Soucit.
– PANÍ KAROLINĚ SVĚTLÉ. –
Ó sladká roso soucitu,
jak těžko býváš vykoupena,
než andělem jak z blankytu
je duše tebou zastíněna!
Vždy osud musí do hrudi
svou železnou dřív třísknout pěstí,
než spící zdroj se probudí,
zkad tryskne bratřím vláha štěstí.
Dřív musíš vidět krev a krev,
než tvoje vlastní líná hne se,
dřív slza skane na rakev,
než v těchu v oku zaskvěje se.
Dřív uplvanou Krista tvář
a zbodenou zřít musíš hložím,
než smilování svatozář
se dotkne srdce jasem Božím!
135
Dřív udavači, katany
se musíš vléci k popravišti,
než citu růže zdeptány
se rosou něhy pozablyští!
A přece – nelaj člověku,
že v soucit duše tak je líná,
viz přírodu! – ta od věků
přec nikdy nebyla též jiná.
Hleď v sluncí rej a sluncí zvrat,
kde chladný zákon všecko vodí,
viz světa běh i dějin spád
a ptej se, kdo jim vojevodí?
Jen soucit ne, ten jediný
a příští bůh šťastnějších lidí,
on stopen v ňader hlubiny,
jen zřídka jak v snu náš krok řídí.
On jako poklad báječný
spí hluboko nám v srdci stopen,
jej zvednout – ten je netečný
a jiný ani není schopen.
A v něm jen přece nachový
jas lepších časů dřímat může,
jímž prasknou všecky okovy
a z hloží trysknou vonné růže.
On spasitel všech jediný
kvil davů v aleluja změní
136
i pomsty hrom, jímž hlubiny
se otřásají v temném chvění.
On v znoj nadýchá úkoje,
on v hněvu vrásku slzou blýskne,
a velký vítěz bez boje
všem políbení míru vtiskne!
137