V pravěku dobách, země střed
kdy pevný nebyl zcela,
v ráz tryskla láva z hlubin v let,
vše pohřbila a naposled
i se vším zkameněla.
Když zdivený zrak po letech
zří ve balvanů lada,
jež rozmetány ze stran všech,
zří stádo v nich, jak lehlo v mech,
i na pastuchu hádá.
Tak divý zachvátil je proud.
Na útěk – pomyšlení,
a než se mohli o krok hnout,
byl zalit lávou každý oud
a změněn na kamení.
Co mnohý dal by za to hned,
by s myšlenkami všemi
a s vášněmi nadzemských met
jak pastucha moh’ zkamenět
a stát zde v poušti němý!