PANTHEISMUS.
Kdys z chaosu, kde věky dřímal skrytý,
se náhle zvednul stařec obrovitý;
tmou prokmitaly jeho těla tvary,
šat jeho duhy, mlhy, mraky, páry.
Jak pozvednul se veliký a věčný,
kol něho prostor rostl nekonečný,
a kosti jeho lebky, plecí, ramen
se spjaly v ledovce a tuhly v kámen;
kam v kotoučích mu vlasy s hlavy spěly,
tam v divé kráse pralesy se tměly,
vous ve ručejích vody v dálku plynul
a z obou očí sluncí dešť se řinul,
na květné luhy jeho šat se měnil
a u nohou mu ocean se pěnil.
A nad ním blankyt beze dna i hrází,
kam miliony sluncí světlo hází,
dech jeho ňader, větrů hovor divý,
řeč jeho hromy i zpěv ptáka snivý;
a myšlenek svých nekonečné tlumy
tkal v bouři vod a hvozdů tklivé dumy:
ty jedny orli, kondoři a supi
kol zlatých číší jeho, hvězd, se kupí,
a druhé v pouštích pantheři a hadi;
a vše, co běhá, plove, krouží, pádí,
124
co letí k slunci, co se plazí v mechu,
vše roste, bují, zmírá v jeho dechu,
jím vzalo původ a v něm věčně žije.
Však nejkrásnější, čím mu srdce bije,
čím oznámit chtěl světu svoji slávu,
tluk svého srdce, lebky svojí lávu,
hle, člověk! – V jeho srdce bezdnou tůni
lesk sluncí, květů dech i lesů vůni,
svou minulost, která jest snem i bájí,
svou budoucnost, jež se i jemu tají,
svou bytost složil jako v obraz malý,
ve duchu jeho živ jsa neskonalý.
Ó pozdrav tobě, tělo jeho, země!
Tluk jeho srdce buší též i ve mně,
jak v tobě, ve mně bují jeho síly!
Zas v kolébku se skloním u mohyly,
na ňadra jeho složím hvězdná křídla
a vlnou klesnu v lůno svého zřídla.
. . . . . . . . . . . . .
125