V dubnové pršce.

Jaroslav Vrchlický

Jaro se dotknulo země jen lehce, zima se loučiti nechce; udělá kroků pár, vždycky se vrácí, tak že již myslím si, ti drobní ptáci litují, že se oklamat dali přiletše z dáli. Třeba tu věru prudšího plání, polibků víc a objímání, třeba tu ohně víc v zemské ty žíly, které tak drahný čas led a sníh kryly, v rudých by květech zářících vzplály jak hvězdy z dáli. se to chumelí, se to cuchá, prškou tou vyznívá přec jara tucha, fialka mokrá tím silněji voní, jehnědy zlacené s vrbin se kloní; zdali květ nebo sníh haluze halí, nepoznáš z dáli. Dívko! jíž srdcem vlá tušení jitra, láska-li dotknula tvého se nitra, více jen ohně, více jen plání, nechť k bouřným ňadrům se hlavinka sklání, co je pár slziček, nechť třeba pálí, – štěstí jde z dálí!