Tiché blesky.
– VIKTORU GOMULICKÉMU. –
Noc v srpnu teplá, tichá;
květ opojivě dýchá,
světlošky v stínech žhnou;
tu v dálce na obzoru,
kde mrak se kupí v horu,
blesk mih’ se najednou.
Jak otevřená rána;
jak ku edenu brána
by z kořen vylítla;
spěl přes koruny stromů,
na bílých stěnách lomů
zář jen se zakmitla.
Zda zahřmí juž, se lekám
a počítám a čekám,
však neozval se hrom,
ni vítr chvatným křídlem
nepohnul keřem, zřídlem;
blesk druhý zaplál v tom
Aa brzy velký, třetí
ve slavném tichu letí
150
nad spící stráň i luh,
jak roucha tříseň zlatá,
v něž oděn na svět chvátá
k pomoci lidstvu Bůh.
Tak honily se blesky.
Jak velkolepé fresky
pod nimi stráň i hvozd
se míhaly a třásly,
než první blesky zhasly,
zas nových zaplál skvost.
Zem celá v ohni stála,
jak ve křtu bleskném plála.
Lid dí, to znamená,
že krásní přijdou dnové.
Ó luzní štěstí snové,
ó zóro plamenná!
***
V těch silných blesků reje
jsem patřil, přemýšleje
nad stmělým údolem:
Jest žeh ten tichý, palný,
jen bouře odlesk dálný,
či jest snad symbolem,
Žeže světla ručejemi
křtí, očišťuje zemi
Bůh doby budoucí,
té doby, ducha říše
kdy lidstvu z plné číše
mír pít dá žádoucí.
151
Kdy ztichnou válek vřavy,
žár zhasne smolnic žhavý,
jež v bahně velkých měst
se nítí, v požár vzrůstá,
až dýmu clona hustá
tvář halí věčných hvězd.
A pomýšlel jsem v stesku
na různost dvojích blesků
těch, které nítí Bůh,
těch, jimiž člověk šlehá
a dílo Boha sžehá
a vlastní ková kruh.
Těch, děl jež chrlí jícen,
jimiž jest pomník zřícen,
jejž celý stavěl věk,
a těch zde, jejichž zoře
je z věčna světla moře
jen tichý paprslek.
A patře v světla nával
jsem v duchu přirovnával
těch tichých blesků let
k těm bleskům veleduchů,
jež v žití vřavě, ruchu
se rozlétají v svět.
***
Kde majáky ty stojí,
z nichž blesky ty se rojí
do rozčeřených vln?
že v čas, kdy tma jak řeka
152
v svět unavený stéká,
vzplá žeh jich čarupln?
V tmu svítí, svítí, svítí,
jsou život, naděj, žití,
jsou duší pastviska,
přes moře svítí v dáli
a popel nezavalí
jich zářná ohniska.
Neb v lidské kotví hrudi
žár, který život budí
se nesa k světlu výš,
jej duchů řada hlídá,
druh druhu odpovídá
mu podávaje číš.
Číš sbratření a shody,
číš věčné, živé vody,
číš pravdy, pokroku,
číš nadšení a krásy,
číš vzruchu, světla, spásy
v svět zla i otroků.
Ať slovem nebo dlátem,
co psáno v písmu zlatém,
je v mramor věčných desk,
vše, jejich zrak co zočí,
to věrně přetlumočí
sen, touhu, cit a stesk.
Snad neznají se ani,
však v snahy svojí plání
153
jsou bratry na vzájem,
jsou jako velké hory,
jež první záblesk zóry
na spící nesou zem.
***
Tak noci do hluboka
za slokou zvolna sloka
mi z duše kanula,
jež v tichých blesků svitu
ve slavném velkém citu
jak nebe planula.
Co v ohni svět kol svítil,
já vedle sebe cítil
všech velkých srdcí blíž,
jež tiše, beze ruchu
k letnicím velkým duchů
svět připravují již.
Já viděl v mraků tříšti,
syn velké doby příští
jak vstoupil v zóry jas
a zdeptal trud a zlobu,
vyrazil víko hrobů
a pochodní svou třás’!
154