Allegorie.
Ač měl Abdul Hâtem nejkrásnější harem,
zmíral v duši svojí mystickým přec žárem.
V myšlénkách a dumách hmotou pohrdaje
proroka si kouzlil ve snu čárné ráje.
Někdy jenom skloněn nad čibuku vůní
seděl u fontanu, v haremu jenž trůní!
Dýmem rád se díval na žen svojich reje,
tvar jich údů stíhal, ovál obličeje.
Ve kastanět zvuku jak se v tanci točí,
a s úsměvem přivřel znavené své oči.
A v své dumy věští potopen a vnořen
snil, jak v písku pouště zasypaný kořen.
Bez objetí ženy žil a mřel svým žárem
opojen a nadšen pouze krásy tvarem.
Básníku, jenž volně dýcháš v slunci zlatém,
nedej zpít se formou jako Abdul Hâtem!
138
S myslí stejně vřelou obejmi též hmotu,
chceš-li krásu formy přivést ku životu.
Nelekej se více prachu skutečnosti,
moře, které bahno, také perly hostí.
Forma vínek, v němž se drahokamy skvějí,
myšlénce však svítí božství v obličeji.