Legenda staronová (1927)

František Táborský

Diplomatická verze Ediční verze
LEGENDA STARONOVÁ
[1] LEGENDA STARONOVÁ
NAPSAL FR. TÁBORSKÝ
V Praze Nakladatelství Aloisa Srdce 1927
[3]
PROLOG
Filosof ve své pracovně. Okno otevřeno do ulice. Viděti část protějšího domu a bujnou zeleň jeho zahrady v jarním odpoledním osvětlení. V ní na vrcholku javoru prozpěvuje šťávnatě zvučně po krátkých přestávkách kos.
FILOSOF (píše): „Viděl jsem věci lidské, na kterých lidského nebylo ani stínu, ale které se zdály hrozným snem. Raněna byla duše má. Sražena s výšin, kam tíhla. Zdrcena zírala ne na zdánlivost, než na skutečnost lidského zuření, vzteklejšího nad vzteklost zvěře. Do popředí prodral se cynik: zaháněl všecku rytířskost a chechtal se všemu, co srdce jednotlivcovo i srdce národů upravilo dosud na veselou dílnu, na radostné zátiší, na tichou svatyni. Viděla rozrušení duše má, ale neklesla. O víru opřela se svou. I měla vidění daleká, lidská, která blízkou skutečností chtěl bych mít, ne snem. Leda snem tvůrčím, jako z gotikova snu vyrostl velebný –“ BUBNY (zahřmotí z ulice): Trrr-bum! Trrr-bum! Trrr-trrr-bum-bum-bum!
FILOSOF: Co to?
PRINCIPÁL SEMPITERNUS (z ulice): Velikánská komedie, slavné publikum! Světová komedie! S nebem, zemí a podzemím. Andělé, [5] archandělé, všeci svatí a sám Pámbu; čerti, čertice, ďábli, ďáblice a sám Satan; císařové, králové a presidenti; generáli, ministři a parlamenty; vojáci všech barev a nací; vojna, bitvy a jiná vysoká legrací; šibenice, řády a medaile; špitály, žaláře a kanaile; biskupové s pastory a rabíny, s muezziny, popy a brahmíny; bursiáni, lichváři a gážisté; labužníci, frejíři a trapisté; básníci, muzikanti, malíři, aktéři, sochaři a všeho druhu kumštýři; akrobati na provaze, na koni a rapíru, na houslích a harmonice, klavíru; filosofi, mudrlanti, šlejfíři; spiritisté, cigánky a fakýři; dělníci rukama a nádeníci hubou, tam ti umazaní, tito odění drahou šubou; zamilovaní, utrápení, rozhejsaní láskou; matky, vdovy, milenky a kurv – éh, kurtisány bez masky i s maskou;¨poustevníci, pijáci a karbanická sázka; z celého světa sebranka a cháska – to všecko, všecko vystupuje v této velikánské komedii, zcela nový svět, obrozený svět, samá láska, samý mír – hepšk! – je to pravda – hepšk! – zcela nový svět, a tak dále a tak dále. Nejkomediantštější komedie! Rrračte se podívat! pořád to začíná, a nikdy nekončí. Rrračte, rrračte! Pořád to začíná, a nikdy nekončí. Velikánská komedie! Hřmot bubnů. Dupot a cupot. Křiky a smíchy. Výskot a pískot. Slyšet, jak se všech stran sbíhá se lid a pádí za bubny.
HLAS Z ULICE (pod okny). To bude zas nějaká švanda. Víte, taková nějaká nová psina. Jak mám na spěch, na to se půjdu podívat. Není, víte, nad trochu smíchu.
6 DRUHÝ HLAS: To říkám také já.
PRVNÍ HLAS: Zrovna dnes mi zas poslal knihkupec knížku. Jakýsi vrták napsal báseň. Jakousi „Legendu“. Má to na tři sta stran. Představte si! Ten strejda zaspal půl sta let. Ba skoro celých sto let. „Ta tam je doba všechněm epikům, k povídkám veršem vkus je zaujatý“ – napsal už přece Lermontov. Kdo to má číst? Ani se na to nepodívám.
DRUHÝ HLAS: Nevkus. Hotový nevkus. Ať si to čte sám.
PRVNÍ HLAS: Pro nás, víte, jen tak něco, jen tak něcičko, jen tak šňupeček. Zakýchneš, zasměješ se. Hlavu provětráš a dobře trávíš. Není nad trošku smíchu.
DRUHÝ HLAS: To říkám také já. Smích – to je pravý kníže světa. Tomu se poddám, jak jsem, celý a hned. Toho bych volil za presidenta.
PRVNÍ HLAS: Dejte pokoj! To by z toho byla rozřehtaná republika.
DRUHÝ HLAS: Lepší než rozeštvaná.
PRVNÍ HLAS: Pane, o tom se dá mluvit. Ani já nemohu vystát fanatiky, ochraptělé demagogy –
DRUHÝ HLAS: A nudné kazatele. Víc mi poví smích. Však když se on, pane, zadrhne, bývá z toho velice krutá komedie.
PRVNÍ HLAS: Tak tedy pojďme!
Hřmot bubnů.
TŘETÍ HLAS (pod okny): Ten vytáhlý principál na všecko jen prská.
ČTVRTÝ HLAS: Komediant. Pod cenou prodává smích. Taky chce, chudák, žít.
7 TŘETÍ HLAS: Pro tenhle kousek živobytí udělá člověk všecko: švidrá, kulhá, kotrmelcuje, plazí se, nadává, krade, vraždí, lže a ještě tu lež i tiskne.
ČTVRTÝ HLAS: Ti poslední jsou nejodpornější.
TŘETÍ HLAS: To si myslím.
ČTVRTÝ HLAS: Pánečku, najít člověka – peprná věc.
TŘETÍ HLAS: Á, dej mi pokoj s hledáním člověka! Kde ho máš? Není ho. Nejméně, když se někdo na to naparuje, až mu kšandy praskají. Spíš v něm uvidíš ukázky z celé zoologické říše. A proto, víš, mně stačí, vidím-li aspoň kus člověka, kousek člověka, kousíček člověka, ba kousek kousíčku člověka. A dost. ČTVRTÝ HLAS: Hrome, to je ukrutně málo.
TŘETÍ HLAS? Tak si běž na komedii. Uvidíš víc.
ČTVRTÝ HLAS: To také půjdu.
TŘETÍ HLAS: Checheche! Tak pojďme!
Hřmot vzdalujících se bubnů.
FILOSOF: Komedie? Nic víc než komedie? Frašková komedie?
PRINCIPÁL SEMPITERNUS (z nedaleka): Velikánská komedie! Pořád to začíná, a nikdy nekončí. Jedni herci odcházejí, noví přicházejí; komedie jde pořád dál. Rrračte! Rrračte!
FILOSOF: Když už komedie, tedy aspoň vznešená komedie.
PRINCIPÁL SEMPITERNUS: Nejkomediantštější komedie! Rrračte! Rrračte!
8 Hřmot bubnů. Hlomoz a hukot. Dupot a cupot. Výkřiky, smíchy. Ženou a hrnou se za bubny, až pozvolna všecko se přitlumuje a ztrácí v dálce. Zahrada naproti svítí ještě ostřeji. Na javoru po krátkých přestávkách dál a ještě šťávnatěji, zvučněji prozpěvuje kos.
FILOSOF: Jaký shon! Ulice jen dupe a cupe, hučí a ječí, výská a píská. Za bubnem a komediantem žene se všecko, mladí, staří, ženy, muži, celý svět. Celý svět. Převysoko jim trůníš, má královno. Jinak ani nelze. Hlásní na věžích přestali, my jimi zůstali. Jenže nás tak nedbají, jako dbali těch věžových. – – Už se to přehnalo. Ulice ztichla. Neslyšet ani kroku. Jen na stromě prozpěvuje kos, příroda věčně krásná a moudrá, jak být nedovede odtrhlý od ní člověk. – – Dopíšu svou kapitolu. (Čte poslední větu a dopisuje ji.) „– – jako z gotikova snu vyrostl velebný dóm, vznešená katedrála, velkolepá konstrukce a stavba, při níž závodil člověk hlavou i srdcem které ostřily smělost divotvorné vůli –“ ( Venku se ozve ostré zápísknutízapísknutí.) Á, přítel básník!
BÁSNÍK (pod oknem): Příteli filosofe, hej!
FILOSOF (vyhlédne z okna): Vítej!
BÁSNÍK: Pojď se také podívat!
FILOSOF: Na komedii?
BÁSNÍK: Na život.
FILOSOF: Ale zrovna dopisuji kapitolu „Království činného míru. Veselé závodění národů.“národů“.
BÁSNÍK: Dopíšeš zítra. Teď živé knihy zvou.
9 FILOSOF: Myslíš, že si od nich zapálíme svíci?
BÁSNÍK: To čekají oni od nás, je-li v nás jiskra.
FILOSOF: Nebývá jim milejší med do úst?
BÁSNÍK: Stačí okolo úst. Spokojí se už tím.
FILOSOF: Jako my.
BÁSNÍK: Kteří o souzvuku sníme, třebas jej nikdy neuslyšíme.
FILOSOF: Tak tedy pojďme!
Filosof sestoupí. Slyšet, jak oba odcházejí. Z dálky zaznívá už jen docela ztlumeně hřmot bubnů. Na stromě dál prozpěvuje kos.
10 I.
TELEGRAM
Telegram jde z Vídně, tlukou na bubny: „Císař pán náš vyzván drze do vojny. Vzhůru! Potrestejme pych těch srbských psů!“ tisk a bubny pějí z jedněch partesů. Rachotí až v horách po dědině chudé: „Úřad oznamuje: Odvádět se bude. Všecko mužstvo zdravé, k padesátníkům, dostaví se zítra –“ Trr-trr-trum-trum-trum! Shon a poplach všude. Od vášní svět hoří. Zrudlé od nich mraky táhnou nad pohoří. [11] A v Berlíně caesar šavlí pobřinkuje, na maršály svoje hněvně pokřikuje: „Nu, tak k čertu honem, ať nepřijdem pozdě! Ať jsme ve Vlámsku již a v Litevském hvozdě!“ Necaesarsky shodil s beder majestát: „A teď zmlátíme je!“ mne si ruce rád. Zakroutil knír ještě výše, místo pinčla – parlament obskakuje, pochvaluje mu ten justament. Obskakuje, pochvaluje Vídeň s ním a Pešť: „Ať svět tomu co chce říká! Co po řeči? Nešť!“. A pak každý honem, honem, – konec trampotám! – přišívá si delší kapsy ke svým kalhotám. „Á, to bude mela! Á, to budou boule, až se chytnou spolu obě polokoule!“ 12 A ty bubny víří a ten poplach všude na hruď, okna tluče: „Bude vojna, bude.“ Šuhaj jede s pole, divokou hruď hude; na svou milou myslí – „Bude vojna, bude.“ U plota ho čeká, oči má už rudé. Objali se vroucně – „Bude vojna, bude.“ Skočily jak lvice hrdé matky synů, rukama jen lomí: „Za čí, za čí vinu?“ Praská zem – z ní hydry vylézají s hlukem bobtnat lidskou krví, bobtnat lidským tukem. Hydry, jakých nezřel prorok na Patmosu, které lezou lízat krvavou jen rosu. A tam z hory svaté kříž ční do vysoka, na něm Láska zmírá, krev jí kape z boka. 13 A tam s druhé hory Satan se již chechce, jak už vojska táhnou, kůň jak plaše řehce; jak jim biskup žehná, než jdou vraždit mír, vraždit sebe, jiné za caesarův knír. Jako výkřik Země kříž ční k nebesům. Shon a poplach všude – Trr-trr-trum-trum-trum! 14 II.
VELIKÁ DUMA
Nad oblaky rajské vůně na nebeském věčném trůně starostliv Bůh Otec seděl, ustaraně na svět hleděl. Kolem jeho hlavy svaté slunce planou, hvězdy zlaté – sedí jako pod jabloní, obrovské co větve kloní, plné velkých plodů žhavých, hvězd a sluncí plápolavých. Nad ním výš a výš a výše v nedohledné rajské říše velebně a tichotiše v dál se valí hvězdy nové, oblaky jak červánkové, nová slunce, nové světy, nové květy, nové vzněty, věčně nové, věčně žhavé, toužné, bouřné, míru ždavé, zákonným se valí řádem, kruhem, pruhem, chladem, pádem, dál a dále, výš a výše v nedohledné rajské říše velebně a tichotiše. [15] „„Velikým„Velikým jsi Stavitelem, velikým jsi Tvořitelem, veliký jsi, velký, velký!“ v nekonečno šepcou bezdné plující ty světy hvězdné. „Veliký jsi, velký, velký! Zdroji světla, světa, květů, života, všech jeho vznětů!““vznětů!“ šepcou ve svém věčném letu jak ten květ, co naň jdou včelky. Upřely se zraky Boží zachmuřeně ku podnoží, k Zemi, co jak skvrna dole kolotá v tom věčném kole. „Pobloudili synové mí,“ teskní mysl Hospodinu. „Lesk mých hvězd se na nich pokryl prachem jejich bludných cest. Je mi líto jejich rodu, líto je mi člověka. Věk co věk se potácí, rozbíhá a trmácí, vpravo, vlevo razí cestu, divy koná umem svým; hory sobě provrtává, hráze moří přeřezává; výše orla směle lítá, aniž dal jsem jemu křídla; v podmoří se rozebíhá, aniž dal jsem jemu ploutve, a přec bloudí, bloudí, bloudí, 16 až i klesá zesinalý po nepravých cestách světa, znamenaných lidskou krví, znamenaných zločinem. Nemůže se mužně vzpřímit z nízkosti své zaprášené; nemůže se v tváři zjasnit jasem vnitřní důstojnosti; nemůže se rozběhnout do závodů svobodných, bratrských a jásotných. Cesty přímé, cesty kladné, cesty mužů spravedlivých nenalézá. Jak jen krokem zabočí k ní v potu tváře, hned ho zláká od ní Hřích. Zarůstá pak ona bejlím, a on bloudí kolem ní. Je mi líto jeho rodu, líto je mi člověka.“ Uviděl to Satan chmurný, chladně krásný, hrdě zpurný, na štítě jak křišťál skvoucím, odleskem však neplanoucím, nehořícím, netvořícím, neplodícím, nerodícím, na ledovci, kde jen bývá hostem mrak a bouř si zpívá. Bludu věků, lidské chybě usmívá se škodolibě: „Mračí se a mrzí Staroch. Nedivím se jeho chmuře. 17 Aniž myslil, aniž tušil, na Zemi jsem podmanil mu hýčkaného tvora tvorů, kterým se tak pyšnil hrdě, až si libě, stvořiv si ho, sedmého dne odpočinul, vida, vše, co vůkol stvořil, že tak dobré, dobré jest. Nejlepší jsem jeho dílo odloudil mu, člověka. Podle sebe stvořil si ho, podle svého obrazu. Chtěl v něm míti odlesk sebe, jako otec ve svém děcku, odlesk božské vznešenosti, odlesk tvůrčí síly své; aby k němu jenom toužil, aby na něj jenom myslil, ač tkví v zemi, k němu rostl, k němu žil a vznášel se. Stařecká to samoláska, ješitná a bláhová“.bláhová.“ Ani větry nezaduly, oblaka jen tiše pluly atlasovou nebes plání v jasněskvoucím zadumání, do bezmezna touhou hnány, vzdušné pouště karavany. „Pobloudili synové mi,“ teskní srdce Hospodinu, „od světla se odvrátili, tápají radš v mrákotách. 18 Chtěl jsem mít je sloupy Země, nad mramor a nad malachyt, nad bronz, ocel pevnějšími, krásnějšími, zářnějšími, aby Zemi pozvedali, podpírali nebesa. Chtěl jsem, aby větší měli, nežli chová nitro Země, bohatší a úrodnější ve svých srdcích poklady. Chtěl jsem, by i z bolesti jim, ze srdcí až pukajících rodily se velké perly, dražší perel pozemských. Ale oni zanesli hruď samým štěrkem, samým pískem nenasytné lakoty. Oni sobě udělali ze svých srdcí kovadlinu, ne by kuli spásu jiným, než vražednou na ně zbraň.“ S pohrdou se usmál Satan na ledovci nedostupném, na štítě, jak on sám, zpupném: „Vydařil se mu tvor tvorů, vydařil se jemu člověk, checheche, můj otrok, pes. A on ještě miluje ho, a on ještě odpouští mu! Já jím, plazem, pohrdám. Za to se on ke mně lísá, plazina ta nečistá. 19 Hořká vůně květů mých, hříšná sladkost plodů mých hlavu jemu zmámily. Vydařil se mu ten tvůrek! Proč ho také stvořil z hlíny? Z hlíny to ne nejčistší? Byla přece nečistota v oné jeho tvůrčí hlíně, byl v ní smrtný zárodek, když z ní vzešel tvor jak člověk, tvor tak lstivý, nečistý. Proč si nevzal hlínu lepší, bezvadnou a nesmrtnou? A proč smysly dal mu jemné, příliš jemné, příliš chtivé, že je svedeš jako ženu, jimi pak jak ženou svedeš sobě všecko, všecko, všecko, podmaníš si, pravím, všecko, pod sluncem co zemského? Proč mu srdce dal tak malé, že tak lehko umlčíš je; lekavé a trnoucí, že tak hravě zakřikneš je; sobecké a tvrdnoucí, že je rázem udusíš? Dobyl jsem těch jeho smyslů, dobyl jsem jich jako tvrzí kol pevnosti, o níž děli, že je věčně nedobytná, a pak jsem už hravě dobyl, zatarasiv přístup k srdci, pyšnou pevnost pyšných zbraní, lidskou hlavu zázračnou.“ 20 Ani větry nezaduly, oblaky jen tiše pluly jako šeptem, jako steskem pod trůnem a pod nebeskem, také čisté, běloskvoucí jak sny dětské z ráje jdoucí. „Pobloudili synové mí,“ teskní duše Hospodinu, „daleko se zaběhli. Čekal jsem já, kdy se vzpřímí z prachu svojí nízkosti; čekal jsem já, kdy se zjasní vnitřní důstojností svou; čekal jsem, kdy rozběhnou se do závodů svobodných, kdo z nich spíše z tvrdé země vykouzlí si zemský ráj. Ale oni zapýchli, ohluchli a zbloudili. Je mi líto jejich rodu, líto je mi člověka, jako plodu, na slunci jenž nedouzrál, scvrklý visí, nedochůdče zakrslé, nechutné a ubohé.“ Na ledovci věčně mladém, skvoucím se, však věčným chladem, Satan jen se usmívá: „A jak od ní měl jsem klíče, od té pyšné lidské hlavy, dál jsem štval ho do výbojů, 21 dál jsem štval ho do vítězství, našeptával mu, by rostl, na pána by Země rostl, na pána by světa rostl, až by střásl člověka, až by vzrostl na boha. Chechecheche! Chechecheche! A on slyše to se nafouk’, nafouk’ se až do prasknutí, člověka hned setřásával, na boha se nafukoval, nafouk’ se ten pavián. Chechecheche! Chechecheche! Na člověka nedorostl, a chce býti nadčlověkem, přes hlavu si natahuje směšnou masku nadčlověka. Komedie na poprask. A já štval ho do výbojů, štval a mrskal jeho vtip, nadul jsem tu jeho pýchu, nadul jeho vtip a chytrost, napjal jsem je do prasknutí, do bezesna, do šílenství, bičoval jsem ho a mrskal k větším jen a větším bojům, řídil jsem ty divy divů, lidské hlavy zázraky. Křidla, která udělal si, by se vznášel nad zemí, zvrhl jsem, by nebyla to jasná křídla andělova, křídla strážná, křídla spasná, ale dravčí, kondoří. 22 Ploutve, které vytvořil si pod mořem se prohánět, zvrhl jsem, by nebyly to hbité ploutve zlaté rybky, která reku se dna moře spasný prsten nese chvatně, – jak si to tam pokrytecky vypravují v pohádkách – ale na strašné jsem zvrh’ je ploutve dravčí, žraločí. Na kondora, na žraloka změnil se ten odlesk Boha – áh, co kondor, áh, co žralok! – ani tisíc kondorů, ani tisíc žraloků nedokáže, co ta jedna, jediná ta bestie. Všecek vzduch tam čpí už krví, čpí už puchem morovým. A v tom světě zapuchřelém každá svatá církev žehná tomu ctnému výboji. Faráři, jak apačové, na oltáři světí zbraň pirátům a zákeřníkům; na oltáře posvěcené kladou šavle nabroušené, světí je, by po křesťansku hodně mnoho karbonátek nadělaly z bližních svých. Chechecheche! Chechecheche! Ke hříchu víc nežli k ctnosti nakloněna lidská duše; proto já mám ofensivu, 23 On jen věčnou obranu. Nedivím se nijak, nijak, že se Staroch mračí, chmuří, vida, jak ten odlesk jeho, jejž si stvořil podle sebe, podle svého obrazu, nejen zem, než vzduch i moře znečistil svým vražděním. Podařený odlesk Boha ten můj otrok, ten můj pes. Ještě víc mu nadmu pýchu, ještě více vtip mu napnu, zdráždím jeho lačnost vlčí, zostřím jemu zuby v dračí, vysuším mu hrdlo na poušť, by měl žízeň ještě větší, napnu jemu všecku bytost, napnu ho až do prasknutí, do bezesna, do šílenství; vymrskám a vybičuji mozek mu až do muk muk všech, až se bude svíjet v křečech, v bolestech se bude válet a na konec, přepjav všecko, bude bleptat, bude bleptat přepyšný ten odlesk Boha, ten můj otrok, ten můj pes.“ A on zved’ se, hrdý Satan, veliký a chladně krásný, rozpjal křídla, plášť svůj řasný, vzletěl, jako mračno letěl, jako mračno chmurných světel, hraje všemi barvami. 24 Vzletěl, letěl do modrava, do hvězdna a do dumava a pak níže, níž a níženíže, k drobné Zemi blíž a blíže. Zaleskl se ještě šíře, ještě ostřej ve všemmíře ledovec ten nestárnoucí. Jeho štít jak křišťál skvoucí zaleskl se hrdě svým leskem chladným, neplodným. Ani větry nezaduly, oblaka jen tiše pluly jako šeptem, jako steskem pod trůnem a pod nebeskem. „Líto je mi jeho rodu, líto je mi člověka,“ zrak se jasní Hospodinu, hlavu zvedá zářící. „Bouře, která rozrylas na poušť samých pekel pustší kvetoucí a vděčnou zemi, zajdi nazpět, odkud vyšlas! Zajdi v hruď, jež zrodila tě, umři s ní až na věky! Hrůzo, která zarazilas zraku zář a v srdci tlukot, ale také v srdcích víru, v očích zásvit naděje, zahal hlavu mrakem věčným, tam si lehni, odkud vstalas! Lehni v hruď, jež zrodila tě, umři s ní až na věky! 25 Běsové, co v člověku jste divoko se rozsápali, hůř než smečka hladných vlků, zalezte, kde nesvítává, zalezte, kde hvězda nesní, usněte tam na věky! Ať se vzbudí, vzpamatují zbloudilí mí synové! Nechať najdou cestu kladnou, po níž přímě, nezáludně hrdinové kráčejí. Nechať srdce místo štěrku tvůrčí perly rodí jim. Nemocnému světu lékem, novým budou životem lidských srdcí zázraky, když mu hlavu unavenou láska srdce vzkříšeného obejme a políbí. Sílu chci, jež ráje tvoří, která peklo v zemi boří, ale z trosek novou krásu, krásnější všem světy tvoří. Podám ruku mu, by povstal, zvednu ho a podepru ho; pohladím a políbím ho; zdivočilý přetru zrak: ,Nu, již dosti! Vzpamatuj se! Dal ses svésti duchem zkázy, duchem chladným, duchem zrádným, duchem věčné pohrdy. Vdechl tobě vyzývavost, zpupnost, lest a násilí. Bylo třeba této hrůzy 26 pro tvou hlavu zbloudilou; bylo třeba této bouře pro tvé srdce ohluchlé; bylo třeba tvého pádu pro tvou velkou očistu. Protři oči! Protři oči! Před sebe jen pohleď ostře, co tu krásy, co tu dobra rozprostřeno volně, volně na zemi a pod nebesy pro vás všecky, pro všecky, co se na svět rodíte!‘ Zdali se on vzpamatuje? Vzpamatován, padne k nohám? Padna k nohám, rozeštká se pláčem, až to srdce trhá, uvolnivým, očistným? Zda se vzpřímí mužněkrásně z nízkosti své zaprášené? Zda se zjasní ve své tváři jasem vnitřní důstojnosti? Mezi muži svobodnými, svobodnými národy zda se šťasten rozběhne do závodů největších, aby konal tam a množil, nový člověk, nový tvor, lidských srdcí zázraky? Bude-li on toho schopen? Stačí hrozná zkouška ta? Zdá se mi, že při stvoření dal jsem jemu do vínku trochu málo veselosti, trochu málo radosti, 27 míň než každé louce horské, míň než třešni na stráni, míň než šípku na mezi. Přidám jemu radosti, přidám jemu veselosti, aby hlava směleji, aby ruka hbitěji dala dílu růst a zrát, ba i zpívat, ba i hrát. Zvadlou hruď mu porosím, tvůrčí písní vzkřísím ji, naleju mu nové krve, nových, prostých radostí, aby jimi vzduch se třásl, aby jimi pěla Zem.“ A to praviv, s trůnu svého Hospodin se zvedl velký, tvůrčí silou mocně dýše, any kolem výš a výše valily se hvězdy nové, oblaky jak červánkové, nová slunce, nové světy, nové květy, nové vzněty, věčně nové, věčně žhavé, toužné, bouřné, míru ždavé, zákonným svým pevným řádem, kruhem, pruhem chladem, pádem, dál a dále, výš a výše v nedohledné rajské říše velebně a tichotiše. 28 III.
INTERMEZZO RAJSKÉ
„Chachachacha!“ „Chichichichi!“ „Hehehehe!“ „Huhuhuhu!“ a tak dále do překotu – kdež bych znal tu každou notu? – smáli se vám, moji zlatí, smáli se vám v nebi svatí, až se jiní v rajské dáli tomu jejich smíchu smáli. Štětcem totiž Lukáš míhal po plátně, jak byl by stíhal velkou mouchu bzukotavou, do okna co tluče hlavou a v klikatém letu stálém dopálila by vás málem. Jako z rána přístav starý, když v něm hledíš na stožáry a vidíš jen čiryčáry, neboť mlha na všem sedí, tak i zde to z plátna hledí. Ale už se cosi rodí, červánkem se teplým brodí dospávavě, procítavě, [29] usměvavě, dobývavě, ze skály jak ručej zurčí, v záplavě té mlhy tvůrčí. Prodírá se to z ní jaře, čára lnouc se tulí k čáře, obrysy už vidíš tváře. Vyskočila hlava pyšně, rosná, svěží jako višně. I ten šotek! Slyšíš trylky, jimiž trýskají mu žilky. A tu druhá a tam třetí – vidíš, že tu cosi letí: hejno dětí, hejno dětí. Pátá – osmá živá líce – rozjařená jitřní skizze. Život v ní už hází víry, že si Rubens kroutí kníry: „Vždyť ta barva zrovna hoří!“ „Zda však on dle regul tvoří?“ namítl mu jeden svatý. „Nech té řeči, bratře zlatý!“ „„Angelico„Angelico z Fiesoly,““Fiesoly,“ dva tu šeptli ostýchavě, strkajíce hlavu k hlavě, „„z„z které je on asi školy?““školy?“ „Ze své –“ vyhrk’ světec Giotto, jenž tu zrovna se Franceskem stanul, záře tichým leskem. „„Tak„Tak – tak! Aha! Proto – proto!““proto!“ 30 Přituliv se měkce, dětsky, „Nebere to trochu světsky?“ Angelico ptal se. „Toto!“ zamračil se jasný Giotto. „Děti zobrazí přec dětsky,“ řek’ a pohlíd’ na Francesca, toho světce z Assisi, jemuž svět byl necizí, jenž i povržené chátře, ptákům, stromům říkal „bratře!“ A Francesco přikýv’ druhu, jak by na mrak hodil duhu. Ale Lukáš sotva dýchal. Barvy třel a chvatně míchal, po plátně zas štětcem míhal, motýla jak byl by stíhal, který plaše růži hledá, na žádné však neusedá. „Ale –“,Ale –“ známého cos větře, zvolal Jozef, „ale, Petře! Tuším, náš to průvod malý, jak se s nebe na Zem valí.“ „Ale kde by! Ale kde by! To nějaký průvod v nebi.“ Pokradmu se Lukáš směje. V tom se Jozef rozehřeje: „Vždyť to říkám: naše děti, to jsou živé naše děti, s inštrumenty na Zem letí.“ 31 „A tam letí opravdovy“,opravdovy,“ ukázal kdos Jozefovi. „„Aj„Aj, toť čáry! Aj, toť divy! Nevíš, které z nich jsou živy,““živy,“ udivený zástup volal. Nikdo divu neodolal. Viděls, za smíchu a křiku houf tu letí andělíků, letí, letí k šeré Zemi. Bělostnými perutěmi zavívají zveseleni, jak holoubci oslunění. Vidíš živou dětskou chasu. Každý nese na pouť světem: jedni housle, čtyři basu, těžkou basu rozbrumtanou, na oblaku přivázanou; tamhle jeden s klarinetem motýlovým letí letem, vlásky má jak aureolu; ten hrát bude na violu a tam ten zas čello nese, chichotá se, až se třese; vzadu vážně jako s králem letí anděl se cimbálem. Slyšíš, jak jim smích se dere, obláčky když letí šeré; chytají je ruce smělé. Vzduch jak křišťál – letní rosa, slyšíš, jak v něm řinčí kosa. Ba tvé oko tuší, hledá, 32 kde ten skřivan neposeda s třepetavým, rušným letem, s jasným v hrdle perlometem. Tak ta barva svítí, hřeje, tak ten blankyt k tobě pěje. Ale Lukáš samé štěstí, jemuž dává v srdci kvésti slast všech slastí, tvůrčí síla, byť i z hořkosti se lila, vymýšlí už plány nové. „Ať se smějou dědouškové!“ povídá si chutě v duchu, a již opět štětec v ruchu. Do levého rohu vzhůru namaloval lehkou chmuru. „Co to ještě?“ jeden ptá se, druhého hned doptává se. „Co to?“ ptá se po něm mnohý. „Na ostatní počkej rohy! O celku jakž soudit mohu z jediného jenom rohu?“ podrážděně druh dí drobný, nevrlý a řek’ bych zlobný, kdyby mohla na nebi zloba žít jak na zemi. V levém rohu najednou řídké mlhy tedy jdou. Byl to oblak průsvitavý. 33 Z nenadání chumáč tmavý vyskyt’ se v něm – z toho tmava roste, roste lidská hlava, hodně lysá, v čele štětka – „Aj, aj, vizte toho dědka!“ „„Vždyť„Vždyť to Petr!““Petr!“ zazní vřava. „Jak že, já?“ se Petr diví. „„Nu„Nu, a kdo by? Jako živý!““živý!“ „Na mou víru! Má to hlava!“ Petr zvolal, přidal doušek: „Hleďme, jaký chocholoušek!“ „A tam Pavel!“ kdosi křičí, jak se druhá hlava tyčí náhle z plátna Lukášova. „Jaká horká! Plameňová!“ zvolal kdos a ruka mávla. „Poznáváš se?“ ptá se Pavla. „Ale ta je kolenatá!“ na hlavu si Pavel hmatá. „„Ale„Ale za to tvoje brada!““brada!“ diví se tam svatých řada. A tak Lukáš celou řadu namaloval svatých v rohu, kterak hledí pod oblohu – 34 černou, sivou, holou bradu, samá hlava vedle hlavy, jedny černé beraničky, druhé bílé makovičky, tam zas jiné jako lišky, jak odkvetlé pampelišky. Ale Lukáš, mistr pravý, z údivu je nevybaví. Do pravého dole rohu namaloval koňskou nohu. „Co to ještě?“ ptá se kdosi. „Pořád máte kdesi cosi, pořád jenom: Co to? Co to? Z jediného-li já rohu o celku již soudit mohu?“ střapatí se druh ten drobný, podrážděný, ne však zlobný. „Ty radš počkáš“,počkáš,“ smál se Giotto, „na všecky až čtyři rohy, nebudou-li z hlav tam nohy?“ Zahlučelo smíchem nebe, zatřásla se nebes říše, nezdržel ni Lukáš sebe. I Francesco smál se tiše. Rád měl Giotta, jak byl celý, i ten jazyk přiostřelý. Rozeznával on tak jistě, kdo co v nitru nosí čistě. 35 V pravém tedy dole rohu vztyčil dvojí koňskou nohu, nato hřbet a nad ním směle hlavu zřízl do kužele, nos hrbatý, ostrou bradu, kozlí růžky, ocas vzadu, rudý jazyk vyplazený – „Ale, ale! Inu, inu, tuším já v tom čertovinu.“ „Ale ten je podařený! Toť sám rarach vyšňořený!“ „Hle, jak obě tváře vzdouvá! Trhá sebou a zas couvá! V roh je vražen, na mou víru, půlí těla jako v díru. Nohama si tluče v čelo. Ó, ty zmetku, tluč jen smělo!“ „Heč, to není po tvé vůli, že tě kdos tak zlomil v půli, do rohu tě klínem vrazil? Zda ses, kloučku, nenarazil?“ „A ten kacíř, jak tu sedí, do levého rohu hledí!“ „Zrovna na nás! Ha, ten drzý! Vyhoďme ho přec už brzy!“ Od smíchu již Lukáš slzí. 36 „Ale cos tak rozebraný? Vždyť to čert jen malovaný!“ „Aťsi! Ale on se šklebí do rohu tam na nás v nebi!“ „To by, braši, hněvy vaše měly jíti na Lukáše!“ „„Kde„Kde je?““je?“ zní to v jednom dechu. Po Lukáši však ni slechu. „Chachachacha!“ „Chichichichi!“ „Hehehehe“ „Huhuhuhu!“ a tak dále do překotu – kdež bych znal tu každou notu? – třásli se vám, moji zlatí, třásli se vám v nebi svatí smíchem drobným, perleťovým, zdravým, zvučným, dukátovým, kašlavým a sykotavým, rozsýpavým, hrkotavým, tam zas prudkým, zcela novým, bohatýrsky výbuchovým, jak se zvolna rozcházeli každý do své tiché cely se svým „Tak, tak“ – „Zajisté“ ti nebeští pensisté. Prázdno bylo nebe mžikem, zbyl jen Giotto s Angelikem; 37 s Franceskem tu tvoří pium augustumque collegium. Ani větry nezaduly, obláčky jen tiše pluly. „Netušil jsem, milý Giotto, že to vezme příliš světsky? Odpověz teď na své ,toto!‘!“ „A to jsou tvé výtky všecky, Angelico? Nedbej sebe! Stejné nemůž’ být ni nebe. Ty jsi lilje, růže jiný, mák opojný, keř tam vinný; ten keř dá plod vonný, chutný, ten zas pepř dá, také nutný. Jen když duše zírá z díla, výrazu a pravdy síla a pak vždycky taká krása, že ti s okem srdce jásá. Ani žít bych nechtěl v zemi skvoucí se jen liliemi. Že to příliš, pravíš, světské. Na hoře zdaž Olivetské dlel jen Kristus v rozjímání? Na svatbě zdaž nebyl v Káni? Copak jste vy v klášteře louskali jen páteře? Nevylákal den vás mladý, jarní, slunný v pole, sady? Nesmálo se srdce v těle, slyšíc skřivana pět vřele nad rozkvetlým hlohem, višní, 38 jak se měkkým květem pyšní? Mně alespoň země všecka jest jak píseň mladá, dětská. Vše mě vábí, vše mi kyne, vše mé smysly k sobě vine: vlaštovky, ty mnišky v kápi, u komína moudří čápi, hopkující v sadě kosi, pěnkavy a včely, vosy, motýli a lesklí brouci, vodní vážky, rybky skvoucí, mrštné, plaché v horském toku, jenž si žblunká na poskoku, a kol něho blízko břehu v bezstarostném, klidném běhu telátka u vážných kravek, žvýkajících stébla travek; a tam opět stádo koní, v němž se párek hříbat honí; a dál pole, stráně, luhy, zelené a žluté pruhy, a v nich meze samé kvítí, samý smích jim z oček svítí, a v nich cesty se krajkou: s heřmánkem a třezalkou, s chrpou, douškou mateří – zrak té krásy nezměří; sem tam víska, bílé domky, přívětivé u cest stromky, a tam háje, modré lesy, kde to hučí, kuká, bzučí, šoumá, bublá, praská kdesi, chvíli ztichne – zašepotá – pískne táhle – bzubzukotá – 39 směje se a povzdychá si, se slunečním svitem hrá si; a tam skála – po ní lozí dlouhobradé, mlsné kozy, a ten vzduch jen svítí, hřeje, vše v něm skáče, lítá, pěje, vše to veselo a svěží před tebou jak píseň leží. Duše se ti s tím vším bratří, jak tvé oči na to patří. Vnímáš to vše, slastí trna, hruď tvá už tou písní plna. Není možná vše to schovat, není možná vše to skrýti; ven to musíš, ven vylíti, vyzpívat neb namalovat. Nuž, a tato píseň světská není písní boží všecka? Ba, jen věř, toť píseň cenná, ať už v barvách nebo pěná. To poetu nechať vodí: jím ať svět se znovu rodí. Žár-li čistý ducha vznítil, vyslov, co jsi myslil, cítil. Vyjádřit lze věci všecky; jen ne probůh pokrytecky. Umělec – toť duše přímá, on i cizí hříchy snímá. Proč by Lukáš nemaloval, jak to ve svém nitru choval? Mysl zdravá, umělecká, veselá a přitom dětská? Vždyť se smálo celé nebe, smálo se, nu, zkrátka, všecko, 40 ba i milý náš Francesco. Nezkrotil jsi ani sebe. A tys přece lilje rosná. Nuže, mysli neúprosná, nemám pravdu?“ – ptá se Giotto. „Drahý mistře, nelaj proto!“ – „V tom jen, milý Angelico, našeho se tají díla zdar, jejž chceme přec, a síla: dovedeš-li světa dětem uměním svým tolik asi radosti a síly, krásy vdechnouti a včarovati, jako my jsme byli jati čistým, zdravým božím světem, jeho sluncem, zpěvem, květem, kliden buď i tvoje víra! Z umění ti láska zírá, ono část je všehomíra.“ „Věřím, věřím, milý Giotto. Čekám jenom v zanícení, co v tom světa pozlacení, na něž tvá se píseň mění, co je lidské utrpení? Má-li přejít naše duše kolem něho slepě, hluše?“ Zadíval se Giotto tiše: „Aj, což nevíš, nemníš spíše, Korintským co Pavel píše? Kdybych jazyky lidskými 41 mluvil, ba i andělskými, a neměl bych lásky, byl bych jako měď zvučící nebo jako zvonec znící. A bychť proroctví měl všecka, všecka tajemství a světská umění znal všeliká; ba i kdybych všecku víru měl, že přenášel bych v míru širá horstva veliká, a neměl bych lásky, nic nejsem. Toť credo moje.“ „Konfesí má!“ dodal stoje Angelico v tichém vzplání jako nebe za svítání. A Francesco hlavu chýlí s tichým úsměvem v tu chvíli. „Ale vylož, milý Giotto,“ Angelico dí mu jemně, „vylož mi tu hrůzu, bídu rozběsněného tam lidu, ve vášni co vražednické odhazuje vše, co lidské! Sem až k nám to duní temně, klne, soptí, vzdychá němě z rozvrácené boží Země.“ „Jak že nebýt všemu tomu? Kde už láska prchla z domu, v domě tom jen smutek visí; není divu, zoufáš-li si. 42 Na krvavém Sobec trůně, stydlou krev i na koruně, srdcem tvrdý, srdcem němý chce tam vládnout celé Zemi. Až trůn bude na dně moře, až krev s něho smyje moře, bude lehčí lidské hoře. Po krvavém karnevale poznají-li v slzném dole, v čem tkví naše immortale, tehdy snad v tom bludném kole zveselí se dům i pole,“ Giotto dí se bera dále. „Obloha a země smavá náladu mi jenom dává, za níž ranně, s duchem mladším k branám lidských srdcí kráčím.“ Za té řeči zašli tiše do nebeské hlouběj říše. V dálce bílé stín šel bílý vstříc jim – byl to Dante milý. A s ním stín šel ještě bělší – Beatrice nejmilejší. Ani větry nezaduly, obláčky jen tiše pluly. 43 IV.
INTERMEZZO PEKELNÉ
Hluk a hlomoz, sloupy čmoudu, sykoty jak mořských proudů, křik a řev a rachocení, hulákání, chechty, klení, a zas ticho hrobové – – a zas bóry hvizd a svist, jak by vzteklí hromové rvali se tam o kořist – taká směs kol uši vyje, pekelná to melodie. Pokřižuj se, duše hříšná! To je říše Pekla pyšná. Tu kol jeho brány šeré, za níž, brachu, pálí – zebe, daleká jde cesta z nebe do Země až pološeré. Pokřižuj se! Zachraň sebe! Andělský kůr jde tu právě těsně spolu, hlava k hlavě, andělský kůr muzikantský. Ne už děti, ale jasní jinochové, štíhlí, krásní, se svítáním na čele, [44] se svítáním nových dnů v očích tvůrčích pohledů kráčejí tu rozechvěle. Muzikantská z nebe chasa, hlavy jako v aureole: housle, čello, bručná basa, skrytá sladkost ve viole, skrytá sladkost v klarinetu, sladký náděl všemu světu, a pak cimbál, cimbál, Bože! Toť jak slunce, když jde s lože: nevidíš ho, teprv svítá, ale svět mu vstříc už vzlítá. Andělský kůr muzikantský – svatý Michal vede chasu, sám jí zatím nese basu, nemůže se dočkat ani, kdy už spustí, kdy už spustí čaroději zlatoústí dole na té zemské pláni, muzikantská z nebe chasa, housle, čello, bručná basa, z violy kdy sladkost trýskne, z klarinetu rozkoš výskne, a ten cimbál, cimbál, Bože! Diky Tobě, díky, díky! Co to stvořils léčivého, co to stvořils vzpruživého, nad alty a nad diškanty, že jsi stvořil muzikanty! Díky Tobě, díky, díky! Hluk a hlomoz, sloupy čmoudu, 45 sykoty jak mořských proudů, křik a řev a rachocení, hulákání, chechty, klení, a zas ticho hrobové – – a zas bóry hvizd a svist, jak by vzteklí hromové rvali se tam o kořist – taká směs kol uší vyje, pekelná to melodie. U té cesty kamenité jak dva staří jesuité čertiska dvě rohatá, jak dva kozli chlupatá. Jeden aspoň vzrůstem lepý, druh však pravým okem slepý. První – to byl lotr Kuba, druhý slul – ach, kmotr Čuba. Ohonem však každý mával, ke vtipu si takt jím dával, jeden smíchem, zlostí druhý. Vedli spolu zápas tuhý. V karty hráli, trumfy bili, chechtali se, láteřili ti dva čerti rohatí, jak dva kozli chlupatí. Hůl tam u nich sukovitá, jadrná, ne frázovitá. Smluvila se čertí cháska, že kdo prohrá, desetkráte tolik ran, co prohra čítá, 46 holí se mu vypočítá. Kam? – To, prosím, uhádáte. Čertovská to byla sázka. „To je rekord!“ smál se Kuba. „Nadrekord!“ se štířil Čuba. Lotr Kuba navrh’ jej, chytrý kos, kart čaroděj. (Hledá-li kdo v Pekle módu, Kolínskou snad také vodu, že se jí čert denně máčí, nežli na procházku kráčí; a že z Gutha kolem stolu denně přečtou kapitolu; na žaludek lačný, čistý verš modrého symbolisty: toho, prosím, zanech čtení, a cos čet’, hoď v zapomnění! Jednou pro vždy ať zde stojí, že dva tito čerti moji vysoko, jak blankyt šerý, povzneseni nad vše směry v umění i vědě čisté. Dva to individualisté. Jim dostačí dvé jen lidí, jen když vůbec kdo je vidí; ba jim stačí, vlastní um když jim dělá publikum. Ale musí hodně křičet, ba co možná řvát a řičet, by se lidé sbíhali, okna pootvírali.) 47 „Chechecheche!“ – „Chichichichi!“ řehtali se svorně v lásce, „Chechecheche!“ – „Chichichichi!‘ tomu vtipu, také sázce. Slíbili si přesvatě řádně jíti k výplatě. Hráli chutě, trumfy bili, štířili se, láteřili. „Pakát!“ rozkřikl se Čuba. „Zab ho!“ zvolal klidně Kuba, hodiv cizím tarokem. „Co že? Jakým tarokem? Dobře, brachu, čítal jsem.“ „Jen ho polož! Beze strachu! Hrdinstvím se opaš, brachu! Deset, dvacet – a zas dvacet. Carissime frater, placet?“ „Ale přec ne desetkrát? Dosti na tom jedenkrát.“ „Račte lehnout! Nač se ptáte? Však, Jasnosti, uhlídáte.“ Lískovko i pružné pruty, býkovice, pruské knuty, i ty třtino, jíž nás z mladu rechtor mlátil s předu, zadu, i vy všecky vonné masti, 48 Homérovým chtěl bych vlásti perutým a mocným slovem, bych to vypsal v slohu novém! Ne tak pro smích; pro památku zůstavit chci pár těch řádků špatným hráčům, ať kde koli mizerně svou hrají roli: na parketách, v politice, v manželství a v poetice, v umění ať jakémkoli, na válečném rovněž poli – všem vám drobné řádky ty dedikuji s respekty. Chechtal se, když lehal, Čuba. Na záda mu klekl Kuba. Hoj, jak hůl se kmitla! Hrůzo! – Ale co mě šťoucháš, Múzo? Dušičko má, robotovat budu radš než opisovat. Vždyť já vím, že máš mě ráda. Mazlit se – toť maškaráda. Kdybys byla hodná žínka, nalila bys pohár vínka, k tomu pěknou hubičku, jak se sluší k veršíčku. Hoj, jak hůl se kmitla! Hrůzo! – Ale, přisámbůh, má Múzo, tohle už je příliš mnoho! Copak máš jen z všeho toho, jakou radost, radovánku, když já tuto stvořím kaňku? 49 Nač mi skáčeš do extáze? Osnovu pak ztratím snáze, a pak mnozí, výsměch v hubě, natlukou mi jako Čubě. Jakže? Výčitky mi vrháš? Ba i pero z ruky trháš? Vida, jak jsi choulostivá, ale málo spravedlivá. Vím já: čert ten sekantní je ti málo pikantní. Kdybych místo čertí sázky vylíčil tu čertí lásky, éh, tak pěkně, po francouzsky erotické jeho kousky, nezastřeně, plasticky, jak ten výprask faktický, kdekdo byl by tich jak pěna, ty i každá druhá žena. Ostatně, můj obrázku, kdo z nás ceněn rozvážlivě, podle zásluh, spravedlivě, kdo by ušel výprasku? Je to citát šedivý, ale věčně pravdivý. Také Čuba, milá brachu, „Hloupost!“ mínil beze strachu, ale brzo jeho smích do řvů přešel ječivých. „Dost, darebo!“ sebou zmítal. „Ty ses, lotře, přepočítal!“ „A to ty sám špatně čítáš, 50 protože tak sebou zmítáš. Ještě plných dvacet schází.“ „Přestaň, sic tě pěst má srazí!“ „A co smlouva, pane kmotře?“ ptal se, důraz klada holí. „Přestaň, pravím, starý lotře! Jako psa tě pěst má skolí.“ „Poslední už, vzácný hráči. Jasnostem snad zatím stačí?“ děl a jazyk vypláz’ dračí. „Děkuji vám, vzácný práči! Jasnost zatím dost mít ráčí“ – děl a jazyk vypláz’ dračí. (Patrně ten způsob cizí z Pekla tak hned nevymizí. Není tak zlý, jako mníte. Upřímnost přec je v něm vřelá, a jak ihned uvidíte, přízeň po něm zbývá celá.) „É, ty mistře v darebnostech, zapsána tě mám já v kostech! Ať se ti jen naplní, že ti v těle zabrní! Dávej, lotře!“ Kuba znova karty míchal beze slova. 51 Znovu hráli, trumfy bili, chechtali se, láteřili. „Slyšíš, Kubo, od té holi tak mě trochu v těle bolí.“ „Mne zas, Čubo, skála píchá,“ dí a aa cizí karty míchá. „Vždyť ta skála není kaše. Hni se, přines Koniáše!“ Koniáše nese Čuba, až se štíří šejdíř Kuba. S Koniášem spisy mnohé Kuba s Čubou sobě zvedli a hned na ně chutě sedli. Ó, autorstvo přeubohé! „Potvůrka, ten Koňáš dračí! On i mrtev ještě tlačí.“ „Já však,“ Čuba zuby cení, „příjemné mám posezení. Toť autoři jistě měkcí, nějací as příštěvěcí, co prý už jsou beztělí, duše nikdy neměli.“ „Pozor na řeč, smělý pysku! Mezi zuby neber písku! Nad těmi já plášť svůj držím, nechť i štulec proto stržím; neb krom čertů nejvíce miluji já opice. 52 A to jsou ti opičky, drobné mořské kočičky, jež svou vlastní chlípnost lížou, patičku si stále hryžou, křičí, svět že rozryly, tváří se jak gorily. Hotová to je ti fraška medvědina toho Vaška. Slovem, skvostné opičky, hebké, měkké kočičky: žádné kosti, žádné chrupy, nic necítíš, jenom chlupy. Salvy smíchu se mi derou, theorii jejich šerou čtu-li, víš, in puncto sexu.“ „Jářku, Kubo, slyš má slova! Zapišme je do indexu, do indexu Koňášova!“ „Ale, Čubo, kam to míří tvoje hlava netopýři? Vtip ztratily tvoje rohy. Policajtské máš to vlohy! Jiná moje rada jest: Komu čest, nuž, tomu čest. Zas a zase čítat musí každý host náš jejich kusy. Přesladký to bude trest.“ „Pekelný to bude trest.“ Přečítali pak ta jména na hřbetě knih vytištěná. 53 A jak přečtli, nemeškaně ten neb onen sed’ si na ně. Ó, soudcovstvo přenáramné! Lotr, on si sed’ i na mne. „Ten tu má i portretíček. Taký fešný pomazlíček.“ „Ukaž! Aj, aj, hošíčku! Jsi tu ještě se slintáčkem.“ „A s nosíkem bouřliváčkem,“ Čuba svou nes’ trošičku. „I ten floutek!“ smál se Kuba. „I ten fouňa!“ odplil Čuba, jenž rád zdvíhal do gradace Kubovy klasifikace. (Také v Pekle tak to bývá: přikývne-li hlavou Kuba, jásotem řve divým Čuba; zavrtí-li hlavou Kuba, do tváře vám plije Čuba.) Čuba z toho povídání upad’ v těžké zadumání. „Slyšíš, brachu,“ Kuba zvolal, sotva že svůj chechtot zdolal. „Básníkem buď! Notnou díru vyplníš tak ve všemmíru. Múzu zvol si za svou ženu, 54 ale starou, hodně starou. S Múzou je to jako s farou: stáří zvyšuje jí cenu. Ať je hodně starou pannou a co nejvýš podkasanou! Satyrské ty máš k ní nohy, ba máš také, pomni, rohy. Nač se zdráhat? Nač se lekat? Na vzplanutí že chceš čekat? Volej jenom: ,Ó, ó!‘ vždycky, ,Ó, ó!‘ končí emfaticky, až ustrnou božstva sama, že hned hoříš jako sláma. A pak co se verše týká, na radu vem bubeníka. Nemá verš být papírem, ale raděj rapírem. Ty se spokoj papírem. Je to měkčí, méně řečí, a pak tobě líp to svědčí. Vzývej Jovy, vzývej Pany i lecjaké Damiány! Že v tom nutný řecký duch? Co ti do brnivých much? Naplácej tam jmen jen cizích; můžeš věřit, v počet ryzích básníků že připočteno bude mžikem tvoje jméno. Buď jen smělý! Buď jen chytrý! Vzývej třeba Višmamitry! Nebruč! Co? Že to jsou žerty? Ty že radš bys kreslil čerty? Na čerty jsi, brachu, Čuba; na to musí přijít Kuba. 55 Z přírody hned, skutečnosti zachycovat tváře, kosti, rysy, vzhledy, prsou vzruchy a citovat z toho duchy, aby tělo měli skvostné, vznešené neb cudně ctnostné aneb podlé jako lotr nebo hloupé jako kmotr z Kaňhálkova Kocourkova, vždy však od prvního slova pravdivé neb aspoň možné – to pro tebe přání zbožné. Nech si Jovy! Toť je láce a pak snadná tobě práce. Ale že mě jazyk bolí! Na tebe je nejlíp s holí.“ „Ať jsem blázen, vím-li víc, nežli nic, z tvých sekanic.“ „To je právě, co ty umíš, ovzduší že nerozumíš. Ty jsi poet – jinde bloudíš, jinak než tvá doba soudíš. Jako občan dobrých mravů zakroucenou vzad máš hlavu. Proto pravím: Znej svou míru! Sestup na zem drnkat v lýru! Básníkem buď! Notnou díru vyplníš tak ve všemmíru. Vem si heslo, zvučné heslo, jež by tvoji slávu neslo, na příklad, nu ,l’art pour l’art‘.“ 56 „Jak že povídáš? Moutarde?“ „I ty, floutku, vtipovousku! Vždyť ty mluvíš po francouzsku! Obsah dobrý, rým jen špatný. Časem budeš autor platný! Zvol si gesto, pyšné gesto, tak as, jak když kyne těsto. Ty jsi bůh, jak velký opat. Kadidla chtěj s plných lopat. Co ti země bídná vezdy? Osazuj radš lidmi hvězdy. Tam snad spíš se děje div: perníkem tam národ živ.“ „V hlavě mé snad mlýnů čtvero, snad již hrčí na patero. Ale pravda, chuť mám málem stát se takým principálem, básníkem být, ale králem. Tak se vznášet, vznášet vždycky, víš, tak aristokraticky. S majestátním, pyšným klidem po šíji tak šlapat lidem, po tom tupém, zkrslém davu, nehodném mou spatřit hlavu; koukat na ně hezky s hůry, a sám lítat v hvězdné kůry, to se mi už nyní líbí. Jen mi taká peruť chybí. Při tom, jak tu sedím Čubou, řečnil bych jim plnou hubou o lidskosti, o volnosti, 57 o bratrství, o rovnosti, vypočet’ bych všecky ctnosti.“ „Chlape, ty máš velké srdce!“ zařehtal se od plic Kuba, jak se čepýřil tu Čuba. „Hrej však také na mudrce: s filosofy na budhistu, s dámami na platonistu, s politiky na sofistu, v lese na polytheistu, v bouři na monotheistu, po bouři však atheistu; před lidmi buď pesimista, neb i spící fiakrista na kozle je optimista; v církvi však buď optimistou, ať jsi v mravech nihilistou; píšeš-li, hrej toho -istu, jako majetník je listu (toto platí v politice zrovna jako v poetice); vůbec zvol si masku jistou, nějakým buď, víš, tím -istou. Ono je to jeden ďas; jenom chyť to v pravý čas. Víš, hleď vždycky na praktiky: nějaké, víš, chyť se kliky, zvlášť když svého apače – pardón! – chci říct: trubače – v hlavních listech ona má s rukama i nohama. Pravda? Co je pravda tobě? Náladu jen zkazíš sobě. 58 Touhu po ladném mít celku! Pij radš ráno kysibelku! Stranou hoď ty vrtáky, fanatické pytláky, co jen na číhané dlí, lidem kazí pohodlí. Hleď se jich jen rychle zbavit, chceš-li denně dobře trávit. Ty budeš vůbec dobrý -ista. Podle toho, cos čet’ včera a jak trávils do večera, názory své budeš hlásat: nad světem hned dětsky jásat, a zas lát naň jako na psa, jak by to tvá byla kapsa. Budiž taký oný -ista! Ale nejdřív pozounista!“ „To já budu dozajista.“ „Jen si nedej hřímat v uši, poesie lidské duši že má býti rajskou manou. Co s tou krmí tobě planou? Lepší příklad světu dávej: ty jen ženské polehtávej! Dávej tomu trefný rámec: Ze všeho, rci, co tu žije, cítím jenom, že jsem samec; ostatek vše theorie.“ „Brávo, Kubo! Brávo! Brávo! Ó, má hlavo! Ó, má slávo!“ 59 „Vol jen, pravím, trefný rámec: Ze všeho, rci, co tu žije, cítím jenom, že jsem samec; ostatek vše theorie. To je slavná poetika! poetika nebylá! Té rozumí do puntíka každá kráva, kobyla.“ „Brávo, Kubo! Brávo! Brávo! Ó, má hlavo! Ó, má slávo!“ „Jeden cíl je junáčí, kol něho se otáčí celá zemská planeta. Cesta k němu vyjeta!“ „Brávo, Kubo! Brávo! Brávo! Ó, má hlavo! Ó, má slávo! Teď tě chápu, vtipná hlavo,“ nadšením se rozhřál Čuba, an ho zatím tiskne Kuba, líbá, volá náruživě: „Ó ty hlavo slávou zpitá! Ty jsi bůh – buch!“ volá živě, do zad ránu dav mu lstivě, až se při tom za bok chytá. „Ó, vy uši, jak jste dlouhy! Co je ve vás snů a touhy!“ Kuba volá, směr si hledá, za uši už Čubu zvedá: „Slavný budiž za všech časů! Já tě zvedám ku Parnasu.“ 60 „I vem kozel tvoje dumy! Což mé uši jsou snad z gumy?“ „Ale Parnas! Tvoje sláva! Což tvá duše je k ní slepá?“ Nohama již Čuba třepá. „Kubo, pusť mě! Tvoje sláva není, hrome, žádná tráva. Spadnu-li já na skalisko, zabiju tě jako psisko.“ V tom už letěl, Kubu strhl, sotva že ho s prsou svrhl. „Karty dávej, pane kmotře!“ se smíchem si Kuba sedal. „Chutě, chutě!“ „É, ty lotře!“ s námahou se Čuba zvedal. Dále hráli, trumfy bili, štířili se, láteřili. „Ale, abych pravdu mluvil, tys to, Kubo, pěkně uvil. Našinec to přec jen cení, s chytrými když hloupý není.“ Za té chvály jednooký přestal myslit na taroky. „Tarok! – Tarok!“ slyší Kubu, až zapomněl zavřít hubu. 61 „Holomku, vždyť ty mě šidíš!“ „To snad druhým uchem vidíš?“ Hůl již hledá vzteklý Kuba. Nechce mu však lehnout Čuba. Pěsti zlostné už se kmitly. Za pasy se čerti chytli. Andělský kůr šel tu právě těsně spolu, hlava k hlavě, andělský kůr muzikantský. „É, ti psi!“ dí svatý Michal. „Kdo to jakživ viděl, slýchal?“ Aj, tu vylít’ ďábel mladý, chmýř mu teprv razí z brady. Nezbeda, snad z pouhé nudy kotrmelce metal všudy, hopkal, hvízdal zvuky ječné z energie přebytečné. Přiskákal až k silnici, zahlíd’ čerty v pranici. „Juchuchú!“ si plácá v dlaň, až se chechtá s ním i stráň. „Kdo to řve tu? Přestaň Kubo!“ „A co ptáš se, líná hubo?“ „Vždyť to Kašpar!“ „Co? To štěně? Tak se chová poníženě 62 k nám, svým předkům, starým čertům? Tak teď mladé pokolení moudré otce svoje cení? Tak teď plémě nehodné ctí své vzory ctihodné?“ Nerozuměl Kuba žertům. „Chyť ho, Čubo!“ A již klesl Kašpar na zem. Sotva snesl, co mu dali. Byl by plakal, by radš jako havran krákal, vida, jak tam k Peklu skákal Kuba s Čubou – jakou shodu! – a čertímu kterak rodu vykládá tu episodu. Pálilo ho celé tělo. Sebral se a neveselo ke skále šel, hřbetem smýkal, hrubým hlasem při tom říkal: „Hřbet mi poškrab svými hrby! Dři jen, skálo, hřbet mě svrbí!“ K větrům vzdychal, světa poslům: „Nač jsem smál se starým oslům? Vaše hůl, vy chátro stará, methoda je zastaralá. Pes vás vezmi, marody, i ty vaše methody! Od holi mě všecko svrbí – dři jen, skálo, svými hrby!“ Uschováni za skalisko, 63 andělé se dívali vyjeveni na čertisko, až se rázem rozsmáli. „Co to? Smíchy?“ Kašpar bručí, větří, odkud to sem hučí – vyskočí pak – „Á, to vy jste? Zaženu já smích vám jistě.“ Skaliska kus utrh’ rychle, na anděly mrštil ztichlé. Přehodil však. Zahořela Michalovi tvář. Jak střela s plamenitým skočil mečem (starý smyčec byl tím mečem): „Vzpouro věčná, k jakým řečem naběhl ti jazyk drzý? Či tě dlouhý mír už mrzí? Svár jen pro tebe má vnadu? Jakou opět kuješ zradu? Já však pravím: Okus trestu! Na dalekou dáš se cestu; na Zem půjdeš basu nosit. Marny řeči, marno prosit. Víš, že jednávám rád zkrátka. Protivna mi každá hádka.“ Prskal Kašpar, hněvem jat, mrskal sebou jako had, až andělé couvali, jak se na to dívali. Ale Michal: „Žádné strachy! 64 Jsem já zvyklý na rarachy. A teď s Bohem! Co se chvíte? Nebojte se, nezbloudíte. Dobře vám tam v Zemi bude. Jen ať každý správně hude! Buďte dobří, zlo vás mine; pomilujte však i vinné. S nevinnými cítit snadno, protože to nezávadno. Vždy však buďte pamětlivi, co vám Bůh řek’ starostlivý, když vám kázal sejít k Zemi otřásti tam srdci všemi: ,Chorá je ta Země celá, nemocnice zapuchřelá. Mezi mými hvězdami ona skvrnou zdá se mi. Dříve, vždyť to všichni znají, zpěvem vše se rozléhalo; teď však – nevím, co se stalo – lidé už tam nezpívají. Mně samému při tom smutno. Zpívat je přec lidem nutno. Chtěl bych Zemi celičkou jedinou mít písničkou. Do těch chorých těl a duší trochu nové krve sluší, aby byla samá jiskra, taká sršná, čilá, bystrá; třeba do nich jarních blesků, nových květů, tvůrčích stesků, kdy vše na slast muká svá po rozpuku měnívá. A to všecko, moji braši, 65 musí trýskat z písně vaší. Nové pěvců pokolení velkých srdcí, obrodných, velkých duší, svobodných, budiž světa obrození.‘ To si dobře pamatujte, podle toho zanotujte! Radši mám houf metařů,metařů nežli stádo rýmařů, co rým pro rým lepí, lepí bez duše a jako slepí. A tak, hoši, pozor dejte, duši světu rozehrejte, do srdce mu sílu lejte, hruď i paže rozepějte! Zastavoval zvěř prý všecku Orfeus svou hrou kdys v Řecku; snad se vám též podaří, že se lidé rozjaří vaším zpěvem, vaší hrou a svá srdce otevrou. A v ty nejkrásnější plesy na mne někdy vzpomeňte si!“ Ostré větry z dálky duly, těžké mraky líně pluly nad Peklem, kde čerti řvali, chechtali se, hulákali. Michal zmizel. Zaraženi andělé zří vyjeveni. Dokola je všecko cizí, černý mrak jen letí, mizí, 66 černý mrak jen honí mrak střapatý jak starý drak. Ale rázem vykročili, drobnou píseň zanotili intonací přečistou, úsvitově zlatistou: Po nebeské louce, pero na klobouce, jede svatý Jiří, tvář se ohněm pýří. Na koníku vraném, zlatě osedlaném, do boje on jede, nebes vojsko vede. V čele sám on, skvělý, s dvěma archanděly. Z hořících jim tváří tiché hvězdy září. S praporečky kopí po boku jim trčí. Oni jedou, mlčí. Rosa cestu kropí. Maria tu Panna potkala je z rána: „Kam to jedeš, Jiří?“ – „V strany světa čtyři. Drak se vylíh’ v Zemi, 67 horší, než můj prvý; roste lidskou krví. Jdu naň s bratry všemi.“ „Počkej, milý Jiří, minutky dvě, čtyři!“ A jde mezi kvítí, co se z louky svítí. „Tu máš i ti tvoji. To vám rány zhojí.“ Za klobouček dává Jiří kvítka smavá. „Jak je držím v ruce, rozkvétá mi srdce. Žehnej Bůh ti, milá, holubičko bílá!“ Nebe zlatem hoří – pod ním v ranní zoři svatý Jiří jede, nebes vojsko vede. Nad Peklem tak píseň pěla, do hlomozu vyzváněla jako zvonky stříbrné z ranní věže purpurné. A tak lehce, rozchvěle šli ti jasní andělé krajem Pekla, odkud vzduchem zavívalo sirným puchem a kde mrak jen honil mrak střapatý jak starý drak. 68 Kašparem však nehnul zpěv. Nad basou stál, samý hněv, vzpíral se a zdráhal, váhal: „Ký čert by se s basou tahal?“ Michalova slova však řekla jemu tak a tak. Na záda si hodil basu, za anděly bez ohlasu loudá se, ach, nevesel. Zrovna vylít’ ďábel druhý obhlédnout si stráně, luhy. Chechtem ústa rozevřel, když uviděl kamaráda, jak si basou hmoždí záda. Do dlaní plásk’ a již chvátá jako luňák na kuřata. Kašpar jen se prohnul hned, na basu jak druh mu sed’. Aj, toť scéna z brusu nová! Vyletěla mžikem z Pekla všecka chasa Satanova, od smíchu se ohýbá, jak se Kašpar kolíbá, na base jak v kratochvilce sedí ďábel na kobylce, kývá pyšně na chasu za výskavých ohlasů. „Toť jak kotel těžká nůše, v němž vaříme lidské duše,“ Kašpar vzdychá belhavý, pot mu teče se hlavy, 69 shrben těžce oddychuje, až i jazyk vyplazuje. Kamenitá poušť se vlekla se propastmi kolem Pekla. Kašpar spocen sotva viděl, sám že kráčí do osidel, a jen krok – a v propast letí Kašpar, basa i ten třetí. Na křoví se chytla basa, ale bujná čertí chasa ke dnu letí, až to hučí – padli sobě do náručí. Tím však náhlým překvapením s hulákavým vstali klením. „Tebe jsem já tedy nosil, potil se jak stará herka?“ „Což jsem se tě o to prosil?“ „Á, ty mrcho!“ Bouřná čtverka svalnatých se rukou kmitla, za pasy se dravě chytla. Hromové dva zařvali, jak se čerti poprali. O skálu druh mrskal druhem, že vymleli sluji kruhem; rachotí to, zaduní, jak by sopka vřela v ní. 70 Andělský kůr muzikantský u propasti na kraji jako záře červánková bez smíchu a beze slova zíral k tomu turnaji. Tu v propasti rána hukla, jak by vejpůl skála pukla. Kašpar pad’ – a vítěz mihem šplhá z jámy lehkým švihem, k Peklu jako liška běží. Leží Kašpar, dlouho leží. A když vylez’, ohmatává tělo zbité do krvava. Zlostí chvěl se po všem těle. Rozhlížel se vzpurně kruhem, má-li basou hodit směle, čili pádit za svým druhem. S houfem čertů z brány Pekel volal on naň: „Mene – tekel!“ a ten čertí houf se smál, až se k zemi ohýbal. Na ramena hodil basou, za rajskou se šoural chasou. By však toto vylíčení mělo řízné zakončení, sami čerti pečovali. Když tak libě zevlovali rozchechtáni s brány Pekel na tu scénu z brusu novou, co šla s basou Kašparovou, 71 Jakýs lotr do nich vrazil, že jich celá smečka slítla do příkopu, jen se kmitla. Nastal hluk a řev a klení. Povstávali rozvztekleni. Mnohý si i palec srazil, div si hlavu neurazil. Nevěděli, kdo to spískal. Každý jenom řval a vřískal, až pak všichni dohromady, jeden vztekem, druhý plačky do hřmotné se dali rvačky, že ten pohled na věc řídkou po čertovsky dohrál bitkou. Já však, jenž ty čertí bitky do andělské vážu kytky, prosím všecky, koho mrzí, že těm čertům loudím slzy chechtotů až nezřízených, ať jen chvilku sečkat ráčí. Spustíť brzo moji hráči v akordech už pozměněných legendu vám andělskou s plnou pravdou pozemskou, s adagiem jak s blankytem, když objímá v máji zem, na tu fugu čertovskou, nezdárnou a lotrovskou. 72 V.
TROSKY
Bylo ještě před svítáním. Kdosi čelo zastínil mi, dechem teplým na mne dých’. „Pojď!“ – hlas volá šeptem tvůrčím, nikdo, nic mu neodolá, ven mne vede – na cíp pláště, jak v pohádce čaroděj, vzal mne k sobě – země mizí – letíme již v oblacích. „Pojď a viz,“ hlas přísný káže, „je-li silný dost tvůj zrak!“ Nad poli a nad horami, nad městy a dědinami, nad jezery, nad řekami vznášíme se mlčky sami. Tluk jen slyším svého srdce, tlukot velké předtuchy. Rosná vláha, svěžest vůně rozlily se v ranním šeru, jak by v dusném širém světě [73] kdosi okna otevřel. Procítají černé hory. Čela se jim probouzejí dechem záře úsvitné. Svítá, svítá. Záře roste – to tam v nebi prostírají zlatozářné koberce. Kdosi velký, kdosi slavný, vítěz, vítěz přichází. Lehkým krokem vyhrnul se z východních bran nebeských šerý proud vojsk fialových v ocelovém brnění. S hořícími tvářemi na tmavý se žene západ v hustých řadách zamlklých na konících brunatných. Zachytávám v přísném tempu jejich dupot přitlumený po měkoučkých oblacích. Za ním skokem bezstarostným vyskočil si něžným rytmem, jako první rozpuk poupat, dívčí průvod červánkový, růže hází na cestu. Jejich poskok potleskem je, z jejich líček oheň zpívá, z jejich očí jiskry touží – samá růže, poupata. A zas nové chvátá vojsko, z hořící se hrne hory – 74 s hlav jim hoří zlaté přílby, v rukou planou zlaté meče, zlaté štíty na prsou. A pak zvolna, vědom sebe, v mladé kráse podmanivé a tak přísně vznešené vyjíždí sám světovládce, jasné Slunce nad hory. Žádný zemský Alexander, Čingischán ni Korsikán nevjížděl tak do světa. „Vítej! Vítej!“ – strom se přímí, chlum a hora vstříc se zvedá, klas se každý narovnává, květ otvírá kalíšek. „Vítej! Vítej!“ – vstříc mu hází pozdravy sbor skřivanů. Slyším, jak se moje srdce tlačí též v to vítání. Pod nebesy vzrušenými letíme tak dlouho mlčky, s hlasným srdcem, plným tuch. Pod námi svět z růžné mlhy prosvítává, probleskuje – snad se také chudák chystá k slavnějšímu životu. Zvuky mocné, zvuky slavné slyším, jak dál letíme. Hory, hory pod námi, slyším jejich chorály. 75 Modré hory, černé hory, dumné sestry oceánu, rozechvělé, rozšumělé, rozvlněné do crescenda dlouhým taktem, slavným tempem ranní hymny vesmírné, valící se z nekonečna, tratící se v nekonečno, sborem hor všech zpívané, silných duší pokorou. „Matko Země, jak jsi krásná ve své ranní svatosti, v jitřních citů čistotě!“ – prudko tlouklo srdce mé, jak se k zemi snášíme. Po zemi už jdeme vlhké. Na trávě a kvítkách visí perličky jen jejich snů. Vlahá vůně ovívá. Sterý zpěv a tíkot, trylkot z luk a mýtin zaznívá. Řady smrků, řady jedlí v nepřehledné prostoře jako sbory bohatýrů stojí přímy, zaníceny, došumívají svůj chorál v pohnutí a pokoře. „Matko Země, jak jsi krásná, jak jsi zbožně velebná ve své ranní svatosti, v jitřních citů čistotě!“ 76 Po zemi dál jdeme vlhké. Na trávě a kvítkách visí perličky jen jejich snů. Najednou se obzor mění, kaboní se, mhlí a tmí, zahalil nás mrak a dým. Kdesi blízko hřmí to, praská; hřmí to, šlehá; hřmí to, tříská. Kdesi blízko zástupy řvou, hlasy, zvuky neslýchané, ohně, dýmy nevídané. Zuřivými výbuchy celá zem se plaše třese v dýmu ohněm prožíhaném, hromy, blesky otřásaném, v divokých se křečích svíjí celá zem a plaše třese, třeští, bleptá, šílená. Do daleka zašla od ní všecka nebes nádhera. Kdesi blízko hřmí to, praská; hřmí to, šlehá, hřmí to, tříská. Kdesi blízko zástupy řvou. V dál se valí rachotně dým a oheň, hrom a řev. „Pohleď,“ vůdce kyne mi, „je-li silný dost tvůj zrak!“ Po stráni jdem, po rozlehlé. Rozryta je země kolem, samý výmol, černá jáma. A tu vpravo a tam vlevo 77 leží mrtví, ranění. Nedaleko hřmí to, praská; hřmí to, šlehá; hřmí to, tříská. Nedaleko zástupy řvou, země se jen otřásá, země jenom duní, duní – kdosi strašný po ní kráčí – chmurný Démon po ní jde. Po šlépějích jeho jdeme, po bojišti jdeme drsném. Po sobě on zanechává, jako po žních úrodných vichrem snopy rozházené, rozmetané mandele, nebo jako v hoře strmé po divoké vichřici vykácené, přelomené jedle, smrky vyšvihlé, tak po sobě zanechává mrtvá těla znetvořená, živá těla zmrzačená, těžké zrno do země. Jako v lese, zaryješ-li do velkého mraveniště, odhalíš v něm bílé larvy, že hned plaše vyřítí se strážné hlídky mravenců, za nimi pak v malé chvíli spousta jiných chvátá sbírat, odvlékat a odnášeti jemné larvy běloučké – tak tu po té drsné stráni po šlépějích démonových 78 sbírají a odnášejí živá těla zmrzačená, mrtvá těla znetvořená, těžké zrno do země. Sta a sta jich vůkol leží s prostřeleným mladým srdcem, které už jen sevřelo se: „Proč a nač to, lidé, bratři?“ Sta a sta jich vůkol leží s roztříštěnou mladou hlavou, v které už jen zablesklo se: „Proč a nač to, lidé, bratři?“ Sta a sta jich vůkol leží s urvanými od pum údy, s nedopověděnou řečí, s nedohleděnými zraky, s náručími bez objetí, se srdci, jež vzplanout chtěla, se rty, které líbat chtěly, s rukama, jež tvořit chtěly. Hledí na nás oči padlých, za námi jdou jejich oči, raněné ty pohledy, hasnoucí ty pohledy, obrácené oči v sloup. Těžký je ten jejich obsah. Všecko je v nich, s čím se loučí, započatým, neskončeným, s tím, co teprv na myšlenku rozkvétalo, a co jinde uzrávalo v plod a čin. Za mnou jdou ty jejich oči, bodají ty jejich oči, 79 pronásledují ty oči – zakrývám si oči své. „Pojďme!“ káže vůdcův hlas. A jak němi odcházíme za hromů a třeskotů, slyším: do těch mroucích stonů zaznívá sem ostrý sykot, ale taký spokojený, se zálibným chechtem chutným, takým tučným, lalokovým, škodolibým úšklebem – Satanův to pyšný smích: „Tužili se, tužili se, tužili mí otroci!“ *
Nad poli a nad horami, nad městy a dědinami, nad jezery, nad řekami vznášíme se mlčky sami. Nerozeznával jsem ani měst těch velkých, hor a řek, viděl jsem jen bez přestání svah posetý mrtvolami a ty oči a ty oči s těžkým jejich obsahem. Kamsi na jih letíme. Za městečkem sestupujem, vzezření má italské. 80 „Pohleď!“ vůdce kyne mi. „Nové lidské divadlo!“ Na rovině neveliké, v přístavě jak stožáry, stojí nová aleje, stojí alej šibenic. Vojáků k nim řada dupe, temně buben rachotí – uprostřed jdou vojáčkové, štíhlí mladí sokolíci, patnáct je jich na počet. S bubnem v taktu pružně jdou, jako by šli na svatbu. Stranou stojí staré stromy, na cestu jim šumějí, jaksi vlídně šumějí, vítají je, vítají. Za svobodu rodné země povstali ti sokolíci, rozrostli se na tisíce, dobíjeli násilníka, dobíjeli rekovně. Ale houfec nejsmělejších, patnáct mladých sokolíků, zaskočen a zajat byl. Teď je vedou k šibenicím, temně buben rachotí. Za nimi se s chechtem hrne soldateska zvědavá. Stojí, stojí šibenice, u každé již čeká kat, na ní visí, na každého 81 z vojáčků těch, oprátka, na každého sokolíka, co tak v taktu kráčí s bubnem, jako by šel na svatbu. A tu jeden z vojáčků těch, ze štíhlých těch sokolíků, vyskočil, ba vyletěl, skok a skok k té šibenici, skok a skok – a už byl na ní, levicí se přidržuje, pravicí si mžikem háže, aby na šíj nesáhla mu ruka kata Maďara, sám přes hlavu oprátku, odrazil se – a už visí a už visí sokolík ten jako zvon, jak hlasný zvon, jako velkonoční zvon. Zmateně se dívá četa i ti její důstojníci, soldatesce zvědavé checht se v hrdle zarazil; hloupě na to mžourá kat. Ale z očí kamarádů, štíhlých mladých sokolíků, z posledních už pohledů šlehá jiskra vítězná, vítá v dálce Svobodu. Pevně kráčí k šibenici, pevně stoupá na stupátko, oprátku si nechá klásti 82 pevně jeden po druhém. Ráz, dva – a už visí, visí jako zvony s hlasným srdcem v převysoké nové věži, vzdušné věži Svobody. Málo je těch šibenic. Ještě tři tu vojáčkové, ještě tři tu sokolíci vypřímeni čekají, v očích jiskra vítězná. Již je vedou k starým stromům, rozsochatým, co tak vlídně na cestu jim šuměly, vítaly je, vítaly. Na větvích už oprátky – na oprátkách visí už ti tři mladí vojáčkové, ti tři mladí sokolíci z české země daleké. Jaká alej nevídaná, jaká alej vítězná! Vstupní alej Svobody rodné země daleké. Stál jsem jako zkamenělý, stál jsem jak Jan pod křížem. V srdci mém se dravě hnaly veliké dva horské proudy, s hukotem a burácením řítily se vedle sebe: jeden černý, rozžíravý, druhý skvoucí, rozjásaný. Bolestí tam ten se svíjel, 83 radostí ten druhý skákal – valily se vedle sebe dlouho, dlouho, nežli oba splynuly v proud jediný, zvučnější a barevnější, zářivější, nádhernější, valící se vítězně. „Ti jsou svatí“ – praví vůdce. „Cestu k volným národům prorážejí smrtí svou. Po nich mnozí nečistí chytnou se té Svobody, chytnou se jí lakotně, až k nim přijde z nenadání, vykoupena krví svatou, jako ráno sváteční, vonnější než májové, až k nim přijde v kráse své. Po té pěně nečisté, vystříknuté mořem války, po té špíně páchnoucí přijdou lepší pokolení, srdce tomu oddaná, zač ta tady zmírala. Čas však, bychom dále šli.“ A jak odtud odcházíme, plachý větřík šeptá plaše, šeptá s listy starých stromů, na nichž visí bez hnutí dohaslé ty oběti. A v tom tichu slyším sykot, onen sykot spokojený, 84 se zálibným chechtem chutným, takým tučným, lalokovým, škodolibým úšklebem – Satanův ten pyšný smích: „Tužili se, tužili se, tužili mí otroci!“ *
Nad poli a nad horami, nad městy a dědinami, nad mořem a nad řekami vznášíme se mlčky sami. Když jsme se zas dotkli země, budovu jsem uzřel starou, jako soud neb kasárna. „Pohleď!“ ved’ mě vůdce k oknu. „Jiné lidské divadlo.“ Síň tam nízkou vidím oknem, prostrannou a dosti světlou, a v ní plno bílých těl. Hledím: ženy to, ba matky, mladé matky, krásné matky, s růžovými robátky. Jedné ono v náručí spí, druhé ono pije z prsu, tam té třetí ono pláče a ona je chlácholí. Je jich v síni celý zástup, plná zadní polovice. Stojí v ní jak žitné klasy, a jsou víc,víc než klasy,klasy nahé, 85 zcela nahé, zcela čisté, v náruči jen, jak klas zrní, chovají svá robátka. K nim se tulí jejich dcerky, růžová jak poupata, bez listů, jak matky, nahé. Svatý Sávo! Svatý Sávo! Co se to tu s nimi děje? SoldateskySoldateska spitých sketů s levých břehů rmutné Sávy sehnala je jako kořist s pravých břehů rmutné Sávy do tohoto vězení. Shodila s nich kdeco všecko, aby stály jako klasy zde ty matky mladé, vzrostlé, ty jen samy, jiné zase s dcerami jak s poupaty, s robátečky v náruči. A tu jeden a tam druhý z divoké té soldatesky do přístroje snímkového zachycuje jejich krásu. A co dále! A co dále! Svatý Sávo! Svatý Sávo! Jak to chráníš rodičky své? Jak to chráníš svatý krb? Jak tu ony stojí hrdé, jako klasy, jako klasy, všecky nahé, všecky čisté, vznešené a bez poskvrny, zastřené svým hrdým vzhledem, vrhajícím povržení na ty skety opilé! 86 Daleko kdes jejich muži, daleko kdes otcové, daleko kdes rodní bratři: za svou srbskou zem se bijí. Mnoho jich tam řadami už na stromech a šibenicích jako zvony v rodné věži visí, visí nehnuti, ještě víc jich v šachtě kdesi odpočívá po boji. „Svatý Sávo! Svatý Iljo! Kde tvůj blesk je, kde tvůj hrom?“ volám hlasem bezmocným. „Přijde, přijde,“ těší vůdce, od okna jak odcházíme, „přijde, přijde odplata.“ A jak oba odcházíme od těch hrdých mučednic, slyším: větřík rozčilený donáší mi ostrý sykot, onen sykot spokojený, se zálibným chechtem chutným, takým tučným, lalokovým, škodolibým úšklebem – Satanův ten pyšný smích: „Tužili se otroci mí, tužili, ti moji psi!“ *
Nad poli a nad horami, nad městy a dědinami, 87 nad jezery, nad řekami vznášíme se mlčky sami. Když jsme se zas dotkli země, jaká zem to nepoznaná! To-li je snad ona země, jíž se dotkl Boží dech? Pokácený les tu leží, na mrtvole mrtvola; jdeme pod ním zpustlým polem, udupaným, přeházeným, rozrytým a rozjetým. Zaraženou hruď má ono, hrdlo krutě zadrhlé, zaťaté má bojem rty. Ani hlásek nezašustí, ani travka neševelí, ani ptáče netíkne, myška se v něm nemihne. Pustá jáma vedle jámy, temná skvrna vedle skvrny, černá rána vedle rány. Místo hnízdek křepeličích, koroptvích a skřivánčích stopy kol a koňských kopyt, místo klasu, kvítečku střepiny jen granátů, bodák, puška, přílba leží zamazaná, rezavá. Do daleka, do neznáma zahnán odtud Boží dech. Za vsí ves – ves – spáleniště, zbořeniště. Domky v nich – 88 místo oken černé důlky, jako hroby otevřené s vyhozenou bílou lebkou, místo očí černé důlky, zuby dravě vyceněné od zápasu s životem. Tu jen ještě komín trčí, tam ho trčí jenom půlka a tam prostřed pusté návsi půlka kaple zbořené. Hrbolatou jdeme cestou. Běžela tu silnice, zvonová kdys hučnice. Most před námi stržený visí jako samotář mrtvicí vráz raněný půlí těla do řeky. Kolejnice jako v křečích trčí nad ním do vzduchu. Do města jdem. Pobořena jeho brána. Její hlava, její krása roztříštěna leží před ní na zemi. V ulicích a na náměstí kolem, kolem všecky domy místo oken černé důlky, jako hroby otevřené s vyhozenou bílou lebkou, místo oči černé důlky, zuby dravě vyceněné od zápasu s životem. Na náměstí přeražen 89 leží hrdý, štíhlý sloup; socha, již nes’ pokorně, roztřískána na kusy. Radnice a školy, dílny, chrámy, domy němy, pusty, jako hroby otevřené. Jenom hrobař se tu mihne sbírat kosti rozházené, a jen němý stín se zjeví nad kostmi tu bílými. Není konce, není konce Démonovým šlépějím. Dále, dále! – Hle, tu druhé, třetí město a tu čtvrté, a je víc jich, víc a více, všecka jsou si podobna akojako hrobu hrob a hrob. V poli trčí podál města řada jakýchs divných příšer: stero důlků pod čelem, černých důlků bez očí, opodál kus komína – vyloupené továrny. Vlčí stopy, vlčí stopy, kudy jdeme, pohledneme, vlčí stopy člověčí, proti nimž je stopa vlčí jenom stopou jehněčí. Dále, dále od těch stop! Pod námi jak hlemýždi, jako šedé housenky 90 táhnou řady, stojí řady a tam dále táboří. Dále, dále od těch stop! Vzduchem jen to otřásá, hřímá, sviští, fičí, šlehá – ejhle, dým se vyvalil, černý mrak, a z dýmu plamen – či to kdosi vyplašil hnízdo háďat ohnivých obrovité matky zmije na hoře tu vysoké? Není hora – chrám to boží, zázrak je to kamenný. Nad městem ční starodávným, strmá hora skalnatá, rozeklaná, zvětralá, dumající o čemsi, co jde nad náš denní čas. Kámen je tu chorálem, písní je a modlitbou. Všecku krásu, smělost, vzlet, všecek život, vzruch a touhu, všecek přísný řád a zákon svého ducha, srdcí svých vložili a vdechli kdysi do pilířů rytířských, do fiál a oblouků, do růžic a portálů, do té klenby závratné, až do věží gigantů, aby jako svatá tvrz stála, čněla nad zemí, 91 nad zemskost ji vznášejíc, pomocná a útěšná. Proroci a světci v řadách, ve své síle pokorní, neoblomní a tak něžní, andělé a archandělé, štíhlí, lehcí, samá duše, stojí podél portálů, pozdravují, vítají všecky, všecky vcházející, i ty krotké, rozechvělé, i ty hříšné, zaražené, i ty pyšné, otupělé, kteří nutnost toho chrámu uznávají za nejlepší policejní prefekturu. Pozdravují, vítají: „Vejdi, vejdi k Mistru, k Pánu! Než však vejdeš, setřes s nohou zemský prach a s duše hřích! Ublížil-lis komu včera, poranil-lis jemu srdce, vyznej se a kaj se smírně, neboť věz: Ten, k němuž vejdeš do svatyně, Láska jest.“ Koř se, pyšný člověče! Jen se pokoř geniu! Zde vše zemské s tebe padá, roztává a kamsi mizí – bezděky se koříš, koříš božské jiskře, geniu. Do té tvrze lidských srdcí, 92 do té schrány svaté krásy, do té hymny genia pochopové caesarovi namířili jícny děl. Doletují těžké střely, praskají a třískají. Hoří, hoří svatá tvrz. Odstřelena hlava světci a tam peruť archandělu a tam ruka proroku. Z krásy, kterou mrtvý kámen oduševněn k mluvě božské, pochopové robí štěrk. Hoří, hoří svatá tvrz. Ze střechy se valí dým, z dýmu ohně vyšlehují, vyskakují jako hadi, do výše se nad krov plazí a zas lačně lízají jej se sykotem žíznivým. Je těch hadů celé hnízdo. Jen se hemží, jenom syčí, přes sebe jak přelézají, až se v jedno žhavé tělo do chumáče svinuli. V jediném už plameni stojí, stojí svatá tvrz, stojí jako mučednice v aureole ohnivé. A tak stojí bezbranná – áh! – teď krov už zřeřavělý prohýbá se – prohýbá se – už se chýlí – už se řítí – 93 řítí – s ranou hromovou na chrámovou klenbu padá – – S ohlušivým praskotem vyvalil se jisker mrak. A v ten praskot ozvala se druhá rána hromová – pod řeřavým krovem padla smělá klenba chrámová. A jak odtud odcházímeodcházíme, od vznešené mučednice, doletuje plachý větřík, donáší mi ostrý sykot, onen sykot spokojený se zálibným chechtem chutným, takým tučným, lalokovým, škodolibým úšklebem – Satanův ten pyšný smích: „Tužili se, tužili se, tužili mí otroci!“ *
Nad městy a dědinami, nad poli a nad řekami, v neznámu kdes, nad mlhami vznášíme se mlčky sami. Za námi už mhlivá zem, vznášíme se nad mořem. Nepřehledné, nekonečné, tu se v chladném stínu choulí, jenom sem tam probleskuje, tam se modrá, leskne, svítí, 94 šepce cosi neklidně ze sna dusně těžkého. A my nad tou vodní plání letíme kams bez ustání. Šepce rozrytý ten lán, nekonečný oceán. Šepce hrozným oddechem. Probůh, větře, nedráždi ho! Neboť obr vzbudí-li se, tisícerým řvem a hromem budou jeho šepoty, bude řádit, bude šílit, jak by se chtěl odtrhnout a nebesům strhat hvězdy. Nedráždi ho! Ať jen spí! Ať jen ze sna šepce, šepce! A ty také ulehni! Ulehni si, bratře větře! Raději už nemluvme! Mlčky nad tou vodní plání letíme kams bez ustání. Pod námi jak kolébán šepce, šepce oceán. V tom jak moře vzpěněné křiky znějí šílené. Před námi, hle, velký koráb, koráb jako malé město – naklání se bokem k moři. Na palubu rve se, hrne, 95 prodírá se, tlačí, cpe jeho obyvatelstvo. „Torpedován!“ poplach hřmí. „Torpedován!“ – „Torpedován!“ ozvěna dech zaráží, trhá zraky, staví krev, nohám drkotajícím odtrhuje podstavec. Shon a zmatek, děs a hrůza rostou každou vteřinou, propukají v šílenství. Koráb klesá. Člun za člunem spouštějí už ochranný námořníci jako stroje, člun za člunem ochranný. Na dravce se mění lidé, derou, perou se jen do nich, derou, perou se a rvou. Koráb klesá. Hrůza stoupá. Ó, to koráb šílených! Teď se pohnul, trhl sebou a jižjiž se tratí, tratí, mizí, mizí – okamžik! s hukotem a sykotem se převalila přes něj vlna – a už zmizel – bez památky – s všemi, všemi na palubě – za ním jako do propasti s hukotem a sykotem burácně se vlny řítí, burácně se vlny valí, dravě strhly se sebou ochranný i jeden člun. 96 Syčí, stříká rozdrážděn, syčí, stříká oceán, dlouhé vlny rozhazuje rozevzteklen, proč ho budí, až pak opět mírněji šepce, šepce, spát uléhá, jako dravec, když svou kořist spolykal a chvíli pak se olizuje, olizuje, nežli usne nasycen. „Ejhle, člověk! Jeho dílo!“ vůdce dí, když mrtvé ticho jako žena na rakev lehlo na tu vodní pláň. Šepce rozrytý ten lán, nekonečný oceán. Ze sna šepce. Šepot dusný. Všecky ony křiky, nářky, shon a zmatek, děs a hrůza, všecko ono šílenství smrtelně v něm doznívá. A jak nazpět letíme, doléhá k nám ostrý sykot, onen sykot spokojený se zálibným chechtem chutným, takým tučným, lalokovým, škodolibým úšklebem – Satanův ten pyšný smích: „Tužili se otroci mí, tužili, ti moji psi!“ *
97 Nad vlnami vzduchem svěžím, nad skalami, nad pobřežím, nad potoky, nad řekami, nad městy a dědinami, nad poli a nad horami vznášíme se mlčky sami. Snášíme se k mírným svahům na náhorní rovinu. Nepřehledný na ní sad, velká mladá zahrada. Řady drobných záhonů, úzkých, dlouhých, jako rakve, běží v přísném seřadění, bez odporu cizí vůli, vpravo, vlevo, vzhůru, dolů, jako černí beránci. Žádný není zeleňoučký, aby zticha zaševelil; žádný není oživený ani kvítkem, ani trylkem, ani jiskrou démantů. Nestihla v nich tráva vzrůsti, ani douška mateří, ani keřík, aby na něm pták zazpíval, rosa k ránu zavěsila perličky. Všecky čerstvě nahozeny, všecky přísně seřaděny. Samá hlína, samý kámen. Pod tou hlinou, kamením těžké zrno zaseli: tisíce jich tady leží 98 s prostřeleným mladým srdcem, které už jen zaúpělo: „Proč a nač to, lidé, bratři?“; s roztříštěnou mladou hlavou, v které už jen zablesklo: „Proč a nač to, lidé, bratři?“; s urvanými od pum údy, s nedopověděnou řečí, s nedohleděnými zraky, s náručími bez objetí, se srdci, jež vzplanout chtěla, se rty, které líbat chtěly, s rukama, jež tvořit chtěly. Nad nimi jen hlína, kámen, jak matčina zamlklost. Dřevěné tři kříže čnějí nad tou těžkou zamlklostí. Prostřední z nich proráží olověných mraků tíž. Na něm Ten, co spásu nesl, mezi dvěma kříži lotrů. Pravý, k Němu obrácený, o ráji zvěst jeho vnímá; levý lotr odvrácený. „Mír vám, drazí! Mír vám věčný, otcové a synové, bratři, vnuci, ženichové, přátelé i samotáři, vám, jež jako stádo hnali, i co zlu jste odpírali!“ šeptá vůdce schýlený. 99 Táhle šumí blízký les. Není vzdech, je síla v něm. Ale náhle od východu zafičelo ostrým větrem, mrazivým a lezavým. V dálné dálce jako mlha prach se zvedal v kotoučích, zakryl slunce, modrý blankyt, dumu sosen, úsměv bříz, které sem tam ještě zbyly; pokryl všecko závojem šedivým a dusivým a jen řítil se a fičel blíž a blíže na západ. „To sem vítěz poslední pádí se svým komonstvem. Kdo on? Jeho jméno Hlad. A tím jeho komonstvem lichvář, lupič je a vrah, samý cynik, siná tvář. Poslední ti trabanti přes všecko, co jim je v cestě, přes pole, co živit rostou, přes vsi, města, hřbitovy pádí, ničí, przní všecko s chechtem suchým, divokým. Sám on zatím s kavalkádou sem se řítí, než se vzbudí jeho bratr příšera, jeho rodný bratr Mor. Ustupme těm rytířům!“ 100 V mracích prachu přehnala se divoká ta kavalkáda za chechtotu, za vřískotu, dozvuk války poslední. Zaslech’ jsem jen úryvek jejich písně divoké: „Rvát se – naše řemeslo, loupit, vraždit, krást. S cesty, blbci moralisté! Nedáme se mást. Juchachacha! Holadryja! Juchachacha! Holadryja! S cesty, blbci moralisté! Nedáme se mást.“ Proti hrůze jejich trysku nekonečný němý hřbitov zasvítil mi jako ráj. Odcházíme němým krajem. „Který člověk, který národ, zapomenuv na vše tvůrčí, na pravdu a dobro, krásu, na lidskost a na Boha, zneuctil tak, znesvětil sebe sám, svou podstatu? Zneuctil svou ruku tvůrčí, zneuctil své srdce tvůrčí, ducha svého tvůrčího?“ „To tak svět se zapomíná s hlavou pychem uštvanou, 101 přechytřelou sobectvím, s vyschlým srdcem ohluchlým. Rozpadávají se říše, které zvážit nedovedly dnešní s věčným, zemské s božským. Rozpadávají se církve, které odkaz svého Tvůrce zhanobily žehnáním Satanovu podniku.“ „„Padniž„Padniž, padniž, co je shnilé, lží a lstí co prožráno!““prožráno!“ vyvstávají z hrobů hlasy, stojí v hloučcích nad hroby, temné stíny, chmurné stíny – do řad dlouhých, nepřehledných řadí se zas výbojně: „„Padniž„Padniž, padniž, co je shnilé, co je lživé, zákeřné!““zákeřné!“ „Vzejde-li pak z této setby, z toho zrna velikého lepší světu úroda? V očích záře čistější, v srdcích vůle světější, hledající Boha v zemi? Vzejde ruka ochotnější upravit Mu tuto zem?“ „Věř a pracuj!“ hlas dí pevný. „Není ještě na tom světě tolik síly tvořivé, co je síly ničivé. Víc sil třeba mírotvůrcům, 102 než jich třeba vojevůdcům. Válka nese kořist pýchám vítězících národů; mír však světa dát si mohou srdce jen všech národů. Daleká to ještě cesta. Nezalekne se jí muž! S důvěrou jdi, s odvahou!“ Když jsem opět zvedl oči, uviděl jsem, že jsem sám. 103 VI.
NOVÉ JARO. I.
Jasní se, jasní nebes báň, rozpíná klenbu, rozrůstá se výše a výš, tak odvážně – – Stavitel Velký smělou rukou snímá s ní mračné lešení. Odkrytá jako mosaika klene se svěžemodrá báň. Zlatěji po ní zlaté slunce stoupá a dýchá blaživě, jak by jím Velikého Tvůrce dýchalo srdce. Okřívá ve tvrdém spánku pod ním Země, nabírá tiše nových sil, okřívá těžce poraněná. Hle, jak se v spánku usmála bleďoučká její líce! Cosi libého se jí k ránu zdá. Sněženkou drobnou, petrklíčem smích ten se budí k životu. Okřívá těžce poraněná. Zarůstá tisíc jejích ran zelenou travou ševelivou pozvolna, sotva zdánlivě, [104] přece však zarůstá jí tiše zapomínáním hojivým. Již sebou hnala. Probouzí se. „Vstávej a orej, poorej, sedláče! Hotuj biče, rýče, poorej, orej, sedláče!“ škovrtá skřivan. „Orej, orej, sedláče!“ na sta jich škovrtá. Hora se měkce rozmodrává, v roklinách jen se choulí sníh. Potoky hrčí rozbublané, nedočkavými poskoky za smíchu do světa se hrnou s neskrotnou touhou pudivou přes mechy, balvany a klády do řek tam v dálce šumících, do řek tak vážně zamyšlených, by v nich a s nimi vepluly pokorně, s dechem zatajeným v majestát moře, v klid i bouř. Okřívá poraněný Život. Okřívá Pravda zraněná. Přes vzpurný oceán si Lidstvo podalo ruce – – Zdráva buď, zdráva buď, zámořská ty sestro, ty milá hvězdo svobody, vysvitlá z černých a chladných mraků! Dík tobě za ten spěch a chvat, s jakým jsi přichvátala k bratřím, abychom svorně s pohrdou srazili křivopřísežníka, zbabělce šaška s korunou k zemi. A svět si pooddechl. 105 Navždy? Tak daleko myslit si netroufal. Krátké jenom chvíli rád byl, že po letech přepadu oddechl sobě na chvíli aspoň, chvíli. Již vojska znavená do rodných vracejí se domů, k tvořivé práci. Dokořán žaláře křivd se otvírají. Zřícenin odklízejí rum. Zamlkle, hořkost ještě v srdci ze zmaru práce stověké, z podťatých životů a zásad, zřícenin odklízejí rum. Zbourané chaty, vsi a města, strhané mosty, silnice stavějí pracně, opravují. Pole tam křísí rozrytá, prořídlé vyčišťují lesy – rodina srnčí s kolouchem nekráčí v nich tam ostražitě, skáče jen plachá veverka. Pozvolna Život pookřívá. Hruď ještě tluče poplachem. Náplastí chladnou tiší rány, palčivou bolest divokou, zapomínáním. Ze řvu hromů, z otřesů země šílených, z vichřice vzpamatovává se, z padoucích krutých záchvatů, z kročejů démonových drsných zvolna se vzpamatovává, pozvolna opět k lidskému. Blažeji dýchá zlaté slunce, 106 vonivě větřík polétá. Potoky hrčí rozbublané, u nich to raší z bujných vrb, kočičky už z nich vylézají. V sadě si notí drozd a kos. V trávě se jiskří sedmikrásky, pod keřem šepcou fialky, křehoučké osení si v poli žvatlá jak děcko v kolébce. Skřivani z něho vyletují, sršivě zpěvné rakety, sypou jen trylky, zpěvné jiskry, jásavých trylků třpytný déšť: „Ach, jak je tady krásně, krásně! Lidičky, jaká rozkoš žít! Orat a sít, sít! Orat a sít! Nevíte, necítíte ani, jaká je rozkoš v milování, srdečko líbat, líbat rtík. Tititi-tiu-tiu-tík!“ Blažeji dýchá zlaté slunce, vonivě větřík polétá. Na stráni třešně samá krajka, nevěsty samé, družičky. Jabloně u cest rdí se cudně mladičkou touhou omamnou. Zahrady div se neudusí od vůně žhavě vášnivé; tráva v nich zlatem postříkána rozkvetlých prudko májíčků. „Ach, jak je tady krásně, krásně!“ mudruje na jabloni kos. „Ach, jak je tady krásně, krásně! 107 Lidičky, jaká rozkoš žít! Jaká je rozkoš v milování! Ach, jací jste vy tulipáni! Pořád se hádat, rvát a bít! Nevidět, co tu krásy, krásy! Furlijo-vio-rio-tvík!“ Blažeji dýchá zlaté slunce, vonivě větřík polétá. V míhavém letu přiletují k potočním břehům vlaštovky, v zobáčku každá na své hnízdo odnáší kousek staviva. Potoky hrčí rozbublané za řeči, smíchu, poskoku. Chlubivý blaťouch u nich pyšně do zlata sází stříbro vln, v stříbrných vlnách jako šípy míhá se, střílí sebou pstruh. Všude, kam démon nešláp’ krutě šlépějí svojí morovou, plno je klíčení a poupat, procitlé mízy životní, rozpuklých květů, svitů, smíchů, svátečních tónů barevných, nyjících něžně tichou touhou, tam prudkou vášní hořících; plno je živých, chtivých hlasů, popěvků, hvizdů, bzukotů, čmeláci na čellové struny, na tenké, zlaté roj zas včel. Ba i ta hruška v širém poli, sotva se držíc na nohou, trouchnivá, polosuchá tetka, 108 už jenom sem tam lísteček, větev má jednu rozekvetlou, na ní si ptáče hopkuje: „Ach, jak je tady krásně, krásně! Lidičky, jaká rozkoš žít! Jaká je rozkoš žít, žít, žít! Nevíte, necítíte ani, jaká je rozkoš v milování! Tititi-tiu-tiu-tík!“ Zamlklá jest jen lidská mluva. Hlas její dosud zaražen. Otroků démonových chechtot zarazil v něm růst důvěry. V koutě jak pes je Srdce lidstva, zalezlý zhýralcův jak pes. Na chvíli svobody tam čeká, na rozkvět čeká veliký všech drobných, malých srdcí lidských všude a všude pod nebem, jako v té zemi probuzené chystá se na rozkvět strom i keř. Stranou jen od nich chumáč dětí, jako ty drobné pěnkavy, honí se, skáče, popěvuje, na vrbách dělá houpačky, píšťalky z vrb si vyklepává: „Píšťalko, píšťaličko, pěj!“ – „Sem, chlapci! Tu je pěkná haluz!“ – „Tu druhá! Ještě lepší je.“ – „Svažme je honem dohromady! To bude slavná houpačka!“ Křičí to jako z rána vrabci. – „Hej, Tondo, Tondo! Neslyšíš? 109 To budem lítat jako – jako v aeropláně!“ – „Nováku, sem, sem pojď! Sem! A ty se, Máňo, tady chyť! Tady, hloupá! Tak!“ – „Odraz už, Tondo! Tak – tak! Chacha! Tralala-hopsa-hejsa-hej!“ Do toho jara vzkříšeného přichází hudba andělská. Jinoši štíhlí, jasní, smělí, z čela jim svítá nový den, z oči jim blýská tvůrčí síla, krok jejich – rytíř rozený. Radost už jen se na ně dívat, ten zrak, ten krok, ty postoje! Což teprv slyšet zplna zpívat poťouchlé jejich nástroje! Pod paždí jedni nesou housle, zpěvavé housle slavičí; violu jiný a v ní skrytu večerní vůni pohorskou; onen zas klarinet si nese, tenoučký úlek medový; s čellem tu jiný kráčí lehcelehce, s moudrostí sladkých zvuků v něm; uprostřed jako se svátostí anděl se bere s cimbálem. Pozadu Kašpar pobelhává s brumtavou basou na zádech. Oj, co vše tají se v těch houslích, co všecko skrývá viola! Co vše se choulí v klarinetu, 110 v čellu a base, v cimbále, čeká, až vyhrne se volně se skočným smíchem do světa, jako se dravě děti hrnou veselým proudem ze školy! Jenom se tvořivě jich dotknout, jen do nich dýchnout tvořivě! „Oj, brachu, o pokladě skrytém jdeme ti zpívat, člověče, ne pohádku, ne dětskou bajku, než radost, radost bez konce!“ Jdou neviděni, utajeni všetečným zrakům zvědavým, aby jen dílo bylo zjevno, veliké jejich poslání. Muselo být to zařízení, skryti že jsou všem pohledům, sic by, je vidět při tančení, svět dívčí přišel o rozum. Vždyť si mi samy stěžovaly: „Jak jste se dříve měli líp! Vy jste se aspoň vytančili. A s jakou chutí! Ale my? Představte si, dnes mladí páni při krátkém tanci už zívají. Jsou už tak pyšně blaseováni, jenom se pansky dívají.“ A tu by zjevili se naráz, jak by je nebe seslalo, jinoši štíhlí, jasní, smělí, z čela jim svítá nový den, z očí jim blýská tvůrčí síla, 111 krok jejich – rytíř rozený. Na moutě, já sám, býti pannou, vida je, bál bych se o rozum. Já totiž viděl je a slyšel, v duši zní dosud jejich hra: ta divná harmonie zvuků, bratrů všech ranních svítání, bratrů všech hvězd, těch květů nebes, bratrů všech květů, zemských hvězd; v duši zní slavný průvod tónů, hovory jejich, jásot, zpěv, zvroucnělá jejich objímání, šepoty, smíchy, polibky. On totiž zrak i sluch mi přetřel úsvitnou rosou dobrý duch, stařeček dobrý, duch hor našich, na volné slunné mýtině, když jsem tam hoch byl na jahodách, malinách, ptačí tam chytal zpěv, sledoval za rodinou srnčí, s veverkou smál se, sám veverka, horským se nemoh’ vynadivit květům, hře slunných paprsků, osadě hříbků a muchomůrek, ej, ej! – a tak se stalo již, že jsem směl za nimi potichu kráčet, hře jejich z dálky naslouchat. O čemž vám tuto něco povím. Je to sic pro mne riskantní. Jak to zní v duši, kdo to řekne? Můž’ zaznít víc než ozvěna? *
112 Bylo to za čistého rána, slunce už bylo nad horou, pod horou pole překopával muž s bledou ženou, zmořenou. Kalhoty, čapka ještě na něm, jak si je z vojny přivezl. Tvrdé je pole, udupané, tu zase krutě rozryté, od kopyt, vozů rozježděné. Zaklne muž, jak zakopne: „To aby čert sám tady kopal! Beztoho jeho dílo to.“ – „Ba, to se ďábli vyrojili,“ opřena o svou motyku záda si žena narovnává. „Kdyby jen on tu s námi byl, on, naše radost, naše duše! Nač jsem ho odchovala? Nač? Kdesi tam v cizí šachtě leží –“ Mlčky muž překopává zem. Několik rolí od nich níže do půdy překopané již, zorané, kypře zvláčené, rozsevač zrno zasívá. Pevným jde krokem, odměřeným. Po každém kroku nabírá z bělavé plachty jako z mošny prohršlí zrna vzácného, hází je v půdu v přesném taktu. velkého rytmu svatého. Hlava se leskne nepokrytá, nad ní si skřivan škovrtá 113 v omládlém slunci – kdesi blízko kukačka kuká – a co krok, zašustí zrno, zašelestí velkým tím rytmem tvořivým. Přísná je tvář a zamračená, křiví se ret: „Ne marně-li plýtvám tím zrnem drahocenným? Nevžene zase hordy své korunovaný ďábel na ně? Pluky a baterie své?“ zatrpkle dí, a zrno šustí šelestem vážným, posvátným, nadějí tichou, důvěřivou, v přesném jak taktu padá v zem. Z prořídlé hory nedaleké zalétá hlomoz rubců sem. Záseky v horách odklízejí. S hukotem temným, rachotným padají kmeny osekané. Po svahu klády spouštějí. „To je mi zatracená práce! Odklízet, co tu ďábelský natropil pych!“ – „Kus pekla je to!“ – „Tohle je práce pro toho, kdo to vše spískal, tuhle hrůzu, pro toho ďábla ďáblů všech!“ čertí se hlavy rozezlené, – „Pozor tam! – Pozor! – Pozor tam!“ povely křičí rozhořčené, v zápětí hukot, buchot klád – zaduní půda, zatřesou se prořídlé jedle. Chvíli klid. 114 Rubci si čela utírají. – „Tak zase do toho!“ zní hlas. Údery seker znějí znova, tvrdší než zvuky kukačky. S hlomozem opět padá kláda, hlasitě opět kleje kdos. V údolí blízkém pod tou horou žene se prudká bystřina. Most přes ni trčí rozstřílený, do vody téměř zapadlý, most, po němž dráha denně, denně sváděla lidi z daleka. Rušno tam jako v mraveništi. Hemží se lid. „Hej, rup! – Hej, rup!“ proniká hlas a po něm rána – dopadá beran železný, bouchá a bouchá na kůl vzpurný. Vítězný zvuk „Hej rup! – Hej, rup!“ rytmem zní neúprosně krutým. Napíná pevné provazy dvakráte dvacatero rukou, beranem švihá do výše, spouští jej na kůl vzdorovitý zase a zas – „Hej, rup! Hej, rup!‘ dokud jim sbormistr jejich klidný nezvolá spokojeně: „Dost!“ – „Pod toho berana dát hlavu, ze které vyšla neřest ta!“ prohodil kdosi z nádeníků, zatím co jejich dozorce pozorně zkoumá, do řečiště leze-li správně vzpurný kůl. 115 – „Nevíš, co mluvíš. Chtěl bys to též vidět?“ – „A tamhle na frontě mohl jsem, pravda, vidět tisíc rozbitých, rozstřílených hlav? Nelidsky rozbitých až hrůza. S hrůzou ses tázal: proč a zač? Proč pak a zač to mrzačení? Měl bys to vidět. Byly to taky přec, myslím, hlavy lidské.“ – „Zub za zub, oko za oko.“ – „Tam, tam s ní, s lebkou! Pod berana!“ hřmotí kdos třetí. – „Vymýšlet dobro a řád – to nedovedou zhýčkané hlavy zlotřilé.“ – „Na srnce, jeleny a kance honba už panstvu nechutná.“ – „Zajíce už a koroptvičky, to přenechali sedlákům.“ – „Ďábli! A proto válka, válka! Honba tak interesantní pro nervy hodně otupělé.“ – „Při kávě čítat depeše: Pět tisíc mrtvých. Zbytek zajat.“ – „Pánečku, a ty dodávky! To se ty milionky hrabou! Občane, plať a hubu drž!“ – „Dál!“ zazní povel dirigentův, rozprávka rázem umlká. Dvakráte dvacatero rukou napíná opět provazy, sbormistr opět předzpěvuje hlasně: „Hej, rup! – Hej, rup!“ a sbor rytmem tak neúprosně krutým 116 beranem švihá do výše, bouchá jím na kůl vzdorovitý, bouchá jím dál – „Hej, rup! Hej, rup!“ Andělská stanula tu hudba. Naladil každý nástroj svůj, smyčce již drží nad strunami, obočím primarius hnul – vyrazil slavný průvod tónů, jiskrných tónů krevnatých, jadrných postav bohatýrských, vtělených ranních červánků, z vysoko vyklenuté brány paláce křišťálového. Bohatýr samý, jasný, smělý, z čela jim svítá nový den, z očí jim blýská tvůrčí síla, krok jejich – rytíř rozený. Stříbrné, zlaté podkovičky z cimbálu pobřinkávají, jak oni z brány vyjíždějí paláce křišťálového do širé Země zpívat píseň o kráse toho paláce, o divných pokladech v něm skrytých, o jeho slunci – knížeti s mocí, jež hory přenášívá, s vůlí, jež hory přerůstá; o jasné luně – jeho kněžně, kam kročí, kvítko vyrůstá; o jeho hvězdách – zpěvných dcerách švitorných rtíků, mnoho slibných, něžných jak louka pohledů; 117 o dalších hvězdách – jasných synech s lukem, jenž cíle nechybí, s myslí, jež o překážce nesní; o jeho sadech divotvorných s ovocem vůně zázračné; o jeho svůdných labyrintech s tajemnou sítí bludných cest; o jeho květech nad vše květy, o jeho tichých studánkách, čistějších nad studánky horské, se živou vodou křísivou; o jeho hřmících vodopádech, o jeho mořích bezmezných, bouř vášní z dna je vytrhává, aby je vrhla ke hvězdám; o jeho perlách na dně moří; o jeho snících jezerech s bílými na nich labutěmi – andělská hudba vyhrává. Zpívají struny s klarinetem, s rozezvučelým cimbálem velikou úsvitovou píseň o křišťálovém paláci, známém, a přec tak nepoznaném, blízkém, a přec tak dalekém, paláci bájném – Lidském Srdci. Ne staré noty pohádku, ne staré noty dětskou bajku. O Lidském Srdci zpívají, o hradě tvrdším nad vše hrady, s poklady nad vše poklady. Zpívají struny s klarinetem, 118 s rozezvučelým cimbálem velikou úsvitovou píseň: „Lidstvo, kde velký zázrak tvůj? Kdy se tvých srdcí miliony slijí už v jedno jediné veliké divotvorné Srdce, tvé, tvé to srdce, Lidstvo, tvé? Na půli cesty teprv stojíš; druhá půl, delší, před tebou. Um tvůj již dávno koná divy, čím dál tím větší zázraky; ty však, ó Srdce Lidstva, největší světa zázraku, mlčíš a sotva známku dáváš o tluku svém. Tvé poklady – zaváté pískem v poušti chrámy. Tlukot tvůj dosud neslyšný. Proto ty zázraky tvé hlavy dosud jsou chladny, ba i hůř, v zárodku svém i zkázu nesou, zpuštění všeho na Zemi. Tvých třeba zázraků, ó Srdce! Vzchop se a vzmuž a obejmi, obejmi unavenou Hlavu, osvěž ji svými polibky!“ Rozlévá se ta hudba vzduchem, jako to teplo sluneční. Rozlévá protepleným vzduchem, jako se vůně rozlévá z kvetoucích lip a horských lučin, z alejí starých akátů; jako ta vůně žitných polí, 119 jako ta vůně dumných hor – tak se to z houslí rozepělých, z rozchvělých viol, z vážných čell, z rozjásaného klarinetu, z roztančeného cimbálu, rozvážných útrob moudré basy rozlévá teple po světě, jako by ruku tiskla ruka, kol šíje jak by objímal, jako by čelo, ústa líbal, na srdce srdce přivíjel. Jak se to perlí, jak to trýská, jak to z nich touží oddaně, jak to z nich prahne do rozpuku, jak se to směje, zajásá jakousi novou, zdravou silou, která se zlu hned protiví; takovou novou, zdravou silou, jakýmsi vzletem obětním, jakýmsi smělým odhodláním bez rzivé skepse, bez pochyb. Vzduch se tím všecek proměňuje, obloha výš se rozpíná, hory jsou modřejší a vyšší, čistší je v poli každý květ, smích jeho oček důvěrnější, něžnější jeho vonný dech. Rozlévá se ta divná hudba, ej, co ten cimbál vyvádí! Tu jako do ucha cos šepce šepotem šťastným, veselým, jakým jen děti šeptávají matkám své sladké tajnosti; 120 tu hned si zahrá mnohohlasně na drobné zvonky-perličky, jak by se hustě ze hvězd sypal drobounký deštík zvonivý; tu zase na vysoké struně jásotně sobě zazpívá, aby pak zatančil si skočnou, jako ten šuhaj s děvčaty, ohnivou v plné kráse skočnou se všemi kolem děvčaty, pružnými, mrštnými jak srnky, s tisíci jisker v pohledech, s tisíci tluků v mladých srdcích, s tisíci smíchů v poskoku. Hraje, jak chtěl by zem i nebe rozjařit jednou k úsměvu, celý by svět si ruce tiskl, celý by svět se objímal, polibek vtiskl v ústa věrná, na srdce srdce přivinul. Dlouho tak vyhrává svou píseň tajemná hudba andělská. Po každé strofě o krok dále na pouti své jdou pozemské. Jdou zcela tiši, neviděni, ztajeni zrakům zvědavým, aby jen dílo bylo zjevno, veliké jejich poslání celému světu, všemu lidstvu bez hranic všelikých a tříd; aby jím srdce okřívala k nepoznanému veselí, jako se sluncem země křísí, 121 nabírá mízy strom i keř, kdekoliv roste nebo klíčí bez hranic všelikých a tříd. Zenitu dostoupilo slunce. Tiše hrá hudba andělská. Poledne. Odpočívá vesmír. Utich’ i ptákpták, i drobný list. Jenom ta hudba rozlévá se, jako to teplo sluneční. Na mezi usedl si tvrdé muž s ženou bledou, zmořenou, z vojny co nedávno se vrátil, pole teď překopával své, rozryté, tvrdé, udupané. Z uzílku mlčky vytáhl dokrojek pecna s kusem sýra, rozkrojil na dvé, ženě dal. Sedí a mlčky pojídají. „Ta zem jen voní,“ po chvíli prohodí muž. – „Což, zem je dobrá, štědrá je. Kdyby jenom svět nekazil lidem práci, život netrpčil.“ – „Dalo by se žít,“ přitaká muž a ukusuje z krajíce. „Dalo by se žít –“ praví a na ženu se dívá. – „Kdyby tu on byl, on, náš hoch!“ Usedl také na své mezi rozsevač přísný. Pojídá, na kyprou pohlížeje roli. „Ta zem jen voní dobrotou,“ 122 zahleděn povídá si v duchu. „Dobrotou voní. Dáš-li jí, ona ti vrátí mnohem více, ona ti vrátí mnohem víc. Taková není každá matka, a dítě k matce ještě míň,“ zahleděn povídá si v duchu. „O cizích ani nemluvím.“ Odpočívají také rubci. Pojídá každý, co kdo má. Kdo již co snědl, klidně bafčí, o kládu opřen na zemi. Za chvíli všem se z dýmek kouří. – „Ono se pěkně pracuje, je-li ta práce, jářku, k čemu. Ale jen, sakra, odklízet, druhý co nekřesťansky zboural, zkazil a zničil, to vem čert!“ – „Ctít se má práce!“ – „Pravda, že ctít. Ctít se má ruka člověčí.“ – „Ale ne ta, ne ta, co vraždí.“ – „V člověku člověk.“ – „A ne vlk!“ – „Člověka v člověku vždy vidět, z člověka dělat člověka, to je mi pravým náboženstvím, ne žehnat zbraním válečným“ – rubec tam jeden mává rukou, až mu v ní dýmka vyhasla. – „To bych si myslel!“ tvrdí kdosi. – „Musíme sami lepší být, u sebe musí každý začít,“ tam ten mu dotvrzuje zas, dýmku si opět zapaluje. 123 – „To si běž jinam vykládat, kde mají uši zašity v kapsách!“ kamarád obořil se naň, o kládu opřen v suché trávě. – „Nejdříve u svých, pak u cizích. Není to pro nos domýšlivců: ,My víme všecko. Boha jsme odhlasovali, sesadili. Nového jsme si zvolili. My víme všecko. Naším teď bohem paragraf.‘ Ale na klíně večer když sedí tobě děcko, suchý je, brachu, ten paragraf.“ – „I zatracený redemptoristo! Že zuju botu a křápnu tě!“ zakřikl kamarád ten v trávě. – „Myslíš, tvá bota to rozhodne?“ zasmál se klidně ten s tou dýmkou. – „To se to řekne!“ brouká tam kdos. „Jak se mám zlepšit, když jsem ještě dobře se neměl?“ – „Nedudli!“ zahoukl soused natažený na zemi, ruce pod hlavou, ospalá zpola přivíraje víčka. „A mohli byste už mlčet. Chce každý jenom hubou slepovat rozklížený svět. Zavřete už tu kazatelnu!“ hubuje, na bok léhaje. – „Á hleďme, hleďme milostpána! Milostpán by si zdřímnout chtěl?“ – „Na velký oběd krátký spánek, to je přec předpis,“ štířil se druh. – „Tak si už zlepšeme ten život!“ 124 chechtal se jiný. „Na chvilku aspoň!“ – „No, tak už ticho! Cákryš!“ Nikdo už nehlesl. Ztichlo vše. Oči se přivřely. Klid teplý. Kdosi tam už i pochrápá. Utichl také předzpěvovač, utichl beran zuřivý. Na břehu pestře rozloženi honci už jeho táboří. Sportku co chvíli vytahují, pouštějí modré obláčky. – „Nás aspoň v Rusku odvšivili,“ vyhrkl jeden, odhodiv sportku již k prstům dohořelou, „měli by odvšivit též svět.“ – „Mnohý vám pěšinky měl celé vyžrány od vší na těle. ,Ach, ach, jsem znovuzrozen!‘ skákal radostí, když byl očištěn.“ – „Od vší nás, víte, odvšivili, ale ty horší zbyly tu, nestoudná tahle nečistota: chamtivost, podvod, násilí, protekce, stranictví a záští. Rypáky vidíš prasečí – odplivnout musíš.“ – „To jsou, braši, hroznější vši, než známe my. Ony jdou také na ty bratry, co mají kůži jako hroch.“ – „Ztěžka to půjdepůjde, odvšivit je. Tyhle vši, ty jsou zažrány!“ – „Pánečku, ty jsou od stvoření světa. Mají už právo občanské. 125 Byla už Eva zavšivena –.“ – „Půjde to, hoši, půjde to. Mast na to musí přijít ostrá. Ostrou tu mast a zžíravou každý z nás musí připravovat, natírat jí ten všivý svět, až se on zvolna poodvšiví, až se on zcela odvšiví a bude skákat, povídám vám, bude on skákat radostí, bude se smát a mnout si ruce: ,Lidičky, já jsem obrozen! Lidičky, já jsem znovuzrozen! Cítím, je radost tady žít, dá se tak krásně žít – to cítím, po prvé cítím, po prvé.“prvé.‘“ – „Ej, chlapče, básníš, básníš!“ zabrouk’ nevrle druh. Tu ozval se dozorce: „Proč by zrovna básnil? Když jsme se odvšivili my, proč by se neodvšivil jiný? Proč by se neodvšivil svět? Nevděčné je sic prorokovat, nevděčné o nápravě snít nebo snad chtít ji doopravdy. Za blázna mají tebe hned, za naivníka, zvlášť ti chytří. Horší však je žít bez víry jako ta věžní korouhvička. To se snad hodí drndičkám, treperendičkám kaféšvestrám. Muž však, tak aspoň smýšlím já, silnice má vždy urovnávat, 126 klást na ně hladké koleje, jak my zde stavět pevné mosty, nejenom však ty pozemské, ale též silnice ty vnitřní, vnitřní ty mosty, po kterých přes všecky překážky a křivdy, přes všecek kal a neřesti pravda má jít a lidské dobro. Můžem-li stavět pozemské, proč bychom nemohli ty vnitřní? Proč? Proč? Já věřím v možnost tu. Ale už pause naší je konec. Hodina naše odbila. Dál!“ – bratský dozorcův zní povel. Rozprávka zvolna umlká. Dvakráte dvacatero rukou napíná opět provazy, sbormistr opět předzpěvuje hlasně: „Hej, rup! – Hej, rup!“ a sbor rytmem tak neúprosně krutým beranem švihá do výše, bouchá jím na kůl vzdorovitý, bouchá jím vesele: „Hej rup!“ Andělští hudci neviděni zvolna se ubírají dál, tu se zas chvíli zastavují, hrají a hrají, a ta hra vonivě vzduchem rozlévá se, jak posečená otava. Kašpar si zatím hoví v trávě, poléhá, dřímá, pochrápá, 127 a jde-li chvíli za anděly, to jenom zívá za nimi. Na blízké stráni pod oborou stádo se pase prořídlé. Tu a tam kráva odpočívá, tam zase koza vzepřená březové větve oškubuje mrštně a labužně, a s ní malé si kůzle pochutnává, veselý čertík nezbeda. Na matčin hřbet si vyskočilo, ohýbá horní větvičky, s chvatnou je chutí okusuje, aby pak s pružným poskokem s matčina hřbetu seskočilo s březovou v zubech větvičkou. „Paseš už, paseš?“ na pastuchu skrytého kdesi volá kdos. „Jaká pak pastva! To je stádo? Ani se nechce zatroubit!“ z úkrytu pastýř odpovídá. „Zatrub jen, ať je veselej!“ V kamenném lomu nad tou strání dunivě se to rozléhá od kyjů dravě hlodajících, od vrstvy padající v důl. Skřípají kola, vozka křičí, s námahou naložený vůz vyjíždí z lomu rachotivě. 128 – „Stavte jen, stavte,“ volá kdos, „ať je kde položit si hlavu!“ – „Než to zas ďábel rozbourá,“ zabručí vozka, práskne bičem. „No, no, ty stará! Chyť to, chyť!“ nad podsedňákem zlehka švihá, „No, no!“ a bičem zapráskne. „Už to hned půjde s kopečka!“ koníky těší, a již sjíždí vůz plný hrubých kamenů po svahu mírném pod oborou k vesnici blízké pod chlumem. Hýbá se vískávíska novým ruchem, opravou, stavbou, obnovou. Tu teprv ze hromady zkázy zřícenin odklízejí rum; tu nový předek přistavují; tam od základů stavějí, sražený komín dostavují, kuchyni, kůlnu, komoru. Na prázdné návsi nové krovy svazují zvolna tesaři. –„Tak jenom vzhůru s nimi, vzhůru! Ať na nich zasměje se máj! Hustě a pěkně opentlený, s veselým dole soudečkem!“ volá tam kdosi na tesaře. – „Což ten se brzo zasměje, radš ať se zasmějou tam uvnitř!“ dodává tesař obstárlý. – „Tam bude se smíchem to těžší. Zahnali nám ti ďábli smích,“ první hlas jemu odpovídá. 129 – „Pořádně nám jej zahnali. Svět chtělo peklo opanovat.“ – „Ono i tak je pekla dost, jen že si nedává tak říkat.“ – „Ba je ho víc, než myslíme. O komže ,To je z Boha člověk‘ můžeš tu zvolat? Do srdce jak se mu podíváš jen hlouběj, uvidíš, že tam sedí čert,“ trám přitesávaje dí tesař. „O nebi zvíš jen v pohádkách, ve školních knížkách, potom ještě, samoten polem zrajícím kráčíš-li, nežli přijde na trh,“ dí odkládaje sekeru. „A přece cítíš, že je zrovna ustláno v srdci, by si v něm ulehlo nebe; místo něho hoví si pod duchnou v něm čert,“ obstárlý tesař mluví vzpřímen. „Domky, co my tu stavíme, paláce, co stavějí v městech, nedají odpočinku nám, nezbudujem-li v srdcích stánek, aby tam spočinul sám Bůh,“ obstárlý tesař mluví vzpřímen, by hned zas schýlen tesal trám. Dál, dál se berou hudci z ráje chodníkem, bílou silnicí. Hrají a hrají, vyhrávají po celé dny a ještě víc po celé večery, kdy v nebinebi, na velké jeho lučině 130 drobounká kvítka vyrůstají, porůznu sem tam procitlá, zářivě brzo rozkvétají, až je jich plna plničká lučina nebes nekonečná, bzukotná, vonná, vonnější nežli ty naše pod horami; na zemi zase milenci v důvěrná ústraní se berou stavět si v srdcích nový svět anebo v sutiny je pusté požárem vášní proměnit. Hrají a hrají, vyhrávají s úsvitem prvním nad horou, kdy se zas k práci rolník budí, z hospody piják vrávorá, pacholek vstává krmit koně, topič zas krmit hladný stroj. Nad horu vyhlídlo už slunce, rušno již všude na zemi. Do toho ruchu hudci z ráje hrají a hrají oddaně. U cesty v trávě tulák leží pod švestkou, jichž tu aleje rámuje zaprášenou cestu. Po boku torbu má a hůl. Zdravým si spánkem oddychuje. Pospává cestou Kašpar též, jda v stínu švestek po pěšině. Zakopl o tuláka on a už byl v příkopě. Jen hudci 131 andělští uviděli to, Kašpar jak vletěl do příkopy, leží v ní vzhůru nohama. Protírá tulák těžké oči: „Adame, to tě kopla zem, že ji tak dlouho tlačíš!“ – k sobě dí, vpravo, vlevo pohlídá, jak by tu nohu hledal hrubou. „Hýbej se, hýbej, nehybo! Na nohou je už všecko, zpívá. Slunce je dávno nad tebou. A po kabátě též ti leze slunečko – zrovna do díry – ej, mrška, vyhnulo se díře – křidélka rozevřelo – frnk! A ty tu ležíš, mrcha línálíná. Což, je tu pěkně poležet. Povětří, stromy – jen to zpívá, až je i tobě do zpěvu. Slyšíš to, že jsi nepřejezen. Panstva těch velkých, těžkých břich, kterým se srdce topí v sádle, Adame, ti to neslyší. Ostatně – kterak můžeš tvrdit, že to z nich žádný neslyší? Záleží na tom, jak už sádlem srdce jim v těle obrostlo, zdali už u brady je pupek, či jen jak pavučinkou as. Sucháče znám já, hubenáče, hryzkůrky, chrty lakotné – najali by tě za půl groše. Stokrát jsou horší břicháčů. 132 Břicháček každý také nedá. Do kapsy jít – proň námaha! Dost práce má pot s hlavy stírat, kývne však služce: ,Dej mu tam!‘ Není on z přesvědčení dobrák; dělá to jeho konstrukce: pohodlí chce mít, klid a pokoj. Sucháč, co od závisti schne, peleší v cifrách, co mu vydá, strhne-li rukám, přirazí na zboží, vypočteně zlý je. Ten obě uši zaschlé má. Neví, že kdys, jak on teď v cifrách, budou v něm červi pelešit. Neví to hloupá trulanula. Co jemu drozdík, pěnkava, skřivánčí škovrt pod oblohou, co jemu, éh, co slavíček? Břicháček mnohý přec je slyší v zahradě ráno při kávě, s cigarou vonnou – éh, tak vonnou, éh, mít jen špačka z ní! – slyší je, ale ne tak, jak ty je slýcháš po dobrém spánku za rána, víš, tak – nu, jak bych to jen řekl? – víš, víš – tak – o hrubé jak mši. Přeju vám, panstva, vaše bříška. Jezděte s nimi do lázní! Schněte jen dál, vy suší páni z Kosti a Kůže! Schněte dál! Vindry bych od vás nevzal zdarma. Na moutě, jste vy chudáci. Dám vám to na papíře s kolkem. 133 Adame, nemudruj, a vstaň! Nejsi přec tlustý ani suchý. Všecko ti zpívá, vyhrává. Slyšíš to, že jsi jak ti ptáci – až na tu uniformu tvou. Ta, synku, není,není jak ta ptačí. Má i ten vrabec lepšího krejčího, má i lepší prádlo. Ba i to prádlo lepší má. Prádlo – éh, raděj nemluv o něm! Tak jenom bez prádla stvořit nás – to přece není dokonalost. Ba má ten vrabec ještě cos lepšího: má svou vrabčici v hnízdě. Z hnízda pak mladé vyvádí – vrabčata, ten zas skřivánčata, učí je lítat, škovrtat – ej, ej! Co ty máš, Adame? Co? Kde ty máš svoji Evičku? Rukáv máš, utřít suchou hubu. Ale jsi svobodný jak pták, veselý,veselý jak ta švestka v květu – jen že ta švestka švestky má, a ty jsi bez švestek. A pořád. Dobré jen nohy, žaludek máš, říká svět, a ruce shnilé. Copak jsi stvořen jen s rukama? Nenosíš veselou též hlavu? Nechte tu ruku! Motyka, sekera pro ni jako pírko. Najme tě sedlák, poděláš, vyděláš, a zas hajdy světem! Adame, nemudruj, a vstaň! 134 Ať se mi tady nepřeležíš! Hleď, od kolu tam větřisko odtrhlo štěp! A už se křiví. Přivaž ho přece! Hýbej se, nehybo, jako že jsi Adam! Od světa také odtrhlý, nesený větrem pokraj světa. Jdi, nařež prutů vrbových, přivaž ho! Tebe nikdo z mlada nepřivazoval. Nechtěli s cizím se štěpem natahovat. Éh, páni zchoulostivělí! Nepoznals mámy ani táty – jenom tě odstrkovali. Nechtělo se jim s tebou špinit, nechtělo se jim s tebou hrát, s takovým scvrklým padavčetem. A řekni, zdali by ses sám s takovým špinil padavčetem, jako jsi ty? – Ehé! Ehé! To je mi otázka. Hned k ní huba zamrzá. – Inu, krásný je svět – až na ty lidi, na ty lidi. Adame, nemudruj, a vstaň! Hni se přec, hni a měj se k dílu!“ A tulák vstal a vrbových nařezal prutů. „Přivážu ho, pěkně ať roste, pěkněji, Adame, nežli ty. A nejsi špata, ba nejsi špata chlap. Kapsu máš němou, přání málo, 135 nic víc, než ať tě v pokoji nechají četníci. Všem lidem pokoj dáš; ať tě v pokoji oni též nechají, a hlavně všeteční četníci.“ A vážně přivázal štěp, vzal torbu, hůl a dál šel zaprášenou cestou. 136 VII.
NOVÉ JARO. II.
Mračí se obzor do široka, do dálky šedivě se mhlí. Mrak nad ním visí olověný. Holé jak jedle v mýtině komínů trčí les a dýmá klidně, tam nudně, tam horečně. Hemživo, rušno tu je všude. Ztlumený ruch i pod zemí. Uhelné kolem doly, doly, železné hutě, koksovny. Ulice začazených budov, aleje scvrklých akátů, schýlených, mdlých. Kde keř, kus trávy, prach na nich houstne šedivý. Stotisíc zamazaných tváří, půl tuctu uhlobaronů. Sálají pece, jiskry srší, obří kdes bouchá kladivo. Komíny chrlí tučné mraky, jiné si oddychují jen. [137] Šumí ruch strojů, lidských rukou na zemi tu i pod zemí. Mravenci lidští jen se hemží na zemi tu i pod zemí. Ztlumeně hučí obří rytmus obří té práce bez konce. Teď se však protrhly ty mraky, obloha v nich se zasmála, jen taký cípek modrého nebe jak čisté líčko děvčátka v roztrhaných a špinavých šatech. Zasmál se chtivě celý kraj, ba i ty kouře plahočivé kutálely se veselej. Andělská stanula tu hudba. Nu, tady třeba přitlačit. Tady to není jako v poli, jako tam v lese, u řeky – dí jejich pohled pronikavý. Každý si ladí nástroj svůj, smyčce již drží nad strunami, obočím primarius hnul – vyrazil průvod slavných tónů, slavnějších,slavnějších nežli předtím kdy. Do šumu strojů šepotavých, bouchání kladiv obrovských, sykotů hadů rozžhavených, sálání pecí, z chaosu vytvářejících nové hmoty; do toho rytmu obřího gigantské práce lidské hlavy, děla kde lijí lodní, polní, 138 pevnostní, horská, létací, a jiné zpěvné instrumenty, píšťalky, flétny, fujary, niněry, nové harmoniky pro monstrekoncert budoucí unuděného toho světa – jenom jak tenký paprsek, skulinou jenž se prodral do tmy, paprsek jako pavučinka napjatá mezi trámovím, svítící však tak neústupně, proniká hudba andělská. Hrají a hrají bez únavy slavnostní velkou sonatu. Hrají a hrají – vy se, vidím, smějete jaksi s pohrdou, tak jaksi hodně povýšeně? Vám je to naivní na kvadrát? Nesuďte, prosím, přenáhleně. Jsou to přec mladí nadšenci, jinoši štíhlí, jasní, smělí, z čela jim svítí nový den, z očí jim blýská tvůrčí síla, krok jejich – rytíř rozený. Vždyť jsme přec také byli mladímladí, já, ty, vy, ctění čtenáři, věřili, celý svět že náš je a že nám všecko možno, vše; všecky jsme dívky milovali a v lásku jejich věřili; chtěli jsme nebe snésti na zem, a nebyli jsme anděly. Na moutě, jist jsem, že nás mnoho 139 dosud tak věří, miluje. Jak teprv ti, co pravými jsou anděly! Jen se nesmějte, nesmějte, holoubci, a věřte: s takovou věrou vyvěrá Maraňon Velký, Mississippi i naše Vltava a Váh, s věrou, jež hází samé perly, samé jen jiskry, s takovou vyrůstá věr naše lípa, dub náš i javor náš a buk. Má jenom v nás být malá víra? Máme jen my být zakrslí? Vyschlými snad jen cisternami, bez vlastních zřídel perlivých? Vyschlými snad jen cisternami, do nichž se občas napouští nějaký ručej cizí vody neb trochu vody dešťové? Napněte jenom sluch a slyšte! Hrají a hrají andělé do šumu strojů šepotavých, bouchání kladiv obrovských, sykotu hadů rozžhavených – hrají tak vroucně, slavnostně, s takovou věrou, přesvědčením, že cítíte, ba vidíte: to již tu jaksi nově svítá, nové tu slunce vychází. Hrají a hrají neviděni, ba, říkám vám to určitě, slovem svým vám to potvrzuji, oni tam s všemi nástroji, s houslemi, violou, klarinetem, 140 basou a zpěvným cimbálem, do hlubin jam a do štol temných, v hloub tisíc metrů fárají s divotvornými instrumenty, veselou zahrát fárají. Znáte přec doly. Sami jistě také jste do nich fárali, ovšem jak turisté jen pouzí, chráněni plášti, kápěmi, by se vám loket nezašpinil neb manšeta neb límeček. Víte, že je tam černé bláto, prach černý, špína bezedná. Mateřídouška nevoní tam, nesvítí na ni slunečko. Chvílemi cosi úzkostlivě prochvělo vámi jako strach v tom krtčím labyrintu světa, když jste se jím tak ploužili, a jistě jste též pocítili jakési v srdci sevření, když viděli jste mezi trámy, co nesou celých chlumů tíž, na kterých město řady ulic si rozložilo bezpečně; když viděli jste mezi trámy v dutinách temných při lampě postavy temné – ten tam stoje, ten kleče, onen skrčeně leže, jak mlčky, o samotě vyrývá zemi vzácný lup, vyrývá světu černé zlato. Ó, také on je klenotník! 141 Bez jeho zčernalého zlata studil by zlatý prsten vás, studil by na ramínku nahém zlatý váš skvostný náramek, miloučká slečno, krásná paní, když si tak v křeslu hovíte, vějířem vzdušným ovívána, za smíchu vtipných otázek, vtipnějších ještě odpovědí nebo též nevtipných – přijde přec na to, kolik nám toho dali Pámbu a táta s maminkou – za směsi prohozených řečí, bonmotů, šprýmů, anekdot mladých i starých seladonů. Ani váš jemný, jarní šmink neměl by věru svého pelu, kdyby též jemu jeho jáma nešminkovala celou tvář do černa, hustě, hodně hustě, do černa, hodně mazavě, dlouhými pruhy, mezi nimiž prohlídá sem tam bledá líc, jakési oči divných vzhledů, které se prohloubily tmou. Zde, zde, v tom krtčím labyrintu andělská hudba vyhrává sonatu velikou a slavnou – žijí ty tóny čarovné životem život dávajícím, životem žijí křísivým, jiskrné mají oči, vzhledy, horoucné rty a srdečně 142 zvedají, napřahují ruce k onomu skrčenému tam, k tomu, co kleče a co stoje vyrývá zemi vzácný lup, vyrývá světu černé zlato. K tomu tam dále čtvrtému, třicátému a stému, stému, k nim, kteří též jsou pilíři národa svého, opěrami, zpěvné své ruce vztahují, prohřáté čímsi nadpozemským, aby jim stiskly pravici, aby jim všecko, všecko řekly jediným slovem: „Bratře!“ Ó, hrají tam, hrají, dlouho hrají, dnes hrají, zítra, pozejtří, hra jejich je tak doléhavá, jako když dítko se tiskne k vám anebo milá položí si k vašemu srdci hlavičku. A hleďte, jasní se v labyrintě katakomb temných při té hře; vzduch se jí čistí, zveseluje, nu, věru, zapěl skřivánek, nu, věru, proniká už slunce, mateřídouška zavání. Ten, co tam stoje vykutává, mlaďoch je ještě. V přízemním domku, co vystavěl si otec, též horník, při něm zahrádku, tak na pět pídí, několik v ní slunečnic kvetlo velikých, 143 před nimi rád on na lavečce umyt a v čisté košili sedával, pokuřoval z dýmky, svůj čítal žurnál dělnický, než v jámě udusil ho výbuch s třiceti ještě jinými – v domku tom má už jenom matku. Ví matka, žaže má Tonču rád, ona však namlouvá mu Dolfku: není prý holka do světa, čistý má domek, dvě v něm kozy, také prý cosi v záložně, ba ještě bude cosi dědit; Tonča, to že je fiflena, samý jen tanec; jí že nedá, nedá jí domek; umře radš. Ví to syn všecko. Ví on dobře, tvrdou že hlavu matka má, on však ji zdědil po ní, a možná o mnoho tvrdší, ale ne zlou. Ví on to všecko, a hruď se mu bouří: „Křivdí jí mamka: křivdí mně, křivdí nám oběma a stejně. Tonča je děvče veselé, ale je pořádná a čistá. Je jako jiskra, ne, je víc, má je to hvězdička, upřímná, věrná. Za nic ji nedám na světě. Bez ní je celý svět mi ničím. Život a svět – to s Tončou já. Ať si jen mamka nechá domek! Však se jí brzo zasteskne. Najmu si světničku a kuchyň, Tonča to pěkně vybílí, 144 koupíme do ní stůl, tři židle, almaru, lože pro nás dva, budeme spávat na něm s Tončou, s Tončou, mou hvězdou, hvězdičkou, ona mi svítit bude v noci, očima svítit, bude hřát věrně a upřímně, a já ji zulíbám celou, očka jí zlíbám a čelo, hlavičku, srdéčko zlíbám. Uvidí mamka, co dokážu já bez ní, bez domku jejího. My svůj domek si vystavíme časem, ba také třeba zahrádku. Bude v něm Tonča hospodařit. Uvidí mamka, uvidí. S počátku nebude chtít věřit, bude se cizích lidí ptát. „Kdo,Kdo by to řekl?“řekl?‘ podiví se a pak už brzo přijde k nám –“ v duchu si maluje ten mlaďoch, vyrývá zemi vzácný lup, vyrývá světu černé zlato, vyrývá je tak úporně, vyrývá je tak dobývavě, jak by to jeho byl jen lup, jak by to zlato bylo jeho. Ten, co tam kleče dobývá, o něco starší je. Je ženat teprve rok, a zrovna dnes radostná událost ho čeká. „Dost možná, věc už hotova: zakřikl klučina už synek, 145 možná, že křikla dceruška. Aťsi! Ať třeba holčička je. Po druhé bude kluk jak buk. Nás bylo šest, a stýská si kdo? Veselo u nás bývalo. Maminka jadrná a hbitá, my kluci každý jako křen. Proč nemít já též dva, tři, čtyři? Nemá být u nás také tak? Ať je tam živo jako v mlýně! Ať se jen hýbe chalupa! Nechci to dělat jako jiní, jak si to bratr zařídil: vyhánět plod a potom vidět – žena je smutná, schne a schne, jako by pořád byla v stínu. Ne, ne! Ať veselo je u nás! Už jenom, abych doma byl! Uvidět nového tam hosta, čipernou naši úrodu!“ v duchu si kreslí mladý ženáč, vyrývá zemi vzácný lup, vyrývá světu černé zlato, vyrývá je tak úporně, vyrývá je tak dobývavě, jak by to jeho byl jen lup, jak by to zlato bylo jeho. Ten, co tam skrčen při práci leží, je muž již letitější, tak mu to k padesátce jde. Syn vychodil mu průmyslovku, vojákem byl, byl v legiích. Má také jízvy na památku, 146 nad loktem, druhou na stehně. Teď zaměstnán je v železárně, a zrovna dnes se rozhodne, přijde-li v lepší oddělení, do práce čistší, jemnější. „Kluk k tomu schopnost má a vlohy. Chyba však: tlačit se neumí. Na mne se dal. Jak já, si myslí, nejdál že dojdeš s poctivou. To však je zastaralá móda. Kdopak se tak dnes obléká? Uvidí-li tě v poctivých šatech, vysmějou se ti jak maškaře. Spravedlnost – áh, zasmějou se ti: „Té,Té se teď říká protekce.“protekce.‘ Té právě Vláďa neměl a nemá. Nikdy jsme ani já, ni on nepucovali panské kliky. Teďka to kluk náš odstůně. Kamarád jeho, chytrý Stáňa, ten mu to urve u huby. Ulejvák je to, drzý chlapík, práci, kde může, vyhne se, huba však jako harmonika, na schůzích všecky překřičí. Proto se ho i trochu bojí. O něm už teďka říkají: „Ten,Ten? Bude jednou sekretářem.“sekretářem.‘ Stáňa to jistě vyhraje, jistě, a Vláďa utře hubu. Už to tak, myslím, dopadne. Teď o tom asi rozhodují. No, ať to jak chce dopadne, neztratíš proto, Vláďo, hlavu. 147 Budu tě rád mít jako dřív, ba ještě víc. No, matka – ta se rozčilí, bude křičet a lát: ,Jak je to možná v republice?‘ Už jenom abych doma byl!“ přemítá v duchu starý táta, vyrývá zemi vzácný lup, vyrývá světu černé zlato, vyrývá je tak úporně, vyrývá je tak dobývavě, jak by to jeho byl jen lup, jak by to zlato bylo jeho. V tu dobu celý černý kraj horečným prochvěl se naráz ruchem. Nahoře i tam pod zemí plamenná výzva jde od muže k muži na schůzi všech jich obrovskou, „na níž se urovnat musí poměr uhlobaronů k nám a nás k nim.“nim“. Scházejí se již hustá mračna, zamlklé hloučky se všech stran, na zástup rostou větší a větší, na vzrůstající povodeň, na nepřehledné rostou moře, jak moře s bouří ukrytou. Slyšeti hlasy nenávistné, vrhané smolné pochodně; slyšeti hlasy uklidňující, souhlas i odpor zároveň. „Vyvlastnit!“ křičí na zástup řečník. – „Vyvlastnit!“ hromový souhlas zní. 148 – „Jenom ať nevyvlastníme sebe!“ druhého řečníka rada zní. – „Zbabělče!“ – „Zrádče!“, – „Zákeřná dýko!“ zaťaté pěstě se vrhají naň. – „Tohle je, soudruzi, svoboda vaše?“ brání se řečník rozvážný. – „Mlčet!“ – „Ať mlčí třasořitka!“ burácí prudko většina. Sjíždějí se též uhlobaroni na velikou svou poradu. Také před jejich palácem pyšným vyhrává hudba andělská velikou úsvitovou píseň o Lidském Srdci zázračném. Tu ještě silněj přitlačit třeba než při těch strojích kovových. Pokus ten vám as směšným zdá se. Problematickým je on jistě. Ale kdo věří, překážek nezná, a přenášívá hory. Paláce mají tlustší zdi než drobné chaty drobných lidi, bývají také pevněji, nepropustněji zavírány. Pohybem hlavy crescendo hrát káže prudko primarius před jejich pyšným palácem, hrát káže forte, fortissimo. Porada je v něm klidnější, jako je klidnější mluva řeky, když do ní na sta vplynulo 149 potůčků, potoků, řek a říček. Obzor i tu však zachmuřen. Slyšeti hlasy jednoslabičné, tvrdé a drsné „Ne!“ a „Ne!“; slyšeti hlasy umírněnější, souhlas i odpor zároveň: „My bez nich, oni bez nás co zmůžem?“ – „Jediná cesta před námi: dohoda.“ – „Neschůdná!“ – „Neschůdná zcela!“ – „Musíme objet.“ – „Objeďme!“ pře se a radí sbor ten těžký. Dusivý vzduch je tu i tam. Neprojasněný, neprohřátý. „Tady i tam chce vítězit Rozum, jen Rozum. Nikdo a nikdo na radu nechce Srdce brát. Jak také? Srdce! To je shocking. Zní to tak sentimentálně – áh! Ono se pěkně píše a mluví o náboženství srdce – vím, při čaji zvlášť, když o tennisu, o hockey došla rozprávka; přeložit to však do života – „Sentimentálnost!“,Sentimentálnost!‘ řeknou vám. To se tak píše pro parádu, nikoliv pro život. Nový to způsob je iluminátorský, knih nová výzdoba. Nic víc, nic víc než nový vykrášlený, vyšperkovaný jenom sloh,“ novinář jeden rozepsal se 150 pro zítřejší svůj úvodník. Ale ten odstavec pak škrtl. „Ještě by se mi vysmáli, že se už stávám sentimentálním, kosti mi měknou a tak dál –“ řekl a zapálil cigaretu. „Pro nové náboženství to není tu ještě mužných srdcí, není tu ještě ovzduší.“ Proto zde hraje do těch vášní zatím jen hudba andělská. Vám je to směšno, arcisměšno? Vám je to, ach, tak naivní? Buď si! Ta hudba však hraje, hraje, hraje a bude a bude hrát. Vím, dlouho, dlouho vyhrávat bude, než zjasní, prohřeje nad námi vzduch. Zatím jde dále, k velkému městu. Před ním jen samé továrny, nádraží hřmotná, hvizd lokomotiv, komíny chrlící jen dým, potom již ulice vysokých domů, očadlé, do nich vtékají ulice nevlídně úzké a šeré; v náměstí proudí ten hlomoz a hřmot; tramwaye cinkají, řinčí; auta troubí a kašlou; plkají motocykly a cupají pěší. Do ulic širších se vlévá ten hluk. Klokotem život vře a stříká – v centrálách, bankách, divadlech, v parlamentě a na radnici, 151 v hlomozné obří tržnici, v obchodech, živnostech tisícerých, až potom na tišších náměstích, v postranních ulicích uléhá k tichému zdánlivě odpočinku. Zdánlivě jen. I tam to vře životem hlubokým, pronikavým. Školy tam, soudy a kliniky, zamlklé laboratoře zkumné, ale též bia a kabaret s plakáty nejkřiklavějšími, ještě dál vzadu, jak v soumraku za ulicemi nevábnými, ponurá číhá věznice. Na blízku, na prostranství volném, kam rozliv města nedospěl, houpačky hrají, kolotoče, loutková divadla s Kašpárkem, dětí a křiku, jak na stromech vrabců, tu aspoň trochu je sluníčka. Město však mračno, a jestli někdy prohlédne slunko, tož šlojíř má. Vysoko pod střechou, v laboratoři řeší tam problém světový proslulý chemik se svým učněm: nejotravnější dosud plyn překonat ještě otravnějším, jímž budou celé armády padat jak mouchy i celá města. V sousedství statný inženýr láme si hlavu ustaranou otázkou zcela nových děl, dalekonosnějších a krutších, než vše, co bylo dosavad. 152 Od něho dále ve vzdušné dílně druh jeho zabrán konstrukcí letadel zcela nových a smělých: unesou látek výbušných víc nežli všecka letadla dosud, v několika jen minutách vyhubí celá města a kraje. „A bude konec válkám všem,“ vítězně mne si hubené ruce. „Na poušť až proměníte Zem,“ kdosi mu odpovídá prudce. A venku hrají andělé, jako když nad zemi zamženou svítá, sonatu hrají přeslavnoupřeslavnou, sonatu velkou o Srdci Lidstva. Jak ještě kdes je daleko, tak jako slunce o půlnoci, ale že blíží, blíží se, uzříme jeho svítání slavné, z červánků jak se vynoří zrovna jak vítěz vítězů, slunce. Žijí ty tóny jejich strun životem život dávajícím, životem žijí křísivým. Hrají tak zcela neviděni, ztajeni zrakům zvědavým, aby jen dílo bylo zjevno, veliké jejich poslání celému světu, všemu lidstvu bez hranic všelikých a tříd; aby jím srdce okřívala 153 k nepoznanému veselí, jako se sluncem země křísí, nabírá mízy strom i keř, kdekoliv roste nebo klíčí, bez hranic všelikých a tříd. *
V tu dobu v hluku metropole skizzoval básník v ústraní nové své dílo. Mělo býti výrazem zápasů a muk, co chvěly dušemi některými, které v těch zmatcích po květu života prahly, po radosti. V chaose ležel po válce svět – duch Boží daleko nad vodami. Světlo! Kde světlo? – Zastřena předtuchami a otázkami mysl, jak závojem přikryta, jako je hlinou zakryto zrno, nežli je čas jeho klíčení. Zvolna však, zvolna se v duši mu jasnilo, jak by do výše šel záhadný závoj, za ním druhý, světlejší, ještě světlejší třetí, až najednou před sebou viděl ohromný stavitelský div, obrovský sál, v něm klenba jak duha, závratné rozpětí, a ten sál plný byl lidstva. Národové byli tu z končin světa všech. Řeči a nářečí tu jejich ve zvučné zněly směsici, 154 doprovázeny jiskřícími zraky, plnými radostné předtuchy. S nimi i hlavy jejich byly, presidenti všech republik, králové svobodných už říší. Hučelo sálem, šumělo, jak ve včelíně, když kvetou lípy. Rázem vše ztichlo – president největší světa republiky vystoupil vážně k řečništi promluvit k národům shromážděným. Jasně a zřetelně jeho hlas roznášel nevelký před ním přístroj: „Bratři a sestry! Tak bych chtěl oslovit vás. Než rcete, smím-li? Nebyla by to přetvářka? Lež? My však jsme se tu sešli k pravdě, alespoň přiblížit se k ní. K pravdě však scházejí se lidé na soudě též, a s pohledem zlostným se často rozcházejí. Bez usmíření. Tak-li i my? Ne, ne! To není, to nesmí být možné. Vzpamatovat se přišli jsme sem, vzchopit se k velkému sjednocení. Nové se hlasy nesou k nám, o jakých svět jen dosud sníval ranními sny svých poetů. Slyšíme zcela nové zvuky odkudsi jako od Betléma – není to ještě z Betléma. O novém lidství hlasy nové, až se jim věřit bojíme, 155 že by to ony už byly, ony, na něž tak dlouho čeká svět. Otázky velké chtějí řešit, které náš dosavadní svět rozumem dosud nerozřešil. Zdá se mi to jak za dětských let, kdy svatý Mikuláš k nám chodil, s dárky s ním chodili andělé, vzadu však řetězy řinčeli čerti. Tak dosud do těch šalmají odevšad řinčí zbraně a zbraně. Položme ruku na srdce, odpověď hledejme na otázky, na kterou dávno čekají. Stojí jak sloupy na rozcestí, na které dosud nevpsali, kam se ty cesty rozbíhají. Klaním se vděčně Rozumu, klaním se vděčně Stroji – Hlavě, který nám dálky sbližuje v jízdě i v plavbě, ve přeletu, ve zpravodajství nezná jich; blízkost však ihned na dálku množí, jak jen jde o shodu národů. Proč? To je z otázek těch jedna, na niž mi chybí odpověď.“ Hrobovým tichem se sál zrovna prohnul. „Rozum si mezi národy sestavil smlouvy, aby žili v míru a vzájemném bezpečí. 156 Na dlouho? Dokud silnější z nich za cár je papíru neuzná a nepřepadne slabšího zničit. Nemluvím pravdu snad? Promluvte!“ „„Pravdu!““„Pravdu!“ se ozvalo hlav těch moře. „Rozum si prokopal pod zemí labyrint chodeb, by bohatství útrob jejích si vyvážel na trhy, nastavěl kolejí, by po nich hladce a rychle rozvážel bohatství Země. Na prospěch komu? Bohům svým: Martu a Mamonu. Klamu se snad a nemluvím pravdu?“ „„Pravdu!““„Pravdu!“ mu přikývlo moře hlav. „Rozum si prořízl úžiny moří, giganty hory provrtal, lítat dal člověku ve vzduchu, lodím dal pod mořem honit se zrádným. Nač? Aby na zemi rychleji, aby i ze vzduchu, pod mořem ukryt ničil a vraždil. Pravdu-li dím?“ „„Pravdu!““„Pravdu!“ dí souhlasem hlav těch moře. „Rozum si církve založil, povznášet lid by pomáhaly, svátkem mu světily všední den. Ale co učinily církve? Ve hrozné válce žehnaly vraždění, smrtící světily zbraně 157 a zvony z věží chrámových přelévat dávaly v zuřivá děla. Nemluvím pravdu? Či je to báj?“ „„Pravda!““„Pravda!“ dí zatrpkle hlav těch moře. „Klaním se vděčně Rozumu, klaním se vděčně Stroji – Hlavě; ale mne trápí otázka: Proč onu smlouvu, by říše žily v míru a vzájemném bezpečí, nepodepsalo také Srdce? Proč po těch hladkých kolejích bohatství Země nerozváží s Rozumem Srdce na prospěch nejenom Mamonu a Martu? Proč nedá jemu vzduchem plout, na moři, pod mořem, jak té rybce, co nosí lidem spásu a radost, bohužel jenom v pohádce? Proč sobě církve nevzpomněly na ono kázání na hoře? Klaním se Rozumu, ale soudím: jako jsme proti despotům, jakémukoliv samovládci, tak se i na smrt vzpíráme, by se stal Rozum samovládcem. Má-li být lidským tento náš věk, třeba, ať s Rozumem vládne Srdce. Stroj – hlavuHlavu Rozum již sestrojil, ale strojStroj – srdceSrdce nesestrojí. To musí samo vystoupit, to musí samo usednout na trůn. 158 Po velkých zázracích Rozumu čekáme na zázraky Srdce. Staly se ony už na světě? Dopřálo lidstvo kdy vládnout Srdci? Mlčíte. Paběrkovat jen dopřálo mu, jen mrtvoly sbírat po bitvách, raněným bolesti zmírňovat, sem tam nemocnici, útulek starcům, sirotám, a také to jsou víc soukromé činy. Paběrky jen a paběrky. Dokud též jako zástupce lidstva nevejde do Svazu národů jednota srdcí, nás všech Srdce, budou to pořád jen paběrky, papírovými budou cáry chytré ty smlouvy Rozumu.“ „„Pravda!““„Pravda!“ zašeptlo hlav těch moře. „Jakýpak je ten život náš? Kde jeho smysl? Kde jeho pravda? Kde jeho krása? Rcete, kde? Jest jenom hmota obsahem jeho? Nezáří nad ní cos vyššího? Otázky ty se protiví mnohým, cítí se jimi uštknuti. Ony jim jejich pohodlí kazí. Já je však zvedám, všech se ptám: Čemu zde žijeme a kterak? Dle ducha Sokratova snad? Dle ducha Kristova? Za nimi jdem-li, byť hodně vzadu? Jen jdeme-li? Čemu svůj zasvěcujeme život? 159 Vy z ducha Mohamedova? A vy tam z ducha Mojžíšova? A vy tam z ducha Buddhova? Ti všichni velcí učitelé kořeny mají společné: vyrostli všichni z toho kladu, jenž plnou harmonií jest: vyrostli oni všichni z Boha. Položme ruku na srdce: Za nimi jdem-lijdem-li, byť hodně vzadu? Či tak jen žijeme, že tvář před námi sobě zahalují? Zdá se, že tak my žijeme. Ale snad nechceme tak žíti? Věřím a věřím, že nechceme. Po novém životě, nových lidech, po novém lidstvu toužíme, jak už to v epištole třetí apoštol Petr dávno řek’. Dlouhá je ke zdokonalení cesta, jak vidíte, předlouhá. Ušli jsme dále od těch časů? Co se již splnilo z touhy té? Dychtíme stále ještě nyní, jak dychtil Petr apoštol, ,po novém nebi, nové zemi, v kterýchžto spravednost přebývá‘ –? Po novém chrámě, v němž bychom všichni, ano, snad všichni se vrátili – ke komu? – Toť ta otázka velká, již nerozřešíš rozumem, mechanickým jen hlasováním. Ke komu vrátit se? Ke komu? 160 Jsme jako toulavé bez otce děti. Otce náš potřebuje svět. Otce, to značí: řád a lásku, pravici pevnou a laskavou. Otce, to značí: teplý domov. Kde jeje, a je-li, kdo je on? O jméno přete se, slovíčkáři? Přece ta Prasíla tu jest, Počátek veškerenstva a Konec, věčný ten pramen všeho a Vznik, Zdroj nerozřešitelný, věčný, Obrozovatel květů a hvězd, Křisitel mocný našich srdcí, Rozsevač nejdražších perel v nich – cože my, pyšní komáři lidští, nechceme pravým jménem ho zvát? Bůh to jest. Můj Bůh, tvůj, nás všechněch. Veliký, pevný, jistý bod, pojící v celek rodinu, národ, veškeré lidstvo. Pevný bod, na nějž lze podepřít a věšet tíž svého díla, svých osudů. Největší klad, tak oporný, pevný, jenž plnou harmonií jest. K němu se vraťme! S ním se spojme! Řeklo se kdesi: ,Opium!‘; ,Iluse! Iluse!‘ řeklo se jinde; ,Báj! Nic než báj!‘ rukou máchne kdos. ,Z bájí jsme vyrostli,‘ slyším hlasy – ach, jaká mocná iluse, ach, jaké opium životodárné, ach, jaká vznášivá, sílící báj, dovede-li nám život tak křísit, dovede-li jej podpírat, 161 dovede-li vést přes propasti, dává-li smírně umírat!“ A básník uslyšel veliký šumot, ohromné hukotné zdvižení, jako by dlouhá vlna mořská na skalné třískla pobřeží – to shromáždění národů vstává, v nastalém tichu mocný hlas nad ním se nese rozechvěle, za všecky kdosi mluví tam v pokoře ducha svého silné: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé! Přijď království Tvé! Buď vůle Tvá! Chléb náš vezdejší dej nám dnes! A odpusť nám naše viny, a dej, ať i my odpouštíme viníkům svým! Neboť my dosud neradi odpouštíme. A nedej vcházeti nám v pokušení, ale zbav nás od zlého! Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“ A touhou ohromnou pohnuti všichni ti národové hlasně zvolali s rozžatou důvěrou: „„Amen„Amen i amen!““amen!“ A tu pak na obrovský sál snášel se jasněskvělý závoj, průhledný, po něm duhový, 162 a po něm tmavší a tmavší a tmavší, až tma, tma lehla na všecko, tma, tma, že procitly básníku oči, zdiveny hleděly, hledaly div, divný ten souzvuk harmonický, hlasitý souhlas národů, jímž se tak prudko mu roztlouklo srdce. „To jsou ti šťastní, co našli byt, pro unavenou hlavu nocleh,“ řekl si básník, hned se však zarazil – to přece chechtot zazněl, slyšel jej dobře, cynický smích, takový suchý, zaprášený: „Vyspal ses, proroku? Checheche!“ – „Rostou a vzrostou!“ jak hlahol zvonů roztlouk’ se jeho srdce hlas. 163 VIII.
DUHA.
Dorostlo nové již pokolení, za hrozné války co do školy choditi mělo, nechodilo; změnili školy v kasárna, na skladiště a nemocnice. Dorostl Jiří též Odvaha, rolníkův syn tam nahoře, kus až za svatým Řipem, hraničář. Vlny tam velkého, cizího moře šplíchají denně k jejich až vsi, nápory někdy divokými natrhávají rodný břeh. Na každém kroku je tam třeba na stráži okem i ramenem bdít. Už jako hocha v takové stráži volal ho kraj i jeho rod. Kdykoliv přes dvůr do zahrady hošík si vyšel, vídal čnít před sebou Říp jak nadzemský oltář, na jeho vrchole jasně se skvít stařičký kostel svatého Jiří. Vždycky tak vznešený, slavnostní, za rána, v půlden, za večera [164] neb pod hvězdami, v teplou noc, v jiném a jiném vždy osvětlení, vždycky tak vážný, velebný, vždycky tak strážný, starostlivý, vždycky jak duch stál ochranný. Nebyl si hoch toho ani vědom, vždy to však cítil nejasně, jemu se srdce zachvívalo před horou tou, jak před čímsi přísným a ochranným a dobrým. V nedělní jasné odpůldne k obchůzkám brával ho tatíček s matkou na delší prohlídku, pěkně-li osení vzchází, čas-li už na žně. Anebo sedali v zahradě. Tehdy vždy na klíně sedala matce maličká Marta, dceruška, jazýčkem nezběhlým veselíc všechny. Vždycky však před nimi jako duch, dobrý jak duch, tak slavnostně svatě vážný stál Říp a na něm se skvěl stařičký kostel svatého Jiří. Cosi tak silného, pevného, cosi tak vzdorného bylo v tom zjevu, jako by říkal: „Tady jsem, tu stojím, stát budu v slunci i v bouři!“ Aniž si vědom byl, vdechoval chlapec tu sílu, ten vzdor, on ssál je, tím víc, když jednou v neděli odpůldne vyprávěl v zahradě otec o velkých táborech lidu zde pod Řipem. „Na sta a na sta vozech přijeli rolníci, dělníci 165 měšťáci, řečníci až z Prahy, pěšky pak desítky tisíců. Sokolů přišly jiskrné čety, ty větší s hudbou, s praporem, na koních selská banderia z celého přijela Podřipska. Šli také naši, otec i matka. Otec řek’: ,Ať také Jiřík jde!‘ Skákal jsem radostí. Byl jsem tehdy jako náš Jiřík – u nás jsme samí jen Jiříci, děd i praděd. Prvorozený syn byl Jiříkem. Bylo to zákonem v našem rodě: patronem našeho Řipu se křtít. Říkával o něm prý sám náš praděd! ,Děti, to patron důstojný jest: zlo-draka potřel, by trpícím pomoh’. Neubližujte nikomu, ale nedejte ublížit sobě!‘ Tak nám to říkal otec, děd váš, proto mě vedl na tábor pod Říp, jenž obhájit naše měl právo. Nerozuměl jsem řečníkům, jedno však pamatuji si dobře: ,Cizího nechceme nic, chceme jen své! Nechceme býti otroky ve svém!‘ hlásal tam řečník, a ,Chceme jen své!‘ tisícihlavý zástup se ozval jak bouře. Hlasů těch bouře utkvěla v paměti mé, to volání ,Sláva!‘ našemu boji a volání ,Hanba jim!‘, utiskovatelům. Tehdy i z kostela nahoře 166 vesele prapor vlál červenobílý,“ vykládal otec. Jindy zas, v neděli jasnou, jak křišťál čistou, otec řek’: „Jiříku, dnes jdeme na Říp. Maminko, vezmi pár koláčů, ať nám tam Jiřík neumře hlady!“ Když byli zcela nahoře, hochovi zrovna zdřevěněl jazyk. Rozpřáhl ruce – „Jéjejéj!“ vykřikl s vytřeštěnými zraky. Víc ani slova. Zamlklí stáli tu také otec i matka. Čistá jak křišťál neděle. Polí a luk zeleň, modravé hory, lesk Labe, červené střechy měst, vesnic a jejich věže a vížky, v dáli jak obři na stráži Milešovka a Ještěd, Bezděz, bez počtu jiných hor a hor – všecko se lesklo, třpytilo, chvělo, o čemsi vyšším, než vůkol vše, o čemsi vyšším, než všecko to zemské, všecko to světské, jak snilo by sen. Po modré obloze obláčky pluly. Po chvíli otec prohodil: „A to jest ta krásná země, země česká, domov náš.“ V tom Jiřík: „Tatínku! Maminko!“ zvolal, klekl a zem tu políbil. Bylo to, jako když zableskne rázem. Okamžik citů vzplanulých. Zatleskla v hochu dětská duše, 167 láskou a pravdou živená, radostí prudkou opojená za taký nečekaný dar. Jen ještě jednou cos podobného viděl jsem. Z města bez zahrad, bez sadů, v okolí prach a písek, silnice samý šedý prach, stromy a trávník podél cesty samý a samý šedý prach, děvčátko přišlo ke příbuzným v pohorský kraj náš, do Bezkyd. Chudobný kraj, však plný krásy, jak někdy srdce u chudých. Před nízkým domkem v zahrádce malé kvetly tam růže a pivoňky, malými okny se do jizby smály. Děvčátko hledí bez dechu. Vyběhlo z jizby do kuchyně, z kuchyně vidět zahradu, v zahradě tráva plná kvítí, v zahradě stromek za stromkem, jabloň a hruška, třešeň a švestka, kdesi tam zpívá pěnkava, nejdříve crnkne jen na telefon: „Crr! Neviděli jste tam našeho Matěja?“... „Nesu, nesu kvítí!“ jinde se strnad vychloubá, „Kikirikí!“ v to kohout pyšně ozval se z dvorka za plotem, s doškové střechy čimčaruje vrabců zas uličníků sbor. Děvčátko hledí vyjeveno, 168 hledí – a rozběhne se a stromek za stromkem líbá, celuje. Pod Řipem vyrůstal tak šťastně v ovzduší zdravém, veselém starého rodu kořenného nejmladší štěp, Jiří Odvaha. Přemohl slabikář již pracný ve škole jejich vesnické, a hned se mu nové odkryly světy. Na celé kolo smával se, Čítaje „O čertu a ševci“, jindy zas „O Dědu-Vševědu“, „O Zlatovlásce“, „Krakonoši“, divil a rozesmával ho „Ilja Muromec “, jak tak dlouho sedáčky seděl, dlouho spal, ale pak vstal, vstal bohatýr dobrý. Tak nejvíc v zimě se bavíval. Na jaře k Jiříkovu otci přijížděl někdy v neděli redaktor z Prahy. Sedávali v zahradě. Na stůl tam prostřela maminka, slavnější byl oběd za vůně svěží zahrady, hry slunce v zeleni stromů a v trávě, naproti pod čistou oblohou Říp – slavný byl oběd. Veselou knížku přinášel host z Prahy Jiříku, vytáh’ ji po obědě z kapsy, „Tak mi kus přečti!“ řek’ Jiříku. – „Ostatek sám si už přečti!“ řek’ otec, sotva že titul uslyšel. 169 Honem a rád se vytratil Jiřík. Chlapci už venku čekali, pohádky lákaly teď jiné. Dávno už zpíval skřivánek, zarděly, zazelenaly se vrby, dostaly jehňátka. Píšťalky otloukali si s Jiříkem chlapci, pískali, pak se houpali, houpali na vrbách děvčata, chlapci. Doma pak divy dály se: kvočna jim vylíhla kuřátka, husa vyvedla housátka, pod krovem vlaštovky opravily si hnízdo, brzo v něm malá písklata zobáčky dokořán otvírala; ve chlévě hezounké telátko přibylo, kočce koťata čtyři, ach, jaké směšné rozpusty! Kutálelo se jedno přes druhé stále, mamince lozilo po zádech, brzo zas bujně po podlaze skákala, tlapkama po sobě tepala, hromadně válela se. Uvázal Jiřík hadříček na nitku, sem tam jím pohazoval – koťata za ním divoce do kouta z kouta pobíhala. jedno se válelo přes druhé, skákala do vzduchu, tlapky vzhůru, na sebe měkce padala, div, že se smíchy neudusil, jak s nimi Jiřík pohrával. Rázem však tuhle drobotinu 170 odfoukla zrovna velká zvěst. „Tak máme hřibátko!“ zvěstoval otec. Hřibátko! Jiřík vyskočil, tatíček dal mu do stáje pozřít. Vidí tu Jiřík, jak kobylka hřibátko olizuje, jak hlavu olizuje mu, hlavu a šíj, s tlukoucím srdcem Jiřík to vidí. Což teprv později, do pole když už zas kobylka směla s vozem, po boku se svým hřibátkem, takovým štíhlounkým a mrštným, do předu hned se rozběhlo, směšně si při tom poskočilo a zase k matce se vracelo. Jiřík chtěl stále doprovázet. „To tak! Dost jednoho hříběte!“ prohodil otec polopřísně. „Ne tak, by skotačila dvě!“ Matka se tomu stranou smála. „Tam máš svá,“ řekla, „koťata!“ – „Nechci! Ať hraje si s nimi Marta!“ odřekl Jiřík uražen. Už ani neshlíd’ na koťata. Událost nová bývala, jahody, třešně když dozrávaly. Věděli chlapci podrobně, kde která třešeň při potoku, v háji a na kraji lesíka. S Jiříkem na ně lozívali, obrali je, jen ty nejvyšší nechali špačkům. Přeslavné hody třešňové! O žních pomáhal 171 na pole nosit oběd. Ženci na mez si usedli, a on chodil jim pro vodu na pokraj lesa. Byla tam dobrá studánka ve stínu jedlí. Za perlou perla vyskakovala z ní a dál potůčkem tekla křišťálovým po svahu mezi podrostem. Jednou, v den parný, jak tam vodu nabíral, pískot uslyšel, takový žalostný, bolestný pískot, ne jeden, bylo jich slyšet víc. Poznává Jiřík: ptačí to pískot. Postaví džbán a vyzvídá. Vidí: tam níže pod studánkou chvojím je přikryt potůček, na chvojí trhá sebou ptáče, taková krásná sýkorka, modravá křidélka, žlutý bříšek, čiperná, bystrá hlavička. A níž tam druhá, ještě níž třetí. Trhají sebou, škubají, piští a piští. Jiřík jde k první, sahá už po ní – ona se brání, chce štípnout, piští, křičí, nemůže s místa. Už ji má. „Neboj se, hloupá!“ křičí na ni, ona se k prstům lepí mu. Křidélka, nožky lep jsou samý. Chvoj, na niž sedí, samý lep! „To si tu kdosi nalíčil na vás!“ brouká si Jiřík a stírá jí lep s nožek a křídel. Jde to ztěžka. „No, vidíš, že jsem tě nezakous’!“ 172 rozevřel dlaň – ona hlavičkou vrtí, těkavě hledí očkama, výbojně křidélka roztáhnout zkouší, frnk – frnk – a v lese zmizela. Očistil potom druhou i třetí, vyhodil polepenou chvoj, do prachu zašlápl ji pevně, umyl si ruce, naplnil džbán studenou vodou, až se spotil, k žencům se vracel vesele. Pod Řipem takto vyrůstal Jiřík, když se tam poplašná roznesla zvěst. Chystali se tam Aničky slavit, vesele s nimi zatančit, vtom poplach, poplach: „Vojna! Vojna!“ Dech se tím slovem zarazil otcům i matkám, jejich synům, milenkám jejich. „Proč a zač?“ dralo se ze zaražených prsou, z roztrpklých úst. „Proč? Proč a zač?“ Hned jim to pověděl rakouský úřad: „Odvody!“ Všude odvody, odvody. „Proti Srbům a Rusům!“ „Áh!“ – všem se pěstě sevřely, mladým i starým, odporem prudkým, odporem zatím bezmocným. „Áh, ďábli! Proti Srbům a Rusům? Toť proti nám! To proti nám! Proti nám potáhnou synové naši, proti nám, našemu budoucnu!“ svírali pěstě, bezbranné pěstě, otcové synů, zatím bezmocní, když jim ti synové, mladí a zdraví, 173 v zástupech do kasáren šli blízkého města. Šli s odporem němým, co jejich otcům svíral pěst. Neoschly ani matkám oči, neoschly oči milenkám mladých těch, zdravých, jadrných hochů, poplach když nový zahoukl. Do každé vsi vzkázal rakouský úřad: „Zítra se budou odvádět muži až do padesátníků!“ Zalomcovala všemi ta zvěst. „Chtějí nás vyvraždit!“ ze všech hrdel výkřik se dral, zatím bezmocný, výkřik, jímž zoufala – doufala víra, je-li tu co nad tu ďábelskost, je-li v tom světě přec vyšší síla, lepší a čistší, lidštější – a všem jim říkalo srdce: Jest! Jest! Odejít musel též s jinými na vojnu Jiří Odvaha starší, Jiříkův otec. Zlomena, na nohou sotva se držela matka. Ruce jí klesly, klesla jí hlava i srdce. „Co teď? Co počnu? Co si já počnu bezradná?“ Jiřík se na ni zaražen díval, Marta si hrála s koťátkem – vidouc je oba, zaštkala matka, zástěrkou oči zakryla, ven vyšla, na dvůr. Dvůr zcela jiný. Jako by zpustl, oněměl. 174 Ve chlévě krávy, ve stáji koně s hřibátkem, drůbež na dvoře, prasátka v krmníku – vše se dnes zdálo zamlklé zcela, celý dvůr, za dvorem zahrada, která vrátky svítila otevřenými, za ní pak pole, pole a louka – všecko to volalo po práci, po hospodáři, hospodyni, všecko to volalo: „Chceme žít!“ – „Jak já to zmohu? Co teď? Co počnu? Co si já počnu bezradná?“ stála tu matka jak schnoucí lípa, na dvoře stála podťatá. Vtom slyší smích, tak srdečný, šťastný, Martin to smích za hry s koťátky, ale hned slyší Jiříkův okřik: „Nesměj se, hloupá!“ a na to hned žalostný Martin pláč. A nitro káže jí hned: „Jdi tam! Třeba tam tvého je slunka na květ a zrání!“ Jiného byl však mínění rakouský úřad. Netrvalo dlouho, a přišla komise, vzala jí koně; netrvalo dlouho, a z chléva odvedli krávu; a potom přišli opět, sepsali, co má v komoře, sepsali, co má na půdě sena, aby to bez milosti hned pobrali pro jícen armády bezdný. V starostech matce, v trampotách 175 plynuly dni a měsíce dlouhé, až celý rok minul, druhý a třetí. A tu jí z úřadu poslali zprávu, velice stručnou, že v Karpatech padl jí muž, Jiří Odvaha starší, a že je s jinými pochován pod lesem, půl druhé míle od vsi té a té. Tak Jiřík osiřel, tak jemu ovdověla matka. Ó ženy matky, před vámi třeba je smeknout. Čest vám a sláva, vám, na něž jako lavina bída se zřítila, na vaše děti, na vás i na ty, co živíte, na města kamenná, nerodná, hladná, na vaše chlévy prořidlé, na vaše stodoly provětrané, na pole svěřená jen vám, na louky, prahnoucí po posile, na střechy, jimiž zatéká. Vám, neklesnuvším, vám tak vzdorným, vám všem tak olupovaným, vám přec tak vynalézavým, vtipným, vám všem tak statečným, nezlomným, vám naše země vděčně se klaní. Vzdorem a láskou zmohla tu bídu i matka Jiříkova. Jiřík už musel pomáhat – ze školy skladiště udělali – při práci matce, musela 176 malá i Marta. Dalo to trudu všecky ty krky uživit. Úřady braly a braly všecko. Stáhli i z věže zvony dva. Přijela odpůldne komise pro ně ze vsi, kde zvony už pobrala. „Nejdřív je slavně vysvěcují, a teď je z věže tahají jak zloděj holuby z holubníka –“ ozval se repot z houfu žen. – „Nechali tam jen umíráček!“ – „Tím odzvoníme té bestii!“ vykřikla pološílená žena, také již vdova – muž i syn padli jí v Srbsku – s jinými vidouc jejich dva zvony stahovat. Jeden z nich starý byl, starý měl nápis: „Od zla a nepřátel nás chraň!“, relief svatého Václava pod tím s podpisem: „Nedej zahynout!“ Celý ten kostelík byl starý. „Odzvoníme té bestii!“ křičela pološílená žena, hned tu, hned tam mezi ženami bez sebe vzrušením pobíhala, hned zase strnule hleděla vpřed. – „Už jenom ať jí odzváníme!“ zvolala druhá zuřivě. „Bude to, bude!“ – „Hleďte tu faleš! Zve se to ,z Boží milosti‘, ale dá zvony na kanony přelívat, na zabíjení!“ – „Aby nám vraždily muže a syny!“ 177 – „Bůh je jim vrchní jen policajt.“ – „Na nás jen. Na nás, na chudáky.“ – „Na kohož jiného? Strašit nás.“ – „Sobě si ráj, ale bez Boha, vzali; peklo, to štědře nechali nám.“ – „Pokrytci pekelní! Ďábli a kati!“ – „Odzvoníme té bestii!“ vzkřikla zas pološílená žena do hluku rozvášněných žen, zbavených mužů a synů, jak ona, doma jen děti hladové, doma jen dcerky udřené, bledé, doma jen dědeček, babička. Na zemi přes noc ležely zvony, ráno však z nich jen jeden zbyl. Starý zvon se starým nápisem zmizel. Ráno když pro ně přijeli, nenašli ho. Jak by se propad’. Jak by jej vítr odfoukl, nebylo v zemi ni stopy, ni rýhy, kudy a jak jej odnesli. Četníci běhali, hledali všude, dobrého čenicháče psa přivedli – marno a marno všecko. Běhali, hledali, pátrali, na výslech brali po řadě všechny. „Copak my na to stačíme? Děti a dcerky teprv ne a babička nebo dědeček – ty aby samy na voze vozil!“ odsekly ženy četníkům. Na zvláštní výslech vzali i děti. Ty zasvěceny nebyly do tajemného únosu zvonu. 178 S Jiříkem odpovídaly po pravdě jako podle noty: „Nevíme.“ – „Neslyšeli jsme.“ – „Babička řekla, že se as propad’.“ – „Že prý as vidět nemohl takové svoje znesvěcení“ – tvrdil tam hošík, čipera, jak to byl zaslechl od babičky. – „Schicken’s doch diese Trottel fort!“ strážmistr zařval na četníky. Starého zvonu nebylo. – „Tam máte ještě umíráček!“ četníkům na věž ukáže vychrtlá žena s malým kloučkem. Četníci zmizeli jak kouř. – „Však jim té bestii odzvoníme!“ křičí už po kolikáté na návsi pološílená žena. A měla pravdu. Naději předešla skutečnost nečekaná. Korunované Násilí, pyšné a zpupné, do prachu kleslo. Odzvonili mu dřív, ó, dřív, nežli jim předtucha a víra říkala. Na Seině, na Temži, ve Washingtonu, na Vltavě, pod Tatrou, na Visle, na Baltě, v Římě a na Balkáně jásot. Samý jen jásot s jásotem. Země si oddechla. Praha hlásí: „Svoji jsme opět, svobodní! Staleté Násilí ve prachu leží.“ Odzvonili mu i pod Řipem, 179 v Jiříkově též vsi, kde na věž vytáhli ukrytý starý zvon se svatým Václavem. Jak se on z věže rozhlaholil a rozzvučel, zvuk jeho všem se zdál nový, tak nový, křísivý, ach, tak křísivý. Rozplakaly se ženy. „Tak! Tak! Vidíte, odzváníme již, odzváníme již –“ vykřikla žena pološílená, zaštkala, bez sebe padla na zem. Chvíli trvalo, než ji vzkřísili. Svědkem byl toho všeho Jiřík. Neřestí, křivd a cynismu, ale též náhlých problesků ctností, z prudkého odporu vyšlehlých. Pobuřovaly ho ty city, třebas mu rozum nedoved’ třídit je. Veliké události přísně ho vychovávaly. Vážným se stával hochem, ne mračným. Nedal se sudbou zakřiknout. „On? Jiřík? To je má pravá ruka,“ říkala matka sousedkám. „Celý to táta: ne řeči, a práce.“ Cosi tak silného, pevného, také však vzdorného rostlo v tom hochu, jako ten Říp, jenž bez změny čněl před ním z rána do večera vážný a strážný, důvěrný se starým kostelem svatého Jiří. Ale též jasná modř oblohy, veselá, laskavá, objímavá, 180 tiskla se jemu do mysli, netlačila ji dusně k zemi, nesla ji výš a k rozletu. Dorostlý hoch už byl, ze školy vyšlý, když jejich ves též vítala svobodu českou a samostatnost. Srdce mu vzplálo, hořelo, šlehalo plamenem. Plamenem svatým. Cítil: teď tatíček při něm stál. Vzpomněl si na letní odpoledne, vypravování otcovo, na tábor pod Řipem, na bouřné „Sláva!“ našemu boji a volání „Hanba jim!“, utiskovatelům. Když pak se Praha chystala uvítat hlavu svého státu, národem slavně zvolenou, jako kdys Jiřího Poděbrada, zahořel Jiřík ještě víc, zahořel vidět tu šťastnou hlavu, v kterou se vtiskly, vtělily staleté horké naše touhy. Zahořel hlavu tu uvítat. Přemluvil svého kamaráda, a oba ze vsi chvátali, ze vsi té kus až za svatým Řipem, malí ti hraničáři dva, vlny kde velkého cizího moře šplíchají denně k jejich až vsi, nápory někdy divokými natrhávají rodný břeh. Půl cesty uběhli, ujeli druhou, aby též s Prahou vítali 181 nového Jiřího Poděbrada. Byli tam oba ztraceni, ztraceni jako dvě kapky v moři, nebylo však tam čistšího, nebylo však tam bouřnějšího, nebylo srdce tam většího, než bylo srdce Jiříkovo. Hučelo moře zástupů, bouřilo moře jásotem vděčným, vítalo bouři pozdravů nového Jiřího Poděbrada, a malá kapka v moři tom, maličká kapka kapička-Jiřík, cítila se tu mořem tím, cítila se tím hučícím mořem, bouřícím mořem-národem, bouřícím vlnami pozdravů vděčných všem, všem, kdo doma, v cizině podkopávali Násilí zrůdné, odkopávali hory překážek, než drsnou urovnali půdu pro nový život, lidštější; všem, všem, všem bouřil ten srdečný jásot od pokolení minulých do pokolení přítomného, velkým i drobným borcům všem, tlícím už v hrobech slavných i skromných, zapomenutých, zarostlých, co měli odměnou radost jen v srdci. Všem, všem, všem jásala vroucná ta bouř, novému jásala Poděbradu, dobrému jásala Osudu, že, jakož prorokováno, vláda všech věci našich do našich 182 přechází rukou. Zahlédl Jiřík, jak přejel v tomto jásotu nový náš Jiří Poděbradský. Zahlédl drahou hlavu tu. Zahlédl v bouřném vytržení, ženy jak plakaly, zahlédl slzy i v očích rozchvělých mužů. Sám se jen třásl, jen se třás’, v zástupě skrčen, ze zástupu vyrůstaje však vysoko, vysoko srdcem. Ni slova, ni slova nemohl vyrvat ze sebe. Byla teď celá jeho bytost jediným bouřným výkřikem, jásotem vděčným. Den slavný a velký. Jak vzrostl Jiřík tímto dnem! Ucítil sílu v srdci i v hlavě, volnější dech a hlubší klid, jasnější vzhled a širší obzor. Cítil se vyšším, lidštějším. Citlivé bývá srdce mladé, o hony rozum předbíhá. Bytostí novou se stává člověk, rabská když pouta setřese, volným se stane z nevolníka, svou nazve celou rodnou zem, svobodným cítí jejího ducha, ducha svých dějin, svých osudů, svobodným cítí i jeho rozhlas, rodnou svou, silnou i sladkou, řeč. Vzdělal se v hospodářské škole. 183 Týdně z ní domů přicházel, radou i rukou pomáhal matce, rodnému statku, rodné vsi, částkám té znovuvzkříšené říše. Více však vzdělával se sám. Po denní práci scházíval se důvěrně s milou družkou svou, kterou si vybral, jak on sám vážnou, ale, jak on sám, též veselou. Smáli se mu, že s papírovou sedává večer milenkou, kdy každý z kamarádů u vrat, za humny nebo na mezi postojí, posedí se svou milou, stisknou si ruce, k sobě se přitulí, třebas bez slovíčka, na dlouhou chvíli, na dlouhou, která se zdává jim jen mžikem. Nezmátl Jiříka tento smích. „Každý jen po svém!“ říkal jim klidně, věrně se bera ke knize své. Svou chtěl mít hlavu a nosil ji přímě. Mladá však nezapřela se krev. Na bývalé své kamarádky, s kterými chodil do školy a které vyrostly už v panny, doved’ se pěkně podívat, veselé nadhodit jim slovo. Ony se za ním však mračily: „Co po něm, když takový je pavouk!“ Matky však jinak soudily, když byly samy mezi sebou: „Není on taký, jak se zdá. 184 Ty tiché vody jsou nebezpečné.“ – „Z něho to, říkám, vybuchne! Není on lhostejný, ó, není! Bude to muž i hospodář,“ matky si říkaly a každá v duchu si přála zetěm ho mít. Stával se Jiřím. Vyrůstal na muže, sám už řídil statek. Slast zcela zvláštní pocítil, že už jím vládl sám, sám jej řídil, pomáhal růst mu, kvést a zrát, množit se klidně, sytit a živit sebe i jiné, hladovost měst. Čas však i jemu k odvodu přišel. Na první ráz ho odvedli. K vojsku již našemu. Rád byl tomu. Rád cítil toto uznání: K obraně schopnost svou a statnost. Hned ho však domů pustili – bylo tam třeba hospodáře. Tentokrát radš by se nevracel. Cosi v něm prahlo po družnosti, po družném žití prah’ samotář. *
Minula léta. Deset dost rušných prožila republika let. Základy její – od staletí kladené ruma bez poskvrn – držely dobře. Nebylo trhlin. Čistil se pozvolna celý svět z válečných nakaženin a vředů, 185 čistila se nám pozvolna naše též mladá republika. S počátku, úspěchem opilá, na zítřek ani nemyslila. Kdekdo jen politikařil: švec, pekař, výhybkář a drožkář nechali práce a mluvili na schůzích, v hospodách a klubech; poslanci, ministry chtěli být. Rozum byl odstaven, nenávist heslem, bez třídní legitimace na hnůj i filosof byl hozen. Noviny zhokynářštěly – odpusťte, ženy přestatečné, že je tu přirovnávám k vám. Zcela to neklape. Vaše hádky o haléř jsou přece poctivé, upřímně míněné. Ale tady? Raděj se vyhni z daleka! Rozblábolila se republika. Ba též se zaneřádila, a to nás, starší, rozčilovalo. Byli jsme také naivní jako ten švec, pekař, výhybkář, drožkář. Věřili jsme, že dovedem ukázat světu stát náš vzorným; ale že po každé povodni studánky, potoky a řeky bývají všecky samý kal, a než se usadí ty kaly a voda čistá poteče zas, na to že třeba trochu času – na to jsme pozapomněli. 186 Povodní hroznou byla přec válka. Kal její přirozený jest. Zanes’ i naši republiku. Vyhrnuli se se všech stran chamtivci, šplhavci, kteří jak sršni vrhli se na ni a pili jí krev. Do předu drali se ulejváci, draly se lokte špinavé, až loď již zapraskla republiky. Přísnému kormidelníku zlomili vaz. A ještě se zrůdní kdesi i chechtali nad padlým hrdinou. Ale neuvízla v mělčině této naše loď. Šťastně a včas se odrazila zkušenou rukou statečnou, zkušeným zrakem, spolehlivým, do hloubky vplula bezpečné. Střásla ten hmyz a očištěna, vítána pozdravem přátelským od starých, od mladých kolem států, dala se do práce obrodné, dala se do práce, by vnesla podíl svůj k obrodě světové. Konec byl jara. Zasetá pole vzcházela slibně. Zahrady dávno již odkvetly. Odkvetly lípy, kvetly však růže tak vášnivě červené a tak bělostně bílé a po nich poletovali motýli bílí a duhoví v malých zahrádkách květných před domky. 187 Daleko bylo ještě do žní. Tenkráte divnou pocítil po otci touhu Jiří, mladý statkář již Jiří Odvaha. „Alespoň uvidět to místo, kde leží, v dalekých Karpatech, pod lesem, půldruhé míle od vsi –“ najednou řekl před matkou. „Ode všech opuštěn tam leží. Nepostál u něho nikdo z nás.“ – „Zajeď, můj drahý! Zajeď i za mne! V duchu tam stávám den co den,“ matka mu dí a zaplakala. Odejel Jiří. A rád a rád. V těle to cítil: rozletět se! Duše se chtěla rozletět. Dosud až příliš samotařil. Mladé se duši zastesklo po světě širém, po širokém, po čemsi zcela novém v něm. Vyjel už z Čech a Moravou jede. Kam pohléd’, pilnou ruku zřel na rolích, lukách, na celých lánech, na dílnách, nádražích, továrnách. Ba i když nespokojenost prudší uslyšel z různých hovorů, bylo to o lepším přesvědčení, víra, že se to lepšit dá. Slibnější všude viděl život, než znal jej z novin svárlivých. Překvapil takt ho, snášelivost v rozprávkách s lidem venkovským. 188 Poznával: s těmi, kdo žijí z práce, vždycky se shodneš, domluvíš, ale ne s těmi, kdo štvaním a láním živí se lehce a výnosně. „Zdravější v práci své je venkov než dnešní politikářská, neživící, však dusící Praha,“ myslil si, hledě na role pečlivě vzdělané, na továrny, pokuřující pokojně nad šumem práce odměřené. „Není to Praha posvátná, do dálek která zářívala, budila, křísila, sílila, vznášela po staletí dlouhá. Na Prahu hladově usedlo kobylek politikářek hejno. Veškerou radost z života, vše květy naší cti a práce okusují a zžírají málem až na pahejl. Ne, ne Praha; kobylky jsou to, kobylky, na Havlíčkovo osení co sedly a ničí je!“ hněvem se třás’, srovnávaje ty továrny, role o závod zapracované s otravným politikářským žvástem. „Venkov již jednou nás od smrti zachránil, zachrání nás opět –“ sílil se mužnou důvěrou. Neušla mu však ani krása krajů těch našich východních: Haná, stůl pokryt tak štědře, 189 pahorky pracně vzdělané, a tam ta schůze bohatýrů: Radhošť a Smrk a Kněhyně a Lysá Hora, jak by tam družně obři si pokuřovali. Projel tak v tichém přemítání pokrajem Slezska. Komínů les zaražen zahlíd’, železárny, koksovny, haldy – černý náš kraj, kouř jen a dým – a zrovna cítil, pod ním že, jak tady projíždí, hluboko pod povrchem zemským, v podzemním těsném bludišti, tisíce osmáhlých tváří a rukou vyrývá zlato zčernalé z bohatých útrob štědré země. Syn práce cítil s těmi tam kutajícími pod zemí krtky. Dál, dál jel dlouhou Haličí, až sestoup na stanici malé u malé vsi, dost vysoko na stráni pod lesem, s rozhledem dálným na řetěz hor. Tam řekli mu, kudy je nejblíž ke hřbitovu. Hory jak mraky kolkolem hluboce modré, až černé se táhly, nad nimi jako ledovce svítila oblaka osluněná. Po stráni travnaté pod lesem běžela cesta, zarostlá hustě, po stranách hlásky čistými 190 zpívaly chrpy, jitrocel, kopretiny, třezalky, jetel běloučký, krvavé drobné karafiátky – slzičky Panny Marie, – tu a tam vlčí mák a všude, všude a všude dýchala hustými trsy mateřídouška. Jak by to kvítí sešlo se z celého světa sem – zněl bzukot mušek a včel, zněl čmeláků popěvek hlubší, míhal se polet motýlů, žlutých a modravých, bílých – a všecko polito sluncem lesklo se, vonělo, zpívalo daleko od kouře a prachu, lesklo se, vonělo, zpívalo v zapadlé samotě tu tiché. Květů těch polních kytici natrhal Jiří u samé cesty. Ani se jemu nezdálo, že je to cesta ke hřbitovu, zdála se cestou vzkříšení. Cesta se zahnula – před ním hřbitov. Veliký, nepřehledný jest. Ohrada, brána z kamene, dřeva. Stvořil ji ušlechtilý duch jak i ten kříž velký ve volném středu. Sta a sta rovů sřaděno, tu a tam se jmény, většina bez nich, zvedá se nad hroby v pořádku, v pozoru věčném. Nehybné pluky. Zarostly k nim už pěšiny, 191 zarostly podél nich i rovy. Jako ta cesta po stráni zarostl hřbitov kvítím a kvítím. Tu svítí zlatá třezalka, tu zase chrpa, kopretin zástup, tam bílý jetel medový, krvavé drobné karafiátky, slzičky Panny Marie, tu hoří vlčí mák a všude, všude a všude oddýchá hustými trsy mateřídouška. Obcházel Jiří hrob za hrobem, drahého jména nenašel nikde. Lahodný větřík ho provázel, šeptal, obletoval hlavu. Hlas dobře známý proniká k Jiřímu v lahodivém tom šeptu: „Buďte tam šťastni v svobodě své!“ Hruď se mu sevřela. Kytici položil mlčky na cizí hrob: „Tatíčku, vám –,“ zaň mluvilo srdce, „a také otcům jiných zde, synům a zeťům jejich, všem pak druhým jak bratřím. Vězte již: poražen Satan i jeho drábi, odevšad hlasy zní národů: „Svobodni,Svobodni chceme být se svobodnými!“svobodnými!‘ Hlasně tak srdce mluvilo, s hlavou jak pochýlenou stál Jiří, kterou mu větřík ovíval. Nenaladil ho hřbitov chmurou. Naopak, vida ze hrobů 192 nový zas vyrůstat, zkvétat život, cítil cos jako vzkříšení k životu novému, plnějšímu, vzkaz k silnějšímu budoucnu. Duch jeho vážný jenom zvážněl myšlením, jež mu navíval hřbitov a lahodivý větřík. Neklesl, ale se povznesl. „Je přece krása v klidu a smíru padlého reka, ne otroka. Život je boj, je zápas, práce. Dosud však příliš ničivý boj ten jest; tvořivý musí býti, tvořivý, jako je zápas můj, rolníkův, jako je horníkův v jámě. Proč má žít v člověku bestie? Proč ona žije víc v přesycených nežli v těch nedosycených? Proč? Proč se tak vzpíná v unuděných, ale ne v upracovaných? Proč?“ odporem Jiří se zneklidňoval, po stráni zvolna kráčeje k nádraží zpět, by z Haliče přejel pod Tatry, na nové Slovensko. Rád byl, když seskočit moh’ z vlaku na pochod novým Slovenskem. Druhý už den šel krajem tím novým, před sebou maje tatranský dóm s věžemi jeho a fiálami. Sám kráčel, jako okřídlen. Ale ne samoten. Mluvilo k němu všecko – byl sobě poetou. Mluvil s ním život zápasící, 193 tajemství vzrůstu a pohybu. Byla v něm, rostla v něm skrytá síla, jako ta míza ve stromě, síla, co zázračné květy tvoří tichých těch stromů, nemluvných. On také cítil s rostoucím stromem, se vzcházejícím osením tak zcela bez řeči a prostě, citlivým svojím pohledem. Ale též chtěl jak strom a pole, jako ta louka a jak ten les tvořit a množit tuto krásu, nejenom vnímat nečinně; také chtěl, cítil v sobě tu sílu, vydávat plodotvorný květ. Bouřila se již v něm ta síla, mladého srdce rašení, tvůrčí ta síla, již křísí láska, napíná, žene do letu. Bouřila se již v něm až prudce, rozpřahovala ramena, by jimi objal, by jimi sevřel – áh, ještě nezná, nepoznal tu, by ji objal, by ji sevřel rameny svými k prsům svým, líbáním by v ní rozžíhal život. Hořelo v něm již, k výbuchu chystal se provalit ten plamen. Jenom se dotknout jejích rtů! Ale kde ona, aby ji sevřel rameny svými k prsům svým? Aby jí slunce a hvězdy snesl, nejčistších květin kytici, nejvroucnějších a nejkrásnějších? 194 Aby v tom světě zatuchlém řek’ jí, že pořád kvete láska a nový život rozžíhá? Na jejích rtech by žár svůj zchladil, utišil žízeň, k dílu pak šel? S tím žárem v srdci šel krajem novým pod Tatrou, dómem velebným. Čerstvý byl den a plno rosy. Blankyt a zlaté slunce v něm byly tak čisty a tak vonné, jak by je zrovna před chvílí v mateřídoušce vykoupali. Zavíval vánek rosnatý, hladilo slunce lahodivé. Škovrtal skřivan a zpíval kos. Rosou se umývala kvítka, smála se očkem jak děvčátka. „Hle,“ dumal Jiří, „přírody divy, zázraky krásy! Proč život náš tolik jí denně netvořívá? Proč je tak stále ničivý? Proč žije v člověku divoký dravec? Není dost jiných zápasů? proč tolik nenávisti živí bláhový člověk, tolik msty? Zajde, co zrozeno z nenávisti; zrůdné to jest a chorobné –“ přemítal Jiří, v němž křísily se myšlenky s ránem vzkříšeným. Rád míval ráno rozletavé, křísivé. Cítil: za rána pukají pupeny v hlavě na květ. Tehdy se duše modlívá. 195 „Co krásy kolkolem! Co krásy ve světě rozprostřeno jest všude a všude! Co krásy! A člověk? Jako by opustil ho Bůh –“ přemítal Jiří, jemuž duše také se umývala rosou. „Ne, ne! To člověk opustil Boha. Člověk se zpýchnuv zapomněl. Rozumu jeho staré báje nestačí. Nezdvíhají ho z všedního prachu, jako kdysi zdvíhaly předky i v úpadku. Zastárla naše náboženství. Ale přec nezastárl Bůh. Ustrnuly jen světské církve. Čistší chcem náboženství své. Čistší být musí a vznášivější. Nebouřit ve mně rozum můj, ale jej doplňovat smírně. Obnovy chrámu třeba jest, vyššího jemu posvěcení. Jest ovšem v srdci pravý chrám, v samotě mé, ne poustevnické, ne v asketické samotě, ale v mé samotě pro celek činné, vzdělávající okruh svůj. Vezdejší život však, dni jeho všední po součinnosti volají, po práci společné, po družné službě. Ony však po společném též volají svátku, povznesu myslí, po novém chrámě společném. Ne jenom po zevně krásném chrámě, jejž zkrášlil sochař s malířem; 196 ne po tom smělém seskupení klenby a zdí a nádhery mramoru, žuly a malachitu, ale bez vnitřní náplně, bez ducha očisty, povznesení –“ postupem svého myšlení rozhorloval se zvážnělý Jiří. „Ty naše chrámy přestárlé zní jenom zištností, sobeckostí. Snižují Boha víc a víc na zvěrolékaře chlévů a stájí, na obvodního lékaře, na hasiče a pojišťovnu od krupobití, od ohně, na ředitele povětrnosti, ba ještě hůře, nutí ho vražedným požehnávat zbraním, nepožehná-li, berou Mu svěcené zvony z chrámových věží, zlato a stříbro s oltářů“ – horšil se Jiří, jakoby kázal, jako by volal k zástupům. Tak ho proud přemýšlení nesl přes černé balvany překážek, přes vzdorné klády a skaliska v břehu. „Šťastna jsi ovšem, babičko, pěkně-li kravka se otelila. Věříš, že na tvé modlení Pámbu sám pomáhal tobě i kravce, telátku. Věř a šťastna buď! Nejsme však všichni tak lehko šťastni, jako jsi ty, šťastná babičko, s kravičkou svou a s telátkem svým –“ usmál se, prudko kráčeje. 197 „Co může býti světějšího nad zasvěcení Pravdě a Dobru a Kráse? Těm dcerám Božím nejkrašším? Této Trojici srdci i rozumu nejsvětější? V nich, jenom v nich se shlíží Bůh. Je to tak prosté, proto tak těžké. Říci to u nás hlasitě, vysmáli by se povýšeně. A přece, ať se smějou, ať, musí se to říci, hlasitě říci. Musí se stavět taký chrám, nemá-li člověk máchnout rukou nade vším naším životem. Musí se toto slovo říci –“ rozhodoval se. „Těžká je ovšem ta stavba. Nesvážejí na ni už kvádry žulové, nekreslí stavitelé plány, malíři neskizzují fresk; básníci neskládají hymny, ni hudebníci nápěvy. V samotě své jen váží kvádry rozletlá mysl. Kvádrové sny. Budou je svážet z kamenných lomů? A snad – snad přece ten pravý chrám, z nejtrvalejších žulových kvádrů, dle plánu nejsmělejšího, s výzdobou uvnitř nejkrásnější, s přeúchvatnými hymnami, taji se jenom kdesi v srdci“ – přelítl jeho myslí mrak. „Mají snad oni více pravdy, co se jen směji? Smíchem tím 198 povýšeným a lehkokřídlým? Ale proč bouří se ve mně ten hlas, ze mne se probíjí a bourá?“ spřádal svou novou gotiku v jasné té tišině a slavné, jak kráčel krásným krajem tím. V novém zas jevil se mu kroji. Tatra již dávno zmizela. V stříbřitě modrém zabarvení leskly se hory lesnaté; pod nimi na svazích, pahorcích mírných, uzrávajíce do zlata, svítily dlouhé pruhy rolí; za nimi louka zářila; u cest se třešně zardívaly. K procitnutí se chystalo vše v posledním užuž dospávání, líčka kdy ruměn polívá ve klase zrnu, na stromě plodu. Zahlížel se v ten kraj i lid, v střídavé půvaby jeho a krásy. Sem tam již lid byl procitlý, oči mu blýskají, tváře hoří; jinde si oči protírá z dusného spánku otrockého, naslouchá nedůvěřivě, svobodě ještě nenavyklý. Cítil to, viděl i slyšel to, chápal to Jiří. A soudil klidně. Ať jenom rostou síly ty mladé a neopotřebované! Přejte jim klidu, svobody! 199 Přejte jim slunce k uzrávání! Až předháněl se v myšlenkách, krajem jda krás a nádher nových, není-li určeno mu být kolébkou myslím vznešenějším. „Od země chceme pořád jen větší a větší ušlechtilost, bohatší, jakostnější žeň. Proč tolik od sebe ji nechcem, od lidstva, od každého z nás?“ v duchu si na otázku přísnou odpověď dával přísnější. Na chvíli se v něm zamlčelo. Vdechoval svěžest, vůni luk, lesů a žita zrajícího, jak kráčel sám a sám a sám lučinou polem, lesem družným, přehozenými závojem mužného jeho roztesknění, pod kterým jako řetěz hor temně se zdvíhaly jeho tužby. V tom s pole píseň vylítla, hlas dívčí, mladá a šťastná píseň, jako by skřivan vznášel se, taková prostá jak to kvítí, vroucná jak polní květina, pozemsky krásná, zemsky šťastná, nebeským sluncem politá. Neviděl Jiří pějící děvče, křoví ho od ní dělilo; slyšel jen slova, jak se perlí, slyšel, jak zplašila mu hruď. 200 „Aj, čo si ty, sokolíku, pekný pták! Pozdravuj šohajka na stokráť! Ptaj sa ho, ak sa má? Má-li ma tak rád on,on ak ho já? –“ pěla ta píseň nestrojená. Jiří jen vpíjel slova ta, pocítil po nich zrovna žízeň – „Má-li ma tak rád on,on ak ho já?“ Pocítil najednou ve své hrudi, že je tam prázdno, že je tam poušť. „A tu je život! Tady je život: ,Má-li ma tak rád on,on ak ho já?‘ Láska! Toť život! Život! Láska!“ vykřikl v duchu jak probuzen z dlouhého sna tak tíživého, k životu, kterým láska jde, láska vše nese, i starosti, trudy. Zaúpěl v něm ten nový hlas – ,Má-li ma tak rád on,on ak ho já?‘ „Život! Ba život! Život! Život! Žíti ten život, ne snít jen, číst!“ Dávno v něm, dávno hlas ten rostl, až nyní uzrál, dorostl, rozpuk’ se, jako puká pupen, rozpukl se a zavoněl kořennou, vášnivou, omamnou vůní – ,Má-li ma tak rád on,on ak ho já?‘ Jiří si znovu opakoval. „Krásné je dílo vystavět dům, založit sad a zasít pole, na růži zušlechtit planý trn; založit rodinu krašší je dílo –“ hlas vážný šeptal Jiřímu. „Člověkem budeš celým“ – celá 201 mluvila k němu příroda. Vzrušeně roztlouklo se srdce, jako dřív nikdy. Co dlouhý čas v nitru se ozývalo temně, hledalo prudko východu, budilo tužby rozvířené, to v něm teď zrale propuklo, splnění žádalo bytostí celou. Po ženě Jiří zatoužil. Po ženě družce zatoužil prudce. „Ven, ven, ven! Ze samoty ven!“ bouřka v něm zarachotila jarní, v hlavě jak by se zatmělo přivalivším se vichrem a bouřkou – nevěda ani ubíhal zrychleným krokem, zrychleným tempem. *
Třetí už den šel krajem tím. Konec už června byl. Den parný. Odpůldne žhavé, bez mráčku. Jak kráčel polem, v klasech zrálo, až to v nich jemně praskalo, až to z nich chlebem zavánělo. Postál, když do lesa zahnula cesta a z hory ho jak lázeň ovanul chládek. Bukový les, starý a sytý, svítil jen zdravím. Potom jej zchmuřily jedle a smrk. Dlouho šel pod klenbami jejich, než uzřel prosvítat mýtinu. V tom zaslech’ volání, hlas lidský, 202 zmatené volání: „Bože môj! – Bože môj! – Anička! – Anička moja! Pomoc! – Ach, pomoc! – Bože môj!“ Do skoku dal se Jiří. Mžikem na horské stanul mýtině. Vidí: pod keřem malinovým, u trouchnivého pařezu, děvčátko leží, ramínka nahá, na nožkách krátké punčošky, střevíčky jako papírové. U něho slečna zděšena klečí, je za ramínka drží, „Anička! – Anička! – Bože môj!“ volá a volá strachy bledá. „Co se tu stalo?“ „Zmija ju, zmija ju uštipla.“ „Kde, kde?“ „Neviem. Anička! Ach, ach!“ „Nekřičte, prosím! Kdy, kdy ji uštkla?“ „Teraz.“ Jiří hned přiklekl k děvčátku. Za ručku vzal ji. „Tady je rána. Pomůžem. Honem! Jen nekřičte!“ Z batohu mžikem kapesník vyňal, roztrhl ve dvé. Prořízl ránu – „Ach, ach, prečo?“ vykřikla slečna. 203 „Nekřičte, prosím!“ klidně řek’ Jiří a vyssál ránu a vypliv’, vpravo a vlevo od rány oběma díly kapesníku stáh’ pevně ručku, jak provázky. „Ponesu vám ji.“ „Ona sa ľakla“ – „Přijde zas k sobě. Daleko k vám?“ „Hen naša dedina. Pod kopečkom.“ „Pojďme!“ řek’ Jiří, na ruce děvčátko vzal a mýtinou dolů. Po boku jemu kráčela neznámá slečna ustrašená, ještě se chvějící, nemluvná, zakřiklá Jiříkovým slovem. Vesele od ní se odrážel děvčátkův klobouk s modrou stuhou, slaměný. Nesla jej na ruce. Za stuhou několik zastrčeno kvítků: veliký vlčí mák, dvě kozí brady, kopretiny, jak si je cestou do lesa utrhla na louce a v žitě. „Je u vás doktor?“ „Do mesta treba proň poslať.“ „Hned třeba poslat.“ 204 „Hneď, hneď. Ach, Bože, Bože môj!“ „Jen ticho, ticho! Bude dobře.“ „Pámbo daj!“ slečna zavzdychla po boku Jiřího, jenž rychlým pospíchal krokem s návrší, a ona drobnějšími kroky za ním neb vedle chvátala pěšinou lesní, hned úzkou a sráznou, hned širší, trochu zarostlou. Už vyšli na cestu, žitné se pole zalesklo, za ním zemáky, pšenka a ječmen, zelí a tuřín, a již tu před nimi dědina – doškové, šindelové střechy s bílými komíny, trochu též zahrad a nad tím kostel bílý, střechu má šindelovou i věž, na věži baňaté železný kohout. „Nech sa vám páči nalevo! Chodníčkom!“ nesměle podotkla slečna. Obešli dědinu. A hned před nimi vlídný přízemní domek, s většími okny, úhledný. Bylo zavřeno. Zatloukla slečna. Po chvilce zarachotil klíč – ve dveřích statná hospodyně. „Mamička, neľakajte sa!“ 205 „Pre Pána Boha. Čo sa stalo? Anička! Čo je s Aničkou?“ vykřikla hrůzou hospodyně. „Nič, nič, mamička!“ „Ako že nič?“ křičí dál matka,matka. „Snáď so skaly spadla?“ „Nič, nič, mamička! – Nech sa vám páči k nám!“ Jiřího zve chvatně, matičku dovnitř postrká, ale ta křičí: „Pre Pána Boha!“ dcera však hosta dovnitř zve, dokořán otvírá mu dveře. Aničku nesa na rukou, vešel tam Jiří chvatně a mlčky. *
Tryskem přivezli doktora. V pořádku našel všecko, pomoc pochválil rychlou a odejel. Všichni se zatím seznámili. Usedli v tiché světnici, hospodář, hospodyně a Jiří. Sloupkové hodiny tikaly na prádelníku ořechovém a také ostatní nábytek starý byl, útulný, jen se leskl. Nad prádelníkem viselo několik drobných podobizen, z obrazů Jiřímu do očí 206 litografie „Jelačić“ padla. „Památka z povstání,“ si řek’. Hospodář vážný, na pohled vetchý, po delší nemoci být se zdál; málomluvný byl, odměřený. Besedu vedla za něho jadrná, zdravá hospodyně. Všecko v ní dosud svědčilo, že kdysi pořádně plašila chlapce. Až dosud jiskra ve zraku, ve tmavých, hustých vlasech ni jeden šedivý. Jenom když dcera s ní, zdála se starší. Řeč vedla živě. Na řadě ovšem Anička. – „Ja som sa ľakla! Ešte sa tresem. Čo by nám rekla mamička, naša to, viete, najstarší dcéra, keďby si jej dcérečka u nás, a priamo u babenky, nožku neb ručku zlomila! Lozí to, skáče – kozliatko naše. Uhliadať sa jej nemôžem. Hádala som už, že so skaly spadla.“ A potom přišly na program krajiny, jimiž prošel Jiří, úroda, daně, drahota, následky vojny, politika, Slovensko nové, pan president, Praha a Topoľčianky – všeho, všeho se dotkla beseda. Hospodář jenom někdy slovem 207 přitakal, potvrdil sem tam řeč, „Hej, hej.*) – Tak, tak!“ se do besedy chvílemi vkládal slabičně, tak jako basa přibrumtává k tomu, co druzí zpívají. Zato však paní hospodyně tak velkopansky hrála svůj prim, zkušeným zrakem přehlížela osoby, řeči, jeviště, které jí předváděl host nový, a taktně napomáhala hovoru zaraženého trochu hosta. Únavou z jeho cest dalekých si to vykládala. Byla tím hovornější pak. Později dověděl se Jiří rodinnou jejich kroniku: hospodář byl kdys učitelem v sousedním městě. Byl pln sil, mlád byl a do práce jen hořel. Pořádal občas divadlo, pořádal tance po divadle, pořádal veselé výlety, zařečnil rád si, zadeklamoval, půjčoval knížky slovenské. Rádi ho měli malí i velcí. Úřady dusily však ten žár, a jen že dcerky úředníků přimlouvaly se za něho – byly tak vděčny zábavám jeho –, řekli mu zcela důvěrně: „Prestaňte rečniť, deklamovať! ——— *) Hej, hej = Ano, ano. 208 Zapsaný ste už panslávom.“ Náhodou přišel nový služný. Uslyšel děti ve škole slovenskou píseň vesele zpívat – co to a kdo to, pátral hned, zvěděl, že učitel je pansláv, ještě týž den ho propustil. Zrovna týž den, nic nevěda o tom, učitel šťasten se zasnoubil s dceruškou po pravotáru. Dlouho, ach, dlouho nechtěla ni slyšet paní pravotárka o také svatbě do větru – ti dva se měli opravdu rádi. „O svadbe takým sa otvára nebe, a po svadbe hlady sa trepe,“ říkala dceři. Nakonec přece však povolila. Měla jich víc než Věrečku, majetku také nebylo nazbyt. Byla sic z rodiny zámožné, měšťanské, dětí, zvlášť dcer, bylo mnoho, dělením pak a sudbou zlou zbyla jen z toho vzpomínka tichá na pohodlnou kdys zámožnost, pak ještě tři čtyři pěkné kusy starého, vonného nábytku. Ty nyní dcera dostati měla do mladé domácnosti své. „Snáď na ne usmeje sa šťastie,“ tichou se těšila nadějí, když na ně hleděla ten večer, na jejich rozkvétavý máj. Bylo to hrozné probuzení, 209 jak by jim okna kdos vytřískal, jak by jim mráz všecky květy spálil. Byla to na smrt novina. Učitel z chudé byl dědiny horské, z Oravy, tam až pod Chočem. Bohatství v srdci jen měl a v hlavě. „Martine, teraz ukaž, čo si! Pričiň sa, pomože ti Pán Bôh. Lenochom nebude pomáhať,“ prohlásil sobě i snoubence své, tchyni své. „Nebude ohlášok, dokial’ mať nebudem pevnú pôdu pod nohama. A urobím, čo v mojich silách. Nechce-li čakať Věrečka, púšťam ju ze slova –“ Ona však přetrhla ho: „Budem.“ Slovo to sílu zázračnou do srdce vlilo Martinovi. Uchopil Věrečku za ruku, políbil ručku jí i matce: „Ďakujem vďačne vám. Čakajte!“ Odešel. Sám však neodcházel. Šlo s ním to slovo zázračné „Budem“, a v slově tom byla všecka budoucnost. „Chyť sa, chyť sa len, čoho sa chytiť môžeš, a pracuj!“ na sebe volal. A chytil se. Bylo to daleko sic od nich; bude-li úspěch však, bude k nim blíž. Cihelnu vystavěl u Bratislavy kamarád jeho s otcem svým; vzali ho na zkoušku do kanceláře. Vedl jim všecko obratně, přesně a se zdarem. Nebyli zvyklí 210 na taký dosud pořádek. Neminul rok, a majetník mladý těžce se, těžce rozstonal. Kdejaká pomoc byla marná. Pochovali ho. Otec byl sláb, aby tak velký závod vedl; vše složil na bedra Martinu. Bez poruch závod měl odbyt vždy větší, o překot Martin dbal o jeho zdar, až si ho starý vzal společníkem, svěřiv mu všecko vedení. Příští hned neděli zajel Martin k Věrečce své a k paní matce, vyjednal ohlášky a hned po třech už nedělích byla svatba. Odvezl k sobě Věrečku. Přibyly děti, přibývalo také však jmění. Přes dvacet let vedl ten závod sám, až neduh zakázal mu to. Změnit vzduch přikázal lékař. Vyhléd’ si tedy u zetě blízko, co Hanu si vzal, nejstarší jejich dítě, a panským revírníkem byl – Anička byla už jejich dcerečka – tam si vyhlédl s ženou dědinu v krajině zdravé pod horami, vystavěl domek, nakoupil polí a stal se hospodářem. Jménem jen. Vpravdě byla jím jadrná, bystrá jeho družka. Tak to sám hospodář vykládal Jiřímu, když byli později sami. 211 Teď vedla řeč paní statkářka. Jiří se snažil přizvukovat. Dobře on v ní hned vycítil obzvláštní rys, trochu velkopanský. Nemohl si jej vysvětlit, cítil jej však. Až pozděj v něm uznal tón zbylý z hrdého měšťanstva. Rázem se dveře otevřely – „Anička už sa smeje! Hej!“ vesele hlásí slečna dcera, vystrkujíc jen hlavičku. Jiří se zachvěl, jak ji spatřil. „Nože ju priveď, Evička!“ zvolala jadrná hospodyně. Zahlídla dobře, jak zachvěl se host, host jejich zcela nečekaný, oživl hned a okřál hned, jak se mu čelo rozjasnilo zjevením jejich Evičky. Přelítl úsměv matčinou tváří. „Evička – Eva!“ stísněně, zmateně šeptal si v duchu Jiří, když dveře naproti zapadly. „A ako je u vás?“ hospodyně ptala se čile, když z cesty své vykládal Jiří některé dojmy, totiž jen napovídal je, rozprávku aby udržoval. Zmaten byl v duchu hlavičkou v pootevřených naproti dveřích, 212 jiskrnou, krásnou hlavičkou – nebylo kdy se zadívat předtím – „No, tak ju priveď, Evička!“ v duchu si roztržit opakoval, roztržit, neklidně pohlížel, kdy se zas otevrou ty dveře, kdy se v nich ona objeví. Pocítil, v celém těle cítil: „Není-liž ona hádankou, kterou mi osud rozluštit dává, hádankou mého života?“ A přitom se strojeným klidem k otázce, jak to u nich je, své hostitelce odpovídal. Zrak její bystrý, zkoumavá tvář zvážněly napětím, pohnutím silným, Jiří když o smrti otcově, o jeho hrobě, jenž zůstal neznám, krátce se zmínil, jak na matku ulehla všecka starost a práce a kterak on jí teď ulehčit chce. – „Bez gazdy gazdovať veru ťažko je, ťažko,“ přikývla zvážnělá, ale pátravě, čile celou vždy situaci hned ovládající hospodyně. Na hospodářství, pokrok v něm přešla pak řeč, a hospodyně chytala slova Jiřího sic zdrželivě, ale chtivě. Viděla: víc toho ví a líp. Po válce byla to trudná práce, vykládal Jiří, pořádek 213 pozvolna do všeho zas uvést; tehdy že málo zkušený byl. „Ťažko je, ťažko bez hospodára, veruže ťažko. Viem to, viem,“ přikývla znovu hospodyně. „Ťažko, i keď je hospodár. Statočok náš nie je tak vel’ký, a čo dá práce! Päťdesať štrychov než obrobíš –“ – „I to dá práce dost.“ Bystře pohledla k Jiřímu po těchto slovech, mžikem ho zvážila. „Majú viac!“ v duchu si řekla spokojeně. „A k tomu starosť o deti. Doma nie je škôl, do mesta treba detičky poslať, do cudzích rúk. Pre matku veliká, veliká starosť dcérečku vydať do cudzích rúk. Evička naša v Bratislave ve školách bola,“ podotkla, na hosta hledíc, hospodyně. „So synom je to ľahší vec. Andrej náš bol zas na technike v Prahe, a veľmi sa mu tam zapáčilo. No na druhý koniec k hôrnemu úradu zahnalo ho ďaleko do Podkarpatskej Rusi. Píše nám prave dnes,“ podotkla, na hosta hledíc, hospodyně. Roztržitějším stával se host. 214 Sotvaže dvě tři souhlasná slova přikládal k řeči matčině. Všecko to zachycovala zkušeným okem mateřským, vidoucím dál, než mohou jiní: neklid a stísněnost hostovu, zvýšenou jeho zaraženost; zachytla jeho pohledy k zavřeným za Evičkou dveřím. Mateřský napovídal jí cit: Tady cos začíná – vážného cosi – a zdá se, prudko – hluboko! Nevěsta v domě – to cítila dávno, ba ona se jí pyšnila. Přelívala se matčiným srdcem radost i starost, hrdost i strach. Potají už jí vyhlídala, by se k ní hodil, ženicha. Teď už v ní samé rozčilenost divná se rozehrávala, předtucha rozvírala oči – „A snáď ho poslal Pán Bôh sám! Veď ako ochránca k nám vešiel,“ přemítá matka starostná. Pozorněji, však nenápadně řeč, pohyb hostův prohlíží. – „Kedyže prídu naše deti? Čo sa tak dlho meškajú?“ s úsměvem k dveřím se obrátila. „Musím sa po nich poobzrieť.“ Odběhla, v kuchyni rozkazy dala, s veselou tváří se vrátila. 215 Vtom vedle zazněly kroky a smíchy, dveře se tiše rozlítly, na prahu Anička s šelmovským smíchem, s obvazem lehkým na ručce, za druhou Evička ji vede. „Nože len ďalej, ďalej k nám, divoká naša pacientka!“ babička vnučku pobízí. A ta se rozběhla – babičce mžikem do klína vtiskla hlavičku. „Nie, nie tak, nie tak, duša moja! Pekne tu pánovi poďakuj! On teba zachránil nám všetkým. Pekne mu podaj ručku! No!“ Hlavičku zvedla Anka malá, šelmovsky pohlédla na hosta, vstala a s nataženou ručkou k Jiřímu zvolna popošla. „Ďakujem vďačne!“ zašvitořila, až kolem všichni se zasmáli. Jiří ji chopil za tu ručku, tílko jí objal levicí, „Ale, Evičko!“ vesele zvolal, políbit chtěl jí hlavičku. „Anička, Anička je ta malá,“ babička poopravuje. Jiří se zapálil, jen hořel. Zapálila se i Evička. 216 Ale hned rychle popošla k němu, ruku mu podala: „A tiež ja ďakujem vďačne“ – a ještě hoříc pohledla jemu do očí. Docela zmaten stiskl tu ručku, podržel, pustit ji nemohl; cítil to její blaživé teplo, políbit chtěl ji, zapomněl. „My všetci ďakujem vám vďačne,“ matka mu ruku podává. „Hej, hej,“ též hospodář malomluvný přitaká k slovům ženiným, tak jako basa přibrumtává k tomu, co druzí zpívají. Tu se již Jiří vzpamatoval, paninu ruku políbil. Radost se matce rozlila v srdci, všecko v ní zrovna jásalo. Co bylo předtuchou, zdálo se pravdou. „Veru ho poslal Pán Bôh sám!“ v duchu si říká, potvrzuje. „Ale veď slnko už zapadá! Evička, prostíraj! Skoro, skoro! Anička, povedaj pánovi!“ Odběhla honem do kuchyně. Za chvíli usedli k večeři. 217 Do čela hospodář, po pravé Jiří, naproti němu Evička, vzadu pak babička s Ankou. Dlouho do noci seděli, mluvili, smáli se, než se za Jiřím dveře zavřely v malé světničce, než hlasy vyprovázející dozněly: „Dobrú noc!“ – „Dobrú noc!“ *
Ale jen Anička dobrou noc měla. Usnula jim už při stole. Z ostatních nemoh’ usnout nikdo. Nejméně Jiří. „Ach, jak jen, jak jsem si jí nevšiml už v lese? To pro tu ustrašenost jen. Nemám rád tváře ustrašené. A zatím jaký skvost! Nu, skvost! Jaká to bytost! Ta hlavička krásná! Jak vystrčila ji ze dveří! Na prahu když se zjevila celá, světnice byla hned jasnější, byla hned vlídnější, útulnější. Ach, co je v ženě půvabu! Co je v ní půvabu! Ty oči! Veselé, ba až šelmovské, a zase tázavé, důvěřivé, a zase podmaňující, že mi hned bezvládně klesají ruce. Ony mne vedou do nové svatyně, kde se rozum vzdává. V tom čílku je cos hrdého, cosi tak nedotknutelného: 218 ,JednomuJednomu, nebo žádnému!‘ V tom je to celé zauzlení. Jednomu jen! To značí zápas. Což je-li tady v dědině druhý, ba třetí ještě kohout? Ať třeba sto jich! Nedám se. Nedám se. Tady jde o život, o vše. Nastavit tady musím vše. Bez ní – ne, myslit se nedá život. Bez ní – ne, není života. Tuším však výhru bez zápasu. Ta její vtipná hlavička! To, to má ona po matičce. A také její veselost. Zajat jsem, zajat, svázán, spoután. Nikdy bych tomu nevěřil, že lze tak snadno nás muže chytit, o rozum šmahem připravit. Když se tak plaše zardívala, jak byla svůdná v zardění! To její,A tiež ja ďakujem vďačne‘, ten hlas, ten vzhled, ten rozkvět úst! Taková čistá neotřelost, takový neohmataný květ! Ó ženy, ženy, ženy! Co svůdných ve vás je vnad! A jak blaží nás! Za každým jejím pohledem, slovem já bych ji líbal, líbal. Ach, snad je to všecko jen sen, jen krátká pohádka? Ale pohádka šťastně prý končívá? Uspává malé. Ale nám velkým nedává spát. Ó, co je záhad v ní, v tom čílku, v horkém tom tílku! Jak z něho žár 219 sálal a přeléval se do mne, při ní když stál jsem, ji za ruku vzal! Proč jsem to dosud u žádné jiné necítil? Našli jsme se my dva? Našel jsem sladký ten tón, jenž schází na šťastný souzvuk duši mé? Láska! Teď cítím ji, teď cítím uzrávat plnost života –“ snil, blouznil, vzpomínal si na loži Jiří, hned ruce si mnul, hned zase za hlavu se chytal, hned mhouřil oči. „A jaký jsem hlupák byl, nešika! Ach, jaký nešika! Nešika! Přeřeknu, zapálím se jak chlapec. Jak chlapec. Slova mi nejdou na jazyk. Směšný, ach, směšný. Zamilovaní všichni jsou směšní. Čím později začnou, tím směšnější jsou vždycky. Zamilovaní. A já jím jsem, jsem, jsem, ach, stokrát zvolám: Jsem, jsem! Ony to vědí – obě dvě – a já to řeknu – řeknu jim to – zítra hned, zítra řeknu jim oběma – musím, musím to říci, musím – že si ji odvezu – odvezu Evičku – k sobě, k sobě –“ snil, blouznil, přemítal, rozhodoval se na loži Jiří. A v druhé malé světničce, vzadu až, v malém křídle domku, neusínala Evička. 220 Dlouho tam o samotě s ní matka. V rozčilenosti obě dvě. „V hlave sa mi to nemôže smestnať. Pán Bôh ti, dcerka, požehnaj! Veď nám to priamo z neba spadlo. Veru ho poslal Pán Bôh sám. Praviem ti, Evička: To je tvôj ženich.“ „Ale, mamička!“ „Nič, nič, nič! Počúvaj zkúšenejšej mamky! Sama už prišlas k zralosti. Pomýšľať na sobáš je treba. Veď dcerky majú krídélce. Nevideť ich, no majú ich, majú, a príde čas, a uletia. Smútno im, na smrť, na smrť im smútno, neuletia-li, keď je čas. A tvôj čas prišiel, Evička moja. Pán Bôh ti zdravie dal, ručky dal pilné, do hlavy rozum, teľučko ako jabĺčko, čistunké, len sa zardieva zdravím, si ako – ako malina. Ty to tak nevieš, no mať tvoja vie to. Ej, bude radosť mať tvôj muž, bude mať radosť z ženušky takej.“ „Ale, mamička!“ „Nič, nič, nič! Poslúchaj zkúšenejšej mamky! 221 Ženám je treba dva razy, dva razy stoľko zdravia ak mužom. Žena ho musí iným dať, novému tvoru, svojim deťom.“ „Ledvaže přišiel, a vy už deláte ženicha z neho.“ – „Máš pravdu, prišlo to ako búrka k nám. Div pozrieš, a už udrelo u nás. Spadol nám ženich do dvora. Samas mu otvorila dvere, samas ho sebe privedla. A moje oči zkúšenejšie pravia ti verne: to je on, to je ten tvôj, to je ten pravý. To nie je Paľko divoký. Paľka i s jeho cigánami zaženem od nás – preč, preč, von! Hoc je on boháč, no bez duše človek. To nie je pre nás, pre teba. Takemu frajeru nepodáš ruku ani ty, ani nikto z nás, keby on so šestimi koňmi prijel a v zlatom kočiare. Vieš, já už po dvoch, po troch slovách znám, čo v kom je, aká duša v ňom. A ja ti praviem, privedlas sebe človeka, dušu hlbokú. Na každom jeho hnutí vidím, ak žije tebú, tebú len. Chovaj sa, duška, podľa toho. Pán Bôh ti v kroku tom požehnaj! 222 Zajtra si viac o tom pohovoríme. Pamätaj, čo ti hovorím, Evička moja, duša moja!“ Objala dceru horoucně, pohladila jí jasné čelo, pohladila jí hlavičku, políbila a stírajíc slzy potichu, potichu odešla. V světničce, v tichu nočním tišší, zůstala Eva samotna. Vzrušena byla, poplašena. Radostné, slastné třesení cítila v celém, v celém těle. Víc, víc než slova matčina všecka jí bytost potvrzovala, tlukot jí srdce zvěstoval: „Ten, jehož potají čekáš, přišel.“ Víc, víc než slova matčina srdce jí tvrdilo: „To je on! On!“ Ona se také poddala povelu jeho podmanivosti. Ach, jí se zalíbil povel ten. Jak klekl k Aničce – „Tady je rána! Pomůžem. Honem! Jen nekřičte!“ – slyší ta slova, vidí ho nésti Aničku, cítí ty pohledy, cítí, jak seděli naproti sobě, cítí ty pohledy zkoumavé, cítí ty pohledy dobývavé, ony ji berou, zdvíhají, ony ji k sobě přitiskují, tisknou ji celou, celičkou, 223 hlavu i srdce, celé tělo, ony ji celou líbají, vášnivě líbají, horoucně, prudce, unést ji chtějí, jak Aničku. A ona podléhá té síle a ona vzdává se síle té, dává se unášet a unést síle té prudké, záhadné, dává se líbat, líbat, líbat vášnivě, horoucně, oddaně. Unáší ji ta prudká síla, ona se k ní jen připíná, jako se k útulnému domu sterými květy důvěrně připíná růže popínavá. Radostné, slastné třesení probíhá celým, celým jí tělem. K otevřenému přistoupla oknu a do rukou vložila hlavu. Zpola jen pociťovala chládek a vůni ze zahrádky. „Bože môj!“ dral se ji chvílemi vzdech. Nebyl to vzdech, to nenadálá radost i úzkost chvěla jí, změna, jež před ní jako Sudba se zrakem stála zakrytým, změna tak velká a nenadálá vábivá tak a záhadná. To tlukot srdce poplašně volal prudkými vzryvy: „Bože môj!“ Všecky ty představy divokým vírem míhaly se v tom tlukotu. Znovu a znovu hodiny bily 224 novou a novou opět čtvrt, nežli se od okna zvedla Eva všecka už jiná, změněná. Potom se svlékala, svlékala zvolna – duše kdes byla daleko. Vtom se zas dveře pootevřely, tichoučko, zcela tichoučko, v nedbalkách matička zas vešla tichoučko, zcela tichoučko. Dcera ji ani neviděla, až ji už matka objala. „Mamička!“ „Nekrič! Nekrič! – Nespíš? Ani ja, ani ja nemôžem. Nemôžem v hlave to všetko srovnať. Neobyčajný veru hosť. Je-li to všetko živá pravda, hovoriť môžeš o šťastí, o šťastí veru neobyčajnom hovoriť môžeš, Evička. So mnú to nešlo tak ľahko a hladko. Tri roky za mnú tvôj otecko, tri roky chodil verne, verne, mali sme sa tak rádi, no mamička nechcela, nechcela svoliť. A tady – vojde do dverí, dvere už rázom na zámok za ním. Takové nachytro známosti, hovoria, ďaleko neubehnú. No, tomu never, Evička! Päť rokov brali – nebrali sa, potom sa vzali a – rozošli. 225 Znám taký prípad. Ako dá Pán Bôh, vieš. Ale tady – už som ja ženichov viděla a nevest! Poznám, len mrknu, zamrknu. Tady to z neba samého šťastie. Slovečka ot teba neslyším. Nič, nič to. Nevesty nebývajú hovorné. A vieš, Evička, zajtra si sami dopoluďňa vyjdete. Vezmete Aničku – ale nie, by ju zas uštipla zmija! Po obede už pôjdem aj ja. Obozriem naše polia a lúky –“ na zítřek program dělala starostná matka. Pojednou zdlouha, zdlouha se na dceru zadívá, jak tady polosvlečena sedí. – „Pán Bôh ti, Evička, požehnaj! Ale je radosť na teba pozrieť. Teľučko ako jabĺčko. Čistunké, ako by polité slnkem. Nemusí za takú dcérečku, veru sa nemusí mamička hanbiť. Ej, bude radosť mať tvôj muž, bude mať radosť z ženušky takej.“ „Ale, mamička!“ „Nič, nič, nič! Poslúchaj zkúšenejšej mamky! Na radosť mužom, pre mužov ženina krása predsa je všetka, ak tá, čo od Pána Boha má, tak tá, čo si ju pridáva sama. 226 Z tej krásnej radosti obidvoch rodí sa potom človek nový, svet nový, nový krásny svet, ako sas zrodila aj ty, naša milá a pekná dcérečka. Bez muža žena i s krásou je planá, pre nikoho je, uvadá, sama sa trápi a hanbí a mučí, biedna je ako sirota. To už tak od Boha, duša moja. Nič nerob proti prírodě! Kvietečka také sú tak krásné, aby pak vydaly krásny plod. No, o tom viac ešte pohovoríme. Čas už je ľahnúť, Evička. Pozieraj, pozieraj! Svitá už, svitá!“ Políbila jí ramínko, nahé a přísné, zahlídla pod ním jak dvojčátka nemluvňátka, ze spánku již se budící, líbezné její panenské prsy, zakryté zpola – „Ako dve hrdličky!“ řekla si – pohladila ještě to ramínko zkoumavě, pohladila je ještě jednou, něžně. – „Si čistunká, Evička. Zôstaň tak! Zôstaň tak! Buď šťastná!“ A zase tichoučko, tichoučko dveře si zpola jen otevřela, tichoučko k svému starému, tichoučko vešla do ložnice. 227 Ulehla také Evička. Na druhém konci ve světničce, neklidným spánkem a neklidným snem zmítán a plaše rozčilován, v loži se Jiří obrátil. Na dvoře zrovna zazpíval kohout. *
V dědině rázem se rozneslo, co všecko sběhlo se u statkářů. Viděli Evu s Aničkou s jakýmsi cizím mladým pánem po poli chodit pod kopec, na kraji lesa posedávat. Odpůldne uviděli je se samou pani statkářkou za vsí pole a louky obcházet za živé rozprávky a smíchu. Pohledli na ně zvědavě, ale pak dále šli za svou prací. „No, čože? Dievka dozrela, čo teda s ňou? Za muža s ňou,“ rozhodla babka, když děvčata s novinou o Evě přiletěla. Také to Paľko doslechl, v dědině blízké mladý statkář, bohatý, pyšný, divoký. V dědině žil, než s ní se nesžil a jeho matka ještě míň. Nestal ohnivým jejím Pavlem, zůstával Šavlem zarytým. 228 Necítil se Slovenskem novým, neviděl rád jeho svobodu. Z nového Slovenska on rád měl jedinou jenom Evičku. Na ni si zostra namířil oči, na ni si zaostřil myšlení své. Už také cigány jednou poslal, aby jí zahráli pod oknem. A oni hráli, vášnivou hráli, ale hned po prvním zahrání, statkářka vzkázala, ať jdou hrát jinam. Jestliže trochu cigány, nijak to nezarazilo Paľka. Co jemu překážky? Smál se jim. Dokud byl v Pešti, na závody chodíval rád; čím víc překážek, tím přece slavnější vždy výhra. Zasmál se Paľko překážkám, zasmál a znova cigány poslal, pod oknem zahrát Evičce. A oni hráli, vášnivou hráli, ale než ještě dohráli, statkářka vzkázala dále už nehrát. Trochu-li zas to cigány, nijak to nezarazilo Paľka. „Budeš ty moja, Evička, budeš ty, budeš ty, Evička, moja!“ notil si ráno, navečer. Počítal, kolik má on, kolik oni. Počítal jednou, po druhé, zítra a pozejtří a dále; počítal, vážil, srovnával – po každém takém počítání pohodil hlavou bujněji, 229 notil si pyšněji, furiantštěji: „Budeš ty moja, Evička, budeš ty, budeš ty, Evička, moja!“ V hlavě už všecko měl hotovo: kočár má nový, do něho dá si zapřáhnout pěkné vraníky, zajede, řekne o Evičku, juchacha-hej! – a v neděli všecky tři ohlášky najednou spadnou. „Ej, bude svadba! Na nohách dediny celý týždeň budú, moja a jejich dedina. Na nohách budú, obedve budú. Cigáni budú v každej hrať pieseňku moju o Evičke“ – říkal si ráno i celý den, notil si ráno, notil si večer: „Budeš ty moja, Evička, budeš ty, budeš ty, Evička, moja! Odvezu si ťa, Evička, odvezu si ťa, Evička, domov.“ V tom, jak by hrom byl udeřil, novina: „K Evičke prijel ženich. Už sa s ním po pol’u prechádza, na kraju lesa sedávajú sami, lebo aj statkárka. Sú vraj tak veselí, smiechy a smiechy. Už je vraj u nich tretí deň.“ Víc už si vypravovat nedal. Zaklel, až otřásl se dvůr. „Takúto vec mi prinášaš, somár?“ 230 bez sebe vykřik’ a po tváři udeřil pacholka, až se svalil. Nenavykl si odporu. Jediný syn byl, doboha všeho. Odříkat? Tomu nezvykl. Jist si byl: jenom si na ni kývne, jenom si na ni zakývne, jako si kývl na robotnickou, stačí, a jeho bude hned. Jaképak tady vpravo, vlevo, koledy, ohledy, okliky? „Ja, Paľko, chcem – a koniec reči!“ U okna na dvůr seděla Paľkova matka. Slyšela všecko. „Čo také kriky?“ zvolala, Paľko když vešel do světničky. „Čo toľko krikov pre dievku? Pre Paľka dievčat ako kvietie. Akých že dievčat! Bohatých, inakších ako tá tvoja Eva.“ „Ej – ej – ej! Žiadna druhá už tak sa mi nezapáčila. Žiadna –“ „A šak si chlap. Máš si radiť sám. Pod nosom necháš si dievča uniesť.“ „Éh, nehovorte! Netrapte! Vo mne už tak všetko horí ak v pekle. Nepodpalujte ešte viac! Ej, bysťu bohu, nedám sa, nedám! 231 Bude to kohosi život stáť –“ vykřik’ a jako vichrem hnaný vyběhl divě ze dveří. *
Sluníčkem zrovna zamilovaným bylo dnes slunce. Jako by žít nikdy se nelíbilo mu dosud tak, jako dnes. Jen si notilo, smálo se, popěvovalo si jakousi novou písničku, až jako rozehřátý šuhaj chytlo a objalo naši zem, jak šuhaj děvče při muzice, tak pod srdíčkem ji objalo, přitisklo k sobě a líbalo vroucně dlouhými, žhavými polibky. V červnové toto dopoledne Jiří a Eva vyšli si s Aničkou do pole a pod les. Odpůldne Jiří odjet mínil. Dosud však slovo rozhodné nepadlo. Znělo sice všude: v pohledu, v úsměvu, v pohybu. Tělo i duše jím hovořily. Takový souhlas srdečný. Dům ho byl plný, svět ho byl plný, jak toho slunce jarního. Jiří se bál jej rušit, tu tichou, přesladkou v jejich srdcích bouř, závratnou. Nemoh’ se nasytit nijak, nemoh’ se nassát jejích krás. Nejblažší chvíle, nejkrásnější, 232 cítil, jsou chvíle v životě, kdy se jen duše objímají, kdy se jen duše líbají. Prodloužit chtěl by tyto chvíle, prodloužit do nekonečna. „Ale přec nebudeš snít jen věčně. Nejenom kvést musí láska, i zrát, uzrávat na plod, skutečný, zemský, na nový plodotvorný plod –“ Jiří se vzchopoval, vzpamatovával, říci to slovo rozhodné, proměnit sen zlatý na hmotné zlato, nežli ten blahý opustí ráj. Teď, teď, teď jí to slovo řekne – Jiří se stále vzchopoval. Anička za nimi zůstávala, trhala kvítka u cesty. „Tetuška!“ rozběhla se potom. „Aké že je to kvietečko?“ „To? To je skorocel. Netrhaj to! To je len pre ptáčkov. Bude mať zrnka a oni budú zobať.“ „A tady to?“ „To svätojanská zelina. Tá má lístečky samé len dierečky. Svíti ak zlato. Tej si, Anička, natrhaj!“ V tom přišli k šípkovému keři pod samým lesem. Potůček 233 slaboučký ze studánky blízké leskl se pod ním. A šípkový keř samý jen květ a samý jen pupen běloučký, zardělý. „Jéjejéj! Tetuška! Tetuška!“ Anička s křikem běžela k šípku. „Pozor daj, Anka! On pichá!“ zas Eva křičí. „Utrhnu já ti, Aničko,“ Jiří ji těší a ze sta květů malou jí natrhal kytičku. Anička chtivě po nich sahá, rovná je do své kytičky, ale hned tetu za sukni tahá. „Prečo mňa tiahaš?“ teta se ptá. „Daj tie ružičky pánkovi!“ Anička šeptá s jiskrnou tváří, tiskne se k tělu tetinu. „No, predsa sama ich pánovi podaj!“ „A ja chcem, abys dala ty.“ „A prečo ty nie? Len pekne podaj!“ Anička koketně pohledla k Jiřímu, podává šípkové růže. „Děkuji pěkně, Aničko,“ 234 Jiří hned do dírky strká je, strká, zastrčit nijak nemůže. „Pomôžem vám,“ se směje Eva, k Jiřímu zleva se nachýlí, do dírky zastrkuje mu růže – v tom výstřel vzduchem otřásl – od hory odrazil se hlučně, zarachotil si ozvěnou – za ním hned druhá zatřeskla rána, zarachotila ozvěnou – Jiří si po rameni sáh’ levém – poklekl – pohledl na Evu – ucítil v rameni palčivou bolest – líc levou zalila mu krev – stékala hustě – již zbarvila límec. „Ježíši Kriste! Čo je to? Co sa to stalo? Ranený ste!“ bez smyslů Eva vykřikla. Víc ještě hrůzou Anička křičí, drží se tety za sukně. „Ticho! Jen ticho! Trochu vody!“ „Tady je potôček, studienka –“ vede ho k ní – vtom hrůzou vykřikne roztřáslá: „Z rukáva kape vám krv! Jiří strh’ kabát – „Rána je lehká,“ pomyslil při tom – košile na levém rameni od krve rudá. „Ježíši Kriste!“ vykřila 235 Eva. „To on, on!“ projelo jí hlavou, „Paľko!“ jí tělem proběhl mráz. „Nic, nic!“ dí Jiří. „Rány vymýt! Jsou dvě a zastavit třeba krev.“ „Vymyjem!“ V potůčku u studánky namáčí šátky kdejaké, vymývá rány. „Nic to není. trochu jen krve.“ „Bože môj! Bože môj! Bože!“ – Eva se třese. Aničce třásla se bradička. Vymývá Eva. Na levém líci střela jen kůži prořízla. V rameni, Jiřímu zdá se, to nejde do kosti. „Dobře však mířeno: k samému srdci a k samé hlavě,“ v duchu si Jiří dodává. „Tak tedy přec je tu druhý kohout,“ mihlo se mu. „A kokrhá dobře. Až na to, že to bere zezadu.“ „Byla jste na ráně. O trochu víc se nachýlit ke mně, a bylo zle,“ řek’ hlasitě. „To bolo na vás. Strašno mysleť –“ „Postrašit chtěl nás.“ „Viac, viac on chcel. Bože môj! Bože! Strašno mysleť. Čo vaše rameno?“ „Nic to, nic.“ 236 Jak mohla, vymyla, zavázala obě už rány. „A teraz k nám! Chytro! Čo najskôr!“ pobízí Eva. „Smiem vás podoprieť?“ Již chtěl říct: Ne! Ale se včas ještě vzpamatoval, pohlédl k ní a vděčně se zavěsil na rámě její. Sladkost jejího těla ucítil. Ucítil tlukot jejího srdce. Nikdo je cestou nepotkal. Anička cupkala ustrnulá, tety se za sukni držela. *
Tryskem přivezli doktora z města. Ohledal rány, z ramene vyňal i náboj. „Kosti sa k šťastiu nedotknul,“ podotkl spokojen, vymyl a zavázal. „Kto to tam strielal? Ak sa to stalo?“ optal se pak. „Nešťastná náhoda? Úmyselnosť? Rány sú dve.“ „Sám Pán Bôh vie. Nám sa tu rozum zastavuje. Prečo by na hosťa našeho? Prečo by na našu dcéru? Kto by?“ odpovídala statkářka. „Treba to četníkom hneď udať,“ 237 prohlásil doktor a odcházel. „Bude to milostná aféra, viete,“ zašeptal v předsíni statkářce. „Aká že aféra? Kto by? Kde by?“ „A kto k vám posielal cigánov hrať?“ Statkářka zarazila se. „Nu, nu? Ktože by druhý strielať chcel? No to len tak, len medzi nami. Vďak Bohu, na prst bližšie že niešly tie kulky. Nie mňa už volali byste, a farára.“ Četníci pátrali do večera, hledali, vyptávali se, nijakých sledů, nijaké stopy nikde se nedopátrali. „Evička moja, aj doktor vravel, že to len on, on. Keď som sa pýtala, kto by, on so smiechom ku mne: ,A kto k vám posielal cigánov hrať?‘ Vieš, to je aj moja mienka. Paľko to je. No Bôh ho suď!“ dceři své zašeptala matka, když byly pospolu samy dvě. V světničce zatím seděl Jiří na staré pohovce a čet’. Obvaz měl velký na rameni, druhý a menší na tváři. Chtěl čísti, ne nemohl čísti. 238 Co jemu teď ty litery? Ji jenom viděl, jenom ji, ji, kterak se třásla, ty proudy slz, zmatenost její, jak ho vedla k potůčku, potom k domovu, jak spolu kráčeli zavěšeni, jejího srdce cítí tluk, jejího těla cítí sladkost. „Smiem vám voľačím poslúžiť?“ v pootevřených zvolala dveřích Evina hlavička. „Já vám –“ zahořel Jiří, s pohovky skočil, „za všecko, za všecko, vám – já vám!“ „Pre Pána Boha! Doktor kázal pokojno sedeť!“ k Jiřímu Eva jak ranní sluníčko vběhla. „Ani se hýbať nemáte!“ „Ach, co tam doktor! Vy jste doktor. Vy jste můj doktor, Evičko! Chcete mne vyléčit doopravdy?“ „Pán Bôh vie, že chcem.“ „Opravdu? Opravdu?“ zvolal s hořící tváří, s očima hořícíma. „Evičko!“ – rozpřáhl ruce a v mžiku, v mžiku přitiskl Evu k prsům svým, ucítil žhavý dotek ňader, ucítil na tváři její tvář, vyhledal rty a vtiskl do nich 239 žhavý, jak můž’ být, polibek. „Evičko! Má, má, jediná!“ volal, volal a líbal, bez smyslů, opojen, vytržen, a ona dala se líbat v objetí, ležela oddaně na jeho prsou, dala se líbat přitisklá, jako se nebi dává líbat zem mladá deštěm májovým. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Smluvili, po žních že bude svatba. *
Oj, hráli, hráli, andělé, vesele hráli, vyhrávali. Housle jak slavíci zpívaly, s nimi se viola rozehrála, kukačka, žluva notí si v ní; klarinet, jak na svatbě družba, pošoupl čapku s voničkou, zazpíval o milování píseň, basa mu k tomu broukala moudrou svou spokojenost k tomu, a cimbál, cimbál – nelze říct, co všecko vyváděl tam cimbál. On jako jarní vodotrysk na všechny strany házel smíchy, popěvky, výskoty, jásoty. Byla jich plna zem i nebe, jak už to bývá o svatbách. Byla ta hudba tak bezstarostná, odtrhovala od země. Bylo v ní tolik veselosti pravé a čisté, původní, 240 takové, s jakou potoky jarní válejí se a hopkují. Bylo to takové šťastné scherzo, takové adagio líbezné: ty zvuky jenom se objímaly, ty tóny jenom se líbaly, k sobě se tiskly pronikavě, až spolu šťastně splývaly ve zcela nový, šťastný souzvuk, v jediný souzvuk blaživý. *
Po svatbě odvážel si Evu k matičce své. Ta s Martou svou dlouho již šukala po stavení, aby to svítilo pořádkem, aby to jenom dýchalo vůní, až sem ti mladí přijedou z nové té daleké slovenské země. Proslulou starou kuchařku, která už od dávna na svatby strojí, přibrala sobě na pomoc. V kuchyni bylo jako v úle: tlouklo se, drtilo, sekalo, vařilo, pražilo, smažilo, peklo, matička jako generál starostným zrakem dohlížela přísně, by vše bylo slavnostní. V den, kdy už přijet měli mladí, natáhla staré hodiny, aby jim nejenom tikaly vlídně, přes práh jak vstoupí do svého, ale i aby jim zahrály valčík, 241 starý sic, takový do nohou – ráda jej kdysi tančívala. Pozvala ovšem příbuzenstvo, několik předních občanů s prosbou, by včas se dostavili, nežli ti mladí přijedou. Všecko se matce podařilo, důvtipné její režii. Mladí už přijeli. Vítání hlučné, nu, jako novomanželů. Otázek bylo, slziček, smíchu, objímání a líbání – Evička ruku jí políbila nejdříve, ale matička chytla ji kolem krku a v čelo, na ústa vtiskla jí polibky. „Buďte jen šťastny, mé děti! Šťastny!“ volala, dovnitř vedla je. Potají, jak vstoupli do světnice, zatáhla u hodin za šňůrku, a ony spustily veselý valčík. Veselím hlaholil celý dům. Museli matce svatbu popsat, zatím jen aspoň kratičce, kdo všecko byl tam, kolik hostí, jak jeli do kostela a zpět, jaká pak hostina tam byla, a také ovšem, ba především, jak snesla Evička dlouhou tu cestu z nového Slovenska pod jejich Říp. Ale že řeč má ráda vláhu, k svatební šlo se večeři. 242 Ta byla ve velké světnici v patře, zvlášť pro to upravené již. Matička chtěla se vyznamenat ctihodnou kuchyní podřipskou, jaká sic nebývá o každém svátku, ale přec jednou v životě. „Musíme se, víš, před nevěstou jak jenom možná ukázat! U nich prý umějí v tom chodit. Mnohem prý lépe,lépe nežli my,“ za připrav velikých a shonu, podotkla k Martě dcerušce. I byla hostina velice slavná, i byla hostina pod Řipem, hostina selská do široka, ale co mísa – vybranost, nemusel by se kníže stydět, ni paní kněžna ostýchat: nosili tlučenou polévku skvostnou, nosili k ní hned malaga; nosili candáta, nosili srnčí, nosili k srnčímu brusinky; nosili krocana, perličky kypré, nosili slavné k nim kompoty; nosili jemné, slaďoučké dorty, nosili staré mělnické; nosili ananas, zlaté plástky, nosili mokka nejlepší – já to jen zhruba v paměti chovám, víc jsem se přec tam bavit chtěl, měl jsem tam sousedky veselé, milé, ty se mi napovídaly, aniž však odkládaly stranou vybranost zemanského menu. 243 Bylo již pozdě, hodně pozdě, než zase mladí matičku vyprovodili, matičku s Martou. Sama již sobě výměnek zřídila světlý, pohodlný. „Pro mne až velký je. Uletíš brzo i ty, a sama tu zbudu. Uletíš jako Evička ulítla. Každá k svému. A ráda,“ podotkla k Martě. „I přes moře.“ „Však já vám, maminko, neuletím.“ „Blázínku, sama nevěříš tomu, co mluvíš. Musíš, holka, uletět, jináč bys sobě i mně kalila oči a vrývala vrásky. To by tak! Zůstat na ocet! Do roka můžeš i ty mít svatbu.“ Slova ta zrovna rozlila vůni, jako když chléb se peče a jeho vůně posvátná po celém rozlívá se dvoře. Ve vonné této předtuše usnuly obě, matka i dcera. *
Na druhý den, den úklidu po ruchu svatebním, řek’ Jiří Evě: „Utečem tomu hlomozu. Nežli se sami do práce dáme, 244 vyjdem si na Říp. Uvidět musíš přec, kam tě zanesla sudba.“ „Ach, to je pekne!“ souhlas zní, zpečetil hned jej polibek dlouhý. Rozhledný zářijový den, jasný a čistý, jak bývá moudrost po vášních jara, požitcích léta. Jen východ se mhlil a chmuřil. Cesta jim zrovna uběhla. Nešli přec ani – je neslo štěstí, mihem je na vrchol vyneslo. „Evičko, pohleď – tam, tam nejdřív!“ pobízí Jiří, sám uchvácen. „Á!,“ vydral se Evě údiv, údiv. Přitulila se k Jiřímu, jak by se lekla toliké krásy. „A je to skutočnosť?“ se ptá. „To je kraj náš, to tvůj je kraj, Evo!“ řek’ Jiří tiše, jak šumívá hluboký proud. Kraj se jen leskl. Nesčetných horských homolí směs, pod nimi vsi a města jak hnízda, kolem nich půda zvlněná, zoraných polí na ní pruhy a šňůry drobných korálků – ovocná dlouhá stromořadí 245 ode vsi ke vsi běží v nich; tu se tmí plochy lesů a hájů, na skále skomírá tam hrad, pod nimi v zákrutech malebně hrdých, svévládně širokých leskne se proud, blýská a mizí na pouti k moři – rodnou svou Labe opouští zem. Tvary i barva i světlo se sešly stvořit zde dílo vznešené. Zakaboněný východ deštným mrakem ostřil jen barvy ty a jas. „To naši nejstarší bohatýři, hlídači našeho pomezí,“ Jiří své Evě ukazuje hrdinný zástup vrchů těch. „Hleď, hleď, jak jasní jsou a skvělí! Opravdu, strážní duchové. Slavně tu naši vítězili: Soběslav, Žižka, tábory,“ Jiří se stával ciceronem. „Hleď, hleď! Víš, začni západem! Klidně tam sedí ti pavezníci. Tam ten je Oblík, tam Milá je, tady ten ostrý jako dýka – Hazmburk, tam ten, ten mohutný, velmožný, to je Milešovka –“ „Á, ako kňažna!“ dodala Eva. „A tu jsou dva její věrní panoši, Lovšen a Kletečná. A dál tam Radobýl – tam Mácha uviděl požár, víš, svou smrt – 246 no, to ty nevíš.“ „A viem. Nám o ňom vykládal profesor náš, Čech,“ Eva se bránila. Řadu ještě jmenoval Jiří Evě hor – oddaně jemu naslouchala. Co do jmen však? Vše jedno jí, ať tak, ať onak jmenují se. Ona je ráda má. Jsou polity se vším, co kolem nich, Jiřího láskou, tedy i její láskou též. A ona těsněji přitiskla se k Jiřímu. „Tam, tam víc k východu – vidíš? – to Ještěd je a Bezděz – tam Mělník, Stará Boleslav, vidíš?“ „Hej, hej,“ dí ochotně Eva, sama však vidí pod Řipem příští svůj dům – v něm hospodařit bude již ona, dá jemu růst, dá jemu zkvétat, dá nad ním slunci plát, ano, ano, a pobíhat, cupat a žvatlat, smát se a křičet maličkým, novým Jiříčkům, maličkým, novým Evičkám – ach, ach! zavzdýchla, zrovna když o révě burgundské vykládal jí Jiří, o Boleslavu a Václavu. „Vidíš? A tam až, v daleké dálce, Morava, Slovensko.“ „Kdeže? Kde?“ 247 trhla tu sebou Evička. „Trochu tam k jihu.“ Evě se přitom zamihlo, Jiří jak na mýtině se zjevil, nesl a vnesl k nim Aničku, unesl od nich Evičku. Ráda, byla tak ráda těm výkladům. Neposlouchajíc, naslouchala, o svém si snila budoucnu, tak se to při nich příjemně snilo. „A tam – tam – zcela už k jihu – tam tvoří a hýří naše Praha,“ udával Jiří Evě směr. „Brzo si do ní zajedeme.“ A co tak k sobě přitisklí rozhlíželi se, zašuměl tiše nad nimi deštík, z východu přihnaný, zaševelil jenom rozmarným šepotem, stříkl jen po nich a přehnal se. Jiří a Eva ještě se těsněji přitiskli k sobě a tepleji. Jasněji ještě pod nimi zaleskl se kraj, východ však pařil se a kouřil. Najednou nad celým krajem tím veliká zazářila duha, široká v každém poli svém sedmerém, v každém zářivě svěží. A nad ni druhá se rozpjala, slabší už leskem a sytostí barvy, té první ozvěna, průvodčí, anděl, jenž doprovází božstvo, 248 žehnající tu všemu a všem, všemu, co plodí a rodí, co klíčí, roste a zraje: „Mír s vámi!“ žehná. „Mne předcházívá bouře. Vězte, že život není klid, ale je proud a ruch je věčný, zápas a boj, třeba neslyšný, ale je stálý. Buď tvůrčí váš zápas! Tvůrčí, ne ničivý! Mír s vámi!“ Jiřímu zdá se, že slyší ta slova, cítí tu smělost rozpětí, jak pod ním zdrobnělo všecko v zemi, pobledla barva, ztupil se lesk. Cítí tu krásu vítězící. Zamlklí zírali v ten zjev. Vědě!i, není ti božstvo, a přece byli mu rádi oba dva. „Evuško!“ zvolal skoro šeptem rozchvělý Jiří zjevem tím, horoucí polibek jí vtiskl. Cítil, jak celá se prochvěla, kterak jí vyvzdýchlo blaženě srdce. Cos nikdy necítěného hučelo, bouřilo jemu nitrem, bystřina skalným ložiskem, neznámá slast a blahost nová, nový už život. Zadržet, zadržet okamžik ten, dát mu růsti, množit jej. Tvůrcem, tvůrcem být! V duši mu také zářila duha. Plány mu stály před zrakem, balvany – vykřesat sochu z nich: 249 zděděný statek udržet, zlepšit, zrovna jak nabytou svobodu, vládu svých věcí. Muž stál před ním v plnosti síly a zdravoty. Chtěl býti mužem na té hroudě zděděné, mužem tvořícím. Sílu i schopnost cítil v sobě nejenom pro sebe. Doved’ by vést, chtěl by i jiné i jiné vésti. Ani se toho nezříkal, kdyby ho vážná volala doba. Napřed však u sebe pořádek! Ne řeči, ale práce! – je heslo. Mnoho je kalu, ale to kal, po povodni co zbyl a zmizí. Slunce jej brzo vysuší, ne nebe zamračené. Slunce! Slunce v životě rodinném, slunce v životě národa, lidstva! Svoboda! Svoboda má i tvá! U nás a v nás nový život! Nový! Nastane? Udrží se nám? Nepřipouštěl tu otázku chorou. Rozčilovala ho. „Udržet? Musí se udržet!“ Odpověď tato byla jak vražený do pochvy meč rekovou nezaleklou rukou. Přitisklí sestupovali Jiří a Eva s vrcholu Řipu. Samotni. Nebylo po stranách zvědavých očí. Šli zvolna, zvolna, jako by unést nemohli mladé své štěstí. Jak by se báli 250 o křišťálovou tu nádobu, by se jim nerozbila. Jim srdce hořela, hlavy se tížily. Nad nimi pořád zářila duha. Oj, hráli, hráli andělé, vesele hráli, vyhrávali,,vyhrávali, housle jak slavíci zpívaly, s nimi se viola rozehrála, kukačka, žluva notí si v ní; klarinet jak na svatbě družba, pošoupl čapku s voničkou, zazpíval o milování píseň, basa mu s chutí broukala moudrou svou spokojenost k tomu, a cimbál, cimbál – nelze říct, co se tam navyváděl cimbál. On jako jarní vodotrysk na všechny strany házel smíchy, popěvky, výskoty, jásoty. Byla jich plna zem i nebe, jak už to bývá o svatbách. Byla ta hudba tak bezstarostná, odtrhovala od země. Bylo v ní tolik veselosti, pravé a čisté, původní, takové, s jakou potoky jarní válejí se a hopkují. Bylo to takové šťastné scherzo, takové adagio líbezné: ty zvuky jenom se objímaly, ty tóny jenom se líbaly, k sobě se tiskly pronikavě, 251 až spolu slastně splývaly ve zcela nový, šťastný souzvuk, v jediný souzvuk blaživý. *
Po roce na svátky vánoční přijel k nim Andrej, Evin bratr. Přivezl nejen od matky plné dva koše do kuchyně, ale i pytel novinek: „Zuzka sa vydala za Ferdiša.“ „Tak predsa?“ Eva dí zvědavě. „Věra mať bude ohlášky.“ „Á! S kýmže?“ „No, so Štefanom.“ „Ej!“ „Chcela bys, aby to bol Dušan? Toho si bere Anka.“ „Í! Anička moja! Vieš, ti dvaja ako by pre seba stvorení.“ „Elenka dostala dvojčence.“ „Ó! Chlapčoky?“ „Nie, nie, dievčence. Ona by radši chlapčokom bola. Zorka je rozvedená.“ „Ú!“ 252 Údivu všecky samohlásky vykřikla Eva s účastí o novém Slovensku, milých známých z celého jejich okolí. „A ešte novinu ti nesiem: Paľko už prodal statok svôj, nedávno tomu. Ujel aj s matkú, do Banátu vraj.“ Bez slova vyslechla Eva tuto zprávu. Ona se zarazila jí a také líčka jí pobledla trochu. K Jiřímu plaše pohlédla, ten však jak byl by nezaslechl. „Už ho tak svedomie zahnalo,“ dořekl Andrej. Eva však vstala a odběhla. Na politiku převedl Jiří besedu. Vyzvídal klidně na Andreji, co všecko u nich chystají, slovenské věci jak uzrávají. Líbil se Andreji jeho klid; cítil v něm jeho zdravou sílu. Jiří se vůbec mu zalíbil i jeho dům a v domě všecko. Viděl, jak štěstí jim přibývá. Leželo v kolébce – cvalíček klučík, Jiříček podle tradice. 253 „Andreji, to bude nový náš národ,“ promluvil Jiří rozjařen, cvalíčka svého mu ukazuje. „Nejenom zvát se, než životem celým on musí býti Jiřím, musí být opravdu Odvahou. Plát z něho musí čistý oheň, ne čmoudný ohýnek pytlákův, při němž si doma peče své srnčí. Tak to chci mít a musí to jít. Filipa v hlavě, vysoký pro luk cíl a srdce v pořádku. A vždycky na cestu trochu smíchu, víš, místo kdysi šňupáčku, aby jej vesele nabídl druhým. Smích, to je křen, křen, Andreji. A vždy ať bohatství, štěstí tady, víš, tady, tady hledají.“ rozohněn Andreji dotvrzoval, položiv ruku na srdce. „Nemáš-li pro ně ustláno tady, nenajdeš štěstí v dálce kdes, ono je blízko, je u tebe, ozve se, máš-li srdce hlasné, nehoníš-li se v mátohách. Proto je tolik nečistoty v nesnášelivém světě tom, že v srdci pusto je – není tam Boha. Nemyslím pámbička, rozumíš?“ – „Ej, duša moja, rozumiem dobre,“ horlivě Andrej souhlasil. „Nám naši staří dali recept, 254 a je to recept nejlepší: Zvoláš-li ,Slovan‘, ať ozve se: ,Člověk‘. To je mi heslo!“ se Jiří smál. „Člověk, tvor odpovědný sobě, člověk, tvor s citlivým svědomím. Řekl to krásněji kdo jinde? Až to tak svět řekne, celý až svět pokorně udeří se v prsa, ,Zvoláš-li,‘ řekne, „Evropan,»Evropan«, Američan,“»Američan«, ať ozve se „Člověk“,»Člověk«,‘ tak až to svět řekne, bude líp. To však je, Andreji, daleko ještě. Ale zda skepsí co vystavíš? A ještě druhý nám nechali odkaz: abychom dali odpověď, co v knize lidstva my být máme. Andreji, to leze za nehty. Na to už huba demagogická nestačí, kdyby se roztrhla. Musíme znát svět křížem krážem, hlavní však věcí bude vždy, vrátíme-li se chutě k sobě, ze sebe tvořit, podíl svůj přinášet do světové dílny. Příroda dala nám léčivých vod, ke kterým z celého světa tíhnou, uzdravujících, sílících; nemá být také myšlení naše uzdravující, sílící? Já aspoň v sobě takovou víru cítím a nosím, že možno to jest.“ „Na to my u nás ešte sme slabí, trúfať si ešte nemôžem.“ 255 „Tady můj cvalíček také ještě nepostaví se na nožky, ale že postaví se, ta víra roste už v něm, jenom tužit ji, rozvádět a rozvětvovat. Věřím a věřím, že možno to jest.“ – „Hej, hej,“ dí Andrej. „Takovú treba vychovať generáciu.“ „Především sebe, Andreji, sebe. Potom ty druhé. Tak to, víš, jistější bude, spolehlivější. Chceme tu všichni přec po svém žít, být si, ne říkat jen, tak trochu bratrem, druhem pak světu celému. Ale to není pro kino látka. Je to tak fádní! – řeknou ti. Ale my mladí musíme taký pěstovat sport a hrát jej fair, vítězit v něm i před celým světem.“ – „Hej, hej,“ mu Andrej přitaká. „Aby ak z bronzu byl náš národ, statočný, verný, čo za pravdu horí.“ „Tak, tak! Co za pravdu hoří. To je to slovo, Andreji. Eh, krásné slovo – krásný úkol. Dřív jsme to při víně zpívali, teď třeba, abychom tím žili, abychom pro to do boje šli. Věz, žena nechce, bys u ní jen seděl. 256 To by ses mýlil ukrutně. Ona je ráda tvým něžným slovům, ona se o tebe opřít chce, ráda však vídá tě s jinými vpředu. Především ožeň se, Andreji! Ženění protře ti oči a zjasní. Radím ti, ožeň se, Andreji!“ „Hej, hej“ dí Andrej – očima hledá, co ještě Jiří nezahlíd’, aniž moh’ zahlídnout, jaký se život nový mu v domě zapřádá. Poznal tu Andrej Jiřího sestru, Martu, jak sosnička urostlou, veselou a zas zvídavě vážnou, voničku z domácí zahrádky, líbeznou, žádný umělý parfum, ne, ne! – a oba – ó, Erote! – zahořeli hned k sobě láskou. Erote, ty kde se usadíš, popícháš všecko svými šípy. A jen se, kloučku, chichotáš, tím víc, čím líp jsi střelil a trefil. Na švagrové a na švagry obzvláště rád, ty, šelmo, střílíš. O Novém roce oběma gratulovali k brzké svatbě. Já však už raděj ukončím, sic v tomto domě zamořeném nakonec sám se ožením. *
257 Oj, hráli andělé, vyhrávali, housle jak slavíci zpívaly, s nimi se viola rozehrála, kukačka, žluva notí si v ní; klarinet, jak o svatbě družba, pošoupl čapku s voničkou, zazpíval o milování píseň, basa mu s chutí broukala moudrou svou spokojenost k tomu, a cimbál, cimbál – nelze říct, co se tam navyváděl cimbál. On jako jarní vodotrysk na všecky strany házel smíchy, popěvky, výskoty, jásoty. Byla jich plna zem i nebe, jak už to bývá o svatbách. Byla ta hudba tak bezstarostná, odtrhovala od země; bylo v ní tolik veselosti, pravé a čisté, původní, takové, s jakou potoky jarní válejí se a hopkují. Bylo to takové šťastné scherzo, takové adagio líbezné: ty zvuky jenom se objímaly, ty tóny jenom se líbaly, k sobě se tiskly pronikavě, až spolu slastně splývaly ve zcela nový šťastný souzvuk, v jediný souzvuk blaživý. *
Tu je mé legendy konec. 258 IX.
VELIKÝ MONOLOG
„A co je s anděly? Je konec též jejich hře? A výsledek? Necítit nijakého dojmu. Ve rvačce svět je jako dřív. Vždyť jsem to řek’ a řeknu znovu: Nesmysl na nás jít s anděly. Nesmysl, pravím, romantický. Na nás se musí s tureckou. Ale co říkám! I to je staré. Na nás se musí s černošskou.“ Cože je s anděly, se ptáte? Hrají, nu, hrají, hrají dál. Že jste jich dosud neslyšeli? Je přece třeba přípravy, byste tu hudbu uslyšeli, jako jí třeba k radiu. Přípravy k radiu kupujete bez odmluv, rádi, o překot. Proč byste neopatřili si přípravy k hudbě andělské? Jakže to dělat? Nu, aspoň trochu vyčistit, trochu vyprášit, vyvětrat světničku své duše, jak to přec každý v domku svém [259] před svátky aspoň děláváte, před svátkem letnic obzvláště, velké kdy, slavné křtiny se slaví u mladé krásky Přírody. Líp je hned vidět, lépe slyšet, pěkně-li vysmejčeno jest. Neuvěříte, co se prachu a co se špíny usadí v světnicích, v salonech lidských duší, jestli se důkladně nevětrá. Zalehlo-li vám v jednom jen uchu, chyba je, nedoslýcháte. Jak teprv, je-li celá duše číms neproniklým zalehlá! Jestli jste dosud neslyšeli, možná, že chyba právě v tom; možná, že neklidni jste v duši; možná, že daleko ji vám přestěhovali, všecko ještě sem tam v ní rozházeno je, bez ladu, skladu. Neslyšíte, protože roztržití jste, vášniví jste a vaše vášně dosud se neusadily, jako se kaly usazují řečišti na dno. Ale hrají, hrají; nu, jak by nehráli? Sám jsem je slyšel, a nejsem anděl. Proč byste neslyšeli vy? Dejte jen pozor – děláte-li tak dětsky rádi dobrou věc, ale tak vskutku dětsky rádi, se srdcem oddaným, že nic, nic kolem sebe nevidíte, 260 na sebe zapomněli jste a jen své věci nedočkavě a dychtivěji žijete; smělé když rysujete plány sobě i jiným na radost; na pomoc chvátáte-li kvapně se slovem živým, se skutkem, třebas jen byste hrstku zrna sypali skřehlým ptáčatům anebo stromku uřezali zloděje, co mu ssaje krev; v takovou chvíli – přál bych vám jí – jiným když rádi sloužíte, vyhrává ona divná hudba, nejradostnější, nejčistší, nejveselejší, nejskočnější, divná ta hudba andělská. A co je s Kašparem, se ptáte? Ach, ten je teprv na zemi. To zcela určitě mohu vám říci. Upláchl kdesi andělům. Nač také andělská mu hudba? Cítil ji jenom na zádech. Proto, jak jenom mohl, uplách’. Ostatně může každý z vás lehko se o tom přesvědčiti, čert že tu zůstal na zemi. To přece nového nic není. Tak jsme již čertu přivykli v podobě lidské, maskované, že ho již nemáme za čerta. Neřekli byste, kde všude sedí. Nevím, kde by ho nebylo. 261 A já vám řeknu: bez něho by na světě bylo ještě hůř. To bychom se tu unudili, kdyby on neproháněl nás, filuta nejrafinovanější, nejčipernější besedník. Kdejaký klep a pikantní klípek ví on vám líp než konfident; anekdot roztomile kluzkých – dámy se mohou ukuckat – vykládat umí neviňoučce hladce jak francouzský abbé; pošeptá, v které bance to praskne nebo v tom onom manželství; krise že hrozí v ministerstvu, ministr X že poletí. Proto on vítaným je hostem ve všech těch kruzích vysokých. Řekněte, co by si počali tam s anděly? Chachacha, s anděly! Co by si probůh počali tam třeba jen s quasi anděly? Tam jenom čert něco, čert něco spraví, prohnaný jak on chytráček. Basu jen nosit – nevoní mu. Sám on chce světu dávat takt, aby svět podle něho tančil, aby svět podle něho pěl, a poručí-li po hlavě chodit, nuž, ať svět chodí po hlavě. A prosím, rcete, nechodí-li? Dobře jen oči protřete! Budete ohýbat se smíchy, dobře-li oči protřete, 262 jak on svět pěkně za nos vodí, jak bosenského medvídka. Záleží na tom: nedát se mu, spády mu všecky prokouknout. Potom jste svým i jeho pánem. Nasmějete se, co se dá, jako těm příběhům Kašparovým, té historii veselé. Do kina nespěcháte-li ještě, poseďte malou minutku. Povím ji vám, tu historii. Stojí to za poslechnutí. Z pramene mám ji nejlepšího. Řek’ mi ji jeden novinář, ze starých Timesů dobře známý, ctihodný Mr. J. W. Smith, jenž bývá vítaným též hostem v Matinu, New York Heraldu. Ctihodný muž to. Jeho pero – rytířův meč, nůž lékařův. Citlivý zrak a krok má chvatný, kdekoliv křivda děje se. Myšlenku v zárodku již cítí. Každým on coulem novinář velkého slohu. Gentleman. Pozírá s výše na život. Není to laciný jen vtipkař, prodávající: „Za dvacet! – Za deset! – Za pět! – Za pět! – Za dva!“ Zvlášť sklání se k té chudeře, kterou tu kdejaký dlažbošlapák kope a stranou odstrká – chudou tu, opuštěnou ženu, 263 Pravdu, s níž rozešel se Svět. Říkají o něm: v politice nejlepší je on akušér. Kdekoliv se v ni něco rodí, hned on ví, zda to hlavičkou vyleze, či jen zadečkem u brány leží. Poradí hned, jak by to místo zadečkem vylezlo hlavičkou. Nu, mistr. Však si ho nadcházejí tam. Pro jeho čich mu nabízeli křeslo již v radě ministrů. Ministra nejdřív policie chtěli mít z něho. Odmítl. Nabídli mu pak zahraničí. Zdvořilý dík vzdal, nepřijal. „Dražší je mně má nezávislost,“ řekl a v duchu myslil si: „Ministři musí ke mně chodit, ne abych já šel k ministrům.“ Svěřil mi zatím jenom malou z toho, co chystá, ukázku. Sám chce si ještě pronikavě prohlédnout novou Evropu. „Nestačí prohlížet jen mapu. Třeba je projit, prochodit Evropou novou křížem krážem, do všeho nastrkávat nos, i když to pořádně jim kroutí,“ říká a bystře prohlíží, v Evropě nové kdeco všecko: trhy a bursy, přístavy, továrny, obchody a banky, 264 výstavy, kina, divadla, noviny, hřiště, stadiony, komunikace, hotely, kostely, školy, opatrovny, porotní síně, žaláře, vše druhy nemocnic a klinik, vše možné druhy asylů, bibliotéky, galerie, musea státní, soukromá, bary a herny, zastavárny, podzemní byty, hampejzy, krčmy a vůbec všecko možné v městech i na venkově též, kde si míst poutnických zvlášť všímal a různých druhů poutníků. Byl také u nás na Hostýně o velké pouti. Mnoho jsme mluvili o tom lidu různém, o jeho duši, potřebách jejích a žízni neúkojné po čemsi vyšším než vezdejšek, a jak tu žízeň utišují. „Až to vše dobře prohlédnu, zajdu si teprv k moudrým otcům, uvidět z blízka parlament zrozených nebo obrozených států těch novoevropských, mravní a kulturní v něm výši, jak se v něm život národa odráží, jeho srdce a duše; nebylo-li snad nadarmo prolito tolik vzácné krve, by místo starých neřestí nerozbujely se tu nové 265 s přelepenou jen vinětou, s kokardou jinou, jiným heslem; nevešla-li tam nestoudně namísto lidských archandělů, chránicích svobodu a mrav, pravdu a krásu, vše, co svato, nevešla-li tam prasata. Parlament má přec býti chrámem. Svobody věc je svatá věc. Lidstvo se nesmí chovat vlažně k nečisté dobrodruhů hře –“ podotkl zrovna uraženě, bylo to znát i na hlase, zvláště když mluvil o možnosti moderních zbraní válečných, když prý si generální štáby zařídí tajné tiskárny falešných dolarů a liber, franků a korun do zásob, by jimi zaplavili chytře sousedy své a celý svět. Tyto své všecky zkušenosti podrobně prý pak vypíše v objemném svazku, jenž prý jistě na Index přijde. „Reklama vítaná. Nestojí ni groše,“ podotkl k tomu vesele. Zrcadlo prý v něm naší době nastaví, že jak Roentgenem čtenáři bude možno vidět záhyby duše nynější, jak se v ní hemží smělí letci, ale též nečisté, žravé vši. 266 Jenom mu nahlíd’ nakladatel do práce té – a znervosněl. Urgence lítá za urgencí z New Yorku, žádá rukopis. Tam totiž jeho nakladatel spis vydá s tuctem překladů. Zde zatím ukázka jen malá, jak mně ji svěřil Mr. Smith. Vesele svolil, mávnuv rukou, jako by říkal z vysoka: „Pro vašich tisíc exemplářů neb třikrát tolik nejvýše! To není žádná konkurence. Těší mě, že to těší vás.“ Předkládám tedy nesobecky, jak jsem ji sám byl obdržel, tu historii Kašparovu, byste se zasmáli též vy. *
V poutnickém místě, kdes na Východě, Kašpar se kostelníkem stal. Jak totiž andělům on uplách’, zazvonil v slavném klášteře, zem líbal, když mu otevřeli, o službu prosil klášterní. Týden se postil na modlitbách, potom se skromným fratrem stal. Jak vidět, extrémy rád hledal; teče, ne po kapkách, z nich zisk. Měl, jak se říká, za ušima. Drbaný to byl ferina. 267 Na prstech si hned vypočítal: „Chceš-li mít úspěch, počítej s hloupostí lidskou! Vždy a všude!“ Především stal se střádalem. Nastřádal sobě hodně z peněz, které tam zbožní poutníci, obvzláště poutnice, jednotlivě nebo i v ohromných průvodech nosili na světlo a na mše. Ba on si v slavném klášteře nastřádal mnohem lepších věci: hromádku čistých démantů, velikých perel drahocenných, dary to kněžen, královen. Dovedně vyloupal je kradmo z koruny zlaté, se šíje Madonny Boží Čenstochovské. Náhradou za ně skýlka dal s takovou chytrostí, že nikdo nevším’ si zločinnosti té. V noci pak lozil za hospodskou. Byla to máselnička – ne, byla to notná máselnice obří, a on prý stloukal rád. Hospodský přistihl ho jednou, zrovna když stloukal. Chytil ho, mlátil a mlátil. Ale ani Kašpar se nedal. Vracel mu s úroky. Putifarka zatím utekla. Za ní chtěl též čert. Hospodským praštil vztekle o zem a honem k dveřím. Hospodský za ním – čert práskl před ním dveřmi, vylítl zrovna za dveří, 268 ani se neohlíd’ a ten tam. Hospodské zalíbil se čert. Byl to sic šereda jen huňáč, ale, co ženským nad všecko, byl to přec chlap, nu, nad vše chlapy. Utekla s ním a z hospody nevzala s sebou nic, jen všecky peníze. Hodně daleko utekli spolu přes hranice, až přišli kamsi do města plného továren a dýmu. Bylo to kdes až u moře. (Mr. Smith nesvěřil mi jméno. Detaily prý si ponechá pro definitivní své dílo.) Za městem táh’ se řetěz hor. V údolí horském, u vsi chudé, zalíbilo se Kašparu. Stavení vystavěl tam velké: palírnu s krčmou prostrannou. Vích visel se střechy a v krčmě nápis: „Vše za peníze dnes, zítra už zadarmo!“ A chlapi smáli se tomu, pili tam, lezli tam jako k pivu švábi. „Checheche!“ chutě chechtal se Kašpar, a hospodská jen tloustla. Za rok už Kašpar přistavěl verandu pro ty lepší hosti. Třetí rok krčmu rozšířil, přistavěl křídlo, na ně patro, s velkými sály, s ložemi, 269 galeriemi, verandami; stranou pak hotel komfortní pro vzácné panstvo s těžkou kapsou. Zahradou hotel oddělil jak panské sídlo, uzavřené před hlukem z krčmy vedlejší. V hotelu čiperné měl panské. Vybíral si ty jadrné, červenolíci, krev a mléko, horský co rodí vzduch a kraj, bohatý skalisky a kvítím. Po cestě z města k údolí na stromy, telegrafní tyče nalepil tučné reklamy: Pozor!! Pozor!! ÚDOLÍ RAJSKÉ Vojenský monstrkoncert. (Číslo „Porážka Hunů“ provede střel- ba též děl a strojních pušek s kopců a strání okolních.)
Staré i nejnovější tance na velké louce do noci při záři pochodní, v třech sálech do rána.
Benátská noc. Dvě kina (jenom pro dospělé.)dospělé).
Kabaret. Chambres séparées. V sobotu, v neděli a svátek. * Nejlepší kuchyně a sklep. Francouz- ská prvotřídní vína. Báječný porter „Admirál“. Lidové ceny, jako nikde. Vybraná obsluha. – Vstup volný.
270 Po cestě z města k údolí v sobotu, v neděli a svátek hrnul se, valil lidstva proud v „Údolí rajské“ – nový název dal jemu Kašpar – „Checheche!“ Mladíci, panny všeho druhu, z obchodů, dílen, závodů; studenti, nestudenti, učni, vojáci, služky, kuchařky; tatíci mladí i ti starší se sportkou, lulkou, viržinkou; maminky s kluky rozběhlými, s miminkem jiné na rukou, balónek červený neb modrý mrňátko drží na niti; maminky s vozíčkem zas dětským; paničky kypré se psíčky a s muži vážně tloustnoucími – vše se to hrne, valí, tlačí silnicí bílou, samý prach. Bicykl cinká, motocykl plká a frčí – plká; vtom auto zas troubí, oblak prachu zahalí celou silnici. Nadávky, smíchy, klení, úprk napravo, vlevo. A zas proud mladíků, panen, mam a tátů, kluků a dítek s balónky, vozíků dětských, malých psíků, bicyklů, motocyklů, aut, oblaků prachu, různých křiků, poznámek, smíchů a tak dál – tak se to hrne, valí, tlačí v „Údolí rajské“ bez konce. 271 Hostinec, palírna i krčma zrovna jak ženich s nevěstou. Tichý jen hotel uzavřený nerušen, bez ozdoby stál. S hostince, palírny a krčmy prapory vlály, ne sprostý vích; kol louky, kde se tancovalo, smály se pestré praporky s řetězy drobných lampionů všech barev možných, nemožných. Prapory největší, ty hlavní, vlály však pyšně s hostince: uprostřed velký, trojbarevný, vedle pak rudý se střapci, po stranách prapory všech nací, i běložlutý, papežský. Nad vchodem girlanda je z chvojí s nápisem uvnitř velikým, červeně psaným na lepence: „Svoboda! Rovnost! Bratrství!“ „Checheche!“ smál se nápisu Kašpar, vida jej na zdi přibitý. „Ten jich sem přitáhne mi houfy, jak raky játra zasmrádlá.“ A nemýlil se. Mnul si ruce, tiše se chechtal v sobotu každou a mnohem ještě více po každé nové neděli, po každém svátku. „Jen ne rušit svátky!“ si říkal libostně. „Jenom ne rušit svátky! Musím pošimrat pány poslance, 272 ať nejsou zbrklí. Sednou na lep, jak slovo „pokrok“ uslyší. Zarazí se jím každý ťulpas. Vážně hned kroutí očima, neví, má říci ,ne‘ či ,ano‘, řekne radš: ,Já jdu s pokrokem.‘ Jenom ne rušit svátky!“ smál se. Všecko jde dobře. Chci však víc. Jenom se v cestě nezastavuj! Nezastavuj se, Kašpare! Dám to vše vymalovat nově, to jest, tak nějak sensačně, tak, jak se říká, jak se píše: ,uměním dnešním‘. Nevím jen, kterým; než myslím, odpoledním, které je víc než polední, což teprv ranní! Včerejší pak – starým je harampádím dnes. Ti dnešní to těm včerejším tak pěkně řekli, hokynářky že by to nedovedly líp. Čet’ jsem to v revue Suchá Vrba. Pořádně jsem se pobavil. Sami hned první její číslo tak apoštolsky nezištně roznášejí si po kavárnách a mně je také přinesli. Všecko v ní jinaké a nové; strach, kdo se bojí průvanu; pro krotké tichošlápky hrůza, pro růžencové babičky, pro novináře, co nic nečtou; pro ty, co jejich čtou noviny. Nu, radost, radost z novinky té. 273 Chytří to hoši v redakci, chytří i jejich tovaryši, chytrý zvlášť ten, co pokřtil ji. K němu si zajdu pro návrhy na novou výzdobu mých stěn, ať to tam kdeco všecko, všecko, ať to tam chodí po hlavě!“ Zaluskl prsty čert ten stará, chechtal se, až se rozkašlal. V šišaté lebce cos se líhlo. V „Údolí rajském“ sensace veliká. Všecko vymalováno nově, i krčma, hostinec, sály tři s verandami v patře, všecky též chambres séparées. „Setřes prach s obuvi, než vejdeš!“ v prospektu hlásal anonym, o nové malbě promlouvaje. „Umění dnešní, mladistvé, silné a zdravé, samorostlé, bez jakékoliv tradice, svobodné, jak jen bůh být může, smělé jak paprsk sluneční, zazářilo tu v novém chrámě věčný jak oheň. Problémy nové se zjevily i jejich řešení. Nové zákony, principy, motivy, elementy, slovem, je nová tvorba vše, s ní ovšem technika též nová, světelné nové vibrace, 274 valéry, gammy, všecko nové, zkrátka a dobře: nový styl. Tvorba ta uměním je dneška, živým, ne mrtvým uměním. Zavřete staré galerie! Spalte svá všecka musea! Publikum jimi jen se klame, klaní se modlám zvětralým, které jen pro červy se hodí. Zde nový obsah, nový styl. Pejzáže, portret, nové mythy, zátiší – ale, ale, jak! Nutno se učit nově zírat. Je to vše nově tvořeno. V umění od dávna přec bývá rozhodné vždy ne co, než jak. Barvy jen užito jak malty. Kresba – ach, fi! Kdo mluvil by o přežité dnes tyranii? Svobodno je přec umění od všelikých těch šněrovaček zestárlých cechů malířských. Ne barva, ale sklíčka, plíšky, hadérky pestré, útržky nástěnných starých kalendářů, novin a starých dopisů, fazole, kaštany a boby směle tu s gestem mocnářským, s pathosem zbožným nadechnuty na plátno klíhem všemocným. Třeba je k tomu divinace, ba posvěcení zvláštního –“ první tak zakončuje strana 275 rozboru nové výzdoby. (Nelze tu, ač mi toho líto, celý ten prospekt otisknout.) Jedno zvlášť panneau strhovalo diváky přímo k úžasu, k výkřikům, až i k exaltacím. Na pustém břehu jezera ležela nymfa roztažená v nahé své kráse vítězné – divákům dech se zastavoval. Snad že se touhou nezkrotnou, vášní a světoborným pudem tak konvulsivně válela, byla tak vábně válcovitá, nohy – dva válce objemné, dva válce zrovna k zulíbání, ramena – něžné válečky, jako je vidíš na kotvě velkých transatlantiků. Zázrakem byla však hlava této nymfy, pastosně modelovaná. Do očí knoflíky dva velké tvůrce jí dal a tajemně umístil žárovky dvě za ně. Div divů! Čtyřmi dírkami knoflíku, pravého to oka, tryskají čtyři paprsky; z levého oka tři však jenom. (Druhý ten knoflík totiž měl ucpánu čímsi čtvrtou dírku.) Efekt byl neobyčejný. Údiv a shon byl kolosální. 276 U vytržení kritika. ,Toť„Toť oči – nevíte co s nimi! Toť oči přímo magické!‘magické!” – „To zrak je zrovna démonický.“ – „Toť dílo transcendentální!“ gradace rostla chvalořečná. ,Odilo„Odilo Redon – kam pak ten!‘ten!“ – „Vzpomínáš při tom na Giocondu,“ vzpomínal druhý referent. „Jak nyní vzdáleni jsme od ní! Jak její úsměv je prostičký proti té naddémoničnosti!“ (Dva řádky potom následují hlubokodumných pomlček.) – „Tušíte, že tu nového cosi se rodí... Nové božství, řekl bys, kdybys věřil v ně,“ referent odfukoval třetí. „Ale proč sedm paprsků? Proč jich tu zrovna sedm svítí z tmy těchto očí mystických? Paprsky dlouhé, klidné, věčné; paprsky přísné – sedm dýk; paprsky žhoucí do závrati, sedm to věčných polibků. Ale proč z pravého plá čtvero, z levého srší jenom tři? Proč asymetrie ta schválná, na dómech gotických jak kdys liboval si v ní důmyslně stavitel mystik? Proč jich sedm? Není to novodobý pendant ke staré Apokalypse? 277 V ní tolikéž je sedm sborů, sedm je svícnů, sedm hvězd, dvakráte sedm je v ní starců, lamp sedm, sedm pečetí, andělů zjevuje se sedm, sedm je divozvučných trub, sedm je hromů, drak a šelma sedm má hlav, je sedm ran, koflíků Božího pak hněvu rovněž je sedm. Není-liž nápadna tato divná shoda? Není tu jakás spojitost? Nechci se pouštět do řešení kabbalistiky té. Náš věk, bez víry věk, však hledá, hledá nové své božství, nového ducha a nový smysl žití. Není tu jeho nápověd? Umění předchůdcem přec bývá, daleko citem předbíhá; ostatní svět pak přiklusává dost pozdě nebo nikdy ne. Jedno však jisto: v historii umění nenajdeš dokladu o takém nadlidsky smělém vrhu, projevu nového života. Cosi tu přímo rembrandtovsky michelangelovského jest, cosi tu také gauginovsky cézannovského, i Renoir – nu, problém grandiosní. To není senilní idyla, ni žvast žánrový, ani historická. vulgární plachta. To je čin, 278 ku předu vítězný to kročej. Bez výhrad možno prohlásit, že je tu mezi námi genij,“ hlubokomyslně svůj soud referent vypověděl čtvrtý. Jezero pak, kde na břehu ležela nymfa, čeřilo se, třpytilo, lesklo, vlnilo. Zčeřené vlny – proužky byly z obalu tuctu čokolád, jakoby z nejčistšího stříbra. „Div zcela nové techniky, tak mile naivní a prostý. Na dlani ležel neviděn –“ zajásal jeden z referentů. Na detail jsem však zapomněl, rovněž tak milý, roztomilý, jak totiž geniální tvůrce u této božské nymfy své uměním dosud nevídaným zobrazil její pupíček. Myšlenka neslýchaně šťastná: on totiž na to místo jí, památku po mateři božské, špačka dal z jemné havany, docela malého, jenž zbyl mu, prudko když kouřil nadšením. Detailu toho však si nikdo s počátku nevšiml. Vše, vše zmámeno bylo kouzlem očí, mystikou sedmi paprsků. 279 Vtom však jak petarda v tu chválu, v to „Magnificat“, „Hosanna!“ zatřísklo zlořečené slovo. Stohlavý Posel, velký list světové strany pokrokové, čítaný doma, za mořem, v rozkvétajicích koloniích i v žárlivé též cizině, jak v starých státech velmocenských a v klidných státech severských, tak také v státech nástupnických, v nich zvláště v Malé Dohodě, a v ní zvlášť v Čechoslovakii, jež chce být srdcem Evropy – (zde však též hojně Suchá„Suchá VrbaVrba“, ba povím bez vší nadsázky, hojněji nežli všecko jiné zvědavě byla čítána; jeť to tam národ zatroleně kutivý, čilý, čiperný. Nového nikdy neleká se. Někdy si rád i zahejsá: „Proč bych si nemoh’ v těžké chvíli vyhodit někdy z kopejtka?“ – to jejich životní je moudrost. Ona je drží svěžími, život jim koření a solí. Že také někdy přesolí, přepepří? To je přece lidské!) – „Stohlavý Posel“ tedy vráz přinesl dlouhatánský rozbor o zcela nové výzdobě v „Údolí rajském“. A ten rozbor zdrcující byl. Paškvílem, 280 drzostí nazval, profanací, klukovstvím tuto „výzdobu“ (tak! v husích nožkách!). Několik prý gaminů nadělat bláznů chce z dobráků lidí. Vyšeptalí, znudění kluci prý to jsou. Poctivá práce nechutná jim, protože namahavá jest. On že, ten kritik, jedinou by určil jim čestnou odměnu: na gatě chutnou lískovku. Úsudku ctného kritika chytl se hned kruh starých mistrů, malířů, hodně zastárlý. V měšťanském starém pivovaře oni se denně scházejí, družně a statečně a věrně závodí, kdo dél vydrží. Upekli veliký tam protest „proti té hnusné urážce pravého umění.“umění“. A všichni hněvivě podepsali jej po dlouhém bouřném rokování. A mnohem bouřlivěji jej dlouho tam ještě zapíjeli. Do „Stohlavého Posla“ pak zaslali jej. Jim vzadu, bez jmen otiskli to jak „Zasláno“. Teď však i „Suchá Vrba“ vstala. „,Stohlavý Posel‘ pro nás je Bezhlavý Osel,“ řízným švihem napsala v části redakční; 281 „s chlastouny v starém pivovaře nebesedujem. Taková naše je odpověď. A basta.“ Nebyl však konec. S obou stran, „Suché Vrby“ i „Stohlavého Posla“, se roznesl ten spor po listech jiných v metropoli, ba také listech venkovských jak v starých státech velmocenských a v klidných státech severských, tak také v státech nástupnických, obzvláště v Malé Dohodě, a v ní zvlášť v Čechoslovakii, jež chce být srdcem Evropy. To bylo boží dopuštění v rubrice jindy zapustlé, při jiných krčící se skromně – „Divadlo, Sport a Umění“ – zřídka kdy samotně. Čím dále na venek, tím byl prudší spor, tím divočejší tón a slovník. „Bezhlavý osel“ ujal se, jak už to bývá, že se nejspíš laciný zalíbí všem vtip, obzvláště má-li dětské rýmy. Ve „HlaseHlase lidu“lidu – „nestranný týdeník“ to byl, pod titulem stálo to černé na bílém – sextán se ujal „Suché Vrby“. Hezký to hoch byl. Děvčata vždycky se šťouchla, zmlkla, blýskla očkama, když ho potkala. On ani nepohledl na ně, 282 za nimi však se ohledl. Žabky však také otočily napolo za ním hlavičky, s chichotkem tichým zas se šťouchly – on ještě vzpřímeněj šel dál. Do „Hlasu Lidu“ psal už častěj. Psal už tam o reformě škol, na paškál vzal si katechetu, knihovnu – je prý pro baby, ale též místní honoraci. Tentokrát vzal si na mušku kritiku ve „Stohlavém Poslu“. Leží prý vzhůru nohama stará ta chamraď umělecká. Žádný prý orgán světový nezvedne už ji z kaluže té, do které sama ulehla. „Stohlavý Posel“ nejmíň ze všech vytáhne ji a očistí. „Lidový právě vtip, vox Dei, správně ho překřtil, bez taxe, ba i hned pohřbil, bez poplatku. Odhoďte pryč tu mrtvolu! Nového chcem my mladí ducha,“ rozhorlen napsal v rubrice, jak se přec sluší mladým perům. Staré přec víno pro starce. „Zjevením pro nás výtvory jsou v ,Údolí rajském‘. Zjevením nám je ten mecenáš vzácný, jenž klidně, s gestem velikým umělci řekl: ,Tyto stěny pokryj mi jasem duše své!‘ Zjevením umělcův je výkon. 283 Vrhni jen pohled na nymfu, na její oči démonické, na zjev ten transcendentální, jaký se nezjevil nám dosud!“ Sextánek sám ji neviděl, ale měl fantasii v moci, představil si ji plasticky. „Odilo Redon“,Redon,“ psal pak dále, „překonán zcela. Kam pak ten! Spíš ještě při tom na Giocondu pomyslíš, jak je prostičký její teď úsměv proti této, nu, zkrátka, démoničnosti. Ba jeden kritik v listě velkém, v posudku svém tak určitý, tak jistý jako nikdo jiný, nymfu tu sedmi paprsků, sršících z magických jí oči, nazývá přímo pendantem – v tom k němu přidávám se zcela – ke staré Apokalypse.“ Pamět, jak vidět, měl jak břitvu. Co jednou čtl, to žilo v něm, žilo a kapalo i z pera. Hezký to hoch byl. Děvčata vždycky se šťouchla, zmlkla, blýskla očkama, když ho potkala. „On také píše!“ zašeptala, když zas tak přísně šel vedle nich, a ony za nim otočily trochu své bystré hlavičky. „Znám jeho značku v ,Hlase Lidu‘,“ zašeptla mrštná brunetka s mikádkem vtipným, jiskrami v očích, 284 se šveholivým jazýčkem. „On se tam podpisuje,Judex‘.“ – „Co je to?“ druhá táže se, blondýnka, trochu povytáhlá, se dvěma copy s pentlemi. „Co je to?“ ptá se žabka třetí. – „Judex? To nevím; ale víš, mně se to líbí: Judex, Judex –“ s chichotkem žabky dále šly. Hlučné ty hlasy novinářské nebyly hlasem na poušti. Četli je, hltali je všude, v kavárnách všech a ve vlacích, v čítárnách, v klubech, u holičů, v hostincích, státních úřadech, kde se i debaty hned dlouhé rozpředly hodně podrobně, a ještě více v berních správách, kde také vypočetli hned, oč třeba zvýšit státní daně v „Údolí rajském“, kterému výzdobou přibylo přec ceny. „Toť na majetku přírůstek!“ rozhodl tlustý berní správce. Brzy pak v „Rajském údolí“ nový a tučnější byl ceník. „Údolí rajské“ nabito, nacpáno lidem. Jen se hrnul, valil a tlačil. Smáli se, smáli se jezernímu stříbru; smáli se nymfě válcové; tam se až ohýbali smíchem 285 jejímu skvostu, pupíčku; tam zase knoflíkovým očím; tam je zas okřikovali nadšenci mladí, fanatičtí; přeli se, smáli, hádali, hlavně však pili, pili, pili. Nebylo místa v zahradě, v hostinci, v krčmě, na verandách; seděli na louce, a šéf, čert Kašpar, obcházel jen bystře, všem stolům dvorně se ukláněl, šňupeček nabídl svým známým, na hochy mrkl pikoly, kde všude sklenice jsou prázdny, v duchu pak chechtal, chechtal se, v duchu si ruce mnul a kapsu. „Tak, tak, tak! Tak!“ se v duchu smál, v duchu se chechtal. „Tak! Tak, tak! Ba ne! Chci víc! A mnohem víc! Jenom se v cestě nezastavuj! Nezastavuj se, Kašpare! Teď ještě – nu, nu, co tak asi? Co by tak táhlo?... Checheche! Co by tak táhlo? Checheche, víš, Kašpare, víš, víš?... Ale pst! Potichu, Kašpare! Toť nápad! Přeslavný nápad! Unikum! Teď ještě – zázračnou mít tady studánku! Dál tam v údolí. Checheche! To by byla trefa! Zázračnou studánku! Ta věc není tak nesnadná. Pár ženských rozkřikne všude po kraji, 286 co se jich tu již uzdravilo, nu, nu, a věc je hotova. Zprvu se budou trousit babky, za nimi panny obstárlé, potom i dívky s šuhajíky a pak už celá procesí s muzikou, zpěvem, korouhvemi – checheche!“ plácl do dlaní, unesen představou tak skvělou. Brzy tam u ní kaplička, nad ní pak kostel o dvou věžích s velkými zvony zpěvnými zaskví se slavně do údolí, možná – ba vsadil bych se hned, klášter tu vznikne s jesuity, ti mají přece arcičich, skoro jak my, ba možná lepší. Zázračná studánka ta však nemůže přec být bez hospody, bez jedné, potom bez dvou, tří“ – rozpočítával směle Kašpar, „beze dvou, bez tří hotelů, časem snad víc, ba mnohem více,“ viděl již v duchu dílo růst. A jak tak plán mu rostl v hlavě, prskaly z něho v hlavě zas jiné mu plány jako jiskry. „Jen ne se zastavovat! Dál, Kašpare! Checheche! Jen dále! V sousední horské vesnici sedí ta baba spiritistka, chytrá, jak by to byla má švakrová. K ní jak mouchy na lep 287 putují z blízka, z daleka staré i mladé hloupé husy, ze vsí i měst, i paničky v kočárech, autech na séance, by se tam s duchy stýkaly. Ba také staří, mladí osli jezdí tam – snad ne za duchy, snad jen, což lepší, s dušeňkami. Být ona mladou švakrovou, jezdil bys, Kašpare, k ní také? Checheche, jářku, jezdil bys, jezdil bys také na séance? Tu babu musím přesadit v ,Údolí rajské‘, do zadu až, za zázračnou až studánku,“ promítal Kašpar rozehřátý plány své jako nový film. „Phí!“ naráz zaluskl si prsty. „Phí!“ zaluskl si po druhé. „Tohle je nápad! Arcinápad! Tam – ještě dále v údolí, kde ty dva vodopády bouří, přemetem smělým se skalisk v údol se vrhají, tam – hernu vystavím, hernu comme il faut. Proč vedle Lurd ne Monte Carlo? Přetrumfnu všecko, co má svět. To bude herna! Phí!... Ta pakáž lidská jen za penězi jde. Přivábím ji sem, zlákám, zlákám. Leckterý chtivý kandidát a kandidátka štěstí zajde nejdříve k babě duchařce, 288 k delfské jak Pythii. Ta už jim poradí. Přijedou mi sem staří i mladí hráči, noví ministři – ne, ne! Ministři, ti hrají skrytě, hrají také o capart, o několik těch tisíc, hm, o takový previt všivý, a ponadhazují ještě i hlavou, zvláště oni, kteří, než jimi stali se, často si od svých kamarádů vypůjčovali po groši. Jiná chci panstva, masitější, kterým se všecko ostatní dávno již znudilo v tom světě. Všem se jim, všem se postarám o nejskvělejší demimonde; komu se ten již omrzel, tomu se postarám já slavně o pikantnější lahůdky, antické, jak si v nich v Řecku, v Římě zalibovala panstva kdys. Zařídím skvělé maškarády, hostiny, jakých nezná svět, závody, pikniky a tance, nejmodernější výstavy obrazů, soch a prima šperků; nejmodernější divadlo s výpravou zrovna oslnivou, s kostymy dam, nu, rajskými. Z Berlína mi už režiséra doporučili, chlapíka. Ten prý ty básníky tak řízně oklestí, zrovna na pahejl, 289 za to však očím skytne pastvu s dekoratérem kolegou. O všecko postarám se slavně, přetrumfnu všecko, co má svět. Nejdiskretněji postarám se též o hřbitůvek útulný, takový tichý, idylický, někde tam stranou od herny, s nyjící vrbou, cypřišemi. Checheche! Oddech lákavý pro všecky prostřelené hlavy, pro miliony prohrané. Vévoda, kníže, kněžna, bankéř, dobrodruh, továrníkův syn s mladičkou baletkou, vnuk šachův, nápadník na albánský trůn, sta jiných, jiných Argonautů, checheche, všecky pojme je hřbitůvek v mém ,Údolí rajském‘. Budu tak míti údolí pomalu obsazeno. Zatím. Lépe by ovšem slušelo míti je svým, ty hory všecky, chrámové lodi modřínů, smrků a jedlí, svaté říše doubrav a světlých bukovin. Patero pil, ba dvacatero nejmodernějších parních pil nestačí pořezat tu spoustu skvostného lesa zdejšího. Ohromný export – do Egypta, Indie. Kolosální věc! Všecko sic pořezat se nesmí. 290 Okolo herny, dvojí kde vodopád bouří, zůstat musí hluboký les. On svůdný jest. Modlitbu vnukává prý jedněm; myslím však, mnohem, mnohem více svádívá ke hříchu. Ať jenom kolkolem všecko bude mým! Všecko to kolem musí být mým. Třeba si jenom vyhledat trabanty dobré, pomocníky. Především třeba získat si nové ty proroky, ty mocné, víš, ne ty starozákonné, ale ty nezákonné, tak as jako ty sekretáře stran. Svatozář mají ne kol hlavy, ale kol huby. Checheche! Na jedno nalíčit však málo. Třeba ty sítě mámivé rozhodit na vysoká místa. Třeba je zvláště vyhledat dobrého sobě advokáta, nejlíp by bylo ministra, totiž ne ministra, to přece bylo by málo morální, jeho však kancelář neb jeho zetě neb švakra, mají-li kancelář oni advokátní. Můžeš si zalichvařit pak, jak jenom chceš, a můžeš zahrát se státní sobě pokladnou, jak jenom chceš, a můžeš vyvézt do cizích států, co jen chceš. 291 Ministra máš-li pěkně v kapse neb jeho zetě, švakříčka, vše půjde jako po kolejích. Copak má chytrost, mazanost nejsou snad také kolejemi? Checheche! Copak koleje kladou se vždycky přímočárně? Nekroutí-li se jako had, nezatáčejí? Přímé cesty! Jen podle pravdy! Paprlapá! Dělej si parádu tu, kdo chceš! Věř si, že pravda vítězí! Paprlapá, vy nemluvňata, zelená ucha naivní, ať už je pravdou, ať je maskou zelená vaše naivnost! Paprlapá! Já vezmu sobě ministra, zvláště kdyby on ministrem spravedlnosti byl, – to by byl nejpodařenější věru a prvotřídní vtip! – za svého zástupce, to jest, ne zrovna ministra, to přece bylo by málo morální, jeho však kancelář neb jeho zetě neb švakra, mají-li kancelář oni advokátní, nu, a má pravda zvítězí. Má pravda zvítězí. A basta. Checheche! Třeba umět v tom chodit. V tom všecek vtip a úspěch. Dva druhy lidí přece jsou: jedni, co umějí to všecko – to jsou ti praví, chlapíci; 292 ostatní – cápkové jsou vesměs. Cápkové poctivečkové, republikánci prostí, přísní, cápkové poctivečkové, sentimentální naivníci, cápkové poctivečkové, ti, co to doopravdy berou – phí, phí! – ať tady neprasknu! Oni to doopravdy berou – ach, ach! – ať tady neprasknu! Ať tady neprasknu! – Ach, ach, ach, checheche! Cápkové, ach, ach, cápkové! Umět se to musí, cápkové. Včera proletář ještě, a dnes má statek, zámek, auta a villu s maitressou. Ženu a děti předtím vyhnal, ó, hrdina to moderní! Chlapík! Á, chlapík! Dobrý žák můj! S takými bude mým ten svět. Checheche! Umět se to musí, cápkové poctivečkové, pijáci zbožní ranní rosy, nadšení nemanicové, směšní vy bohočlovíčkové. Ať tady neprasknu! Čistá čela! Čistá jen čela chtějí mít! Jen si je, cápkové, nepošpiňte! Ať vám jen čista zůstanou jak vaše kapsy. Čista, čista. Kampak se doškrabete s tím? Kam chcete, nedosáhnete. Ostatně nechcete tam ani. To vás tam za nos tahají 293 proroci – kolik je jich pravých, to sotva já sám uhádnu. Bloudkové, božství vám nedostupno, ani těm vašim prorokům – ti to však sami dobře vědí, jenomže vám to neřeknou ti jejich rtové šepotaví, ty jejich oči zkroucené. Za límcem svatosti své mají docela nemorální vši. Nelezte! Nedostupno vám božství. Nestačí na to žebříček, kraťoučký žebříček váš lidský, byste se po něm vyšplhli k přemrštěnému ideálu dokonalosti člověcké, alespoň přiblížit se k němu, jak vám to oni malují. Holečci, božství vám nedostupno. Já – já – já jsem vám dostupný. Však se vy také hrnete jen, hrnete za mnou, čuňata. Moji jste, moji, všichni, všichni. Já – já – já jsem vám dostupný. Nemusím ani na vás kývat. Sami se o závod ženete, porážíte a štulcujete, pliváte vztekle na sebe, bližního pěstí milujete, okrádáte a vraždíte, byste jen u mne byli, u mne. Já – já – já jsem vám dostupný. Et in saecula saeculorum. Amen.“ 294 Prsty si zaluskl, zaluskl dvakrát čert ten stará, chechtal se, až se rozkašlal. V šišaté lebce cos se líhlo. „Ale což věčně zůstanu v Údolí zaklet? Jako krtek? Do světa, smělče Kašpare! Dobývat světa! Dobýt světa! Jen ne se zastavovat! Dál, Kašpare! Checheche! Jen dále! Jen ne se zastavovat! Dál! Zakoupíš doly, železárny, radio, řípu, bavlnu. Udávat budeš světu ceny. Abys je líp moh’ udávat, síť celou skoupíš velkých listů – v tom už mne sice předešli, ještě však nejsou vychytáni v ospalých světa rybnících štiky a kapři. Dá se lovit. Vůdcem být – strany? Ne! Co s tím? Ať si jen druzí zamazané boty své otírají dál o svoje kalhoty! Já strany koupím si, budu-li jen chtít. Ty zvlášť, co stát svůj milují jak telata kravské vemeno. Koupím si berany a mekot jejich, a ovce půjdou už za nimi. Toť přece stará fraška. Ne vůdcem smradlavých těch stran – éh, fi, fi! Nač ,smradlavých‘ říkáš? Načpak to? Copak díru máš 295 v hlavě, že vytekl ti rozum? Jaká v tom, pověz, taktika? Co jenom v duchu smíš si myslit, to, osle, nesmíš vyplácnout. Politik není prostořeký. Jazyk buď poslušný jak pes. Štěkat chce, ty však jen mrkneš – už leží u nohou ti něm. Říká se pravý opak toho, co v duchu myslíš, říkáš si. Na mosaz zlatý punc se dává. Říká se: libovonných stran, libovonných jak ambra samá, osvěžných jako kadidlo. Sám je přec musíš obkuřovat z veliké kadidelnice. Jsou to přec příčky na žebříku, po kterém rychle polezeš nad ně, jen pořád nad ně, nad ně. Jen ne se zastavovat! Výš! Vůdcem být světa, vůdcem – vládcem, to je mé heslo. Ministrem? Moh’ bych být hned. Co však s tou dřinou? Nechať se jiní za mne drou. Dřina přec není moje heslo. Nechať se jiní za mne drou. Ne, ne! Chci síť mít velkých listů. Udávat všemu světu tón: světovým bursám, politice, obchodu, vědě, umění, divadlu, výstavám a škole, soudcovství, prostituci – vše, vše musí řídit taktovka má. Všecko. Své všecky aspirace 296 do výše vyhnat nejvyšší. Být světu novým papežem! Pročpak by ne? A neomylným. Jenže tu neomylnost svou na oko přiřknu svojí církvi, milionové církvi své, které to vštípí sekretáři moji, ti moderní biskupi, tak jí to pevně a řízně vštípí, až bude s pyšným vědomím dav tlachat: ,Hlas lidu – hlas boží.‘ Vhodný je čas být papežem. Nic míň než papežem, jak kdysi bývalo, kdy to značilo pánem být světa. Tak. Ten starý pomalu doklepává tam. K regeneraci na štěstí nemá síly ni chuti v zatuchlém vězení římském. Requiescat! Ať jen tak strnulým zůstane! Má sice pořád čipernou školu diplomatickou, tradiční, ale už tak víc pro parádu. Podceňovat však neradno. Nechat ho pěkně na pokoji, ať si tam v pokoji zhasíná. Bláznovství násilně do ohně foukat, jak to ti pomahači mí zbrklí tak rádi dělávají. Dechu mu tím jen dodáváš. Poslední jiskry, které by zhasly, vzněcuješ k novému životu. Oveček má už víc matrikových, ne sice takých, jak Čičikov. 297 Proto se na Východ tak tlačí. V Číně, ach, tam je oveček! Tam se dá zřídit pěkný salaš. Musím ho rychle předejít. Papežem novým! – to mé heslo. Papežem stát se Východu, nového světa, jenž se tomu starému, svému hofmistru nepozvanému, odmění kdysi za bohabojnou výchovu. Východ, ten zvlášť mne potřebuje. V té jeho peci ohromné vře dosud, taví se v ní chaos divokých rud a hmot. Teď čas nadělat nepropustných forem, do kterých se už poslušně vyřítí chaos roztavený, bezhlavý, beze směru kam, bez cíle sobě vytčeného. Půjde, kam kývne diktátor. Pokorně, poslušně on půjde. Tak, tak. Ex Oriente lux. Třeba však světlo regulovat, aby mi lampa nepraskla. Východ – toť grandiosní sázka. Tam se dá lovit parádně. Potrpí si tam na parádu. Přetrumfnu slavně starý Řím. Bez krve ovšem nepůjde to. To však je voda na můj mlýn. Provětrat ten svět novou válkou – pěkný z ní bude profitek! –, provětrat divokou jej válkou, 298 jejími stroji novými, až budou cápkům pacifistům, Ženevě, Locarnu, Thoiry, až budou všem těm mírným cápkům od samé hrůzy vlasy stát, zuby, co ještě zbyly, cvakat, kolena hrůzou drkotat. Otravné bomby pršet budou – má rajská mana – na města, vesnice, přístavy a sklady, na lodě, vlaky, továrny nepřátel mých. Nejhlubší sklepy nedají útočiště jim, neboť až do nejhlubších sklepů pronikne otravný můj plyn. Checheche! Cápkům pacifistům od hrůzy budou vlasy stát, zuby, co ještě zbyly, cvakat, kolena hrůzou drkotat.“ Zaluskl prsty čert ten stará, chechtal se, až se rozkašlal. V šišaté lebce cos se líhlo. Jak to vše proved’, nezvíte z krátké mé ukázky, než z díla od světového autora, jež vydá jeho nakladatel v New Yorku. Kdy? Snad brzo již. Urgence lítá za urgencí, hotový žádá rukopis. Chce to již vydat nakladatel zároveň s tuctem překladů, ba možná s dvěma, třemi tucty. 299 Právě mi dopsal Mr. Smith, že mu ta látka pod rukama roste a roste, až z toho jde strach, zvládne-li to. Čertovo dílo čertovsky je prý ohromné, rafinované. Do svých sítí stahuje demokracii mladou a slibnou. Kalí, kazí, ničí ji, kde jen se mu dá, slovy tak rafinovanými, že se jí spasitelem zdá. Oříšek tvrdý zmocnit se ho, strhnout mu masku. Ale prý nevzdá se, píše Mr. Smith, práce té, by tu masku strh’. „Jsem,“ píše, „Brit, a nikoliv Slovan, – promiňte upřímnosti mé, nemohu jinak – a Brit nepopustí, do čeho se už zakousl. Šarvátka z toho bude notná.“ Zatím prý vydá první díl. Sám jsem již na to zvědav. Zatím vyčkávat budem plakáty s čertovým kopytem – to bude z levého rohu nahoře z oblaků čnít. Jím inseráty, prospekty budou značeny. Na tuto čertí známku pozor! Čekají prý se přetisky, nepřesné, ba i plagiáty. Zákonem známka chráněna. Ale co zákony? Toť prý jen rebusy, v kterých o to jde, 300 najít v nich skrytá zadní vrátka. Řekl to známý advokát, jenž každé svinstvo slavnostně hájí. Tím už svou končím ukázku. Neuspokojil jsem tě, vím to, čtenáři můj. Kde konec? – se ptáš. Sám ovšem bych ti raděj řekl, kam až to tady dotáhne v tom našem světě žoviálním čertovský ten náš filuta; strhne-li k sobě větší úspěch než všecka hudba andělská. Na tento zápas všesvětový zvědava budou zajisté nejenom bureaux zahraniční, ale vše kluby sportovní na obou našich polokoulích, na taký mimořádný match. Doufám, že přece jen těm světlým zvoláme na konec: „Hip! Hip! Urá!“ Či nestranný a přísný soudce odpískne: „Nerozhodnut boj!“? Nezbývá nic než čekat, čekat. Ale snad nečekat lhostejně? Ne, ne! Než sdružit se k zápasu tomu, navzájem chuti si dodávat, krokem jít družným a zpívat píseň, na zádech nésti vesele batohy plné vtipů, smíchů na sebe, na celičký svět, batohy plné vtipů, smíchů jak staré dudy čtverácké. 301 Nebudu však tě unavovat jak starý bajkář morálkou, dvakráte dvě že prý jsou čtyři. Zatím, můj čtenáři, buď zdráv! 302 OBSAH STRANA Prolog5 I.    Telegram    11 II.     Veliká duma    15 III.     Intermezzo rajské    29 IV.     Intermezzo pekelné    44 V.     Trosky    73 VI.     Nové jaro. I.    104 VII.     Nové jaro. II.    137 VIII.     Duha    164 IX.     Veliký monolog    259
[303] FR. TÁBORSKÝ LEGENDA STARONOVÁ Knihu vytiskla Průmyslová tiskárna v Praze z písma Claude Garamond v typografické úpravě M. Kalába pro nakladatelství Aloisa Srdce v Praze 1927
ZVLÁŠTĚ BYLO VYDÁNO 60 ČÍSLOVANÝCH VÝTISKŮ NA HOLANDSKÉM PAPÍŘE „VAN GELDER“
E: js; 2002 [305]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Průmyslová tiskárna v Praze; Srdce, Alois
(Knihu vytiskla Průmyslová tiskárna v Praze z písma Claude Garamond v typografické úpravě M. Kalába pro nakladatelství Aloisa Srdce v Praze. 1927. Zvláště bylo vydáno 60 číslovaných výtisků na holandském papíře „Van Gelder”)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 308