Ke dni 19. srpna 1874.
(J. V. SLÁDKOVI.)
Bůh poslal smrt svou k tobě, básníku;
ta v ráj tvé lásky chladnou sáhla rukou,
tu bylo ti, jak náhle slavíku,
když v hnízdo jeho ledné kroupy tlukou.
On usnul tiše v noci májové,
snil o růžích, o hvězdných nebes kráse –
teď zbuzen zírá v blesky nachové
a v jeho zpěv hlas hromu rozléhá se.
Tvůj krb je zbořen, tvá vlast v okovech,
tvá žena mrtva, tvoje mladost v sklonu,
tvé poesie trůn jest na rovech,
tvé nitro hostí nářky millionů;
ty sáhneš k srdci – tam jen trud a žal,
a sáhneš k struně – ta se divě chvěje,
a sáhneš k skráni – tam horečný pal,
a sáhneš v duši – tam led beznaděje!
Co píseň má jest v moře žalů tvých? –
Ty kdykoliv bils v poesie skálu,
vždy žití spor i zoufalosti smích
jsi zjemnil čistým zřídlem ideálů;
94
teď nevíš sám, kde vztyčiti svůj stan,
teď nevíš sám, kam zanésti své boly,
zda prchati máš myšlénkami štván,
či věčně klečet její u mrtvoly....
Zas vidím tě, jak dlíš mi po boku,
tvá hlava svislá a tvůj ret je němý,
však duše plá v tvých očí hluboku
a ohnivými vzletá perutěmi!
Kol tebe zase moře, nebesa,
kvil vln a větrů – volnosti zpěv starý,
a z dálky v temný hukot pralesa
zní světa hymnus – bouře Niagary....
Teď za sebou jsi spálil každý most
a pohrdnul jsi útrpností davu,
a v sfingy spár, jež sluje zoufalost,
jsi s usmíváním vložil svoji hlavu!
Ty snad i píseň moji hodíš v prach,
bys žil jen s bolestí svou osamělý –
a pravdu máš – jsme králi v myšlénkách
a bohy v tom jen, co jsme vytrpěli!
95