Pastorale.

Jaroslav Vrchlický

Zvuk bukolických fléten do tichých hlubin sjel, co smavý, vonný květen svou bájí v kraj se schvěl. Tón fléten bukolických se třás a umíral v kaskádách melodických u paty černých skal. A sotva flétny ztichly, šlo stromy šumění, dva šťastní rtové vzdychli pak dlouhé mlčení. Cypřišů tmavé stíny v luh padly zelený a flétny, mandoliny kdes vzdechly ozvěny. Ty pausy mezi nimi, vím, vyplněny jsou jen polibky, znírýmy se potkávají tmou. Cypřišů stíny tmavé i hrob dovedou skrýt, jak teprv dva rty žhavé a skrytý v ňadrech cit! Noc jde kol, tichá kněžka, a sije souzvuk, mír, skráň její tak je těžká stem ech kouzelných lyr. Co zašuměly stromy? Co zašeptal vln spěch? Pod němými skal lomy skráň u skráně nech! A sjede-li níž v stíny, nech dlít ji na hrudi, flétny, mandoliny ji z rána probudí!