NA PRAHU RÁJE.
Ve skalné chmurné sluji tmy věčné u brány
od pádu zbojných duchů spí Satan spoutaný.
Slyš! slují letí smutné a teskné vzdychnutí,
div nechvěje se hrůzou i skalní klenutí.
Zas ticho – V svitu luny spí venku luh i les.
Tu Satan probudil se a hrdé čelo vznes:
„Ký sen mne v sítě chytal, kdo pouta moje sňal?
kdo nasadil mi křídla, bych k blankytu se vzpjal?
Kdo vzkřísil vzdor můj spící, kdo obrnil mou hruď?
kdo řek’ mi: Setřes pouta a vstaň a bohem buď!?
Sne! čaroději! vzhůru! jdi hledat člověka,
ať spolu roztrháme svá pouta odvěká!“
A člověk? Hledá pravdu pln vroucí naděje,
na víčkách těžké snění, na čele krůpěje;
i usnul – lampa zhasla – ó divný, divný sen!
kéž člověčenstvu jitrem by moh’ být vyplněn!
Zde skutkem vše a pravdou, co v snění toužíval;
i probudil se rázem a v noc se zadíval:
„Kdo,Kdo,“ zvolal, nejtajnějších„nejtajnějších se dotknul srdce strun?
juž vím, nám země rájem a nebenebe, to náš trůn!
103
Pryč staré, bludné báje, pryč hnusné okovy!
Teď člověk ve člověku jen bratra osloví;
myšlenkou vzletne výše nad čas i nad prostor,
že zmizí jemu hvězdy jak orlu čela hor!“
Na prahu nebe v nachu duch země, Ariel,
na rozložených křídlech se v divném snění chvěl,
v člověka duši zíral i v duši Satana,
zřel myšlenek jich plamen i pouta strhaná.
A v strachu, v udivení let k trůnu Jehovy:
„Ó, Pane, chop se blesků! hle, strhal okovy
své bídy člověk drzý a v spolku s duchem zlým
chce oblohy týn ztéci a smát se bleskům tvým!
Ó povstaň ve svém hněvu, ó bij a nič a pal!
jak druhdy do propastí je hněvem svojím sval,
až slávy tvojí leskem zem znovu zahoří!“ –
Bůh jemně usmívá se a tiše hovoří:
„Ó byť i vzpjal se člověk se vzdoru pochodní,
byť strhal s nebe hvězdy i zoři východní,
byť šlehaly až ke mně všech sporů plameny
a kol mne v strachu chvěl se tlum duchů zděšený:
Víc ku hromům a bleskům má ruka nesahá,
nechť sem až k trůnu mému jich vzlétne odvaha!
Já vstříc jim vyjdu klidný a v divý války jek:
jen skanout nechám tiše svých zraků paprslek!
104
To pohled mojí lásky; ten jeden, jediný,
hloub sáhne nežli blesky jim v srdcí hlubiny,
on vykoupí zas lidstvo a zemi posvětí
a člověk svému bratru zas klesne v objetí!“
Bůh domluvil.V své sluji dál Satan v snách se chvěl,
nad zemí hvězdná křídla zas rozpjal Ariel,
dál člověk bděl a bádal snah nejkrásnějších pln,
a hvězdy dále spěly, dál hřímal příboj vln.
A nad propastmi vznášel se jak v den první bůh
a teplo dýchal v slunce a tvorčí sílu v luh,
by každý v květů vůni a hvězdné záři čet’:
„Jen láskou trvá božství, jen láskou žije svět!“
105