Hymna.
Jak příroda jest dobrá!
Vše můžeš od ní chtíti:
dá víno tobě píti,
dá květy na tvou skráň,
dá vše, bys vyrost’ v obra,
jenž širé její kraje
svým duchem objímaje
jen k žehnání a blahu
svou otevírá dlaň.
A jestli někdy hněvem
v svém nitru lávou vzkypí
a vzteku svého šípy
jak slepá metá kol:
těch nocí, ptačím zpěvem
jenž prochvěny a vůní,
je víc než těch, v nichž duní
zlá bouř, a proto ctíti
má člověk její bol.
Ó nechtěj býti více
než krůpěj v prsu matky,
než částí věčné látky,
než měsíc, lesů host,
než zákmit blýskavice,
145
než hloh je májem zkvětlý,
než slídy lístek světlý,
než hvězdný paprsk snivý,
jenž zbloudil v tmavý hvozd!
Měj na tom dost, že všecko
to víš a můžeš cítit
a lačným uchem chytit
ves tvorčí shon a ruch;
zřít na vše jako děcko,
jak hmoty ve přerodu
se nelad mění v shodu,
jak stále v novou masku
se halí život – bůh.
146