Causerie jarní.
Když v jara úsměvu vše plesá,
kdy vyjde na slunce i kmet,
a stará hruška vedle lesa
jest jeden bílý, vonný květ,
Kdykdy stromořadí nedohledné,
kam v snivý chládek láká šer,
včel, motýlů jest plno ve dne
a milujících na večer,
Kdykdy vážka čeří povrch zřídel
se mihnouc jako žhavý bod,
a třpytné drahokamy křídel
v křišťálu jasných zhlíží vod,
Kdykdy skřivan písní zvonky hází
po modrých nebes parketách,
a z večera skrz husté mlází
jak zlato hoří silnic prach,
Kdykdy všecko jásá, kdy svět celý
jest píseň, úsměv, kouzlo, ples,
kdy v těžký brokát zlatem skvělý
i nejchudší se šatí mez:
126
Ty, jenž se zoveš duchů králem,
vstaň z těžkých dum svých, básníku,
a nebuď směšný se svým žalem,
ni vrabcivrabci, ani slavíku!
Co problémy, jež trápí ducha?
Zná jeden zákon pouze svět,
viz tuto snět, jak byla suchá
a dnes jak plane, jeden květ!
To morálka jest všeho míra,
jak přišlo to, kdo by se ptal?
Z řek vlna modrým okem zírá
a v slunci hraje nad opál.
K těm divům na zemi i v nebi,
nad nimiž stojíšstojíš, chladný host,
jest pouze lásky zapotřebí,
té v přírodě je podnes dost.
Té dost má stará jabloň ještě,
když v sladké chvíli mlčení
svých vonných květů střásá deště
na dívčích ňader vlnění!
Té dosti má kmen břízy bílý,
když, smutný soucit k životu,
se v šumné dumě k hrobu chýlí
a spáči praví: Jaro tu!
127
Tou všecko jest a nekonečné
jsou její božské poklady,
tož pošli k čertu málo vděčné
své problémy a záhady!
A zpívej pouze, miluj k tomu
a mysli, tvým že celý svět,
choď polemi a v šero stromů
se dívej dýmem cigaret!
Kruh myšlének, jenž tebe spínal,
svou písní rozbij, v lesy běž,
v tom velký dost jsi original,
když sobě stačit dovedeš!
To ovšem není rada stará –
Co nového však v přírodě?
jest stejný květ na stromech z jara
a stejné svity na vodě;
Ty za každou chceš býti cenu,cenu
v své písni nový, jediný?
Pij víno jen a líbej ženu,
v tom vše moudrosti hlubiny!
Máš pravdu též, to nové není,
to Horac děl, to Hafiz pěl,
i Anakreon v lásky snění,
jenž v samých růžích sšedivěl,
128
Ii Šalamon – Ach píseň lásky
se jednou v žití podaří,
proč nemlčel, když přišly vrásky
a pedantem byl ve stáří?
Než za svůj pot si koupit nudu,
tož raděj lehnu do trávy,
a klidně dívati se budu,
jak staví hnízda pěnkavy.
A klassické a romantické
rád nechám času k přemletí,
to věda, co v mé písni lidské,
že lehce nad proud přeletí.
Má píseň buď jen písní ptáka,
a nadšení mé náhoda,
já půjdu tam, kde v chladu láká
mne smavá v houští jahoda.
A nechám svět a nechám všecko,
ať vírem dál se otáčí!
Zřít na vše prostě jako děcko,
být člověkem – to dostačí!
1881.
129