I.
Je doba aster, pestrých georgin,
kdy v toulec klade slunce šípy své,
kdy stromům s hlavy sever kštice rve
a časněj na zem padá noci stín;
mlh záclonou však ještě slunce časem
se prodere svým zmírajícím jasem,
a z polibkův ač jeho zmizel žár,
ač usmívá se jako v slzách snivě,
přec nový život probouzí se v nivě
a k úsměvu se nutí suchopár.
Je tak i dnes. V svůj nejpěknější šat,
jejž nestačily větry roztrhat,
dnes příroda hle! boží oděla se,
že chodci na rty úsměv teplý loudí.
Jen Svatoň truchle smavým krajem bloudí,
snad ani neví o té jeho kráse.
Vy ptáte se, kdo Svatoň? Mladý muž,
jenž vznešené být vědy knězem chtěl,
však vytřeštěný pohled mrtvých těl
tak zděsil jej, že pitevní svůj nůž
zas chvějící se rukou odložil
a jiný svému žití vytkl cíl:
1
být učitelem, rádcem mládeži,
té naději své drahé země rodné,
jíž všecka jeho mysl náleží,
jíž posvětil své všecky síly plodné.
Však víc-li o něm chcete zvěděti,
niv zeptejte se, smavých, dumných lesů,
v jichž nejraději trval objetí,
kde vzdouvala se hruď mu z ptáčat plesu,
kde každý záchvěv cítil s matkou zemí,
kam nosíval své hoře, žal svůj němý.
Bol hořký zmítá jeho nitrem dnes,
bol, který ruměn lící v bledost mění:
vždyť nadešla mu chvilka rozloučení!
Chce navštíviti ještě každou mez
a v lesích všecka místečka ta milá,
kde duše jeho báseň mládí snila.
Ač úsměv slunka na každičké trávě
se zachytil, přec zdá se Svatoňovi,
že vůkol všecko pláče usedavě
a „s Bohem!“ dává tklivými mu slovy.
Již soumrak byl, když s truchlé toulky oné
se do městečka vrátil, než i pak
se úžilo mu hrdlo, kalil zrak,
když rodiště své zřel, jež v šeru tone;
ty domečky, v nichž bydlí jeho známí,
dob dávno zašlých svědkové ti šedí
tak smutně na něj, jako v slzách hledí
a volati se zdají: Zůstaň, s námi! –
Když na nebi tvář luny vzešla smavá,
jej u známého zřela okénka,
kde nejdražší jej bytost očekává,
cíl jeho touhy, jeho milenka.
To okénko, jich místo schůzky denní,
je svědkem štěstí oněch duší dvou,
2
to zřelo jejich žhavá políbení,
když vyznávali sobě lásku svou,
a den když hasl, ruch když v městě ztich’,
tu často zníval blahý jejich smích. –
Dnes jinak. Srdce hořem usedá-li,
rty mlčí, byť se pohybovat zdály,
a výmluvným pak slovům vyrovná se
stisk ruky, vzdech a horká slza v řase.
Co zmítalo jich nitrem v tuto chvíli,
co neuměl jich chvějný říci ret,
to v objetí vše prudkém vyslovili,
když setkaly se rty jich naposled....naposled...
Den budil se, když Svatoň, bledost v líci
a horké slzy potlačuje stěží,
práh překročil a vyšel na ulici.
Sen na městečku celém ještě leží;
jen Svatoňova drahá matička
se oknem ještě za synáčkem dívá
a palčivou v dlaň měkkou rosu skrývá,
jež dere se jí rudá pod víčka.
Však hle, tam ještě jedno otevírá
se okno – Svatoň skokem stojí před ním,
ret na rtu hoří políbením sledním –
než rychle dál, ať srdce bolem zmírá – – –
Teď s nedaleké věže kostelíka
hlas klekání se ozval; mluva kovu,
tak jindy lahodná, jak břitká dýka
teď v rozteskněnou duši Svatoňovu
se zarážela. Jako ve snách on
stál vřelé prosby slova šepotaje,
a modlitbu než svoji dolkal zvon,
vlak unášel jej v dálné, cizí kraje....kraje...
3
II.
Sotva na východě den se rodil nový,
motýlem sen prchal s víček Svatoňovi;
mladý muž se vztyčil na svém prostém lůžku,
ale vida jenom cizí stěny kolem,
zachvěl se jak mrazem, lítostí a bolem,
oči zavřel zas a klesl na podušku;
milých vzpomínek rej půvabný a svůdný
z mysli skutečnosti obraz plašil trudný...
Sladká dobo květů, krásné, zlaté mládí,
neznající bolu, starosti a nouze,
prosté pýchy, zloby, úlisnosti hadí,
k tobě nejraděj se mysl nese v touze! –
Dítětem je Svatoň. Sladce jako v ráji
pod otcovskou střechou dni mu ubíhají,
tatíčka kdy každá myšlenka, čin všaký,
každý dech a záchvěv srdce mateřského
jemu platí jen a rodným bratřím jeho.
Jako ptáče, které vzlétá pod oblaky,
koupal se a jásal ve sluneční záři,
jako motýl těkal pestré přes lučiny.
Ve slunné ty chvíle první padly stíny,
jež se v uslzené obrážely tváři,
4
na cizí když lože v těsném pokojíku
poprvé si lehal, beze křížku v čílku,
bez polibků vřelých na svém kyprém rtíku,
s nimiž matička jej kladla na postýlku,
bez pohádek, jimiž babička jej stará
uspávala často kloníc sníh své hlavy
na vlas jeho zlatý, bujně kučeravý –
smutná zima vedle kvetoucího jara!
Bože, jaký rozdíl! Jaká bolná změna!
Doma viděl jenom líce usměvavá –
tady se naň stále cizí mračí žena,
nejvíc pak, když jídlo na stůl jemu dává.
Svobody té zlaté! Doma volně vždycky
do polí si vyšel, v lesy, do zahrádky –
a zde pokojíček uzounký a krátký
vězením mu jako ptáčkům těsné klícky.
Divu-li, že malý student, ještě dítě,
dni v svém kalendáři škrtal svědomitě
počítaje, kolik tady prospí nocí,
vánoční než krásné přiblíží se svátky,
v objetí kdy padne drahé svojí matky,
tatíčka kdy svého zlíbat bude moci?!
Konečně se dočkal. – Rychle shodil s ramen
kožich tatíčkův a štěstím zpit a zmámen
pádil, letěl, sotva dechu popadaje,
po schodech a přes práh dětství svého ráje,
a když matička teď vzkřikla: „Zlaté dítě!“ –
v náruč padl jí a vzlykal křečovitě.
Což to starostlivé bylo vyptávání,
na svou hruď když tiskla matička jej drahá,
zdali učení ho příliš nenamáhá,
hodná-li a dobře vaří li mu „paní“;
všimloť ihned oko mateřské si toho,
synáčka že líčko, růžemi vždy kvetší,
zhubenělo a že též je trochu bledší.
5
Takých otázek pak bylo ještě mnoho,
téměř kdy že neměl hošík útloboký,
aby vzal kol krku starou, věrnou Ledu,
která radostnými vítala jej skoky.
A když do kuchyně matka ku posledu
odběhla, by něco na zub snesla hosti,
podnikl s ním otec, Cicerona znalý,
výlet do latinské grammatiky malý,
podrobit chtě zkoušce jeho vědomosti;
a když hošík čile na otázky dané
odpovídal, hladil tatíček mu vlasy
vzpomínaje sobě na ty dávné časy,
sám kdy skloňovat se učil „rana, ranae.“ranae“. –
Domem chodí Svatoň, všude krok svůj staví,
každý koutek mluví k němu známou řečí.
Oč tu pokoje jsou vlídnější a větší,
nežli studentský ten pokojíček tmavý!
Ba i vzduch tu jiný, plný známé vůně – –
Sladké chvíle v domku otcovského lůně,
běda, jak jste rychle, vodou uplynuly!
Než se Svatoň nadál, naposled se tulí
k srdcím, nad něž lepších v celém světě není;
bolestí zas novou srdce pukalo mu,
když se loučil s bůžky oteckého domu.
A ty těžké, trpké chvíle rozloučení
pravidelně pak se vracely vždy znova.
Do smutného toho žití Svatoňova,
mezi cizími jež lidmi trávit musí,
jasný paprsk padl bytu jeho změnou:
od nevlídné ženy, která se mu hnusí
cizinskou svou řečí, málo náviděnou,
a jež věznila jej ve svém těsném bytě,
k stařence se dostal sivé, vlídné tváři,
která jako vlastní chovala jej dítě.
6
Leckdy zapomněl teď Svatoň v kalendáři
přetrhnouti den; mělť volnosti teď dosti,
po práci zas jako kdysi těkal luhy,
někdy hrám se oddal svými se soudruhy,
jindy prohlížel si města památnosti,
a té změny záhy blaze působící
jevily se stopy v ruměnném zas líci.
V novém bytě léta uplynula čtyři,
která v mysli budí upomínky hezké
na veselé chvilky, na hospůdky veské,
na nesmělé, první, lehké brady chmýří,
na první pak lásku, která neskonalou,
nevýslovnou rozkoš jinochu, však malou
radost působila důstojnému sboru
svěcených i světských jeho professorů – –
Posléz na konečné studií svých dráze
v stověžaté Svatoň ocitnul se Praze.
Hoj, jak zajásal, když zraku žasnoucímu
vynořil se náhle z mlh a mračen dýmu
čárný obraz hradu, dómu velebného!
Každý téměř kámen o významném ději
vnímavé tu duši vypravoval jeho,
proto vyhledával Svatoň nejraději
zastrčené ony kouty Prahy dávné,
ze kterých dech luzný poesie vane:
zámecké ty schody staré, zanedbané,
ztichlé králů českých sídlo kdysi slavné,
těsné uličky a hospůdky v nich malé,
které snad už stály za Václava krále.
Mnohý v době té jej dívčí profil vnadný
okouzlil, však přec ho neupoutal žádný;
pravé, obětavé, svaté lásky blaho
v rodišti svém teprv poznal zbožňovaném,
nezdolná kam touha stále pudila ho.
7
Krásný den byl tenkrát. Nad pšeničným lánem
chvěl se teplý vzduch a skřivan pěl svou lásku.
Svatoň, který domů přijel na prázdniny,
aby okřál vzduchem sladké domoviny,
do zlatých si polí vyšel na procházku.
Po travnaté mezi, která vůní dýše,
zvolna kráčí teď a snivou duší vpíjí
onu sladkodechou lásky melodii,
kterou k zemi skřivan sype s modré výše.
Náhle zastavil se – za vysokým žitem
dívčí hlas se ozval, přitlumený sice,
ale přes to zvučný, chvějící se citem;
Svatoň zbystřil sluch – a nach mu zbarvil líce:
slyšelť verše své, plod ducha svého prvý,
slzami jenž psán a srdce vřelou krví – –
Kdo ta čtenářka? teď Svatoň v duchu ptá se.
Jasné stříbro zvoní v rozechvělém hlase;
jaká tvář as její? – A již touha vede
na druhou jej mez, kde ve vysoké trávě
mladá sedí dívka. Na knihu jí právě
padl jeho stín; své líčko k němu bledé
obrátila, hned však, cizince když zřela,
oči sklopila a zarděla se temně.
„Promiňte mi, slečno ! Věru líto je mně,
polekal-li jsem vás; vaše slova vřelá
vedla mé sem kroky.“ –
Oči k němu zdvihla,
ale ve zmatku již opět k zemi hledí,
nový ruměnec mu jenom odpovědí.
Dávná vzpomínka se ve chvíli tu mihla
Svatoňovi myslí – věru, nemýlí se,
podoba ta velká, jež se v každém ryse,
8
v každém jeví hnutí, přec ho neoklame;
ano – toť ta dívka z rodiny mu známé,
která, školačkou kdy ještě malou byla,
nejednou zrak jeho k sobě přivábila;
jak jen vyrostla a v jakou krásku zkvetla! –
Ticho otázkou teď přerval, co to četla,
a když o básníka dověděl se jméně,
usmál se a zvolal jako udiveně:
„Tedy krajan! – a snad slečnin dobrý známý?“ –
„„Byl mi znám, však teď bych poznala jej stíží,““
dívka odvětivši rozpačitě vzhlíží
k neznámému; „„jeho rodina je s námi
známa velmi dobře, ale Svatoň mladý
větší roku část vždy v Praze dlíval, tady
prázdniny jen trávil, já pak týmže časem
mimo rodiště své vždycky bývala jsem.
Znám jen jeho básně – ale ty mám ráda!““
Svatoňovou hrudí teplo rozlilo se
z vřelosti, s níž řekla krajanka to mladá;
po chvilce se ujal slova dívky prose,
ukázku by z oněch básní přečetla mu.
„„Odpustíte, pane,““ dívka teď se brání,
„„vašemu že nelze vyhovět mi přání;
myslímť si – a v tom se sotva asi klamu –,
mnohého že ani nechápu tu zcela,
právem bojím se, bych nedostatkem vznětu
s krásné kytice těch vonných, sladkých květů
nejpůvabnějšího pelu nesetřela.
Čtěte, prosím, sám!““ A podala mu knihu.
Nezdráhal se – četl. A co plně cítil,
čeho na papír však zpola nezachytil,
slzy palčivost, stesk duše, srdce tíhu.
9
vášně zhoubný žár – vše, co byl kdysi prožil,
vše to v rozechvělá slova nyní vložil.
A když dočetl a v očích mladé krásky
velké zočil slzy, zašeptal: „Té lásky
drahocenné, jež se mrtvých veršů týká,
přeneste stín aspoň jejich na básníka,
o smilování jenž úpěnlivě prosí“ – – –
Vzkřikla úžasem, však v téže skoro chvíli
hlavu na rámě již Svatoňovi chýlí,
jenž jí s oček líbá krůpěj vlahé rosy....rosy...
Takto našlo dvé se dobrých, snivých duší,
kterým nadešly teď sladké chvíle štěstí,
jaké sotva, kdo ho nepoznali, tuší.
Někdy sice také mračna, zlo jež věstí,
čistým nebem jejich lásky přehnala se,
zmizela však vždycky beze stopy zase.
Marně snažila se tajná zloba lidí,
která blaho jiných nerada jen vidí,
pásku přervati, jíž nebe spoutalo je;
jako k mohutnému kmeni slabá réva,
tak se k Svatoňovi něžná vine Eva,
posvětivši všecky myšlenky mu svoje.
Z krásného sna drsné vzbudilo je žití:
za povoláním je Svatoňovi jíti! –
Svatoň oči zas, jež nyní zamlženy,
otevřel a upřel na cizí je stěny.
Bože, jak jsou pusty! Darmo slunce snáší
paprsky své, darmo zlato po nich stele;
úsměvem svým chmury smutku nezaplaší,
ve Svatoňově jež ulehla si čele – – –
10
III.
Města prohlídce a pokloně
řediteli škol den první platil.
Unaven když ve svůj byt se vrátil,
nová tesknota se Svatoně
zmocnila; v dlaň složiv čelo bílé
dojmů vzpomínal, jež prvé chvíle
v mysl jemu vtiskly. S bolem cítí,
že ten idol, jenž mu trůnil v duši,
z nenadání s výše své se řítí,
že jej rámě jakés k zemi kruší,
před chvílí že čísi ruka smělá
vytrhla kus srdce jemu z těla.
Těšil se, že výmluvnými slovy
bude v srdce svěřenců svých klásti
símě vzácných květů – lásky k vlasti,
k světici té, jejíž roucho vdoví
smutek v každém věrném synu budí;
myslil, že jim ukáže ty její
steré rány v rozeklané hrudi,
které dosud ještě krvácejí,
že jim poví, kdo v tom těle drahém
ztopil dýku svou, kdo oním vrahem;
11
v synech bohatců chtěl probouzeti
něžný soucit s chudinou tou bědnou,
doufalť, že, co vzklíčí v srdcích dětí,
v srdcích mužů v plody uzrá jednou.
Běda! vše to bylo pouhý sen,
z něhož dneškem náhle probuzen.
Dosud slyší v duchu ředitele
stařičkého, vlasů jako sníh,
který trávil žití svoje celé
v zaprášených školních světnicích,
jak ho vřelým zapřísahal slovem,
aby ve svém postavení novém
zapíral se maje na paměti,
ve škole že bývají též děti
z rodin takových, jež ve své zlobě
zničiti by mohly učitele,
zvlášť by nemluvil snad příliš vřele
o té slavné našich dějin době,
před českou kdy zbraní tuhla krev
křižákům a do jejich kdy šiků
děsný zmatek vnášel pouhý zpěv
nadšených těch božích bojovníků;
mlčením by onu skvrnu minul,
nejlepší jak naší vlasti syn,
jehož urnou cizinský je Rýn,
v dáli pro své přesvědčení zhynul;
zkrátka – aby nebyl někdy snad
ke slovu svou horlivostí sveden,
osudným jež mohlo by se stát,
za všecko že sám je zodpověděn.
Při rozchodu těmito pak slovy
poroučel se muž ten Svatoňovi,
na čamaru jeho ukázav:
„Doufám, to že sváteční jen háv,
12
do školy však že ho nevezmete,
výstředníkem by vás nenazvali – –“
Svatoňovi dosud líce kvete
studu růžemi; což by se smáli
jemu druzi světa zkušení,
blouznílkovi, který hlásal vždycky,
že má každý svoje smýšlení
– třebas o tom jinak soud zněl lidský –
na jevo vždy dáti vším – i krojem!
Nebude-li sám teď pouhým strojem,
jehož výkon na každičký den
přesně musí býti proveden
zcela podle strojníkova přání?! –
Dlouho ještě s podepřenou skrání
v myšlenky se nořil mladý muž;
teprv den když na sklonku byl už,
od okna se vzchopil, potom klek,
z velké jal se vybírati bedny
kousek po kousku svůj majetek:
pod prádlem stoh knih byl nepřehledný,
do skříně jež pečlivě teď staví;
pro tři obrazy pak v bednu sahá,
nejdražší to srdci jeho hlavy –
otec s matičkou a Eva drahá.
Kterak změnil pokojík se ztmělý,
obrazy když těchto duší tří
zjevily se na zdi nad postelí!
Dlouho Svatoň v pohnutí k nim zří,
mluví s nimi, usmívá se na ně,
v oko ač se slza vkrádá maně.
Útulnost pak jizby stoupla rázem,
po chvíli když novým před obrazem
Svatoň stál – to z rodného je města
vábný koutek, krásná lesní cesta,
13
modříny již vroubí sterou třásní,
na níž vznikla mnohá z jeho básní.
Svatoň po těch drahých obrazech
dlouho těkal zrakem, když pak stíny
večer prodloužil a nehostinný
soumrak všude na stěny si leh’,
vyňal z bedny poklad, jenž byl na dně
svoje housle; Svatoň ve svém hoři
neměl nyní lepších přátel nad ně,
s nimi nejlépe si pohovoří.
Za chvíli již píseň z nich se line,
hráčovy jež city tlumočí:
touha pláče z nich, jíž srdce hyne,
která slzy žene do očí,
šepotá v nich sladká píseň lásky,
zašlé doby štěstí zvoní zkázky,
teď z nich bouří uražená pýcha,
jásá hymnus svobody, pak chvíli
uvězněné ptáčátko v nich kvílí,
posléz usíná – a zmírá zticha – – –
14
IV.
Truchlí země, svraštělou líc halí
neprůhledný závoj šedých mlh,
bez milosti sever neurvalý
zdobu poslední jí s hlavy strh’,
v náhradu pak za nesčetné květy,
které jeho dechem ve hrob klesly,
k řimsám ledné zavěšuje trety,
v okna bájné kapradiny kreslí;
posléz však se sželelo mu země,
kterou těžce ranil zlobou svou,
proto jednou přes noc přikryl jemně
pokrývkou ji lehkou sněhovou.
Svatoň v těchto krátkých, smutných dnech
žije klidný život poustevníka,
který všech se společností zříká;
většinu dne tráví v školních zdech,
u večer pak znaven denní prací
v uzounký svůj pokojík se vrací,
odpočinku hledá u svých knih,
někdy listem ke své Evě spěje,
15
jindy sahá k houslím probouzeje
sladké ptáče, které dřímá v nich.
Zpráva o hře jeho kouzelné,
o lásce, jíž ke svým houslím lne,
Javorníkem záhy rozlétla se.
Nejednou teď chodci v pozdní chvíli
na ulici krok svůj zastavili,
divíce se neslýchané kráse
slavičích těch písní, plných citu,
které oknem Svatoňova bytu
v tichou noc se řinou tlumeně.
A ty sladké písně způsobily,
Svatoňův že život zasmušilý
podroben byl náhlé proměně.
Zvědavým stal Javorník se celý;
ani hodina teď nemíjí,
by se nemluvilo o neděli,
při velké kdy akademii,
kterou ke zmírnění bídy lidské
pořádají dámy javornické,
překvapením velkým dojista
bude koncert, kterým Javorníku
představí se Svatoň – houslista.
Zvláště obec místních hudebníků
ve velkém je stále rozechvění,
silnějším-li nový sok jich není.
Přiblížil se večer vytoužený.
Ve dvoraně velké, jejíž stěny
zrcadly jsou zpola zakryty,
bohatě se sešlo elity;
jako pestré, smavé květy v pláni
na sedadlech září řady dam,
16
obrazu pak toho temný rám
tvoří u stěn ve skupinách páni.
Nezbytný již proslov slečna Stázi
odříkala s malou trochou tísně,
mužský sbor i sólové již písně
odbyly se šťastně, bez nesnází,
potlesku pak salva k uměn chvále
ozývá se skoro neustále.
Síní zvláštní zavanul teď šum,
který ztichl v malém okamžiku:
na koncertním právě podium
objevil se Svatoň. S mnohých rtíků
splynulo v tu chvíli jeho jméno,
sestrčili hlavy hudebníci,
očekávání zřít v každém líci,
jež by asi znělo vysloveno:
Co v něm vězí, uvidíme hned!
Ale mrazné nedůvěry led,
s kterou Svatoně dřív každý vítal,
po prvních už roztál akkordech;
mnohý v posluchačstvu ztajil dech,
starý Vrabec pak, jenž vždycky čítal
k autoritám v hudebním se světě,
ušní boltec nastavoval dlaní,
a když potlesk po první se větě
ztišil, slyšet dušené je štkání
v koutku tom, kde Vrabec dojat krásou
potřásá svou hlavou stříbrovlasou.
Svatoň v potlesku zřel vybídnutí,
proto hrál pak s větší ještě chutí,
a co hrál, to byla báseň celá,
z nadšené jež duše vypučela;
housle jeho tvoří pravé divy,
sotva se jich dotkne jeho ruka:
17
hned se smějí, hned zas v nářek tklivý
dávají se, že až srdce puká,
šepcí modlitbu, jež mysl jímá,
budí vášeň, která v ňadrech dřímá.
Svatoň vzdal se svému citu cele;
dávno průvod skončil pianista,
on však posluchačův ani místa
nevzpomněl a, jak by sám byl, směle
rozepjal teď k nadšenému vzletu
peruti své bujné fantasie.
Píseň jeho jak by z jiných světů
byla vyšla, bouřně srdce bije
tomu, kdo ji slyší. Svatoň stojí
jako ve snách, hlavu k houslím chýlí,
jak by chtěl jim vdechnout duši svoji;
teprv potlesk, plný hromné síly,
kterým po hře dlouho vzduch se třás’,
vrátil snílka skutečnosti zas.
Pořadu pak části ještě zbylé
vyslechnuty pouze ledabyle.
A když program vyčerpán a síní
zábava se volná rozproudila,
o Svatoňovi řeč jenom byla;
mnozí z těch, jimž lhostejným byl, nyní
přátelstvím se jeho vychloubají,
nejeden pak z rozjařených hostí
věděl o něm brzy víc než dosti
zajímavých anekdot a bájí.
Přede všemi okresní teď sudí
Svatoňovi děkoval a spolu
místo nabíd’ u svého mu stolu.
Věc ta prostá leckde záští budí;
uražená paní purkmistrová
vtělila hned hněv svůj v tato slova,
18
jimiž muže z netečnosti viní:
„Pěkně vykonáváš úřad svůj!
To jsi hlava obce? Styď se! fuj!
Čekáš, před nosem až tobě jiní
vezmou to, co tobě příslušelo.
Vidíš soudce! To jest otec pravý,
ten se svojí dcery hravě zbaví, –
ty si svou nech třeba na kyselo!“
Zatím soudce Tichý seznamoval
se svou chotí Svatoně a s dcerou,
modrookou blondýnou to, kterou
auskultant dnes nový obletoval.
Dámami hned hovor zapředen
čarovné hry Svatoňovy chválou,
na krátko však, za chvíli již malou
jinam skromným mužem odveden;
delší dobu vroucně hovořeno
o domácí dramatické hudbě,
o jejího tvůrce hrozné sudbě,
o tom, kterak slavné jeho jméno,
které nemohlo dřív proniknouti
ani v nejbližší své okolí,
cizinou teď širou hlaholí,
o zámořské umělecké pouti
mladých nadšenců, již cizí světy
seznamují s nejkrasšími květy,
které z půdy vypučely naší.
„Když se člověk rozhlédne tak kolem,
vidí, hudba jediným že polem,
na které se ještě nepřenáší
nechutný ten národnostní spor“ –
vmísil teď se soudce v rozhovor.
„Vašnost ráčí míti pravdu zcela!“
auskultant se ozval, jejž to zlobí,
19
že se slečna Fanny od té doby,
co sem přišel Svatoň, obracela
s otázkami k němu přes tu chvíli.
„Věru,“ dotvrzoval Svatoň vřele,
„také mně jsou jisté stejně milí
národností různých skladatelé,
umění tu nade vše je vyšším;
přes to však mi nelze zapírati,
zvláštní rozkoš že mne vždycky zchvátí,
domácích-li mistrů skladby slyším;
zdá se mi, že mluví ke mně z nich
šumot potokův a lesů našich,
zpěvy pastýřů kdes na salaších,
s úbočí pak strání echa smích“ –
„Vy mluvíte jako básník, věru!“
přerušila soudcova jej paní.
V tom již bylo slyšet slečnu dceru:
„Ale, mama, copak nevíš ani,
že pan Svatoň básníkem je taky?“
K auskultantu pak se obrátila
blankytné naň upírajíc zraky:
„Vy přec znáte poetická díla
pana Svatoně?“ Však pán ten mladý
nedbale jen přivřenými rety
vypustiv kouř ze své cigarety
děl: „Já nečtu básní ze zásady.“
Zlostně od něho se slečna Fanny
odvrátila k Svatoňovi zas,
jemuž na rtech lehký úsměv has’,
pronesenou větou vyvolaný.
„Vy jste, slečno, jménem poctila mne,“
promluvil teď ke své společnici,
„bezděky jež krev mi žene k líci;
osudné to domnění a klamné,
20
básníkem že každý může slout,
úměrným kdo třeba veršem píše;
pravda jest, že chtěl jsem letět výše,
duch můj však se nezbavil těch pout,
jež jej stále táhla k zemi zpátky.“
„Jak jste skromný!“ dívka zašeptala
noříc v jeho pohled zor svůj sladký,
po malé pak chvilce se ho ptala:
„A což v hudbě ještě nezkusil
nikdy jste svých, pane, tvůrčích sil?“
„Nezapírám; s pokusy však všemi
jako s poesií dělo se mi:
duše byla plna rajských zvuků,
které srdce k mocnějšímu tluku
pudily, však jakmile je chtěla
zachytiti ruka neumělá,
v prázdné jen se tony rozpadaly,
které rychle hasly kdesi v dáli,
a čím papíru se černal sníh,
nebylo ni stínem citů mých.“ –
Dlouho pak se ještě hovor předl
o rozličných věcech. Čím se více
slečně Fanny ruměnilo líce,
auskultant tím více zlostí bledl,
dýmu vypouštěl vždy větší sloupy;
vidělť s bolestí, jak rychle mizí
autorita jeho, muž jak cizí
před očima ideál mu loupí.
V hovoru jich obrat nečekaný
nastal náhle. Matka slečny Fanny
prohodila žertem k Svatoňovi:
„Zde vám hrozí nebezpečí sterá;
Javorník má mnoho děvčat, která
21
potřebují ženichův – a kdo ví,
útokům-li jejich odoláte.“
Vážnou Svatoň odpověděl řečí:
„Nehrozím se toho nebezpečí,
doufám, že mne kouzlo moje zlaté
ochrání, že vítěz vyjdu z boje.“
Damám chtivým dovědět se kouzla,
otázka táž stejně se rtů sklouzla:
„A to kouzlo?“ – „Snoubenka jest moje!“ –
Jako úder hromu z čista jasna
působilo několiv těch slov.
Slečny Fanny smavá očka krásná
změnila se rázem v chladný kov,
ledový klid rozestřel se tváří.
Za to auskultant měl sterou chuť
nabídnouti Svatoni svou hruď,
ach, vždyť jemu zas ta očka září!
Paní soudcová se blíže k líci
Svatoňovu nyní naklonila:
„Nebojíte se, že vaše milá
může žárlit na mne – na babici?“
A když Svatoň řekl v pousmání:
„Křivdíte si, milostivá paní!“ –
posunula stolici svou blíže,
šeptem pak se jala hovořiti:
„Netušíte, pane, k mému žití
bolestných co vzpomínek se víže.
Čeho se tu nikdo nedověděl,
vám chci říci; od prvních jste chvil
důvěru v mém srdci probudil.“
(Svatoň vzhlédl tam, kde soudce seděl;
toho však už karet svůdné víly
do místnosti druhé přivábily.)
22
„Jediná jsem dcera ze mlýna,
vedle statek sedláka byl Krásy,
jehož synek z přání matčina
měl být knězem. Víte dobře asi,
že nebývá na vsech o rodiny
Montekův a Kapuletů nouze;
tak bylo též u nás. Kdo se viny
dopustil, mne neznámo; vím pouze,
že nás přísný otcův rozkaz vázal:
sousedů si nevšímati svých,
a že také nikdo z Krásových
ve mlýně se nikdy neukázal.
Však co dětem do rodinných sporů!
Nejednou jsme v nestřežené chvíli
někde v koutě Krásova se dvoru
s Jeníkem hrou dětskou pobavili;
o přátelství spojujícím nás
nevěděl však nikdo celý čas.
Sladkého když dětství přešla doba,
domovu nás osud vyrval oba:
Jeník do Hradce šel na studie,
já pak nejdřív k tetě do Podola
– u nás byla trojtřídní jen škola –,
po roce však teta Amalie
dala otci neblahou tu radu,
do Prahy by dal mne do kláštera.
Dojem, jaký budova ta šerá,
starému se podobajíc hradu,
učinila na mne, z duše mně
nevymizí nikdy; tajemně
z černých rámů zbožné abatyše
dívaly se na mne, když jsem tiše
plížila se chodbou ponurou,
každý krok kde ozýval se hlasně;
23
vím, jak hrůzou cvakaly mi dásně,
když jsem před umrlčí komorou
z trestu měla klečet u kříže;
dosud našeho zřím zpovědníka,
jehož zrak jak pohled ostříže
v nejtajnější záhyb duše vniká;
slyším temné zvuky modliteb,
písně, které večer v kapli pěny,
kde jsme divnou hrůzou zachváceny
slýchaly svých vlastních srdcí tep.
Ve smutných těch zdech mi čtyři léta
přešla zvolna. Za tu dobu dlouhou,
po domově ač jsem mřela touhou,
nesměla jsem domů; někdy teta,
někdy rodiče mne navštívili,
na krátkou však jenom vždycky chvíli,
promluvit pak beze svědků s nimi
nesměla jsem, střežena v té době
sestrami jsem byla ctihodnými,
stěžovat bych nemohla snad sobě;
také listy – ovšem po německu –
psávala jsem za dozoru jen,
otec můj pak býval spokojen
slyše o klášteře chválu všecku.
Posléz vězení mé ukončeno.
Když můj kočár přijel do úvozu
před vesnicí, vezli naši seno;
já hned hupky! s kočáru a k vozu,
v brzku pak jak kněžna vznešeně
trůnila jsem nejvýš na seně.
A jak se tak do mlýna již klátím,
vjezd můj budí pravé vzbouření:
klášternici čekali – a zatím
divé se jim vrací stvoření.
24
Já však samou radostí jsem ani
neměla teď nikde dlouho stání;
proběhla jsem mlýna kouty všemi,
hned jsem byla mezi slepicemi,
do chléva hned vrazila jsem brankou
pozdravit se s červenkou a vrankou,
pošeptat jim něco do uší,
hned jsem lezla na stáj po řebříku
matčina si nevšímajíc křiku,
že se to již na mne nesluší – –
Ve zraku vám otázku čtu, zdali
s Jeníkem jsme se přec viděli;
teprve až čtvrtou neděli,
prázdniny kdy se mu počínaly.
Ó té chvíle pro nás osudné!
Shledání a rozchod téhož dne! –
Když se slunce bralo ku západu,
vyšla jsem si za mlýn na zahradu,
soumrak padal k zemi nenáhle.
Najednou kdos dotkl se mne v pasu.
Leknutím se obrátím – a hle!
před sebou zřím mladého stát Krásu.
V rozpacích se počal omlouvati,
smělostí svou že mne poděsil,
nevěděl prý, cit že ho tak schvátí,
že ni pánem nebude svých sil,
až mne spatří. Zvučný jeho hlas
zněl tak měkce, pohnutím se třás’,
že jsem druhu dětských her a žertů
rychle podávala ruce obě;
uchopil je, povznesl je ke rtu,
ale hned mne prudce strhl k sobě,
sladká pak mně šepotaje slova,
líbal mne – ach, líbal stále znova.
25
Nebránila jsem se, bezděky
poddala jsem rozkoši se sladké
chtíc jen, by tak bylo na věky;
žel, že měla trvání tak krátké!
Jak by hrom byl náhle zaburácel,
otce hlas k nám zahřměl nenadále,
který s procházky se poli vracel.
Neptejte se, co se dělo dále!
Soudný den to tenkrát u nás byl!
U Krásů prý bylo ještě hůře,
starý syna do krve prý zbil.
Od těch dob jsem byla jako kuře,
všecka bujnost ze mne vymizela,
těžkou jsem se zabývala prací,
otcově pak vůli jsem se zcela
podrobila s tupou resignací.
Jednou otec oznámil mi prostě,
v neděli že dostaneme hostě –
ženicha, jenž pro mne vyhledán.
Přijel ženich, usedlý to pán
s velkým rudým nosem, holohlavý;
což to tenkrát u nás bylo slávy,
když jsem, ztrativši již vůli svou,
rozhodnému svého otce přání
vyhověla rychle, bez váhání!
Za měsíc jsem byla soudcovou
a tak dítě sedmnácti jar
připoutáno na vždy k žití muže,
který přes čtyřicet let byl stár.
Hořekování již nepomůže,
proto zamlčím, jak bylo se mnou;
vy však usoudíte myslí jemnou,
můž-li šťastnou učiniti ženu
starých sobců mrzutých druh ten,
kterým žena otrokyní jen,
26
pro něž sklenice má větší cenu.
Jedinou v tom útrap plném čase
útěchou mně dceruška má byla,
která se mně za rok narodila.“
„„ A jak bylo s Krásou?““ Svatoň ptá se.
„Neviděla jsem ho od těch časů,
slyšela jsem však, že za dvě léta,
starého když pochovali Krásu,
nechav studií se chytil světa.
Po letech prý oženil se v Praze
se zámožnou vdovou, ale štěstí
nechtělo mu v domácnosti zkvésti;
ženitba mu přišla příliš draze,
v salon jeho ženy mladí páni
bývají prý velmi často zváni.
Vzpomínka naň, vybledlá již časem,
o níž mněla jsem, že vymřela,
oživla, jak vás jsem uzřela;
podobenť vám postavou i hlasem“....hlasem...“
Ukončivši zpověď utřela si
slzu, kterou vynutil jí z oka
smutný osud nešťastného Krásy.
Také Svatoň vzdychl ze hluboka
nad ženou, jež nepoznala štěstí,
soucitu jež jata projevem
děkuje mu vřelým úsměvem,
který cestu slzami si klestí.
Společnost když na náměstí blízkém
loučila se, Svatoň ruky stiskem,
který vřele opětován byl,
ženě nešťastné rád přislíbil,
že v jich domě navštíví je záhy.
27
Na loži pak svém se dlouho zmítal
beze spánku; Evy zjev se drahý
jako hvězda před zrakem mu kmital.
Kéž by tady byla! – Potom snil,
jakou by as doma radost měli
vidouce, jak Javorník dnes celý
svými houslemi si podmanil....podmanil...
28
V.
Svatoň, jenž dřív rád se vyhnul společnostem,
v domě soudcově teď častým býval hostem;
vábilo jej cosi k nešťastné té paní,
která románem svým prvním při setkání
dobyla si jeho vřelé sympathie;
často spočinou teď oči jeho rády
na postavě kypré, dosud plné vnady,
vždy pak mocněji mu srdce v těle bije,
v mysl neodbytná myšlenka se vtírá,
že by tato žena, po celé jež žití
připoutána k starci uvadá a zmírá,
jiného svou láskou mohla oblažiti;
často se mu zdá, že temné oko její,
na soudce jež hledí v lhostejnosti chladné,
rázem zaplane a září ohnivěji,
kdykoli jen na něj – na Svatoně – padne;
šťasten je, že s tváří oné trpitelky
v přítomnosti jeho prchá smutek velký,
aspoň na chvíli že běd svých zapomíná,
na okamžik že v ní žije duše jiná.
29
Opět zazvonil dnes u soudcova bytu.
V pokojík jej vedla služka švitořivá,
při tlumeném lampy růžové kde svitu
na pohovce paní domu odpočívá.
Stanul zaražen, když soudcovu zřel paní
v lehkých nedbalkách, jež netajily ani
bujných oku ňader; k odchodu se chystá,
se svého však žena rychle vstává místa,
dále hosta zve, jenž v zmatku šeptá cosi,
s úsměvem zrak klopíc za omluvu prosí,
útočištěm pak jí alkovna je tmavá.
Vrátila se brzy; pestrý župan měkký
halí vnadné tělo, tušiti však dává
žíznivému zraku kypré jeho vděky.
Bůh ví, co se v nitra Svatoňově dělo!
Oheň pálí v žilách, krev se k hlavě žene,
vždycky zahoří mu nachem líc i čelo,
kdykoli se ženy rámě obnažené
jeho ruky, hlavy, šíje dotkne maně –
a to ku podivu často dnes se stává;
až se rozkoší mu zatočila hlava,
když se vedle paní octl na divaně,
na tváři když horký dech ucítil její.
Však i klidná jindy, rozvážná ta žena
změnila se dnes, je mocně rozechvěna,
prsa, jako když se rozskočiti chtějí,
vzdouvají se prudce, nozdry se jí šíří,
líce bledne hned a hned se krví pýří.
Jejich rozmluva co chvíli mlkne, vázne,
a kde jindy hovor duchaplný znívá,
nejednou se ozve pouhé slovo práznéprázdné,
za něž mysli prudké pohnutí se skrývá.
Sedli k pianu, však zmatku neunikli;
jako by zlé síly proti nim se spikly,
30
sotva mohou s místa, chyba chybu stíhá,
místo not rej skřítků před zraky se míhá,
stále přibývá jich, jsou jich celé lesy,
nyní seskakují v smíchu na klávesy,
pokoušejí hráče, po prstech jim skáčí,
hlavy jejich stále blíže k sobě tlačí,
stále blíž a blíže – –
Svatoň z nenadání
na rtech ucítil rty rozvášněné paní,
jež se nedovedla ovládati dále – – – –
Jako zděšeně své kroky poutník staví
hroznou nad roklí, když jícen její tmavý
ozáří svit luny jemu nenadále:
tak se Svatoň náhle zarazil, když zhlédl
děsnou propast, která u nohou mu zela
a k níž démon vášně kroky jeho vedl;
lunou, která právě z mraků vycházela,
vidina, jež náhle před zrakem mu tane:
jeho Evy líčko bledé, uplakané....uplakané...
Svatoň náruživým oním pod pocelem
osykou teď zachvěl na těle se celém,
rázem uhasí mu plamen vášně v hrudi,
za ni ošklivost se tam a hnus teď budí;
pryč s tohoto místa – rychle! – Ale žena,
podlehší již cele nezkrotnému chtíči,
tušíc jeho záměr v cestu se mu týčí,
ruce k němu spíná, padá na kolena,
aby neodcházel, prosí, zapřísahá,
se země zas vstává, ramena mu nahá
ovíjí kol šíje, sténá, pláče, kvílí – – –
Zoufalý ten zápas trvá drahnou chvíli,
darmo Svatoň mírně vymknouti se snaží
31
svírajícím loktům rozvášněné ženy;
posléze však prudkým rozmachem svých paží
odstrčil ji mocně, do blízké že stěny
hlavou vrazila, a prchal z pokojíka,
kde jak šílená se žena svíjí v křeči,
trhavou mu klne, nesouvislou řečí,
bílé zuby do rtu zatíná a vzlyká – – –
Svatoň dlouho ještě potom odlehlými
uličkami bloudil, nedbal tuhé zimy,
nedbal, vichr sníh že do tváří mu žene,
léku hledal pro své čivy pobouřené.
32
VI.
Vonné fialky se modrým okem
dívá stráň, jak zima prchá skokem,
příroda jak probírá se ze sna –
Vesna je tu, krásná, smavá Vesna!
Půvabná ta děva krajem chodí,
kam jen útlá nožka její kročí,
bujarý se, nový život rodí,
a jak dechne vrchu na úbočí,
rozkolébají se květné zvonky,
sklánějí se skromné anemonky.
Jaké jsou to, pane Bože, divy!
Tam, kde včera ještě naposled
sever dýchal zkázu, sypal led,
teplý jih dnes tančí dovádivý.
V Svatoňově drahém rodném místě
– v útulném a věčně klidném Háji –
jara příchodem je jako v ráji;
v něm kdo žije, blaženým je jistě.
Žel, i v tento ráj že had se vplížil!
Eva prostřed jarní nádhery té
prolévala často slzy skryté,
33
srdéčko bol neznámý jí tížil,
s tváří nach a s víček plašil sen,
Darmo stará matička se ptala,
co ji bolí, darmo přemítala,
dceřin zrak proč bývá zarosen;
tichý vzdech jen byl jí odpovědí,
Netušila stará matička,
v pozdní době, sen kdy na víčka
dávno jiným snesl se, že sedí
Eva dosud ve svém pokojíčku,
palčivých slz stopy v bledém líčku,
že vždy znovu osudná čte psaní,
jimiž jakás „přítelkyně pravá“
poslední ji dobu zasypává.
Každé jejich slovo těžce raní
útlou její duši nevinnou,
každé z nich jed smrtonosný roní,
který stále zvolna kane do ní.
Čistou bytostí vždy Evinou
zalomcoval hnus a trpký žel,
list když obdržela bezejmenný,
psaný rukou neznámé jí ženy,
Svatoňovu čest jenž urážel;
byla o tom pevně přesvědčena,
neznámá co ona píše žena,
smyšlenka že jest, lež mrzká jen,
věřila, že Svatoň nevinen –
a přec často pochybností roje,
nocí bezsenných, muk sterých zdroje,
vznikaly jí v srdci rozteskněném.
Hnusil se jí boj ten zákeřnický,
nejednou již chvěly nad plamenem.
osudné se listy, ale vždycky
v úkryt svůj se navracely znova.
Nejednou též v listě pro Svatoně
34
chtěla vtělit bol svůj němý v slova,
darmo však se pokoušela o ně;
často ve větu již rozepsanou
palčivé jen slzy za ně skanou.
Poslední však list, jejž z Javorníka
poslala jí tajná přítelkyně,
o Svatoňově tak hlásá vině,
nezvratný že úmysl v ní vzniká;
zvědět pravdu, byť ji zahubila!
„Nevěřte!“ – to slova listu byla.
„V sličném těle velmi často bije
zrádné srdce, tvrdé, bezcitné;
klnu zrádci, avšak líto mi je
zrazené, když pozdě procitne.
Ubohá! Snad důkazy mít chcete
o nevěře svého snoubence?
Vizte mne! I mne již do věnce
obětí svých bídák onen vplete.
Nic mu svato; pouto čisté lásky,
ruměn studu dívky nevinné,
samým Bohem posvěcené svazky,
vytoužené blaho rodinné –
vše mu hříčkou, kterou pro zábavu
rozbit, zkazit mní se býti v právu.
Probůh, jenom slabou nebuďte,
z ňader jej i z hlavy zapuďte!“ –
Svatoňovi, který dosud neví
o mukách své zbožňované Evy,
není lépe; od osudné chvíle
v domě soudcově již jako dřív
není ke všem lidem důveřiv,
často svěsí hlavu zasmušile,
bolí ho, že oklamán byl ženou,
hrou a slzou její naučenou.
35
Často v duchu dělá výčitky si,
pohledem že každým, kterým kdysi
utkvěl na postavě ženy oné,
hřešil proti Evě bezúhonné.
Ani příchod jara úsměvného
nezaplašil chmur těch z mysli jeho;
bez cíle se toulá po okolí
Javorníka, prochází se v poli,
ví však sotva, co se kolem děje;
neslyší, co mladé listí šeptá,
nedbá ani; do prachu-li zdeptá
mravence, jenž přes cestu mu spěje;
a když z dumy probudí jej časem
skřivan svojí písní jásavou,
s kterou se mu vznáší nad hlavou,
ne již jako ji údy slunným jasem,
slzou pouze oko blankytné
v úsměvu mu bolném zasvitne.
Houslím jeho mrtvý klid teď kyne,
a když přece zpěvných strun se dotkne,
ne již zpěv, z nich žaloba teď plyne,
která srdce ostrým mečem protkne.
Svatoň sobě všímal lidí málo,
ale paní, u které byl v bytě,
nosila mu zprávy svědomitě
o všem, co se kolem něho dálo.
A když posléz na domluvu taky
zbystřil svoje nevšímavé zraky,
proměny se zhrozil, kterou spatřil:
nejeden, kdo dříve s ním se bratřil,
vyhne se mu nyní na potkání,
dívky před ním klopí zrak a paní
s úsměškem naň netajeným hledí.
Svatoň v duchu ptá se zas a zas,
36
příčinou co náhlé změny as,
ale marně hledá odpovědí.
Konečně ji našel. Za večera,
když se jeho pokoj víc a víc
do vlídného nořil pološera,
ve dveřích se zjevil – Evin strýc.
Po výměně pozdravil ten krátce
pověděl, co v Javorník jej vede;
vyprávěl, jak Evy líčko bledé
nápadným, už dávno bylo matce,
kterak dlouho pátrala pak darmo
po neznámé smutku příčině,
z hloubi stonů soudíc jedině,
přetěžké že asi jeho jarmo,
až přec našla původ jeho jistý:
překvapilať jednou pozdě v noci.
svoji dceru čtoucí jakés listy;
Eva hned je chtěla skrýt, však mocí
matka jí je vyrvala a z nich
zvěděla, proč Evě víc a více
hlavička se kloní, vadnou líce,
zvonivý proč její ztichl smích;
čeho se v nich dočetla, ať též
Svatoň zví a poctivě ať vyzná,
pravda-li jich obsahem či lež. –
Domluviv ta krátká slova řízná,
svazek listů podal Svatoňovi.
Příchozího rozrušen ten slovy
chopil se jich, sotva že však jen
nahlédl v ně, stanul ohromen;
z psacího pak stolku vyňal hbitě
malý lístek, soudcova jímž žena
pozvala jej kdys, – a okamžitě
jeho domněnka je potvrzena:
37
není pochyby – i tyto lživé
dopisy jsou psány dojista
rukou oné ženy podlé, mstivé;
ejhle, šlechetná to její msta
za zhrzenou lásku! – V Svatoňově
hrudi stále přibývalo hněvu;
co tu nízkosti je v každém slově!
Kterak asi ubohou to Evu
bolelo, když mrzké lži ty četla!
Ó, by mohl větru perutmi
zaletět k ní, do čiré by tmy
těžkých pochyb vmetl paprsk světla!
Nyní teprv rozumí té zlobě
úsměšků, jež v poslední jej době
stíhaly, ať kročil kamkoli;
otrávivši bídácká ta žena
Evin klid, i ve svém okolí
dobrého jej zbaviti chce jména.
Svatoň chvílemi jak šílený
v spravedlivém hněvu sobě vedl:
vlasy rval si s hlavy, hned zas zvedl
pěsti zaťaté a do stěny
zběsile bil jimi ze všech sil,
ke vchodu hned hnal se rozzuřeně,
aby soudcově se pomstil ženě,
vlastní rukou by ji zardousil,
hned se zase ode dveří vracel,
jako opilý se zapotácel,
na lože pak v hořkém pláči klesl...
Evin strýc hned potom druhý den
radostnou zvěst neteři své nesl,
miláček že její nevinen.
38
V hloubi duše Svatoň roztrpčený
odumřel vší lidské společnosti;
celým světem jsou mu čtyři stěny
pokojíka, který v sobě hostí
nejdražší mu poklad – hojně knih,
přítelkyň těch vzácných, nevšedních,
přetvářky jež neznají a klamu.
Okolím byv zrazen k sobě samu
vrátil se, v svém nitru hledal sebe.
A v ten jeho pokojíček těsný
brzy po příchodě sličné Vesny
padl jasný paprsk, úsměv nebe:
navštívila Musa jej a vřele
na horkém ho políbila čele.
Za psacím teď stolkem v pozdní chvíle
sedal Svatoň s rozjařenou lící
sám a sám, jen lampa v jeho díle
byla mu vždy tichou společnicí.
Však ne – nebyl sám; vždyť viděl v duchu
svět, jejž právě tvořil, plný ruchu,
a tak často, na papír když bílý
zachycoval myšlenek svých příval,
s osobami těmi hovoříval,
v dramatě jež jeho působily.
V době těchto tvůrčích okamžiků
všedního jsa světa vzdálen křiku,
obklopen jen hrdinů svých sborem,
mladý muž byl nejšťastnějším tvorem.
Pod rukou mu dílo rostlo divem,
a než luzný máj se na přírodu
usmál – slzu ještě v oku snivém –,
dospělo již k poslednímu bodu.
Společností známějšího jména,
v Javorník jež právě zavítala,
39
Svatoňova práce uvedena
na jeviště. Zvědavou se stala
většina zas obecenstva, které
Thalie v své kobky láká šeré.
V obecenstvě, které shromáždilo
nejnovější Svatoňovo dílo,
napjetí se za okamžik malý
proměnilo v úžas neskonalý.
Osoby, hle, jež se pohybují
na scéně, jež trpí, zradu kují,
jejichž slovy, posuňky a činy
básník řeší otázky si dané,
nejsou lidí pouhými jen stíny,
fantasie plody rozehrané, –
ne – to vesměs naši dobří známí,
povahy i mravní trpaslíci,
lidé, kteří všude na ulici
každý den se potkávají s námi,
Kdo by neznal záletné té ženy,
líčenou jež důvěrností svojí
nástrahy všem mladým mužům strojí?!
Vedle její manžel podváděný,
chtící vždy, co přáním jeho paní,
loutka, která smích i lítost budí, –
prstem možno ukázati na ni.
A ten hejsek s prázdnou hlavou, hrudí,
ale s kapsou zlatem hlaholící,
které zdědil po lichváři strýci
a jímž v každém sporu porazí tě –
v Javorníku zná jej každé dítě! –
Jedni smáli se, zlost měli jiní,
a když v posled opona se snesla,
slyšet bylo zcela různá hesla,
potlesk se i sykot ozval síní.
40
Druhý den se všude mluvilo jen
o dramatě Svatoňově novém,
ten je chválil, ten byl nespokojen,
brzy strany tvořily se, slovem:
stojaté se jindy vody zdejší
rozčeřily bouří nejhroznější.
K paní soudcově prý záhy z rána
musil lékař, neboť od té doby,
z divadla co přišla uplakána,
stále na ni přicházely mdloby – – –
Blesky, jež se křížily den celý,
brzy po té na Svatoně sjely:
došlo ho sem za několik dní
vybídnutí cestou úřední,
po jiném by ohlédl se místě.
Čí to dílo, Svatoň věděl jistě,
tušilť, soudcova že mstivá žena,
jeho dramatem jsouc uražena,
muže přinutí, svým aby slovem
odklidil, co v cestě jí teď stálo.
Mladý muž byl zarmoucen tím málo,
vždyť tu dávno rozžhaveným kovem
pod nohama půda pálila ho;
proto také, naposled když šel
z Javorníka, nezajal ho žel,
hruď mu spíše naplnilo blaho – – –
41
VII.
Častějšího potom stěhování slasti
několikrát ještě zakusil muž mladý,
v západní až naší české země části
stal se učitelem; pevně doufal, tady
poslední že bude jeho působiště,
klidnější že život nastane mu příště....příště...
Hájecký ty vlídný kostelíčku malý,
dávno zdi tvé tolik lidí nevídaly,
jako se jich dnes tu hromadí a tísní!
Žel jen, že jich zbožná nepřivedla touha
poklonit se Bohu, oslavit jej písní!
Kroky jejich vedla zvědavost sem pouhá:
Svatoň k oltáři dnes vede svoji Evu!
Se sklopenou hlavou bledá dívka klečí,
varhan neslyší ni velebného zpěvu,
knězovy ni dlouhé blahopřejné řeči,
neví o pohledech družek v tuto chvíli
nořících se v každý záhyb toalety,
42
nemá tušení, jak starostlivé tety
jazýčky dnes hbité zvlášť si nabrousily;
pro ni není světa jiného než v ráji,
o němž po několik let už toužně snila,
přes jehož teď práh krok první učinila.
Jedna myšlenka jen duši plnila jí
v okamžiku tom: jest Svatoňovou ženou!
Zdá se jí, že náhle nad ní na oltáři
veseleji všichni andílci se tváří,
k ní že sklánějí se s lící rozjasněnou
hlasně plesajíce: Již jsi jeho ženou!
Bylo jí v té chvíli, jakoby si měla
srdce mroucí slastí, nad niž není větší,
tady před oltářem vytrhnouti z těla,
milenému muži, vedle ní jenž klečí,
s jásotem je vložit v náruč otevřenou:
Vezmi si je, vezmi, vždyť jsem tvojí ženou!
– – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Po přípitku když se posledním už hosté
rozešli a Svatoň láskou roztoužený
kolem pasu mladé, zbožňované ženy
ruku ovinul, zdá Evě se, že roste
po mužové boku – náhle vidí zase,
šibalsky jak Mílek tamto usmívá se
v koutě ložnice a zakrývá si líce – –
Dnes má země o dva šťastné lidi více.
43
VIII.
Klidnou selanku teď mladí lidé žijí,
zvláště zrakům dobré, milující Evy
všecko vůkol v světle růžovém se jeví,
pro ni celý svět jen dýše poesií,
po starostech sladkých, jež jim působilo
bytu – útulného hnízda – zařízení,
jako v ráji šťastných lidiček dvé žilo;
trud a smutek u nich nikdy hostem není,
pokojíky vlídné, kuchyně i síňka,
kudy otáčí se švarná hospodyňka,
stále veselým se ozývají zpěvem.
Unaven-li Svatoň nebo s malým hněvem
ze školy se vrátí, žínka starostlivá
brzy zlověstné mu mráčky slíbá s čela.
Ale přece Svatoň není šťasten zcela,
mnohou – mnohou hořkost před svou Evou skrývá.
Bolí jej, co děje v posledním se čase
ve veřejném našem životě; směr cizí,
nezdravý a zhoubný všude ujímá se,
víra v ideály víc a více mizí,
44
vlastenectví pak jen veteší je pouhou,
nad níž přezrálí již duchem mladí páni
rty své ohrnují v němém pohrdání.
Celou onu dobu obrození dlouhou,
nadšení kdy muži, vzorně obětaví,
všecky síly své i majetek svůj celý
povznesení lidu v oběť přinášeli,
nová generace na pranýř teď staví.
Svatoň není z těch, kdo před novými směry
oči zavírají, uvítal proud, který
v naše písemnictví vnesl snahu novou:
život líčiti, jak skutečně se jeví;
však co nyní pravou poesií zovou!
Mladých literátů polotemné zpěvy
formou zhrdají – a myšlenek v nich není.
Na to, našemu co lidu bylo svato,
národní co jaksi tvořilo mu jmění,
jedovaté sliny metají a bláto.
Moderní ta mládež na národním těle
nejcitlivějších míst vždycky vyhledává,
na ně vrhne se a spáry do nich směle
zatne šakalů jak lačných smečka dravá;
hlásá nestoudně, že vše, čím chlubíme se
v umění a vědě, v cizím vzrostlo lese,
sousedních že kmenů vzdělaných je prací,
trhá prapor, pod nímž otcové kdys stáli,
kácí lidu modly – jeho ideály,
zlato bere mu a pozlátko mu vrací.
Kletba onomu, kdo děti nezkušené
svedl na scestí a slepě v před je žene!
Kam to spějeme? Tak často sama sebe
ptá se Svatoň, v duši myšlenka se hrozná
plíží mu, že pozdě snad už národ pozná
upíra, jenž z těla vřelou krev mu střebe.
Roztrpčen tím zjevem, otravnými hesly,
45
která beztrestné se vykřikují všude,
Svatoň v duchu sobě děsný obraz kreslí,
jaký vlasti naší příští osud bude;
vidí, svedený jak národ prostřed boje
odhazuje zbraň a nepřátele svoje
vítá s jásotem; svůj rodný jazyk sladký,
jímž je modlitbám jich učívaly matky,
děti hanobí; již z nedávného času
hranic nepoznáš, jež dělily dva kmeny:
slabší silnějšímu vzdal se bez zápasu,
splynul s ním jak s řekou potok bezejmenný.
Svatoň před děsnými těmi myšlenkami
ochrany vždy hledal po Evině boku;
v chvílích takových, kdy spolu byli sami,
myšlenky kdy téměř četli sobě v oku,
rychle zapomínal na všecky své trudy;
hovor jejich pak se vždycky ztočil záhy
na rodiště jejich – na ten koutek drahý,
v duchu vraceli se k oněm místům, kudy
v rozpuku své lásky rádi bloudívali:
podél řeky šumné, nad níž strmé skály
ponořeny v dumy, rozsáhlého sadu
po klikatých cestách, loukou vedle trati,
která ohromnému podobá se hadu,
po stezičce úzké, jež se v lesy tratí,
ale nejčastěji jejich mysl chvátá
po travnaté mezi v ona pole zlatá,
vstříc kde srdce jejich sobě zabušila...
Takto ve vzpomínkách prožívají znova
lásky první chvíle, sladkého kdy slova
trpká dissonance žití nerušila.
A když prázdniny se zlaté přiblížily,
s jakou radostí v Háj vraceli se milý,
v náruč těch, jichž krev jim probíhala tělo!
46
Mladým manželům tak v nerušeném blahu
minula dvě léta, od jejich se prahu
štěstí nehnulo, jež tady zdomácnělo.
Jasné obloze se podobá jich žití,
o níž myslíš, že se němůž’ zachmuřiti.
47
IX.
Hájecký ty kostelíčku malý,
což tvůj oltář, jindy jasný tak,
ve smutek dnes hluboký se halí?
Kamkoli jen obrátí se zrak,
všude černá roucha, která věstí,
nestálé jak je to lidské štěstí.
Na tom místě, před lety kde dvěma
se Svatoněm Evu spojil kněz,
mladá žena v slzách tone dnes,
Svatoňovu hruď rve bolest němá:
v těsné rakvi prostřed kostelíka
Svatoňův ach! tatíček tu leží!
Naděje co, květinky té svěží,
zahynulo přiklopením víka!
Svatoni se zdá, že v rakev ztmělou
zavřeli mu duši jeho celou.
Kraj když všecek zahalil se v květ,
k smrtnému jej lůžku tatíčkovu
zavolali; rychlíku mu let
zdlouhavým byl tenkrát, čas vždy znovu
na vteřiny měřil strachem hyna,
48
tatíček že nepozná již syna.
Nepoznal ho; málo před tím chvil,
nežli Svatoň doklopýtal k loži,
anděl smrti – truchlý posel boží –
ve hlavách se tiše postavil.
Darmo Svatoň bolem přemožený
volal otce nejsladšími jmény;
ústa sevřená se nezachvěla,
zhaslý zrak se neotevřel, ani
drahá ruka, nyní zledovělá,
nepovznesla již se k požehnání – – –
Nevlídný je dnes ten kostelíček;
s vůní kadidla dým sterých svíček
v nerovném se, tuhém utkal boji,
žalmy kněží, osiřelých stony
se zádumčivými varhan tony
v nejtruchlivější se píseň pojí,
při níž srdce plno svaté hrůzy
bezděky se zastavuje v chůzi – – – –
Zdrcený když bolem kladl syn
vlastní rukou otce v země klín,
nebyl schopen myšlenky ni pláče,
divů nezřel, které jaro tvoří,
neslyšel, jak v posměch jeho hoři
na blízku se rozjásalo ptáče – – –
Odletěly písně z bytu Svatoňova – –
Mladý muž teď často hlavu hořem svěsí,
zvlášť když na domov teď smutný vzpomene si,
49
milená kde truchlí matička – již vdova.
Zlatá matička! Jak trpí nyní asi
toho ztrativši, jenž po všecky jí časy
oporou a hvězdou v temnotách a v lítém
boji s osudem byl nejpevnějším štítem!
Příšerným teď jizby ony děsí tichem,
žertovné v nichž často znělo dříve slovo,
srdečným jež leckdy ozvaly se smíchem.
Hle, ta lenoška – toť místo tatíčkovo!
Na celý z ní pokoj pohled se mu skýtal,
noviny v ní svoje oblíbené čítal
po denním si večer hově zaměstnání;
matičce se často zdá, že malá chvíle
minula, co povstal z lenošky své milé,
ale marně čeká, kdy se vrátí na ni;
a když po snu pravda nastoupí zas holá,
její zrak slz proudům novým neodolá.
Kéž jsou prázdniny! Snad podaří se dětem
aspoň na chvíli bol krutý zažehnati,
který zachvívá teď stále drahým retem,
úsměvu snad kouzlo v oko se zas vrátí –
Zdálo se, že příchod Evy se Svatoněm
na prázdniny s sebou přinesl vzduch jiný
a že na útěk se za nedlouho po něm
z oživlého domku daly temné stíny.
Žel, jen zdálo se tak! Hrdinsky si vedla
drahá matička jen před dětmi; jak chvíli
o samotě přec ji někdy zůstavili,
déle zadržeti slzy nedovedla.
Často zastihne tak Svatoň v hořkém pláči
50
rodičku svou drahou, když se nenadále
domů navrátí; chce těšiti ji, ale
také jemu slzy do oka se tlačí,
a když v dlaně sevře drahou hlavu její
a ret na stříbrné tiskne vlasy ony,
za potěšná slova hluboké jen stony
z hrdla sevřeného jemu vyrážejí.
V chvíli takové vždy myslí, jak as bude
drahé duši té, až ku konci se schýlí
prázdnin krátký čas: dost mít-li bude síly?
nevypláče oči si již nyní rudé?
Však i matička se oné chvíle leká,
na čelo kdy křížek udělá zas dětem –
Bože, a ta chvíle již je nedaleká!
Podzimní zas větry rozletí se světem,
mlha zavěsí se na stromy a keře,
truchlivé dni budou zvolna míjet v šeře,
v němž i v srdce mocněj padá bolu tíha.
Chvílemi též naděj duší se jí míhá:
severní ty větry nejen led a sněhy,
ony přivanou též vánoční nám svátky,
plné třpytu, kouzla, poetické něhy,
a zas v náruč vřelou milované matky
pospíší si děti! – Však ta radost brzy
parou mizí, v oko nové trysknou slzy;
ach, vždyť letos první vánoce to budou
truchle – bez tatíčka! – Ó, pak teprv pozná,
kterak její sudba těžká jest a hrozná,
jak je bědnou ženou, opuštěnou, chudou –
Darmo Svatoňova rodička se
obávala svátků vánočních;
dřív než chladný podzim stromů kráse
konec učinil šat strhav s nich,
51
hrozná zvěst zas zoufalého syna
domů volala – ; den nežli zhas’,
Svatoň s Evou zlomen stanul zas
u smrtného lože matiččina – – –
Žalostný to pohled, drtící,
na hasnoucí zvolna světici!
Svatoňovi srdce krvácelo
při pohledu, jak ta duše drahá
odlétá, jak na zsinalé čelo
kostnatou svou rukou smrt už sahá – –
A když v hlubém tichu za šera
nenasytná ona příšera
bezmocnou svou kořist uchvátila,
zoufalý se ozval nářek těch,
jejichž bolest dosud němá byla.
Svatoň však už neměl slz; jen vzdech
ze rtů sevřených se vydral dlouhý
a v tom okamžiku duší mihla
myšlenka se jemu nevystihla:
člověka-li práce, sny a touhy
pro vše věky rázem nezahynou,
sotva rakev zasypali hlínou, –
rodičko má zlatá, blaze Tobě,
za krátko že odpočineš v hrobě,
který v sen tě věčný zkonejší,
z něhož nic už, nic Tě nevyruší;
vždyť Tvůj duch se sejde s drahou duší,
bez niž život smrti hroznější!
52
X.
Zbledlou líc jak polévá zas nachem,
pocity jak blahé nítí
ve hrudi, jež přede chvílí strachem
o dvojí se žití
chtěla rozskočiti,
první dětský pláč!
Zapomíná matka okamžitě
na smrt blízkou, na bolesti,
vidí jen své zbožňované dítě,
nepoznané štěstí
náhle jí tu věstí
první dětský pláč.
Čaroděj to moci neslýchané!
Všecko změní v krátko chvíli:
ovcí vlk, pán otrokem se stane,
všecko sloužit pílí,
jizbou zakvílí-li
první dětský pláč.
53
Ten dětský pláč se v Svatoňově bytě
teď ozval náhle....náhle... Šťastných lidí dvé
se zahledělo na plod lásky své,
tak draze, krví vykoupené dítě.
Hle, zdá se, že to malé stvořeníčko
s tím bídným světem spokojeno není,
neb stále více rdí se jeho líčko,
teď na bradičce zříti lehké chvění –
teď hlasný pláč už z hrdélka se dere,
ač ze zavřených oček zpod víčka
se nevykradla dosud slzička.
Hned robátko v svou náruč Svatoň bere
a nejdražší svůj poklad matce mladé
pak opatrně v bílé lokty klade
řka usměvavě: „Tu máš – naše dítě!“
A bledá Eva přitiskla je hbitě
k svým plným ňadrům – – – –
Slastí nepoznanou
hruď mladému se otci plnila,
když viděl, kterak dcerka rozmilá
se k životu má, po líčku až kanou
jí praménky dva potu. Kolikráte
se sklonil k ní a zlíbal vlásky zlaté!
A když ji Eva nasycenou, spící,
zas uložila vedle sebe, tiše
se vzdálil po špičkách a sotva dýše
v kout usedl a s usměvavou lící
tak poupátko své pozoroval z dáli,
s nímž ve snu jistě andílci si hráli.
Teď žije Svatoň cele svému děcku,
to robě útlé, červíček ten slabý,
mu vyplňuje mysl jeho všecku
a k sobě jen zor jeho stále vábí.
54
Ba škola otci mladému je trýzní,
tam vteřina mu každá věčností,
kdy po dcerušce duch mu práhne žízní.
Jak šťasten je, když posléz vyprostí
jej z povinnosti trapné zvonu hlas!
Ó, kterak vesele vždy domů chvátá,
když veselá a čilá Duška zlatá,
a kterak strach mu připne peruť zas,
když pomyslí, že hlavička ta malá
teď na stranu se smutně kloní snad
a zlověstným jí palem čílko sálá – – –
Krev tuhne v žilách, s žárem mrazný chlad
se střídá v těle, srdce v chůzi stane,
když přes práh bytu stoupá s němou bázní,
že od dětského lůžka ve sluch zazní
pláč zoufalý mu ženy milované.
Však jaká radost blyskne jemu okem,
když z postýlky dvě jasné pomněnky
naň zasmějí se čtveračivě! Skokem
pak u malé se octne dívenky,
v tvář buclatou hned polibení steré
jí tiskne prudce, na ruku ji bere,
s ní chodí, běhá, skáče po pokoji
a šťasten je, když malou ručku svoji
tak vplete Duška v husté jeho vlasy
neb se světlým když jeho knírem hrá si,
až slzami se zrak mu zakalí.
Tak Svatoň chůvou dcerušky je své,
co zatím pravá chůva zahálí
a darmo Dušku ve svou náruč zve;
když únava pak přivírá již víčka,
muž opatrně do teplého lůžka
svůj klade poklad – svého andělíčka –
a kolébavkou volá spánku bůžka.
55
Spinkej, zlaté dítě,
dcerko maličká,
píseň konejší tě
tvého tatíčka.
Snové, zlatí motýli,
v letu staňte na chvíli,
a kdo z vás teď křídla svěsí,
děťátku kéž usedne si
lehce na víčka!
Dušička již pílí
z těla do ráje,
s andílky tam chvíli
sobě pohraje.
Hle, jak sladce usmívá
tvářinka se zářivá!
To se za andílky honí
po lučině, která voní,
v smíchu chytá je.
Tiše, ptáčku, tiše,
zmlkni přece již,
ať nám ze snu říše
Dušku nevzbudíš!
Počkej jen, až zase zpět
z ráje přijde na náš svět,
nevím, zdali tebe ona
švitořením nepřekoná.
Ztiš se, ptáčku, ztiš!
Když usne, Svatoň zabaví se prací,
však jakmile se pohne na kolébce
a s pláčem procitne, hned k ní se vrací,
ji líbá, slova lichotná jí šepce – – –
Čas míjel tak a v síních veselých
teď často zvonil malé Dušky smích,
když najednou – – – – –
56
XI.
Je tmavý, smutný večer podzimní.
Ston větru, který listí sežloutlé
rve se stromův a žene před sebou
tam s polí v mrtvé města ulice,
kde plynové se před ním plameny
hned krčí, hned zas sebou zmítají,
tak v komíně se smutně ozývá
a dveřmi občas zalomcuje tak,
že děti strachem sotva dýchají
a těsněji se tulí k matkám svým;
teď s oblaků se prudký snesl déšť,
jenž zabubnuje časem na okno
a k spěchu nutí chodce pozdního.
Tak venku jest; však jasno, veselo
je v Svatoňově bytě: nemoc zlou
tam malá Duška šťastně přestála
a po dlouhé dnes době poprvé
zas usmála se na svou matičku.
Té blaženosti mladých rodičů,
když zasvitnul jim první úsměv ten!
57
Kol pasu Svatoň ujal Evu svou,
ta v náruč jemu padla blažená
a radostí v pláč oba vypukli,
vždyť bylo jim, jak podruhé by dnes
se dceruška jim byla zrodila.
Ten úsměv děcka divem působí
a kouzlí odlesk v lících pobledlých
i Svatoně i Evy pečlivé,
již probděli tak mnohou, mnohou noc,
svou chovajíce dcerku střídavě,
když choroba sen s oček plašila.
Ten úsměv dcerky malé věstí jim,
že bez starosti hlavu zemdlenou
dnes mohou složit v měkké podušky,
by delším spánkem načerpali sil.
Dnes po čase si Svatoň k večeři
zas chutě sedá, vždyť mu koření
ji úsměv děcka zase zdravého,
jímž dvakrát už je nebe dařilo.
A diblík je ta malá Duška dnes:
když Svatoň žertem si jí nevšímá,
naň hledí stále a svým houkáním
jej volá k sobě, ale jakmile
k ní obrátí se Svatoň od stolu,
hned sklopí očka, jak by dřímala,
ač rtíky úsměv hrá jí šelmovský.
Tak dlouho Svatoň s dcerkou laškoval,
až od stolu vstal touhou překonán,
by zlíbal Dušky čílko bělostné.
Ta vidouc jej se chtěla usmáti,
však náhle – běda! – v onom úsměvu
teď zmodralé jí rtíky ztrnuly
a slabé tílko v křečí záchvatu
se na postýlce prutem natáhlo.
58
Muž vzkřikl zoufale a zděšena
sem přichvátala Eva. Hrozný byl
to na dívenku pohled ubohou,
jež ležela jak mrtvá, bez hnutí – – –
Když přišel lékař, z mdlob ji probudil,
než k útrapám jen, velkým bolestem,
jimž nasvědčuje křik, jenž chvílemi
se sevřenými rtíky prodírá,
i křečovité údů škubání.
Kde hledati je slov, jež vylíčit
by mohla děsnou bolest manželů,
již vidí, že jim děcko umírá,
a nemohou mu nijak pomoci?!
Kus po kuse jim z těla srdce rve
ston dítka každý, každé trhnutí,
však nejvíc pohled onen truchlivý,
jímž marně – marně volá o pomoc.
„Kde jsi, o Bože?! Což nás neslyšíš?!“
tak volá Eva, lomí rukama,
a Svatoň hledí němě, ztrnule,
jak trpitelka malá shasíná,
jen smrtná bledost, líc jež pokrývá,
bol jeví, který nitrem lomcuje.
Již ustal nářek Dušky ubohé
i křeče minuly – však zděšeně
se Svatoň sklání nad postýlku teď
a poslouchá, jak malé srdéčko
se zastavuje v chodu znenáhla – – –
Kol mrtvý klid, jen chůze kyvadla
jej ruší volná. Vítr dobouřil.
Však náhle, půlnoc když se blížila,
v tom tichu nočním dvojí vzkřiknutí
se ozvalo, tak ostré, zoufalé,
59
jak může jenom orla zníti skřek,
když mládě zasáhl šíp smrtící,
a před lůžkem se dítka mrtvého
hned potom k zemi svezla těla dvě – –
60
XII.
Starcem Svatoň, Eva pouhý stín
vrátili se z Háje, jehož země
malou Dušku pojala v svůj klín;
dosud slyší v duchu, kterak temně
s hrobařova rýče v růvek malý
na rakvičku hroudy dopadaly.
A když bytu překročili práh
a zrak padl na košilky bílé,
u kamen jež dosud na šňůrách
visely, bol jejich v nové síle
propukl a nářek prostorami
tichými se ozval: „Opět sami!“
Kam teď vzhlédnou oči pláčem rudé,
bolné zří jen upomínky všude:
postýlka tu, jako padlý sníh,
peřinky jsou na ní, ale v nich
místo dívenky jen loutka malá,
jejíchž paží, nožek dřevěných
pohybům se Duška často smála,
na rty všech tím jasný kouzlíc smích;
61
na podlaze leží tatrmánek,
jehož čapka svými rolničkami
dítko bavila jak dobrý známý,
očka-li mu nechtěl sklížit spánek;
sklenka tu, z níž dívenka se mlékem
napájela; na vrchu té skřínky
lahvička je malá ještě s lékem –
všude, všude smutné upomínky.
To však bylo Evě nejbolněji,
mněla, že jí srdce vykrvácí,
v hodinách když stroj se ozval hrací;
Svatoň zas jej po svém obyčeji
natáhl, jak činíval teď stále
pro zábavu dcerušky své malé;
zvuky, které jindy zněly sladce,
v kusy srdce ubohé rvou matce.
Těžký smutek v Svatoňově bytě
stálým je teď hostem; ztichly zpěvy,
za ně pláč je slýchat bledé Evy,
volající marně svoje dítě.
Často manželé teď bezdětní
zamlčí se, někdy kolik dní
slovem nedotknou se Dušky svojí,
jejich zraky setkati se bojí,
úzkostlivě tají druhu druh,
jakým bolem trýzněn jeho duch,
čím se jeho mysl baví právě,
až pak slzou prozrazeni zrádnou
s bolným výkřikem si náhle padnou
v objetí a štkají usedavě.
Teskno doma jim, však hůře venku;
každičká je dětská tvářinka tu
62
upomíná mrtvou na dívenku,
dvojnásob tu cítí svoji ztrátu.
Dýkou se jim v duši zabodává
každý pohled v dětská očka smavá,
ale přece oba nejednou
na hvězdičky ty se ohlednou.
Znenáhla – ač chtí to před sebou
tajiti – jim denní potřebou
vídati ty jiskry oček jasné,
slýchat smíchu zvonky stříbrohlasné.
Často, v některém-li děcka ryse
Dušky podoba jim objeví se,
před děťátkem stane Svatoň s chotí,
neztenčené svojí k dětem lásky
něžnými mu slovy zalichotí,
pohladí mu hebké jeho vlásky,
a jak dcerce dělávali zlaté,
zlíbají mu ručky baculaté.
A když krutá nepohoda zimy
doma vězní útlá tílka dětská,
zachmuří se mysl jejich všecka,
s myšlenkami vždy pak tesklivými,
které budí upomínka bolná,
v smutný byt svůj vracejí se zvolna – –
63
XIII.
V přírodě zas jaro tvoří divy,
jasní čela zasmušilých hor,
na ztrnulé před nedávném nivy
kouzlí květů nejpestřejších sbor;
něčeho však přece nedovede
čarovného proutku jeho tknutí:
ruměn vkouzlit v Evy líčko bledé,
Svatoňovi k práci dodat chuti.
Ztichly housle, oněměla lyra;
Svatoň – ve vlasech už první jíní –
jako bez myšlenek sedá nyní
v městských sadech, tupě kolem zírá,
nezří úsměvu, jímž těká vesna
po křovinách, stromech, domů zdivě,
Chvílemi jen pohne sebou živě,
jako by se právě budil ze sna:
to když před ním na cestičce bílé
kočárek se dětský náhle zjeví,
Jako když se ztiší bouře hněvy,
vyjasní se nebe zasmušilé,
tak se líce Svatoňovo změní
64
okamžikem; v oku, v němž teď není
stopy bolu, kmitne záblesk blaha,
hbitý krok se ke kočárku šine,
chvějící pak ruka ihned sahá
po záclonce zatažené stinné,
za níž malý andílek si hoví;
bdí-li, sladkými naň mluví slovy,
na víčka-li sedl motýl – sen,
mlčky, s úsměvem naň hledí jen,
aby spánku nezaplašil bůžka,
zastře záclonky a zvolna zase
na své místo smutně ubírá se
šeptaje si: Ne, to není Duška! –
Myšlenka, že najde dcerku milou,
utkvěla mu v duši celou silou;
všecek prázdný čas teď v sadech tráví,
dětský svět kde vídati je smavý,
večer teprve, když v ulicích
zmlkly dětské hlásky, pláč i smích,
k domovu se vrací, unaven
klesá na lůžko, kde aspoň sen
na chvíli vše trudy z mysli plaší,
vidiny mu kouzlí nad vše dražší. –
Prchá čas – a Svatoň marně dosud
čeká, že se k němu přísný osud
obrátí přec přívětivou tváří;
každý den vše naděje vždy maří. –
K večeru se chýlil slunný den.
V myšlenky zas trudné ponořen
Svatoň seděl v sadech; život celý
ležel před ním – kniha otevřená;
65
kamkoli jen zraky jeho spěly,
temné skvrny bez počtu a jména,
a těch světlých stránek málo tak!
Staré rány znovu dnes jej kruší,
vidí osob, jež mu srostly s duší,
ztuhlá těla, potrhaný zrak,
velké hroby zří i růvek malý,
do nichž jeho štěstí pochovali – –
Rukou mávl, jak by svého žití
smutné obrazy chtěl zaplašiti,
k odchodu pak měl se, náhle však
stanul, jak by přikován byl k zemi;
kočárek – hle! – dětský, známý tak,
že jej snadno pozná mezi všemi,
co jich jezdí celým širým světem!
Záclonky ty, peřinky a krajky,
přikrývka s tím vyšívaným květem
barvy, jakou honosí se rajky –
vše mu dobře známo; v takém lůžku
vozíval kdys malou svoji Dušku.
Rozčilením hned se rděl, hned bledl,
kočárek když byl mu blíž a blíž,
a když děcko uviděl v něm již,
potlačiti výkřik nedovedl –
Bože, vždyť to celá jeho Duška!
Výrazu-li téhož neměla
v očkách smavých dcerka zvěčnělá?!
S úžasem se na něj dívá služka,
s dívenkou jak jme se laškovati,
nejsladšími slovy mluví na ni,
s polibkem se něžní: k čílku sklání,
z kočárku jak teď ji v náruč chvátí,
a když na něj trochu usmála se,
kterak slza zatřpytla mu v řase. –
Těžké s děťátkem tím rozloučení!
66
Štěstí ještě, na dlouho že není;
reklať jemu chůva, že teď denně
jezditi sem bude.
Svatoň doma,
pláče blahem, třesoucíma rtoma
sotva mohl pověděti ženě
o svém štěstí – –
Nekonečně dlouhou
zdála se noc Evě; mřela touhou
po dívence, jejíž obraz sobě
v mysli kreslila. A věčností jí,
nežli den se naklonil k té době,
palčivost kdy slunce zvolna míjí.
A hle! – již se nad dívenku kloní.
Jaké však to zklamání je pro ni!
Hezké dítko, šelmovsky se smějí
očka blankytná i rtíky rudé,
diblík sedí v každém důlku – všude,
není to však – není Duška její!
Ale muže myšlenkou se svojí
ze snu jeho probuditi bojí;
jeť tak šťasten ve svém sebeklamu – –
Svatoňovi rychle z mysli mizí
celý svět, jen k dívence té cizí
přibývá mu stále lásky plamu;
denně tam, kde nalezne ji, chvátá,
pamlsky a hračky nosívá jí,
a když někdy zažvatlá naň „táta“,
jest mu, jak by ocitnul se v ráji – –
Míjel čas – už prázdniny jsou tady!
Oči pláčem zrudlé, v tváři bledý,
vratkým krokem Svatoň přišel v sady,
dívenku by viděl naposledy.
57
Mocné mysli vzrušení je zříti
v každém hnutí, ale nejvíc v oku,
nezvyklým jež, divným ohněm svítí,
jako dravci, když se chystá k skoku.
Ani s dívenkou dnes nezahrává,
jak to dosud míval v obyčeji;
vážně hledí v očka její smavá,
jako by ten sladký úsměv její
v duši chtěl si vrýti pro vše věky.
Hasne den – už večer nedaleký –
konec v nitru zuřivšího boje!
Svatoň, dosud plný nepokoje,
utišil se náhle; klidně zcela
poslal sobě chůvu pro noviny,
které častěji mu přinášela.
Ale sotva zmizela, hned jiný
objevil se výraz v jeho líci,
děcko v náruč uchopil a domů
pádil s drahým lupem. Na ulici
divili se lidé zjevu tomu,
a když brzy po té pláč a křik
chůvy zoufalé se rozlehaly,
za lupičem do běhu se dali.
Divý hon ten trval okamžik,
také zápas s ubožcem byl krátký:
Svatoňovi, jenž se bránil lvicí,
dítko vyrváno a v náruč matky
spěchala s ním chůva jásající.
Svatoně, jenž v bezvědomí klesl,
hlouček jeho známých domů nesl – – –
68
XIV.
Po zoraných polích větřík chladný běží.
Naposledy ještě nad kostelní věží
zakroužilo hejno vlaštovek a v mihu
zaměřily nyní ke slunnému jihu,
na útěk se daly před jesení chladnou.
Mlčí les, vrch k nebi holé zdvihá témě,
posledních svých šperků zbavena je země,
za nedlouho na ni šedé mlhy padnou.
Venkov spí, leč v městech bují život nový,
prázdné síně školní zas se naplnily.
Všude bujný život – jenom Svatoňovi
dosud ztracené se nevrátily síly;
dlouhá, těžká nemoc poutala jej k loži,
horečkou mu stále plálo choré čelo,
ze rtů časem hrůzné slovo vycházelo,
bodající Evu dvojbřitkými noži,
očím znaveným, jež podlity jsou krví,
spánek vyhýbal se dlouhé, dlouhé noci;
po dlouhém to čase včera den byl prvý,
co mu sklížil víčka čarovnou svou mocí,
69
ducha zanesl mu nazpět v ony časy,
na klíně kdy houpal dcerku žvatlající.
Jak byl aspoň ve snu chuďas šťasten asi,
o tom svědčil úsměv, zjevivší se v líci
hubeném a bledém, do něhož své jméno
choroba zlá vryla na památku věčnou.
Svatoň přestál sice nemoc nebezpečnou,
ale jeho zdraví na vždy podlomeno.
Seveřík se honí města ulicemi,
první sníh už padá na umrzlou zemi,
ale Svatoň dosud jako stín se plíží,
stále v myšlenky jen ponuré se hříží.
sedá jako socha, na pohled tak klidný,
bez pohnutí, mlčky, někdy celé týdny
jediné mu slovo ze rtů nevyplyne.
Také Eva zvolna hořem nad ním hyne,
potácí se domem – trpitelka tichá,
nepláče již ani, jenom tajně vzdychá,
kdykoli zrak padne na milého muže,
jemuž zlověstné teď v lících kvetou růže,
na jehož teď hlavě, smělé, bujné kdysi,
ve vlas plavý hojně šediny se mísí.
Jedinou má naděj, příchodem že jara
tělu se i duchu vrátí síla stará.
Zas už vlaštovky se z jihu navrátily,
Svatoňovi však se nevracely síly;
vyšel sice někdy z domu za soumraku,
ale jako ve snách bloudil ulicemi
se sklopenou hlavou, zasmušilý, němý,
se stopami bolu ve vyhaslém zraku,
a když náhle cestou potkati měl dítě,
zarazil se a pak vyhnul se mu hbitě.
70
Z otupělosti, jež umocnila se duše,
probuzen byl krutě; jednou v nenadání
úřední mu bylo doručeno psaní,
osudnou jež zprávu hlásalo mu suše,
že dán do výslužby pro chorobu stálou.
Do výslužby! – Všecka bytost Svatoňova
zachvěla se dojmem osudného slova,
dopadšího ranou hromu nenadálou,
nořícího v srdce otrávenou dýku.
Do výslužby! Obraz budoucnosti trudné,
kterým bledne líc a kalné oko rudne,
objevil se jemu v onom okamžiku
před duševním zrakem, s něhož spadlo rázem
bělmo, které dosud halilo jej v šero.
Svatoň chvíli oči upřeny měl na zem,
hlavou honilo se myšlenek mu stero,
potom obrátil zrak náhle zamlžený
k utrápené tváři ubohé své ženy,
pohřížené v práci u šicího stroje.
Proč jen květ ten něžný vyrval z rodné půdy?
Proč tu duši čistou vlákal v žití boje,
poznati kde dal jí četné jeho trudy?
Za tu její svatou, obětavou lásku
co jí může dáti? – Kalich odříkání,
které v celu vryje přečasnou jí vrásku!
Pro Evu dnů příštích ubožák se leká,
pro ni netroufá si domysliti ani,
budoucnost co v úděl dá jim nedaleká.
Vidí v duchu ženu, na dvéře jež píše
kostnatou mu rukou „Bída“ – svoje jméno;
vždyť to výslužné, jež jemu přisouzeno,
almužnou by mohlo zváno býti spíše...
Náhle myšlenka mu spasná bleskla hlavou
71
a zrak jeho jako kouzlem vyjasněný
vděčným úsměvem se nyní dotkl stěny,
na níž jeho housle, které písní žhavou
nejchladnější srdce rozhřívaly kdysi,
po drahnou již dobu v mrtvém klidu visí.
Ejhle, ochránce! V nich jeho spása pouze!
Jeho drahá Eva, duše jeho žití,
pokud jemu síly stačí, nepocítí
nedostatku, nesmí zvědět, co je nouze.
S houslemi zas ve své rodiště se vrátí,
umění tam lačných žáků najde dosti,
z rána do večera bude s nimi hráti,
jenom aby Eva mohla budoucnosti
klidně ve tvář hledět. A když neprodleně
s úmyslem svým svěřil milené se ženě,
překvapením Eva vykřikla a ruče
s jásotem se jemu vrhla do náruče;
ach, vždyť Svatoně v něm svého našla zase!
Poprvé se jizba po dlouhém zas čase
ozývá dnes jasným hovorem a vidí
šťastná líce dvou se milujících lidí.
Žel, že ještě týž den anonymním listem,
který Svatoňovi poslán z Javorníka,
nová hořkost v duších ubožáků vzniká,
nový mrak že vyvstal na jejich už čistém,
na krátko však jenom vyjasněném nebi.
„Do výslužby šťastnou cestu!“ Slov to málo,
ale Svatoňovi se v tu chvíli zdálo,
že se to z nich na něj celé peklo šklebí.
72
XV.
Škoda je vás, doby nadšení a vzletu,
vlasteneckých hesel, táborův a schůzí,
ohnivé kde řeči hlásávaly světu,
vyhnanství a steré žalářů že hrůzy
ničím nejsou proti lidu svaté vůli,
otrocká že pouta darmo pro něj kuli!
Věčná je vás škoda! Dnešní doba naše
nechápe vás více; mládež beze vznětu
na city svých otců chabé vtipy páše,
vlastenectví jako zhaslou cigaretu
odhazuje v prach a metá na ně sliny.
Národnost? Ach, jako otřepané heslo,
poslední jež dobou valně v ceně kleslo!
Člověk moderní přec tvor je zcela jiný,
nežli nadšení ti byli ubožáci,
kteří pohodlí a nezřídka i jmění
v oběť přinášeli „národní“ prý práci,
ve vlasteneckém si libovali čtení,
besedy si v četných městech zakládali.
O, těch besed starých, pod jejichž se stropy
utíkaly všecky naše ideály!
73
Dnes už téměř po nich nenalezneš stopy,
a kde trosky zbyly, pohled na ně žalný!
Slavných mužů počet podobizen valný
s jejich ráznými a výmluvnými hesly
na zdi plíseň ničí, jinde v kout je snesli,
marně po čtenářích touží časopisy,
jichž tu několik z dob lepších ještě visí,
knihovna, jež dávno již je prázdna zpola,
darmo o posilu proti kartám volá.
Mrtvo tak i v Háji, v popředí jenž býval
národního ruchu za těch blahých časů,
v nadšení kdy národ tušil svoji spásu;
také v něj se vedral nenadálý příval
myšlenek, jež srdce otravují mladá;
také on již klamným učením teď strádá
lžiproroků těch, jichž všude nyní dosti,
kteří vykřikují všude s nestoudností;
Jsme jen lidé – nač nám národnosti třeba?
Vlasti neznáme – jen chleba chceme, chleba!
Jako v jiných městech, zvolna umírala
beseda též v Háji; generace nová
pro středisko také je již příliš zralá,
pro ni minulost jen směšné v sobě chová.
Proto nemálo se podivili v Háji
vidouce, jak moudří otcové se města
k besedě dnes volným krokem kolébají,
k vážné řeči vážná dělajíce gesta.
Co se asi stalo? Čím ta náhlá změna?
Mrtvou besedu co k životu as křísí?
Záhada ta byla záhy rozřešena.
Když už besedníci všichni usedli si,
74
předseda je vítal, silně rozechvělý,
nervosně se tahal za bradu a kníry,
jako činil vždy, když vyšinul se z míry,
slovo udělil pak panu jednateli,
mluviti jenž takto jal se k shromáždění:
„Ctění pánové! Vám asi známo není,
proč jsme po letech se sešli v tomto místě;
nuže, dopřejte mi sluchu teď, a jistě
souhlasu též svého neodepřete mně.
Pánové! Je příliš malá naše země,
menší tím, čím větší sousedka jest její,
okovy jež by ji spjala nejraději.
Tomu nevěřte, že netřeba nám více
bát se o národnost, že je konec boje,
v němž prý mařili jsme všecky síly svoje;
nevěřte jen tomu! Pravda jesti sice,
nové, lepší doby že nám svítá ráno,
ale dílo naše není dokonáno.
Šťastnější a volní národové jiní,
o svých osudech již rozhodují sami,
ať se zabývají jenom otázkami,
celým vzdělaným jež světem hýbou nyní,
jakých oprav třeba v lidské společnosti;
náš však národ malý, který stále čelí
odvěkému české věci nepříteli,
drobné na pohled má práce doma dosti,
čestně-li chce svého uhájiti bytí,
zbraň, již vnutili mu, nesmí zahoditi.
Pánové, to často opakujme sobě,
ze spárů že smrtné vyrvala nás mdlobě
naše česká kniha; nevděkem by bylo
zapomínat na to nesmrtelné dílo,
které vykonali naši křísitelé.
Rosteme – ba dnes už máme pluky celé
těch, kdo lidu slouží ducha svého prací,
75
nikdo však se neptá, jakých asi díků
za ni obětaví bojovníci tací
nadíti se mohou od svých vrstevníků.
Važme svých si pěvců – proroci to naši!
Važme sobě těch, jimž pravda nad vše dražší
a jimž osud v cestu nenasypal růží!
Pánové! My máme příležitost vhodnou,
bychom osvědčili svoji vděčnost muži,
nezištně jenž léta pro svou zemi rodnou
pérem bojuje a jehož naše město
kolébkou. Vy víte, přátelé, kdo jest to,
jejž mám na mysli, že Svatoň mužem oním,
jemuž naši vděčnost projeviti slušno,
před jehož se tuto zásluhami kloním.
Netušíte ani, kterak je mi krušno
v tento okamžik, kdy dotknout mám se slovy
neblahé té, trudné sudby Svatoňovy.
Přátelé, ta pravda všem vám dobře známa,
úřadu že Svatoň zbaven dříve času,
nevíte však snad, že není nemoc sama
toho příčinou; jen poslechněte hlasu,
stále zřetelněji v posledním jenž čase
v zasvěcených vrstvách o tom ozývá se,
kterak činnost jeho literární byla
trnem v oku těch, jichž podroben byl vládě,
kterak při ortelu nad ním působila
druhů závistivost – odvěké to hádě –,
zloba, ješitnost a pýcha uražená
těch, jež Svatoň šlehal satiry své bičem.
Suďme nyní sami, přátelé! Snad v ničem
nezjevna tak mravní Svatoňova cena
jako v přímosti, s níž přesvědčení hájí.
76
A hle, nyní muž ten, jemuž vlas se bělí
sněhem přečasným, se vrací k svému Háji,
aby po bouřích, jež přes něj přeletěly,
v klidném zátiší se oddal práci nové.
Naší povinností, přátelé, v tu chvíli,
bychom Svatoně tu slavně pozdravili.
Uvědomělým kdo vzdělancem se zove,
ví též, jakému se Svatoň těší jménu
v literárním světě a že zvláštní cenu
mají plody jeho dramatické Musy.
Nuže, proto dnešní svolali jsme schůzi,
bychom na tom svými usnesli se hlasy,
jaké být by mělo uvítání asi.
Po mém soudě by se jemu na oslavu
pořádati mohl večer, na němž davu
mimo jiné by se zdarma představilo
nejnovější jeho dramatické dílo.
To můj skromný návrh, jejž abyste, páni,
lepším porazili, vřelé chovám přání.“
Skončil jednatel a ticho hluboké se
rozhostilo síní v zakletém jak lese,
po drahné až chvíli z radních pánů jeden
zvědavostí svojí k otázce byl sveden,
do kalendářů-li Svatoň také píše.
Záporná mu dána odpověď – a tiše
seděli zas všichni. Posléz v shromáždění
povstal nejmladší a tak se ujal slova:
„Přiznati se musím, že mi jasno není,
v čem že zásluha je vlastně Svatoňova.
Slyšeli jsme tady, že prý knihy píše;
to je hezká věc – a já sám rád si taky
časem něco přečtu, abych usnul spíše;
ale ptám se, prosím, má-li z toho jaký
prospěch naše obec? Nemá! pravím na to.
77
Kdyby silnici byl postavil či kanál,
jistě by ho zvěčnil obecní náš annál;
ale takto, páni, – všecko kolem vzato –
když nic nevykonal pro krajanu blaho,
nemá naše obec, proč by slavila ho.
A pak, má-li tedy již tak slavné jméno,
jak nám tady právě bylo pověděno,
nemůže ho ani minout oslavení.
Ale nač ten spěch? Vždyť zmeškáno nic není!
Myslím, přespěchána že je věc ta celá;
kdo nám za to ručí, že se ve svém žití
ještě nezvrhne a hanby neudělá
městu, které se jej chystá oslaviti?!
Počkejme, až Svatoň zemře, ctění páni,
– vždyť to nemůže tak dlouho trvat ani –
a pak třebas jemu, zaslouží-li toho,
nějakou tu desku zasadíme na dům;
vždyť by to snad ani nestálo tak mnoho.
Tím jsem skončil. Na zdar!“
Výborům a radům
líbila se řeč ta, řečníku že za ni
dostalo se četných, hlučných blahopřání.
Dřív-li bylo mrtvo, tolik je teď hluku
jako ve škole, kde dobrá kopa kluků
příchod očekává svého učitele;
řečníkem teď každý, každý svoji mele,
do řečí druh druhu teď co chvíli skočí,
ruce šermují a blesky srší z očí,
a že při řečnění ochraptí tak mnohý,
hostinský si může uběhati nohy.
Tím věc vyřízena. Darmo jednatelem
dokazováno, že směšně vedou sobě;
nikdo ve chvíli tu v shromáždění celém
nestál při něm, každý zdvihal ruce obě
78
pro klasický návrh nejmladšího člena.
Aby pak snad chuti nedostali k hádce,
povstal předseda a oznamoval krátce,
památná že tato schůze ukončena;
potom obrátiv se k shromáždění zády
muž ten, před chvílí jenž tak byl rozechvělý,
pevným hlasem jako generál teď velí
hostinskému: „Fotr, přinesou nám špády!“
79
XVI.
Kdo může říci, v čem to kouzlo asi,
jež rodný kraj, byť nejchudší byl, chová,
jímž z dáli, plné bohatství a krásy,
vždy vábena je mysl poutníkova?
Lne Arab k poušti, na níž zmírá hlady,
rád seveřan má sněžná svoje pole
a Černohorský orel skály holé
by za největší nedal za poklady.
Tak přilnul Svatoň láskou k svému Háji,
že nebylo proň krásnějšího místa;
dost světa znal: vlast legend zřel a bájí,
kde poslouchávaly kdys davy Krista,
dral pracně na bok pyramid se holý,
noc v širé strávil pustě v chudém stanu,
s Alp temen bílých patřil do údolí,
v sluch jemu hřměla píseň oceánu, –
však odevšad, i z největší mu dáli
vždy myšlenky zas k Háji ulétaly.
Ač dávno muž, byl dítětem vždy znovu,
když po čase se blížil ku domovu.
80
Což nahýbal se z vozu, zda již kyne
lip řada jemu v pozdrav, uvidí-li
již známé lesy, zahrady pak stinné,
v nichž zpola skryt je kostelíček bílý!
A zočiv pod zelených strání svahem
to místo dávných dětských her a žertů,
jen stěží jásot potlačil, jenž blahem
v tu chvíli mocně dral se jemu ze rtů.
Žel, že tak snadno štěstí tvář svou mění!
Oč jinak dnes, kdy zbaven postavení,
kdy za neschopna uznán k další práci,
v Háj rodný polo žebrákem se vrací!
Dnes pouze stud a bolest palčivá
mu plní nitro; jindy radostí-li
se zrak mu kalil, když se blížil cíli,
dnes hořkou jen se slzou zalívá.
Byl rád, když rodný kraj už zahalila
mu černá křídla milosrdné noci,
že potřebná ho neopustí síla,
že světu bol svůj skrýti bude moci.
Noc první v Háji prošla beze spánku,
sen v náruč nejal Svatoně ni Evu,
a sotva prvním polibením vánku
se venku ptáci probouzeli k zpěvu,
již opustili byt svůj nevysoký
a na ulici vyšli; beze slova
své k témuž cíli zaměřili kroky
a za krátko se octli u hřbitova.
Bol notný, jenž jim hrdla svíral, brzy
tu na těch drahých rovech roztál v slzy;
čím zhřešila kdy na nich lidská zloba,
co dosud všemu světu zatajili,
81
slz proudem bohatým vše v tuto chvíli
těm věčným spáčům žalovali oba.
Když modlitbou, jež potřebí slov nemá,
jež hlasně volá k nebi, ač je němá,
a palčivé jež slzy v lících suší,
mír svatý se jim zvolna vrátil v duši,
zas vyšli ze hřbitovních černých vrat.
Hle, pod nimi Háj rodný! Tolikrát
už půvabný ten obraz odtud zřeli,
však nikdy ještě pocit snad tak vřelý
v nich nevzbudil jak teď, kdy v páře ranní
se celý koupal; známé domečky ty,
jež břidlicí neb cihlami jsou kryty,
ta řeka tichá, šedé skály za ní,
tu doubrava, tam zadumaný bor
a na obzoru věnec modrých hor,
jež zvolna mlžné unikají cloně –
to vše, ač dávno známé, působilo
tak mocným kouzlem nyní na Svatoně,
že nenadále do zpěvu mu bylo.
V tu chvíli viděl, jak ta krásná paní,
již lidé božskou Poesií zvou,
zas po letech jej volá v náruč svou
a s polibkem se k jeho čelu sklání.
A Svatoň ve předtuše rajských snův,
jež spřádati tam v dumném bude hvozdě,
svou Evu vroucně k srdci přitisknuv
děl v zanícení: „Ještě není pozdě!
Proč nemohlo by dávné naše štěstí
v tom hnízdečku nám ještě jednou zkvésti?!“
Jak zázrakem s nich rázem spadla tíseň;
teď bez starostí ruku v ruce spolu
jdou s jasnou lící do městečka dolů
a Svatoňovi v ňadrech klíčí píseň.
82
Dřív ještě, nežli minulo dvé neděl,
se dobří lidé o to postarali,
by o besední schůzi Svatoň zvěděl,
kde radili se výborové, má-li
být rodištěm svým slavně pozdraven.
Však mýlili se ve svém počtu oni,
kdo probudit hněv chtěli ve Svatoni;
jeť skromný nad jiné a jistě jen
by každá oslava, ať jakákoli,
jej do rozpaku uvedla a studu,
jenž neméně než pohanění bolí.
Zač má být slaven? Za to, rodnou půdu
ze miluje? To zásluha-li jaká?
Či proto snad, že časem písně zpívá?
Vždyť neoslavují též lidé ptáka,
jenž netuší, že jeho píseň tklivá
jim zábavou. Ba věru, neví ani,
jak zasloužil si Svatoňových díků,
ten z radivších se bodrých besedníků,
jenž zmařil jeho slavné uvítání.
V své nezklamal se Svatoň předtuše,
že v Háji zas jim zkvete štěstí nové;
jsou krátký čas tu – a již do duše
mír ztracený se vrátil, klidně dnové
mu v zábavě a práci ubíhají.
Má práce mnoho; sotva že se v Háji
zvěst roznesla, že hudbě učit bude,
chtěl každý jeho býti žákem, všude
řeč o kouzelných houslích jeho byla,
v nichž neodolatelná skryta síla.
Čas volný Svatoň v drahých lesích tráví,
v nichž jeho duše vždycky omládne
a jejichž šero, ticho posvátné
roj myšlenek mu v mysli budí pravý,
83
jež sotva v slova upoutati stačí.
Ta pestrá hudba, příroda jíž boží
mu k duši mluví, – sladké písně ptačí
i bzukot hmyzu ve křoví a hloží,
hluk řeky, se skalní jež padá stíny,
i sladký nápěv onen přitlumený,
jejž v lučině si zpívá potůček,
šum vánku hravý, vichru divý jek
a rachot bouře v nejhroznějším hněvu –
to vše též v jeho ozývá se zpěvu.
Ne přátele jen, – odpůrce též měla
ta jeho prostá poesie vřelá,
jež mnohým byla málo moderní;
vždyť nebylo v ní ani „modré vůně“
ni „nehřmělo“ v ní ticho večerní,
i jiných byla prosta „krás“, jež v lůně
se nejnovější rodí poesie.
Však Svatoň nedal kritikou se plést;
byl přesvědčen, že dřív či pozděj shnije,
co nezdravého v písemnictví jest,
že národ, jenž se nechce pochovati,
rád opět k svým se ideálům vrátí.
Je Svatoň šťasten; třebas jeho tělo,
jež dávné byly opustily síly,
dost povážlivě časem churavělo,
duch jeho přece stále je teď čilý,
vše stále v něm a kolem něho zpívá
a nadšení mu nikdy neubývá.
Též Eva nyní blažena je zříc,
že stále jasnou Svatoňova líc;
snad jedinou jen znala touhu sladkou
v té šťastné době: býti zase matkou.
84
XVII.
Protrhla se těžká mračna šedá,
v chomáčích se hustých sype sníh.
Hoj, jaký to náhle zmatek v nich
způsobil dech větru! Hned je zvedá
od země až vzhůru k vikýři,
po střechách je honí směry všemi,
zatočí si jimi, zavíří
a pak zas je nazpět sráží k zemi.
Nevlídně je v divokém tom reji,
který v chodci zatajuje dech.
Ale za to je tím útulněji
ve vyhřátých oněch salonech,
společnosti kdo větší očekává
choť jednoho z pánů, kteří v Háji
na radnici v radě zasedají.
V kuchyni, kde nejjemnější káva
rozlévá již opojnou svou vůni
a kde na mísách dva dorty trůní,
paní domu úsečnými slovy
poslední své dává rozkazy:
85
Bábi, dříví! – Pozor na cukroví! –
Bábovka ať se nám nezkazí! –
Čerstvou vodu! – Nepleťte se, děti! –
Pozor, smetana ať nevyletí! –
Než se ještě hosté sejdou v něm,
„parádní“ si pokoj prohlédněm’!
Nejcennější kousek asi je tu
knihovna, v níž stojí na výběr
knihy hojně pozlacených hřbetů;
čtěme jména: „Über Land und Meer“,
„Gartenlaube“ – Probůh, dosti již!
Po stěnách se nyní rozhlížíš,
útěcha zda s nich ti pokyne;
hle, jen barvotisky laciné,
několik pak rytin mezi nimi
s nápisy – žel! – pouze německými.
Řadu obrazů pak oněch množí
německé též „požehnání boží,“boží“,
které dceruška, když byla malá,
pro tatínka „v Němcích“ vyšívala.
Ledacos by naši pozornost
upoutalo ještě, leč tu právě
do salonu vchází v plné slávě
„paní Zadrobilek“ – první host.
Ostatním pak hostem v malé chvíli
otvírat se dvéře nestačily:
„Fräulein Rosa,“Rosa“, jejíž krásy květy
opršely před třicíti lety,
„Frau von Spleták,“Spleták“, „paní Šindelář,“Šindelář“,
„paní Vomáčka“ – ba těžko jest
jména všech si pamatovat hvězd,
jejichž v saloně tom vzešla zář;
86
to jen zvláštní zasluhuje zmínky,
že to skoro vesměs, bez výminky
bodrých pánův „od obce“ jsou dámy,
autorit, jichž zásluhy všem známy.
Salony-li na mysli ti tanou,
umělci kde první před vybranou
společností spolu zápasí
o vítězství palmu, kde též řečí
otázky se přetřásají větší
nad tu, jaké bude počasí –
vrať se dřív, než překročil bys práh!
Či snad nevíš, při koflíčku kávy?
Čím se většina žen našich baví?
Dlouhá kapitola o služkách
podstatnou je částí rozhovoru,
pak se unisono v celém sboru
pronášejí stesky na řezníka,
a když ta je vyčerpána látka,
zábava by neuvázla, zkrátka
ke všemu se sáhne, co se týká
leckoho, kdo nesedí tu právě
mezi nimi při andělské kávě.
Žel, že nelze lepší dáti zprávu
o matronách z Háje, které tady
ve svatyni choti „pana rady“,
srkají dnes libovonnou kávu;
hovoru týž pořad jako všude.
Obličeje Eviných když dcer
zářily již jako slunce rudé
a když došla řada na likér,
jehož tím víc rozhřívala síla,
před svými se hostmi domu paní
s překvapením zvláštním vytasila;
z kapsy zástěrky své jakés psaní
87
vyňala a, požádavši všech
na malou jen chvilku za poslech,
usměvavě záhadný ten list
s důrazem se jala volně číst:
„Ctěná paní! Divíte se asi,
kdo se to k Vám tímto listem hlásí;
promiňte mi uvážíc, že v něm
žena mluví k ženě, matka k matce.
Oč tu běží, povím zcela krátce:
Před lety jsem s panem Svatoňem,
Vaším krajanem, se seznámila,
když byl v Javorníku učitelem;
v oku, hlase, v jeho vnějšku celém
jevila se přítulnost tak milá,
důvěru že jsem mu věnovala,
do bytu že svého jsem jej zvala;
on však – bídák – hřeše na důvěru
nejhnusnější spáchal na nás hřích,
o čest matku oloupiv i dceru – – –
Tajemství to pod zem vzala bych,
kdyby svědomí mne nenutilo,
varovný bych pozdvihla svůj hlas,
aby se mu další hnusné dílo
překazilo, dokud ještě čas.
Vím, že Svatoň zbaven úřadu
šílenství jsa blízko a že nyní
žije z krajanů svých dobrodiní.
Ctěná paní! Jistě na zradu
nepomněla jste, když svůj jste byt
bídákovi tomu otevřela.
Nedejte se – probůh! – oslepit
jeho vnějškem! Jeho mluva vřelá
omamuje; proto, dokud čas,
ukažte mu dvéře! Za to Vás
prosí oddaná Vám přítelkyně.“
88
Mrtvo ticho prostorami síně
zavládlo, jak před bouří vždy bývá,
na chvíli však jen – už bouře divá
burácí a zuří se všech stran.
Co tu blesků z očí šlehlo v ráz,
hromových co dopadlo tu ran
na Svatoně za kratičký čas!
Výkřiky se nevole a hnusu
ozývaly, mnoho nových z brusu
citoslovcí zrodila ta chvíle.
„Fräulein Rosa“ ze všech jedinou,
před sebe jež hledí zasmušile
tomu neklnouc, jenž hrdinou
románu byl, který dlouhé časy
ve své mysli tajně spřádala si;
odpouští mu provinění všaké,
pro hněv není místa v její hrudi,
místo něho lítost v ní se budí,
žákyní že jeho není také.
Svatoně když rozstřílely dámy,
otrávené šípy svého hněvu
na ubohou obrátily Evu.
„Může-li jen rovnati se s námi?“
řečnila choť výběrčího daní.
„Žebrota to věru učiněná,
krejcaru prý nedostala věna,
ale jen se podívejte na ni:
jak by nikdo nepředčil jí v kráse,
vykračuje pyšně jako páv,
nosem skoro nebe dotýká se,
chce snad, aby se jí kořil dav.“
„Kdo ví,“ jiná přikládala dáma,
svojí postavou všem dobře známá,
89
– bylať štíhlá jako chmelná tyčka –
„není-li tak pyšná na mužíčka?“
„Haha, to se podařilo – věru!“
zasmála se tlustá „Frau von Skalla,“Skalla“,
o níž Hájem pověst kolovala,
že v ní vězí tucet luciperů;
„muzikant a básník – to již vydá!
Ministr se nemůže mít líp!“
Chechtot odměnou je za ten „vtip“,
mimo slečnu Rosu každý kydá
na Evu a na Svatoně hanu.
Při zábavě této ušlechtilé
příjemné tak ubíhaly chvíle,
že by byly seděly až k ránu
rosolkami rozjařené dámy,
kdyby pro ně byli neposlali
jejich muži služky s lucernami.
Při rozchodu ještě mnoho chvály
za požitek dnešní, zvláště velký,
na hlavu se sneslo hostitelky.
90
XVIII.
Noc nejkrásnější v roce mezi všemi –
noc svatá – zvolna snášela se k zemi.
O, štědrého ty kouzlo večera,
kdo nepodlehl sladké moci tvojí?!
Ty tišíš srdce, které v nepokoji
se chvěje, když v ně vchází nevěra,
ty krotíš hněvy rozvaděných soků,
ty v šťastné děti měníš utýrané,
ba tebou snad i v zlosynově oku
se zjeví slza, z lidskosti jež kane.
Ten ubohým, kdo v posvátné té chvíli
si vzdálen vlasti v slzách vzpomíná,
co doma dělá jeho rodina,
jak po modlitbě vřelé jeho milí
teď k večeři as štědré zasedají.
Klid svatý po všem rozložil se kraji,
ba zdá se, jak by s oblačné své výše
se anděl míru k zemi snášel tiše,
Již ve městě ruch utišil se denní
a prázdno v ulicích – jak po vymření;
jen zřídka chodec jimi zamihne se,
91
to muž, jenž z práce ke svým drahým chvátá
a malý dárek pod kabátem nese?
by potěšil jím robátka svá zlatá.
Hlas rolniček též časem zahlaholí,
to saně z města do zavátých polí
teď po umrzlém sněhu letí hladce;
host opožděný nedočkavě spěchá
tam, došková kde jemu kyne střecha,
by svatý večer strávil v rodné chatce.
V tmu noční blesklo světel na tisíce –
I Svatoň s Evou stromek vánoční
si vystrojili, že až k stropu ční,
a četné na něm rozsvítili svíce.
Teď stojí před ním v němém zadumání
a myslí drahé vzpomínky jim letí;
zří tatíčka, jak pod stromek se sklání
a dárky odtud bere pro své děti,
teď matičku zří s dobráckou tou tváří,
jak rozkrajuje jablka, v nichž věstí,
kdo největšího z nich se dočká stáří
a na koho jak usměje se štěstí.
Vše ve hrob zapadlo – – Bol neskonalý
jim sevřel srdce při vzpomínce ono.
A dále vlna myšlenek se valí
a znovu zas jim oko v slzách tone.
Jak udiveně Duška jejich malá
by modrá očka otvírala as
zříc vánočního stromku třpyt a jas,
jak ručkama by asi zatleskala,
až spatřila by vyšňořenou loutku
a cukrovinek hojnost pro pochoutku – –
Však proč tak nákle Svatoňova líc
se zjasnila? Kam jen se bolest děla?
92
To Eva jeho, do temna se rdíc,
mu tajemství své sladké pověděla:
že za rok už tu nebudou tak sami,
že za Dušku dá náhradu jim nebe –
A Svatoň, štěstím nejsa mocen sebe
div neudusí Evu hubičkami,
vždy prudčej líbá – líbá zas a zas
tvář zardělou, rty, čelo, šíj i vlas;
ta zpráva, že se Eva matkou cítí,
je největším proň darem v celém žití.
A jako v díky za dar onen zní
teď malou jizbou, jasně osvětlenou,
ta věčně krásná píseň vánoční,
již pěje šťastný Svatoň se svou ženou.
Zpěv jejich zvonku přerušil teď hlas,
jenž v předsíni se ozval. Čí to as
v tu neobvyklou dobu příchod věstí?
Zda hostě, který přináší jim štěstí?
List brzy po té Svatoň otvíral,
v němž zcela stručně první městský „rada“,
dcer otec pěti, s nimiž Svatoň hralhrál,
ho prahanebným pravopisem žádá,
by nenamáhal prý se k nim už déle,
že jiného vzal dcerám učitele.
Byl překvapen a marně sama sebe
se v duchu ptal, co toho příčinou;
teď mávl rukou – proto nezhynou,
však byl jsi dosti trpký, radův chlebe!
A sedl za stůl k štědré večeři.
Leč v téže chvíli zvonek u dveří
se ozval zas – a Svatoň opět nový
teď četl list, jenž podobnými slovy
jej z jiného zas vypovídal domu.
A brzy třetí, čtvrtý, pátý list
93
s týmž obsahem je Svatoňovi číst
a každý dopadá naň ranou hromu.
Byl ďábelsky to promyšlený plán
těch zlomyslných lidí bezcitných:
v ten okamžik, kdy hlásá zvonů smích,
že narodil se světu Kristus Pán,
tak ubožáka strhnout s výše blaha
a v ruku zbraň mu vtisknout sebevraha...
94
XIX.
Od té doby Svatoň nejednou
v ruce zbraň už třímal vražednou,
jíž by muka skončil za krátko,
ale vždycky odhodil ji zas,
když se v jeho nitru ozval hlas:
Jakým právem ono robátko,
které nosí Eva ve svém těle,
zbaviti chceš otce – živitele?!
Není hrdinou, než bídným sketou,
osudu kdo v tvář se bojí zřít,
žít kdo neumí, leč bídně mřít,
na hruď zbabělou zbraň tisknout kletou!
Na dvéře již Svatoňova bytu
zaklepala nouze. Svatoň, v tísni,
ač to jeho odpíralo citu,
dramata a nové sbírky písní
po nakladatelích Prahy celé
rozesílal s prosbou, by je tiskem
vydali, by nevelkým z nich ziskem
upokojil svoje věřitele.
Ale od všech stejná odpověď
došla ho, že zlá je doba teď,
95
v praktickém že tomto našem čase
na básně prý nikdo nezeptá se.
Jeden z nich mu radil ve svém listě,
mluvnice by psal a nechal rýmů,
ty že nákladem svým vydá jistě
a že dobře za ně zaplatí mu.
Svatoň všecek zoufalý a vida,
že vždy rázněji se hlásí bída,
z knihovny, již léta zřizoval,
po kuse kus jal se prodávati.
Jaká bolest pokaždé ho zchvátí,
jaký srdce rozdírá mu žal,
s některým-li z miláčků se svých
rozloučiti musí! Darmo smích
strojí na rty, oklamat chtě Evu;
poznalať ta bystrým zrakem záhy,
jakou starostí muž její drahý
stísněn jest a proto na úlevu
pomýšlela myslí velkodušnou – – –
Brzy potom na pouť městem krušnou
vydala se. Blízko byla mdlobě,
ve známém když ocitla se bytě,
do něhož kdys často jako dítě
přicházela, s domácí by sobě
dcerkou hrála; myslila, že bolem
velikým jí srdce vykrvácí,
zajíkavě o nějakou práci
té když prosila, s níž kdysi polem
běhávala v blahých dětství hrách.
Ó, že kdy ten překročila práh!
Nohy pod ní klesaly a slzy
polily jí líce zardělá,
na cestu že sotva viděla,
z domu onoho když potom brzy
96
vrávorala; v uších stále zněla
výsměšná jí slova mladé paní,
aby toho nežádala na ní,
že prý ani nemůž’ být tak smělá,
by ji prací obtížila zlou,
již by jistě v žití poprvé
podnikla a při níž do krve
útlou by si ručku nezvyklou
rozpíchala. Úsměv škodolibý,
kterým ona provázena slova,
dýkou v srdce bodá ji vždy znova;
myšlenka jí kmitla duší: kdyby
Svatoň ji tak viděl poníženou,
jistě nad svojí by zplakal ženou – – –
V chvíli tu by byla nejraději
domů šla a Svatoňovi v dlaň
skryla slzy, vzpomínka však naň
dále ještě vedla kroky její.
Marnou byla trnitá ta cesta
ulicemi oteckého města
ke všem známým, z bytu do bytu:
výsměch našla místo soucitu.
Před mužem vše utajiti chtěla,
když však na obličej její bledý
Svatoň upřel zkoumavé své hledy,
s pláčem jemu vyznala se zcela.
Svatoň dojat líčením těch cest
vroucné k srdci přivinul svou Evu,
ale potom v spravedlivém hněvu
vztyčil se a zaťatou zdvih pěst,
pomstu volal na rodiště svoje,
na ten Háj, jenž srostl s jeho duší,
který jeho štěstí zřel i boje;
klnul krajanům, již byli hluši
97
k úpěnlivým prosbám jeho Evy,
jejíž slzy smíchem uvítali.
Prchne odtud, dřív než tvor ten malý,
v mateřském jenž lůně dosud neví
o světě, jej pláčem pozdraví;
nedopustí, aby jeho dítě
dýchalo vzduch plný otravy,
jímž on sám teď hyne. Okamžitě
chtěl by prchnout; v cizině kdes jistě
spíše najde cit, než v rodném místě – –
98
XX.
Úmyslu, Háj rodný na vždy opustiti,
Svatoň už se nevzdal. Zvolna zbavuje se
všeho, svým co zove, předobře ač cítí,
bolestí jak srdce v těle se mu třese,
některý-li předmět z bytu jeho zmizí.
Evě téměř slzy nepřestanou téci,
bolestně se loučí s každou – každou věcí,
kterou odtud lidé odnášejí cizí.
Brzo již jen poklad nade všecko milý –
Svatoňovy housle v prázdném bytě zbyly.
Na krátko když byl už jejich pobyt v Háji,
Svatoň jednou dostal z Javorníka list;
přesvědčen, že zase zlobu v sobě tají,
chtěl jej vrhnout v plamen, nehodlal ho číst,
posléze však pečeť rozlomil – a líce
živým pohnutím se rděla víc a více;
soudce Tichého tak psala jemu dcera:
„Ve chvíli, kdy chybí potřebná mi síla,
spěchám, odpuštění abych vyprosila
pro tu, v lepší svět jež odešla nám včera.
99
Moje matka mrtva! – Kterak zní to krátce!
Vy však, pane dobrý, netušíte ani,
jaké strašlivé to bylo umírání – –
Nejednou se zdálo, ubohé že matce
věcný spánek sklížil oči naposled,
ale vždycky zas je otevřela znova,
horečkou pak děsnou rozpukaný ret
nesrozumitelná pracně šeptal slova,
z nichž jen jméno Vaše znělo jasněji.
Milosrdná smrt pak teprv na její
čelo vtiskla svoje polibení ledné,
sotva slyšitelným když se trpitelka
vyznala nám hlasem, jaká vina velká
svědomí jí tíží, jaké nedohledné
křivdy na Vaší se choti dopustila.
„Milost! – Odpuštění!“ – Poslední to byla
slova ubohé. Zda možno oslyšeti
prosbu, od prahu jež hrobu v sluch nám letí? – –“
Svatoň hleděl ještě drahnou, drahnou chvíli
na list, na němž slzy stopy zůstavily,
a hle, již i jemu z oka slza kane
na ty řádky křivé, chvějnou rukou psané,
a teď ze rtů jemu ozvalo se temně:
„Lehkou buď jí země!“ –
Poslední den v Háji! – Což byl na omylu
Svatoň mysle, že se snadno loučit bude!
Poslední den zlomil všecku jeho sílu;
kam jen obrátí se, hořem jemu všude
100
srdce usedá a slzou vlhne oko.
Nyní teprv cítí, kterak přehluboko
v srdci jeho kotví láska ke kolébce,
k domku onomu, v němž prožil mládí zlaté,
k rodným lánům, k lesům těm, kde tolikráte
mech mu lůžkem byl, jež vystláno tak hebce;
cítí, že tu lásku před svou dálnou poutí
jenom se srdcem by mohl vytrhnouti.
Poslední den Svatoň strávil potulkami
po lesích a polích, až pak ku posledu
stanul na vršíčku, s něhož jeho hledu
objevil se obraz dávno, dávno známý:
rodný Háj – hle! – před ním ve vší kráse leží
zahalen v šat jarní, v mladou zeleň svěží;
před spaním naň ještě šípů příval celý
slunko vysypalo a ty jeho střely
nachové a zlaté zůstavily stopy
na vrcholcích lesů, na kostelní báni,
v níž se rozhoupaly zvony ku klekání.
Bez pohnutí stojí Svatoň, zrak se topí
v palčivých mu slzách. Hle, to místo krásné,
koutek, nad půvaby jehož každý žasne,
zemi, jež ho prsy odkojila svými,
potřísnil on slovy kletby rouhavými...
Ne, to kletby jeho neslyšelo nebe,
šílený byl tenkrát, nebyl mocen sebe,
děsnou horečkou mu hlava chorá plála!
Ne, ne – nikdy klnout – žehnati jen může
tomu koutku, jeho kolébka kde stála,
kde mu první lásky plné zkvetly růže,
kde jej prvně v náruč stiskla poesie,
nejdražší kde jemu hlavy země kryje – –
Svatoň vztáhl ruce jako ku žehnání,
101
k zemi klesl pak a horké slzy na ni
řinuly se zvolna – těžce – naposledy –
A když s nebes báně večer měsíc bledý
na hájecký hřbitov zabloudil svým okem,
viděl Svatoně, jak vrávoravým krokem
od známých se rovů vzdaloval, hrst hlíny
na památku v svět si odnášeje jiný...
102
XXI.
Brzy potom ve všech časopisech
taková se objevila zpráva:
Parník „Albatros,“Albatros“, jenž konal cesty
mezi Hamburkem a Novým Yorkem,
potopil se prostřed svojí dráhy.
Z mužstva s nadlidským se namáháním
ve čluně tři zachránili pouze.
Cestující vesměs zahynuli;
vystěhovalci to byli, hlavně
z Haliče a z Uher, mezi nimi
dva též Češi – jakýs Svatoň s chotí.
E: aš; 2004
103