Mizící loď.
Já vídal často na pobřeží moře,
když spalo pod závojem těžké páry,
jak v zamlžené dálce na obzoře
se objevily lodě tmavé tvary.
Vod nekonečná pláně oněměla,
i vzduch kol tichý bez hnutí a ruchu;
loď v obrysech se nad vodami chvěla
jak fantom, jako sen, jak koráb duchů.
Teď zdálo se, juž, juž se přibližuje,
já plachet lemy zřel i stožár dlouhý,
však v tom se koráb obrací, zpět plujepluje,
a čím dál mizí, tím víc v srdci touhy.
Jak obraz vdechnutý na mlhy clonu
a jako fantom, sen a koráb duchů
se míhal, chvěl a tratil v nebesklonu
a rozplýval se v hustém, kalném vzduchu.
Ó štěstí, ty jsi rovno této lodi;
jak často jevíš se nám v mhavé dáli!...
Co k břehům našich tužeb tebe vodí,
bys prchlo zas, jak jsme tě uhlídali?
Jak přelud na poušti tvůj zjev nás klame,
cos jako zář se mihne nad vodami,
ve slzích našich paprsk tvůj se láme;
loď mizí v tmách – a my jsme opět sami.
LlVORNO, NA BŘEHU MOŘE 1875.
153