LIDSKÁ TVÁŘ.
Ó lidská tváři, budiž vděčně pozdravena,
ať zrcadlem jsi duše muži nebo ženě,
jen upřímně když hledíš, prostě, otevřeně,
nejlépe hlásáš, jaká života je cena!
Jak spanilá jsi, sladkým mladosti když nachem
pláš jako jabloňový, netknutý květ ryzí,
tu odlesk ráje v oku mihne se a mizí
a do ruměnce splývá v svitu jak blesk plachém.
Jak velká jsi, když vrásky divě tebe zryly,
o chleba hrozný zápas, oklamání, stesky,
stín všady leží tmavý, hořkých slzí stezky
se táhnou podél očí, v důlky jež se skryly.
Tvář taká drama jesti, jeden pohled na ni
víc poví nežli hudba, socha a než kniha;
v ní ztracená je radost, okamžiků tíha
a nuda, trud a žádný svit na smilování!
Tvář taká jesti světem uzavřeným v sebe,
tvář Beethovena zdali v sobě básní není?
Tvář Danta zkamenělá – pekla utrpení,
tvář Rafaela jasná – zpívající nebe!
50
Ó mystickou tu závrať chápu těch, kdo věří!
Jak veliký jest problém pro ně tváře boha!
Jak zachvívá se hrůzou, žasem Indů noha,
když ku jezerům svatým dojdou v lesů šeři!
A jako oni v svaté shlížejí se vodě,
tvář lidskou zbožně vítám, kde plá soucit božský,
a snaha čistá kvítí vykouzliti v trosky
a žíti s lidmi v klidu, se zvířetem v shodě.
A s hrůzou odvracím se od té tváře, masky,
jež v háv se neproniklý lhostejnosti skrývá,
tu jménem lidstva moje píseň prosbu zpívá,
tvůj, Sfingo, ó paprslek, ó krůpěji lásky!
51