Až doma!
V žní době bloudil jsem kdys v poli,
zřel čilý chvat a práce ruch,
a trpělivé, tiché voly;
kol zpěněných úst chumáč much
jim stále lítal a je trápil.
Leč rolník se svou prací kvapil,
a nechal je a sotva pohnul rtoma:
„Dost sobě ještě odpočinou
až doma!“
A dítě v kytku pestré kvítí
si trhalo, jež rodí mez,
tu koukol, který ohněm svítí,
tu chrpu,v niž kus nebe kles’,
a s kytkou spělo k otci, matce;
leč každý děcko odbyl krátce,
je nechal stát a sotva pohnul rtoma:
„Dost ještě s tebou pohrajeme
až doma!“
Já, který v myšlének svých sporu,sporu
jsem v pole vyšel v parných žních,
když slunce haslo na obzoruobzoru,
se vracel klidný, smířen, tich.
Co mučí tě, co chtěl bys míti,
vše nech být, v dobědobě, kdy máš žíti,
dál k práci, nechť bol cuká rtoma,
dost všeho dopřeje ti osud
až doma!
114