I.
OTEC A SYN.
Hoj„Hoj, sokole! letíš v černé mraky?
leť jen leť a k nebi vysoko!
Rozpjatá ti křídla zláme střela,
a ty zhyneš, padneš hluboko!“
Stojí tvrdý hrad, to král na skále,
v hradě rytíř se svou milou dcerou,
dcerou krásnou jako holubice.
Její líce, jako ranní zoře,
její vlasy, jako stíny lesů,
její oko, jako modré nebe.
Slunce hledá spánku na západě,
černá noc se valí na vši zemi,
na vši zemi i na hrad na skále.
Přikvapila na jinocha v sadě,
obklopila duši jeho smutnou,
rozplakala mužné jeho srdce.
[7]
Bystrý orel v oblacích létával,
před ním hrůzou skrývalo se ptactvo;
vítězný jun zlámal mnohé kopí
v boji horkém, celý krví zbrocen:
Orel krotký jako holubice,
jinoch smutný jako svadlá růže,
vítr pohrává mu kadeřemi,
běduje a naříká si smutně:
„Aj, ty hrade, tvrdý hrade,
směle stojíš ty na skále,
kryješ moji holubici,
dívku drahou, milou velmi.
Hoj, ty hrade, tvrdý hrade,
dej mi moji dívku milou,
kterou střeže havran černý!“
„Nestřeže ji havran černý,
střeže dceř svou Lev udatný
spanilou i krásnou velmi.
Až se rozvinou jí ňádra
a na tvářích plné růže,
komu v srdci jejím láska,
je-li rytíř přeudatný,
toho ať za chotě vezme.“
Rozplakal se jinoch pláčem bolným,
zarmoutil se ode všeho hradu,
8
bílé čelo v mužnou ruku vložil,
jal se tiše takto bědovati:
„Stojí dubec na zeleném sadě,
dvacet let vzdoruje bouři každé:
rozplálo se nebe žárným leskem,
spadl oheň s modravého hradu,
spálil srdce dubu všeho s kořen.
Není v lese pramene čistého,
nemůž’ statný jelen běhat hbitě;
není v páži stříbrného štítu,
nemůže prorážet vítěz vrahy;
není v srdci panny lepotvárné,
nemůže bez lásky žíti jinoch.
Ona kněžna v říze běleskvoucí,
slunce jasné, které vládne zemi,
a já nejsem rytíř, ni mi zlata,
ni mi erbu, ani statků slávy.
Však je srdce mužné, v duši chrabrosť,
v oku jiskra, k tomu silné páže,
ale synu sluhy ubohému
vzácný rytíř dcery krásné nedá.
Co já počnu srdcem opuštěný?
Když se nebe rmoutí černým mrakem,
rozpláče se na svou milou zemi,
vypláče se na těch sivých horách,
a já nemám, kdo by plakal se mnou.
By mi bylo matky starostlivé,
pověděl bych já jí svoje hoře,
9
rozplakal bych její dobré srdce,
dobrá matka by mne potěšila.
Ale matku dávno smrt mi vzala,
její duše, holubice bílá
odletěla na modravé nebe,
a za duší její za odletlou
nedoletí smutné naříkání!
Sterým sluncem otce hlava bílá
klesá jako v podzim listy stromu –
silný dub se k nízké trávě sklání.
Zima bílá jaru nerozumí,
sníh se bojí ohnivého slunce,
v srdci kmeta jest jen byvší chrabrost,
kmet pro lásku jinocha nepláče!
Ó což je mé srdce žalostivo!“
Zašelestí list se stromu spadlý,
u jinocha stojí šedý otec,
ve vrcholi lípy šumí větřík,
počne takto tiše hovořiti:
„Proč ti srdce mužné žalostivo?
proč ti oko bohatýrské pláče?
Kdo ti rozlítil tvou duši dobrou,
kdo ti slzy po útrobě rozlil?
Rci kdo? a by to byl rytíř hrdý,
musí dáti po zákonu pravdu;
tresceť zákon křivdy kárající
zpupné pány, i nás bídné lidi!“
10
„Neučinil křivdy rytíř hrdý,
nelze hledať po zákonu pravdy!
Slunce rozkoš seje po krajinách
i po květech všech, kdy vzejde jaro;
pláčí květy, když se v mraky kryje,
pláče srdce reka bohatýra,
když je jímá děva lepotvárná,
hyne ale hochu ubohému,
když ji kryje orel mocný velmi;
duše bolem celá rozjařena,
slovo, otče, slovo v ústech slabo!“ –
Na dubovém listu lesklá rosa,
oko jiskrné se starci kalí:
„A což vyhynuly zpěvy lásky,
písně ladné v mužném srdci českém?
Ryzí potůček se z hory vine,
z hory černé dolu nejnižšího,
plyne kamením i pískem těžkým,
přece stříbropěné jeho vlny
přemáhají nejsilnější skály.
Já jsem stařec slabý, přemožený,
hlas můj jako spukřelého rohu,
a přec’ rád si pěji českou píseň,
když je duši bídné nejteskněji;
hana hochu, který láskou vzdýchá,
semo tamo chodí celý zmaten,
jako žena, co se činu bojí;
11
mečem pádným on proráží vrahy,
jiskrou v oku stéká hradby smělé,
v srdci mužnosť, chrabré udatenství:
a když vidí bělolící dívku
plachou jako srnku v dáli lesa,
nemá síly, nemá udatenství,
vzdychá jako poraněná laňka;
nehledá on více slavných bojův,
hledá okénko své holubice,
pod ním naříká si noci celé,
a kdy nezapěje písně lásky
milostné a ode srdce k srdci,
není chrabrým synem české vlasti!“
„Neznáš, otče! srdce roztoužena,
tys byl šťasten aneb zapomněl jsi.
V hluboké se řece valí proudy,
povrch ani vlna nezašumí:
běsná bouře, vášeň po útrobě,
v srdci bol – a na rtu píseň zmírá.
Slunce s vrchy hor se jenom snoubí,
a kdy červ by z prachu k němu toužil,
vylezl by na nejvyšší horu:
nesmírně by výše bylo nad ním.
Tak jsem já, a ty mi radíš zpívat!
hlas můj tamo k hradu nedoletí!
Rozneseť jej vítr po skalinách,
12
zaneseť jej do hluboké vody –
nedonese k slunci toho hradu!“
„Běda, synu, běda tobě, běda!
ješitné je tebe napomínat;
oči tvé se v slunce zadívaly,
ty jsi slepý srdcem, nevidomý.
Kdybys měl v svém srdci udatenství,
chrabrosť v duši, mužnou sílu v páži:
nemáš statků, nemáš rodu slávy –
otčík tvůj je z prachu narozený –
neplatna ti chrabrosť v srdci mužném.
Vřeť krev jiná v těle hrdých pánů!
Není Čech tu více Čecha bratrem,
není více všem rovného práva,
jež přinesli praotcové naši
od východu do té milé vlasti.
Od západu chladný mráz zavanul,
spálil nám ty krásné otců mravy,
a na hrobě jejich zkvetl koukol
z krajin cizích, vlasti zašumavské!
Máme erby, rytíře a pány –
my jsme jen, ubozí, jejich sluhy,
oni pak svých otcův zapomněli!
Jejich sláva v ozdobeném rouchu,
v skvělém štítu jejich udatenství, –
a kde jindy zněla česká píseň
povzbuzujíc k lásce, udatnosti,
13
toulavý se z Němec pyšní zpěvák. –
Jináť vlasť teď činy jejich vládne,
jiný Bůh ty panské duše soudí,
jiná láska snoubí jejich děti.
Slabé slovo z úst starého otce,
hoři tvému pomoz bolesť sama!“
Trpké slovo starce vzhůru letí,
smutně těká po šedivé skále,
zastaví se tamo na okénku,
plaší se a v oblaku se ztrácí.
Slyšela je bílá holubice
v hradě na okénku rozložitém,
slyšela a zaplakala smutně. –
14
II.
VÝPRAVA.
Ne vlašťovky družné odletěly
za odletlým sluncem v horké kraje,
ale táhli voje veleslavné
za udatným králem v horké boje.
Plyne Dunaj, plyne,
cizinou se šatí,
za Dunajem v pravo
na vysokých horách,
kde se staví slunce,
malá vlasť se živí;
malá vlasť, maličká
jako zrno písku,
chudá jako ptáče
dvěma pánům slouží,
roztržena v půli.
Což je do panenky,
[15]
když má dva milence,
koho srdce volí,
tomu celá láska,
jenom jeden milý.
Zastesklo se dítkám po jich otci,
milovaném otci králi českém,
přišli prosit ku zlatému trůnu:
„Pane mocný, králi Otakare!
Bůh ti žehnej a tvé zemi slavné,
která zvítězila nad Tatary;
ty jsi vládl srdcem zlata lepším,
tys byl otcem dítek dobrotivým,
Uher hospodaří hůř než Tatar:
vezmi ty nás pod ochranu svoji.“
„Nelze rušit smlouvy uzavřené,
Neumí král český víru lháti;
Otakar co slíbil Bohu, lidem,
slova svého zradou neporuší.“
Donesli svým bratřím za Dunajem
smutní posli královské to slovo,
zarmoutili srdce doufající:
ode hory k hoře země pláče,
od jitra po večer slzy roní,
a tak bídné nebožátko schází.
Rozprchli se Uhři po krajinách,
16
s černým srdcem, s vraždou v oku žhavém,
zlato, stříbro, ženy mladé berou,
starce vraždí, děti ubíjejí,
a tu malou vlasť jim na podkovách
větrem roznášejí ručí koně;
a ty rodné luhy starodávné
nikdy také bídy neviděly,
samy pláčí nad porobou vlasti;
šedé hlavy jejich k nebi hledí,
jestli Bůh se na tu vraždu dívá,
a za pomstu prosí žalostivě.
Však se nebe samo slitovalo,
anděl pomsty píše Otakara
v knihu zlatou písmem nehynoucím;
jedinýť on v světě spravedlivý
hříchy vrahů mečem božím tresce.
Přišly hory k němu požalovat,
přišly prosit k stolci nádhernému:
„Nemožno nám déle v bídě žíti,
zachraň, zachraň děti osiřelé!
Vítězem jsi slavným nad pohany,
Uher hůře činí nežli pohan.
Pohanili slavné jméno tvoje,
pohanili vítězný tvůj prapor,
prapor posvěcený lidu tvého:
17
„„bojí se nás král Otokar český,
moci naší on vás neubrání!““
Vskočí král a v hněvu oko září,
v hněvu božském blesk se s bleskem střídá:
„Přisám Bůh! ta hana k nebi volá,
Bůh to pomstí nám a Václav svatý,
nezrušilť já smlouvy uzavřené!
Česť svou celý národ bude bránit,
korunu i prapor posvěcený,
které král mu jenom opatruje,
slavně vznese na vítězném poli.
Běda, kdo má národ bojující
za věc svatou v boji proti sobě!
Vyřiďte svým bratřím pozdravení!“
Řekl král, a jako střela hbitě
po vlastech se posli rozejeli,
po všech pánech, rytířích a městech
vyzvat národ na boj trestající.
I po Otě z Branibor markrabí,
i po vojevodě z Korutanska,
i po arciknězi Solnohradu,
i po jiných mnohých vojevodech,
aby plnili své povinnosti
a s ním táhli proti Uhrům divým.
Radosť z královského pozdravení
roznese se po všech po krajinách,
18
poskočí tu každé srdce bodré,
národ český sahá k svaté zbrani.
Šedá matka, chudá, opuštěná,
vypravuje syna jediného,
jenž jí vzdělával to pole malé,
živil, šatil, slzy s líce líbal.
Sama meč mu ostrý k boku váže,
na helmici dává péro bílé,
líbá zbraň a líbá syna svého:
„Jdi, mé dítě, jdi jen za svým králem,
on je dobrý, on je spravedlivý,
na kopí přineseš duše Uhrů,
aneb padneš, věčná matky chloubo –
a pak svatým budeš matce vlasti;
o mne postará se otec v nebi!“
A tam tatík slepý, šedovlasý,
žehná syna kopí starodávné:
„Zbraní tou tvůj praděd, děd můj slavný,
Lotharovi pobil mnoho Němců,
když je vedl Soběslav, ctný kníže.
Mečem tím i já jsem hlavy černé
divých Tatařínů k zemi klátil,
v pravo v levo vítězství roznášel,
když nás vedl Jaroslav, rek český,
a kdy Němci všickni doma spali.
Zbraně Vaše slávou posvěcené
19
svatý Vácslav zas povede k slávě,
ryzí zlato jen se ohněm čistí,
Čech svou slávu bojem hlásat musí.“
Z dědin muži k hradům pospíchají
ode hlavy k patě ozbrojeni,
z hradů páni s družinami svými
k otci Otokaru věrně pílí.
Není chýžky, jež by nevěděla,
král že táhne do svatého boje,
mečem hájit cti a slávy vlasti,
a ty zbraně ještě bojem horké
po vší zemi o vítězství mluví.
***
V hradu bílém na šedivé skále
osedlaný koník pána čeká,
za úzdu ho drží pěkný panoš;
za koníkem tři sta silných páží,
v každé páži smrtonosné zbraně.
A ty lesklé zbraně slunce zlatí,
a ty bystré oči ohněm planou,
však je statný Lev jich vojevoda.
Sešel dolů s vysokého hradu,
za ním sešla dcera jeho lepá,
krásná jako luna nad hvězdami.
Jásá sbor a pozdravuje paní,
že jim slávu věští jako anděl,
kloní se rytíři udatnému.
20
Káže rytíř sboru pomlčeti,
takto mluví k šedivému starci:
„Tys byl věrný strážce hradu mého,
tys mi vždycky dobré služby konal,
já byl tobě dobrotivým pánem.
Slovo krále, vůle boží svatá;
musí otec dítky opustiti,
zanechat bez matky o sirobě.
Tobě odevzdávám svoje dítě,
dceru milou, celé svoje srdce,
vezmi ty ji pod ochranu svoji:
chraň mi ji, co živé oko v hlavě,
chraň mi ji, co šediny své bílé,
až se zdráv a vítěz z boje vrátím.
Jaroslav tvůj, Lva rytíře chlouba,
prapor můj ponese po mém boku,
toho já ti budu opatrovat.“
Řekl tak a objal dceru svoji,
objal starce, vsedl na kůň bystrý,
panoš slíbal starci svadlé tváře,
poklonil se paní, sbledl v líci,
vztýčil prapor jasný nade hlavou.
Rachotem se brány otevřely,
zavál prapor nad udatným sborem,
vedl voj ku králi Otokaru.
21
Jásá sbor a volá hlasem sterým:
„Sláva Lvu a sláva králi Čechů,“
a ti muži srdcem bohumilým
posílají pěkným táhlým hlasem
zbožnou píseň k Bohu do nebeska:
„Nedá zahynouti Vácslav svatý!“
Naposled se prapor k hradu vrací
a již zmizel v tmavé dáli lesa,
nevidí ho více modré oko,
jasná hvězda s hradu šedivého,
dívčí srdce opuštěno šepce:
„S Bohem otče! S Bohem Jaroslave!“
Letí mračno, letí po obloze
daleko za hory pomstu bouřit:
tak se voje krále rozletěly
trestat Uhry, škůdce jmena Čechů. –
Zem se třese kroky bojovnými. –
22
III.
TOUHA.
Pod šedivým sněhem
na vysoké skále
outlý květ se kryje,
k zemi opuštěné
něžnou hlavu kloní,
že je o samotě
bez milého druha.
Zrodilo se slunce nad horami,
do hradu se směle zadívalo,
políbilo jasné svoje sestry,
smutné líce děvy roztoužené.
Chystalo si slunce v horách lůžko,
jako mha se sklání k zemi spánek,
pokoj seje na trpící duše:
a i hvězdy už se rozsypaly,
[23]
strážné oči země bezstarostné,
pozdravily opuštěnou děvu,
rozehřály něžnou v srdci touhu.
Jako víla svaté noci šetří,
v stínu jejím se srdcem svým mluví,
duše rozlétla se v nekonečno,
plaše těká za myšlénkou svojí;
za horami hledá svoji lásku,
věčnosť vidí v okamžiku každém,
a v tom bolu přece žije ráda.
Zmizel jinoch, vzal jí srdce sebou,
nechal jí tu jen své oko žhavé,
mužnou hlavu se zlatými vlasy
a poslední píseň o své lásce.
Když ty doby žalu, slasti minou,
krásnější je vidí upomínka,
a kdy láska srdci uletěla,
milejší je drahá bytosť její.
A to modré oko čarovnější,
které touha z dáli uviděla,
a ta ústa vábivější zlata,
kterých nelíbala ještě dívka,
a to srdce její cituplno,
které nesmí mluvit o své lásce! –
Což tu ústa slovům oněmělá
v hloubí srdce hledají si píseň,
aby steré tísni ulevila,
24
hvězdicím na lásku žalovala,
roznesla ty žaly po nebesích!
Ale ach! té písně milované,
jež by pěla o těch svatých touhách,
o radosti, o bolesti tajné, –
písně posvěcené nikde není.
Celé srdce tak je píseň jedna,
která pojí celou duši v jedno –
dívčí srdce hluboká je voda!
Každé slunce vidí smutnou děvu,
každá hvězda v zármutku se koupá,
a ten stařec, co ji střeže otci,
v oku jejím nyní zakaleném
hledá touhu po svém milém synu,
útěchu pro srdce starostlivé.
„Paní moje truchlí
pro ty reky chrabré,
kteří táhli bojem
hájit vlasti slávu!?
Nesluší to slunci,
když se v mraky kryje,
nesluší to růži,
když se žalem rmoutí,
nesluší to panně
jasné jako slunce,
když je žalostiva!“
25
„Pro vlasť umřít také dívka umí,
nepláče pro chrabré bojovníky,
ti v té vlasti, které bojovali,
jestli padnou, také věčně žijí;
tehdáž jen se bez útěchy rmoutí,
miluje-li a milovat nesmí.“
„Ach to srdce lidské jako ptáče,
sotva vzroste, tu již zaletělo
vzduchem do nebeska; k nebi výše
na perutích lásky směle touží,
a přec často křídla nerozvitá
v nerozumu nebe pokoušela!
Přijde bouře, ptáče nezkušené
zmítá v proudu dříve nepoznaném,
zanese je do propasti chladné, –
hrob mu vykopala smělosť jeho:
zhyne srdce v prvním slastném bojiboji.
Odpusť, paní, smělé slovo moje,
zkušený je mluvil k tobě stařec,
a mé stáří tak je hovořivé!“
„Srdce tvé ti v ňadrech odumřelo,
moje žije v květu nejkrásnějším;
v srdci Bůh je, láska jeho oko,
a já pevně v lásky věčnosť věřím,
ty jsi nevěřil, protož ti shasla.
Nemluv tak o svatých těchto citech,
26
kterés někdy dávno také ctíval,
děckem buď a toužit budeš se mnou:
já jsem nikomu nežalovala,
jenom nebi tam a tobě, starče,
jako kvítko, co se opuštěné,
do ochrany stromu věrně tulí,
a ty srdci mému nerozumíš!
Černá noc je žalu mého sestra.
Jinak mluvila by ústa jeho,
jiný oheň plál by jeho srdcem,
kdyby věděl – ale on to neví –
a přec tvou je krví –“
„kdo?“
„Tvůj syn to!“
„Nebe, slyš to – ne – to není pravda,
to je sen, či stáří sluch mi mate!
Měsíc nedohoní slunce nikdy,
a ty hvězdy, ty mu jenom slouží.
Rod tvůj, otec, sláva tvého jmena,
a my chudobni jsme, opuštěni,
mezi námi velká, černá propasť,
my ubozí oba zahyneme! –
Paní moje, ty mým srdcem hraješ,
hřešíš s city nebohého otce,
jehož syn je pro tebe nešťastný.
Slovo tvoje krvavou tu ránu,
kterou láska syna otevřela,
27
v srdci chorém dál a dále šíří:
slabí obětí jsou pánů mocných!“
„Mluvíš, starče, jak jsi tehda mluvil
za večera v hněvu rozhorleném,
já ta slova trpká poslouchala.
Teď jsem svěřila ti půl té tíže,
která dávno vlnila se v prsou
zatajena, něma synu tvému,
abys ty mi ji pomáhal nésti, –
a ty nechceš jí, ty mi ji vracíš,
nechceš poznat lásky touhu vřelou.
Co mi zlato, když jsem opuštěna,
co mi všecka sláva rodu mého,
dívka jsem – a neštěstí mi věnem,
když mi nikdo nemá rozuměti!
Kdo jest pánem srdce? Láska jeho,
a tu člověk s nebe si vypůjčil,
aby hledala si v oku žhavém,
v srdci jiném družky – bez rozdílu.
A ten cit, jímž bohu se rovnáme,
který v dětinné své nevinnosti
v lidech vidí bytosti andělské,
který pojí vesmír neobsáhlý
jedním svazkem, jedním hlasem v jedno –
zdaž je zločinem? zda láska hříchem?
Proč mi srdce útlé? a proč tehda,
když radosti dětské vymizely,
28
duše do světa se rozletěla,
a ta touha jenom v oku jeho
našla opět ztracené to srdce?
Ach to srdce musí lásku míti,
jinak vyschne jako pramen v písku,
zemře bídně – láska jeho duší.
Po srdci jen poznává se láska,
srdcem pak jsou všickni sobě rovni,
které jedno nebe pozdravuje;
či Libuše z knížecího stolu
nevolila Přemysla oráče?
a tvůj syn ať zhyne, ať se vrátí,
věčně žít mi bude ve paměti,
jeho láska zvelebí mu jmeno!“ –
Sníh nad květem opuštěným taje,
stařec pro ni horkou slzu roní,
stařec slabý klesá na kolena:
„Odpusť, paní moje, slovům smělým,
bázeň byla to o syna mého,
co je promluvila, ne však srdce.
Nevímť já; však bůh to bude soudit!
Srdce Tvoje, perla mezi zlatem,
zlaté květy zákonů posvátných
otců slavných, to jsou tvoje city:
vidím zas ty krásné mravy jejich
„stejnou lásku všem“ po vlastech zkvítat,
29
a kde bez ohledu bratr k bratru,
srdce k srdci upřímné se vine,
tam jsou nepřátelům hradby silné,
tam je sláva láskou narozena!“
Pozdní večer roznesl ta slova
daleko za hory
do světa šírého –
černá noc se halí v tichý sen.
30
IV.
BOJ.
Smluvila se mračna proti slunci,
zakrýt chtěla bíle jeho tváře,
však ty smělé obnivéohnivé paprsky
rozletly se po dalekém nebi,
po lesích ty mraky rozplašily,
jasné slunko tiše plulo dále.
Hučí řeka, hučí
mezi dvěma břehy,
na pravo i v levo
posly rozesýlá;
vyskočila vlnka
z klínu své matičky,
a v tom světě cizém
na pravo i v levo
zbraně uviděla;
[31]
vrátila se spěšně,
všem to pověděla;
ode vlny k vlně
temná pověsť šumí
a žene se dále
do šírého světa.
Není sníh to na moravském poli,
jsou to bílé stany vojů českých,
nepadla to mračna za Moravu,
ale Uhři se tam rozložili.
Však oběma zraky rozpálené
rozžehly se po rozhodné seči,
Češi pomstu za svůj bílý prapor,
krev hledají černé duše Uhrů –
ale oheň zraků velebystrých
od chladné se řeky vrací nazpět,
jiskra v prsou rozňala se v plamen,
a ten plamen tak se vody bojí.
Nemožno tu bojem rozhodnouti.
Uhři jako motýlové plaší
škádlí voje české dnem i nocí
a jak střela hbitě utíkají.
Strach je žene z bojiště čestného.
Rozlítí se král. „Ať Bela Uhrů
voje sem přivede na tu stranu,
aneb my ponesem svoje zbraně
33
na něj tamo přes bouřící řeku,
králům sluší válčit v boji čestném.“
Slyšeli to králové uherští,
hovořili tiše mezi sebou,
hovořili, hlavou pokynuli:
„Než se dvakrát slunce zemi vrátí,
ať se zbraně odpočinkem sílí,
třetí žár pak růžového slunce
za řekou nám bude svítit k boji.“
Minul den a za ním noc vyrostla,
důvěrná jak věrné srdce Čechů,
černá jako zrádné Uhrů duše.
Dlouhým tahem Bela voje vede,
jako proudy přes bouřící řeku,
které sehnal po východě celém:
Divé Uhry, Rusy i Poláky,
Bulhary a Srby od Dunaje,
Kumány a Turky, Tataříny,
kteří toulají se beze vlasti,
nebojují pro ženy a děti,
ale všude za zlato a stříbro
duši, krev a vraždu prodávají –
lité zvěře stopadesát tisíc;
noc je kryje svými perutěmi.
„Štěpáne! můj králeviči jarý,
33
Otakar je síla vojska svého,
proti němu zaměříš své kroky,
liščí kroky, blesk tam proti blesku!“
a na hradby Čechů obrněných
divé houfy litých Tatařínů,
na ostatní Čechy v pravo v levo
Bela dělí šelmy rozdrážděné.
Nezná Uher slova královského,
nechce šetřit smlouvy uzavřené,
on se bojí bystré Čechů tváře,
a než prvního dne slunce vyjde,
překvapit chce zradou Otakara.
Češi ticho. Jenom láska bloudí
v noci tmavé ze sna vyplašena;
tehda srdce jenom pro ni žije,
bloudí, sní a žije beze spánku.
Den je živý, doby jeho bouřné
uspávají lásku roztouženou,
a kdy v noci tělo odpočívá,
zabloudí si duše do daleka,
zabloudí a touhu lásky budí.
Starý Lev spí tvrdě, vůkol ticho,
Jaroslav jen sám je beze spánku;
do noci ze stanu jeho vyšel,
nad utichlou zbraní smrtonosnou
ve hvězdách si hledá svoji lásku.
34
Tajemně to po té řece šumí,
tajemněji – zrakům nevidomo –
tichou nocí přidušený hovor,
to snad vlny šeptají si něco.
Prchá noc a za hory se skrývá, –
nebělá se dnes to nebe zorou,
zardělo se hněvem nad tou zradou,
sňalo tmu se zraků Jaroslava:
vidí z vody černé stíny vstávat.
Mizí láska; krev se pění hněvem:
„aj ti vrazi!“ zvolá, běží nazpět,
zvěsty nese ručí Lvu rytíři,
rozkácený Lev na nohy skočí
a žene se k panu Rožmberku,
ten ku králi Otakaru poslal –
v pravo, v levo k vůdcům posli letí;
jako vítr po vrcholích stromů
šumí zvěsty tajné s hůry nebes,
tak od vůdce k vůdci po táboře,
ode muže k muži hovor běží –
celý tábor vstává ozbrojený.
Rozhlíží se král a vojům káže,
jako slunce skví se na vše strany,
v pravo káže Jaroši z Poděhus,
v levo káže Voku z Rožmberka,
rovná řady sboru připravených;
každá řada za svým za praporem.
35
Aj! ten bílý prapor svatý
nade všecky k nebi vlaje,
před králem se k boji nese
povždy vítězný.
Kleká sbor udatných Čechů,
chrabré srdce k nebi vznáší,
v Bohu jesti jeho síla,
v Bohu vítězství.
A ta síla a ta mužnosť
rozproudí se písní v srdci:
„Hopodine, pomiluj ny“
„Svatý Vácslave!“
A ten prapor leskem září,
víru věje na své syny,
běda tomu, běda tomu,
kdo jej pohanil!“pohanil!
Češi před bojem se pomodlili,
svatou důvěrou jim plane srdce:
„Nedá zahynouti Vácslav svatý!“
Ze všech stran se řadou vojsko hýbá.
Od řeky se černé mračno valí,
děsná bouře divých Tatařínů
jako stádo vlků rozplašených
před Štěpánem na železné hradby.
Hoj ty šelmy lité bez modlitby
zbraní hříšnou nebe pokoušejí,
36
„vražda, krev“ jsou jejich náboženstvím,
a ty Boha k Čechům zastrašily –
s Čechy Bůh je, s Tataříny peklo.
A to řvání z černých hrdel jejich
vítr boží hněvem k zemi sráží,
hlasu hříšných nebe neposlouchá.
Však je malý hlúček tamo Čechů,
sedm tisíc mužů ze železa,
sedm tisíc, důvěra to krále,
sedm tisíc, jako zlato staré,
ryzí zlato, o něž hrom se láme.
Z jedné strany mračno bílé,
z druhé strany mračno černé,
bílé mračno slunce kryje,
černé mračno blesky metá,
nebe s peklem vede boj.
Srazila se mračna
rachotem pekelným,
zas se odrazila;
z helmice tvrdé
meč seká jiskry,
v krvavém těle
kopí se boří,
kopí se láme
v oceli dobré;
padá ruka s mečem,
37
hlava usečená
daleko za vojem
s okem vystoupeným
svoje tělo hledá,
plachý koník vleče
bezhlavý trup krví,
ryk a bědování
a zas boj a rány –
hrom se svezl po železe chladném.
Hoj! Tataři hlavy v rukou drží,
nazpět, nazpět k řece utíkají,
krví černou ukazují cestu:
rozbili si hlavy o železo české.
Radosť zavzní z úst železných mužů,
roznáší se k nebi na vše strany,
však tu pomstu zraků rozžehaných
nemohou roznésti těžké koně.
Král to vidí. Proti němu Štěpán
ještě stojí s krokem v zemi pevným,
jako lvice o své o dědictví.
V pravo v levo král rozkázal mečem,
rozstoupí se vojsko na dvě strany,
z dvou stran Uhry proti sobě tiskne.
Rozvlaje se prapor Otakarův,
zrakem orlím hledá králeviče,
černou smrť rozsívá mezi Uhry;
38
krev do nebe prší od ran ostrých,
žádná strana nechce ustoupiti.
Rozhněvá se král: „Což drahou krev nám
divé šelmy darmo píti budou?
k předu! k předu!“ rozvelí svým vojům,
a jak hrom se s nebe dolů kácí,
rázem k zemi sráží stromy silné,
tak to vojsko české mezi Uhry.
S rykem řady jejich ustupují.
Ale běda! slunce padá s nebe,
svatý prapor Čechů klesá k zemi,
mužná jeho páže usečena.
Zařičí tu z hrdel Uhrů jásot,
jako vlci ku předu se ženou,
jako vlci po beránku bílém.
Mezi Čechy svatý plane zápal,
a již ze všech stran se řady sráží,
vztýčiv otcův nejsvětější odkaz,
by ho neskvrnila ruka Uhrů.
Aj tam Lev a skvělý prapor jeho
přede všemi Uhrům pomstu nese:
„Za mnou, moji milí, za mnou k slunci!“
Tak velí svým mužům. Slovu jeho
mračno černé, z něho krupobití
bouřných mečů na Uhry se sype,
39
zimu nese na ty jejich údy,
mráz roznáší do těch jejich srdcí,
a Jaroslav v jedné ruce prapor,
v druhé meč doráží na Štěpána.
„Hoj, ty králi černý, já jsem panoš
v Čechách jenom z prachu narozený,
však mám dobrou ocel, urozenou:
holubice krev chce orla píti!“
V pravo Uher, v levo Uher klesá,
třetí rána hráli meč vyrazí,
čtvrtou raněn Štěpán k zemi padá.
Uhři vztekem černí přiskočili,
odnesli si rychle králeviče,
Uhři Jaroslava obklopili,
ze všech stran na něho břitké meče.
V tom Lev prapor Vácslava svatého
vysoko nad hlavou k nebi vztýčil,
a ten prapor zase jako slunce,
od něhož ty hvězdy světlo berou.
Strach vyráží děsný nářek z prsou,
strach je žene k řece nazpět, domů,
a Jaroslav ještě mezi nimi;
prapor jeho zdvihl panoš jiný.
Češi radost ve vítězných zracích,
Češi jásot v srdci bohumilém
ku řece za nimi pospíchají.
40
Bouří řeka, nese zkázu,
Uher za Uhrem v ní mizí,
lehké Uhrům její vlny,
těžké vlnám Uhru duše.
Neteče to voda řekou,
teče Uhrů krev červená,
helmice tou krví plavou,
dlouhé kopí staví jezy.
Rostou těla, vlny stojí,
Češi mostem bouří přes ně,
Dál a dál a v šíř se ženou,
jako mračna po nebesích. –
Po těch vlnách čtrnáct tisíc duší
odeplulo v moře nekonečné,
za vlnami dvacet tisíc duší
po nebi si hledá svoje hvězdy.
A to svaté pole, Čechů sláva,
těžce dýše pod ranami těmi,
odpočívá od horkého boje –
smrť si tam dnes lůžko vyhledala,
černá noc tam sype utišení;
nad nocí se jasné nebe klene. –
41
V.
PĚVEC.
Stojí skála, na ní růže kvetla,
krásná růže, chlouba tvůrce svého,
a k té růži zalétával slavík;
každé ráno on ji pozdravoval,
každý večer pěl jí píseň lásky
a kdy zaletěl od ní do háje,
dívala se za ním do daleka.
Ale ach! teď povadla jí krása,
vymřely ty sladkých písní zvuky,
nevrátil se více z háje slavík –
byla bouře, snad ho zachvátila.
Všecky květy velký svátek slaví,
a ta růže – opuštěna truchlí.
Nerozjeli se po vlastech Uhři,
ale vrátili se voje české,
[42]
na těch zbraních nesli svoji slávu,
na praporu svatém lásku boží
a svatého Vácslava ochranu.
Jako v slzách deštných na květinách
po bouři se dítky slunce lesknou,
tak se jiskří radost tisícerá
ve vítězných očích vlasti celé.
Slavně Čechů hory k nebi hledí,
velebně ty vlny české hučí,
ale svatě rozléhá se píseň,
která nese díky Hospodinu;
celá země slaví velký svátek.
Rozešli se z družin hrdinové,
otec, matka syny objímají,
a kdo marně rozpínal své rámě
po mileném synu, otci, bratru,
nenaříká, klesá na kolena,
objímá tu svatou vlasti půdu
a jen slovo šepce: „Nesmrtelnosť.“
I pan Lev se z boje domů vrací,
smutně prapor jeho k hradu vlaje,
nepozdravil z dáli svoji paní.
Smutný koník stojí na nádvoří,
nedrží mu uzdu pěkný panoš,
a ten tichý hrad jak beze duše
vidí, že je otec beze syna,
a ta panna krásná beze srdce.
43
Když se srdce láskou rozplakalo,
ach, tu samo stojí v světě šírém,
jeho bolu nikdo nerozumí,
a tu hledá útěchu svou v nebi:
vysoko a daleko je nebe –
a to srdce z půl se cesty vrací,
na své milé zemi odpočívá;
každé dítko země jaroplodné,
když po ránu slzami se šatí,
srdci tomu věrnou přítelkyní.
Stojí, stojí růže, pěkná, plná,
v jejím květu bohaté jsou slzy,
slzy bolu, – včera byl den parný. –
Růže krásná, panna lepotvárná,
dívá se na opuštěné srdce,
bolesť cítí nad tou jeho ztrátou,
slzu nad ní roní žalostivou.
Slza lásky perla srdce ctného.
Nevrátil se jinoch milovaný,
zhynul v boji, bílou duši ztratil.
Ach ta hlava jeho osečena,
a ty zlaté vlasy pováleny,
a ta ústa něma, skrvácena,
co tak pěkně zpívala o lásce!
Černá smrť té dívce záviděla. –
Smutnou vidí starý hradu strážce;
nepláče on pro dobrého syna,
44
on zachránil Čechů bílý prapor,
on poranil krále Uherského –
matka vlasť si reka vychovala.
„Paní moje, dobrá paní,
smutné je to srdce tvoje,
jako květina v podzimku,
kalné je to oko tvoje,
jako nebe rozplakané,
jako mraky tvoje líce.
Neplač pro ty, kteří v boji padli,
sama jsi to krásné slovo řekla:
ti v té vlasti, které bojovali,
jestli padnou, také věčně žijí.“
„Nemluv tak, ty srdce mi rozrýváš
slovy, která mluvila jsem sama;
člověk v myšlénkách je velikánem,
ale slabochem je v skutečnosti,
potud věří, pokud v štěstí doufá;
než kdy osud naději mu sklame,
pevná víra voda rychlotoká.
Vítězi jsem chtěla věnce víti
kolem skrání na ty vlasy zlaté,
a teď jako ve snu pohřížena
roním slzy na neznámém hrobě:
bezedná jak moře bolesť moje!
Ach ve ztrátu duše milované,
45
která shasla nám ve světa dáli,
nešťastni jak neradi věříme!
vidíme ji všude kolem sebe,
a přec nikde, nikde pro nás není!“
Řekla dívka, a to modré oko
důvěrně se k nebi zadívalo,
a v tom nebi, a v tom oku modrém
naděje napsala mezi bolem
slovo těšné: „Snad se ještě vrátí!“ –
Pomalu ten čas v bolestech kráčí,
věčností jest naději nejisté,
a čím dál se línou chůzí bere,
tím víc srdce ve svou ztrátu věří.
Dni a měsíce tak pominuli,
darmo doufala ta dívka v bolu,
nevrátil se jinoch milovaný.
Vadne růže, něžnou hlavu kloní,
jako stín po hradě dívka chodí,
beze slova, jen s myšlénkou v duši:
svět jí hrobem, v kterém žíti musí.
A ten Lev, ten její otec dobrý,
vidí dceru smutnou, zmírající,
vidí bez života svadlé tváře,
které v květu byly pýchou jeho,
vidí bez ohně ty oči krásné,
46
které starce jindy těšívaly,
rmoutí svoje srdce starostlivé:
„Dcero moje, dcero milá,
proč pak jsi se zarmoutila?
snad ti láska srdce trápí?
snad ti zemřel milý v boji?“
„Pověz ty mi, otče milý,
je-li duše nesmrtelná,
sejdou-li se tamo zase,
kdož se tady milovali?“
Smutný otec slyší dcery slovo,
rozvažuje, šedou kyne hlavou,
tuší něco, ale pravdy neví.
Kdyby věděl, co ji rozbolelo,
lék by hledal v šírošírém světě,
a by věděl, co tu duši dobrou
z bolestí by zase uzdravilo,
dal by za to své otcovské srdce.
Otec, matka když nám umírají,
zadržet chce nářek duši plachou,
srdce prosí: „Ach neumírejte!“
ale stěší se po smrti bohem.
Však kdy šedinám umírá dítě,
jako poupě mrazem ovanuté,
celý život sotva započatý
47
bez útěchy do hrobu se klade –
srdce otce, matky bez naděje:
smutná svatba, smutná na hřbitově! –
***
Co se dnes ten hrad tak obdivuje,
jak by viděl divné věci nové?
Sjeli se tam rytíři a páni,
Lev je pozval ku hrám odvážlivým,
aby tichý hrad rozveselili,
bolu dceři pohřeb vystrojili.
Dívala se dcera na ty muže,
jak udatně spolu zápasili,
a kdy ze všech vítěz nejstatnější
přišel k ní si pro kytici krásnou,
dívala se němě do daleka.
Starobylá hradu síň se skvěje,
po stěnách ti rodu velikáni
dívají se na stůl veleskvostný;
kolem stolu mužné tváře kvetou,
na těch tvářích veselosť si hraje,
víno ji rozlévá po všech údech,
jenom děva sama nevesela;
nesměje se srdce nade hrobem.
Slyš, co to? a v sále mrtvé ticho,
po vzduchu sem pluje tichá píseň,
čistá jako pramen stříbropěnný,
48
když ze skály mezi květem plyne,
jemná jako vánek za večera,
když u šeru skrytě růži líbá,
milostná jak první lásky touha.
Číši v ruce páni poslouchají,
a to dívčí oko v dáli sálá
ohněm blesku se životem novým,
a na tváři jako přede sluncem
rozletl se růžový červánek,
a v tom srdci vzbouřila se touha. –
Dozněla již, dozněla ta, píseň,
a ti páni ještě poslouchají,
jakby zněly zvuky nekonečně,
po síni radostné udivení.
„Hoj! ta píseň krásně k uchu zněla,
přinesl ji pěvec zasvěcený,
nechať rozkošné ty zvuky svoje
zde nám k srdci pěje v síni slavné!“
Řekl Lev a rychle panoš běžel,
s ním se vrátil pěvec šedovlasý,
vážným krokem šel do síně slavné.
„Zdráv buď, Lve hrdino, s dcerou krásnou
zdrávi všichni páni i rytíři
v sboru slavném za posvátným stolem.
Já jsem pěvec boží, vyvolený,
pěvec český, písní nesmrtelných,
49
pěju lásku dívkám roztouženým,
pěju rekovnost do srdce mužům,
za láskou jen putuju po vlastech,
kde je láska, tam je domov pěvců!“
A již sáhl do strun vyvolených,
zrakem jakby v nebi četl píseň:
„Smrt se s junem zasnoubila,
odvedla ho do svých hradů,
láska nad ním zaplakala
píseň pohřební.
A z té půdy, zalívané
slzou opuštěné lásky,
na tom hrobě povyrostla
růže červená.
A ta růže každé ráno,
každý večer slzy roní,
a ta panna oplakává
lásku ubohou.“
Krásně stařec píseň lásky zpíval,
jakby oheň jarý plál mu srdcem,
a pan Lev se na svou dceru dívá:
„Jeť krásná, pěvče, píseň tvá,
a do srdce nám mluví,
50
však o hrdinách zazpívej,
co vítězili v boji.“
Pěvec vidí dceru jeho smutnou,
čte jí v oku o bolestech srdce,
ze srdce jí zpívá, píseň novou:
„Byl rytíř, slavný hrdina,
a dceru měl on krásnou,
do té se panoš zadíval,
hoch s duchem, tváří jasnou.
Král kázal vstáti do boje,
svoji se rozloučili,
a panoš v seči krvavé
zachránil prapor bílý,
a sama krále nepřátel
ta ruka jeho sklála,
však když se domů vrátili,
tu dívka zaplakala.
Než nezahynul hrdina,
po roce zas se vrátil,
a král mu chrabrost hrdinnou
rytířským mečem splatil!“
Slavně rekovná ta píseň zněla,
jak by stařec sám o sobě zpíval;
51
poslední zvuk rozlehl se síní,
rozhovořil pány o chrabrosti,
zastavil se u dívčina srdce.
Její oko v naději se koupá,
utkvělo na zázračných těch ústech,
co jí písní duši oživila,
jejím srdcem divná pověsť šumí.
Starý otec vidí dceru žíti:
„Kdo to byl? pověz nám jméno reka,
ať ho všickni sborem oslavujem,
odměním se ti za pověsť pěknou
bohatě i já i dcera moje,
žádej sám, tvá píseň se jí líbí!“
Ale aj! varyto pěvci skleslo,
dlouhý háv se po těle mu svezl,
šedý vous a šedé vlasy jeho
jako sníh pod sluncem se roztály –
rytíř mladý se zlatými vlasy,
s mužným čelem, s okem jako jiskra
po síni zachřestil ostruhama,
Lvu a všem roznesl udivení.
„Pane můj! což neznáš Jaroslava?
Nezahynul jsem v krvavé seči,
Bůh své syny všude opatruje,
ale stržen s Uhry do útěku
v pravo v levo jsem je mečem plašil,
jediný, jim celé vojsko české;
52
strach jim třásl údy zbabělými,
strach smrtelný tmou jim oči přikryl,
a když slavně pominula bouře,
byl jsem sám daleko za Moravou;
darmo hledal jsem tvůj prapor slavný,
bloudil, těkal kraji neznámými,
mne nikdo a já nikoho neznal;
mnohý čin, tam dříve neslýchaný,
dokázal jsem ocelí svou českou, –
štítem prázdným beze všeho erbu.
Pěkný byl to život; v noci jasné
bloudíval jsem po tom světě tichém,
přemýšlel o drahé svojí vlasti,
zpíval srdci svému písně lásky,
ve dne pak jsem chodil za hrdinstvím.
Jednou v noci černé, zamračené
spěchám lesem, bych se bouři ukryl,
a tu slyším z dáli dívčí nářek.
Hlas mě vedl, – byltě meč můj dobrý –
a když cestou po vysoké skále
k hradu vedli mě mé kroky spěšné,
vidím muže s dívkou ubíhati,
kterou pevně drží v černých rukou.
Zastavím loupežné kroky jeho:
„Jsi-li muž, jenž ctí vyzvání zbraně,
vrať tu dívku otci nebohému,
neb se nevyhýbej zbrani mojí!“
Úzká byla pěšina po skále,
53
v pravo, v levo dolů srázy silné,
a tak vrah jiného neměl zbytí:
divokým zajiskřil ve tmě zrakem,
neměl k boji meče rytířského,
ale dýkou hnal se po mých prsou.
„„Aj tys Uher!““ zvolám, a již meč můj
v půli přeťal ruku vražedlnou,
a ta šelma klesla beze zbraně.
Skokem objal jsem tu dívku bílou,
z tvrdé ruky vraha úskočného,
obvázal mu těžkou jeho ránu,
a do hradu nesl zachráněnou.
Všickni ze sna dívali se na mne,mne.
Dívka, dcera pána uherského,
který přední byl v milosti krále
pro svůj um a pro svou dceru krásnou,
od jiného byla unášena.
Ptali se mne, dávali mi peněz,
rozhlásili čin můj po krajině,
dovedli mne také přede krále –
a já nechtěl peněz ani statků,
ani cti, které mi podávali,
toužil jsem jen po své milé vlasti.
„„Nejsem rytíř, ale co jsem konal,
to nám Čechům srdce kázat velí,
ctnost se u nás neodplací zlatem!““
Divili se tomu všickni Uhři.
Potom za čin můj mne pochválili,
54
cestu do Čech mých mi ukázali,
a král Uhrů s listem plným vděku
poslal mě ku králi Otakaru,
který věděl o mých činech v boji,
tys mu jich, ó pane! nezamlčel.
Ostatní ti pověděla píseň,
víš, proč přišel pěvec šedovlasý!
Pomni, pane můj, cos pěvci slíbil,
zdaž to slovo pána šlechetného
důvěrou smí být i Jaroslavu?“ –
Starý Lev se dívá na svou dceru,
jasno je mu pod šedými vlasy:
ona hlavu kloní uzardělá,
tolik slasti, v bolu překvapení,
neví, jestli sní, či pravdu vidí.
Otec vidí, ten že dceři bohem,
a to srdce přimlouvá se za něj;
„Zdráv buď, synu, panoši rekovný!“
a ten sbor těch pánův opakuje:
„Zdráv buď, náš rytíři, Jaroslave!“
Zazvonili o stůl číše prázdné,
k srdci tiskne Lev chrabrého juna.
Po něm všickni muži kolem stolu,
a kdy s dvornou tváří rozohněnou
zastavil se u té dcery krásné,
kytici mu dala od svých ňader.
A ten otec jeho jako dítě. –
55
Pod skalou zas kvete růže,
slavík jí tam pěje písně,
snubné písně z večera;
zavzněl hlahol ode hradu,
rozlehl se po všem kraji,
hrad se halil v roucho slavnostní. –
E: dp + až + av; 2002
56