POKUŠENÍ SVATÉHO ANTONÍNA.
Co všecko viděl ubohý ten svatý
na pustém břehu Thebaidy v písku,
když večer mlhou vzplál hvězd promyk zlatý
a šakali když řvali v dál i blízku.
Co potvor, směšné zběře, divných zmetků,
co ochechulí, příšer stálo před ním;
nám obraznosti malou třeba špetku
a stejně vidíme vše v žití všedním.
Tak často – netřeba mi zavřít zraků
a vidím vše – hle, býk tam tupolebý,
sta ptáků, dravců, deštěm slétá s mraku
a prales pitvor opičích se šklebí.
Tu jiné hlavy na jiných zřím tělech
a vše se hrne na mne v jedné směsi,
svět celý zívá, potvor plný pelech,
a vše to kviká, slintá, řve a děsí.
A nemohu se chytit ani kříže
jak svatý v strachu! – Stále oko vidí
před sebou žalář, jehož těžké mříže
se tratí do hvězd. – Potvory jsou lidi.
Tu pokrytec, vlk s růžencem kol pasu,
se šourá, civí a zub na lup brousí,
tu opice, to nevěstka, jež krásu
má za provaz, jímž svoji obět rdousí.
101
Had chytře chvály rolničkami zvoní
a zatím jedovatou chystá slinu,
a medvěd, mravokárce, čumák kloní
a s medem vlastní olizuje špinu.
A mezi tím dav směšných trpaslíků,
sbor titanů a reků s oslí tlamou
chtí hvězdy strhat s nebes klenby v křiku
a blátem smrdí a jsou živi slamou.
Hus štěbetavých hejno pomlouvačné,
jež ústa sobě mění na klapačky,
a malých komárů pak mračno lačné,
o dobré jméno jež se rvou jak v dračky.
Ó svatý! věř, že horší nad Satana
nad Astarot a Baala, Belzebuba,
je tato smečka nenávistí štvaná,
muž, jenž jest buldok, žena, jež je čuba.
Nám netřeba je světců vytržení,
nám netřeba je písku Thebaidy,
nám život stačí, jeho světlo denní
zřít celou velkou propast lidské bídy;
Aa vyjít čist z té děsné, směšné vřavy,
nad bláto luzy té své vznésti paty,
mně platí víc než vrchol rajské slávy,
mne těší nad tvou gloriolu, svatý!
102