Mozek a srdce.
Posluchačstva hasnou kroky
chodbou dlouhou, ticho kolem;
posledního světla toky
nad podlouhlým chví se stolem,
kde na každém rohu miska,
v jedné mozek, srdce v druhé.
A co světlo okny blýská
v prázdné síni anatoma,
mystickýma duchů rtoma
chystaly se k hádce tuhé,
dvě ty hmoty; jaký div!
oživnuly mrtvy dřív.
V jedné misce hmota šedá
plna žilek, spirál plna
začne kypěti, se zvedá,
v druhé rovněž jak by vlna
čerstvé krve spěla zase
hmotou, která tmí se nachem,
jak by jiskra žití v mase
vychladlém se rozdoutnala,
hmota jak by láskou vzplála
a se třásla touhou, strachem
jako dřív, než hyb a ruch
zastavil jí mroucí duch.
60
„Bídné srdce,“ z hmoty mozku
hrdě se to neslo síní,
„klidně patřím na tvou trosku,
světa pánem já jsem nyní!
Jako automat teď bije
tepna tvá ve ňadrech lidských;
co tvá všecka poesie,
co tvé touhy i tvé vzdychy,
co tvé naděje a smíchy?
V bojích, větších, gigantických
mozek lidský vítěz teď;
kde máš na to odpověď?
Dosti dlouho srdce podlé
ty jsi světem, lidmi vládlo,
lásce, jediné své modle,
šíleně vše v podnož kladlo,
co duch chodil po žebrotě
halen v dumy a snů chmuru,
skřivanem tys v sladké notě
pod krunýři, pod sametem
zdobilo se sterým květem
v lichocení trubadourů,
jak bys všehomíra střed,
křídlo ducha, jas a vzlet.
Zatím já se v tiché práci
v kolébku myšlének změnil,
v jejichž bludišti se ztrácí
duch, jejž příval pochyb změnil;
vynašel jsem všecky bohy,
v stát a obec lidstvo sdružil,
zbystřil spící ve mně vlohy,
61
našel oheň, spoutal vody,
spojil srázy, přešel brody,
svaly prací v ocel vzpružil,
chytil blesk, než k zemi spad’
Hesperidských ze zahrad.
Zneuznán jak mnich v své celi,
vpředen pavoukem v své sítě,
zkoumal jsem pud každý, ztmělý,
jímž se starec chvěl i dítě,
přírodě, jež zubr divý
řítila se na mne k boji,
sáh’ jsem v kštici hrubé hřívy,
přezvědu kruh nozdrou protáh’,
různý život v prvků hmotách
vážil umu váhou svojí,
v ňadru ryl jí, k srdci sáh’
pro drahokam v hlubinách.
Ze tmy dolů, z šachet studny
výš mne lákala zář hvězdná,
a já rychle v povzlet bludný
křídlo svoje pozved’ z bezdna.
Slunce zastavil a zemi,
určil pochod s hvězdic druží,
mlžin plul jsem ručejemi,
abych se tam s Bohem setkal,
sny, jež před věky jsem vetkal
v empyrea zářnou růži,
směle rozdrtil jsem zas,
před věčnem se nezatřás’.
62
Co ty srdce v slasti lásky
věků poutí jsi se třáslo,
pokrytství já trhal masky,
křísil světlo, kde jen haslo.
Tobě písně, tobě růže,
tobě hudba sladkodechá,
mně jen drsný úděl muže,
který přemítá a badá,
v potu, dumě mře a strádá,
mně žalářních stonů echa,
skřipce, koly, kleští směs,
Torquemada, Arbuez!
Hrdě nyní říci mohu:
Já jsem dějinami světa!
Já jsem stvořitel všech bohů
i všech ďáblů, po vše léta
pokroků jsem pevnou osou,
já tkám věčné lidstva dráma,
rty všem vlažím pravdy rosou,
bořím, abych stavěl znova,
palice jsem titánova,
kterou sdružen Zev i Bráma!
Života jsem velký div,
myslím a chci: Vesmír živ!“
Odpovědít srdce chtělo.
Pod okny v tom dole v sadu,
kde se lilku loubí tmělo
plné vůně, plné chladu,
zapěl sladký šept a známý
63
v šelest listů, v ptačí pění
van spěl stromů korunami,
cos jak stajený smích hrálo,
jiskřilo a jen se smálo,
sladký ševel – políbení!
Srdce stichlo; zvuk ten hned
postačil mu za odvet.
64