Za hvězdných nocí.

Za hvězdných nocí.
Za hvězdných nocí my jsme sedávali, já s bábou svojí na dvoře blíž studny; za námi akacie zachvívaly se větrem, v snětích paprslek hvězd bludný. Pod námi chaty vesnické juž spaly, jen spousta střech se neurčitě tměla, psi štěkali jen chvílemi a v dáli. Noc tichým krokem ku půlnoci spěla. Juž nevím, co tu znělo z úst mé báby, zda minulosti vzpomínky, zda tuchy do budoucna? Svit vzpomínky je slabý, a beztoho by kles’ v svět bájím hluchý. Já pouze vím, že tenkrát jsem cos cítil, to bylo velké, svaté; tajuplný bol třásl mnou, jakby se náhle řítil strop nebes a mne stopil v světla vlny. Já šatu báby chyt’ se; strach můj dětský mi nedal prohlednouti k hvězdné záři, mně zdálo se, že nebes hvězdy všecky jak horké slzy hrají na mé tváři. Ó slzy nebes, co krok žitím chabý provázel svit váš dojemný a bludný, na velký myslím dvůr a na rov báby a na večery blíž té staré studny... 1882.
136