dávno svadly!
sníh jejích v hloubi povadnul a hnije
na břehu moře mrtvého, kam padly,
ty schnoucí listy!
Ta vůně tlející v mé snění vydechuje
jak mlha, jež zář slunce clání žhavou;
vše bledne, mizí, v dálku ustupuje,
den usmívavý proletí jen hlavou,
jen v upomínce!
37
Tou mlhou jen tvé růže jasně hoří,
jak maják do zastřených oceanů;
svit hromnic v oči, jež se v důlky boří
a obrací se vnitř na věčna stranu;
jen bílé růže!
Je křečovitě líbám, vůni ssaji,
pel jejich vdechuji v hruď rozvrácenou;
tak pevně ruce mé je objímají,
jak vyhnanci zem tisknou navrácenou,
když na pomezí umírají.
38
Dolorosa.
V mých očích výkřiky zoufalých vzplály;
ach, v duši stajené výkřiky na dně,
tam v mořích hořkých slz zdusené chladně,
jež v ňadru pod břehem zornice stály.
V tvých bledých strhaných rysech je vidím,
v tvých křečech, v zlomené postavě těla;
v mé nitro suggescí bolesti sjela
tvá hořkost, Bolestná, – žeň tvoji klidím.
V mé duše loktech má naděje zmírá,
krev její studená v nitro mé kane;
až příští z červánků záclon den vstane,
juž bude jako ty, Bolestná, sirá.
V mém ňadru bez vonných mastí mi setlí,
v prach přejde vzpomínek, na popel snů mi
svou vůní prodechne myšlének tlumy
jak les, kam nepadne paprsek světlý.
39
Jen kříž se nad hlavou v myšlénkách zvedne,
kříž krví střísněný pod tmavým nebem
a trojím po stranách probitý hřebem,
kam duše Bolestné podobna sedne.
A na rty staletí proudy mi svanou
tvá slova, Bolestná, bez zvuku zašlá;
jak zrna, půdu jež úrodnou našla,
do květů ohnivě krvavých vzplanou.
40
Tys přišla ke mně!
Tys přišla ke mně!
má duše zraky otevřela, zvedla v temně,
však lampy jich v tmách dávno dohořely,
kde bloudil život její; neuzřely
Tě v slávě přicházející k prahu svému;
Tě neuzřít, co žal proti žalu mému!
Tvůj úsměv bolný v soucitu tát něhu!
víc z něho než jak slepec nepostřehu:
svit nejasný, jenž vlá před zřítelnicí;
však kroků tvých šum zná mé ucho bdící,
když na koberec myšlének mých klesal,
já šílen křiknul jsem a zmaten plesal,
má duše rděla se, přes vředy hlízy
hned vrhla šat ze studu vetché řízy
své rány utajit, jež hrůzou děsí,
k tvým nohám prostřela se v citů směsi.
Hlas tvůj zněl jí sladce bájeplný,
přes sluchu hráz se nesly jeho vlny
tak měkce jako vůně květů známých,
svit teplý, jenž se po hladině zamih’,
41
ji rozjiskřil v stu plamenech a žarech;
jen v hudbě chápu ho, ne v slova tvarech,
jen jeho zvlnění, jak chápe tráva,
jak strom a křoví, když se větru vzdává,
cit dávný, obraz zašlý v duši se mi křísil,
na uschlý květ se barvy záblesk mísil,
dech vůně dral se v kalich vyvanutý,
stín, blaha sen, svět dětství zapadnutý.
Víc nechápu ho; v tmách to nebe stojí,
žně zem ta nedá; po takovém boji,
kde zraněn v každém citu ležím v křeči,
tu zahynout jen vítězství je větší.
Ne, ruky nevztahuj, jí nepotřísni
o vředy duše mé, zrak odvrať stranou,
ať nezříš jí až v hloubi rozhlodanou.
Nech zahynout mě, to jest smilování,
tam být, kde ty, mně láska k tobě brání.
Má bída nesmí blaženost tvou kalit,
nech kámen zhouby Boží přes mě valit.
Jen vzlétni výš! Jdi zpět v ty ráje stany,
co mohla’s – čin tvůj, juž je dokonaný.
Však tato chvíle, upomínka po ní
ta se mnou se i v zatracení skloní
a peklo nebude mít tolik děsu,
co s úsměvem teď zatracenec snesu.
42
Gethsemani.
Noc padala! na větvích oliv tíží;
v hloub dumy Krista duch se těžce hříží
a v teskných myšlének pluh pevně vpřažen
sem dovlekl se – až v mech padnul sražen;
noc smutku těžce padá k jeho nitru:
zde zašlé dětství dni – tam dálka k jitru
a kolem noc – tmy ňadra jeho spjaly
a bolest všech se na bedra mu valí;
hřích, jehož se vždy v děsu štítil,
již duši jeho v tvrdé spáry chytil,
trysk’ slinu v ideál, jejž v duši choval;
chlad sklamání mu celým tělem provál.
Chtěl zvolat: Otče, vem ten kalich opět,
a jeho rtové dovedli jen chropět.
Kdos’ semknul jeho duši, zlomil síly
a vedl ji vstříc k neznámému cíli;
v tom tichu velikém zde vedle stanul
tmy nechal na se vlát a věčna vanul
dech z něho; stínem v stínu tu se mihal,
zrak zděšený jej v utajení stihal,
má přísný hled a tvrdý, v hloubi bodá,
rve city slabé, kdo se jemu poddá,
43
on béře jej svou obět, nezhrdá jí
a oltáře krev do krůpěje ssají,
až rohy, kam až teplým proudem střiknou,
v tom nachu „Hallel“ do čtyř stran mu křiknou.
Tys řekl dám, on beru odpovídá,
již vyhléd’ oltář Tobě, kam tě vydá,
teď stojí zde stín vedle stínu tvého,
tvůj došel čas, teď přišla chvíle jeho! –
Pad’ Kristus k zemi – dlouho ležel siný,
když hlavu zved’, pryč byly těžké stíny
a měsíc planul, hvězdy táhly z břehů;
na skráni Krista jako růže v sněhu
pot krvavý se chvěl – jak v obětnici
když beránek se krášlí v růže skvící. –
Sem nesl vánek učňů oddýchání
a z dálky tlumený krok; náraz zbraní
v to zazněl v zápětí...
vstal Kristus bledý a vlas s čela shrnul
a nezachvěl se, v duši jeho strnul
klid oběti.
44
Martyrium.
Můj vzdor jest zlomen a kdos vstavil
svou nohu těžkou na mé duše šíji;
let myšlenek mě k smrti znavil,
rty mdloby cítím, jak se ve mne vpijí.
Jak hadr na mé duši visí
ten život, který purpurem měl býti;
mé bolesti psi vyběhli si,
teď stopu hledají, je slyším výti.
Své zdvihli čumáky a běží
a v dásních krvavých své zuby cení;
kam zatnout je jim zbývá stěží,
a přec se děsím toho okamžení.
Má ruka ku čelu se smeká,
kam zatkli nyní supající tlamy,
jichž slina bílá do žil vtéká,
je rozněcujíc v oheň a žár samý.
45
A nic se ve mně nevzepřelo,
to chvílí v křeči zachvívá a stáčí
se hmoty zákonem mé tělo,
jak ňadra ženy v přidušeném pláči.
Však duše ponořena v sebe
ty doby muky čeká necitelná;
jen časem zadívá se v nebe
a potřásá svá křídla nesmrtelná.
46
Nikdy!
Svých pyšných nadějí jsem lustry zlaté zhasil
a smutku černým závojem i srdce stěny
jsem zastřel – chrám, jenž od Boha jest opuštěný
a není Messiáše, jenž by ho víc spasil.
Snů měkká ruka na mou víc se nepoloží
a teplo její žilami se nerozleje,
zvon tepen mraky kol víc v dálku nerozvěje
a dumat nebudu víc lásky u podnoží.
A citů sladkých do lázně víc nesestoupím,
kde vonných mýdel růžová se pěna ssedá,
v par musselin má bolest zahalit se nedá:
ten krve květ já ze svatyně nevyloupím.
Do sadů tichých rozkoší juž nezabloudím,
kde sněžné růže zkvétají jak z liljí běle
a lilje nachové jak růže zkrvavělé,
rtům úsměv sinalým víc nikdy nepřiloudím.
47
Jdu v soumrak! v který kraj já více juž se neptám,
své oko zrosené víc k hvězdám nepozvednu,
zda k půlnoci blíž mám, či juž se šeří ke dnu,
plá zora na vrších – v dík slova nezašeptám.
Ó dětství chlumy, kam víc juž se neobrátím,
kde obraznost plá červánků zář na východě,
k tvým břehům drahým běh své neotočím lodě,
v tvé nivy bujně kvetoucí se nenavrátím.
Dnů řadu, jež mi zbývají, já chladně svážím,
na vahách resignace, kam je kladu přísně,
juž neokusím sladkostí víc z pláství písně,
svých tužeb žár ve vlnách rytmu neovlažím.
Ať prach můj zaletí až ku věčnosti bezdnu,
můj zasmušilý duch se více neroznítí;
jsem jako puklý zvon, jenž dá se ještě slíti,
však tón tvůj ztracený – ó srdce – nenaleznu.
48
Měsíčný květ.
Juž vyrostl květ luny stříbrný
na vodách,
hvězd – zlatých ryb roj nádherný
k němu táh’.
Květ mrtvých nadějí juž blednoucí
v hloub mi kles’,
jak odlesk luny mdlý a hasnoucí
od nebes.
Po stupních myšlenek sem zvlněný
duch můj táh’;
zda měsíčný by květ ten ztracený
nedosáh’...!
49
Čekám.
Tíž myšlének jsem chmúrných zvedl ze srdce,
pluh vzdechů zabod’ v jeho úhor, oral;
déšť slz ho skrápěl každý okamžik,
by neokoral.
Vše bylo hotovo! a odpočívám teď;
kdo přijde hodit do těch brazd mých hrsti
ať obilí neb květů semene
k té měkké prsti!
A nikdo nepřichází! Znovu chytám pluh,
co rostlo v líše divoce, on zničí;
snad přijde teď, kdo zrno hodí v zem
a bujně vzklíčí.
Ne, nikdo! Po léta juž shrben kráčím tak,
pluh zabodám a půdu rozsypávám;
prsť stvrdlou slzou mělním znovu zas
a očekávám!
50
Vždy méně vzdechu a pluh krájí povrchu,
vždy méně síly, jež jej v hloubku stlačí,
vždy méně naděje, dát semeno
že někdo ráčí.
A chvíle té se bojím, kdy mdlý docela
již stanu v zoufalství a malomoci
tak tupě jako rolník, jenž se ustaral
jhem dne i noci.
Na poli býlí roste, střecha v úpadu,
jak v posměch slunce děrami mu blýská,
vše řítí v trosku se – on na to nemyslí
a nezastýská.
Až padne mrtev sám a padne nad ním krov,
zdi jako do mohyly nad ním ssuté,
ty rysy jeho skryjí strnulé
a nepohnuté.
51
Mori!
Ta hořká myšlénka skanula mrazivě ve měmně,
v prsť plodnou meditac bolestných vrhla své sémě;
v duše mé zrcadlo dechnula hrůzy své mrazem,
jež zvlhlo slzami pod její hrobovým vzkazem.
Divoce žíravá skalila něžný pel snů mých,
padaly v smutečním závoji v hloub nitra v tlumích;
bělostnost duše hned jak rubáš svadla a stlela,
jejž plíseň hrobová řadou let prosákla zcela.
Do zornic nadarmo barev proud ohnivý vtéká,
v sítnici ztrhané bez lomu zlekaný těká,
v spirálách ucha se marně chví zvlnění tónů,
jak hlahol umrlčím příkrovem ovitých zvonů.
Studenou ruku, již k srdci jsem ve křeči smekl,
nezvedne srdce, číš převrhlá na vždy, z níž stekl
život můj, jak víno ohnivé; duše má za ním
vyšla ven, ze stanů těla, ven s neblahým zdáním.
52
Na moři smrti člun rakve mé tiše se houpá,
hvězdy mé zašly a nebe mé v temno výš stoupá;
černá tma zadrhla čalouny u jeho brány:
kde jest má duše, proč nejde zpět v schladlé své stany!
Člun můj se houpá a stojí, jej hniloba drobí,
v hloub moře padá jak závaží měřící doby;
úží se loďka má vezoucí roucho mé duše,
jež vyšla pod hvězdné nebe ven v tajemné tuše.
Nejde zpět! Poslední dřevo mé loďky k dnu sjelo,
na moři smrti jak člun se teď houpá mé tělo.
K bokům mým přilnula hniloba ssavými pysky,
chtěl bych se hrozit a nemohu; pád můj jest blízký.
Do hloubi za mojí rakví a rozlámán hnitím
bez děsu mlčenliv, bez hnutí tiše se sřítím.
Tělo mé vlna už přikryla, v útroby vtéká...
Řítím se! V bezdno! Ó duše má! Zda tam as čeká!
53
In tenebris.
Tmy smrti v duši mou se vsávají,
jak vlhkost zimy v stěny domů,
dne světlo zápasí a stíny vstávají
ó z trhlin všech a ze průlomů.
Nach rudý rozlil se mým nitrem hned,
to slunce zlaté padá dolů
vždy níž a níž; ó duše, můj tě hled
už ztrácí, v jakém toneš bolu!
Mých citů teplo srazilo se v ráz
jak jíní na stěně a rámech,
tam v nitru chorém drahý na obraz,
jejž rozvěsil jsem v snů svých chrámech.
Mé myšlenky jdou v černém závoji
to sirotci jsou pozůstalí,
jen k hrobu tvému dojdou obojí
a zpět se v těla síň mou vzdálí.
54
V tu pustou síň, zkad vyšlas najednou
jak vůně květu vyvanutá,
v to moře, s něhož v hloubi bezednou
tys Atlantis má zapadnutá.
Čím budou v těla mého urně as,
když rozhlodá ji plíseň hnití;
zda vyšlehnou jak v podvečerní čas
zář bludičky, jež v temno svítí?!
55
Úhory.
Jho těžké vrh’ život na šíj mou záhy
a zasypal blínem bílé mé dráhy,
krev lákal mi každým pohnutím ze žil,
krev kypící varem, vášní a žárem;
ach, poznávám hořce: posud jsem nežil.
Vy obzory temné, úhory plané
mých vzpomínek, odkud steskem to vane,
jste netiskly k ňadrům úrody přepych,
jste nevdýchly z líchy vůně dech tichý,
jenž plamenem sálal z kalichů lepých.
Vás nezrosil zpěvu perlami skřivan,
ni Vesny květ luzný touhami vzývánvzýván,
svá poupata něžná netkal vám v řasách,
jen stříbrné jíní do běla stíní,
kam podzimek dechem mrazně zásah’.
Však v jeseně dlouhých večerech dýmá
tam tlející zrno, v brázdách jež dřímá,
a v taláru černém, s hor jenž se smeká,
noc podobna mnichu na mrtvou líchu
jak na svatém poli pobožně kleká.
56
Melancholie.
Ve barvách popela, v němž západ leží
jak přísný asketa, jenž zašel v pouště kout,
dne hrob se otvírá a stíny – černí kněží
svou rosu nechávají v hloub mu ukanout.
V ten kámen náhrobní, jenž ze safíru
se nad ním v modrý oblak vytesal,
prst červánků mu žhoucí verš o věčném míru
svým roztaveným zlatem na spěch ještě psal.
Jak vírem zachváceno slunce sjelo
v břeh neznámý na skrytá úskalí;
jest rozdrceno vulkanické jeho tělo,
tříšť hořící oblaků vlny houpaly.
A na zahradě nebes v líchy sázel
hvězd trsy svítivé si večer zadumčiv
a bledý reflex rozpomínek v duši házel,
v žal nítil tesklivý jí každý čiv.
Až v srdce mého chladné, smutné síně
své nechal dýchat růže melancholie,
jež ze hřbitovů bílých nesl ve svém klíně,
kde z ňader puklých mrtvá srdce pučí je!
57
Smutek večera.
Západu lány krvavou zplanuly žní!
Z popela stínů tma zvolna vzlétla,
rozlila vlny své v obzoru břehy,
noc svého stožáru rozžehla světla,
hvězd lampy v plachtách oblaků bílých jak sněhy.
Hořkost dne prolnula vlnami ze dna,
jak hymny kovové večerních zvonů
když pějí Angelus v soumraky nedohledna,
neznámá tajemství ve slokách tónů.
Zahradu duše prolila smutkem mi hned!
V květy snů padla mi natrpklou vůní:
v zpomínek růže rozpuklé v krvavý nach;
z lilijí touhy z kalicha tůní
žíznivým retem vyssála krůpěje vláh.
Lodi mé shasila světla tekoucí do tmy
ve plachtách vášní, jež smyslnost vzdula,
aby tu v moři neznámých vod mi
k neznámým břehům zoufalá plula.
58
In exitu!
Kdo vypjal do oken náhle mi černé ty clony?
kdo zastřel výhled mi z komnaty v mystické dálky,
v čarovné ráje, ostrovy věčného moře?
Skrčena chvím se a děsím, co přijít by mělo,
jak by se mrazivé náručí kolem mne střelo;
žádný svit neplá, žádná mi nekyne zoře.
V temnotě, ve které topím se, jiskry jen skáčou
zřítelnic, v černu jež nevidím, vztekem či pomstou?
cítím jen hrůzu, nepřátel šik se mi blíží;
strach, bdělý strážce, juž chodbami nervů sem běží,
na zámek srdce mi tluče a ve dveřích leží:
pryč odtud! vzhůru! Kdo mě tu provazy víží?!
Má křídla svázána do tuhých ganglií uzlů,
připjata na svalů železné svory a svazy;
síly své marně napínám žhavené strachem;
praskáním svalů všech všecko se divoce svíjí,
strhané žíly mně do tváří chrlí a plijí
vařící krev svou, jiskřící do temna nachem.
59
Zápasem umdlena lehám zas v komnatě ňader,
cítím svou sinalost, tíži své bezmezné mdloby. –
Kus světla ke mně do kouta vhozeno vklouzlo:
čís ruka nazvedá v oknech mých obzorů clony,
mystických dálek sem vlaje dech silný a vonný,
neznámých světel měsíčné, magické kouzlo.
Kyne mi vlídně ven! K ostrovům plujícím hluše
prostorem bez hrází, výsostí, propastí srázů;
zmatena vyjdu: křídla má lehce se chvěla,
ze svorů vypadla, z uzlů se vysmekla zvolna.
Radostně hledím zpět, odkud jsem vyšla teď volna:
Hnijící kmen! má podobu mrtvého těla!
60
Modlitba duše.
Ó Kriste!
Až nyní před tebou stanu
zkalena života plísní,
ať nejsou soudové tvoji
nade mnou přísní!
Kéž pomníš zápasů trudných,
co slz zrak bezesný prolil!
kdo více bojoval, než v hřích
přemožen svolil?
Ach, vzpomeň divokých vášní,
žárem jež nitro mé sžehly,
nežli mě ve mdlobách smyslů
pode jho sehly.
A pomni bolestí potom,
zoufalých lomení rukou
i hlasů výčitek drsných,
jež byly mukou.
61
Těch vzdechů za temných nocí,
jimiž jsem lože své stlala,
když viny příšera z hlubin
před oči vstala.
Pro vroucí modlitby všecky,
jimiž ret do noci vzlykal,
kdy s kletbou na vždy se všechněch
rozkoší zříkal.
Pro všecka trýznění, posty,
jimiž jsem smysly své spjala,
když jsem se v šílenství o své
spasení bála.
Pro tvoji matičku sladkou,
kterou Syn miluješ vřele,
kterou jsem vzývala vroucně
v hodinách žele.
Pro svaté nadšení lásky,
že’s pro mne v kolébku vstoupil,
pro tvoji na kříži muku,
za niž’s mne koupil.
Pro tiché modlitby matky,
v nichž ruce k nebesům spíná,
s důvěrou v nevinnost jeho,
za svého syna.
62
Pro touhu bolestně sladkou,
kterou teď šíleně hořím,
s kterou se v bázni a děsu
před tebou kořím:
Ach, pro zvlnění citů,
jež nitro prolévá zticha;
každé to zachvění v hloubi,
jež k tobě vzdychá
Eleison! Eleison! Eleison!
63
OBSAH.
Labutě mé7
Chrám9
Ecce homo10
Poenitentia12
Hle, zazářily14
Communio16
Sanctissima18
Zpět21
Slunce23
Mé lásky nebe24
Triumf Kristův25
Ty jinak nedáš29
Vrať se30
Lancea salutis32
Jaro34
Zvony36
Růže37
Dolorosa39
Tys přišla ke mně41
Gethsemani43
Martyrium45
Nikdy47
Měsíčný květ49
Čekám50
Mori52
In tenebris54
Úhory56
Melancholie57
Smutek večera58
In exitu59
Modlitba duše61
E: tb; 2004
64