DÍTĚ S MASKOU.
Já viděl dítě, s škraboškou si hrálo,
ji kladlo na tvář, vesele se smálo,
jak strašilo by ostatní i sebe;
já dírami zřel očí modré nebe
plát dojemně a v škrabošce té cize.
Zde nevinnost šla v harlekýna říze,
a spor ten mezi děcka naivností
a mezi klamem, který maska hostí,
mě divně dráždil chvílemi a bavil,
a zamyšlen jsem k sobě tiše pravil:
„Ó dítě, nech té šalby, dosti času
máš na tu hříčku; nech svou svěží krásu
plát, kterak bůh ji stvořil čistou, svatou,
jen vnitřním leskem ryzosti své vzňatou,
jak lilje jasný, nedotknutý kalich
zří k světlu. Však juž v změnách žití stálých
dost záhy budeš nuceno v zlém boji
na masku vlastní proměnit tvář svoji,
v sto záhybů ji dle potřeby skládat,
síť smíchu nebo smutku kol ní spřádat
a jinak zdát se, než tvá duše jesti.
Však brzy honbou za tím, co zvem štěstí,
květ poskvrníš, jenž z duše tobě pučí,
a obratností, které svět sám učí,
bez vůle naší a bez přičinění,
svůj hněv zakuklíš, ples a vzlet a snění,
123
a sotva večer v chvíli noci klidné
se odhodláš při záři lampy vlídné
se podívati zvolna do zrcadla,
zda maska s tvého obličeje spadla;
a kdož ví, smrt až kol tebe se mihne,
zda v rakvi masku s tváře tobě zdvihne,
s níž zvyklo’s chodit mezi lidí davem.
Dost brzy poznáš, co zvem tady právem,
co povinností, zásluhou a láskou,
že často bývá pouze prázdnou maskou,
již nosí, kdo jsou opatrní, chytří.
Ty duši raděj odříkáním zjitři,
nech krvácet ji, než bys masku vhodnou
si dalo na tvář, raději nechť bodnou
tě vráskou trudy, šediny nechť schladí
ten čistý, svatý oheň tvého mládí:
vždyť život sám a čas a utrpení
tvůj smavý obličej na masku změní,
že nepoznáš se řadou málo roků.
Ó pryč s tou larvou, nech jen v modrém oku
plát paprsk zlatý důvěry a klidu,
jímž duše, jak jest, podává se lidu!“
A já se modlil: „Míre, štěstí, něho,
zde buď váš trůn a z oka azurného
vždy kmitej, lásko všemohoucí, svatá!
A přijde-li přec odříkání, ztráta,
a sestárneš-li, tu nechť stáří maskou
vždy oči tvoje čistou vzplanou láskou
v tom vroucím, tklivém, žehnajícím žehu,
jak fialky dvě z hlubokého sněhu!“
124