PAN.
Z všech Olympických jest mi nejmilejší
Pan, duše světa.
Vím, jistě vím,
že kdys v chaosu propasti jsem dřímal
na jeho svatých ňadrech.
On, náhle tajnou mocí
když ze sladkého byl jsem vyrván spánku
a vržen v proudy žití,
mne učil hráti na píšťale lesní,
on naučil mne znáti ptáků hnízda,
on pověděl mi, kde jest vonná tráva,
mech pružný v tmavých stínech,
vzdech ozvěny mi vyložil i šumný
pláč vodopádů.
Náhle
mně zmizel. Darmo, darmo jsem ho hledal,
hvězd ptal se, zda-li nejsou drahokamy
na řasném jeho plášti,
a bloudil jsem a volal ve propastech
při vichřici a hromobití, v blescích
jsem koupal skráň svou lkaje: „Otče, otče!“
Leč bouře jen a větrů smích mi zpátky
zas vrhly nářek můj. Pan zmizel. Celá
66
kol příroda jak ztratila by duši,
jak nemohla by najít pravé slovo,
jímž strhala by pouta svého spánku.
Mně bylo, když jsem ve myšlenkách bloudil,
jak uviděl bych ve úvalu lesa
kdes podivný květ opojivé vůně,
však marná snaha – najíti jej nelze.
A tak jsem bloudil ve přírodě němé,
jen: „Otče! otče!“ za ním lkaly rety,
jen: „Otče! otče!“ za mnou zněly skály.
Tu jednou – bylo leto –
šel v poledne jsem lesem; vůně těžká
se nesla z mýtiny, kde unavený
na trávě motýl kolébal se líně
a much a cvrčků zněla jako ze sna
mdlá melodie. Tu jsem viděl dívku;
ve trávě spala. Ach, tak sličná byla,
že slunce svojím zlatem
na jejích zdřímlo rozhalených ňadrech,
že vánek s jejím pohrával si vlasem
a lesní narcis skloněn k její hlavě
jí šeptal v žárlivosti:
o jak jsi krásná, sestro!
A nevím, čím to bylo,
já musil k ní si usednouti na mech
a líbat ústa, objímati boky,
až náhle divem nebes
jsem cítil, tiskna hlavu v její ňadra,
má duše opojená
jak splývá v duši světa,
67
jak mizí mez, jež od věčna mne dělí,
v mých ňadrech náhle jak propasti zejí!
I zajásal jsem, neb na ňadrech ženy
jsem tebe nalez’, Pane, dárče klasů,
na ňadrech ženy nalezl jsem divem
klid chaosu a ztracené své božství.
I bylo mi, jak druhdy dávno, dávno,
když v bezdné tůni nestvořený spal jsem
na otcovské tvé hrudi.
Z všech Olympických jest mi nejmilejší
Pan, duše světa,
on navrátil mír zmítanému srdci
a hrát mne učil na píšťalu lesní.
68