DÍTĚ KEJKLÍŘOVO.
Kraj stmíval se; jak zástup bílých ptáků
obláčky klidně táhly ku měsíci,
bor na zeď mlhy zdál se splývat zraku.
Kmit světel vzplál, já čekal na stanici.
Tmou stromů skvěl se lázeňský dům bílý,
zvuk sklenic, talířů zněl pod kaštany;
u parku zdi, kde cesta k vsi se chýlí,
kejklíře tměl se vozík polámaný.
Na dlouhých žerdích praporečky vlály,
na lávky used’ tlum vesnických dětí;
dva hoši v kole na píšťaly hráli,
s talířem prázdným obcházel kol třetí.
Jak moře, tak to na terase vřelo,
a dole chodil kejklíř po provaze;
lamp světlo v listí se jak slze chvělo –
„Zde ústřice jsou lepší nežli v Praze!“
Teď rána v buben, vystoup’ kejklíř v kolo,
smrť oblečená v kejklířově hávu –
na ústech jeho vzdech i úsměv polo,
vzav dítě za ruku se klonil davu.
118
Pak sáhodlouhé bidlo v ústa chytil,
na jeho hrotu dítě bylo skokem,
a s bidlem v ústech kejklíř v před se řítil,
dle taktu kýval hlavou svou i bokem.
Na konci žerdě svijelo se dítě,
se prohybalo, šermovalo údy,
nad propasť celé sklonilo se hbitě,
a kejklíř bidlo nesl v tváři rudý.
Dle taktu kýval hlavou svou i bokem,
dle taktu buben s troubou jásal zvučně,
a kejklíř nesměl vzhlédnout otce okem
výš k dítěti, když potlesk zazněl hlučně.
A v hudby víru, dětí ve hlomozu
já světla vlaku nezřel, oči dračí,
ni kterak jsem se octnul v pustém vozu,
jsem nevěděl, mně bylo pouze k pláči.
Hvizd ostrý projel dřímajícím lesem,
a lázně, kejklíř, světla, všecko za mnou,
leč já se tisknul tajným schvácen děsem
v kout tmavý vpředen v myšlenek síť klamnou.
Já slyšel lidstvo volat za mnou: „hynu!“
smích Satana a Času koles hřmění,
jak měl bych pykat člověčenstva vinu,
a hledat spásy, které není, není! –
119
A jak mé oko ku měsíci zhlídlo,
jenž zdál se stoupat nad doubravou spící,
já stále viděl v ústech otce bidlo
a na něm v cetkách dítě tancující.
120