Vzpomínka z jihu.
Po letech mysl má se často vrací
v ty jižní večery tak dlouhé, vonné,
jak ryba k řeky dnu, tak v nich se ztrácí
a v upomínkách tone.
Ze salónu proniká lamp kmit slabý
na terasu, kde jasmínových květů
je rozseto; svit mury noční vábí
a šero na terase rety k retu.
Sta světlušek se noří z vlhké trávy
a kmitá kolem, skoro řek’ bys, kdosi
strh’ vínek hvězdný kněžně noci s hlavy
a skryl jej do rákosí.
Zvuk piana a zpěv a hlučné smíchy
a rukou tlesk, šum dumný z hloubi řeky;
u stromu abbé na rtu nápěv tichý,
prohlíží fíky, který byl by měkký.
A cítím, kterak z hluboka noc dýše;
jsem jako Harald ve náručí víly,
chci život – piju poklid z její číše,
jsem rád, že nemám síly,
Aa sotva v snění chápu kouzlo divné,
jímž příroda mne proti vůli zchvátí,
jak dítě tam jdu, kam jen ona kývne,
jí k vůli musím lidi milovati.
152