VIII. CIRCE.

Jaroslav Vrchlický

VIII.
CIRCE.

[59] Circe.
Sluj pod skalami leží, je hluboká a svěží, je koberců asijských plna, jí táhne opojná vůně... U břehů kvetoucích stůně příboje dunící vlna. Tam na předhoří stála, v své božské kráse plála dne, noci Kirka dcera; tam různé vařila býlí, jímž reků zkrotí se síly, tam kouzla spřádala sterá. A co jich jelo kolem tím slaným, vlnivým polem, zde zastavil se každý, pil z číše opojných vděků, jak hled’ by v Lethejskou řeku, mok sladký samovraždy. [61] Na rouchách byssusových pak v lásky bojích nových zmdlel k ránu v teplé něze, pad’ v nové pak objímání a nevěděl opilý ani, že Charon v člunu jej veze. Tam na předhoří stála, v své božské kráse plála a Odysseus též přistal. Zlou cestou po moři schvácen byl záhy v objetí ztracen dvou loktů, los jež mu schystal. Sluj pod skalami leží, je hluboká a svěží je koberců asijských plna; na mechu lože je hladké... Je údů přimknutí sladké a sladší ňader je vlna. Dny míjely a noci, bez vlády ležel a moci, lev v klínu jejím byl dítě; plnými doušky pil něhu z úst plamenů a z boků sněhu, zapředen v kouzelné sítě. „Jak venku vichr bouří! Z vln divoce se kouří! My ňadra na ňadrech šťastni! 62 Zda slyšíš, vichr jak šílí? V tes tříská, úpí a kvílí? Co dumáš? – Obličej zjasni!“ „Jak venku vichr bouří! Z vln divoce se kouří! Zde vzduch tak opojně parný! Řev slyším proudů, skřek dravců a divoké povely plavců, tep vesel jednotvárný!“ „Zpět v moře těkáš sněním? Přehluším políbením ty bludné a svůdné zlé hlasy, ulíbám v tobě cest pudy, obepnu tělo tvé údy, lví hlavu tvou otočím vlasy!“ „Já dumám, vílo má bílá, Ty’s královskou chotí kdys byla, co s chotěm tvým se stalo? Já dumám, líbal tě Skylla, jej v obludu proměnila tvá láska – let je to málo. Dnes miláčkem tvým posud, ký zítra bude můj osud? Tys otrávila krále! Milenec, jenž přišel za ním, je netvor teď, hlasným jenž lkáním do vln řve, vyje v svém žale. 63 Ty’s zaklela mé druhy v sen zvířat těsný a tuhý, tam vedle dav jich dýchá... ten medvěd je, vlk a ten čuně... Mně zdá se, opojná vůně i mne tu v čár udýchá zticha!“ „Ty blouzníš,“ ona zase, jak zora usmívá se, „umdléváš v sladkém boji! Pij!“ – Pohár podala mu. Pil... Klesl v síť sladkých klamů... Nad mořem měsíc stojí. Sluj pod skalami leží, je hluboká a svěží, je asijských koberců plna... Od boků nymfy se zvedá rek Odysseus, loď svou hledá, je vítr přízniv i vlna. TamTam, kde se vlny rojí, tam v božské kráse své stojí a nahýma rukama lomí, zpět volá jej a láká... Loď letí letem ptáka... Naň darmo Zeva zve hromy. „Pil’s přece z mojí číše tu něhu, ohněm jež dýše, stůj! Vrať se! – Králi! Choti! 64 Ty nejsi z hlíny stvořen, rci, jaký měl’s zázračný kořen, jenž kouzla má vše krotí? Ó jmenuj kořen té síly, jenž zmoh’ mé čáry, mé býlí!...býlí!...“ Vln tmavá třásla se lícha... On přes ně vrhl ji v dáli: „Kořen, jejž čár neošálí, má mužná byla pýcha!“ Sluj pod skalami leží, je hluboká a svěží, je asijských koberců plna, tam Circe šílí, se vzteká a na novou oběť čeká, již přinese zítra jí vlna... 65

Kniha Bozi a lidé (1899)
Autor Jaroslav Vrchlický