EDEN.
Že ztracen pro nás, kdo naříká s bolem?
Ó nikoli, je tady, pohleď kolem
na stráně s květy, na zahrady s plody,
na tiché lesy, na proudící vody,
na zeleň stromů různou, pestrou, svěží,
na propast azuru, jejž orel stěží
můž’ změřit křídlem, jdi a ptej se ptáka,
zda není šťastným? Pohleď na oblaka,
jak vesele ku modrým horám táhnou,
slyš větry, jak si bodře v struny sáhnou,
viz, jak plá růže, jablko jak svítí!
Brouk na písku, sup v mraku volá: Žití,
ples, jásot, radost, opojení, sláva!
Tu letí motýl, lilie se vzdává
pod jeho polibky na štíhlém stonku
a svlačec, toť je moře živých zvonků,
v nichž místo srdce zvoní včela zlatá.
Jeť azur štěstí číše vrchovatá
a každý život je z ní doušek jeden.
Jeť stará země posud velký Eden,
buď, muži, Adamem, buď Evou, ženo!
To jediný váš cíl a vaše věno.
Ó milujte se! Všecko k lásce volá,
šer pod buky, na vodě v dálce kola,
mech v jeskyních a úzké stezky nivou.
130
Ó milujte se! Změňte v hudbu snivou,
tož v hudbu polibků svůj oddech každý,
a nebude lsti, zrady, záští, vraždy,
jen láska bude kolem vždy a všade!
Hle, azur se jak odpuštění klade
na koutek země, kde je lásky trochu.
Ó milujte se bez lsti, bez vrtochů,
bez vytáček a klamu, prostě, silně.
Jeť láska ohněm v tvůrce velké dílně,
tou trvá vše. Kde dva se objímají,
tam básník ukryt v šerých olší taji
zří, jak se zvolna v jejich políbení
ta stará zem na starý Eden mění.
131