NA VYKOPANINY Z OLYMPIE.
Kde ruka, která tesala vás v kámen,
ó kolossy, ó zasypaný světe!
Syn doby mdlé před vámi stojím zmámen,
zřím na obrovské údy rozptýlené,
kde ještě v troskách síla dávná květe
a studu nach mi v bledé líce žene.
Tu Ares v boj hřmí, tamo Zeva kštice
se vznáší v troskách paží, noh a rukou;
tam rozeznávám býka šíj, tam lvice,
jak zatínají v plece mužů zuby,
tam zbytky rukou v kamenný štít tlukou,
tam kotouč těl se řítí do záhuby.
A jinde zlomky trupů jen a paží,
jen obři s rozbitými obličeji.
Ó sílo zobrazená, kdo tě zváží,
těl rozvoji ve plné mužné kráse,
ó změti údů v fantastickém reji!
ó v zlomcích velký, olympický kvase!
Vzdor, touha výš a velkost v každém vzmachu,
ať obři to, jenž chtějí nebe ztéci,
se ku Olympu prahu hrnou z prachu,
zkad Niké jásající z ruky Otci
se snesla, by je s pokořenou plecí
v ráz pohrobila v Erebu a noci.
Ať kolem chrámu nekonečným vlysem
jste vlnily se, zlomky epopeje,
104
vždy mluvily jste, každičkým svým rysem
jen k svobodnému, velikému lidu,
jenž patře v závratné ty velké děje
žil přirozeně v síle, v božském klidu.
Ó velké básně, kamenné vy sloky,
pod rukou neznámého Hesioda
zde pro vždy vypučelé! Času kroky
vás mohly zdeptat – ale nezkrušily,
a stejně jako Alkaiova óda
váš velký rhythmus světem hřmí pln síly.
Teď v lad vás kupí ruka trpasličí,
rod obrů rovná školská moudrost suchá,
leč krásy zárodek, jenž ve vás klíčí,
se nedá spoutat v pravidelné celky,
ba z balvanů té směsi síla ducha
líp hovoří a obrovský vzlet velký.
Já nechci žalovat, že věk můj malý.
Však ptát se musím, po vichřici věků
co bychom příští době odkázali?
Co v rumu měst, jež příští doba zryje,
co hovořiti bude o člověku,
kde bude síla naše, poesie?
Tak opustil jsem vás, ó velké trosky,
v své duši maje Hellady sen rosný,
ten velký život, svobodný a božský;
však odpověď mi rázem děsná zněla,
když s hrůzou zřel jsem oloupen své o sny
s Mont Valérien uloupená děla.
V Berlíně v září r.188*
104