Déšť mohutný se včera snes’
na šerý hvozd v půlnoční chvíli;
jej uvítala stromů směs.
Ti staří obři, šum a ples,
jej v náručí svém zachytili!
A z rána když jsem vysel v hvozd,
jak první svity zory bleskly,
byl blankyt chmur a mraků prost,
kdes volal doupnák, jinde drozd
a lupeny se svěží leskly.
A jak jsem vkročil v lesní chlad
a zavadil jen o haluze,
sta kapek, perel vodopád,
se lilo s větví napořád;
jak v pohádce to byla chůze.
Co starých obrů zachyt’ sněm,
to druhým deštěm s větví, suků
jak kříšťálů tříšť teklo sem
na skráň mou, v knihu, stezky lem,
ve šumném čaruplném zvuku.
Však nebyl to déšť původní,
jenž bohatě se s výše lije,
lán zprahlý rosy povodní
jenž prosytí a zúrodní –
jen chabá jeho parodie.
I děl jsem: Poesie říš
se kdys tak dědům otevřela,
jim tekla plná její číš,
a vřela celým mořem výš
v choralu větru, hromů vřela!
A řada duchů obrovských,
Valmiki, Homer, Dante chytil
těch kataraktů bouř a smích;
jak staré stromy pili z nich!
Ó, tenkrát básník žil a cítil!
Ó, svatý dešti bezmezný!
Ó, třikrát blažené vy kmeny,
jimž ve koruny vítězný
pad’ bouřící a líbezný
déšť poesie rozperlený!
Po dešti cesta zbývá nám,
tříšť kapek, kterou vítr střásá,
pár drobných perel tu i tam,
jen odlesk matný v náruč tmám
té blýskavice, jíž jest krása.
Jen z druhé ruky ohlas mdlý,
směs servaných a kusých tonů
náš úděl celý, los náš zlý...
Co nutí nás, dál bychom šli,
druž opozděných epigonů?