Ó nikdo neví, jakým drsným katem
je všední život, mrhá citů zlatem,
vzpomínek šlape nejkrásnější kvítí,
že člověk záhy ku všemu se cítí
být netečným a tupým, omrzelým,
že jako stín se vleče žitím celým.
I nadání, jež v bouřích kdys jej neslo,
mu bylo kotva, prám a spásy veslo,
se zlomí, zvětrá i let hymny vázne
a vše se zdá jak všední život prázdné...
V tom nemoc zaklepe... V ráz vše se změní
jak divadelní kulisy, tak denní
se honba propadává, ustupuje,
nechť trpí tělo, duše zmládlá pluje
neznámým fluidem, jež plno něhy,
jak tušila by jiných květů břehy,
po kterých dávno zasteskla si v zdraví.
Jak novinka zní, co kdo dí a praví,
a každý úsměv, každý dotaz vlídný
jest balsám duchu, jenž zří na vše klidný,
neb nyní lásku teprv plně cení,
již přezíral dřív v denním zápasení,
ví, nechť se tělo utrpení vzdává,
že lepší svět jest, nežli se nám zdává,
když všednost zdolá nás... Výš srdce bije,
duch ozon zdraví cítí v tom a pije...