Je dílo dokonáno, sen tvých Otců!
sem svaté Křižmo, stigma poslední –
a věže zdvihly se, plát do všech konců:
Národe, volný, jásej tomu dni,
diadém vsazen na tvé hrdé čelo,
celou se zemí světlo rozletělo.
Tak strmí v azurové nebe skvoucí,
závoje nad ním bílých oblaků,
jak snesen anděly v zem, náruč stroucí,
milostí nebes roven zázraku;
v tvou půdu navždy zasadil svou patu
Hrad mystický, tvůj, roven Monsalvatu.
Teď Bůh tvůj přebývá zas ve tvém středu,
tvrz tvoje, hradba nedobytná, štít,
dlaň k tobě štědrou, lásku ve pohledu,
jak Israeli chce ti asyl být;
už první obět kouří k výši v plese,
v oblaku jejímž svatý Graal se snese.
V ráz pilíře jak palem pně se vzpjaly,
oblouky klenby korun jich jsou spleť,
v barevných oknech duhy rozkvétaly,
zdí zastíraly mosaikou šeď;
jak život proběhl by pod tělesem
a prostor plnil tajemným svým plesem.
Co venku obepjal úž dómu stěny
les fial, po věžích se vzpínal výš,
rozkvétal křížem, a jak pod rameny
gigantů pozvedal by klenby tíž,
oblouků vzdušných kruh se o ně vzpínal
nad věncem kaplí, jenž dóm obestíral.
Střech chrliči pak níž se nahýbali
zdiveným zrakem, zrůdní, do davu,
modlitby zvonů křídla rozepjaly,
vykřikly „Hossana“ dni k pozdravu;
národa pomník, věků slavné dílo,
paprsků ohněm slunce žhavé křtilo.
Je dílo dokonáno! v čas se zvedli
Matyáš, Petr, Mistři, z hrobů svých,
by myšlenku svou naplněnu shlédli,
vavříny slávy zbledlých na skráních;
sen pokojný teď teprv obejme je
tu v stínu kamenné jich epopeje. –
Jde oddech chrámem; rakví granit puká,
stín světlý z nich se zevšad pozvedá:
hle, Václav Svatý, Karel, Jan z Pomuka
a knížat řada zářiti se zdá,
Dědici země a tvrz naše pevná,
pro věky naše naděj nesmrtelná!
Ó Václave, ty úsvite náš smavý,
království kameni ty úhelný!
ó Karle, Otče, tvůrce naší slávy,
hle, tvoje dílo, stánek tajemný!
ó Jene, knězi, symbole náš svatý,
naděje paprsku nám ve tmách vzňatý!
Vy slavná knížata, jež hrob tu druží,
teď ve cti spočinete prostřed nás,
v národa citech jako v ložích z růží,
svobody jeho v hrob vám padá jas;
volnosti jeho vy jste svatou stráží,
kde kleká v zanícení na zápraží! – –
Ó Týne mystický, náš Monsalvate,
hlas lásky důvěrné, hle, z celých Čech
dnes k tobě letí, zanícení svaté;
náš svatý Graal už spočinul v tvých zdech
ó Slunce Čech, s těch svatých Hradu strání
nech proudit v celou zem své požehnání!