Jindy a nyní.
Dřív básník jun byl olympické krásy,
snět vavřínu mu tkala zlaté vlasy,
krok nohy jakby okřídlen se šinul,
z úst jako med se hovor sladký linul.
Dlel na vsi rád, však raděj’ v hloubi lesa,
byl při vinobraní, kde mládež plesá,
a na zápraží došky kryté chaty
rád hladil vlásky dětí, divně jatý
byl starců zkazkou i pasáka písní.
Co tkají v hvězdách osudové přísní.přísní,
on v nocích lovil nedočkavým uchem,
byl vzrušen ptáka zpěvem, listí ruchem,
vln šeptem, v hromu slyšel on hlas boha.
Po kráse touha a po dobru vloha
jak perly spaly v jeho ducha škebli
a skřivánčí jak hnízdo mezi stébly,
tak tajila se láska v jeho hrudi
k všem, kdož tu trpí, kdož tu bídní.bídní, chudí.
Čím stal se nyní dlouhých časů změnou?
Kdys uličkou jdu města opuštěnou,
pokoutní krčma kde jen vchod jí hlídá,
kde v kalu peleší jen hřích a bída,
kde zdi jsou plny skvrn, kde vlhkost stéká
ve kalných slzách, v stínu vraždu čeká.
43
Tam uzřel muže jsem na zádech s nůší,
jak shrben k zemi klopotně se kruší,
by ze smetiště, které v koutě stálo,
cos vyhrabal, co šerem divně plálo
jak střepy skla, podvazků ženských přeska,
jak papír zmačkaný a kytka, dneska
již oknem vyhodila tanečnice,
když novou dostala... Muž víc a více
hloub hrabal, zdali našel, nevím; ztmělý
byl večer, lampy se juž mlhou chvěly
jak rudé slzy, kroky stráže v dáli
se vlhkou dlažbou temně rozléhaly,
když po nábřeží kol bezlistých stromů
šel s novým lidským dokumentem domů.
44