Illuse.
Byl plný salon; v jeho pestrém víru
kde utkvět zrakem? Náhle u klavíru
jsem uzřel dívku; obrácena byla,
skráň v dlani opřenou, zrak v notách, snila.
Já pouze viděl spoustu jejích vlasů;
z nich ostatní jsem doplnil si krásu,
snad tváře ovál, jemné, dětské rysy,
v nichž s úsměvem se první duma mísí,
rtů jahodu tak nedotknutou, svěží,
a čelo, na němž klidu pablesk leží,
jak měsíce zář na mramor když svítí.
Ba dále snil jsem; celé vnitřní žitížití,
než děcko v ženu rozkvěte, sny, touhy,
vše zbájil mi ten tmavý vlas a dlouhý;
jak malíř byl jsem, který zvolna tvoří.
Já bál se, že se obrátí a sboří
ten celý svět, jejž vybájil jsem rázem;
já sklopil hlavu, upřel oči na zem,
já raděj odešelodešel, ten obraz v duši...
Ó illuse! než skutečnost vás zruší,
proč nemůžem též ze života jíti
a v jiný svět váš zářný obraz vzíti?
My stopy kroků vašich na svém čele,
zřít musíme své oklamání celé!
[63]