Horníkův kutenských starodávní modlitba Pána Boha za požehnání Hor žádajících (1801)

František Jan Vavák

Horníkův Kuttenských starodávní modlitba Pána Boha za požehnání Hor žádajícých.
báseň bez názvu

Horníkův Kuttenských
starodávní modlitba
Pána Boha za požehnání Hor
žádajícých.
V píseň uvedená od Františka Vávaka Spolukverka Kuttnohorského. Roku 1801.
[1] Zpívá se jako: Nebe, země vypravuj, &c.

1. Před tebou se klaníme, O Bože na výsosti! Tě srdcem, usty ctíme S horlivou duvěrnosti: Před tebou se koříme, Za tvé dary prosyme, Slyš milé naše toužení,toužení Pro Krystovo zasloužení. 2. Ans svou všemohoucnosti Ráčil všecko stvoříti, Y vzácných kovů množství V střevách země složíti: By sloužili k dobrému,dobrému Pokolení lidskému, Tvá dustojnost, moc a sýla,sýla Aby od nás ctěná byla. 3. NEbe nám vypravuje Tvou slávu každodeně, Že plná jest zjevuje Tvé slávi take země, Chléb nám rodí v rovynách, Drahé kovy v dolinách, [2] Všudy jest plno tvé sláví A každý tvor tebe chváli. 4. PROzřetelnost tvá Božská, Ač ráda rozmnožuje, Však když zroste zlost lidská, Tuť zase umenšuje: Kde se nectí tvá sláva, Víra a ctnost přestává, Tam svou slávu nezjevuješ, Y svých darů umenšuješ. 5. SLAVU svou jsy ohlásyl,ohlásyl Před léty v zemi naši, Když jsy v ní stříbra nasyl, Že rostlo jako klasy: Nim jsy národ oslavil, Jenž tebe ctil a chválil, A když přestal tebe ctíti, Ráčils všeho umenšiti. 6. Tu stříbra umenšenost Až dosavád vidime, Protož za rozmnoženost Tebe Pane prosyme! Neb máš vždy všeho dosti, Skloň se k nám svou milosti, [3] A požehnej naše hory, Učiň nám odplatné štoli. a) 7. Velice lítujeme, Že jsme tebe hněvali, Osobně y veřejně Na tvou vuli nedbali: Přestali jsme ctít tebe, Chtíce mit čest pro sebe, Zavrhli lásky společnost, Tobě činili nevděčnost. 8. OUmysli srdečnými Bože k tobě voláme! Odpusť nám naše vynyvyny, Odpusť Pane! žádáme: O smiluj se nad námi! A uděl požehnání,požehnání Našim horám a dolinám, Starým, y novým hlubinám. 9. OBDAŘ dobrými kovy Rudy nyní zjevené, b) ——— a) Proražené pod zemi pruchodišťata. b) Roku 1800 dne 16 ČervnaČervna, kde se ještě nikdy nepavovalonepavovalo, zaražené. [4] A vysuš staré doli Vodami zapěněné: Ať se zase rozmahá,rozmahá Z tvých Božských darů sláva, Přispoř štance a) nákladníkům, Žehnej práce všem dělníkům. 10. HOjnostHOjnost, kterou viděli Někdy naši předkove, V zlatě, stříbře a mědí Ta jest ještě při tobě: Ještě ruka tvá žehná, Což rozum lidský nezná, Ještě dává milujicým, Ještě žehná pracujicým. 11. RUdy naše a kýzy, b) Které nyní těžime, Učiň, ať nám nemízy, A o kterých nevíme: Klufty, c) pecky,pecky d) dej znáti, ——— a) Plat a mzda horníčná. b) Rozličné rudy dle svých proměn tak nazvané. c) Žíli stříbrné. d) Uzle rudy k dobývání těžké. [5] A šťastně šorfovati, a) Umprochy,Umprochy b) okazuj dále, Nedopusť vodu na tále,tále. c) 12. KUkusy d) a třicátý,třicátý e) V vortech f) v počtu rozmnožuj, A švuby g) jedovatýjedovatý, Vlky, h) žumpí,žumpí i) zamezuj, Dej rozum a chuť k dílu, Popřej zdravi a sýlu,sýlu ——— a) Nových dolů po kluftě hledati. b) Rudní klufty a prameny, po nichžto se dělá. c) Jistý díli vortu, štol y dolů. d) Kukus jest čtvrtý díl jedné třicáty. e) Třicátá,Třicátá jest jistý díl vortu, čtyry kukusy držicý, a podle těch náklad horní se zbírá. f) Vort,Vort jest místo v dole, kde se ruda seká, a dělí se na 32 díli, a ty slovou Třicátý; každá pak Třicátá drží čtyry kukusy, jakž vejšvejš. d) g) V dolich jedovaté puchy a páry. h) Jámi v dolich na nejhlubčím místě pro zbíhání vod. i) Tolikež takové neodplatné jámi, z nichž se vody vyvažovat museji. [6] Všem horníkům, nákladníkům, Ouředníkům a dělníkům. 13. Tovaryšstvo zpojené,zpojené Zdržuj v pravé svornosti, Tmu, spoury ať rozžené,rozžené Láska s dobročinosti: Pane! Pane uslyš nás! Příjmi sjednocený hlas, Příjmi slíbí a obětí, Příjmi Otče! od svých děti. 24.14. NAUč nás všecky stejně, Tvou Božskou vuli znáti, Spravedlivě a věrně,věrně V svém povolání státi: Zruš nevěru, vlívej ctnost, Tvá čest ať má všudy zrost, A někdy dej nám společně, Tebe ctít, milovat věčně. AMEN.
E: av; 2002 [7]

Bibliografické údaje

Nakladatel: neuveden

Místo: neuvedeno

Vydání: [1.]

Počet stran: [8]

Horníkův kutenských starodávní modlitba Pána Boha za požehnání Hor žádajících je podepsána František Vávak. Je vytištěna švabachem (všechny verše začínají verzálou, po c-, s-, z- a ve spojce i ponecháváme ypsilon); na části veršů, kde se objevuje latinka, odkazujeme v komentáři. Stránkové kustody rušíme. Tato Vavákova píseň patří k nejstarším titulům přítomné edice a jako taková s sebou nese řadu sporných míst. Stáří textu se nejvýrazněji projevuje v hláskové kvantitě, v níž je velmi těžké odlišit tiskové chyby od záměrných odchylek. V některých případech může být vodítkem opakovaný výskyt slova (prosyme, příjmi), jindy rým (s. [2], ř. 13 a 15: Ráčil všecko stvoříti, /.../ V střevách země složíti:), avšak ani na tuto pomůcku se nemůžeme plně spolehnout (např. s. [3], ř. 1 a 2: Všudy jest plno tvé sláví / A každý tvor tebe chváli.). Vzhledem k velké rozkolísanosti tedy respektujeme kvantitu bez výjimky, připouštíme však, že se za ní může skrývat i několik tiskových chyb. V kvalitě hlásek evidujeme jen nemnoho odlišností od současného jazyka (na nejhlubčím místě). Málo odchylek od současného jazykového úzu zaznamenáváme též v distribuci s- a z- i s- (z-) místo vz- v předponách (zpojené; spoury, zroste). Ani zde do textu nezasahujeme. Šetříme dále zdvojené -tt- (ve slovech Kuttenských, Kuttnohorského ad.), jednoduché -n- (dobročinosti, každodeně) a velké počáteční písmeno v adjektivech utvořených od jmen vlastních (Kuttnohorského), dále od substantiv, v nichž je velké písmeno například vyjádřením úcty (Božská), nebo ve slovech, kde je jeho užití v souladu s dobovou normou (Června). Na další pravopisné jevy (např. na chybný pravopis i - y ve slovech Krystovo, slávi) upozorňujeme v komentáři. V interpunkci odstraňujeme nadbytečnou čárku ve větě jednoduché, nejčastěji na konci verše (s. [5], ř. 3-4: Ať se zase rozmahá / Z tvých Božských darů sláva,), nebo naopak doplňujeme čárku v souvětí, například před větou vedlejší (s. [6], ř. 8: Hojnost, kterou viděli). Nevstupujeme však do nejednotného oddělování vokativu, infinitivu (s. [7], ř. 3-2 zdola: A někdy dej nám společně, / Tebe ctít, milovat věčně.) ani do interpunkce před slučovací spojkou a, i (y). Další postupy charakteristické pro interpunkci na počátku 19. století se v textu pro jeho krátkost neprojevují. Originál následujeme také v psaní malého písmena po vykřičníku, který neukončuje větný celek (s. [5], ř. 16: Odpusť Pane! žádáme:).