Ó první vzněty! sladcí snové!
Zrak patří snivé do dálky...
To všecko štěstí, mládí slove –
a v duši voní fialky.
Pak mocná touha opojivá
nás láká v noci do stínu,
kde světlušek pln sladce kývá,
syt vůní kalich jasmínu.
A brzy najde ruku ruka
ve sladkobolném záchvatu,
co nad hlavou nám tiše puká,
v své vůni mře květ akátu.
Co obsáhnouti srdce může,
vše rány jeho zjítřené,
to vše nám vykvete jak růže
tak sladce, temně plamenné!
A sebevědom vkročíš v žití,
zříš v jeho rej i do hnusu, –
pln ostnů na tebe se řítí
krvavý kalich kaktusu.
Je po illusích. Vážíš v dlani
to pýří krásných přízraků,
jež vtěleno se k tobě sklání
tu v pampelišce, v bodláku.
A změříš klidně všecko v duši
až ve závratnou hlubinu,
kde kynou v resignace hluši
stříbrné květy leknínu.
Co zbude ještě: Třásti pouty,
v své duši beznaděj a strach –
tu hořkost zvolna s lístků routy
se vkrádá v duši v samotách.
Pak všecko zvadne. Samé hroby
ční podél cesty, kudy’s šel,
kde plný nehynoucí zdoby
svůj kalich zvedá asfodel.
Ó květe mrtvých! Věčna květe,
mne nepřekvapíš, všeho cíl,
já z břehů, kde se vlní Lethe,
tě dávno již v hruď přesadil!