Tak půjdem spolu...
Tak půjdem spolu hloub a hloub vždy dále.
Já, Prometheus na života skále,
ty, blankyt nad ním, s něhož slitování
nad trpícím svůj hvězdnatý plášť sklání;
47
já vetchý člun, ty maják ve vln tísni,
já tmavý hrob, ty nad ním skřivan s písní!
Z dna propasti než zoufalství sup šedý
mne v srdce ťal, já zvolal naposledy
ne o soucit, jen s výčitkou a vzdorem,
a v moji noc ty sjelas meteorem,
květ vdechla skalám, zaplašila stíny,
až smír vzplál sluncem nad propast mé viny.
Já krůpěj chtělchtěl, a dostal celé moře,
já paprsk chtělchtěl, a oblévá mne zoře,
já hněvy sil, žnu věčné odpuštění.
Čím jsou mé zpěvy, zápasy a snění,
svit naděje i mračno budoucnosti
v tu propasť lásky, již tvé srdce hostí?
Víš, jak spí kondor? V oblacích, kde zřídla
má rudý blesk, on roztáhne svá křídla
a oblit světlem, živlů ve zápase
na vlastních křídlech spící kolébá se.
Tys peruť má! jdu k slunci a tou poutí
smím též na vlastním křídle spočinouti,
nechť zničení blesk perutí mně svítí...
Ty neseš mne, ty chceš, já musím žíti!
48