DUHA.
Nah tiskna k bouřné hrudi svojí
své dítě, bytost jedinou,
zas jednou stanul v nepokoji
nad závratnou skal hlubinou.
O kyj se opíraje s těží
pod nohou bahna kalný brod,
zřel se skály, jež rovna věži,
jak od potopy dosud leží
na úbočí hor spousty vod.
Jen jedna valná pláň, co vidí,
kam dosáhnouti zrakem moh’.
On jediný zachráněn z lidí
se vydrápal přes mrtvol stoh;
v člun skočil s ženou beze vesla
a vody rostly stále výš,
lez na skálu, i žena klesla,
jen divem výš jej vlna vznesla
na štít, kde našel v skalách skrýš.
Teď vyšel ven, kdy ustanuly
se proudy deště s oblak lít’,
kdy z vod, jež zvolna opadnuly,
se zvedal mnohý strmý štít.
31
Co jeho oko v dálce měří,
ta vodní spousta má být svět?
Ty valné pláně, jež se šeří,
jež skály bok, neb vrchol čeří,
jak gigantických potvor hřbet?
Leč náhle co tu z vody stoupá
a roste v oblouk výš a výš?
jak diadem se v slunci houpá,
hle, celá brána plane již!
Tu zlatem svítí, nachem hoří,
tu, smaragd, září mlhami,
tu stoupá výš, tam hloub se noří
a sedmero bran pestrých tvoří!
Co tento zjev jest neznámý?
I zastřel svoje oči dlaní
a zíral němý v dálku vln.
Co chce ten zjev nad vodní plání
tak velký, tich a hrůzypln?
Jak v různých barvách plá a hraje,
smí člověk osloviti jej? –
Stál dlouho žasna, umdlévaje,
až jako orly Himalaje
zas myšlenky své pustil v rej:
„Hle, sotva že jsem živlů moci
svou silou unik’ ve vzdoru,
co sápe se to z vodstva noci
a roste ke mně nahoru?
32
Já vyšel z vod, nad mrtvol tlupy
výš povznášel mne žití pud,
já odháněl hor lačné supy,
ve spoustě vln, jež kol se kupí,
ký nový teď mne šálí blud?
Hle, tato záře nad vlnami,
v mém nitru nítí nový spor:
ký neznámý bůh nad vodami
ten rozsvítil si meteor?
Nač tento oblouk plápolavý
ve barev svorné lahodě?
Či pomsty syt v plášť mraků tmavý
bůh aureolu svojí slávy
tká v tento oblouk na vodě?
Zpět kroky své sám obracuji,
jak druhdy sám jsem vyšel z vod,
to dítě vychovám v své sluji,
s ním nových lidí splodím rod.
V jich žilách bude zase pláti
mé síly paprsk a můj vzdor,
bůh může dál se v blescích smáti
a živlů zubem světy rváti,
jim nezdělí nic na úkor.
Však jestli kruh ten čaroskvělý
má býti míru znamení,
já stejně upru pohled smělý
do záře jeho v plameni.
33
Ty praduchu! Slyš, ptám se tebe,
co dát mi můžeš? Všecko mám,
znám přírodu a znám i sebe,
dost na zemi mám – nech si nebe,
v boj živlů vždy jde člověk sám!“
To řka tisk’ k prsoum svoje dítě
a vášnivě je líbal v tvář,
jak příštích věků na úsvitě
by z něho plála svatá zář.
Na vodách ještě duha hraje,
leč on, jak byl by tvorstva král,
se vzpřímil jako kolos báje
a o svůj kyj se opíraje
se do hor vážně ubíral.
34