Potulní šumaři.
Na letním bytě. Vůně, ticho, chlad.
V své myšlénky se vhroužíš milerád,
jak práce tobě půjde ráz a ráz;
tím malým Davidem zlý obr čas
jak skácen bude, než se naděješ!
Nuž rychle k dílu, pokud sám jsi, spěš!
Již kniha otevřena, péro v ruce.
V tom přede dveřmi zaznělo cos prudce,
rve uši to a trhá o závod,
zlý nesouzvuk jak střeček již mne bod’
a tónů falešných bezpoutá strž
se valí, kvíká, piští o přítrž.
Nahlédnu z okna – bludní šumaři
zde stojí v kruhu, těla komáři,
na stranu čapky v nástroje své dují
a v taktu hlavou vážně přikyvují.
To má být „Prodaná“? I k čertu jděte!
A prásknu dveřmi sytý vřavy kleté
a péro letí v kout a za ním kniha.
A nepřestanou....nepřestanou...
Mého hněvu tíha
však náhle taje zvolna v duši mojí.
Jak ty o chleba kus v zlém boji stojí,
k tvé hrají zábavě, ne jistě k svojí.
[47]
I jim to jistě rozkoš žádná není
od bytu k bytu v klarinety pískat,
dnes, zítra, ráno, večer, bez umdlení
se smyčcem ohánět a v buben třískat
a s ošumělým svitkem starých not
vybírat groš tu, tam pár starých bot.
A přesvědčeni jsou, že dobře hrají,
a šťastni, když si život vydělají.
Však básník věru ani myslitel
jich není lepší, mní, že tvoří světy,
že pot a vrásky unavených čel
svou prací stíní edenskými květy,
a zatím, lovec po pravdě a kráse,
jen ku obtížíobtíži jiným namáhá se.
I jeho koncert není vždycky ryzí
a leckdy se to přepodivně motá,
v klid občana to melodie cizí
a mnohdy mnohá vypadne též nota,
však velkopansky ždá on prominutí
a zpupně ještě dlaně v potlesk nutí.
Ať hrají! – Šumaře jsem obdaroval
a péro s knihou pro ten den již schoval.
48